8 Tdo 1568/2010
Datum rozhodnutí: 19.01.2011
Dotčené předpisy: § 16 odst. 1 tr. zák., § 85 odst. 1 tr. zák.



8 Tdo 1568/2010

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. ledna 2011 o dovolání obviněného K. K., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 4. 2010, sp. zn. 23 To 106/2010, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 4 T 273/2008, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného K. K. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 5. 2009, sp. zn. 4 T 273/2008, byl obviněný K. K. uznán vinným pod bodem 16) trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (nadále tr. zák.) spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a odsouzen za tento trestný čin a za sbíhající se trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), d), e) tr. zák., úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák. a krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák., jimiž byl uznán vinným pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 10. 2006, sp. zn. 4 T 95/2006, podle § 235 odst. 2 tr. zák., § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na tři roky a dva měsíce, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu uložený pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 10. 2006, sp. zn. 4 T 95/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a o trestech spoluobviněných J. S., A. S., F. S. a o náhradě škody.

Rozsudek soudu prvního soudu napadli obvinění K. K., J.S. a poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR odvoláními. Z podnětu těchto odvolání byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 4. 2010, sp. zn. 23 To 106/2010, rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen, a to v celé odsuzující části týkající se obviněných J. S. a K. K. Podle ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný K. K. byl uznán vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále tr. zákoník), ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a odsouzen za tento zločin a za sbíhající se trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), d), e) tr. zák., úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák. a krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák., jimiž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 10. 2006, č. j. 4 T 95/2006-77, podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku s použitím § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na tři roky a dva měsíce, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 10. 2006, č. j. 4 T 95/2006-77, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Nově bylo rozhodnuto odsuzujícím i zprošťujícím výrokem ohledně spoluobviněného J. S. a o náhradě škody Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Územní pracoviště Č. B. Jinak zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen.

