8 Tdo 1601/2014
Datum rozhodnutí: 14.01.2015
Dotčené předpisy: § 265a odst. 1 tr. ř., § 254 odst. 1 tr. ř.



8 Tdo 1601/2014-26

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 1. 2015 o dovolání obviněného L. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 12 To 197/2014, který rozhodl jako soud druhého stupně ve věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 3 T 59/2014, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. s e dovolání obviněného L. K. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. 3 T 59/2014, uznal obviněného L. K. (dále převážně jen obviněný , příp. dovolatel ) vinným, že

1) v době od měsíce listopadu 2012 do konce měsíce března 2013 v T., v ulici B., v domě , opakovaně, zejména po čtrnáctém dnu každého měsíce, kdy E. V., byl doručen starobní důchod, naléhal na jmenovanou aby ho pustila do svého bytu tak dlouho, až mu E. V. vyhověla, a poté pod různými nepravdivými záminkami, že musí nakoupit věci do lázní, do léčebny, že musí zaplatit nový zámek do dveří, že mu zemřela sestra, vylákal od ní měsíčně různě vysoké finanční částky až do výše nejméně 8.000,- Kč, tedy celkem od jmenované vylákal a použil pro úhradu svých potřeb nejméně 40.000,- Kč s tím, že jeho kurátor vše zaplatí, ač věděl a byl opakovaně kurátorem poučován o nepřípustnosti takovéhoto jednání,

2) kolem dne 21. března 2013 tamtéž, v kuchyni bytu E. V., využil její krátkodobé nepozornosti a ze sešitu ležícího na kuchyňském stole odcizil k její škodě bankovku v hodnotě 1.000,- Kč, a tohoto jednání dopustil se, přestože byl rozsudkem Okresního soudu v Trutnově č.j. 1T 181/2012-215 ze dne 21.1.2013, který nabyl právní moci téhož dne, uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a za to odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku podmíněně, když výkon trestu byl odložen na zkušební dobu dvou roků a šesti měsíců .

Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval pod bodem 1) jako přečin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem 2) jako přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku a uložil mu za to podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.

Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které výslovně směřoval do výroku o vině pod bodem 1), proti výroku o vině pod bodem 2) však nikterak nebrojil (podrobnosti viz v dalším textu).

O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 12 To 197/2014, tak, že z jeho podnětu napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o vině pod bodem 1) a v celém výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného jednak podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby okresního státního zástupce v Trutnově ze dne 21. 3. 2014 pro skutek popsaný pod bodem 1) rozsudku nalézacího soudu, v němž byl spatřován přečin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, neboť dospěl k závěru, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, jednak mu za přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku uvedený pod bodem 2) napadeného rozsudku, ohledně něhož zůstal rozsudek nedotčen, uložil podle téhož ustanovení trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem.

Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce Mgr. Ladislava Beránka proti němu podal dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V podrobnostech dovolatel uvedl, že své podání směřuje proti té části rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s rozhodnutím soudu prvého stupně, pokud jím byl uznán vinným a odsouzen za skutek kvalifikovaný jako přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku. Je totiž přesvědčen, že toto odsouzení je nesprávné, protože jeho ovládací i rozpoznávací schopnosti byly v době, kdy se měl jednání dopustit, sníženy natolik, že vylučovaly jeho trestní odpovědnost. Nalézací soud měl k dispozici jednak znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie ze dne 12. 11. 2012, vypracovaný soudní znalkyní MUDr. Alenou Railovou, podle něhož (obviněný) trpí nikoliv přechodnou duševní poruchou lehkou mentální retardací, trvalou duševní poruchou smíšenou poruchou osobnosti, a dále poruchou sexuální preference homosexuální pedofilií, jednak znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie ze dne 22. 2. 2011, vypracovaný soudním znalcem MUDr. Janem Zbytovským, jenž byl ovšem vypracován v souvislosti s jeho dřívější trestnou činností, takže se k rozhodnému období přímo nevztahoval.

