8 Tdo 1593/2010
Datum rozhodnutí: 19.01.2011
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.



2 3

8 Tdo 1593/2010
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. ledna 2011 o dovolání, které podal obviněný Ing. J. H., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 3. 2010, sp. zn. 12 To 24/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 4 T 172/2009, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. J. H. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 12. 10. 2009, sp. zn. 4 T 172/2009, byl obviněný Ing. J. H. (dále jen obviněný , příp. dovolatel ) uznán vinným, že:
své informace o tom, že D. K. jedná o prodeji domu s pozemky na adrese T., K. se zájemcem J. K., zneužil ve svůj prospěch k tomu, že jmenovanou dne 28. 12. 2007 na uvedené adrese navštívil, vydávaje se za finančního poradce J. K. pod legendou nutnosti ověření podpisů na Smlouvě o budoucí smlouvě kupní mezi D. K. a J. K. a na zástavní smlouvě, kterou měla být jištěna záloha tohoto kupujícího na koupi nemovitosti, ji vylákal do Ž. B., kde jí na městském úřadu s ujištěním, že jde o písemnosti ji již známé a bez možnosti přečtení k podpisu místo deklarované zástavní smlouvy podstrčil zástavní smlouvu ve prospěch zástavního věřitele P. P., podle níž D. K. poskytuje tomuto zástavnímu věřiteli svůj spoluvlastnický podíl (3/4) budovy v T. a pozemkových parcel , vše v k.ú. T., k zajištění pohledávky ze směnky na částku 1.900.000,- Kč vystavené dne 27. 12. 2007 obviněným na řad P. P., když tato částka byla pohledávkou P. výhradně vůči obviněnému z titulu smlouvy o půjčce uzavřené mezi nimi dne 27. 12. 2007, z níž obviněný k datu 28. 12. 2007 již obdržel a pro svou potřebu použil 700.000,- Kč s tím, že zbývající část ve výši 1.200.000,- Kč mu bude vyplacena po vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí; tuto zástavní smlouvu s ověřeným podpisem D. K. předal dne 28. 12. 2007 P. P. k podání návrhu na její vklad do katastru nemovitostí v úmyslu získat poté pro sebe i zbývající částku ze sjednané půjčky a s vědomím, že s ohledem na svou finanční situaci, dluhy a exekuce proti němu vedené tuto svou půjčku nesplatí a nároky jeho věřitele budou uspokojeny z takto zastaveného spoluvlastnického podílu na uvedených nemovitostech v hodnotě 2.400.000,- Kč ke škodě D. K., k čemuž také jeho jednání od počátku směřovalo a k čemuž nedošlo jen proto, že D. K. se včas dozvěděla o P. dne 3. 1. 2008 podaném návrhu na vklad zástavního práva do katastru nemovitostí a následnými právními úkony tomuto vkladu zatím zabránila .
Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 3 zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zák. ), ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., a podle § 250 odst. 3 tr. zák. mu uložil trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Hradci Králové rozhodl usnesením ze dne 17. 3. 2010, sp. zn. 12 To 24/2010, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Obviněný ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce JUDr. Jaroslava Skákala proti němu podal dovolání, které opřel o dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dovolatel po stručném shrnutí obsahu předchozího řízení a definice znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. namítl, že soud pominul, že zástavní právo nemá samo o sobě jakoukoliv majetkovou hodnotu. Podpis poškozené v zástavní smlouvě navíc nevedl ani k jeho vzniku, neboť tento je vázán až na rozhodnutí příslušného orgánu republiky o vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí, přičemž k tomuto kroku je nutno souhlasných postojů zástavního věřitele i zástavního dlužníka. Na svoji obhajobu uvedl, že žádné předpoklady pro takový souhlasný postoj nevytvářel, na nemovitosti poškozené žádná zástava nevázne, protože zajištění jejího podpisu na zástavní smlouvě nesměřovalo bezprostředně ke vzniku zástavního práva. K jeho vzniku by směřovalo teprve zajištění jejího podpisu na návrhu na vklad tohoto práva do katastru nemovitostí.