Podle skutkových zjištění odvolacího soudu (totožných se skutkovými zjištěními učiněnými soudem prvního stupně) se obviněný K. K. zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku dopustil spolu s obviněnými J. S., A. S. a F. S. tím, že obviněný K. K. v úmyslu přinutit společně s dalšími osobami svou babičku B. K., aby mu dala peníze, v noci z 29. 6. 2006 na 30. 6. 2006 v bowling baru P. na sídlišti V. se domluvil s obviněnými J. S., A. S. a F. S., že společně navštíví B. K. a budou předstírat, že K. K. je J.S. vydírán pod pohrůžkou, že pokud nevrátí J. S. dlužnou částku, bude od ostatních zbit, a po B. K. bude požadovat, aby mu finanční částku pro zaplacení dluhu dala, přitom takto budou vůči B. K. vystupovat zpočátku K. K. a J.S. a A. S. s F. S. budou stát opodál tak, aby je B. K. viděla, a po chvíli se k vyhrožování K. K. a J. S. připojí, přičemž za to obviněný K. K. slíbil obviněným J. S., A. S. a F. S. vyplatit finanční částku 500,- Kč každému, s čímž tito souhlasili, a K. K. je poté v době kolem 01.00 hodin dne 30. 6. 2006 dovedl k bydlišti B. K., přičemž následně poté K. K. vylákal B. K. ven a když tato vyšla před dům, požadoval od ní zaplacení finanční hotovosti ve výši 5.000,- Kč pro mladíky, se kterými na místo přišel, jinak bude od těchto zbit, obviněný J. S. na ni křičel, že pokud ty peníze nezaplatí, podpálí auto ve vlastnictví nevlastního otce K. K. V. P., na K. K. křičel, že pokud mu nedá ty peníze, že jej spolu s ostatními zbijí, a B. K. vyhrožoval, že se má rozloučit s vnukem, že si ho do dvou dnů najdou a že ho zabijí, přitom obvinění A. S. a F. S. v úmyslu vyvolat u B. K. obavy z reálnosti pronášených výhrůžek stáli poblíž ve výklenku garáže tak, aby je B. K. viděla.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný K. K. prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu. S odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Dovolatel nesouhlasil s právním posouzení skutku odvolacím soudem, uznal-li jej vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., jelikož takový právní názor odporuje ustanovení § 2 odst. 1 tr. zákoníku i § 16 tr. zák. Připomněl, že za základní okolnosti, podle nichž se posuzuje míra příznivosti toho kterého trestního zákona, je považována především trestní sazba, která za příslušný trestný čin pachateli hrozí, dále promlčení trestnosti činu a konečně promlčení výkonu trestu za uvedený trestný čin. V těchto souvislostech upozornil, že trestní sazba odnětí svobody za trestný čin podle § 235 odst. 1 tr. zák. je až tři léta, v případě kvalifikované skutkové podstaty podle druhého odstavce téhož ustanovení hrozí pachateli trest odnětí svobody na dvě léta až osm let. Jde-li o ustanovení § 175 tr. zákoníku, v odstavci prvním je trestní sazba přísnější, protože zde hrozí trest odnětí svobody na šest měsíců až čtyři léta, u odstavce druhého je trestní sazba shodná, tedy dvě léta až osm let. Podle § 67 odst. 1 písm. c) tr. zák. trestnost činu zaniká uplynutím promlčecí doby pěti let, činí-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně tři léta. Podle § 34 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku činí promlčecí doba trestní odpovědnosti za trestný čin pět let, činí-li horní hranice trestní sazby nejméně tři léta, ale podle písm. c) je promlčecí doba desetiletá, činí-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně pět let. Jelikož v tomto případě byl ohrožen trestní sazbou v trvání osmi let, není nová právní úprava pro něj příznivější, ale naopak. Srovnáním právní úpravy promlčení výkonu trestu odnětí svobody v ustanovení § 68 tr. zák. a § 94 tr. zákoníku je doloženo, že ani v tomto ohledu není nová právní úprava příznivější. Z uvedeného podle něj plyne, že odvolací soud měl za situace, kdy v podstatě nebylo odvolání obviněného proti rozsudku prvoinstančního soudu úspěšné, jeho odvolání podle § 256 tr. ř. zamítnout, neboť nová právní úprava není pro pachatele příznivější, ba je dokonce méně příznivá než trestní zákon účinný do 31. 12. 2009. Uvedeným postupem tak odvolací soud porušil i ustanovení § 259 odst. 4 tr. ř., neboť rozhodl v neprospěch odvolatele, ačkoli nebylo státním zástupcem podáno odvolání v jeho neprospěch. Dovolatel poznamenal, že za daných skutkových zjištění soudu prvního stupně nelze reálně namítat nesprávnost samotného výroku o vině, byť s ním i nadále nesouhlasí, lze však napadat užití kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vydírání podle odstavce druhého písm. b) tr. zák. Měl totiž za to, že v daném případě nedošlo k provedení trestného činu takovým způsobem, který by podstatně zvyšoval nebezpečnost činu pro společnost. Poukazoval na soudem prvního stupně citované výpovědi spoluobviněného A. S. a zejména poškozené B. K., která sama přítomnost dalších osob nevnímala v tom smyslu, že by se měly podílet na jejím vydírání, ale vnímala je jako možnou pomoc. Za situace, kdy provedení trestného činu a zejména subjektivní vnímání poškozené ohledně přítomni dalších osob je takové, jak bylo výše popsáno, je podle dovolatele vyloučeno užití kvalifikované skutkové podstaty. K okolnosti, že na skutku vedle něj a spoluobviněného J. S. participovaly další osoby, nelze přihlédnout, nebyla jí podstatně zvýšena nebezpečnost činu pro společnost, jelikož se zřetelem k obsahu výpovědi poškozené je zjevné, že svoboda její vůle nebyla jejich přítomností nijak negativně ovlivněna. Jednání mělo být proto kvalifikováno jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a obviněnému měl být uložen mírnější souhrnný trest odnětí svobody, případně mělo být upuštěno od uložení souhrnného trestu.

Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích a aby soudu prvního stupně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupce Nejvyšší státního zastupitelství ve svém vyjádření shledal relevantně uplatněnou námitku obviněného, že neměl být pravomocně uznán vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku završeným ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a že mohl nést trestní odpovědnost za trestný čin vydírání podle § 235 tr. zák., a to pouze v jeho základní podobě zakotvené v odstavci prvním tohoto ustanovení zvláštní části trestního zákona. Krajský soud v Českých Budějovicích podle státního zástupce pochybil, pokud dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky výjimky ze zákazu retroaktivity obsažené v § 2 odst. 1 část věty před středníkem tr. zákoníku. Aplikoval-li by důsledně citované ustanovení a komplexně zhodnotil všechny podmínky trestnosti včetně otázek promlčení, nemohl by učinit závěr, že nový trestní zákoník účinný od 1. 1. 2010 je pro pachatele příznivější v rovině rozhodování o vině a ukládání trestu. Připomněl, že trestní sazby v případě trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku jsou shodné (sazba trestu odnětí svobody jako jediného druhu sankce činí v obou případech dvě léta až osm let); promlčecí doba v případě trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. činí podle § 67 odst. 1 písm. c) tr. zák. pět let, zatímco v případě zločiny vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku podle § 34 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku deset let, a bez významu pro další právní úvahy není ani okolnost, že zatímco za trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. lze uložit trest odnětí svobody až na tři léta, pachatel přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku může být potrestán odnětím svobody na šest měsíců až čtyři léta nebo trestem peněžitým.

