8 Tdo 157/2007
Datum rozhodnutí: 21.03.2007
Dotčené předpisy:




8 Tdo 157/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21. března 2007 dovolání obviněného Ing. Z. B., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 9. 2005, sp. zn. 6 To 359/2005, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 4 T 14/2003 a rozhodl t a k t o :

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se z r u š u j í

- rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 9. 2005, sp. zn. 6 To 359/2005, ve výroku pod bodem 1. v části, jíž byl ponechán beze změny výrok o vině rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 6. 4. 2005, sp. zn. 4 T 14/2003, v odsuzující části, a ve výrocích, jimiž bylo nově rozhodnuto o trestu a náhradě škody poškozenému GE M. B., a. s.,

- rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 6. 4. 2005, sp. zn. 4 T 14/2003, ve výroku o vině pod body I., II.1/, 2/, výroku o trestu a náhradě škody poškozenému GE M. B., a. s. (v odsuzující části).

Podle 265k odst. 2 tr. ř. se současně z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Bruntále p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný Ing. Z. B. byl rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 6. 4. 2005, sp. zn. 4 T 14/2003, uznán vinným pod bodem I. trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., pod body II.1/, 2/ dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., § 8 odst. 1, § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na dva roky a šest měsíců, jehož výkon byl podle § 60a odst. 1, 2 tr. zák., § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let za současného vyslovení dohledu v rozsahu stanoveném v § 26b odst. 1 tr. zák. Podle § 60a odst. 3 tr. zák. byla obviněnému jako podmínka osvědčení uložena povinnost ve zkušební době podle svých sil nahradit škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. byl uložen i peněžitý trest ve výši 50.000,- Kč; podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na šest měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému GE M. B., a. s., na náhradě škody částku 280.000,- Kč a podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl tento poškozený se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. V dalším bylo pod body III.1/ a III.2/ rozhodnuto o zproštění obžaloby z důvodů § 226 písm. b), c) tr. ř. pro skutky kvalifikované jako trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 3 tr. zák.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. pod bodem I. dopustil tím, že jako vedoucí obchodního místa B. GE C. B., a. s., mající přístup k jeho vlastnímu korunovému účtu č. 155872 /0 -A Konto zřízenému dne 7. 3. 2001 na základě smlouvy s GE C. B., a. s., přestože byl oprávněn na základě Smlouvy o povolení debetního zůstatku A-Kredit ze dne 4. 7. 2001 čerpat finanční prostředky do výše debetního zůstatku nejvýše 30.000,- Kč, bez vědomí a souhlasu banky opakovaně nastavil v počítačovém systému banky výši debetního zůstatku na tomto účtu, a to dne 6. 9. 2001 na částku 36.000,- Kč, dne 24. 9. 2001 na částku 51.000,- Kč, dne 21. 10. 2001 na částku 69.000,- Kč, dne 4. 11. 2001 na částku 81.000,- Kč, dne 5. 11. 2001 na částku 99.000,- Kč, dne 12 .11. 2001 na částku 100.000,- Kč, dne 14. 11. 2001 na částku 120.000,- Kč, dne 19. 11. 2001 na částku 130.000,- Kč, dne 25. 11. 2001 na částku 118.000,- Kč, dne 3. 12. 2001 na částku 150.000,- Kč, dne 4. 12. 2001 na částku 200.000,- Kč a dne 10. 12. 2001 na částku 240.000,- Kč, v tomto a následném období finanční prostředky z tohoto účtu čerpal tak, že ke dni 31. 12. 2001 činil debetní zůstatek 184.107,16 Kč, takže bance vznikla škoda ve výši 154.107,16 Kč;

dílem dokonaného, dílem nedokonaného ve stadiu pokusu trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., § 8 odst. 1, § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. tím, že

II.1/ jako vedoucí obchodního místa B. GE C. B., a. s., mající přístup k jeho vlastnímu korunovému účtu č. 155872 /0 -A Konto zřízenému dne 7. 3. 2001 na základě smlouvy s GE C. B., a. s., přestože byl oprávněn na základě Smlouvy o povolení debetního zůstatku A-Kredit ze dne 4. 7. 2001 čerpat finanční prostředky do výše debetního zůstatku nejvýše 30.000,- Kč, dne 5. 6. 2003 a opětovně dne 16. 6. 2003 bez vědomí a souhlasu banky nastavil úvěrový debetní rámec na tomto účtu na částku 600.000,- Kč, čímž si vytvořil možnost čerpat z účtu finanční prostředky až do výše takto upraveného debetního zůstatku, čímž by bance vznikla škoda ve výši 570.000,- Kč, k čemuž nedošlo proto, že byl bankou již dne 18. 6. 2003 odvolán z funkce,

