8 Tdo 1588/2010
Datum rozhodnutí: 19.01.2011
Dotčené předpisy: § 213 odst. 1 tr. zák.



8 Tdo 1588/2010 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. ledna 2011 o dovolání obviněného J. T., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 6 To 258/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 51 T 162/2009, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. T. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 51 T 162/2009, byl obviněný J. T. uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák., kterého se podle skutkových zjištění tam popsaných dopustil tak, že v době od 15. 9. 2008 do 23. 11. 2009 v P. ani jinde řádně nepřispíval na výživu svých nezletilých dcer, ačkoli mu tato povinnost vyplývá ze zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a bylo mu stanoveno rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 1. 2003, sp. zn. 17 Nc 228/2001, který nabyl právní moci dne 8. 12. 2003, přispívat na nezletilou dceru částkou 1.000,- Kč měsíčně, a na nezletilou dceru částkou 1.000,- Kč měsíčně, splatných vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky dětí Š. T., a následně mu bylo určeno rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 22. 1. 2009, sp. zn. 22 Co 340/2008, který nabyl právní moci dne 22. 1. 2009, přispívat na nezletilou dceru částkou 1.700,- Kč měsíčně a na nezletilou dceru částkou 1.500,- Kč měsíčně, splatných vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky dětí Š. T., přestože si je této povinnosti vědom a je schopen, jakožto osoba v produktivním věku, plnit, do současné doby uhradil pouze v měsíci listopadu 2008 částku 2.000,- Kč, v měsíci lednu 2009 částku 2.000,- Kč a v měsíci září 2009 částku 10.800,- Kč, takže na výživném dluží nejméně 31.200,- Kč.

Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 213 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtrnácti měsíců. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. mu byla uložena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení zaplatil dlužné výživné a řádně plnil běžné výživné.

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 6 To 258/2010, rozhodl o odvolání státní zástupkyně podaném v neprospěch obviněného proti výroku o trestu tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a na základě § 259 odst. 3 tr. ř. obviněného podle § 213 odst. 1 tr. zák. odsoudil k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon ho podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Miloslava Rychtáře s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání směřující proti výroku o vině i trestu. Výhrady brojící proti výroku o vině obviněný ztotožnil se svou dříve uplatněnou obhajobou, že nebylo v jeho silách si pro špatný zdravotní stav, vyšší věk a proto, že má záznam v rejstříku trestů, najít práci, a tudíž nemohl plnit vyživovací povinnost. Soudům obou stupňů vytkl, že dostatečně neposoudily, v jaké výši měl být reálně povinen plnit vyživovací povinnost a nevzaly na zřetel všechna další potřebná hlediska, včetně skutečných majetkových poměrů a onemocnění, jimiž prokazatelně trpí. Obviněný nesouhlasil, že by třeba jen z nedbalosti neplnil svou zákonnou povinnost, neboť se mu i přes projevenou dostatečnou snahu nepodařilo zaměstnání nalézt, a když se mu podařilo získat větší finanční částku, dluh uhradil a snažil se svou povinnost splnit dodatečně. Uvedl také, že nyní v měsíci září 2010 uhradil na výživném 2x7.000,- Kč k rukám matky. Ve vztahu k výroku o trestu obviněný brojil proti rozsudku odvolacího soudu, který mu trest odnětí svobody uložil nepodmíněně, a dožadoval se jeho podmíněného odložení s případně delší zkušební dobou.

V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud uvedené nedostatky odstranil a zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a vrátil věc k novému projednání a rozhodnutí. Současně požádal, aby byl podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložen výkon trestu odnětí svobody, který mu byl uložen.

K dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který nejprve upozornil, že rozsudek soudu prvního stupně byl napaden toliko odvoláním státní zástupkyně, které směřovalo v neprospěch obviněného výlučně do výroku o trestu. Odvolací soud tak v přezkumném řízení prověřoval správnost a zákonnost pouze výroku o trestu, přičemž výrokem o vině se věcně nezabýval, a proto dovoláním nelze napadat výrok o vině, jak činí obviněný. Brojit proti výroku o trestu z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v tomto případě není možné, protože při vyměření trestu soud neaplikoval žádné hmotně právní ustanovení, jež by při ukládání trestu mohlo připadat v úvahu. Vady výroku o trestu by tudíž bylo možné dovoláním vytýkat pouze z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale ani v tomto případě by dovolání nemohlo být úspěšné, protože obviněnému nebyl uložen trest nepřípustný ani trest ve výměře mimo stanovenou trestní sazbu. Státní zástupce tudíž konstatoval, že dovolání bylo ve skutečnosti podáno z jiných důvodů, než jaké zákon definuje v katalogu důvodů dovolání, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud toto dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování podaného dovolání nejprve zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Podle odstavce 1 tohoto ustanovení lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v § 265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř. jsou taxativně vypočtena rozhodnutí, která je možno považovat za rozhodnutí ve věci samé.

Vzhledem k tomu, že obviněný odvolání nepodal, a rozsudek soudu prvního stupně napadla v neprospěch obviněného státní zástupkyně, a to jen proti výroku o trestu, bylo třeba posuzovat, zda odvolací soud mohl rozhodnutí soudu prvního stupně věcně přezkoumat i ve vztahu k výroku o vině, neboť rozhodnutí soudu druhého stupně lze dovoláním napadnout pouze v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn a povinen přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1464/2003, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2004, seš. č. 3, č. T 666).

Nejvyšší soud v projednávané věci shledal, že odvolací soud na podkladě takto podaného odvolání zaměřeného proti výroku o trestu se i přes tuto skutečnost otázkou viny zabýval, což lze dovodit zejména z dikce odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, ve kterém na straně 3 ve vztahu k výroku o vině uvedl, že skutkovým zjištěním nalézacího soudu odpovídá použitá právní kvalifikace, byť k samotnému popisu jednání obviněného ve skutkovém ději má odvolací soud výhrady ohledně jeho správnosti, neboť nemohl přehlédnout, že nalézací soud přebírá zřejmé nesprávnosti ze samotné obžaloby .uvedená pochybení se však neprojevila v nesprávnosti skutkových zjištění a vzhledem k oddělitelnosti výroku o trestu, do kterého jediného směřovalo odvolání státní zástupkyně, odvolací soud neměl důvod pro zrušení výroku o vině . Takto konstatovanou přezkumnou činnost odvolacího soudu je nutné považovat za rozhodující, protože její rozsah je v každé věci individuálně konkretizován, a proto je vždy nutné vycházet z odůvodnění předmětného rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2007, sp. zn. 5 Tdo 151/2007). Nejvyšší soud právě s ohledem na odůvodnění napadeného rozhodnutí shledal, že odvolací soud ve skutečnosti výrok o vině přezkoumal a zabýval se jeho správností, neboť by jinak nemohl učinit shora konstatovaný závěr dotýkající se výroku o vině.

Nejvyšší soud s ohledem na tyto rozhodné okolnosti dospěl k závěru, že pokud odvolací soud v návaznosti na ustanovení § 254 odst. 2 tr. ř. přezkoumal také výrok o vině, založil obviněnému J. T. možnost napadat v rámci dovolacího řízení rozhodnutí soudu druhého stupně nejen ve výroku o trestu, ale právě také ve výroku o vině, a jeho dovolání je proto nutno považovat za přípustné ve smyslu § 265a odst. 1 písm. a) tr. ř.

Když Nejvyšší soud dále shledal, že uvedené dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), zkoumal, zda uplatněný dovolací důvod obsahuje zákonná hlediska pro konkrétní dovolací důvody vymezená v taxativním výčtu v § 265b tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o který obviněný své dovolání opřel, je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho prostřednictvím je proto možné vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Obviněný podané dovolání zaměřil jednak proti výroku o vině a jednak je podal i proti výroku o trestu, a proto je potřeba se každým takto napadeným výrokem vypořádat samostatně.

K dovolání směřujícímu proti výroku o trestu lze uvést, že jím obviněný vytýkal nesprávnost uloženého trestu pro jeho přílišnou tvrdost, neboť brojil proti tomu, že mu byl trest odnětí svobody odvolacím soudem zpřísněn neboť původní odnětí svobody podmíněně odložené na zkušební dobu mu bylo změněno na odnětí svobody nepodmíněné, což obviněný považoval za příliš přísné a tvrdé.