To podle něj znamená, že Krajský soud v Českých Budějovicích měl právně posoudit jednání obviněného jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. Jelikož jako aplikační pravidlo při stanovení viny se až do nabytí účinnosti trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. zásada subsidiární úlohy trestní represe projevovala v používání materiálního korektivu přílišné tvrdosti formálních znaků trestného činu (společenská nebezpečnost) nejen u základních (§ 3 odst. 1, odst. 2, odst. 4 tr. zák.), ale i kvalifikovaných skutkových podstat (§ 88 odst. 1 tr. zák.), bylo by v daném případě povinností soudu druhého stupně v případě správného postupu podle § 2 odst. 1 tr. zákoníku posoudit i dovolatelem namítanou problematiku ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. V tomto směru však jakékoliv úvahy odvolacího soudu chybí.

Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil ohledně obviněného K. K. napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ve všech jeho výrocích týkajících se tohoto obviněného a stejně tak zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Taktéž upozornil na zásadu tzv. beneficia cohaesionis ve vztahu ke spoluobviněnému J. S., pakliže tento spoluobviněný dovolání sám nepodal.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal, že je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl v dovolání obviněného K. K. uplatněn relevantně. Obviněný zpochybnil správnost aplikace ustanovení § 2 odst. 1 tr. zákoníku odvolacím soudem a v důsledku toho i správnost právního posouzení skutku jako zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Tvrdil, že jeho jednání mohlo a mělo být kvalifikováno jako trestný čin vydírání podle § 235 tr. zák. a třebaže popsaný skutek formálně vykazuje znaky tohoto trestného činu uvedené v ustanovení § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., pro absenci splnění zákonných předpokladů uvedených v ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. mělo být jeho jednání posouzeno pouze jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák.

Skutek obviněných K. K., J. S., A. S. a F. S. byl spáchán v noci ze dne 29. 6. 2006 na 30. 6. 2006 a do rozhodování odvolacího soudu, tj. do dne 12. 4. 2010, nabyl účinnosti nový trestní zákon. Na odvolacím soudu proto bylo, aby posoudil, zda je třeba jednání obviněného posoudit podle zákona účinného v době spáchání činu, tedy zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, nebo podle zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, účinného od 1. 1. 2010.

Podle § 16 odst. 1 tr. zák. účinného v době spáchání činu (dále jen tr. zák.) a shodně § 2 odst. 1 tr. zákoníku účinného od 1. 1. 2010 (dále jen tr. zákoník) platí, že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější.

Pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího trestního zákona by bylo pro pachatele příznivější, je rozhodující celkový výsledek z hlediska trestnosti posuzovaného činu, jehož by bylo dosaženo při aplikaci zákona účinného v době spáchání činu a zákona pozdějšího. Kritéria pro závěr o příznivosti nového trestního zákona musí zohlednit všechny individuální zvláštnosti spáchaného trestného činu a jeho pachatele, a to s přihlédnutím ke stavu v době rozhodování. Soud přitom zkoumá tato kritéria z úřední povinnosti tak, aby mohl učinit odůvodněný závěr, zda použití nového trestního zákoníku není pro pachatele příznivější (srov. č. 32/1962 a č. 35/1962 Sb. rozh. tr.). Použití nového práva je pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení posuzovaná jako celek skýtají výsledek pro pachatele příznivější než právo dřívější (k tomu např. rozhodnutí č. 73/1951 Sb. rozh. tr.). Trestněprávními normami, jejichž souhrn může být rozhodující pro posouzení činu pro pachatele, jsou zejména ustanovení popisující druhově určitý trestný čin, ustanovení o trestnosti účastenství a vývojových stadiích trestné činnosti, ustanovení o ukládání trestů a okolnostech pro stanovení druhu trestu a jeho výměry u ustanovení o zániku trestnosti apod.

