8 Tdo 1609/2016
Datum rozhodnutí: 15.03.2017
Dotčené předpisy: § 185 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a) odst. 3 písm. c) tr. zákoníku



8 Tdo 1609/2016-28

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 3. 2017 o dovolání, které podal obviněný N. A. K. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 10 To 119/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 3/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného N. A. K. odmítá .
Odůvodnění:

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2015, sp. zn. 49 T 3/2015, byl obviněný N. A. K. (dále jen obviněný , příp. dovolatel ) uznán vinným, že

1) dne 10. 12. 2012 v době kolem 03:50 hod. v P., poté co poškozená J. S., vystoupila z tramvaje na zastávce R., přešla přes ulici a začala stoupat po schodech vedoucích do parku u S. ulice, dostihl poškozenou na schodech, kde ji chytil kolem pasu s dotazem, zda si nechce zašukat , což poškozená odmítla a dala se na útěk, následně poškozenou dostihl na schodišti mezi ulicemi S. a H. u SVO, násilím ji přední částí těla přirazil k zábradlí, kde ji chytil silou prudce za vlasy a zvrátil hlavu dozadu, zatímco druhou rukou jí přikryl ústa, aby nemohla křičet, přičemž poškozená v obavách o svůj život poté, co jí obžalovaný na chvíli uvolnil ústa, tomuto sdělila, že se nebude bránit a křičet, následně poškozené stáhl elastické kalhoty, rukou jí vnikl pod kalhotky a prsty jí zasunul do přirození, kde s nimi pohyboval po dobu cca 20 až 30 vteřin, přičemž vzhledem ke skutečnosti, že mu poškozená po celou dobu zdůrazňovala, že je nemocná, neboť má kapavku a poté, co ho poškozená upozornila, že se touto nemocí může nakazit, svého jednání zanechal a z místa činu odešel, přičemž poškozená v důsledku výše uvedeného jednání ze strany obžalovaného utrpěla posttraumatickou stresovou poruchu,

2) dne 27. 5. 2013 kolem 23:00 hod. v P. na blíže nezjištěném místě poblíž restaurace Coolna v B. ulici, v době, kdy poškozenou Ch. J., státní příslušnici Spolkové republiky Německo, doprovázel pěšky na metro z předem domluvené schůzky, která proběhla ve shora uvedené restauraci, nejprve poškozenou násilím povalil na zem a poté ji vyzval, aby si stáhla kalhoty, což poškozená odmítla a začala volat o pomoc, přičemž následně poškozené i přes její aktivní odpor násilím stáhl kalhoty společně s kalhotkami ke kolenům a počal poškozenou hrubě škrábat v oblasti genitálií, přičemž se současně pokoušel poškozené zasunout prsty do vagíny, což se mu vzhledem k odporu poškozené, která se po celou dobu útoku bránila a křičela, nepodařilo, kdy v průběhu útoku ve snaze zabránit poškozené ve volání o pomoc, strčil poškozené prsty jedné ruky do krku, aby poškozené zabránil křičet, v důsledku čehož se poškozená začala dusit, následně byl vyrušen náhodnými kolemjdoucími a z místa činu uprchl, přičemž poškozená v důsledku výše uvedeného jednání ze strany obžalovaného utrpěla posttraumatickou stresovou poruchu.

2. Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval v bodě 1) jako zločin znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a v bodě 2) jako pokus tohoto zločinu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 185 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Za to mu uložil podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku trest vyhoštění na dobu neurčitou.

3. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, z jehož podnětu Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 10 To 119/2015, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1, písm. a), b), c), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o vině pod bodem 1) a v celém výroku o trestu . Podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině pokusem zločinu znásilnění podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 185 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, popsaného v bodě 2) výroku rozsudku soudu prvního stupně, obviněnému uložil podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku trest vyhoštění na dobu neurčitou. Podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc v rozsahu zrušení vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. 4. Na tomto místě lze pro úplnost dodat, že Městský soud v Praze, jemuž byl spisový materiál vrácen dne 25. 2. 2016, usnesením ze dne 21. 3. 2016, č. j. 49 T 3/2015-538, mimo hlavní líčení (v neveřejném zasedání) trestní stíhání obviněného pro skutek popsaný shora pod bodem 1) podle § 231 odst. 1 tr. ř. za použití § 223 odst. 2 tr. ř. z důvodu uvedeného v § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. zastavil, neboť dospěl k závěru, že trest, k němuž může trestní stíhání vést, je zcela bez významu vedle trestu, který mu byl uložen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2015, sp. zn. 49 T 3/2015, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 10 To 119/2015 (právní moc usnesení je vyznačena dnem 25. 6. 2016).

5. Obviněný se s rozhodnutím odvolacího soudu (uvedeným výše v odstavci 3.) neztotožnil a prostřednictvím obhájce Mgr. Umara Switata, podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť měl za to, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 6. Dovolatel se zejména ohradil proti tomu, že jeho trestné jednání bylo posouzeno i podle té okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, které spočívá v tom, že došlo ke způsobení těžké újmy na zdraví. Tvrdil, že posttraumatická stresová porucha nemá charakter těžké újmy na zdraví a navíc její existence nebyla bez důvodných pochybností prokázána. Poukázal na to, že poškozená Ch. J. (dále též jen poškozená ) byla nemocná pouze po dobu jednoho týdne, poté nevyhledala lékařskou péči a dokonce následně vykonala řádně předepsané zkoušky v rámci studia. Tak se podle jeho názoru neprojevuje vážná porucha zdraví. Soud podle jeho názoru dále nezohlednil to, že strach, který poškozená cítila, když v noci chodila místy, kde se skutek stal, již po návratu do B. nemá. Pokud jde o použitou právní kvalifikaci, není napadený rozsudek řádně odůvodněn a je v důsledku toho nepřezkoumatelný. Obviněný shrnul, že výpověď poškozené a následné události popsané poškozenou vyvracejí závěr, že se dopustil pokusu těžké újmy na zdraví. Provedené důkazy tedy odůvodňují užití zásady in dubio pro reo, resp. příznivější právní kvalifikace. 7. Z těchto důvodů dovolatel v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud jeho dovolání vyhověl a podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil. Zároveň učinil podnět, aby předseda senátu (přesněji mělo být předsedkyně senátu ) Městského soudu v Praze podle § 265h odst. 3 tr. ř. navrhl(a) Nejvyššímu soudu přerušení výkonu trestu odnětí svobody, který obviněný vykonává na základě rozhodnutí napadeného dovoláním, neboť další výkon trestu se jeví neopodstatněný. 8. K podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ). Námitku obviněného, že poškození na zdraví Ch. J. nedosahuje takové intenzity, aby mohlo být pokládáno za těžkou újmu na zdraví, označila za námitku právní, tedy námitku právně relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 9. Poté státní zástupkyně citovala zákonná ustanovení vztahující se obecně k přisouzené právní kvalifikaci jednání obviněného a též k těžké újmě na zdraví. Doplnila, že pokud soudy identifikovaly u poškozené těžkou újmu na zdraví, nepochybně šlo o újmu specifikovanou v ustanovení § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, tedy o delší dobu trvající poruchu zdraví. Jde o vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění, které omezovalo způsob života poškozeného nejméně po dobu šesti týdnů. Připomněla, že za těžkou újmu na zdraví ve smyslu citovaného zákonného ustanovení je třeba považovat nejen delší dobu trvající vážnou poruchu zdraví fyzického, ale i duševního, popřípadě delší dobu trvající duševní onemocnění (poukázala tu na rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 2. 7. 1980, sp. zn. 4 To 24/80, publikované pod č. 9/1981/II. Sb. rozh. tr.). 10. V uvedené souvislosti státní zástupkyně odkázala na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vypracovaného znalcem MUDr. Vlastimilem Tichým, na jehož podkladě soudy dospěly ke skutkovým zjištěním o zdravotním stavu poškozené Ch. J. Podle znalce se u poškozené rozvinula akutní reakce na stres středního stupně, která doposud trvá, resp. trvala ke dni podání posudku a ke dni výslechu znalce před soudem, přičemž jde o posttraumatickou stresovou poruchu středního stupně. Znalec konstatoval, že ke zpracování události bude docházet řádově v měsících, přičemž případné trvalé následky lze zhodnotit minimálně s ročním odstupem. Posttraumatická stresová porucha se u poškozené projevovala tím, že se bála vycházet, hůře se soustředila, měla problémy s pamětí, poruchy spánku a byla narušena její důvěra v kontakty s muži. Podle státní zástupkyně je tak nepochybné, že jde o výraznou odchylku od duševního zdraví, tedy o duševní poruchu, která se u poškozené rozvinula po prožitém traumatu z pokusu o znásilnění. Kvalita života poškozené je touto poruchou evidentně narušena, i když změnou prostředí došlo k určitému zmírnění jejích symptomů. Z vyjádření znalce je zřejmé, že porucha je nyní v chronickém stadiu. 11. Státní zástupkyně proto shrnula, že ze skutkových zjištění jednoznačně vyplývá, že u poškozené se v příčinné souvislosti s jednáním obviněného rozvinula posttraumatická stresová porucha středně těžkého stupně závažnosti. Tato porucha zcela zřetelně a prokazatelně omezovala její životní aktivity ve srovnání s předchozím stavem. Znalec konstatoval, že jako akutní reakce na stres tato porucha trvá doposud, respektive trvala v době konání hlavního líčení před soudem prvého stupně. I v tom případě, pokud byla porucha na duševním zdraví poškozené označena jako středně těžká, byl odpovídajícím závěr, že se jednalo o vážnou delší dobu trvající poruchu zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. 12. Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupkyně v závěru svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

