8 Tdo 1571/2006
Datum rozhodnutí: 10.01.2007
Dotčené předpisy:




8 Tdo 1571/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. ledna 2007 o dovolání obviněného L. Š., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. 7 To 94/2006, který rozhodl jako odvolací soud v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T 3/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. Š. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 5 T 3/2006, byl obviněný L. Š. uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. a odsouzen podle § 219 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dvanáct let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený V. N. V. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný pokusu trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. dopustil tím, že dne 23. 1. 2006 kolem 04.20 hodin v Ch., v prostorách h. U p. bodl nožem do zad obsluhujícího číšníka P. V. B. v úmyslu jej usmrtit a odcizit mu peníze, čímž mu způsobil bodnou ránu v pravé bederní krajině zad, která pronikla kompletně břišní stěnou do dutiny břišní, kde došlo k protnutí dvanáctníku, slinivky břišní, dolní duté žíly, pravostranné ledvinné žíly a k přetnutí žlučovodu a cévních větví v oblasti dvanáctníku, které poškozeného bezprostředně ohrožovaly na životě, poté obviněný vypáčil zásuvku v barovém pultu, odkud odcizil finanční hotovost v nezjištěné výši.

Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které směřovalo proti výroku o vině a na něj navazujícímu výroku o trestu. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. 7 To 94/2006, bylo odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.

Obviněný podal proti tomuto usnesení odvolacího soudu prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu. Odkázal v něm na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., poněvadž napadené rozhodnutí podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Ve shodě s námitkami uplatněnými v odvolání opakoval, že neměl v úmyslu poškozeného usmrtit, a popřel, že by z baru cokoliv odcizil nebo chtěl odcizit. Odmítl závěr soudu prvního stupně ohledně naplnění subjektivní stránky trestného činu s tím, že tento závěr byl opřen toliko o okolnosti týkající se intelektuální stránky, avšak nebylo přihlédnuto k volní složce jeho jednání. Namítl též, že nebylo prokázáno, že by se zmocnil finanční hotovosti; pokud tedy nebylo prokázáno, že by v baru cokoliv odcizil, a neexistuje ani důkaz o tom, že by měl v úmyslu něco odcizit, není možné kvalifikovat jeho jednání jako pokus trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák., ale ani jako trestný čin vraždy, protože nebyl prokázán jeho úmysl poškozeného usmrtit. Závěr o úmyslu zavraždit nemůže být opřen pouze o okolnosti, za jakých došlo k ublížení na zdraví, vyznačující se tím, že měl poškozeného jednou bodnout do zad. Naopak ze skutečnosti, že v útoku nepokračoval, ačkoliv mu v dalším jednání nikdo nebránil, lze usuzovat, že poškozeného usmrtit nechtěl. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a aby Vrchnímu soudu v Praze přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se ve vyjádření k dovolání obviněného L. Š. ztotožnila se závěry, které učinil odvolací soud. Ve shodě s ním zdůraznila, že obviněný bodl poškozeného do míst, o kterých věděl, že jsou zde uloženy životně důležité orgány, jejichž poranění je obvykle spojeno s bezprostředním ohrožením života. Jednalo se o zákeřný cílený pohyb, který nebyl provázen chaotičností či nahodilostí ani nějakým nekontrolovaným oháněním se nožem. Poškozený neměl šanci útoku zabránit. Rána byla vedena velkou intenzitou nožem velkých rozměrů a způsobila hlubokou dučej. Skutečnost, že poškozený přežil, byla zcela nezávislá na vůli obviněného, který musel smrtelný následek takto vedeného útoku předpokládat a musel s ním být srozuměn. Za nepřehlédnutelnou pak označila skutečnost, že po ráně obviněný pronásledoval poškozeného s předmětným nožem do zádních částí baru, kde poškozený na svoji obranu házel proti obviněnému židle, a v podstatě tak zamezil dalšímu svému napadení. Stran odcizení finančních prostředků odkázala na vyhodnocení celé situace soudem prvního stupně, ze kterého vyplynulo, že peníze mohl odcizit pouze obviněný. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Ačkoli obviněný v dovolání odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil také námitky skutkové, když soudům vytýkal, že neprokázaly, že by jednal v úmyslu odcizit poškozenému peníze a že by to byl právě on, kdo tak posléze též učinil.

