8 Tdo 1602/2010
Datum rozhodnutí: 16.02.2011
Dotčené předpisy: § 235 odst. 1 tr. zák., § 235 odst. 2 písm. e) tr. zák.



8 Tdo 1602/2010

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. února 2011 o dovolání obviněného M. S., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 16. 4. 2010, sp. zn. 2 To 94/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 2 T 204/2009, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z r u š u j e rozsudek Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 16. 4. 2010, sp. zn. 2 To 94/2010.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ostravě pobočka v Olomouci p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 2 T 204/2009, byl obviněný M. S. uznán vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák., kterého se podle tam popsaných skutkových zjištění dopustil tím, že dne 12. 7. 2009 v odpoledních hodinách v R., okres Š., vyhrožoval J. B., že pokud nebude u nadcházejícího soudního líčení v jeho trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 3 T 32/2009, v níž bylo na den 17. 8. 2009 nařízeno hlavní líčení a J. B. k němu byl předvolán jako svědek, vypovídat tak, jak obviněný chce, tak mu zapálí barák a všechny podpálí , a dne 16. 7. 2009 v době od 18.00 do 19.00 hodin na pozemku u bydliště obviněného v R., okres Š., po vulgárních nadávkách a výrocích, proč se nestaví a proč se mu vyhýbá, že je to určitě kvůli tomu soudu, napadl J. B. tak, že ho uhodil pěstí do obličeje až upadl na zem, kde ho opakovaně kopl do břicha a do boku a opakovaně se mu pokusil šlápnout na hlavu, avšak J. B. si ji kryl rukou, a stále mu kvůli soudu vulgárně nadával.

Za tento trestný čin byl obviněný M. S. odsouzen podle § 235 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle § 39 odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.

Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci jako soud odvolací z podnětu odvolání obviněného rozsudkem ze dne 16. 4. 2010, sp. zn. 2 To 94/2010, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil uvedený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, obviněného odsoudil podle § 235 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon ho podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou.

Obviněný podal proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu prostřednictvím obhájce Mgr. Petra Hasaly z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, neboť nepovažoval za správnou použitou právní kvalifikaci. Vytýkal nesprávné právní posouzení skutku jako kvalifikovaného trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák., protože nebyl naplněn znak, že se činu dopustil na svědkovi. Obviněný poukázal na to, že nátlak na poškozeného se měl týkat bodu 5) rozsudku Okresního soudu v Šumperku sp. zn. 3 T 32/2009, přičemž v rámci tohoto skutku měl J. B. postavení spolupachatele a spoluobžalovaného. Ustanovení § 235 odst. 2 písm. e) tr. zák. však předpokládá kvalifikovanou a zvýšenou ochranu svědků a nikoli spolupachatelů a spoluobžalovaných, což vzhledem k judikaturou zastávanému pojetí svědka v materiálním smyslu znamená, že ani formální předvolání jako svědka (nyní poškozeného) osobu původně obviněného, který za svou část jednání byl již pravomocně odsouzen, nemůže změnit jeho materiální postavení, a poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1172/2008. Obviněný tak zdůraznil, že okolnost rozhodná pro použití vyšší trestní sazby vyjádřená v ustanovení § 235 odst. 2 písm. e) tr. zák. poskytuje zvýšenou ochranu svědkům, tj. osobám, kterým zákon zároveň ukládá zvláštní povinnost garantující jejich korektnost zejména ve smyslu podání pravdivých informací, zatímco pachatelům či spolupachatelům trestných činů zákon žádné takové povinnosti neukládá. Je proto logické, že pachatelům proti vydírání neposkytuje zvýšenou ochranu, která by souvisela s jejich postavením v řízení o těchto trestných činech. Obviněný proto dovodil, že při správném použití zákona měl být skutek posouzen jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák.