Obviněný svými výhradami brojil proti právní kvalifikaci skutku, neboť měl za to, že tak, jak je popsán ve výrokové větě rozsudku soudu prvního stupně, nevykazuje znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., nýbrž trestného činu lichvy podle § 253 tr. zák. S odvoláním na nálezy Ústavního soudu vytknul výrokové větě odsuzujícího rozsudku její extrémní nesoulad jak se spisovou materií, tak s odůvodněním rozsudku. Nejenže v ní deklarovaná zástavní smlouva není popsána ani nejzákladnějšími identifikačními údaji (názvem, datem, předmětem), ale není zmíněna ani v odůvodnění předmětného rozhodnutí, což činí podle jeho názoru rozsudek nepřesvědčivým a nepřijatelným z hlediska základních principů spravedlnosti.

Dovolatel dále poukázal na porušení principu ultima ratio trestního práva, neboť poškozená má k dispozici a také využívá prostředky civilního práva, jejichž prostřednictvím se může domoci výmazu zástavního práva.

V závěru svého podání obviněný navrhl (aniž přesně citoval konkrétní zákonná ustanovení a právní předpisy, jejichž aplikace se domáhá), aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) rozhodl tak, že podle § 265 odst. 1 zruší napadený rozsudek, jak soudu odvolacího, tak soudu I. stupně . Současně navrhl, aby před rozhodnutím o dovolání vydal usnesení, kterým odloží výkon trestu odnětí svobody uložený shora specifikovaným rozsudkem Okresního soudu v Semilech, jelikož již v odvolacím řízení dokládal, že je vážně nemocen a výkon trestu odnětí svobody je spojen s ohrožením jeho života a zdraví.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se ke dni rozhodování Nejvyššího soudu k podanému dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné § 265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Z tohoto pohledu dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn relevantně, neboť obviněný zpochybnil správnost právního posouzení jeho jednání jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. s tím, že toto jednání by mohlo vykazovat nanejvýš znaky skutkové podstaty trestného činu lichvy podle § 253 tr. zák. Taktéž námitka ultima ratio , resp. užití trestněprávních norem jako krajního prostředku řešení, nelze-li použít norem soukromého práva (občanského, obchodního, pracovního), je pod zvolený dovolací důvod podřaditelná.

K uvedené problematice je zapotřebí (alespoň ve stručnosti a jen v obecné rovině) uvést, že trestného činu podvodu podle § 250 odst. 3 písm. b) tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Značnou škodou se podle § 89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000,- Kč.

Objektivní stránku trestného činu podvodu představuje jednání pachatele, který uvádí jiného v omyl. Za omyl je považován rozpor mezi představou a skutečností a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat; omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k obohacení. Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní, tedy podstatné, pro rozhodnutí poškozeného. Musí jít o takové skutečnosti, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že k plnění ze strany poškozeného by nedošlo, nebo by sice došlo, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto skutečnosti zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny. Objektem trestného činu podvodu je cizí majetek.

Po subjektivní stránce se vyžaduje zavinění úmyslné, které musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky trestného činu, tj. jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Podle § 4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle § 4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl eventuální podle § 4 písm. b) tr. zák.].

Závěr o zavinění pachatele musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno dle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí publikovaná pod č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. trest.).

Jelikož obviněný byl uznán vinným toliko pokusem trestného činu podvodu, je taktéž nutno zmínit, že § 8 odst. 1 tr. zák. za pokus trestného činu označuje jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k dokonání trestného činu nedošlo.

Pokus vyžaduje jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu, čili ke způsobení následku, který je znakem skutkové podstaty trestného činu (srov. rozhodnutí publikované pod č. 43/1958 Sb. rozh. trest.). Vykoná-li pachatel jednání, které je popsáno ve zvláštní části trestního zákona, v úmyslu trestný čin spáchat, jde o jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu, pakliže k jeho dokonání nedošlo (srov. rozhodnutí publikované pod č. 33/1965 Sb. rozh. trest.). Jednání směřuje bezprostředně k dokonání trestného činu i tehdy, jestliže pachatel jen započal uskutečňovat jednání popsané ve skutkové podstatě trestného činu. Dalším pojmovým znakem pokusu je úmysl spáchat trestný čin. Úmysl musí zahrnovat všechny skutečnosti, které tvoří znaky trestného činu, směřuje tedy k dokonání trestného činu. Postačí i úmysl eventuální.