Obviněný dále namítl, že soud vycházel z odborného nálezu a posudku soudního znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Slavoje Brichcína, podaného pro účely řízení vedeného u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 0 Nt 1775/2012. Jmenovaný znalec jej vyšetřoval dne 21. 3. 2013 a pro účely nynějšího trestního řízení v protokolu o výslechu znalce pouze doplnil, že (obviněný) v době vyšetření netrpěl žádnou duševní poruchou v pravém slova smyslu. Znalec rovněž potvrdil, že měl k dispozici zdravotní dokumentaci MUDr. Jana Zbytovského, v jehož ambulantní péči obviněný byl od roku 2012. Z posudku soudního znalce MUDr. Slavoje Brichcína vyplynulo, že i v předcházejícím období od listopadu 2012 do března 2013 obviněný nebyl duševně nemocen, a tak znalec uzavřel, že z hlediska posuzované majetkové trestné činnosti obviněného neshledal nic významného, co by snižovalo jeho ovládací nebo rozpoznávací schopnosti; pokud se týká jeho intelektových schopností, šlo o abnormitu intelektového výkonu, ale nebyl ani lehce retardovaný.

Dovolatel tvrdil, že z připomenutých závěrů znaleckých posudků jsou zřejmé rozpory ohledně toho, zda v posuzovaném období trpěl či netrpěl duševní poruchou. Závěry soudních znalců MUDr. Aleny Railové a MUDr. Slavoje Brichcína si protiřečily zatímco první znalkyně u něho konstatovala uvedené duševní poruchy, druhý znalec dospěl k opačným zjištěním, tedy že netrpěl duševní poruchou v pravém slova smyslu a nebyl ani lehce mentálně retardovaný. Uvedené rozpory nebyly odstraněny ani v odvolacím řízení, neboť soud druhého stupně na hledisko posuzování jeho psychického stavu nereflektoval. Z tohoto důvodu nepovažoval rozhodnutí soudů obou stupňů, pokud jimi byl odsouzen za přečin krádeže, za správná. Nebyly vyvráceny pochybnosti o tom, zda u něho byly zachovány složky rozpoznávací a ovládací natolik, aby byl za své jednání trestně odpovědný.

V závěru svého podání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 8. 2014, č. j. 12 To 197/2014 - 229, v té části, v níž mu byl uložen trest za přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku popsaný pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 13. 5. 2014, č. j. 3 T 59/2014 191, v části o výroku o vině za skutek pod bodem 2), v němž je spatřován přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, podle § 265k tr. ř. zrušil a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Trutnově, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Konečně obviněný navrhl, aby postupem podle § 265h odst. 3 tr. ř. bylo rozhodnuto o odkladu, resp. přerušení nařízeného výkonu trestu odnětí svobody, případně aby o odkladu, resp. přerušení rozhodl předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265 o odst. 1 tr. ř.

K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ), která uvedla, že prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné namítat nedostatek trestní odpovědnosti obviněného pro jeho nepříčetnost ve smyslu § 26 tr. zákoníku, kdy však taková námitka musí mít povahu námitky právní, nikoli skutkové. Právní námitka, která odpovídá dovolacímu důvodu, musí vycházet z toho, co soud zjistil o povaze, rozsahu a závažnosti případné duševní poruchy obviněného a o jejím vlivu na schopnost obviněného rozpoznat protiprávnost vlastního jednání a na jeho schopnost své jednání ovládat. Právní námitka pak směřuje proti tomu, že ze zjištěné diagnózy a ze zjištěného ovlivnění rozpoznávací a ovládací schopnosti obviněného soud učinil nesprávný závěr v tom, že na tato zjištění neaplikoval ustanovení § 26 tr. zákoníku o nepříčetnosti.