Z těchto důvodů obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací rozsudek Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 16. 4. 2010, sp. zn. 2 To 94/2010, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a věc ve smyslu § 265 l odst. 1 tr. ř. vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

K dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který konstatoval, že námitka obviněného je relevantní, avšak nelze jí přisvědčit, neboť skutek, jak byl v rozhodnutí popsán, naplňuje všechny znaky trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. Především zdůraznil, že poškozený J. B. měl v trestní věci Okresního soudu v Šumperku sp. zn. 3 T 32/2009, v rámci procesního úkonu, k němuž byl předvolán, postavení svědka. Skutečnost, že v této věci byl původně stíhán jako spoluobviněný a po vyloučení jeho věci k samostatnému projednání byl i pravomocně odsouzen, na tomto závěru nic nemění. Z ochrany kvalifikované skutkové podstaty § 235 odst. 2 písm. e) tr. zák. nelze vyřadit ty poškozené, na které pachatel působil v souvislosti s jejich svědeckou výpovědí v jiné trestní věci. Rozhodnutí Nejvyššího soudu, na které dovolatel poukazoval, se týká skutkově odlišné situace. S ohledem na takto vyjádřený právní názor státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud poté, co jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), usoudil, že dovolání bylo podáno v souladu s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože v něm obviněný vytýkal nesprávnou právní kvalifikaci, tj., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Přezkoumal proto podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. napadené rozhodnutí i předcházející řízení a dospěl k následujícím závěrům:

Obviněný v rámci podaného dovolání nezpochybňoval správnost použití základní skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., a s ohledem na výhradu, která byla uplatněna toliko proti kvalifikačnímu znaku vyjádřenému v § 235 odst. 2 písm. e) tr. zák., vymezil rozsah přezkumné povinnosti dovolacího soudu pouze k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby. Jen pro úplnost Nejvyšší soud nad rámec této skutečnosti poznamenává, že se zřetelem na skutková zjištění učiněná a vyjádřená soudem prvního stupně ve výroku o vině napadeného rozsudku, nevznikají pochybnosti o tom, že popsaným skutkem došlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák.

Trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. e) tr. ř. se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl a spáchá takový čin na svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi v souvislosti s výkonem jejich povinnosti.

S ohledem na to, že spáchání činu obviněným vychází ze řízení vedeného ve věci Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 3 T 32/2009, Nejvyšší soud si tento spis vyžádal. Obviněný totiž v podaném dovolání zpochybňuje naplnění znaku, že se činu dopustil vůči J. B. jako svědkovi v uvedené trestní věci, podle jejíž obsahu byla dne 12. 2. 2009 Okresnímu soudu v Šumperku podána obžaloba na obviněné M. S. a J. B. pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. a trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák., jichž se v případě skutků popsaných v bodech 4) a 5) dopustili ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. (č. l. 267). Okresní soud k hlavnímu líčení nařízenému dne 18. 3. 2009 předvolal kromě jiných i oba spoluobviněné, z nichž byl přítomen jen obviněný M. S., zatímco obviněný J. B. se nedostavil, neboť byl umístěn v psychiatrické léčebně ve Š. a účasti na hlavním líčení nebyl schopen. Okresní soud proto usnesením z téhož dne podle § 23 odst. 1 tr. ř. vyloučil ze společného řízení věc obviněného J. B. k samostatnému projednání a rozhodnutí (č. l. 304) Hlavní líčení dále konal toliko proti obviněnému M. S. a rozhodl o jeho vině a trestu, aniž by J. B. jakkoli vyslechl, K odvolání obviněného M. S. však Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci usnesením ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 2 To 175/2009, rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí, zejména proto, aby byl vyslechnut J. B. (č. l. 350, 351). Tento rozsudek obviněný M. S. obdržel dne 25. 6. 2009. Hlavní líčení za účelem nového rozhodnutí bylo nařízeno nejprve na 10. 8. 2009, termín však byl změněn nejprve na 17. 8. 2009, a nakonec 19. 8. 2009, s čímž byl obviněný M. S. obeznámen dne 28. 7. 2009 a J. B. dne 28. 7. 2009. Při tomto hlavním líčení byl J. B. v postavení svědka po poučení podle § 100 a § 101 tr. ř. (č. l. 365) vyslechnut.

