8 Tdo 1563/2010
Datum rozhodnutí: 12.01.2011
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.



8 Tdo 1563/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. ledna 2011 o dovolání obviněného J. H., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 8 To 255/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 17 T 215/2009, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 10. 2. 2010, sp. zn. 17 T 215/2009, byl obviněný J. H. (dále převážně jen obviněný , příp. dovolatel ) uznán vinným [u skutku pod bodem 2) společně s obviněnou I. D., trvale bytem M., S.], že:

1) obžalovaný J.H. sám

dne 25. 12. 2008 ve 20:50 hodin ve Z. na ulici P., jako spolujezdec řidičky I. D. natankoval na benzínové čerpací stanici u stojanu do osobního motorového vozidla tovární značky ŠKODA 135 LS FORMAN, bílé barvy, celkem 21,39 litrů benzínu Carrera 100 v celkové hodnotě 539,- Kč (25,20 za litr) a následně bez zaplacení benzínu z místa ujel, kdy svým jednáním způsobil poškozenému Ing. M. K., podnikajícímu, se sídlem P., Z., škodu ve výši 539,- Kč, a toto spáchal přesto, že byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen, a to rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 20. 8. 2008, sp. zn. 17 T 62/2008, pro trestný čin krádeže dle § 247 odstavec 1 písmeno a) trestního zákona, kdy rozsudek nabyl právní moci dne 22. 12. 2008,

2) oba obžalovaní

25. 12. 2008 kolem 21:15 hodin ve Z., J.H. jako spolujezdec osobního motorového vozidla tovární značky ŠKODA 135 LS FORMAN, bílé barvy, po vystoupení z vozidla a rozhovoru s M. F., poškodil jeho osobní motorové vozidlo tovární značky Mercedes C220 SDI, barvy černé metalízy, rok výroby 2001, a to tím způsobem, že utrhl elektricky ovládané zpětné levé zrcátko a dále poškrábal lak na přední kapotě, kde také v přední části vozidla utrhl znak na uvedeném vozidle, a tímto jednáním způsobil škodu poškozenému M. F. ve výši 21.074,- Kč,

a obžalovaná I. D. v době, kdy obžalovaný J. H. vedl útoky proti vozidlu poškozeného, svým vozidlem ŠKODA 135 LS FORMAN bílé barvy, najížděla na totéž vozidlo, kdy poškozený se svým vozidlem Mercedes z obavy o větší poškození couval a narazil do jiného zaparkovaného vozidla, kdy na vozidle poškozeného došlo k rozbití pravého zadního světla, dále k prasknutí zadního nárazníku a k poškození pravého rohu pátých dveří (kufru), kdy způsobila škodu na majetku M. F. ve výši 16.000,- Kč .

Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval v bodě 1) jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zák. ), v bodě 2) jako trestný čin poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., a podle § 247 odst. 1 tr. zák. mu uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou (dále rozhodl o vině a trestu také ohledně spoluobviněné I. D.). Současně soud podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost nahradit společně a nerozdílně s obviněnou I. D. poškozenému M. F. škodu ve výši 16.000,- Kč, a obviněnému J. H. samotnému povinnost nahradit poškozeným M. F. škodu ve výši 21.074,- Kč a Ing. M. K. škodu ve výši 539,- Kč; poškozeného M. F. podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal se zbytkem nároku na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti uvedenému rozsudku podali oba obvinění odvolání, o nichž Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 8 To 255/2010, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Obviněný ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce JUDr. Jana Juračky proti němu podal dovolání, které opřel o dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dovolatel po shrnutí obsahu předchozího řízení a rozboru provedených důkazů rozvedl svou dosavadní obhajobu spočívající v tom, že se trestné činnosti nedopustil. Uvedl, že nebyly zjištěny žádné stopy prokazující jeho vinu a rovněž věrohodnost výpovědi poškozeného M. F. je zpochybněna tím, že mezi nimi došlo v minulosti k incidentu. Z dokladu o čerpání pohonných hmot navíc vyplynulo, že byl čerpán vysokooktanový benzín, který byl do jejich vozidla nevhodný.