II.2/ dne 16. 6. 2003 kolem 9.00 hodin jako vedoucí obchodního místa GE C. B., a. s., v B., na tomto obchodním místě vylákal od pokladní obchodního místa A. G. finanční částku 400.000,- Kč v hotovosti z majetku banky a přitom jí předložil výběrový doklad na tuto částku s tím, že dne 18. 6. 2003 tuto hotovost vrátí, že zapůjčenou finanční hotovost má jištěnou ve formě nastaveného flexikreditu na svém běžném účtu, ač věděl, že povolený A-Kredit u produktu A Konto je u zaměstnanců banky povolen na částku max. 200.000,- Kč, a následně finanční hotovost ve výši 400.000,- Kč použil nezjištěným způsobem, přestože věděl, že s ohledem na finanční situaci nebude moci částku v plné výši vrátit, čímž způsobil bance v uvedené výši škodu, přičemž následně dne 23. 6. 2003 tuto škodu uhradil pouze částečně částkou 120.000,- Kč.

Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Bruntále a obviněný. Státní zástupce v odvolání podaném v neprospěch obviněného brojil proti zprošťujícím výrokům, obviněný zaměřil odvolání proti všem výrokům jeho odsuzující části. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 9. 2005, sp. zn. 6 To 359/2005, byl k odvolání obviněného rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu a náhradě škody a podle § 259 odst. 3 tr. ř. byl obviněný nově odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na dva roky, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na čtyři léta. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. byl uložen peněžitý trest ve výši 50.000,- Kč a podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na šest měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený GE M. B., a. s., se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Ve výroku o vině v odsuzující části a ve zprošťující části pod bodem III.1/ zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn (výrok pod bodem 1. rozsudku odvolacího soudu). Odvolání státního zástupce proti zprošťujícímu výroku pod bodem III.1/ bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto (výrok pod bodem 2. tohoto rozsudku). Z podnětu odvolání státního zástupce byl rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. zrušen ve zprošťujícím výroku pod bodem III.2/ a podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k novému řízení (výrok pod bodem 3. rozsudku).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu a odkázal v něm na důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Měl za to, že popis skutku nevystihuje jeho úmysl podvést banku již ve chvíli, kdy nastavil pro sebe jako klienta banky z titulu svého postavení odpovědného zaměstnance banky výši debetního zůstatku na tomto účtu. Pro naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle něj nepostačuje tvrzení, že nastavení debetního zůstatku na účtu proběhlo bez vědomí a souhlasu banky. Obviněný nadto opakoval svoji dosavadní obhajobu, že neporušil podmínky stanovené v procesní knize a všechny úkony, které provedl pro sebe jako pro klienta této banky, byly řádně schváleny centrálou banky v P. Namítl, že bez toho, aniž by byl vyslechnut R. Š., správce celé sítě a autor celého systému elektronického bankovnictví u poškozené, nelze v této věci rozhodnout. Bez souhlasu centrály nemohl být poskytnut žádný úvěr a klienti banky nemohli čerpat své peníze. Zdůraznil, že banka o všech jeho krocích věděla, protože čerpání částek bylo schváleno centrálou, po celou dobu věděla o výši jeho debetního zůstatku a až do 16. 6. 2003 jí to nevadilo. Upozornil na rozpory při zdůvodňování jeho podvodného úmyslu v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na straně 5 a 6, kde se na jedné straně hovoří o tom, že čerpal prostředky bez schválení vyhotovených dokumentů, a na druhé se cituje procesní kniha č. 9 ze dne 8. 2. 2000, z níž plyne, že žádosti o A-Kredit jsou hodnoceny centrálně - mimo obchodní místo, po schválení žádosti je ihned zaměstnancem obchodního nastaven povolený debetní limit a klient má k penězům okamžitý přístup. Dovolatel vyvozoval, že bez schválení centrálou by nikdy nemohl čerpat peníze, neboť systém by čerpání zablokoval. Uzavřel, že jeho jednání popsané pod body I. a II.1/ nelze kvalifikovat jako trestný čin podvodu a dodal, že tento závěr je relevantní i pro právní posouzení skutku pod bodem II.2/ rozsudku soudu prvního stupně.

Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě i rozsudek Okresního soudu v Bruntále zrušil a aby soudu prvního stupně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že v části, v níž se dovolatel domáhal výslechu R. Š., byla jeho argumentace uplatněna bez respektu k učiněným skutkovým zjištěním a tedy mimo obvyklý rámec namítané nesprávnosti právního posouzení skutku. Z logického a přesvědčivého odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů navíc podle ní absence informovanosti centrály banky o postupném navyšování debetního rámce dovolatelova korunového účtu vyplynula z nedostatku jakékoliv spisové dokumentace, potvrzující respektování postupu předepsaného tzv. procesní knihou. Ze skutkových zjištění vyplynulo, že obviněný na základě svévolně nastaveného elektronického limitu přípustnosti vlastního úvěrového zatížení odčerpal a zčásti se pokusil odčerpat finanční prostředky poškozeného. Takto jednal za předpokladu, že s přihlédnutím k jeho vedoucímu pracovnímu postavení v rámci dotčeného obchodního místa poškozeného zastával ve vztahu k pražské bankovní centrále pozici garanta dodržování sjednaných pravidel bankovního hospodaření. Obviněný navenek předstíral dodržování závazného postupu při zvyšování povoleného limitu debetního stavu tak, aby docílil zvýšenou toleranci v uvedeném směru a tím i dosažení vlastního obohacení na úkor poškozené. Není proto pochyb, že za uvedených okolností jednal při splnění podmínky uvedení poškozeného v omyl. Odmítla i námitku dovolatele zpochybňující naplnění subjektivní stránky trestného činu s tím, že z popisu tzv. skutkových vět pod body I., II.1/ jasně vyplynulo, že jednal bez vědomí a tím i souhlasu banky a tam popsanou machinací si zajistil ze strany zcela neinformovaného poškozeného nezpochybnitelnou možnost odčerpání jeho finančních prostředků. Vzhledem k tomu, že shledala učiněnou právní kvalifikaci správnou, navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodu uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je důvodné.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.

Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání obviněného je významná otázka, zda skutky pod body I. a II.1/ výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně byly naplněny všechny znaky trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., zejména pak zda jednání obviněného je jednáním podvodným a zda bylo vedeno podvodným úmyslem.

Ke skutku pod bodem I. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně

Skutek pod bodem I. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně byl kvalifikován jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., jehož se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou. Škodou nikoli malou se podle § 89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky nejméně 25.000.- Kč.

Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud považoval za naplněné znaky označeného trestného činu, které spočívají v tom, že obviněný ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli malou.

Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění však konkrétní skutková zjištění, která by vyjadřovala zákonné znaky právě tohoto trestného činu, přesvědčivě neobsahuje. Výrok o vině obviněného trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. nemůže obstát především proto, že přes veškerou pozornost, kterou objasnění věci soudy věnovaly, nebyly náležitě vysvětleny okolnosti nastavení výše debetního zůstatku na účtu obviněného v systému banky, význam takového nastavení z hlediska vzniku škody, v důsledku čehož soudy neučinily jasně taková skutková zjištění, která by naplňovala zákonné znaky úmyslu stran zákonného znaku uvedl někoho v omyl a obohacení sebe .

Obviněný ve shodě s obhajobou uplatňovanou v předcházejících stadiích řízení znovu brojil proti zjištění, že výši debetního zůstatku na svém účtu u bývalého zaměstnavatele GE C. B., a. s., nastavil v počítačovém systému banky bez jejího vědomí a souhlasu. Zdůraznil, že postupoval v souladu s tzv. procesní knihou, bez schválení centrály banky nemohl být proveden žádný úkon elektronického bankovnictví, a namítl, že aniž by byl vyslechnut svědek R. Š., správce sítě banky a autor systému elektronického bankovnictví, nemohlo být rozhodnuto.

