8 Tdo 1600/2010
Datum rozhodnutí: 12.01.2011
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5,6 tr. ř.



8 Tdo 1600/2010

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. ledna 2011 o dovolání obviněného J. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 9 To 378/2010, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 2 T 45/2010, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. Š. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 22. 4. 2010, sp. zn. 2 T 45/2010, byl obviněný J. Š. uznán vinným pokračujícím trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zákona č. 140/1961 Sb. (nadále tr. zák.) a odsouzen podle § 235 odst. 1 tr. zák., § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na osmnáct měsíců. Podle § 60a odst. 1 tr. zák., § 58 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let a zároveň byl nad obviněným vysloven dohled. Podle § 60a odst. 3 tr. zák. bylo obviněnému uloženo, aby během zkušební doby podmíněného odsouzení podle svých sil uhradil škodu způsobenou trestným činem. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 12. 11. 2009, sp. zn. 2 T 108/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené D. S. na náhradě škody částku 2.680,- Kč.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu vydírání dopustil tím, že

1) v přesně nezjištěné době v průběhu měsíce května 2009 v místě bydliště P. S. v P. požadoval po P. S. předání peněz tím způsobem, že v ruce držel otevírací nůž s tím, že peníze mají doma určitě jeho rodiče, P. S. ze strachu před možným napadením odešel s obviněným do domu, kde společně prohledali ložnici rodičů, a poškozený poté, co nalezl v nočním stolu bankovku v hodnotě 100,- EUR, ji ze strachu předal obviněnému, a to ke škodě D. S., přičemž následně obviněný z domu odešel,

2) dne 19. 6. 2009 v P. obviněný opětovně vyhledal P. S. a požadoval po něm peníze s tím, že mu ukazoval poškrábané ruce a řekl, že se popral, a poškozený ze strachu z napadení odešel do svého domu a předstíral, že jde hledat peníze pro obviněného.

Rozsudek soudu prvního stupně napadl státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Příbrami odvoláním podaným v neprospěch obviněného, jež směřovalo proti výroku vině i výroku o trestu. K odvolání státního zástupce byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 9 To 378/2010, rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen, a to ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo při nezměněném výroku o vině a výroku o náhradě škody znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl podle § 235 odst. 1 tr. zák., § 35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody na jeden rok, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 12. 11. 2009, sp. zn. 2 T 108/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině, trestu i náhradě škody. Odkázal v něm na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolatel odmítl závěry soudů obou stupňů týkající se výroku o vině a tvrdil, že v jeho jednání nelze spatřovat žádnou trestnou činnost. Poukazoval na skutečnost, že poškozený své výpovědi zásadním způsobem měnil, uvedl ale, že vůči němu nepadla žádná vyhrůžka ani pohrůžka, že obviněný jej k ničemu nenutil, že peníze dal obviněnému vždy z vlastní vůle; zdůrazňoval, že se nikdy nebránil půjčené prostředky poškozenému vrátit. Obviněný měl za to, že obžaloba stojící na jediném a velmi nevěrohodném svědkovi nemůže vyústit v uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Příbrami a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že pokud obviněný své dovolací námitky opřené o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zaměřil výlučně proti pravomocnému výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně, který však obviněný nenapadl odvoláním, přičemž současně tento oddělitelný výrok o vině z rozsudku soudu prvního stupně nedoznal žádných změn v neprospěch obviněného ani v důsledku odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného, je třeba jeho dovolání považovat za nepřípustné. Měl za to, že řízením o dovolání nelze nahrazovat či obcházet řízení o řádném opravném prostředku, které se nekonalo např. proto, že žádná oprávněná osoba nepodala proti rozhodnutí soudu prvního stupně řádný opravný prostředek, popřípadě ho vzala zpět, nebo že zákon řádný opravný prostředek ani nepřipouští. Z této povahy dovolání, vázaného na rozhodování soudu druhého stupně, pak lze dovodit nepřípustnost jeho podání určitou osobou (byť jinak oprávněnou k podání dovolání) i tehdy, jestliže z vůle této osoby přezkum ve druhém stupni učiněn nebyl, protože sama řádný opravný prostředek nepodala (resp. ho vzala zpět) a tím akceptovala rozhodnutí soudu prvního stupně, jež nebylo změněno v neprospěch uvedené osoby ani na podkladě řádného opravného prostředku, který však podala jiná oprávněná osoba. Dovolání nemůže nahrazovat nevyužitý řádný opravný prostředek ani za situace, kdy sice z podnětu jiné oprávněné osoby proběhlo řádné opravné řízení, ovšem bez negativního vlivu na osobu, která řádného opravného prostředku nevyužila. Na podkladě uvedených principů a logickým výkladem s použitím argumentu a minore ad maius tedy dospěl k závěru, že pokud obviněný (stejně jako v nyní posuzovaném případě) vůbec nenapadl rozsudek soudu prvního stupně řádným opravným prostředkem, tím spíše tak nemůže učinit na podkladě dovolání jako mimořádného opravného prostředku, zaměřeného proti rozhodnutí soudu druhého stupně (nebo jeho části ve formě oddělitelného výroku), které však v důsledku projednání řádného opravného prostředku podaného jinou oprávněnou osobou, než je obviněný, nedoznalo žádných změn učiněných v neprospěch obviněného. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