Je zřejmé, že prostřednictvím takto prezentovaných námitek obviněný primárně polemizoval se způsobem hodnocení důkazů a správností skutkových zjištění, která učinil Krajský soud v Plzni a z nichž vycházel v napadeném usnesení i Vrchní soud v Praze. Polemika se správností učiněných skutkových zjištění a tedy námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat. Tato zásada by mohla být prolomena pouze v případě, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy; o takovou situaci se však nejedná. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Soud prvního stupně vyložil, jakými úvahami byl veden, neuvěřil-li obhajobě obviněného a své závěry o jeho vině i v této části opřel především o usvědčující výpověď poškozeného i svědka V. N. V. (strany 5, 6 rozsudku). Odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil a sám k námitkám obviněného dodal, že jedinou osobou, která měla možnost vypáčit zásuvku s vědomím, že se v h. nenachází obsluha, byl obviněný; každá jiná osoba, kterou se snaží obviněný v rámci obhajoby podsunout jako pachatele krádeže finanční částky, nemohla o definitivní nepřítomnosti personálu vědět a vloupání v krátkém časovém intervalu (do příchodu hlídky městské policie) provést. Nelze než uzavřít, že způsob, jakým byly důkazy hodnoceny, zjevně nasvědčuje tomu, že nejde o případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv racionálního logického základu. Námitka obviněného, že samotný výrok soudu prvního stupně, je-li v něm uvedeno, že odcizil finanční hotovost v nezjištěné výši, znamená, že nebylo prokázáno, že by se finanční hotovosti zmocnil, je nepřiléhavá. Skutkové zjištění, že obviněný odcizil finanční hotovost v nezjištěné výši logicky znamená, že naopak bylo prokázáno, že se finanční hotovosti zmocnil, nebyla toliko přesně zjištěna a specifikována její výše [což ale pro naplnění zákonných znaků ustanovení § 219 odst. 2 písm. h) tr. ř. není podstatné].

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku. Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je významná otázka, zda skutek, jak byl zjištěn soudy, vykazuje znaky pokusu trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák., zejména zda byla naplněna jeho subjektivní stránka.

Trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. se dopustí, kdo úmyslně usmrtí jiného v úmyslu získat majetkový prospěch nebo v úmyslu zakrýt nebo usnadnit jiný trestný čin, anebo z jiné zvlášť zavrženíhodné pohnutky.

Pokusem trestného činu je podle § 8 odst. 1 tr. zák. jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.

Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky pokusu uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že se obviněný dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k úmyslnému usmrcení jiného v úmyslu získat majetkový prospěch, a kterého se dopustil v úmyslu takový čin spáchat, avšak k jeho dokonání nedošlo. Tyto právní závěry mají spolehlivou oporu v konkrétních skutkových zjištěních obsažených v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů.

Skutková zjištění vyjadřují vedle jednání obviněného, charakterizovaného tím, že silou značné intenzity bodl kuchyňským nožem do pravé bederní krajiny zad poškozeného P. V. B., obsluhujícího číšníka h., v úmyslu jej usmrtit a odcizit mu peníze, též následek spočívající v tom, že u poškozeného došlo v důsledku toho, že rána pronikla kompletně břišní stěnou do dutiny břišní, k protnutí dvanáctníku, slinivky břišní, dolní duté žíly, pravostranné ledvinné žíly a přetnutí žlučovodu a cévních větví v oblasti dvanáctníku, které poškozeného bezprostředně ohrožovaly na životě, a dále v odcizení finanční hotovosti v nezjištěné výši ze zásuvky v barovém pultu, kterou předtím vypáčil.

Námitky obviněného zpochybňující subjektivní stránku trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák., které byly též součástí jeho dosavadní obhajoby, nemohou obstát, poněvadž ve vztahu k zavinění soudy učinily taková zjištění, která zákonné znaky úmyslu nepřímého podle § 4 písm. b) tr. zák. evidentně naplňují.

Podle § 4 písm. b) tr. zák. je čin spáchán úmyslně mimo jiné též tehdy, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozumění vyjadřuje jeho aktivní volní vztah k způsobení následku, který je relevantní pro trestní právo. Na takové srozumění se usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho zásah, nebo zásah jiné osoby.