Takové námitky nemají povahu podmínek, za nichž lze výrok o trestu napadat, protože námitky proti druhu a výměře trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. To lze jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné hmotně právní posouzení , na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

S ohledem na shora uvedené je tak zřejmé, že ačkoli obviněný v dovolání formálně označil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., námitkami, že trest byl nepřiměřeně přísný, tento ani jiný dovolací důvod nenaplnil.

Další částí dovolání obviněný směřoval proti výroku o vině, s nímž se nespokojil proto, že nemohl po všech stránkách naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák., neboť nebyl schopen plnit zákonnou vyživovací povinnost, když zejména pro špatné zdravotní důvody nemohl sehnat zaměstnání.

Z podnětu těchto námitek, jimiž obviněný brojil proti použité právní kvalifikaci, a jsou tedy uplatněny v souladu s označeným odvolacím důvodem, Nejvyšší soud zkoumal, zda jsou tyto výhrady opodstatněné.

Trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného. Z dikce tohoto ustanovení plyne, že uvedený trestný čin postihuje pachatele, kteří nezajišťují nárok na výživu, pokud je založen na ustanoveních zákona o rodině. Zákonná povinnost rodičů k dětem je upravena v ustanovení § 85 odst. 1, 2 zák. o rod. tak, že vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá do té doby, dokud děti nejsou schopny živit se samy. Oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů.

Výživné není zákonem výslovně definováno a soudní praxe je vykládá jako výdaje na zabezpečování potřeb mezi subjekty rodinně právního vztahu. Nejedná se tedy jen o uhrazování výživy ve vlastním slova smyslu, ale jde o uspokojování ostatních hmotných (šaty, obuv) a kulturních potřeb (prostředky na rozšiřování a prohlubování vzdělání, na rozvoj zájmů a zálib). Výživným pro dítě je míněno uspokojování všech životních potřeb pro jeho všestranný rozvoj po stránce fyzické a duševní. Výživné může být plněno zásadně poskytováním pravidelně se opětujících peněžních dávek, může však spočívat i v poskytování určitých naturálních plnění (např. bydlení) a zejména také v zabezpečování osobní péče o osobu oprávněnou a o společnou domácnost. Je zřejmé, že výživným se míní zajištění celé škály potřeb dítěte tak, aby byly pokryty všechny tyto potřeby spojené s jeho řádným vývojem nejen zdravotním, ale i sociálním, výchovným a kulturním.

Neplněním vyživovací povinnosti se rozumí, že oprávněné osobě se nedostane všeho, co je obsahem vyživovací povinnosti. O neplnění vyživovací povinnosti půjde i tehdy, jestliže není plněno v tom rozsahu, který odpovídá § 96 odst. 1 zák. o rod., a také tehdy, jestliže není plněno v rozsahu, jak to odpovídá § 96 odst. 1 zák. o rod., což má zásadní význam při rozhodování o odpovědnosti za trestný čin zanedbání povinné výživy pachatele. Soud totiž při posuzování trestní odpovědnosti pachatele za neplnění zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného ve smyslu § 213 tr. zák. není vázán rozhodnutím, kterým v občanském soudním řízení byla stanovena tato povinnost, včetně rozsahu výživného.

Při posuzování trestní odpovědnosti obviněného ve smyslu § 213 tr. zák. je třeba vycházet zejména ze zjištění soudu v předmětném trestním řízení, nikoli pouze z rozhodnutí soudu v občanském soudním řízení, kterým jak je již shora uvedeno, není při posuzování otázky viny soud vázán. Vyhodnocení skutečných schopností, možností a majetkových poměrů obviněného v rozhodné době je nutné řešit v rámci předběžné otázky podle § 9 odst. 1 tr. ř. Na takto zjištěném základě pak musí soud zhodnotit, zda obviněný má vůbec reálnou možnost v inkriminovaném období plnit svou vyživovací povinnost (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2007, sp. zn. 3 Tdo 1482/2006).