13. Vyjádření státní zástupkyně zaslal Nejvyšší soud datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 21. 11. 2016). Jeho případnou repliku Nejvyšší soud do dne svého rozhodnutí neobdržel.

14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce jak ukládá § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle § 265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v § 265f odst. 1 tr. ř. 15. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. 16. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotně právních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních . Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění , která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 aj.). Zásah do zjištěného skutkového stavu lze připustit pouze výjimečně , a to z důvodu ochrany ústavně garantovaných práv a svobod , zejména ve smyslu dodržení pravidel spravedlivého procesu . Nejvyšší soud je na základě čl. 4, 90 a 95 Ústavy povinen v rámci řízení o dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení základní práva dovolatele porušena a pokud se tak stane, je tato skutečnost vždy podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu Pl.ÚS-st. ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.). 17. Dovolatel ve svém podání primárně zpochybňoval naplnění zákonných znaků kvalifikované skutkové podstaty zločinu znásilnění podle § 185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Taková námitka se na první pohled jeví jako námitka hmotněprávní, a tedy bez dalšího podřaditelná pod citovaný dovolací důvod, k čemuž se ostatně přiklonila i státní zástupkyně ve svém vyjádření. Jakkoliv Nejvyšší soud nepřehlédl, že dovolatel tento klíčový argument ve své podstatě podmiňoval požadavkem na změnu (pro něj příznivějších) skutkových zjištění stran těžšího následku nastalého u poškozené, a teprve následně na základě vlastní úvahy dovozoval, že poškozená žádnou těžkou újmu na zdraví ve skutečnosti neutrpěla, nakonec přece jen byť se značnou mírou tolerance považoval tuto dovolací námitku za podřaditelnou pod jím uplatněný dovolací důvod. Nejvyšší soud však současně shledal, že uvedená výhrada je zjevně neopodstatněná.