K otázce přípustnosti dovolání, kterou ve vyjádření zpochybňoval státní zástupce, je třeba uvést, že dovoláním lze podle § 265a odst. 1 tr. ř. napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Rozhodnutím ve věci samé se rozumí rozhodnutí vyjmenovaná v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř. Předpokladem přípustnosti tedy je, aby proběhlo řízení před soudem prvního stupně, aby ve věci rozhodl soud druhého stupně a vydal některé z rozhodnutí majících povahu rozhodnutí ve věci samé, a aby dovolání nebránily žádné překážky (zejména podle § 265a odst. 3, 4 tr. ř.); dovolatel pak může s dovoláním uspět za předpokladu, že je dán některý z výslovně stanovených důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř.

Odvolací řízení spočívá na principu vázanosti odvolacího soudu obsahem podaného odvolání, resp. vytýkanými vadami. Podle § 254 odst. 1 tr. ř. nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle § 253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Oddělitelnými výroky jsou takové výroky, které lze samostatně přezkoumat a v případě zjištěné vady i samostatně zrušit; podle praxe soudů jsou jimi např. výrok o trestu, výrok o náhradě škody (event. chybějící výrok o náhradě škody) apod.

V těchto souvislostech nelze nezaznamenat, že zásada vyjádřená v ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. je prolomena v navazujících odst. 2 a 3, podle nichž mají-li však vytýkané vady svůj původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, přezkoumá odvolací soud i správnost takového výroku, na který v odvolání napadený výrok navazuje, jestliže oprávněná osoba proti němu mohla podat odvolání (§ 254 odst. 2 tr. ř.), nebo jestliže oprávněná osoba podá odvolání proti výroku o vině, přezkoumá odvolací soud v návaznosti na vytýkané vady vždy i výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad, bez ohledu na to, zda bylo i proti těmto výrokům podáno odvolání (§ 254 odst. 3 tr. ř.).

Dovolatel, ať již se jedná o státního zástupce nebo o obviněného, může napadat podaným dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu pouze a výhradně v rozsahu přezkumné činnosti odvolacího soudu ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně vyplývající z ustanovení § 254 odst. 1 až 3 tr. ř., neboť jen v tomto rozsahu se jedná o rozhodnutí soudu učiněné ve druhém stupni.

Ze spisu Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 2 T 45/2010 je zřejmé, že obviněný J. Š. nepodal odvolání proti rozsudku tohoto soudu ze dne 22. 4. 2010, sp. zn. 2 T 45/2010. Proti tomuto rozsudku podal odvolání v neprospěch obviněného pouze státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Příbrami, a to jak proti výroku vině, tak výroku o trestu. Státní zástupce nesouhlasil s právním posouzením jednání obviněného jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., měl za to, že jednání vykazuje znaky trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a že uložený trest je nepřiměřeně mírný.