V projednávané věci bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 1. 2003, sp. zn. 17 Nc 228/2001, který nabyl právní moci dne 20. 4. 2004, o úpravě výchovy a výživy a poměrů nezletilých pro dobu po rozvodu tak, že nezletilé dcery se svěřují do výchovy matce, byla současně obviněnému stanovena povinnost přispívat na každou nezletilou částkou 1.000,- Kč měsíčně splatnou k rukám matky vždy k 15. dni v měsíci předem. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2008, sp. zn. 22 Co 340/2008, který nabyl právní moci dne 22. 1. 2009, jenž rozhodoval jako odvolací soud ve věci Okresního soudu v Kolíně ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 22 P 73/2006, o odvolání otce, byla povinnost určena tak, že na výživu nezletilé dcery měl obviněný přispívat částkou 1.700,- Kč měsíčně a na výživu nezletilé dcery částkou 1.500,- Kč měsíčně, vždy do 15. dne v měsíci předem a to k rukám matky. Tímto rozsudkem mu také byla uložena povinnost zaplatit dlužné výživné za dobu od 1. 9. 2006 do 30. 11. 2008.

Jestliže se obviněný v podaném dovolání domáhal toho, že nebyl schopen splnit svou zákonnost povinnost proto, že měl zdravotní potíže, které mu znemožňovaly najít si zaměstnání, pak je potřeba předeslat, že tato výhrada byla obviněným uplatňována po celou dobu vedeného trestního řízení, a že zejména soud prvního stupně se s touto okolností vypořádal a na její objasnění zaměřil vedené dokazování. Lze poukázat na stranu 4 odůvodnění jeho rozsudku, kde vyložil, z jakých okolností dovodil, že obviněný byl způsobilý svou povinnost plnit. Jak uvedl, vycházel z výdělkových možností obviněného, který jako středoškolák měl možnost si sehnat takové zaměstnání, v němž si byl schopen zajistit dostatek finančních prostředků, aby mohl výživné hradit. Vyšel i z výpovědi obviněného, když připustil, že je schopen si (při neuvedení konkrétního zdroje příjmu) řádově vydělat měsíčně 10.000,- Kč. Po dobu neplnění vyživovací povinnosti platil nájem ve výši kolem 17.000,- Kč, později ve výši 13.000,- Kč. Soud rovněž přihlížel ke zdravotním problémům, jež obviněný shodně s podaným dovoláním uplatňoval, se závěrem, že i se zřetelem k nim obviněný neprojevil dostatečnou snahu vhodné zaměstnání nalézt. Tento závěr soud učinil i přesto, že obviněný poukazoval na tři potvrzení, podle nichž nebyl přijat do zaměstnání kvůli zdravotnímu stavu, neboť tuto skutečnost nepovažoval za dostatečně průkaznou, a to i s ohledem na to, že obviněný si práci hledal jen účelově až před hlavním líčením. Přitom zdůraznil, že z přehledu volných pracovních míst vyplynulo, že v P. je celá řada volných míst pro středoškolskou odbornost obdobnou té, jíž má obviněný. Ze všech zjištění, jež učinil, soud prvního stupně dovodil, že obviněný nevyvinul dostatečné úsilí, aby si práci, a tím možnost platit výživné, zajistil. S těmito závěry soudu prvního stupně se ztotožnil i odvolací soud (viz strana 4 napadeného rozsudku).

Vedle tohoto zjištění se soudy rovněž zabývaly tím, v jaké výši byl obviněný svou vyživovací povinnost schopen plnit. Soud prvního stupně se jí zabýval v návaznosti na rozhodnutí, jež v této souvislosti učinily soudy v řízení občanskoprávním. Přitom posuzovaly výši výživného jako předběžnou otázku ve smyslu § 9 odst. 2 tr. ř., podle něhož platí, že orgány činné v trestním řízení posuzují předmětné otázky, které se v řízení vyskytnou, samostatně; je-li tu však v takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného. S ohledem na to, že v dané trestní věci se stanovení výše vyživovací povinnosti přímo dotýká posouzení viny obviněného, nejsou orgány činné v trestním řízení rozhodnutím soudu v rámci občanskoprávního řízení týkající se stanovení vyživovací povinnosti vázány, a proto výši, v jaké obviněný svou vyživovací povinnost neplnil, přezkoumaly a určily, že částka jemu stanovená, je přiměřená.