Prostřednictvím takto vymezených výhrad se obviněný domáhal změny skutkových zjištění, na nichž vystavil své rozhodnutí odvolací soud, ve svůj prospěch, a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného činu nedopustil. Námitky skutkové, jak již bylo řečeno, nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat. Tato zásada se však nemůže uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, nález sp. zn. I. ÚS 55/04).

Takovými vadami důkazního řízení se rozumí mimo jiné i případy tzv. opomenutých důkazů a případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez akceptovatelného racionálního logického základu, v důsledku čehož jsou soudy učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03, nález ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04 aj.). Právě o takovou situaci se v posuzovaném případě jednalo.

Nelze nepoznamenat, že návrh na výslech svědka R. Š. učinil obviněný jak v řízení před soudem prvního stupně, tak i soudem odvolacím, v obou případech byl návrh na doplnění dokazování zamítnut, aniž by ovšem soudy vyložily, proč takovému návrhu nebylo vyhověno. Lze se pouze domnívat, že výslech svědka pokládaly za nadbytečný se zřetelem k dalším opatřeným důkazům, avšak s ohledem na konkrétní okolnosti případu nelze jejich postup akceptovat.

Na podkladě výsledků dosud provedeného dokazování není sporu o tom, že v rozhodném období obviněný působil jako vedoucí obchodního místa B. GE C. B., a. s., a z titulu svého pracovního zařazení měl oprávnění uzavírat a měnit smlouvy o povolení debetního zůstatku A-Kredit klientů banky. Obviněný sám uzavřel s bankou dne 7. 3. 2001 smlouvu o zřízení a vedení běžného korunového účtu, tzv. A KONTO a na základě jeho žádosti se mu smlouvou ze dne 4. 7. 2001 o povolení debetního zůstatku A-KREDIT na účtu A-KONTO banka zavázala umožnit čerpat peněžní prostředky až do výše debetního zůstatku 30.000,- Kč. Z přehledu IT systému k nastavování úvěrových rámců na č. l. 46 se pak zjišťuje, ve kterých termínech byl debetní zůstatek zvyšován až na částku 200.000,- Kč dne 4. 12. 2001; dne 10. 12. 2001 byl navýšen dokonce na 240.000,- Kč, ale již 11. 12. 2001 byl opět nastaven na 200.000,- Kč a takto byl vykazován až do 5. 6. 2003. Smlouvy osvědčující tyto změny dohledány nebyly.

Obviněný tvrdil, že změny v nastavení debetního zůstatku byly prováděny v souladu s tzv. procesní knihou s vědomím centrály, připustil pouze formální nedostatky spočívající v tom, že operace schválené centrálou banky nebyly řádně zpracovány do smluv (které by ovšem byl oprávněn vyhotovit on sám).

Soud prvního stupně obhajobu obviněného odmítl, dovolávaje se výpovědi svědka JUDr. P. B., zápisu o jednání s obviněným a též procesní knihy, z níž plyne, že žádosti o poskytnutí debetního zůstatku na účtu jsou hodnoceny centrálně. Úvahy soudu, s nimiž se odvolací soud ztotožnil, nejsou vyčerpávající a nereagují v úplnosti na argumenty obhajoby. Nelze z nich především spolehlivě zjistit, jaký byl postup a úloha vedoucího obchodního místa při vyřizování žádosti o změnu povoleného debetního zůstatku.

Procesní knihou č. 9 ze dne 8. 2. 2000 je A-KREDIT definován jako časově neomezená půjčka; pokud klient plní všechny smluvní podmínky, není stanoveno datum konečné splatnosti. Smluvená částka debetního limitu, stanovená ve výši od 20.000,- do 200.000,- Kč, je klientovi k dispozici do doby zrušení A-KREDITU na základě výpovědi jedné ze smluvních stran. Z obsahu procesní knihy vyplývá, že žádosti o A KREDIT jsou hodnoceny centrálně mimo obchodní místo, které má ovšem možnost výsledek hodnocení žádosti ovlivnit. Po schválení žádosti je zaměstnancem obchodního místa na účtu A-KONTO ihned nastaven povolený debetní limit.