Soudům obou stupňů dovolatel vytknul nesprávnost právního posouzení jeho jednání, když zvolily právní kvalifikaci podle trestního zákona č. 140/1961 Sb., ačkoli jeho účinnost skončila dne 31. 12. 2009, a nový trestní zákoník č. 40/2009 Sb. již takovéto ustanovení neobsahuje. Považoval proto za potřebné, aby se Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) zabýval i otázkou, zda jeho jednání mohlo být posouzeno podle ustanovení trestního zákona, které v době rozhodování soudů obou stupňů již bylo neúčinné.

Dále obviněný odkázal na ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., podle kterého orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v návaznosti na ně i na ustanovení § 220 odst. 2 tr. ř. Na jejich základě následně dospěl k závěru, že soudy obou stupňů se neřídily zásadami uvedenými v citovaných ustanoveních trestního řádu, pokud provedené důkazy vyhodnotily jednostranně v jeho neprospěch. Proto má za to, že odvolací soud měl napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušit z důvodů uvedených v § 258 odst. 1 písm. b), c) a f) tr. ř.

V závěru svého podání obviněný navrhl (aniž přesně citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 8 To 255/2010, a přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Současně požádal o odklad výkonu trestu podle § 265 o odst. 1 tr. ř.

K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ) a uvedla, že námitkám obviněného nelze přisvědčit, neboť oba soudy při právním posuzování jeho jednání důsledně vycházely z právní úpravy v době jejich rozhodování účinné, t. j. ze zákona č. 40/2009 Sb. (trestní zákoník). V této návaznosti připomněla, že podle jeho ustanovení § 2 odst. 1 platí, že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže je to pro pachatele příznivější. Stejná zásada ostatně byla vyjádřena také v ustanovení § 16 odst. 1 předcházejícího trestního zákona; tato zásada je pak navíc zakotvena i v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky).

Vycházeje z této ústavní zásady státní zástupkyně shledala jednání obviněného, kterým byl pod bodem 1) výroku o vině dovoláním napadeného rozsudku ve znění usnesení odvolacího soudu uznán vinným, správně kvalifikované jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák., v jehož trestní sazbě od šesti měsíců až do tří let mu byl také uložen trest. Pokud namítl, že novější právní úpravě v § 205 odst. 1 písm. e) trestního zákoníku již neodpovídá právní věta zakládající recidivu jako další podmínku trestní odpovědnosti, pak přehlédl, že § 205 odst. 2 trestního zákoníku již takovou specifickou podmínku trestnosti obsahuje. Za stavu, že v pozdější právní úpravě je recidivující jednání ve smyslu § 205 odst. 2 trestního zákoníku sankcionovatelné v rámci téhož rozpětí trestní sazby, jako tomu bylo za předchozí právní úpravy, není novější právní úprava pro dovolatele příznivější. Státní zástupkyně uzavřela, že byl-li za uvedených podmínek obviněný uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák., stalo se tak v souladu se shora uvedenými ustanoveními hmotného práva o časové působnosti trestních zákonů a tedy správně.

V závěru svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a aby toto rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Dále vyjádřila ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné § 265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Pokud by Nejvyšší soud přezkoumával a posuzoval postup hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů, dostával by se do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Některé z námitek, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohly obstát. Šlo především o ty výhrady, které směřovaly proti způsobu hodnocení jednotlivých důkazů ze strany soudů obou stupňů (např. argumentace, že nebyly zjištěny žádné stopy, okolnost zpochybňující věrohodnost výpovědi poškozeného F., soudy obou stupňů provedené důkazy vyhodnotily pouze jednostranně v neprospěch odsouzeného, zcela pominuly obhajobu odsouzeného, ). Stejně tak obviněný prostřednictvím citovaného dovolacího důvodu nemohl úspěšně vznášet výhrady vůči nesprávné aplikaci § 2 odst. 6, resp. § 220 odst. 2 tr. ř., neboť tato ustanovení rovněž upravují postup soudů při hodnocení důkazů, tedy otázky procesního, nikoli hmotněprávního charakteru.