Pokus, na rozdíl od dokonaného trestného činu, je charakterizován především nedostatkem následku, který je znakem skutkové podstaty trestného činu. Pokus vyvolává pouze nebezpečí, že k poruše nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem dojde.

Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky trestného činu podvodu ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1, § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. spočívající v tom, že obviněný dopustil se jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu v úmyslu sebe obohatit tím, že uvede někoho v omyl a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu, přičemž k dokonání trestného činu nedošlo .

Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která všechny zákonné znaky tohoto trestného činu naplňují. Z popisu skutku ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se podává, že obviněný se nyní posuzovaného jednání dopustil své informace ... zneužil ve svůj prospěch k tomu, že jmenovanou (poškozenou D. K.) ... vydávaje se za finančního poradce J. K. ... vylákal do , kde jí ... s ujištěním, že jde o písemnosti jí již známé a bez možnosti přečtení k podpisu místo deklarované zástavní smlouvy podstrčil zástavní smlouvu ve prospěch zástavního věřitele P. P., ... k zajištění pohledávky ze směnky na částku 1.900.000,- Kč vystavené ... obviněným na řad P. P., když tato částka byla pohledávkou P. výhradně vůči obviněnému z titulu smlouvy o půjčce uzavřené mezi nimi ... s tím, že zbývající část ve výši 1.200.000,- Kč mu bude vyplacena po vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí; tuto zástavní smlouvu s ověřeným podpisem D. K. předal ... P.P.k podání návrhu na její vklad do katastru nemovitostí v úmyslu získat poté pro sebe i zbývající částku ze sjednané půjčky a s vědomím, že s ohledem na svou finanční situaci, dluhy a exekuce proti němu vedené tuto svou půjčku nesplatí a nároky jeho věřitele budou uspokojeny z takto zastaveného spoluvlastnického podílu na uvedených nemovitostech v hodnotě 2.400.000,- Kč ke škodě D. K., k čemuž také jeho jednání od počátku směřovalo a k čemuž nedošlo jen proto, že D. K. se včas dozvěděla o P. ... podaném návrhu na vklad zástavního práva do katastru nemovitostí a následnými právními úkony tomuto vkladu zatím zabránila .

Z uvedeného je patrné, že soud prvního stupně, s jehož názorem se ztotožnil i soud odvolací, vzal za prokázané, že obviněný tím, že poškozené podstrčil k podpisu listinu (zástavní smlouvu), jejíž obsah jí nebyl znám, ona tuto smlouvu v důsledku časové tísně a neznalosti věci podepsala, uvedl poškozenou v omyl (jednak ohledně obsahu podepisované listiny a jednak ohledně své vlastní totožnosti, když se vydával za finančního poradce J. K., s nímž měla poškozená skutečně jisté smluvní dokumenty podepsat) v úmyslu se obohatit. Jeho obohacení mělo spočívat v získání půjčky v celkové výši 1,900.000,- Kč, resp. její části ve výši 1,200.000,- Kč (700.000,- Kč již od P. P. obdržel k datu 28. 12. 2007). Právě k zajištění tohoto závazku obviněného vůči P. P. mělo být zřízeno zástavní právo ke spoluvlastnickému podílu poškozené na nemovitostech specifikovaných výše. Vzhledem k tomu, že obviněný si musel být vzhledem ke svým finančním poměrům a již existujícím závazkům vědom, že půjčku ve výši 1,900.000,- Kč nikdy nebude schopen P. P. splatit, uvedl poškozenou v omyl o povaze zástavní smlouvy, kterou jí (za shora popsaných okolností) předložil k podpisu, aby tak získal protihodnotu jemu poskytované půjčky. Protože takto jednal s vědomím, že svůj závazek vůči P. P. nesplatí, musel být přinejmenším srozuměn s tím, že jmenovaný jakožto zástavní věřitel v budoucnu uspokojí svoji pohledávku vůči obviněnému z hodnoty zástavy (tedy z majetku poškozené D. K.), jejíž hodnota činila minimálně 2,400.000,- Kč. Pokud ke vzniku škody nakonec nedošlo, pak jen díky tomu, že poškozená se na základě výzvy z katastrálního úřadu včas dozvěděla o existenci a skutečném obsahu předmětné zástavní smlouvy, jejímuž vkladu prozatím zabránila.

