8 Tdo 1559/2016
Datum rozhodnutí: 21.12.2016
Dotčené předpisy: § 228 odst. 1 tr. zákoníku



8 Tdo 1559/2016-21

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 12. 2016 o dovolání podaném nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněného J. P. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 3 To 427/2016, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 31 T 87/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá .
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 2. 6. 2016, sp. zn. 31 T 87/2016, podle § 314c odst. 1 písm. a), § 188 odst. 1 písm. f) a § 307 odst. 1 tr. ř. podmíněně zastavil trestní stíhání obviněného J. P. (dále jen obviněný ) pro přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle návrhu na potrestání dopustil tím, že dne 19. 2. 2016 po 19. hodině v 8. patře panelového domu v N. ulici v Č. B., ve značně podnapilém stavu se kopáním do vchodových dveří domáhal vstupu do bytu obývaném jeho bývalou přítelkyní L. H., a tohoto jednání zanechal až poté, co byl zpacifikován sousedy a následně předán hlídce Policie ČR, přičemž poškozením dveří způsobil L. H., trvale bytem N., Č. B., škodu ve výši nejméně 6 197 Kč, kterou jí následně uhradil.

Současně mu soud podle § 307 odst. 3 tr. ř. stanovil zkušební dobu podmíněného zastavení trestního stíhání v trvání osmnácti měsíců. 2. Proti citovanému usnesení podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích stížnost, o níž rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 3 To 427/2016, tak, že ji podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl. 3. Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích podal nejvyšší státní zástupce (dále též jen dovolatel ) v neprospěch obviněného dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s tím, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení soudu prvního stupně uvedenému v § 265a odst. 2 písm. d) tr. ř. a v řízení předcházejícím dovoláním napadenému usnesení soudu druhého stupně byly dány důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř., jelikož bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny zákonné podmínky pro takové rozhodnutí a rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. 4. Dovolatel předně zrekapituloval dosavadní řízení v dané trestní věci a v této souvislosti poukázal na rozhodnutí soudů obou stupňů, přičemž oběma vytkl, že jejich právní úvahy a jim odpovídající způsob jejich rozhodnutí nelze akceptovat, a to z následujících důvodů. 5. V dalším textu nejvyšší státní zástupce citoval ustanovení § 307 odst. 1 tr. ř. a poukázal na to, že obviněný byl v minulosti celkem pětkrát soudně trestán a byť se v prvních čtyřech případech osvědčil, v případě jeho posledního odsouzení [trestním příkazem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 8. 2014, sp. zn. 3 T 167/2014, pro přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku a přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku] mu byl uložen trest odnětí svobody ve výměře deseti měsíců, který byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. ř. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let, jež uplynula až dne 23. 9. 2016, takže obviněný se v okamžiku spáchání projednávaného útoku stále ještě nacházel ve zkušební době podmíněného odsouzení. Nejvyšší státní zástupce sice přisvědčil názoru soudu druhého stupně, že nalézací soud správně považoval za splněné veškeré formální podmínky pro podmíněné zastavení trestního stíhání, avšak zdůraznil, že bylo nutno zabývat se ještě otázkou, zda byly splněny též podmínky materiální, tedy zda vzhledem k osobě obviněného, s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a k okolnostem případu lze důvodně takové rozhodnutí považovat za dostačující. V tomto směru pak vyjádřil nesouhlas se závěrem soudu druhého stupně, jenž usoudil, že materiální podmínky byly rovněž dány, neboť posuzovaná trestná činnost byla důsledkem problematických osobních vztahů obviněného s jeho bývalou přítelkyní, přičemž tento osobní spor je již narovnán s ohledem na omluvu obviněného, vyjádřenou lítost a náhradu způsobené škody. 6. Dovolatel vyslovil názor, že při hodnocení osoby obviněného je nutno přihlédnout jednak i k odsouzením již zahlazeným, a dále zejména k tomu, že ke spáchání činu došlo ve zkušební době podmíněného odsouzení, což ve svém souhrnu značí, že osobu obviněného a jeho dosavadní život nelze hodnotit tak, aby bylo možné aplikovat soudy zvolený procesní postup. Považoval rovněž za nepřesvědčivé dovozovat z pouhé omluvy a náhrady škody narovnání vztahů mezi obviněným a poškozenou, obzvláště pokud soud druhého stupně současně shledal vztahy těchto osob natolik problematickými, že zapříčinily spáchání posuzovaného útoku. Poukázal též na to, že obviněný se zjevně snažil s použitím intenzivního násilí vniknout do bytu poškozené, a jeho jednání tak naplnilo i zákonné znaky pokusu přečinu porušování domovní svobody podle § 21 odst. 1 a § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku se sazbou trestu odnětí svobody od šesti měsíců do tří let, kdy navíc pro stejný přečin byl již odsouzen výše zmíněným trestním příkazem, v důsledku čehož se nacházel ve zkušební době podmíněného odsouzení; proto se jeví jako nesprávná argumentace soudu prvního stupně, že obviněný byl ve zkušební době podmíněného odsouzení pro jinou trestnou činnost. V této souvislosti doplnil, že tehdy se sice dopustil citovaného přečinu za odlišných skutkových okolností, kdy se jednalo o násilné vniknutí do sklepních kójí, nicméně tento skutek byl shodně právně kvalifikován, a tudíž v posuzovaném případě jde o speciální recidivu. Tato skutečnost pak zásadním způsobem zpochybňuje závěr, že podmíněné zastavení trestního stíhání bylo dostačujícím opatřením k nápravě obviněného. Podotkl ještě, že byť naznačená právní kvalifikace sice nebyla v dosavadním řízení ze strany státních zástupců předložena, ovšem s ohledem na stížnost podanou v neprospěch obviněného to nebránilo ani soudu druhého stupně právní kvalifikaci o tento přečin rozšířit. 7. Nejvyšší státní zástupce s ohledem na výše rozvedené důvody shrnul, že procesní postup obou soudů nižších instancí spočívající v podmíněném zastavení trestního stíhání je v dané věci neadekvátní, neodpovídající osobě obviněného a jeho minulosti, a tudíž neaplikovatelný. Soud prvního stupně tak opřel své závěry o neúplnou právní kvalifikaci skutku, což naplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a současně podmíněně zastavil trestní stíhání obviněného, aniž byly splněny materiální podmínky pro takový postup, což založilo důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Jestliže pak soud druhého stupně zamítl stížnost státního zástupce proti rozhodnutí soudu prvního stupně jako nedůvodnou, je dán i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., protože bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení soudu prvního stupně uvedenému v § 265a odst. 2 písm. d) tr. ř., přestože v řízení předcházejícím vydání dovoláním napadeného usnesení soudu druhého stupně byly dány důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a f) tr. ř. 8. V závěru svého podání proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 3 To 427/2016, a jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 6. 2016, sp. zn. 31 T 87/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na obě zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle § 265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal Okresnímu soudu v Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud projednal dovolání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, přičemž souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu. 9. Dovolání nejvyššího státního zástupce bylo v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise obviněnému (ten je obdržel dne 11. 10. 2016). Jeho případné vyjádření k němu Nejvyšší soud neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici. 10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [ § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. ] , bylo podáno osobou oprávněnou [ § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. ] , v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř. 11. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda nejvyšším státním zástupcem uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami. 12. Jak již bylo uvedeno, nejvyšší státní zástupce své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s tím, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení soudu prvního stupně uvedenému v § 265a odst. 2 písm. d) tr. ř. a v řízení předcházejícím dovoláním napadenému usnesení soudu druhého stupně byly dány důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř., jelikož bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu , aniž byly splněny zákonné podmínky pro takové rozhodnutí a rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Z následujícího textu podání je zřejmé, že při vymezení dovolacích důvodů se dovolatel dopustil určité nepřesnosti jednak tím, že jako usnesení soudu prvního stupně označil usnesení podle § 265a odst. 2 písm. d) tr. ř. , neboť správně měl uvést usnesení podle § 265a odst. 2 písm. f) tr. ř., tj. usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání, a dále tím, že ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. uvedl, že v posuzované věci bylo v řízení předcházejícím dovoláním napadenému usnesení soudu druhého stupně rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu , neboť v daném případě bylo rozhodnuto o podmíněném zastavení trestního stíhání. 13. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa) . 14. Jestliže v posuzované věci soud druhého stupně rozhodl tak, že stížnost státního zástupce podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že tento dovolací důvod přichází v úvahu pouze v jeho druhé variantě, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. 15. Jak již bylo výše uvedeno, nejvyšší státní zástupce uplatnil dále dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.). 16. V rámci výše citovaného důvodu dovolání dovolatel argumentoval tím, že zjištěný skutek byl nesprávně právně posouzen, neboť jednání obviněného naplnilo nejen zákonné znaky přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku (pro nějž podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích soudu prvního stupně na obviněného návrh na potrestání), ale současně i zákonné znaky pokusu přečinu porušování domovní svobody podle § 21 odst. 1 a § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku. V této souvislosti poukázal jednak na to, že se jedná již o přečin se sazbou trestu odnětí svobody od šesti měsíců do tří let, a dále především na to, že pro stejný přečin [a pro přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku] byl obviněný již odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 8. 2014, sp. zn. 3 T 167/2014, takže v posuzované věci jde o speciální recidivu. 17. Takovou dovolací argumentaci nejvyššího státního zástupce k neúplné právní kvalifikaci skutku je třeba z hlediska jím tvrzeného důvodu dovolání považovat za relevantně uplatněnou. Nejvyšší soud však současně shledal, že uvedené výhrady jsou zjevně neopodstatněné. Jak vyplývá z obsahu spisu, obviněný se jednání dopustil v pátek dne 19. 2. 2016, tj. necelý týden poté, co se s ním v neděli (dne 14. 2. 2016) poškozená rozešla, neboť si s ní chtěl o jejich dalším vztahu promluvit, a vzhledem k tomu, že poškozená na jeho zvonění nereagovala, začal kopat do vchodových dveří bytu, který obývala (viz protokol o výslechu podezřelého ze dne 23. 5. 2016 založený na č. l. 5 až 6 spisu, úřední záznam ze dne 19. 2. 2016 založený na č. l. 8 spisu). Státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích v návrhu na potrestání podaném u Okresního soudu v Českých Budějovicích dne 1. 6. 2016 (č. l. 32 až 33 spisu) zjištěný skutek právně kvalifikoval jako přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a rovněž ve stížnosti podané proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 6. 2016, č. j. 31 T 87/2016-34, jímž soud trestní stíhání obviněného podmíněně zastavil, na právní kvalifikaci skutku ničeho nezměnil, resp. tuto nerozšířil, a stížnost odůvodnil tím, že vzhledem k osobě obviněného, s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a k okolnostem případu, kdy poukázal na dřívější odsouzení obviněného, zejména poslední z nich, a současně skutečnost, že se nacházel ve zkušební době tohoto podmíněného odsouzení, rozhodnutí soudu prvního stupně nebylo možné považovat za dostačující. Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 29. 6. 2016, č. j. 3 To 427/2016-43, tuto stížnost jako nedůvodnou zamítl, přičemž se ztotožnil jak se skutkovými zjištěními, tak právními závěry soudu prvního stupně. Je tudíž překvapující, že po nabytí právní moci rozhodnutí obou soudů nižších instancí se nejvyšší státní zástupce teprve nyní v řízení o dovolání domáhá jiného (resp. dalšího) právního posouzení zjištěného skutku (na jehož popisu se od podání návrhu na potrestání obviněného ničeho nezměnilo). Nejvyšší soud vzhledem k výše rozvedeným skutkovým zjištěním pak nemá důvod soudy zvolenou právní kvalifikaci zpochybňovat, a v tomto ohledu odkazuje též na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. 18. Výše zmíněné námitky k právní kvalifikaci posuzovaného skutku pak dovolatel uplatnil i ve vztahu k dalšímu dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. , když vyslovil názor, že trestní stíhání obviněného bylo podle § 314c odst. 1 písm. a), § 188 odst. 1 písm. f) a § 307 odst. 1 tr. ř. podmíněně zastaveno, aniž byly splněny materiální podmínky pro takový postup, přičemž konkrétně poukázal na to, že při hodnocení osoby obviněného bylo nutno přihlédnout nejen k již zahlazeným dřívějším odsouzením, ale zejména k tomu, že ke spáchání daného skutku došlo ve zkušební době podmíněného odsouzení, jímž bylo právě poslední odsouzení trestním příkazem shora citovaným. 19. Rovněž uvedenou argumentaci dovolatele lze pod citovaný dovolací důvod podřadit, avšak ani této Nejvyšší soud nemohl přisvědčit. 20. Podle § 307 odst. 1 tr. ř. v řízení o přečinu může se souhlasem obviněného soud a v přípravném řízení státní zástupce podmíněně zastavit trestní stíhání, jestliže a) obviněný se k činu doznal
b) nahradil škodu, pokud byla činem způsobena, nebo s poškozeným o její náhradě uzavřel dohodu, anebo učinil jiná potřebná opatření k její náhradě,
c) vydal bezdůvodné obohacení činem získané, nebo s poškozeným o jeho vydání uzavřel dohodu, anebo učinil jiná vhodná opatření k jeho vydání, a vzhledem k osobě obviněného, s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a k okolnostem případu lze důvodně takové rozhodnutí považovat za dostačující. 21. Institut podmíněného zastavení trestního stíhání byl zaveden do trestního řádu novelou z roku 1993 (srov. zákon č. 292/1993 Sb.) a představuje zvláštní způsob skončení trestního stíhání obviněného, a to jinak než rozhodnutím o vině. Důvodem přijetí této úpravy bylo přispět k rychlejšímu vyřizování trestních věcí bez konání náročného a komplikovaného hlavního líčení nebo řízení před soudem vůbec v případech skutkově i právně jednodušších. Podmíněné zastavení trestního stíhání je prostředkem sloužícím v prvé řadě k urovnání nastalých konfliktních vztahů mezi pachatelem přečinu a jeho obětí (poškozeným). Rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání musí být dostačující, tedy v každém jednotlivém případě je třeba zvážit všechny okolnosti významné z hlediska naplnění účelu trestního zákona i trestního řádu. Okolnosti případu musí soud (příp. již státní zástupce) zkoumat zcela konkrétně; právní úprava zde umožňuje velice široce přihlédnout ke konkrétní povaze přečinu, osobě obviněného, postoji poškozeného, popř. ke způsobu urovnání konfliktního stavu mezi nimi. Jestliže tedy ještě před projednáním věci v hlavním líčení dojde k adekvátnímu vypořádání vzájemných poměrů obviněného a poškozeného, může být podmíněné zastavení trestního stíhání i z hlediska veřejného zájmu vhodnější než projednání věci v hlavním líčení a uložení trestu, zejména tehdy bude-li čin převážně projevem konfliktu mezi obviněným a poškozeným. Zejména zde musí být důsledně respektováno, že jednou ze základních zásad trestního práva je zásada subsidiarity trestní represe (srov. § 12 odst. 2 tr. zákoníku). Vlastní úvaha soudu tedy musí vycházet především z důkladného posouzení celkové závažnosti činu, kterou je nutno hodnotit vždy s přihlédnutím k povaze činu a osobě obviněného včetně jeho chování před činem a po něm (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3478 a 3485). 22. S ohledem na shora uvedenou možnou zákonnou úpravu dopadající na posuzovaný případ a výše rozvedené obecné zásady týkající se předmětné problematiky nemá Nejvyšší soud důvod zpochybňovat ani závěr soudů obou stupňů o tom, že byly splněny podmínky pro podmíněné zastavení trestního stíhání obviněného jak po formální, tak materiální stránce, jestliže soudy v odůvodnění svých rozhodnutí poukázaly jednak na to, že obviněný souhlasil s postupem podle § 307 odst. 1 tr. ř., k činu se doznal, svého jednání litoval, v průběhu přípravného řízení uhradil poškozené celou způsobenou škodu a omluvil se jí, a dále přihlédly k tomu, že v dané věci se jednalo právě o projev jistého konfliktu mezi obviněným a poškozenou jako jeho bývalou přítelkyní, kdy šlo o důsledek problematických vztahů mezi nimi, a přes dřívější odsouzení obviněného zhodnotily pozitivně jeho postoj (lítost, omluvu a náhradu způsobené škody poškozené) a způsob urovnání konfliktního stavu. Nejvyšší soud se proto ztotožnil s názorem obou soudů nižších instancí, že za takových okolností lze důvodně rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání považovat za dostačující. Nemohl totiž přehlédnout ani to, že orgány přípravného řízení původně spatřovaly v jednání obviněného jen přestupek, neboť podle odborného vyjádření měl způsobit poškozením dveří škodu ve výši 3 500 Kč (srov. č. l. 23 spisu), a že k pozdější právní kvalifikaci jako pro přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku přistoupily jen proto, že poškozená posléze předložila doklad o způsobené škodě ve výši nejméně 6 197 Kč. 23. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud shledal dovolání nejvyššího státního zástupce z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a f) tr. ř. zjevně neopodstatněným, nebyl v posuzované věci dán ani důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., jehož existenci by založilo dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, jímž byla zamítnuta stížnost státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích jako soudu prvního stupně, kterým bylo podmíněně zastaveno trestní stíhání obviněného.

24. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podané dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 12. 2016

JUDr. Jan Bláha
předseda senátu