Z povahy takto vytýkaných vad je mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli dovolatel ve svém podání formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným.

Lze tak shrnout, že zmíněné vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).

Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.

Jestliže by uvedené výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění usnesení odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. § 265a odst. 4 tr. ř.).

Lze tak uzavřít, že všechny doposud zmíněné námitky dovolatele stojí mimo jím zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (navíc sám obviněný v dovolání uvedl, že si je této skutečnosti vědom). Proto pokud by uplatnil pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání jako celek odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Dovolatel však ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil také námitku, která je pod citovaný dovolací důvod podřaditelná. Konkrétně se jedná o výhradu vztahující se k nesprávné aplikaci ustanovení § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák. na posuzovaný případ v době, kdy trestní zákon již pozbyl účinnosti a na jeho místo nastoupil nový trestní zákoník (zákon č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen trestní zákoník ).

Nejvyšší soud však současně shledal, že tato výhrada je zjevně neopodstatněná.

K uvedené problematice je zapotřebí (alespoň ve stručnosti a jen v obecné rovině) uvést, že trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák. (ve znění účinném v době spáchání činu), jímž byl obviněný uznán vinným, se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán. Za tento trestný čin hrozil trestní zákon pachateli trestem odnětí svobody až na dvě léta nebo peněžitým trestem nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty .

Naproti tomu novější právní úprava zakotvená v trestním zákoníku, jejíž aplikace se obviněný ve svém dovolání domáhá, upravuje trestný čin krádeže v § 205 odst. 1 tak, že se jej dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a
a) způsobí tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou,
b) čin spáchá vloupáním,
c) bezprostředně po činu se pokusí uchovat si věc násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí,
d) čin spáchá na věci, kterou má jiný na sobě nebo při sobě, nebo
e) čin spáchá na území, na němž je prováděna nebo byla provedena evakuace osob. V případě této základní skutkové podstaty trestní zákoník hrozí pachateli trestem odnětí svobody až na dvě léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty (shodně s dřívější právní úpravou obsaženou v trestním zákoně účinném do 31. 12. 2009).

Na nyní posuzovaný případ by ovšem bylo podle nové právní úpravy nutno aplikovat ustanovení § 205 odst. 2 trestního zákoníku (z hlediska skutkové podstaty zcela korespondující s dřívějším ustanovením § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák.), podle nějž ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a byl za čin uvedený v odstavci 1 v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta .

Nelze tedy v tomto směru přisvědčit námitce obviněného, že trestní zákoník již stejnou právní úpravu trestného činu krádeže jako § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák. neobsahuje. Nabízí se však otázka právního posouzení skutku z hlediska časové působnosti trestněprávních norem.

Problém, kterou ze dvou nabízejících se právních úprav v konkrétním případě použít, řeší ustanovení § 2 trestního zákoníku o tzv. časové působnosti zákona, jež určuje, kterého zákona se na posuzovaný případ použije, jestliže v mezidobí od spáchání činu (skutku) do rozhodnutí o něm došlo ke zrušení nebo změně zákona účinného v době spáchání trestného činu (skutku).

Z hlediska nyní posuzovaného případu a námitek uplatněných dovolatelem má zásadní význam ustanovení § 2 odst. 1 trestního zákoníku, podle kterého se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější (srov. § 16 tr. zák., čl. 40 Listiny základních práv a svobod).

