8 Tdo 1585/2006
Datum rozhodnutí: 10.01.2007
Dotčené předpisy:




8 Tdo 1585/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. ledna 2007 o dovolání obviněného J. B., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. 6 To 51/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 74/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. B. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. 2 T 74/2004, byl obviněný J. B. uznán vinným v bodě 1) trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a v bodě 2) trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., jichž se ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. společně s obviněným P. D., podle popsaných skutkových zjištění dopustil tak, že

1) oba obvinění v době kolem 14.00 hod. dne 27. 5. 2004, v P., na pravém schodišti z podchodu na tramvajovou zastávku MHD, společně napadli poškozeného M. S., a to tím způsobem, že jej obviněný P. D. začal slovně napadat a vyhrožovat mu, že mu zlomí nos, chytil poškozeného za límec, následně obviněný J. B. uhodil poškozeného levou rukou do obličeje, čímž mu způsobil zranění, které si vyžádalo lékařské vyšetření,

2) oba obvinění v době kolem 14.00 hod. dne 27. 5. 2004 v P., v podchodu na tramvajovou zastávku MHD společně napadli poškozeného M. Ch., a to tím způsobem, že jej každý uchopil za jednu ruku, obviněný J. B. poškozeného vyzval, aby mu vydal svůj batoh a následně oba obvinění poškozenému batoh v hodnotě 270,- Kč, ze zad sundali a odcizili mu ho i s věcmi, které v něm měl uloženy, a to občanský průkaz, Junior pas ČD, ICE kartu ČD, MAX kartu, Bon kartu Julius Meinl, kartu VZP a finanční hotovost ve výši 800,- Kč, přičemž MAX karty se zmocnil a následně ji policejnímu orgánu vydal obviněný P. D.

Obviněný J. B. byl za tyto trestné činy odsouzen podle § 234 odst. 1 tr. zák., za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozenému M. Ch., škodu ve výši 800,- Kč a rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného P. D.

Tento rozsudek obviněný J. B. napadl odvoláním zaměřeným proti výroku o vině, o němž Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl tak, že ho usnesením ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. 6 To 51/2005, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti uvedenému usnesení soudu druhého stupně podal obviněný J. B. prostřednictvím obhájkyně JUDr. H. T. dovolání opřené o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v rámci něhož soudu druhého stupně vytkl, že se ztotožnil s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4, jímž byl v bodě 2) uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Takový postup označil za nesprávný proto, že soudy neakceptovaly, že obviněný v průběhu celého řízení ohledně tohoto útoku vypovídal, že poškozeného M. Ch. nenapadl, jen ho chytil za batoh, který se mu smekl ze zad a zůstal mu tudíž v ruce. Batoh vzápětí předal svědkyním R. P. a R. V., které z něj zřejmě odcizily věci poškozeného, ale s tím srozuměn nebyl. Poškozeného nevyzýval k vydání věcí a neměl v úmyslu mu cokoliv odcizit. Obviněný rovněž namítl, že po provedeném dokazování v průběhu celého trestního řízení nebylo jednoznačně prokázáno, že měl v úmyslu dopustit se trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., nebo že použil násilí či jeho pohrůžky v úmyslu získat do své dispozice jakékoliv věci poškozeného M. Ch., a tudíž není prokázána ani naplněna subjektivní stránka tohoto trestného činu. Obviněný poukázal na to, že by v tomto jeho jednání bylo možno spatřovat pouze trestný čin výtržnictví podle § 202 tr. zák. a konstatoval, že soudy obou stupňů z důvodů nesprávné právní kvalifikace mu též uložily příliš přísný trest.

V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. 6 To 51/2005, a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K předmětnému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který konstatoval, že obviněný sice formálně deklaruje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak námitky jím uplatněné představují pouhou polemiku se způsobem hodnocení důkazů soudem a stojí tak obsahově mimo rámec tohoto dovolacího důvodu, jakož i mimo rámec ostatních dovolacích důvodů, jelikož v posuzované věci neexistuje nesoulad (a již vůbec ne extrémní) mezi učiněnými skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry soudu na straně druhé. Jelikož námitky obviněného J. B. nenaplňují jím uplatněný důvod dovolání (ani žádný jiný dovolací důvod), navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, jelikož bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Za důvod dovolání obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku označil důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V mezích tohoto důvodu dovolání lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Uvedeným kritériím argumentace obviněného vyhovuje, neboť obviněný tím, že se svým dovolání pro nenaplnění znaku násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí a pro nedostatek subjektivní stránky dovolává nesprávné právní kvalifikace činu uvedeného pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně jako trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., uplatnil námitky právní povahy, jak je v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. požadováno.