Podle státní zástupkyně v posuzované trestní věci bylo zjištěno, že existují důvodné pochybnosti o příčetnosti obviněného, neboť jde o psychiatrického pacienta, který není plně způsobilý k právním úkonům, neboť má ustanoveného opatrovníka a bylo rozhodováno i o jeho ochranném léčení. V takovém případě bylo namístě vyšetřit jeho duševní stav ve smyslu ustanovení § 116 tr. ř. a přibrat k tomu znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, neboť zásadně není možné se spokojit se znaleckým posudkem podaným v předchozí trestní věci téhož obviněného (poukázala přitom na rozhodnutí č. 65/1980 a č. 11/1982 Sb. rozh. trest.).

Uvedeným způsobem však podle státní zástupkyně nalézací soud nepostupoval, neboť ve věci provedl jako listinné důkazy pouze jiné znalecké posudky z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie, které byly na obviněného pořízeny v jiných řízeních. Provedl tedy jako listinný důkaz znalecký posudek vypracovaný v jiné věci MUDr. Slavojem Brichcínem, znalecký posudek vypracovaný v jiné věci MUDr. Alenou Railovou a znalecký posudek vypracovaný v jiné věci MUDr. Janem Zbytovským. Na základě zhodnocení uvedených znaleckých posudků pak dospěl k vlastnímu odbornému závěru o tom, že obviněný netrpí duševní poruchou, byť uvedené posudky na řešení otázky, zda obviněný trpí či netrpí duševní poruchou, neodpovídaly souladně. Uvedený odborný závěr, který soudu nepřísluší, pak byl podkladem pro právní zhodnocení plné příčetnosti obviněného. Takový postup však nebyl možný, neboť jediným právně relevantním způsobem, jak zjistit, zda obviněný byl, či nebyl v době činu příčetným, bylo pořídit ve věci znalecký posudek z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie, v němž by se znalec vyjádřil k tomu, zda obviněný mohl v době činu rozpoznat protiprávnost svého jednání a toto ovládat. Protože tak nalézací soud nepostupoval, otázka příčetnosti obviněného v posuzované trestní věci zůstala otevřená.

Vzhledem k tomu státní zástupkyně v závěru svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil v odsuzující části rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 8. 2014 sp. zn. 12 To 197/2014, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. 3 T 59/2014, a aby Okresnímu soudu v Trutnově přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.), jemuž soud prvního stupně věc předložil k rozhodnutí o dovolání, nejprve zkoumal, zda jsou vůbec splněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 265a tr. ř.

K tomu Nejvyšší soud pro úplnost poznamenává, že obviněný mu sám bez obhájce zaslal dva (obtížně čitelné, místy téměř nečitelné) přípisy (prvý byl doručen dne 12. 12. 2014 a druhý dne 5. 1. 2015), které označil jako doplnění dovolání.

Obsahem těchto přípisů se však Nejvyšší soud nezabýval a ani zabývat nemohl. Podle § 265d odst. 2 tr. ř. totiž platí, že obviněný může podat dovolání pouze prostřednictvím obhájce. Podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se nepovažuje za dovolání, byť bylo takto označeno. A podle § 265f odst. 2 tr. ř. také platí, že rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání.

Jestliže v předchozím textu bylo uvedeno, že odvolací soud ve věci rozhodoval k odvolání obviněného, je na tomto místě zapotřebí podrobněji rozvést samotné odvolání obviněného a argumenty v něm obsažené. Obviněný v odůvodnění svého podání (srov. č. l. 201 spisu) prostřednictvím obhájce uvedl, že odvolání podal hned po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně do soudního protokolu (tam pouze uvedl podávám si odvolání srov. č. l. 190 spisu) a nyní jej odůvodňuje. V dalším textu pak výslovně uvedl, že jeho odvolání směřuje do výroku o vině toliko, pokud jde o skutek popsaný pod bodem 1) rozsudku, v němž je spatřován přečin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, čímž je napadán i související výrok o uloženém úhrnném trestu odnětí svobody. Stejně tak výslovně uvedl, že proti výroku o vině za skutek specifikovaný pod bodem 2) rozsudku nebrojí, když toto protiprávní jednání od počátku trestního řízení doznává. A pro úplnost je třeba dodat, že ve svém podání ani okrajově nezpochybnil otázku své trestní odpovědnosti (resp. neodpovědnosti).