Z citovaného ustanovení vyplývá, že byl-li čin spáchán za účinnosti zákona už zrušeného, je podmínkou toho, aby pachatel mohl být uznán vinným činem, který je předmětem trestního řízení, že takový čin naplňuje všechny znaky jak některého ustanovení zákona účinného v době spáchání, tak některého ustanovení zákona pozdějšího (srov. rozhodnutí publikované pod č. 44/1970 Sb. rozh. trest.). Rozhodující není pojmenování trestného činu, nýbrž materiální obsah jednání pachatele. Dále je třeba při úvaze o použití § 2 odst. 1 vždy posoudit, zda použití nového zákona vcelku, tzn. jak z hlediska ustanovení zvláštní části trestního zákoníku, tak i se zřetelem k ustanovení obecné části trestního zákoníku, je pro pachatele příznivější (srov. rozhodnutí publikovaná pod č. 19/1962, 35/1962 a 11/1991 Sb. rozh. trest.). Použití nového práva je pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení posuzována jako celek skýtají výsledek pachateli příznivější než právo dřívější (srov. rozhodnutí publikovaná pod č. 73/1951, 76/1951 Sb. rozh. trest.).

Pro otázku, kterého souhrnu trestněprávních norem bude použito, je pak rozhodující porovnání, které z těchto různých posouzení je jako celek pro pachatele příznivější. Pachatelův skutek se posuzuje podle toho práva, jehož použití je pro obviněného příznivější, a to bez rozdílu, zda jde podle dřívějšího a pozdějšího práva o stejné či různé skutkové podstaty. Přitom se použije ve všech směrech buď jen práva platného v době činu, anebo jen práva pozdějšího (srov. rozhodnutí publikované pod č. 32/1951 Sb. rozh. trest.). Platí zásada, že dřívějšího nebo nového zákona je vždy třeba užít jako celku. Pokud bude po zvážení jednotlivých souborů trestněprávních norem přicházet v úvahu posouzení činu jakožto trestného činu a uložení trestu, bude pak rozhodující druh a výměra v úvahu přicházejících trestů (srov. Právní rozhledy, 1997, č. 12, s. 641-642). Při úvahách o větší či menší příznivosti posouzení činu pro pachatele budou v případě, kde přichází v úvahu uložení trestu odnětí svobody, hrát roli horní a dolní hranice sazby trestu odnětí svobody. Při zásadně stejné povaze a závažnosti činu bude příznivějším právním posouzením takové, které má nižší horní i dolní hranici zákonné trestní sazby, nebo alespoň nižší horní hranici sazby. Je-li však posuzovaný čin trestným činem nižší závažnosti, není vyloučeno, že příznivější výsledek pro pachatele bude mít právní posouzení podle ustanovení obsahujícího sice sankci odnětí svobody s vyšší horní hranicí, které však na rozdíl od druhého ustanovení umožňuje, aby v daném případě byl uložen jiný mírnější druh trestu (alternativní trest), jehož uložení druhé ustanovení s mírnější horní hranicí neumožňuje.

Ve světle těchto zásad lze uzavřít, že soudy nižšího stupně nepochybily, pokud postupovaly v souladu s ustanovením § 2 odst. 1 trestního zákoníku a posoudily jednání obviněného podle trestního zákona, tedy zákona účinného v době, kdy byl skutek spáchán. Jeho ustanovení § 247 odst. 1 písm. e) totiž při stejné formulaci skutkové podstaty trestného činu krádeže umožňuje uložit jeho pachateli jednak trest odnětí svobody s horní hranicí dvou let a jednak tresty alternativní, tj. přímo nespojené s odnětím svobody (peněžitý trest, propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty). V porovnání s novou právní úpravou obsaženou v § 205 odst. 1, 2 trestního zákoníku, podle níž by obviněnému za stejný skutek hrozil trest odnětí svobody v rozpětí od šesti měsíců do tří let bez možnosti uložení jiného mírnějšího druhu trestu, je pro obviněného jednoznačně příznivější právní úprava účinná v době spáchání skutku, tj. právní úprava obsažená v zákoně č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů.

Z těchto podstatných důvodů (srov. § 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Zcela na závěr je zapotřebí uvést, že pokud obviněný v závěru svého podání požádal o odklad výkonu trestu podle § 265 o odst. 1 tr. ř., předseda senátu Nejvyššího soudu o takové žádosti nerozhodl, neboť důvody pro odložení výkonu rozhodnutí neshledal.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 12. ledna 2011

Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a