S ohledem na všechna učiněná a shora rozvedená zjištění nelze přisvědčit tvrzení obviněného, že jeho jednání fakticky nesměřovalo ke způsobení škody, neboť pouhý podpis zástavní smlouvy nepostačuje k jejímu vkladu do katastru nemovitostí, jemuž musí vždy předcházet písemný návrh na vklad předmětného práva podepsaný oběma stranami, tj. zástavcem i zástavním věřitelem, a k takovému úkonu již jeho činnost dále nesměřovala. Nelze rovněž odhlédnout od skutečnosti, že obviněný uvedl v omyl nejen poškozenou D. K., nýbrž i P. P., kterému tvrdil, že D. K. je jeho známá a zástavní právo zřizuje v jeho prospěch dobrovolně (srov. stranu 3 rozsudku soudu prvního stupně).

Odvolací soud se ve svém usnesení (srov. jeho strany 3 a 4) náležitě vypořádal také s námitkou obviněného týkající se nedostatečné specifikace předmětné zástavní smlouvy ve výroku odsuzujícího rozsudku, proto na jeho odůvodnění lze v tomto směru jen odkázat.

Ve vztahu k formulaci námitek obviněného je rovněž vhodné zdůraznit, že znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným, nemusely a vzhledem k použité právní kvalifikaci ani nemohly být naplněny, protože pak už by se jednalo o dokonaný trestný čin, nikoli jeho pokus.

Zcela lichou se jeví taktéž úvaha obviněného o možnosti právní kvalifikace jeho jednání (jen) jako trestného činu lichvy podle § 253 tr. zák., poněvadž tohoto trestného činu se dopustí, kdo zneužívaje něčí tísně, nezkušenosti nebo rozumové slabosti nebo něčího rozrušení, dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, nebo kdo takovou pohledávku uplatní nebo v úmyslu uplatnit ji na sebe převede. Z této zákonné definice plyne, že naplnění skutkové podstaty trestného činu lichvy vyžaduje existenci vzájemného plnění mezi obviněným a poškozeným, což v daném případě splněno nebylo, ačkoli to obviněný v rámci své dřívější obhajoby tvrdil. Jeho verze průběhu skutkového děje však byla bezezbytku vyvrácena provedenými důkazy, zejména pak svědeckými výpověďmi.

Jednání obviněného popsané ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně stojí již mimo rámec občanskoprávních (případně obchodněprávních) vztahů, neboť mimo tuto soukromoprávní sféru porušil společenský zájem na ochranu vlastnictví a současně naplnil všechny znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (tedy nejen v jeho základní, ale i v kvalifikované podobě) ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., což plně svědčí o tom, že jsou vedle toho, že se čin odvíjel v rámci občanskoprávních (případně obchodněprávních) vztahů, jichž obviněný pro svůj prospěch zneužil splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti. Jde o kriminální čin, na nějž je nezbytné použít prostředky trestního práva, a to včetně trestní represe, jak soudy obou instancí napadenými rozhodnutími správně a zcela v souladu se zákonem rozhodly.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (srov. § 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Pokud obviněný v závěru svého podání rovněž navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl o odložení výkonu rozhodnutí, je zapotřebí uvést, že o tomto podnětu dovolací soud nerozhodoval. Předseda senátu soudu prvního stupně v předkládací zprávě návrh na odklad či přerušení výkonu rozhodnutí ve smyslu § 265h odst. 3 tr. ř. neučinil a předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro případný postup podle § 265 o odst. 1 tr. ř. neshledal.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 19. ledna 2011

Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a