Požadavek na porovnání příznivosti trestních zákonů je formulován v ustanovení § 2 odst. 1 věta za středníkem trestního zákoníku (a stejně tak v § 16 odst. 1 věta za středníkem tr. zák.) na úrovni typové, přičemž rozhodující jsou nejen samotné znaky srovnávaných skutkových podstat jako podmínky trestní odpovědnosti, nýbrž i trestní sazby. Podmínkou pro použití této výjimky z časové působnosti trestních zákonů ve prospěch retroaktivity pro pachatele příznivějšího trestního zákona je vždy zjištění, že nový trestní zákoník je z hlediska posouzení trestnosti spáchaného činu pro pachatele příznivější než dřívější tr. zák. z roku 1961, za jehož účinnosti byl posuzovaný skutek spáchán, a to jak v rovině rozhodnutí o vině pachatele, tak v rovině ukládání trestů (trestních sankcí). Takový závěr je možno učinit až po celkovém zhodnocení všech podmínek a okolností vztahujících se k trestnosti činu. Jestliže okolnosti vztahující se ke spáchání činu a k osobě pachatele jsou stejně významné podle nové i dřívější trestně právní úpravy, pak pro závěr, který z posuzovaných trestních zákonů je ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 část věty za středníkem trestního zákoníku, resp. § 16 odst. 1 část věty za středníkem tr. zák. pro pachatele příznivější, je rozhodující srovnání trestních sazeb uvedených v posuzovaných zákonech a trestů, které lze na jejich základě uložit (srov. rozhodnutí pod č. 11/1991 Sb. rozh. tr.).

Krajský soud v Českých Budějovicích výše uvedená kritéria správně nevyhodnotil, ustanovení § 2 odst. 1 tr. zákoníku aplikoval chybně, a proto dospěl k nesprávným závěrům ohledně právního posouzení skutku obviněného.

Odvolací soud označil jako příčinu zrušení rozsudku soudu prvního stupně v části výroku o vině pod bodem 16) týkající se mimo jiné i odvolatelů K. K. a J. S. skutečnost, že okresní soud rozhodoval v době účinnosti trestního zákona č. 140/1961 Sb., kdežto Krajský soud v Českých Budějovicích až za účinnosti trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. účinného od 1. 1. 2010. Odvolací soud proto konstatoval, že na trestné činy obviněných J. S. a K. K. je třeba nahlížeti skrze trestní zákoník účinný od 1. 1. 2010 a předmětný skutek kvalifikoval jako zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (aniž tuto úvahu blíže zdůvodnil viz strana 15 napadeného rozsudku).

Trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. se dopustí, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, spáchá-li takový čin nejméně se dvěma osobami. Pachatel tohoto trestného činu bude potrestán odnětím svobody na dvě léta až osm let.

Zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku se dopustí, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, spáchá-li takový čin nejméně se dvěma osobami. Pachatel tohoto zločinu bude potrestán rovněž odnětím svobody na dvě léta až osm let.

Ze srovnání skutkových podstat trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. na straně jedné a zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. na straně druhé vyplývá, že zcela shodně vymezují podmínky trestní odpovědnosti a za spáchání trestných činů je stanovena shodná trestní sazba odnětí svobody. Dovolatel dále poukazoval na odlišnosti v promlčení trestní odpovědnosti s odkazem na promlčecí dobu zakotvenou v ustanovení § 67 odst. 1 písm. c) tr. zák., jež činí pět let, je-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně tři léta, zatímco promlčecí doba trestní odpovědnosti za trestný čin s horní hranicí trestní sazby odnětí svobody nejméně pět let činí podle § 34 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku deset let. Aniž by byla změna v promlčení trestní odpovědnosti v konkrétním případě jakkoliv relevantní (nepřichází v úvahu ani podle právní úpravy obsažené v ustanovení § 67 tr. zák., ani v ustanovení § 34 tr. zákoníku), je zjevné, že nová právní úprava obsažená v trestním zákoníku účinném od 1. 1. 2010 není pro dovolatele příznivější a bylo na místě posoudit trestnost činu obviněného podle zákona účinného v době jeho spáchání. Prostor pro její posouzení podle zákona pozdějšího je totiž dán jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější, z čehož plyne, že nestačí zjištění, že posouzení trestnosti činu by podle obou zákonů bylo stejné. Ani podle dovolacího soudu není proto pochyb o tom, že trestnost činu měla být posouzena podle trestního zákona účinného v době jeho spáchání a že formálně vykazuje zákonné znaky trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák.