Svědek JUDr. P. B. vypověděl mimo jiné, že stav účtu obviněného neodpovídal nastavenému debetními limitu 200.000,- Kč, konkrétnější informace však v daném ohledu neposkytl a neposkytl ji ani jiný provedený důkaz. Uvedl však, že obviněný jakožto vedoucí mohl do systému zadávat změnu úvěrového rámce a bylo jenom na něm, aby dodržel ostatní podmínky. Vysvětlil, že schválení centrály banky v případě zvýšení debetního zůstatku spočívalo v tom, že centrála pouze zkontrolovala, jestli to odpovídá té možnosti, která je pro ten produkt stanovena (č. l. 474). Poznamenal, že dodatek o zvýšení debetního limitu by teoreticky mohl obviněný uzavřít sám se sebou, ale mohl by postupovat i tak, že za banku by jej podepsala jiná pracovnice obchodního místa a on by jej podepsal jako klient (č. l. 473). Svědkyně M. H. dokonce uvedla, že systém umožňuje zvýšit kontokorent i bez toho, že pracovník obchodního místa zaslal centrále žádost a čekal na schválení. Udala rovněž, že i kdyby nebyl souhlas banky formálně doložen listinou, je dokumentován na kredit šeku na centrále po dobu deseti let (č. l. 552).

Z výpovědí obou jmenovaných svědků je zjevné, že ani jeden z nich nebyl pracovníkem útvaru banky majícím na starost nastavování limitu na zaměstnaneckých a klientských účtech. Svědkovi JUDr. P. B. byly výchozí informace potřebné pro jeho prověrku tímto útvarem poskytnuty, svědkyně M. H. pracovala jako osobní bankéřka, od 1. 8. 2003 pak jako vedoucí obchodního místa GE C. B., a. s., v P. Požadavek obviněného, aby byl slyšen R. Š., odborník na systém elektronického bankovnictví banky, nebyl nevěcný.

Na soudu prvního stupně proto bude, aby svědka R. Š. či jiného informovaného pracovníka banky (jejího útvaru specializovaného na nastavování limitu na zaměstnaneckých a klientských účtech) vyslechl k otázkám souvisejícím s nastavením povoleného debetního limitu zaměstnancem obchodního místa, zvláště bylo-li tak možno učinit bez schválení centrály , či dokonce jejího vědomí, a též k objasnění úlohy obchodního místa ovlivnit výsledek hodnocení žádosti. Současně je vhodné, aby výslechem informovaného pracovníka banky ověřil, zda a jaká výše debetního účtu odpovídala stavu běžného korunového účtu obviněného, a prověřil, zda jsou v centrále banky (na kredit šeku ) uloženy informace o žádostech obviněného na zvýšení debetního limitu a schválení těchto žádostí. Větší pozornost je třeba věnovat i tzv. podvodnému úmyslu obviněného a výši způsobené škody. Ve vztahu k zákonnému znaku, týkajícímu se způsobené škody, je třeba soustředit se zvláště na prokázání úmyslu obviněného, maje na zřeteli skutečnost, že podvodné vylákání půjčky ještě neznamená, že znaky trestného činu podvodu byly naplněny. Opomenut v těchto souvislostech jistě nezůstane poznatek, že debetní zůstatek na 200.000,- Kč měl obviněný nastaven od 11. 12. 2001 až do června 2003, banka prostřednictvím svých kontrolních orgánů na něj nikterak nereagovala. Obviněný svůj účet pravidelně využíval, čerpal z něj finanční prostředky a naopak na něj byla průběžně připisována aktiva (v jednotlivých měsících činil konečný zůstatek částku pohybující se pod hranicí nastaveného debetního zůstatku 200.000,- Kč, v měsíci dubnu 2003 činil stav účtu dokonce + 50.411,13 Kč viz č. l. 80-125).

Dospěje-li soud po doplnění dokazování a po zhodnocení důkazů v souladu se zásadami vyjádřenými v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. k závěru, že jednání obviněného naplňuje jak po formální, tak i materiální stránce znaky trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., neměl by stranou pozornosti jeho úvah zůstat ústavní princip proporcionality tedy především ta skutečnost, zda v projednávaném případě převažuje zájem společnosti na účinném stíhání takového jednání, zda použité prostředky trestní represe jsou oprávněné vzhledem ke sledovanému cíli. V návaznosti na princip proporcionality nutno přihlédnout k limitům trestního práva vymezených principem ultima ratio majícím ústavněprávní základ právě v principu proporcionality (k tomu též nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 227/05 aj.).