Ve směru těchto relevantním způsobem uplatněných výhrad dovolací soud dále zkoumal, zda je takto podané dovolání opodstatněné, a proto je vhodné nejprve uvést, že trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.

Vzhledem k tomu, že obviněný své námitky kromě jiného uplatnil ve vztahu ke znaku násilí , a pohrůžky bezprostředního násilí je třeba zmínit, že pokud jde o pojem násilí , není v zákoně definován a při jeho výkladu je třeba vždy vzít v úvahu souvislost, v níž je znaku násilí použito. Ve smyslu ustanovení § 234 odst. 1 tr. zák. se násilím rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Je tedy zřejmé, že násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného.

Naproti tomu pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Pohrůžka bezprostředního násilí je zpravidla vyjádřena výslovně, ale postačí i konkludentní jednání, je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí se má uskutečnit ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele (viz rozhodnutí č. 50/1957 Sb. rozh. tr.).

Podle popisu skutku, jak jej zjistil soud prvního stupně, se podává, že obviněný J. B. společně s obviněným P. D. napadli poškozeného M. Ch. tak, že jej každý uchopil za jednu ruku, obviněný J. B. poškozeného vyzval, aby mu vydal svůj batoh a následně oba obvinění poškozenému batoh ze zad sundali a s ním mu odcizili i další v něm uložené věci.

Odvolací soud k této problematice na straně 2) svého rozhodnutí ve vztahu k obdobným námitkám obviněného uvedeným v odvolání vyjádřil, že způsob, jakým se obvinění zmocnili batohu poškozeného M. Ch., nelze považovat za nic jiného, než za použité násilí .

Soud prvního stupně, však na rozdíl od soudu odvolacího, v jednání obviněného J. B. nespatřoval naplnění znaku násilí , ale znaku pohrůžky bezprostředního násilí , což také vyjádřil v tzv. právní větě svého rozhodnutí, kde ohledně obviněného J. B. uvedl, že se tento obviněný uvedeného trestného činu dopustil za použití pohrůžky bezprostředního násilí . V souladu s tímto právním závěrem v odůvodnění svého rozsudku na straně 5 dále popsal, že shledal naplněnu objektivní stránku trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., tj. použití pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Za podklad tohoto svého právního názoru vzal nikoli vlastní fyzické působení obviněných na paže poškozeného M. Ch., ale okolnosti, které tomuto jejich jednání (jež však sám nikterak nehodnotí ani právně neposuzuje), předcházelo. Pro svůj závěr, že obviněný J. B. naplnil znak pohrůžky bezprostředního násilí vychází, z toho, co se událo před tím, a co bylo skutkově zjištěno ve výroku o vině pod bodem 1). Soud prvního stupně proto vycházel z toho, že poškozený M. Ch. byl svědkem fyzického napadení poškozeného S., a dále to, že obvinění byli proti poškozenému dva. K tomuto dodal, že právě předchozí chování obviněných vůči poškozenému M. S., jejich početní převaha, jakož i fyzický handicap poškozeného M. Ch., jenž měl na noze ortézu, přimělo poškozeného, že se nebránil a obviněným batoh bez odporu zanechal .

Nejvyšší soud k této nejednosti považuje za důležité uvést, že s ohledem na popsaný skutkový děj v bodě 2), je ve smyslu shora rozvedených obecných zásad nutné v jednání obviněného J. B. spatřovat naplnění znaku násilí . Jestliže totiž bylo prokázáno, že každý z pachatelů poškozeného uchopil za jednu ruku za situace, kdy měl poškozený na zádech batoh, který mu ve stejném okamžiku stáhli a ponechali si ho, je nutné právě v tom shledávat, že použili (byť ne příliš intenzivní) fyzické síly k překonání odporu poškozeného. Pro tento názor svědčí, že za násilí ve smyslu § 234 odst. 1 tr. zák. je považováno použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu a není podmínkou, aby napadený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka nebo útočníků a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele (viz rozhodnutí č. 1/1980 Sb. rozh. tr.).