Dalšími výtkami obviněný zpochybnil existenci zákonných podmínek § 88 odst. 1 tr. zák. pro použití okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby obsažené v ustanovení § 235 odst. 2 písm. b) tr. zák. spočívající ve spáchání činu uvedeného v základní skutkové podstatě § 235 tr. zák. nejméně se dvěma osobami.

Podle § 88 odst. 1 tr. zák. se k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Praxe soudů se opírá a vychází z názoru, že již stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, v posuzovaném případě spáchání činu s nejméně dvěma osobami, zákon předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto nepřihlédne jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě, jak je určován v ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák., ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu dané kvalifikované skutkové podstaty (k tomu viz č. 34/1976 Sb. rozh. tr.). Z toho však též plyne, že nelze bez dalšího spojovat formální znaky trestného činu, které již samy o sobě určují typovou nebezpečnost trestného činu pro společnost, s materiální podmínkou podle § 88 odst. 1 tr. zák., která počítá s komplexem všech okolností případu včetně těch, které leží mimo skutkovou podstatu trestného činu.

Dovolatel zdůrazňoval, opíraje se o výpověď poškozené B. K., že poškozená nevnímala přítomnost spoluobviněných A. S. a F. S. v tom smyslu, že by měli na vydírání jakoukoliv účast a že by svojí přítomností měli zvyšovat tlak na její osobu, ba dokonce je vnímala jako možnou pomoc. Za takové situace a subjektivního vnímání přítomnosti dalších osob poškozenou, svoboda jejíž vůle nebyla nijak přítomností jmenovaných spoluobviněných negativně ovlivněna, ve spojení s vymezením objektu trestného činu vydírání je podle něj vyloučeno užití kvalifikované skutkové podstaty podle § 235 odst. 2 písm. b) tr. zák.

Nutno připustit, že odvolací soud otázku naplnění materiálních předpokladů pro použití okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedené v § 235 odst. 2 písm. b) tr. zák. nehodnotil, z kontextu jeho rozhodnutí však plyne, že právní úvahy soudu prvního stupně považoval (v úplnosti) za správné. Soud prvního stupně se sice v odůvodnění svého rozsudku otázkou, zda okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedená v ustanovení § 235 odst. 2 písm. b) tr. zák. pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost, explicitně nezabýval, přesto však zdůraznil právě ty aspekty, jejichž přítomnost tento závěr zřetelně potvrzuje. Ačkoliv ani on nezpochybnil věrohodnost výpovědi poškozené B. K. a její subjektivní vnímání přítomnosti obviněných K. K., J. S., A. S. a F. S. na místě samém, z něhož vyplynulo, že skutečně distanční přítomnost obviněných A. S. a F. S. jako zesílení účinků hrozby nevnímala, vysvětlil, proč a čím je zvláště v případě dovolatele stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zvyšován. Akcentoval, že to byl právě tento obviněný, kdo vše vymyslel, zosnoval a zorganizoval a sám na vyděračském aktivním jednání spoluobviněného J. S. svojí přítomností a výzvami adresovanými poškozené participoval, zatímco za slíbenou úplatu sjednaní spoluobvinění A. S. a F. S. (stejně jakož i obviněný J. S.) podle předem učiněné domluvy stáli opodál, aby tak dosáhli většího účinku na poškozenou. V neprospěch obviněného K. K. dále hodnotil, že jeho protiprávní jednání bylo poměrně zákeřně namířeno proti jeho babičce, která mu stále (i vzdor jejím negativním zkušenostem s jeho trestnou činností již namířenou proti ní v minulosti) téměř bezmezně, nedůvodně a nepochopitelně věří . To podle nalézacího soudu dodává jednání jmenovaného rysy zákeřnosti a svědčí o jeho tendencích jednat naprosto bez skrupulí (strana 26 rozsudku).