Nejvyšší soud se již opakovaně vyjádřil v tom smyslu, že trestněprávní kvalifikaci určitého jednání, které má ve své podstatě soukromoprávní základ, jako trestného činu, je třeba považovat za krajní právní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních společenských hodnot. V zásadě však nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, kde závisí především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva, jimž má soudní moc poskytovat ochranu. Je nepřijatelné, aby tuto ochranu aktivně přebíraly orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je ochrana převážně celospolečenských hodnot stanovených v trestním zákoně a vymezených v jednotlivých skutkových podstatách trestných činů, nikoliv ochrana konkrétních subjektivních práv jednotlivce, jež svou povahou spočívají v soukromoprávní sféře, a které nechrání trestní právo (k tomu př. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 897/2005, 5 Tdo 1038/2006).

Ke skutku pod bodem II. 1/ výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně

Podstata skutku pod bodem II. 1/, představujícího podle zjištění soudů dílčí útok pokračujícího trestného činu podvodu, spočívala v tom, že přestože byl oprávněn na základě Smlouvy o povolení debetního zůstatku A-KREDIT ze dne 4. 7. 2001 čerpat finanční prostředky do výše debetního zůstatku nejvýše 30.000,- Kč, dne 5. 6. 2003 a opětovně dne 16. 6. 2003 bez vědomí a souhlasu banky nastavil úvěrový debetní rámec na tomto účtu na částku 600.000,- Kč, čímž si vytvořil možnost čerpat z účtu finanční prostředky až do výše takto upraveného debetního zůstatku, čímž by bance vznikla škoda ve výši 570.000,- Kč, k čemuž nedošlo proto, že byl bankou již dne 18. 6. 2003 odvolán z funkce.

Z přehledu IT systému k nastavování úvěrových rámců založeného na č. l. 46 spisu se podává, že dne 5. 6. 2003 byl debetní zůstatek účtu obviněného navýšen na 600.000,- Kč a téhož dne opět nastaven na původních 200.000,- Kč, dále dne 16. 6. 2003 byl znovu nastaven na 600.000,- Kč a následujícího dne, tj. 17. 6. 2003, na 200.000,- Kč. Z této rekapitulace vyplývá, že změny debetního rámce ze dne 5. 6. 2003 nejsou z hlediska trestní odpovědnosti obviněného nikterak významné a dále že již dne 17. 6. 2003 došlo k nastavení debetního zůstatku na 200.000,- Kč, v důsledku čehož nemůže obstát zjištění soudů, ke způsobení škody ve výši 570.000,- Kč nedošlo v důsledku odvolání z funkce dne 18. 6. 2003.

Především je ale dovolací soud přesvědčen, že soudy obou stupňů ponechaly stranou pozornosti logické souvislosti mezi tímto skutkem a skutkem pod bodem II. 2/, která se naznačují ze zde uvedených skutkových zjištění relevantních pro rozhodnutí o vině obviněného, opřených o výpověď svědkyně A. G. Vše svědčí ve prospěch závěru, že změna nastavení debetního zůstatku z původní výše 200.000,- Kč na 600.000,- Kč měla rozdílem právě 400.000,- Kč vytvořit předpoklady zdánlivé oprávněnosti výběru 400.000,- Kč, údajně krytého nastavením flexikreditu na běžném účtu. Změna nastavení debetního zůstatku tak tvořila součást promyšleného jednání podvodného charakteru, přičemž záměrem obviněného bylo od samého počátku získat ve svůj prospěch částku 400.000,- Kč. Po dosažení tohoto cíle ostatně obviněný znovu debetní zůstatek nastavil na 200.000,- Kč, odpovídající stavu finančních prostředků na jeho účtu, aniž by jakkoliv projevil úmysl ze svého účtu finanční hotovost nad debetní limit 200.000,- Kč čerpat. Nepřesvědčivě a nesprávně bylo proto toto jednání obviněného posuzováno jako samostatný útok podvodné povahy. Na soudu prvního stupně proto bude, aby se otázkou vzájemného vztahu skutků pod body II. 1/, 2/ výroku o vině jeho rozsudku znovu zabýval.