V pojednávaném případě je zřejmé, že i když obvinění poškozeného pouze uchopili za paže, aniž by na něj působili jakkoli další fyzickou silou, je naplněn znak násilí , protože právě takovéto uchopení je aktem, při němž obviněný působí na vůli poškozeného podrobit se jeho záměru a umožnit, aby si vzal batoh, který poškozený má v té době na zádech. Je totiž současně potřeba vycházet z toho, že proto, aby pachatel mohl poškozenému ze zad batoh sejmout, musel mu ho přetáhnout přes ramena, k čemuž byla potřeba zajistit paže poškozeného, aby s nimi nemohl pohybovat, eventuelně se bránit, a tak obviněnému znemožnit se batohu zmocnit. Nutné je též vycházet i z toho, že v daném případě, se tak stalo za současného jednání obou pachatelů, když každý z obviněných poškozeného uchopil za jednu ruku , což jednání obviněného činí intenzivnějším a tím i ovlivnění vůle poškozeného reálnějším.

Okolnost, že se nejednalo o důraznější násilí a poškozený nekladl odpor, v daném případě není rozhodující, neboť ani výjimečně malá intenzita násilí nemůže být důvodem pro vyloučení právní kvalifikace jako trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., ale nižší intenzita násilí pouze snižuje stupeň nebezpečnosti tohoto trestného činu pro společnost, což lze vyjádřit při ukládání trestu (viz rozhodnutí č. 55/1980 Sb. rozh. tr.).

Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že popsaným jednáním obviněný J. B. v bodě 2) naplnil znak násilí ve smyslu § 234 odst. 1 tr. zák.

V souvislosti se všemi těmito zjištěními vztahujícími se k popsanému alternativnímu formálnímu znaku trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že jak plyne z odůvodnění rozhodnutí soudu odvolacího, byť i on vycházel z okolností, které časově úzce navazovaly na jednání, jež obvinění spáchali na poškozeném M. Ch., tedy to jednání, které je popsané pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně, posuzoval i další okolnosti, např. to, že pohyb poškozeného byl výrazně omezen ortézou, kterou měl na noze, shledal naplněn znak násilí . Tento svůj závěr však odvolací soud ponechal pouze na úrovni sdělení v odůvodnění svého rozhodnutí, aniž by jej vyjádřil ve vlastním výroku o vině, jímž by měnil výrok, k němuž dospěl soud prvního stupně. Tento postup je v souladu se zásadou zákazu reformationis i peius (§ 259 odst. 4 tr. ř.), podle níž v neprospěch obviněného může odvolací soud změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce. Takové odvolání však v daném případě podáno nebylo a odvolací soud, který postupoval pouze na podkladě odvolání obviněného J. B., nemohl rozhodovat k jeho tíži. Závěr o tom, že obviněný naplnil znak násilí je pro něj rozhodnutím nepříznivějším než závěr, že naplnil znak pohrůžky bezprostředního násilí . Odvolací soud tak respektoval, že za změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného je nutné považovat jakoukoli změnu a v kterémkoli výroku, pokud zhoršuje postavení obviněného a přímo se ho dotýká, bez ohledu na to, o které otázce z těch, o nichž se v trestním řízení rozhoduje, bylo v daném případě rozhodováno (k tomu viz např. rozhodnutí č. 22/1999 Sb. rozh. tr., nález Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2006 sp. zn. II. 544/2005.)

Nejvyšší soud proto, s takto vyjádřenými výhradami shledal, že obviněný J. B., naplnil po formální stránce znaky trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák.