Pro závěr o výši výživného soudy vycházely v rámci předběžné otázky jednak z rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 1. 2003 sp. zn. 17 Nc 228/2001, jímž byla na každou z dcer stanovena vyživovací povinnost ve výši 1.000,- Kč, a to až do doby, než rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 12. 2008, sp. zn. 22 Co 340/2008, ve věci sp. zn. 22 P 73/2006, Okresního soudu v Kolíně, jenž nabyl právní moci dne 22. 1. 2009, podle něhož byla stanovena výše na 1.700,- Kč na nezletilou a 1.500,- Kč na nezletilou. Soud z těchto rozhodnutí pro své závěry čerpal a posuzoval je též s ohledem na další důkazy, jež sám v rámci hlavního líčení provedl. Z výsledků celého provedeného dokazování bylo soudem prvního stupně dostatečně jednoznačně shledáno, že obviněný v kritické době od září 2008 až do listopadu 2009 na výživu nezletilých dcer k rukám matky zaplatil pouze v měsíci listopadu 2008 částku 2.000,- Kč, v měsíci lednu 2009 částku 2.000,- Kč a v měsíci září 2009 částku 10.800,- Kč, přičemž tak dlužil na výživném částku 31.200,- Kč.

S ohledem na skutečnosti, které vyplynuly z provedeného dokazování, je zřejmé, že oba soudy se na podkladě takto zjištěných skutečností dostatečně vypořádaly s otázkou schopnosti obviněného plnit výživné na své nezletilé děti, a se zřetelem na výsledky provedeného dokazování došly k závěru, že způsobilost obviněného si najít přiměřené zaměstnání lze opřít především o to, že obviněný i přes jím zdůrazňované zdravotní potíže nikdy nepředstoupil před posudkovou komisi a nepožádal ani o částečný invalidní důchod, a jakési zaměstnání, o kterém nic nesdělil, vykonával. O tom, kde obviněný pracuje, nevěděla ani jeho přítelkyně svědkyně B. K. (č. l. 77), která s ním po určitou dobu žila ve společné domácnosti. Podle ní byl obviněný v předmětné době schopen sám platit nájem ve výši 17.600,- Kč. Ze zprávy Úřadu práce v Ú. ze dne 28. 7. 2009 rovněž vyplynulo, že obviněný nikdy nebyl v evidenci uchazečů o zaměstnání (č. l. 30).

Takto učiněná zjištění korespondují se závěry, k nimž došel především Krajský soud v Praze ve věci sp. zn. 22 Co 340/2008, který pro určení výše výživného v částkách 1.700,- Kč a 1.500,- Kč vycházel z obdobných skutečností, jež k poměrům obviněného tyto trestní soudy zjistily. Protože se výsledky provedeného dokazování s uvedenými závěry občanskoprávního soudu shodují, vzaly soudy obou stupňů v projednávané věci za prokázanou stejnou výši výživného.

Vzhledem k tomu, že se soudy v průběhu předcházejícího trestního řízení v potřebné míře vypořádaly a v odůvodněních napadených rozhodnutích dostatečně výstižně a srozumitelně své závěry o vině obviněného rozvedly, Nejvyšší soud, když v nich nespatřil žádné vady nebo nedostatky se s těmito závěry soudů nižších stupňů ztotožnil. Ze všech rozvedených skutečností je zřejmé, že obviněný se uvedeného jednání dopustil úmyslně, neboť vědomě na výživu svých dvou dcer řádně po delší dobu nepřispíval. Pokud jde o výši, v jaké tak činit měl, byl srozuměn s tím, že uvedená částka se zřetelem nejen na majetkové poměry obviněného, ale i na věk a potřeby nezletilých byla soudem jednoznačně konstatována, a to i přes neprokázaná tvrzení o nemožnosti sehnat si zaměstnání. Ze všech těchto důvodů soudy nepochybily, pokud čin, který je obviněnému kladen za vinu, kvalifikovaly jako úmyslný trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák.

Na těchto závěrech nic nemění sdělení obviněného, že v září 2010 uhradil částku 14.000,- Kč, neboť se tak stalo již po právní moci obou uvedených rozhodnutí a obviněný tímto způsobem jen snížil dluh, jež na nedoplatcích výživného má.

Nejvyšší soud proto shledal, že výhrady uplatněné v dovolání ze shora uvedených důvodů nelze považovat za opodstatněné a dovolání proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

S ohledem na tento způsob vyřízení věci nebyly dály podmínky proto, aby byl podle požadavku obviněného odkládán výkon trestu.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 19. ledna 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová