8 Tdo 156/2013
Datum rozhodnutí: 27.02.2013
Dotčené předpisy: § 283 odst. 1 tr. zákoník, § 80 odst. 1,3 tr. zákoník, § 70 odst. 1,2 tr. zákoník



8 Tdo 156/2013-31

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. února 2013 o dovolání, které podal obviněný S. O. E., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 67 To 241/2011, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 16 T 90/2011, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 6. 2011, sp. zn. 16 T 90/2011, byl obviněný S. O. E. (dále jen obviněný , popř. dovolatel ) uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou a dále byl podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to 128 gramů bílé krystalické látky s 15% obsahem kokainu báze ve směsi.

Tento rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními státní zástupkyně i obviněný. Obviněný odvoláním napadl výrok o vině i trestu, odvolání státní zástupkyně podané v neprospěch obviněného směřovalo proti výroku o trestu. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 67 To 241/2011, byl podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušen v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na dva roky, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen trest vyhoštění na dobu deseti let a podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to 128,85 gramů bílé krystalické látky s 15% obsahem kokainu báze ve směsi. Odvolání státní zástupkyně bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.

Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný označeného přečinu dopustil tím, že dne 21. 2. 2011 ve 12:20 hod. v P. v P. v objektu PČR, kam byl předveden, aby byla zjištěna jeho totožnost, uchovával v kapse bundy 13 kontejnerků s bílou neznámou látkou, ve které bylo chemickou expertízou zjištěno, že se jedná celkem o 141,6 g látky s 15% obsahem kokainu báze ve směsi, což představuje 19,33 g čistého kokainu, přičemž kokain je uveden v příloze č. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, jako látka omamná.

Obviněný podal proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 67 To 241/2011, prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání směřující proti výroku o vině i trestu. Odkázal v něm na dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h), k) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení, byl mu uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, a rozsudek obsahuje rovněž neúplný výrok.

Obviněný vytkl, že popis skutku ve znění výroku o vině odvolacího soudu je z hlediska vyjádření subjektivní stránky zmíněného trestného činu, vyžadujícího úmyslné zavinění, zcela nedostatečný a ani ve spojení s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně bez dalšího nesvědčí o jeho úmyslu neoprávněně přechovávat předmětnou látku pro jiného. V popisu skutku chybí především vyjádření intelektové složky úmyslného zavinění, protože zde není uvedeno, zda obviněný vůbec věděl, že u sebe má omamnou a psychotropní látku, resp. z jakých skutečností lze vědomí o spáchání trestného činu dovodit. Protože ve skutkové větě zcela chybí vyjádření subjektivní stránky trestného činu, spočívá napadený rozsudek na nesprávném právním posouzení skutku, jelikož zde popsaný skutek není trestný čin.

Dále namítal, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, když mu byl odvolacím soudem uložen zcela nepřiměřený trest, a to přesto, že se v jeho případě jednalo o osobu dosud trestně bezúhonnou, která má na území vytvořené funkční rodinné a sociální zázemí, je rodinným příslušníkem občana Evropské unie ve smyslu § 15a zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Uložením trestu vyhoštění je závažně zasahováno do jeho práva na respektování soukromého a rodinného života zakotveného v čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina ) a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ), čímž se soudy při ukládání trestu vyhoštění vůbec nezabývaly, v důsledku čehož je napadený rozsudek v tomto smyslu zcela nepřezkoumatelný. Odvolací soud se nejen nevypořádal s možným rozporem svého rozsudku s čl. 8 Úmluvy, ale navíc rovněž zamítl i návrh obviněného na provedení důkazu výslechem družky dovolatele ohledně jeho soukromých vazeb a poměrů na území České republiky.

Obviněný měl za to, že ačkoli Městský soud v Praze v napadeném rozsudku odkazuje na to, že v případě uvedeného trestného činu, kterým byl obviněný shledán vinným, se jedná o typově vysoce společensky škodlivou činnost a uložení jiného než represivního trestu spojeného s přímým odnětím svobody pokládal za nemožné, zcela pominul, že sama nebezpečnost, resp. škodlivost trestného činu pro společnost, je obsažena již v samotné skutkové podstatě a všechny polehčující okolnosti svědčící ve prospěch obviněného nelze odsunout do pozadí s argumentem, že se jedná o typově velice společensky škodlivé jednání. Pominout v daných souvislostech nelze ani skutečnosti, že obviněný byl shledán vinným pouze přechováváním uvedené psychotropní látky, nikoli její distribucí, že spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení a k trestnému činu se doznal, proto trest odnětí svobody na dva roky, jakož i trest vyhoštění na deset let považuje za naprosto nepřiměřené.

Obviněný poukazoval i na zjevnou nezákonnost výroku o uložení trestu propadnutí věci podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, byl-li mu byl uložen trest propadnutí věci, a to 128,85 g bílé krystalické látky s 15% obsahem kokainu báze ve směsi, přestože v průběhu trestního řízení nebylo zjištěno, že by uvedená krystalická látka náležela pachateli. Z napadeného rozsudku naopak zcela evidentně vyplývá, že obviněný měl předmětnou krystalickou látku přechovávat pro jiného. S ohledem na § 70 odst. 2 tr. zákoníku tak byl uložený trest propadnutí věci zjevně vydán v rozporu se zákonem a uvedené pochybení soudu naplňuje dovolací důvod specifikovaný v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a aby soudu prvního stupně přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného po stručné rekapitulaci námitek dovolatele předeslala, že námitky vyjádřené v dovolání obviněný uplatňoval v rámci své obhajoby prakticky již od samého počátku trestního řízení, přičemž těmito námitkami se v rámci řádného opravného prostředku zabýval především soud druhého stupně. Tento soud poté správně v souladu s ustálenou judikaturou kvalifikoval předmětné trestní jednání, když skutečné množství čistého kokainu ve směsi zajištěné u obviněného (19,33 g) zdaleka nenaplňuje znak značný rozsah , za který je judikaturou považováno množství přibližně 50 gramů čistého kokainu ve směsi.

Následně státní zástupkyně odmítla tvrzení obhajoby, že by měl existovat extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování a popsaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Pokud jde o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., uvedla, že obviněnému byl uložen trest v rámci zákonné sazby ustanovení § 283 odst. 1 tr. zákoníku, proto nelze přisvědčit jeho názoru, že mu byl uložen trest, respektive druh trestu, který zákon nepřipouští, a to i s ohledem na trest vyhoštění, a stejně tak lze akceptovat rozhodnutí soudu obou stupňů o uložení trestu propadnutí věci, neboť jde o věc, jejímž prostřednictvím obviněný naplnil skutkovou podstatu trestného činu, pro který byl odsouzen. Uzavřela, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarované důvody dovolání naplněny nebyly. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tak lze učinit, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. lze brojit proti rozhodnutí, ve kterém některý výrok chybí nebo je neúplný. Potřebné je také připomenout, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Obviněný s odkazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. brojil proti tomu, že ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu chybí vyjádření subjektivní stránky trestného činu. V této souvislosti potom dovozoval, že výrok je neúplný, čímž je naplněn i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn relevantně, poněvadž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku jako přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku pro absenci jeho subjektivní stránky. Pakliže ale současně uplatnil i důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., totiž že výrok o vině je v této části skutkové věty neúplný, nebyl tento důvod dovolání uplatněn přiléhavě. Mezi vady, k jejichž nápravě je určen dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., nelze zařadit vadu spočívající např. v tom, že z hlediska znaků skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, jsou skutková zjištění neúplná, že popis skutku ve výroku o vině nevyjadřuje všechny znaky trestného činu apod. Takto vytknutou vadu a její podstatu v úplnosti vystihuje odkaz na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Subjektivní stránka, tedy zavinění vztahující se ke všem znakům skutkové podstaty, je obligatorním znakem skutkové podstaty trestného činu. Vzhledem k ustanovení § 13 odst. 2 tr. zákoníku se z hlediska subjektivní stránky u trestného činu podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje zavinění ve formě úmyslu, přičemž postačí alespoň úmysl eventuální. Trestný čin je podle § 15 odst. 1 tr. zákoníku spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl eventuální). Podle § 15 odst. 2 tr. zákoníku se srozuměním rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.

Závěr o zavinění pachatele, který je závěrem právním, musí být vždy prokázán výsledky provedeného dokazování a musí mít oporu ve skutkových zjištěních vyjádřených v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku. Podstata trestněprávně relevantního jednání obviněného byla ve skutkové větě napadeného rozsudku popsána slovy uchovával v kapse bundy 13 kontejnerků s bílou neznámou látkou obsahující kokain , což bylo právně kvalifikováno tak, že obviněný neoprávněné pro jiného přechovával omamnou nebo psychotropní látku .

Jde-li o subjektivní stránku přečinu, jímž byl obviněný uznán vinným, odvolací soud se touto otázkou v odůvodnění napadeného rozsudku explicitně nezabýval, pro stručnost odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (strana 4 napadeného rozsudku). Ten se v odůvodnění svého rozsudku omezil na konstatování, že dospěl k jednoznačnému závěru o vině obviněného, neboť ten se doznal a je usvědčován i protokolem o vydání věci a znaleckým posudkem z oboru chemie (strana 3).

Předně je třeba předeslat, že jestliže v daném případě obviněný uchovával látku obsahující kokain, který je v příloze č. 1 zákona č. 167/1998 Sb. uveden jako omamná látka, v kapse bundy, pak prakticky připadá v úvahu pouze úmysl přímý. Naplnění znaku přechovával pro jiného potom vyplývá především z výpovědi obviněného jak v přípravném řízení, tak v hlavním líčení (č. l. 47 a 219), když soudy zjevně přistoupily na toto pro dovolatele nejpříznivější vysvětlení. Přímý úmysl pachatele se nepochybně vztahoval na všechny relevantní znaky uvedeného trestného činu. Obviněný v dovolání ostatně ani nezpochybňoval validitu doznání, jež učinil před orgány činnými v trestním řízení a správnost skutkových zjištění obsažených v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku odvolacího soudu; namítal pouze, že v popisu skutku není formálně vyjádřena subjektivní stránka trestného činu, jímž byl uznán vinným.

Pokud jde o samotné vyjádření subjektivní stránky trestného činu ve skutkové větě rozhodnutí, Nejvyšší soud má za to, že přes výhrady, které lze mít k přesnému vyjádření subjektivní stránky předmětného trestného činu, což bylo zřejmě způsobeno i původní nesporností závěru o vině, když obviněný se ke své trestné činnosti doznal a na svém přiznání kontinuálně setrval i v odvolacím řízení, je její popis akceptovatelný a dostačující. I z takto strohého vyjádření je totiž nepochybné, že uchovávat v kapse bundy znamená volní (ve formě úmyslu přímého) komisivní jednání. Z kontextu je rovněž zřejmé, že obviněný přechovával pro jiného věc, o níž věděl, že se jedná o drogu, což je podstata požadované subjektivní stránky uvedeného trestného činu. Naplnění znaku přechovával pro jiného jednoznačně vyplývá z odůvodnění rozhodnutí, které je zcela v souladu s provedenými důkazy, tedy zejména s konstantní výpovědí obviněného, který je podle svého vyjádření konzumentem toliko a výlučně marihuany, učiněnou jak v přípravném řízení, tak i v řízení před soudem. Pominout nelze ani celkový kontext popsaného jednání, především množství kontejnerů obsahující bílou látku s kokainem, což spolehlivě dokládá, že šlo o předměty určené pro jiné osoby, nikoliv pro vlastní potřebu obviněného. S ohledem na tyto skutečnosti lze uzavřít, že o naplnění subjektivní stránky trestného činu podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným, není žádných důvodných pochybností, třebaže lze souhlasit s dovolatelem v tom smyslu, že slovní formulace skutkové věty v rozhodnutích obou soudů není zcela precizní. Přesto se Nejvyšší soud nedomnívá, že v konkrétním případě zjištěný nedostatek musí nezbytně vést k závěru, že bez jeho odstranění nemůže napadené rozhodnutí obstát. V této části proto bylo shledáno dovolání obviněného zjevně neopodstatněným.

Další část námitek obviněného směřovala proti výroku o trestu. S odkazem na důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. argumentace obviněného směřovala proti správnosti či přiměřenosti druhu uložených trestů, tedy proti nepodmíněnému trestu odnětí svobody, trestu vyhoštění i trestu propadnutí věci.

Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Námitky odkazující na tento dovolací důvod musí brojit buď proti tomu, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest, co do druhu sice přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v § 39 a § 41 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Konkrétně obviněný namítal, že uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody i trestu vyhoštění soudy odůvodnily vysokou typovou společenskou škodlivostí jeho jednání. Uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody pokládal za nepřiměřeně přísné, neboť nebylo přihlédnuto ke všem polehčujícím okolnostem. Pochybení soudu ve výroku o trestu vyhoštění na dobu deseti let spatřoval v tom, že nebyl brán zřetel na to, že je rodinným příslušníkem občana Evropské unie, přičemž soudy se možností porušení jeho práv na rodinný a soukromý život vůbec nezabývaly. Ohledně trestu propadnutí věci namítal, že mu předmětná věc, tedy 128,85 g bílé krystalické látky s 15% obsahem kokainu báze ve směsi, nenáležela, a proto uvedený trest byl uložen v rozporu se zákonem. Námitky obsažené v dovolání byly se zřetelem k uvedenému důvodu dovolání uplatněny relevantně ve vztahu k výroku o trestu vyhoštění i trestu propadnutí věci, poněvadž ve vztahu k uložení těchto druhů trestů v souladu s podmínkami pro uplatnění důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vytkl, že mu byly tyto tresty uloženy bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá.

Z textu dovolání obviněného je ale také zjevné, že jeho těžiště, jde-li o trest odnětí svobody, spočívá ve výtce, že uložený nepodmíněný trest odnětí svobody je trestem nepřiměřeným. Právě takové vady však obviněný ve vztahu k uloženému trestu odnětí svobody namítal, když uvedl, že nebylo přihlédnuto k polehčující okolnosti spočívající v doznání, ve spolupráci s orgány činnými v trestním řízení, že spáchal toliko přečin a navíc spočívající pouze v přechovávání psychotropní látky, nikoliv v její distribuci či výrobě, a to po velmi krátkou dobu.

Jak již však bylo uvedeno, prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. v dovolání nelze vytýkat uložení údajně nepřiměřeně přísného trestu. Ačkoliv námitky obviněného nelze podřadit pod žádný z důvodů dovolání uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., dovolací soud pro úplnost poznamenává, že odvolací soud vzal při ukládání tohoto druhu trestu a jeho výměry v úvahu všechna relevantní kritéria. Poznamenal, že vzal v potaz dosavadní trestní bezúhonnost obviněného, rozsah, intenzitu i společenskou škodlivost projednávané trestné činnosti. Trest represivní uložil s ohledem na charakter a společenskou škodlivost trestního jednání obviněného. Již z toho vyplývá, že není zcela pravdivé tvrzení dovolatele, že všechny polehčující okolnosti byly odsunuty stranou s poukazem na vysokou typovou společenskou škodlivost jeho trestné činnosti. Naopak odvolací soud, jakož i soud nalézací výslovně zmiňují dosavadní trestní bezúhonnost obviněného i jeho přiznání. Trestní sazba za uvedený přečin činí jeden rok až pět let. Obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v trvání dva roky, tedy ještě v dolní polovině zákonné trestní sazby. Nelze tedy v žádném případě tvrdit, že se jedná o trest nepřiměřeně přísný, nebo dokonce nezákonný, a to ani se zřetelem k dalším ukládaným trestům.

Jde-li o zbývající druhy trestů, ve vztahu k nimž byl dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uplatněn relevantně, tedy trest vyhoštění a trest propadnutí věci, trest vyhoštění byl podle rozhodnutí odvolacího soudu uložen za účelem zabránění obviněnému, který není ani českým občanem ani azylantem, v páchání další trestné činnosti na území České republiky, protože je obecným zájmem státu, aby na jeho území nebyly drogy distribuovány, přičemž soud nezjistil žádnou tzv. negativní podmínku vymezenou v ustanovení § 80 odst. 3 písm. e) tr. zákoníku, která by uložení tohoto trestu vylučovala. Uložení trestu propadnutí věci bylo poněkud lakonicky odůvodněno tím, že se jedná o věc, jíž bylo ke spáchání trestného činu užito (strana 7). K úvahám odvolacího soudu je třeba uvést následující.

Trest vyhoštění lze uložit za splnění předpokladů uvedených v § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku pachateli, který není občanem České republiky, a to jako trest samostatný nebo i vedle jiného trestu, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem; jako samostatný trest může být trest vyhoštění uložen, jestliže vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a osobě a poměrům pachatele uložení jiného trestu není třeba. S přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, možnostem nápravy a poměrům pachatele a ke stupni ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu může soud uložit trest vyhoštění ve výměře od jednoho roku do deseti let, anebo na dobu neurčitou. Odstavec třetí citovaného ustanovení obsahuje taxativní výčet okruhu okolností, které brání uložení trestu vyhoštění v kterékoliv jeho alternativě. Protože překážky pro uložení trestu vyhoštění jsou zde stanoveny alternativně, uložení tohoto trestu bude bránit existence i jen jediné z nich.

Obviněnému byl původně uložený trest vyhoštění na dobu neurčitou odvolacím soudem zmírněn na trest vyhoštění na dobu deseti let. Odvolací soud se v odůvodnění napadeného rozsudku zabýval i otázkou, zda a nakolik je významné tvrzení obviněného, že má na území České republiky silné sociální a osobní vazby, a to zvláště se zřetelem k jím udávanému vztahu k družce, občance Evropské unie. Připomněl, že obviněný se sice oženil s občankou Evropské unie, ale nežije s ní; nově přišel s verzí, že je v družském poměru s jinou českou státní občankou, na což odvolací soud reagoval, že i kdyby toto tvrzení bylo pravdivé, není určující s ohledem na to, že § 80 odst. 3 písm. e) tr. zákoníku omezuje aplikaci trestu vyhoštění na rodinné příslušníky Evropské unie za předpokladu, že obviněný má v České republice povolen trvalý pobyt. Tato kumulativní podmínka však v případě dovolatele není splněna.

Závěr odvolacího soudu je správný. Podle § 80 odst. 3 písm. e) tr. zákoníku soud trest vyhoštění neuloží, jestliže pachatel je občanem Evropské unie nebo jeho rodinným příslušníkem bez ohledu na státní příslušnost a má na území České republiky povolen trvalý pobyt anebo je cizincem s přiznaným právním postavením dlouhodobě pobývajícího rezidenta na území České republiky podle jiného právního předpisu, neshledá-li soud vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku. Obviněný argumentoval též pevnými sociálními vazbami, proto je vhodné pro úplnost připomenout též znění ustanovení § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, podle něhož se trest vyhoštění neuloží též tehdy, jestliže pachatel má na území České republiky povolen trvalý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin. Ze spisového materiálu vyplývá, že obviněný, který není občanem Evropské unie, byl v době spáchání trestné činnosti žadatelem o udělení přechodného pobytu, řízení však bylo s ohledem na zahájení trestního stíhání přerušeno, resp. trvalý pobyt nebyl žadateli přiznán (č. l. 157 162). Dovolatel nemá na území České republiky povolen ani přechodný, natož trvalý pobyt, stabilně nikde nepracuje, jeho manželství je pouze formální, zjevně neplnící odpovídající společenskou funkci, na území České republiky nemá žádné další příbuzné. Vztah s paní A. H., již označuje za svoji družku, proto mohl trvat poměrně krátkou dobu a nelze jej považovat za natolik stabilní, aby bylo možno hodnověrně učinit závěr, že má s občanem Evropské unie trvalý vztah obdobný vztahu rodinnému a žije s ním ve společné domácnosti [§ 15a odst. 3 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb.], na podkladě čehož by požíval obdobné ochrany jako rodinný příslušník občana Evropské unie. Ani tento závěr ale není podstatný, jelikož, jak správně akcentoval odvolací soud, uložením trestu vyhoštění na deset let nedošlo k porušení omezujících klauzulí vyjmenovaných v § 80 odst. 3 písm. e), popř. i písm. c) tr. zákoníku zejména proto, že obviněný nemá na území České republiky povolen trvalý pobyt, není ani cizincem s přiznaným právním postavením dlouhodobě pobývajícího rezidenta podle jiného právního předpisu. Proto rovněž tento výrok o trestu nelze považovat za nepřezkoumatelný nebo nezákonný. Nejvyšší soud souhlasí se závěry soudů nižších stupňů, že je třeba upřednostnit zájem společnosti na ochraně před závažnou společensky škodlivou trestnou činností, přičemž zákonné překážky pro uložení trestu vyhoštění nebyly zjištěny.