Právě to ovšem mělo zásadní význam pro rozsah přezkumné činnosti odvolacího soudu. Pokud totiž obviněný odvolání podal pouze proti výroku odsuzujícího rozsudku pod bodem 1), nikoliv však proti výroku o vině pod jeho bodem 2), a jestliže v něm ani nenamítal, že ve věci vypracované znalecké posudky by snad mohly svědčit o jeho nepříčetnosti, příp. snížené příčetnosti, soud druhého stupně nejen výrok o vině pod bodem 2) odsuzujícího rozsudku, ale ani otázku jeho trestní odpovědnosti vůbec nepřezkoumával, ba ani nebyl povinen přezkoumávat.

S touto problematikou se Nejvyšší soud jednoznačně vypořádal již v usnesení ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003 (publikovaném pod č. 20/2004 Sb. rozh. trest.), když judikoval, že jestliže odvolání bylo podáno toliko proti výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost pouze tohoto oddělitelného výroku rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo (aniž byl přitom povinen přezkoumat jiné výroky postupem podle § 254 odst. 2, 3 tr. ř.) může dovolatel napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Směřuje-li přesto dovolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle § 254 odst. 1 tr. ř. a neměl povinnost jej přezkoumávat ani podle § 254 odst. 2, 3 tr. ř., musí být takové dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř.

Identický názor zastává i odborná literatura, podle níž (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II, §157 až § 314s, Komentář, 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3032 3033) rozsah přezkumné povinnosti odvolacího soudu je i nadále omezen osobou odvolatele a od ní odvozeným právem napadat jednotlivé výroky rozsudku a předchozí řízení. Odvolací soud však přezkoumá z podnětu podaného odvolání jen ty oddělitelné výroky, proti nimž odvolání odvolatel skutečně podal a správnost postupu řízení, které jim předcházelo. Jiné výroky a jim předcházející řízení odvolací soud zásadně nesmí přezkoumat. Oddělitelným výrokem je takový výrok, který lze samostatně přezkoumat a v případě zjištěné vady i samostatně zrušit, např. výrok o trestu, náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení či o ochranném opatření. Oddělitelným však bude i jednotlivý výrok o vině tam, kde bylo ve společném řízení rozhodnuto o více skutcích .

Ke stejnému právnímu závěru dospěl Nejvyšší soud i v posuzované věci. Proto jen argumentačně shrnuje, že podle § 265a odst. 1 tr. ř. lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř. jsou taxativně vyjmenována rozhodnutí, která zákon považuje za rozhodnutí ve věci samé, proti nimž je přípustné dovolání. Jestliže obviněný v podaném odvolání nenapadl výrok o vině pod bodem 2) odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, tj. o přečinu krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, a jestliže v něm nezpochybnil ani otázku své trestní odpovědnosti, odvolací soud uvedený skutek a přečin nepřezkoumával a nebyl k tomu ani povinen. Pak ovšem dovolání obviněného proti tomuto skutku a přečinu nesplňuje zákonnou podmínku jeho přípustnosti podle § 265a odst. 1 tr. ř. Lze tak uzavřít, že obviněný napadl dovoláním rozhodnutí soudu druhého stupně, proti kterému zákon takový mimořádný opravný prostředek podle § 265a tr. ř. nepřipouští. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř., neboť shledal, že je nepřípustné.

Takové rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Zcela na závěr je pak třeba uvést, že pokud dovolatel ve svém podání rovněž navrhl, aby postupem podle § 265h odst. 3 tr. ř. bylo rozhodnuto o odkladu, resp. přerušení nařízeného výkonu trestu odnětí svobody, případně aby tak o odkladu, resp. přerušení rozhodl předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265 o odst. 1 tr. ř., takové rozhodnutí (již s ohledem na způsob rozhodnutí o podaném dovolání) vůbec nepřicházelo v úvahu.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 14. ledna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a