Z uvedeného je tedy patrné, že obviněný J. B. byl v případě skutků pod bodem 4) a 5) podle obžaloby vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 3 T 32/2009, spolupachatelem a byl do doby konání prvního hlavního líčení dne 18. 3. 2009 v postavení obviněného. Jeho věc byla následně z tohoto společného řízení (vedeného též proti spoluobviněnému M. S.) vyloučena a následně vedena samostatně v jiné trestní věci Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 3 T 81/2009, ve které byl J. B. pravomocně za uvedené činy odsouzen. K hlavnímu líčení konanému dne 19. 8. 2009 byl tudíž v původní věci sp. zn. 3 T 32/2009, předvolán a vyslechnut v postavení svědka. S ohledem na tyto procesní souvislosti je potřeba zkoumat, zda ochrana vyjádřená v ustanovení podle § 235 odst. 2 písm. e) tr. zák. dopadá vůči každé osobě, která je v procesním postavení svědka, a to i tehdy, kdy se svědkem stala jen změnou svého procesního postavení, tak jak tomu bylo v projednávané věci, anebo jen v případě takové osoby, která je svědkem nejen z jeho procesního postavení, ale i v jeho materiálním smyslu.

Svědkem je fyzická osoba rozdílná od obviněného, která byla vyzvána orgánem činným v trestním řízení, aby vypovídala o tom, co je jí známo o trestném činu, jeho pachateli a o okolnostech důležitých pro trestní řízení (§ 97 tr. ř.), které viděla, slyšela nebo jinak vnímala svými smysly (viz Císařová, D., Fenyk, J., Gřivna, T. a kol. Trestní právo procesní 5. vyd. Praha: ASPI, 2008, s. 316). Svědek je nezastupitelný jinou osobou, protože toto jeho postavení je vytvořeno situací, kterou pozoroval či jinak vnímal. Z této definice má význam to, že svědek v uvedeném materiálním smyslu je osoba, která neměla na činu pachatele žádný podíl, pouze okolnosti, za nichž byl čin spáchán, vlastními smysly vnímala, tj. nabyla znalosti o skutečnostech důležitých pro trestní řízení bez souvislosti s tímto řízení jen na základě faktické situace, do níž se dostala.

Svědecká výpověď je jedním z důkazních prostředků (§ 89 tr. ř.), a proto se svědek v souvislosti s obsahem jeho svědectví dostává do formálního postavení svědka, v němž podává svědeckou výpověď, která je procesním postupem, při němž svědek, jako nositel pro trestní řízení důležité okolnosti se stává osobou mající práva a povinnosti podle trestního řádu, a to zejména povinnost se dostavit na předvolání a vypovídat jako svědek (§ 97 tr. ř.). Svědek je povinen se dostavit na předvolání, a pokud tak neučiní, může být jeho přítomnost vynucena uložením pořádkové pokuty nebo předvedením. Rozhodná je jeho povinnost svědčit, tj. vypovídat o skutečnostech, které jsou svědkovi známé o trestném činu a o pachateli nebo o okolnostech důležitých pro trestní řízení. Svědek nemůže výpověď bezdůvodně odmítnout, kromě případu, kde jde o zákaz výpovědi podle § 99 tr. ř. anebo jeho práva odmítnout výpověď podle § 100 tr. ř. Nejsou-li splněny skutečnosti rozhodné pro zákaz výpovědi nebo odmítnutí svědectví, pak je povinností svědka vypovídat (§ 101 tr. ř.) s tím, že uvedení nepravdy o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí, anebo zamlčení takové okolnosti, zakládá trestní odpovědnost za trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 2, příp. 3 tr. zák.

Svědek je osobou odlišnou od obviněného, kterým je ten, kdo je podezřelý ze spáchání trestného činu (§ 32 tr. ř.). Obviněný je subjektem trestního řízení, proti němuž se toto řízení vede (podle stadia řízení se nazývá podezřelý, obviněný, obžalovaný, nebo odsouzený). Vedle toho, že je obviněný procesní stranou, je jeho výpověď též důkazním prostředkem, když obviněný je též předmětem výkonu rozhodnutí. V projednávané věci je rozhodné postavení obviněného jako důkazního prostředku ve vztahu k jeho výpovědi, ohledně níž podle § 33 odst. 1 tr. ř. platí, že obviněný má právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu a k důkazům o nich, není však povinen vypovídat. Může uvádět okolnosti a důkazy sloužící k jeho obhajobě. Se zřetelem na postavení obviněného jako strany v trestním řízení, má i jeho výpověď jako důkazní prostředek jinou povahu, než je tomu u svědka. Tento rozdíl spočívá ve výrazně subjektivní povaze tohoto úkonu, neboť obviněný má mimořádný zájem na výsledku řízení, což svědek zpravidla nemá, protože nemá na rozdíl od obviněného vztah k projednávané věci, který u obviněného plyne z jeho postavení jako strany, tj. podezřelého ze spáchání trestného činu, což z pohledu hmotněprávního znamená být pachatelem (§ 9 odst. 1 tr. zák.) nebo spolupachatelem (§ 9 odst. 2 tr. zák.) trestného činu anebo účastníkem na trestném činu jiného (§ 10 tr. zák.).