Jestliže se obviněný domáhal ochrany práva na soukromí a rodinný život zakotveného v čl. 8 odst. 1 Úmluvy a obdobně též v čl. 10 odst. 2 Listiny, pak lze stručně konstatovat, že podle konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva i Ústavního soudu není těmto právům poskytována neomezená ochrana (viz znění čl. 8 odst. 2 Úmluvy), nýbrž vždy záleží na míře omezujícího zásahu do takového práva a jeho proporcionalitě ve vztahu ke kolidujícímu veřejnému zájmu, zde zejména zájmu na ochraně bezpečnosti a veřejného pořádku (viz např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva č. 26102/95 ze dne 19. 2. 1998 ve věci Daliová a další proti Francii). Pokud je tedy dán veřejný zájem, omezení je proporcionální a je stanoveno na zákonném základě, nelze namítat porušení takového práva. Ze spisového materiálu je přitom zřejmé, že obviněný žije v České republice od roku 2008, v té době žil se svojí manželkou, se kterou však nyní již nežije pro nefunkčnost manželství. Zájem na ochraně a zachování vztahu s paní A. H. nemohl převážit zájem společnosti na ochraně před závažnou trestnou činností osoby, která nemá na území České republiky jiné sociální ani pracovní vazby. Jinými slovy řečeno, není pochyb o existenci veřejného zájmu na vyhoštění obviněného, uložení trestu vyhoštění má zákonný podklad a splněna je i podmínka přiměřenosti tohoto zásahu v kolizi zájmů na ochraně veřejného pořádku (veřejné bezpečnosti) a předcházení zločinnosti na straně jedné a práva na respektování soukromého a rodinného života obviněného na straně druhé.

Absenci výslechu A. H. k povaze vzájemného vztahu s obviněným proto v posuzovaném případě nelze označit za tzv. opomenutý důkaz, jelikož by její výpověď pro rozhodnutí o splnění podmínek pro uložení trestu vyhoštění nemohla znamenat žádnou změnu zjištění, z nichž v daných souvislostech vycházely soudy nižších soudů a jež byly významné právě z hlediska možného uložení trestu vyhoštění. V této souvislosti je třeba také k výhradám obviněného dodat, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také pokud jim nevyhoví vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. I této povinnosti odvolací soud v podstatě dostál.

Jde-li dále o výtky směřující proti uložení trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, je vhodné zmínit, že podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku soud může uložit trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty,
a) které bylo užito k spáchání trestného činu,
b) která byla k spáchání trestného činu určena,
c) kterou pachatel získal trestným činem nebo jako odměnu za něj, nebo
d) kterou pachatel, byť jen zčásti, nabyl za věc nebo jinou majetkovou hodnotu uvedenou pod písmenem c), pokud hodnota věci nebo jiné majetkové hodnoty uvedené pod písmenem c) není ve vztahu k hodnotě nabyté věci nebo jiné majetkové hodnoty zanedbatelná.

Trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty může soud uložit, jen jde-li o věc nebo jinou majetkovou hodnotu náležející pachateli (odst. 2). Drží-li však pachatel v rozporu s jiným právním předpisem věc nebo jinou majetkovou hodnotu uvedenou výše, ve vztahu k níž je možno uložit propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, uloží mu soud vždy i tento trest (odst. 3).

Podle § 135 tr. zákoníku se za věc nebo jinou majetkovou hodnotu náležející pachateli považuje nejen věc nebo jiná majetková hodnota náležející pachateli, jestliže ji v době rozhodnutí o ní vlastní, je součástí jeho majetku, nýbrž i věc, s níž obviněný fakticky jako vlastník nebo majitel nakládá, aniž je oprávněný vlastník, majitel nebo držitel takové věci nebo jiné majetkové hodnoty znám.

Ze znění napadeného rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že odvolací soud (shodně jako soud nalézací) ve výroku o uložení trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty výslovně odkázal na zákonné ustanovení § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a že tento druh trestu byl uložen proto, že šlo o věc, které bylo užito k spáchání trestného činu.

Nejvyšší soud konstatuje, že námitku obviněného, že byl uložen trest propadnutí věci, aniž byly splněny zákonné podmínky pro uložení takového trestu, poněvadž látka obsahující kokain mu nenáležela, nelze ignorovat. Žádný ze soudů nižších stupňů se nezabýval otázkou, zda věc, které bylo užito k spáchání trestného činu a o jejímž propadnutí bylo rozhodnuto, skutečně náleží obviněnému.