Odvoláním státního zástupce, které bylo podáno v neprospěch obviněného jak proti výroku o vině, tak proti výroku o trestu, byla vymezena přezkumná povinnost a současně právo odvolacího soudu přezkoumat napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu, což také učinil. Nejvyšší státní zástupce a stejně tak i obviněný mohli tudíž v tomto rozsahu podat dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, případně je mohli podat proti průběhu řízení, které mu předcházelo. Pro daný případ se neuplatní právní názor obsažený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003, publikovaném pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr., podle něhož jestliže odvolání bylo podáno toliko proti výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost pouze tohoto oddělitelného výroku rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo (aniž byl přitom povinen přezkoumat jiné výroky postupem podle § 254 odst. 2, 3 tr. ř.), může dovolatel napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Směřuje-li přesto dovolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle § 254 odst. 1 tr. ř. a neměl povinnost jej přezkoumat ani podle § 254 odst. 2, 3 tr. ř, musí být takové dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. Stejně tak se podle přesvědčení dovolacího soudu nemůže uplatnit ani názor státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že nepodal-li obviněný odvolání, nemůže podat ani dovolání, jelikož dovolání nemůže nahrazovat nevyužitý řádný opravný prostředek ani za situace, kdy sice z podnětu jiné oprávněné osoby proběhlo řádné odvolací řízení, ovšem bez negativního vlivu na osobu, která řádného opravného prostředku nevyužila, v konkrétním případě bez jakéhokoliv dopadu na výrok o vině. Takové omezení pro dovolatele v ustanovení § 265d odst. 1 tr. ř. a ani žádném jiném ustanovení explicitně vyjádřeno není a nelze je dovozovat ani nepřímo prostřednictvím argumentů logického výkladu nabízených státním zástupcem. Akceptování takového názoru by ve svých důsledcích kolidovalo s právem obviněného garantovaným čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.

Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že ačkoli obviněný deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil výhradně námitky, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Okresní soud v Příbrami a z nichž vycházel v napadeném rozsudku Krajský soud v Praze. Namítal, že se trestné činnosti vůči poškozenému nedopustil, že soudy vycházely ze svědectví velmi nevěrohodného svědka poškozeného P. S., nesprávně hodnotily jeho výpovědi, ze kterých mimo jiné vyplynulo, že ho k ničemu nenutil, nikdy mu nevyhrožoval, poškozený mu peníze přinesl z vlastní vůle a tvrdil též, že se vrácení peněz poškozenému nebránil. Prostřednictvím takto vymezených výhrad obviněný ve skutečnosti brojil proti správnosti skutkových zjištění soudů a proti způsobu hodnocení důkazů, nikoliv proti správnosti právního posouzení skutku. Primárně se totiž domáhal odlišného hodnocení provedených důkazů, zejména výpovědi poškozeného P. S., změny skutkových zjištění ve svůj prospěch a následně na podkladě takové změny skutkových zjištění vyvozoval, že pokračující trestný čin vydírání nespáchal. Námitky skutkové, resp. procesně právní, však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a dovolatel takovou vadu výslovně vytkne; o takovou situaci se však nejedná.

Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů totiž vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (zejména strany 3, 4 rozsudku soudu prvního stupně, strana 3, 4 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Při hodnocení důkazů soudy postupovaly důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a učinily skutková zjištění, která mají oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Závěr o vině obviněného byl opřen o výpověď poškozeného P. S. z hlavního líčení, která korespondovala s jeho výpovědí z případného řízení i s výpověďmi jeho rodičů J. S. a D. S. Soudy neshledaly u poškozeného ani svědků důvody vypovídat nepravdivě v neprospěch obviněného či okolnosti svědčící o jejich nevěrohodnosti, proto jejich svědeckým výpovědím uvěřily. Protože úvahy soudů obou stupňů jsou logické, dovolací soud nemá žádný rozumný důvod je zpochybnit.

Je zjevné, že v dané věci nebyl zjištěn případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, ještě samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

Dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř., a Nejvyšší soud je proto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. ledna 2011
Předsedkyně senátu: JUDr. Věra Kůrková