Pro úplnost je třeba upozornit, že obstát nemůže ani stávající právní posouzení skutků pod bodem II. 1/, 2/ jako dílem dokonaného, dílem nedokonaného ve stadiu pokusu trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., § 8 odst. 1, § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. I když to soud prvního stupně výslovně nedeklaroval, ze struktury jeho rozhodnutí plyne, že se skutky pod bodem II. nakládal jako s dílčími útoky pokračujícího trestného činu. Tomu ovšem užitá právní kvalifikace neodpovídá, poněvadž v sobě v rozporu s legální definicí pokračování v trestném činu podle § 89 odst. 3 tr. zák., jež vyžaduje naplnění stejné skutkové podstaty, zahrnuje dvě skutkové podstaty. Soud prvního stupně tím chtěl patrně dát najevo, že skutkem pod bodem II. 1/ obviněný zamýšlel způsobit škodu převyšující hranici škody značné (tj. 500.000,- Kč - § 89 odst. 11 tr. zák.), zatímco škoda reálně způsobená skutkem pod bodem II. 2/ činila 400.000,- Kč, což je stále ještě škoda malá. Za předpokladu, že by se jednalo skutečně o dílčí skutky trestného činu podvodu, měly být správně kvalifikovány jako pokus trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1, § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., poněvadž by se zjevně jednalo o situaci, kdy škoda již způsobená teprve se škodou, kterou obviněný zamýšlel způsobit, dosáhne výše značné škody (k tomu č. 15/1996 Sb. rozh. tr.). Dovolací soud poznamenává, že v případě zjištění, že jde jen o jeden skutek, bylo by třeba jej posoudit jako dokonaný trestný čin se škodou 400.000,- Kč.

Přestože dovolání obviněného směřovalo proti správnosti výroku o vině pod bodem II. 1/, tvořícího však dílčí útok pokračování v trestném činu podvodu, bylo nezbytné zrušit rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu celého výroku o vině pod bodem II. Na soudu prvního stupně bude, aby se znovu zabýval nejen otázkou vzájemných logických souvislostí jednání obviněného, ale též jeho právním posouzením.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu obviněný argumentoval, že ač rozsudkem odvolacího soudu došlo ke změně v posouzení trestnosti jeho činu podle novelizovaného ustanovení trestního zákona, jde svou podstatou a významem o rozhodnutí o zamítnutí jeho odvolání, přičemž už rozhodnutí soudu prvního stupně, jež bylo učiněno jako důsledek vázanosti právním názorem odvolacího soudu, spočívalo na důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Z povahy rozhodnutí odvolacího soudu plyne, že obviněný mohl v dovolání relevantně odkázat jen na tu část ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vyjádřena dikcí bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku , byl-li v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. , tj. o druhou ze dvou alternativ uvedených v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Takto vymezený dovolací důvod se vztahuje mimo jiné na ty případy, kdy byl řádný opravný prostředek obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně, tj. jeho odvolání, jako nedůvodný zamítnut poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně a ztotožnil se s ním. O to se však v posuzovaném případě nejednalo. Lze připustit, že rozhodnutí odvolacího soudu se svým výsledkem v poměrech obviněného jeví jako rozhodnutí o zamítnutí jeho odvolání, ve skutečnosti ale odvolací soud sám ve věci rozhodl a za takových okolností lze nápravy vady, již obviněný sledoval, účinně dosáhnout odkazem na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak ostatně též obviněný učinil.

Protože výrok o vině obviněného trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. a dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu tretsným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 a § 8 odst. 1, § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. tedy spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 9. 2005, sp. zn. 6 To 359/2005, ve výroku pod bodem 1. v části, jíž byl ponechán beze změny výrok o vině rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 6. 4. 2005, sp. zn. 4 T 14/2003, v odsuzující části, a ve výrocích, jimiž bylo nově rozhodnuto o trestu a náhradě škody poškozenému GE M. B., a. s., a rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 6. 4. 2005, sp. zn. 4 T 14/2003, ve výroku o vině pod body I., II.1/, 2/, výroku o trestu a náhradě škody poškozenému GE M. B., a. s. (v odsuzující části). Současně zrušil také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Okresnímu soudu v Bruntále přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém projednávání je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. března 2007



Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Kůrková