Z výpovědi obviněného se podává, že měl v úmyslu doručit drogy, jež mu byly předány osobou označovanou jako J. (či J.) na určitou (nezjištěnou) adresu a inkasovat za ně peníze, nevyplývá z ní však nic o dalším obsahu jeho dohody a povaze napojení na muže, který mu drogu svěřil, ani o tom, jak bude dále s penězi nakládat, zda zůstanou v jeho dispozici (viz výpověď v hlavním líčení na č. l. 219). V těchto souvislostech je významné, že podle odvolacího soudu obviněný pouze přechovával omamnou látky pro jiného , z čehož není možné ve vztahu k řešení problematické otázky rovněž nic relevantního vyvodit. Nelze bez dalšího usoudit, že obviněný s věcmi, ohledně nichž by nepochybně uložení trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty ve smyslu § 70 odst. 3 tr. zákoníku přicházelo v úvahu, fakticky jako vlastník nebo majitel nakládal, tj. že je držel, užíval apod., aniž je oprávněný vlastník, majitel nebo držitel takové věci nebo jiné majetkové hodnoty znám, když k objasnění této otázky nebyly v přípravném řízení zajištěny a opatřeny žádné důkazy, které by obhajobu obviněného vyvracely či ji potvrzovaly, a nebyla k ní soustředěna ani pozornost v rozhodnutí soudů.

Ani k odstranění tohoto nedostatku však není nezbytné napadený rozsudek ve výroku o trestu zrušit. Nelze pominout, že nebyla-li by bez pochybností splněna podmínka pro uložení trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty uvedená v ustanovení § 70 odst. 2 tr. zákoníku, přichází subsidiárně v úvahu uložení zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty za podmínek uvedených v ustanovení § 101 tr. zákoníku.

Podle § 101 odst. 1 tr. zákoníku totiž platí, že nebyl-li uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty uvedené v § 70 odst. 1 tr. zákoníku, může soud uložit, že se taková věc nebo jiná majetková hodnota zabírá,
a) náleží-li věc pachateli, kterého nelze stíhat nebo odsoudit,
b) náleží-li pachateli, od jehož potrestání soud upustil, nebo
c) ohrožuje-li bezpečnost lidí nebo majetku, popřípadě společnosti, anebo hrozí nebezpečí,
že bude sloužit ke spáchání zločinu.

Nejvyšší soud je ale přesvědčen, že i kdyby bylo na místě uložit toto ochranné opatření podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku (čímž by byly vyloučeny jakékoliv možné pochybnosti o tom, zda věc náležela či nenáležela obviněnému), je zcela zřejmé, že by takový závěr nemohl nikterak, natož zásadně, ovlivnit postavení obviněného, jelikož v každém případě u obviněného zajištěná látka obsahující kokain byla věcí, již držel v rozporu s jiným právním předpisem, tj. zákonem č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a bylo třeba rozhodnout buď o jejím propadnutí, nebo zabrání. Otázka odlišností mezi trestem propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty a ochranným opatření zabráním věci není po stránce právní zásadního významu, nejde o otázku v praxi soudů nikterak výjimečnou a její řešení nevyvolává závažnější potíže.

Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl, neboť je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Nejvyšší soud nerozhodoval o žádosti obviněného o odklad výkonu rozhodnutí, kterou učinil prostřednictvím svého obhájce dodatečným podáním doručeným dne 25. 2. 2013 na Nejvyšší soud. Obviněný není osobou oprávněnou k podání takového návrhu (jeho podání však lze považovat za podnět k takovému rozhodnutí) a předsedkyně senátu soudu prvního stupně, která je oprávněna takový návrh učinit, spis s příslušným návrhem nepředložila (§ 265h odst. 3 tr. ř.). Předsedkyně senátu Nejvyššího soudu neshledala důvody pro případný postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. (a to i se zřetelem ke způsobu rozhodnutí o podaném dovolání).

K poznámkám obviněného, že dovolání podal již 16. 12. 2011, přičemž Nejvyšší soud se věcí začíná zaobírat až po příchodu roku 2013 , nutno uvést, že obviněný sice podal dovolání již 16. 12. 2011, ale Nejvyšší soud, jemuž bylo dovolání (bez spisového materiálu) doručeno dne 19. 12. 2011, se jím nemohl zabývat, jelikož nebylo provedeno řízení před soudem prvního stupně ve smyslu § 265h tr. ř. Proto také dovolání obviněného zaslal Obvodnímu soudu pro Prahu 6 coby soudu prvního stupně a tomuto soudu bylo společně s přípisem Nejvyššího soudu doručeno dne 6. 1. 2012 (č. l. 277). Na dalším postupu Nejvyšší soud nikterak neparticipoval a ani neměl možnost jej ovlivnit, dovolání obviněného se spisem mu bylo řádně předloženo k rozhodnutí až 12. 2. 2013.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. února 2013

Předsedkyně senátu: JUDr. Věra Kůrková