Soudy obou stupňů věnovaly otázce naplnění subjektivní stránky dostatečnou pozornost a závěry, k nimž dospěly, akceptuje i dovolací soud; jsou přesvědčivé a správné.

Soud prvního stupně v této souvislosti přiléhavě uvedl, že obviněný musel být nejméně srozuměn s tím, že při tak intenzivním výpadu dlouhým kuchyňským nožem do spodní části trupu poškozeného může zasáhnout řadu důležitých životních orgánů, přičemž takovou představu lze reálně požadovat po každém průměrně inteligentním dospělém člověku. Obviněný musel vědět, že tímto může poškozenému přivodit smrtelná zranění a pro případ, že takový následek nastane, s ním musel být srozuměn. Zištný motiv činu obviněného vyplývá podle soudu prvního stupně především z jeho následného jednání, když ihned po útoku na poškozeného se odebral k barovému pultu a následně z něj odcizil finanční hotovost v přesně nezjištěné výši. Tomuto motivu nasvědčuje i skutečnost, že ani obviněný, ani svědek F. H. neměli peníze na zaplacení útraty a poškozený jim nechtěl zaplacení útraty odložit na další den a vyhrožoval jim přivoláním policie (strana 8 rozsudku).

Odvolací soud k výhradám obviněného vztahujícím se k subjektivní stránce přiléhavě připomněl, že při zkoumání zavinění nepostačuje pouhé zjištění, že bodl poškozeného dlouhým nožem do zad, a že proto musel vědět, že tím může způsobit smrt, ale že je třeba vycházet z okolností, za nichž k útoku došlo, jakým motivem byl veden, co útoku předcházelo, jak byl útok proveden, jakého nástroje bylo užito, zda záměrně útočil proti takové části těla, kde jsou orgány důležité pro život, které jsou snadno zasažitelné, apod. Při hodnocení těchto okolností nad rámec argumentace soudu prvního stupně odvolací soud uvedl, že se jednalo o zákeřný, cílený pohyb, který nebyl provázen chaotičností či nahodilostí ani nějakým nekontrolovaným oháněním se nožem, ale záměrem do této lokality bodnout. Poškozený neměl šanci se útoku bránit, neboť stál k pachateli v době bodnutí zády, a bylo pouze na vůli obviněného, kam bude útok směřovat. Zdůraznil, že ač šlo o jednu ránu, byla vedena velkou intenzitou nožem velkých rozměrů, způsobila hlubokou dučej a k tragickému následku nedošlo jen proto, že poškozený byl ihned převezen do nemocnice a bezodkladně operován. Skutečnost, že poškozený přežil, byla zcela nezávislá na vůli obviněného, který nemohl počítat s žádnou konkrétní okolností, která by mohla fatálnímu následku, i když ten nemusel být jeho přímým cílem, zabránit. Odvolací soud se však přesvědčivě vypořádal i s těmi námitkami obviněného, že pokud by skutečně měl v úmyslu poškozeného usmrtit, nic by mu v tom nemohlo zabránit. Výstižně poznamenal, že obviněný po této ráně pronásledoval poškozeného do zadních místností baru, přičemž poškozený na svoji obranu házel obviněnému do cesty židle a převracel stolky, aby zamezil dalšímu napadení. Tato skutečnost, doložená i výpovědí svědka F. H., svědčí pro snahu pachatele v útoku pokračovat a poškozeného usmrtit, nikoliv mu jen způsobit zranění (strany 4, 5 usnesení). Jen pro úplnost dovolací soud doplňuje, že poškozený následně využil chvíle, kdy se obviněný zdržoval u barového pultu, k útěku z h.

Odvolací soud nezpochybnil ani správnost závěrů o zištném motivu činu obviněného. K podpoře jeho zjištění doplnil, že majetkový podtext trestné činnosti není obviněnému cizí, o čemž svědčí předchozí odsouzení zadokumentovaná opisem rejstříku trestů i připojenými trestními spisy. Zmínil rovněž, že k tak závažnému útoku bez předchozího konfliktu neměl obviněný jiný logicky vysvětlitelný motiv než právě motiv zištný, což potvrdili i znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie (strana 4 usnesení).

Protože skutková zjištění soudů přesvědčivě naplňují znaky pokusu trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. i po stránce subjektivní, byl čin obviněného správně posouzen jako trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák.

Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. ledna 2007

Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Kůrková