18. K tomu je zapotřebí alespoň stručně uvést, že co se týče závěru o způsobení těžké újmy na zdraví poškozené oba soudy nižších instancí vyšly zejména ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, znalce MUDr. Vlastimila Tichého, podle něhož se u poškozené jako reakce na trauma při trestném činu rozvinula akutní reakce na stres tzv. posttraumatická stresová porucha středního stupně , která ke dni jejího vyšetření (25. 6. 2013, tedy cca měsíc po útoku) stále trvala. U hlavního líčení pak znalec doplnil, že předpokládaná doba léčby je individuální, přičemž ke zpracování této události by mělo v obecné rovině docházet řádově v měsících . Konkrétními projevy této poruchy pak byly (mimo jiné) pocity velkého strachu, které poškozená cítila při procházení kolem místa činu i dalších míst, jež měla spojená s obviněným; dále šlo o problémy se soustředěním a s pamětí, jakož i o poruchy spánku a narušení její důvěry v muže. 19. Nadto je potřeba zdůraznit, že sama poškozená při svém výslechu pomocí videokonferenčního zařízení ze dne 14. 9. 2015 (tzn. cca dva roky po předmětné události) uvedla, že i v té době u ní nadále přetrvávala její nedůvěra v muže a traumatický prožitek se jí vždy vybavil, pokud potkala někoho, kdo se obviněnému podobal (srov. č. l. 407 spisu). Proto je i podle názoru Nejvyššího soudu plně opodstatněný závěr, že přestože poškozená byla i po útoku obviněného nadále schopná fungovat v běžném životě, jeho kvalita byla následkem takového jednání značně snížena (omezena). Z časového hlediska je s ohledem na dobu útoku, vyšetření a předpokládanou dobu jejího léčení zřejmé, že tato újma na zdraví trvala podstatně déle než šest týdnů. Jak již přiléhavě připomněla státní zástupkyně, s jejímž vyjádřením se Nejvyšší soud plně identifikoval, takže v podrobnostech může a ně odkázat, tímto jsou splněna kritéria pro klasifikaci těžké újmy na zdraví podle § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. O delší dobu trvající poruše zdraví na straně poškozené Ch. J. proto nemůže být v posuzovaném případě pochyb. 20. Pokud tedy oba soudy nižších instancí po zhodnocení všech těchto skutkových podkladů učinily závěr, že poškozená v důsledku jednání dovolatele utrpěla těžkou újmu na zdraví, nedopustily se žádného prohřešku vůči základním zásadám trestního řízení zakotveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Naopak jde o zcela logický a důkazně pevně podložený závěr, jehož přijetím nebyl porušen žádný z principů spravedlivého procesu, a to včetně zásady in dubio pro reo. Právní kvalifikace jednání obviněného jako pokusu zločin znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a § 21 odst. 1 tr. zákoníku je proto naprosto přiléhavá, správná a zákonná. 21. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. 22. Nejvyšší soud nepřehlédl, že obviněný ve svém podání učinil rovněž podnět, aby předseda senátu Městského soudu v Praze podle § 265h odst. 3 tr. ř. navrhl Nejvyššímu soudu přerušení výkonu trestu odnětí svobody, který ve věci vykonává. Předsedkyně senátu uvedeného soudu ovšem takový návrh v předkládací zprávě neučinila, neboť k tomu ani neměla důvod. Z obsahu spisu (č. l. 570) se totiž podává, že předsedkyně senátu Městského soudu v Praze dne 5. 8. 2016 po zjištění, že obviněný výkon uloženého trestu odnětí svobody nenastoupil, vydala příkaz k dodání obviněného do výkonu trestu. A jak Nejvyšší soud provedenou lustrací zjistil, v něm se obviněný nenacházel ani v době rozhodování o podaném dovolání, takže ani není zřejmé, z jakých podkladů obhájce obviněného argumenty pro svůj podnět vlastně čerpal. Poučení : Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 15. 3. 2017
JUDr. Jan Bláha předseda senátu