Dovolací soud především poznamenává, že soudem prvního stupně zjištěné rozdělení úloh bylo opodstatněným podkladem pro vyslovení přesvědčivého závěru o naplnění znaků spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Hodnotící úvahy zahrnující povahu a význam účasti každého ze spoluobviněných coby spolupachatelů jsou přiléhavé a výstižné a zřetelně z nich plyne, že podíl dovolatele byl zásadní a v kontextu vyjádřeném soudem prvního stupně je stupeň nebezpečnosti jeho činu pro společnost nejvyšší. Obviněný nezpochybnil, že znaky trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. byly naplněny po stránce formální, jeho výhrady směřovaly proti správnosti závěru, že znaky právě tohoto trestného činu byly naplněny i po stránce materiální s ohledem na zákonné předpoklady vymezené v ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. Tvrdil, že v konkrétním případě okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby spočívající ve spáchání činu nejméně se dvěma osobami se zřetelem k subjektivnímu vnímání přítomnosti obviněných A. S. a F. S. poškozenou, nemůže podstatně zvyšovat stupeň nebezpečnosti jeho činu pro společnost. Tato námitka ale v konkrétním případě nemůže obstát. Výsledky dokazování bylo bez jakýchkoliv pochybností zjištěno, že obviněný K. K. si v podstatě úplatně spoluobviněné najal, přičemž právě jejich počet byl ve světle jimi předem učiněné dohody výrazem snahy docílit zvýšení účinků výhrůžek na poškozenou. Že se posléze situace vyvinula tak, že poškozená se přítomností obviněných A. S. a F. S. subjektivně necítila ohrožena, není významné. Významné naopak je, jaký byl psychický vztah dovolatele k této okolnosti, a ten od samého počátku jednal se záměrem, aby přítomnost dalších osob význam a důraznost vyhrůžek pronášených obviněným J. S. posilovala.

K naplnění znaku společného jednání ve vztahu k trestnému činu vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. postačí, aby přítomnost dalšího pachatele na místě činu zesilovala účinek výhrůžek (k tomu rozhodnutí č. 11/2006 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud v této souvislosti neshledal, že by jednání spoluobviněných představovalo tzv. exces z jednání, které dovolatel naplánoval a řídil. Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že k posuzovanému jednání došlo po předchozí vzájemné domluvě všech obviněných, která zahrnovala i domluvu o přítomnosti spoluobviněných, jež měla vést k vystrašení poškozené a měla ji přimět ji k tomu, aby se podřídila jejich požadavku na vyplacení 5.000,- Kč, a od tohoto záměru žádný z nich neupustil. Soud prvního stupně výstižně vyhodnotil nejen podíl dovolatele na společném jednání, ale i jeho osobní vazbu na poškozenou, okolnosti, za nichž se činu dopustil, a správně posoudil jeho jednání jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., jehož zákonné znaky byly naplněny jak po stránce formální, tak i materiální.

Vzhledem k učiněným závěrům je třeba konstatovat, že i kdyby Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného v jím naznačené sporné otázce posouzení trestnosti činu důvodným, je zcela zřejmé, že projednání dovolání v rozsahu a z důvodů v něm uvedených by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného. Především nelze pominout, že by nemohlo dojít k žádné skutečně relevantní změně právního posouzení skutku; obviněný by byl uznán vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., jehož zákonné znaky jsou identické se znaky skutkové podstaty zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, přičemž pachatele obou těchto trestných činů lze potrestat zcela shodně odnětím svobody na dvě léta až osm let. Z toho plyne, že odstranění vytknutých nedostatků by nemohlo zásadně ovlivnit ani závěry rozhodné pro stanovení druhu trestu a jeho výměry, což dal ostatně odvolací soud najevo tím, že obviněnému přes změnu v právním posouzení uložil stejný souhrnný trest odnětí svobody. Současně je evidentní, že otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, nemá po právní stránce význam, který by bylo lze označit jako zásadní, neboť nejde o otázku, jejíž řešení by v rozhodovací činnosti soudů vyvolávalo pochybnosti či větší obtíže, a jak již bylo naznačeno, existuje k ní relativně obsáhlá judikatura soudů.

Takový postup není v konkrétním případě v kolizi ani s judikaturou Ústavního soudu (nálezy Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 639/03, IV. ÚS 182/04, I. ÚS 125/04 atd.) a od ní se odvíjející judikaturou Nejvyššího soudu. Ani uvažovaná změna právního posouzení totiž nic nemění na tom, že obviněnému byla dána možnost vyjádřit se k právní kvalifikaci skutku a přednést svůj názor na možnost jeho právního posouzení. Nutno dodat, že nepřichází reálně v úvahu ani porušení práva navrhovat nové důkazy, které by i mohly nakonec mít vliv na právní kvalifikaci skutku, důsledně bylo respektováno i ustanovení § 33 odst. 1 tr. ř., podle něhož má obviněný právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a k důkazům o nich, může uvádět okolnosti a důkazy sloužící k jeho obhajobě, činit návrhy a podávat žádosti a opravné prostředky atp.

Nejvyšší soud proto dovolání obviněného K. K. podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl, neboť je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. ledna 2011

Předsedkyně senátu: JUDr. Věra Kůrková