V další části podaného dovolání obviněný namítá, že nebylo jednoznačně prokázáno, že měl v úmyslu za použití násilí či jeho pohrůžky získat do své dispozice jakékoliv věci poškozeného M. Ch., čímž zpochybnil subjektivní stránku trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., a proto Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za vhodné v obecné rovině uvést, že jde o trestný čin úmyslný a je u něj nutné zkoumat, zda ve vztahu k němu obviněný jednal v úmyslu přímém nebo nepřímém, a z čeho je, s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti, takový závěr možné učinit. Je tak nutné připomenout, že ve smyslu § 4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle § 4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl nepřímý podle § 4 písm. b) tr. zák.], přičemž k naplnění subjektivní stránky úmyslného trestného činu postačuje, je li spáchán alespoň v úmyslu nepřímém.

Vhodné je také uvést, že zavinění ve formě úmyslu (i nedbalosti) vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle.

Jak vyplývá ze shora uvedených skutkových zjištění u skutku pod bodem 2), obviněný J. B. se spoluobviněným P. D. napadl poškozeného M. Ch. tak, že jej každý uchopil za jednu ruku a obviněný J. B. poškozeného vyzval, aby mu vydal batoh a následně poškozenému batoh s dalšími věcmi, které v něm byly uloženy ze zad sundali a odcizili.

Z takto zjištěných skutkových okolností je zcela zřejmé, že obviněný se uvedeného činu dopustil v přímém úmyslu [§ 4 písm. a) tr. zák.]. Pro tento závěr svědčí charakter útoku, který byl obviněným proti tělu poškozeného veden, když obviněný zcela záměrně a vědomě proti poškozenému použil fyzického násilí proto, aby se zmocnil věci, kterou měl poškozený v té chvíli u sebe. Obviněný tak jednal zcela vědomě a chtěně, protože poškozeného uvedeným způsobem záměrně napadl proto, aby mu z ramen sejmul batoh, který si ponechal, k čemuž jeho jednání směřovalo. Jednalo se o aktivní útok, při kterém to byl právě obviněný J. B., který poškozeného vyzval, aby mu batoh vydal. Tedy i touto výzvou směřovanou na poškozeného opět vědomě vyjádřil svůj záměr získat do své moci věc, která byla ve vlastnictví poškozeného. V daném případě toto zjištění plně postačuje, neboť není rozhodné, jak chtěl obviněný poté s věcí dále naložit, zda si ji chtěl přivlastnit, event. ji odevzdat jiné osobě, zničit atd. (viz rozhodnutí č. 41/1976 a 51/1976 Sb. rozh. tr.).

Obviněný si tudíž byl uvedených následků vědom, neboť po celou dobu, za účasti druhého spolupachatele, cíleně realizoval svůj záměr, který se mu podařilo uskutečnit za použití mírné fyzické síly. Zmocnění se batohu bylo pro obviněného o to snazší, že poškozený sám větší odpor nevyvíjel, vzhledem ke své pohybové indispozici a také proto, že jeho kamarád M. S., který byl obviněnými okamžik před poškozeným napaden, utekl a nemohl mu tedy pomoci. Ze všech těchto okolností plyne, že obviněný J. B. se činu dopustil za podmínek § 4 písm. a) tr. zák. v přímém úmyslu.

Nejvyšší soud, přestože v odůvodnění napadeného rozhodnutí nebyla otázce subjektivní stránky věnována patřičná pozornost, neboť odvolací soud i soud prvního stupně se s otázkou vypořádaly jen v obecné rovině, neshledal v tomto směru nedostatky ani vady, které obviněný J. B. ve svém dovolání namítal, a ztotožnil se s tím, jak zmínily soudy obou stupňů, že obviněný po všech stránkách naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák.

Ze všech těchto důvodů dovolací soud shledal napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. 6 To 51/2005, za správné, neboť odvolací soud s přihlédnutím i k rozhodnutí soudu prvního stupně uvážil a zjistil řádně skutečnosti významné z hlediska všech znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., jehož se obviněný J. B. dopustil skutkem podle skutkových zjištění soudu prvního stupně pod bodem 2) a o této právní kvalifikaci rozhodl v souladu se zákonem. V odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně vyložil, z jakých úvah a na základě kterých okolností tyto své závěry učinil. Nejvyšší soud dovolání obviněného J. B. celkově posoudil jako zjevně neopodstatněné, a proto jej podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. ledna 2007

Předsedkyně senátu:

JUDr. Milada Šámalová