Obviněný tak na rozdíl od svědka není povinen vypovídat, nemá ani za povinnost uvádět pravdivé skutečnosti, a je v tomto ohledu omezován jen nebezpečím křivého obvinění podle § 174 tr. zák. Nevypovídá tedy pod sankcí křivé výpovědi podle § 175 tr. zák. jako je tomu u svědka.

Vzhledem k tomu, že obviněný je osobou, proti níž se vede trestní řízení, je jeho postavení spojené s trestní věcí, která je projednávána. V praxi však nastávají zejména v případě spoluobviněných, tj. více osob, proti nimž se v téže věci vede společné trestní řízení, situace, kdy se některý z těchto spoluobviněných dostane mimo tuto společnou trestní věc, pak v takovém případě lze dřívějšího spoluobviněného v poměru k ostatním spoluobviněným vyslechnout v postavení svědka. To však lze jen za předpokladu, že jeho trestní stíhání bylo pravomocně zastaveno, nebo pravomocně skončilo odsuzujícím či zprošťujícím rozsudkem, anebo bylo podle § 23 odst. 1 tr. ř. vyloučeno ze společného řízení (srov. rozhodnutí č. 45/1978. Sb. rozh. tr.).

Soudní praxe (nikoli však jednoznačně právní teorie, neboť o tom, zda může svědčit spoluobviněný, jehož věc byla vyloučena k samostatnému pojednání podle § 23 odst. 1 tr. ř. se vyslovuje pochybnost např. v Císařová, D., Fenyk, J. Gřivna. T. a kol. Trestní právo procesní 5. vyd. Praha: ASPI, 2008, s. 317) tak připouští, že za situace, kdy již není vedeno společné trestní řízení, lze dřívějšího spolupachatele jako svědka ve smyslu § 100 a násl. tr. ř. vyslechnout.

V takovém případě však jde stále o osobu, která má hmotněprávní postavení osoby na věci zainteresované, a není tedy svědkem v jeho materiálním významu jakožto osoby, která projednávaný čin vlastními smysly sledovala. Proto, i pokud je bývalý spoluobviněný v pozici svědka vyslýchán, je ve smyslu § 100 odst. 2 tr. ř. tím, kdo má právo využít odmítnutí výpovědi proto, že by mohl svou výpovědí způsobit sobě trestní stíhání, a to např. bez ohledu na to, že se proti němu v jiné věci takové řízení vede. Je tak patrné, že tento případ, kdy je jako svědek vyslýchána osoba, která byla původně v postavení obviněného, si stále zachovává své původní oprávnění dané obviněnému (§ 33 odst. 1 tr. ř.), nemít povinnost o svém trestném činu pravdivě vypovídat, je nutné odlišit od výpovědi svědka v jeho materiálním smyslu, který má (§ 97 tr. ř.) vždy povinnost pravdivě o okolnostech, které vnímal, vypovídat. Tím, že se taková osoba, která již nemá procesní postavení obviněného jako strany ve svém trestním řízení, dostala v jiném řízení do pozice svědka, má postavení svědka jen formálně procesně, neboť jde o výpověď vztahující se k činu, na němž měla tato osoba vlastní podíl ať již jako spolupachatel (§ 9 odst. 2 tr. zák.) nebo jako účastník (§ 10 odst. 1 tr. zák.).

Právě proto, že svědek v materiálním smyslu se až na výjimky (§ 99 a § 100 tr. ř.) nemůže zbavit své povinnosti pravdivě vypovídat, je mu poskytnuta následná ochrana před tím, že by byl k nepravdivému svědectví nucen, okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby u trestného činu vydírání podle § 235 odst. 2 písm. e) tr. zák.

S ohledem na naplnění znaku svědka ve smyslu okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 235 odst. 2 písm. e) tr. zák. tyto rozdílnosti v postavení obviněného a svědka dosavadní judikatura zčásti řešila, a lze připomenout, že za svědka tak lze považovat nejen osobu, která již byla alespoň předvolána jako svědek a má tedy již procesní postavení svědka, ale i osobu, kterou pachatel vydírá pro budoucí výkon její svědecké povinnosti, neboť za svědka podle uvedeného ustanovení je třeba považovat svědka v materiálním smyslu, tedy osobu, která vnímala skutečnosti, které mohou být podkladem pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, přičemž jednání pachatele je vedeno úmyslem odradit takového svědka od řádného plnění jeho povinností vyplývajících z trestního řádu. Není tudíž významné, zda svědek již byl anebo nebyl formálně předvolán ke svědecké výpovědi (srov. rozhodnutí č. 15/2002 Sb. rozh. tr.). Za svědka v materiálním smyslu lze pokládat osobu, která vnímala skutečnosti, jež mohou být podkladem pro rozhodování orgánů činných v trestním řízení, přičemž vyděračské jednání pachatele je vedeno úmyslem odradit ji od řádného plnění jejích povinností svědka vyplývajících z ustanovení § 97 a násl. tr. ř. V tomto smyslu však není osoba, která je pachatelem (§ 9 odst. 1 tr. zák.), spolupachatelem (§ 9 odst. 2 tr. zák.) nebo účastníkem (§ 10 tr. zák.) na trestném činu, o němž má sdělit své poznatky, neboť zákon těmto osobám neukládá žádnou povinnost vypovídat pravdivě v řízení o své trestné činnosti, a proto jim poskytuje proti vydírání zvýšenou ochranu podle § 235 odst. 2 písm. e) tr. zák. Jestliže je pachatel, spolupachatel nebo účastník vyslýchán v postavení osoby podávající vysvětlení podle § 158 odst. 3 písm. a ) tr. ř., popřípadě již v postavení obviněného podle § 91 a násl. tr. ř., pak ho nelze pokládat za svědka ani ve formálním smyslu. Proto jednání, jímž je tato osoba donucována způsobem uvedeným v § 235 odst. 1 tr. zák. k určité výpovědi, nemůže být posouzeno jako trestný čin vydírání též podle § 235 odst. 2 písm. e) tr. zák. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1172/2008, uveřejněné V souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu r. 2008, sešit 49, pod č. T 1130).

Je tak zřejmé, že nelze ve vztahu ke znaku § 235 odst. 2 písm. e) tr. zák., že čin v odst. 1 § 235 tr. zák. byl spáchán na svědkovi , vycházet toliko ze závěru, že je tímto svědkem každá osoba, která v řízení vypovídá po poučení podle § 100 tr. ř., aniž by bylo zkoumáno, zda je svědkem v materiálním smyslu § 97 tr. ř. Za svědka ve smyslu § 235 odst. 2 písm. e) tr. zák. nelze považovat osobu, která je jako svědek sice vyslýchána, avšak o skutku, v němž má hmotně právně postavení spolupachatele (§ 9 odst. 2 tr. zák.) a z původně společného trestního řízení vedeného též proti ní jako proti obviněnému byla její trestní věc podle § 23 odst. 1 tr. ř. vyloučena k samostatnému řízení. V takovém případě má uvedená osoba postavení svědka jen procesně formálně, neboť je vyslýchána v trestním řízení, které se proti ní nevede, tudíž v ní již nemůže mít procesní postavení obviněného, a proto se stává v rámci prováděného dokazování z hlediska důkazních prostředků svědkem, ač fakticky o svědka jít nemůže, neboť hmotně právně je taková osoba pachatelem, tedy osobou na věci zainteresovanou. Nemůže proto požívat ochrany jaké zákon přiznává ve smyslu § 235 odst. 2 písm. e) tr. zák. svědkům.

Soud druhého stupně, který k námitce obviněného uplatněné v podaném odvolání se otázkou naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 235 odst. 2 písm. e) tr. zák. zabýval, se této skutečnosti dostatečně nevěnoval, a svůj závěr o vině obviněného M. S. na rozdíl od shora uvedených závěrů opřel jen o zjištění, že J. B. byl v trestní věci Okresního soudu v Šumperku sp. zn. 3 T 32/2009, vyslechnut jako svědek, a že tento soud o jeho svědectví opřel výrok o vině obviněného M. S. Ve vztahu k okolnostem vycházejícím z výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1172/2008, jímž obviněný rovněž argumentoval, uzavřel, že jde o jinou problematiku, čímž se ztotožnil se soudem prvního stupně.

Takto vyjádřené závěry Nejvyšší soud nepovažuje s ohledem na shora vymezené právní názory za správné, neboť právní kvalifikace, tak jak byla v napadeném a nyní přezkoumávaném rozhodnutí použita, není v souladu se zákonem, a bylo nutné přisvědčit podanému dovolání. Nejvyšší soud proto podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 16. 4. 2010, sp. zn. 2 To 94/2010, jakož i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (§ 235k odst. 2 tr. ř.) a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ostravě pobočka v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Na základě tohoto postupu se věc vrací zpět odvolacímu soudu, aby se odvoláním obviněného znovu zabýval a v souladu se shora vyjádřenými právními názory o činu obviněného M. S. rozhodl tak, že jej uzná vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. Přísnější právní kvalifikaci podle § 235 odst. 2 písm. e) tr. zák. v projednávané věci nelze použít, neboť J. B., i když byl k hlavnímu líčení ve věci Okresního soudu v Šumperku sp. zn. 3 T 32/2009, v níž již neměl postavení obviněného, předvolán a vyslýchán po poučení podle § 100 tr. ř. jako svědek, nebyl v této věci v materiálním postavení svědka, neboť jeho trestní věc byla z původního společného řízení usnesením Okresního soudu v Šumperku ze dne 18. 3. 2009, sp. zn. 3 T 32/2009, podle § 23 odst. 1 tr. ř. vyloučena. Jelikož se svědectví J. B. mělo týkat zejména skutků pod bodem 4) a 5) původně podané obžaloby ve věci sp. zn. 3 T 32/2009, pro něž byl obžalobou rovněž jako spolupachatel (§ 9 odst. 2 tr. zák.) obžalován, nebyl ve vztahu k těmto skutkům materiálně v pozici svědka, ale byl pachatelem činů, o nichž měl svědectví podat, a proto měl též ve smyslu § 100 odst. 2 tr. ř. právo takovou výpověď odmítnout. V daných souvislostech již není rozhodné, zda tohoto práva na odmítnutí výpovědi využil či nikoliv, ale podstatné je, že se na činu, o něhož v pozici svědka vypovídal, jako pachatel zúčastnil. Byl tedy stále hmotně právně spolupachatelem a po určitou dobu společně vedeného trestního řízení i spoluobviněným. Jestliže v takovémto případě obviněný M. S., který věděl o tom, že (obviněný dne 7. 7. 2009 obdržel předvolání k hlavnímu líčení, které se mělo konat dne 17. 8. 2009), při tomto hlavním líčení bude vyslechnut jako svědek J. B., což nařídil odvolací soud v odůvodnění svého zrušujícího rozhodnutí, na bývalého spoluobviněného ve vztahu k této výpovědi působil, resp. na něj činil nátlak v tom směru, že se ho snažil donutit, aby vypovídal tak, jak chce on, nepůsobil tak na J. B. jako na svědka ve smyslu materiálního chápání tohoto pojmu, ale jako na spoluobviněného, který o jejich společném činu jde podat svědectví. Nejde tak o naplnění znaku, že takto jednal vůči svědkovi ve smyslu § 235 odst. 2 písm. e) tr. zák., neboť tato okolnost pro použití vyšší trestní sazby chrání jen svědka v materiálním pojetí (viz rozhodnutí č. 15/2002), za něhož nelze považovat spolupachatele (§ 9 odst. 2 tr. zák.) na trestném činu, o němž má sdělit své poznatky (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1172/2008, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu r. 2008, sešit 49, pod č. T 1130).

Na odvolacím soudu tak bude, aby obviněného uznal vinným jen trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. a za tento mu uložil přiměřený trest.

Vzhledem k tomu, že obviněný M. S. nyní vykonává trest ve věci Okresního soudu v Šumperku sp. zn. 3 T 32/2009, a v nyní projednávané věci trest prozatím nenastoupil, nebyl Nejvyšší soud povinen rozhodovat podle § 265 l odst. 4 tr. ř. o vazbě obviněného.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 16. února 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová