8 Tdo 1554/2010
Datum rozhodnutí: 12.01.2011
Dotčené předpisy: § 4 tr. zák.



8 Tdo 1554/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. ledna 2011 o dovolání obviněného V. M., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 67 To 151/2010, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 2 T 70/2009, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. M. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný V. M. podal v zákonné lhůtě prostřednictvím svého obhájce dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 67 To 151/2010, jímž bylo podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 2 T 70/2009. Tímto rozsudkem byl uznán vinným trestným činem uvěrového podvodu podle 250b odst. 1, 3 trestního zákona č. 140/1961 Sb. (nadále tr. zák.) a odsouzen podle § 250b odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na osmnáct měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na tři léta. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestech ohledně spoluobviněných M. V. a M. P.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 3 tr. zák. dopustil spolu s M. V. a M. P. tím, že obviněná M. P., s cílem, aby jí uhradil splatný dluh ve výši 216.325,- Kč, doporučila na nezjištěném místě v přesně nezjištěné době od června 2006 do 20. 7. 2006 obviněnému M. V. uzavření úvěru ze stavebního spoření a kontaktovala jej na V. M., který v zastoupení Wüstenrot stavební spořitelny, a. s., takové úvěry uzavírá, přičemž věděla, že finanční prostředky z tohoto úvěru budou použity k jinému účelu, nežli který je uveden v úvěrové smlouvě, následně M. V. a V. M., ačkoli věděli, že finanční prostředky z poskytnutého úvěru ve výši 200.000,- Kč nebudou použity na v žádosti o poskytnutí úvěru uvedený účel, ale k tomu, aby M. V. splatil své bývalé přítelkyni M. P. dluh ve výši 216.325,- Kč, přičemž částku ve výši 30.000,- Kč si ponechá V. M., zažádal M. V. dne 20. 7. 2006 na blíže nezjištěném místě v restauraci v P. prostřednictvím odborného finančního poradce zprostředkovatele úvěrů Wüstenrot stavební spořitelny, a. s., V. M. o poskytnutí úvěru ze stavebního spoření ve výši 200.000,- Kč určeného k rekonstrukci bytu č. 1 v ulici V., P., s tím, že M. V. při sjednávání úvěrové smlouvy, ačkoli M. V. a V. M. věděli, že M. V. u této společnosti nikdy nepracoval a uvedeného příjmu nedosahoval, předložil potvrzení svého čistého měsíčního příjmu u společnosti KEPL, s. r. o., se sídlem N., P., ve výši 25.200,- Kč, dále M. V. sdělil osobní údaje k ručitelce úvěru K. H. a ačkoli oba obvinění věděli, že K. H. s ručením za úvěr nesouhlasila a ručitelské prohlášení nevyplnila ani nepodepsala, přijal V. M. její ručitelské prohlášení a potvrzení o příjmu K. H., které jménem její nadřízené paní D. bez jejího vědomí podepsala M. P., přičemž na základě těchto podkladů uzavřela Wüstenrot stavební spořitelna, a. s., prostřednictvím svého zprostředkovatele V. M. dne 19. 10. 2006 na blíže nezjištěném místě v restauraci v P. s M. V. smlouvu o úvěru ze stavebního spoření a dne 20. 11. 2006 uvolnila finanční prostředky ve výši 200.000,- Kč, přičemž V. M. si z této částky ponechal 30.000,- Kč a M. V. částku 20.000,- Kč a obviněná M. P. přijala v době od 22. 11. 2006 do 30. 11. 2006 v baru v P., ul. N., od V. M. částku ve výši 150.000,- Kč, následně ale M. V. úvěr řádně nesplácel, když toliko dne 10. 10. 2007 uhradil částku 23.622,- Kč, a poškozené Wüstenrot stavební spořitelně, a. s., se sídlem J., P., tak byla způsobena škoda ve výši 176.378,- Kč.

Obviněný V. M. v dovolání odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Měl za to, že obecné soudy řádně nepřezkoumaly argumenty obhajoby, nevyrovnaly se především s jeho tvrzením, že od počátku nevěděl a neznal úmysl spoluobviněného M. V., a proto nemohla být naplněna subjektivní stránka trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b tr. zák. Tato obhajoba nebyla potvrzena ani vyvrácena, provedené důkazy mohly být hodnoceny i jinak, což podle něj implicitně připustil i odvolací soud, v důsledku čehož mohlo být i jiné rozhodnutí o jeho vině či nevině. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 a věc přikázal k novému projednání.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se do konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání a řízení o něm je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Posuzováno s určitou benevolencí byl dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněn relevantně, poněvadž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku jako trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 3 tr. zák. námitkou absence subjektivní stránky tohoto trestného činu.

Trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 3 tr. zák. se dopustí, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy či v žádosti o poskytnutí subvence nebo dotace uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, způsobí-li činem škodu nikoliv malou. Škodou nikoli malou se podle § 89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky nejméně 25.000,- Kč.

Za nepravdivé se považují údaje, jejichž obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o němž je podávána informace, a to byť jen o některé důležité skutečnosti pro uzavření úvěrové smlouvy nebo pro poskytnutí subvence nebo dotace. Objektem trestného činu úvěrového podvodu je cizí majetek finanční prostředky poskytnuté v rámci úvěrů, subvencí nebo dotací, a po subjektivní stránce se vyžaduje zavinění úmyslné, které musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky trestného činu, tj. jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Podle § 4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle § 4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl eventuální podle § 4 písm. b) tr. zák.].

Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 3 tr. zák., které spočívají v tom, že obvinění společným jednáním při sjednávání úvěrové smlouvy uvedli nepravdivé údaje a tímto činem způsobili škodu nikoli malou. Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která naplňují všechny zákonné znaky tohoto trestného činu. Skutková zjištění vyjadřují vedle následku - škody v celkové výši 176.378,- Kč (tj. škody nikoli malé), představující rozdíl mezi získaným úvěrem a splátkou uhrazenou spoluobviněným M. V., také podvodné jednání obviněného. Jeho podstata spočívala v tom, že jako finanční odborný poradce a zástupce Wüstenrot stavební spořitelny, a. s., zprostředkoval úvěr ze stavebního spoření pro spoluobviněného M. V., který dlužil M. P. částku 216.325,- Kč, ačkoliv věděl, že údaje týkající se zaměstnání a výdělků žadatele, ručitelského závazku i účelu, pro jaký měly být prostředky poskytnuty, uvedené v žádosti o úvěr jsou nepravdivé. Na základě této žádosti byly prostředky poskytnuty a obviněný si z nich ponechal 30.000,- Kč.

Výhrada obviněného, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 3 tr. zák., neboť od počátku nevěděl a neznal úmysl spoluobviněného M. V., neobstojí.

Z hlediska obsahu dovolání a právního posouzení skutku je významné, že soudy na podkladě výpovědí spoluobviněných M. P. a M. V. zjistily, že smlouva o úvěru byla uzavřena s tím, že obviněný M. V. je podle potvrzení, které předložil, zaměstnancem společnosti KEPL, s. r. o., ač u ní zaměstnán nebyl, a potvrzení neodpovídalo skutečnosti. Stejně tak byly zfalšovány i všechny doklady k ručitelskému závazku svědkyně K. H. Rovněž učinily zjištění, že prostředky získané z úvěru měly být použity a také byly použity na jiný než v žádosti o úvěr deklarovaný účel, přičemž spoluobvinění M. P. a M.V. potvrdili, že o těchto skutečnostech obviněný V. M. při uzavírání smlouvy věděl, a přesvědčivost jejich usvědčujících výpovědí dokládá i skutečnost, že získané peněžní prostředky byly z větší části přeposlány právě na účet dovolatele. Soud prvního stupně proto dovodil, že obviněný jednal v úmyslu přímém podle § 4 písm. a) tr. zák. (strana 9 rozsudku). Odvolací soud k úvahám soudu prvního stupně neopomněl znovu připomenout, že spoluobvinění potvrdili, že obviněný V. M. o celém jednání věděl, byl s ním srozuměn a úvěr v podstatě zprostředkoval. Podle odvolacího soudu nebylo možno přehlížet ani bankovní účet obviněného, z jehož výpisu je zřejmé, že právě sem přicházely peníze, které byly propláceny svědku R. Š. na základě jím vystavených faktur (strana 3 usnesení). Odvolací soud se tedy se závěry soudu prvního stupně ztotožnil a přesvědčivými je shledává i dovolací soud.

Obviněný V. M. věděl o nepravdivých údajích uváděných při sjednávání úvěrové smlouvy, zejména znal účel, k jakému měly být úvěrem získané finanční prostředky použity, věděl, že údaje o zaměstnání spoluobviněného M. V. se nezakládají na pravdě, a byla mu známa i skutečnost, že byly zfalšovány dokumenty vážící se k ručitelskému závazku K. H. Přes vědomí o nepravdivosti těchto údajů obviněný cíleně zařídil vyřízení úvěru, přičemž peněžní prostředky byly poukázány na jeho účet. S úmyslem pachatele koresponduje i jeho motiv, neboť obviněný byl na celém jednání finančně zainteresován, byla mu slíbena odměna, kterou si také po poskytnutí prostředků z úvěru ponechal. V důsledku jednání obviněného vznikla na majetku poškozené Wüstenrot stavební spořitelny, a. s., škoda ve výši 176.378,- Kč. Skutek obviněného evidentně vykazuje znaky trestného činu úvěrového podvodu ve smyslu § 250b odst. 1, 3 tr. zák., jak dovodily soudy obou stupňů. Zákonné znaky tohoto trestného činu byly naplněny nejen po stránce objektivní, ale i subjektivní, jelikož z popisu skutku zřetelně plyne, že obviněný jednal v úmyslu přímém podle § 4 písm. a) tr. zák.

Pro úplnost a nad rámec řečeného dovolací soud poznamenává, že zpochybnění správnosti právního posouzení jednání dovolatele bylo založeno na jeho polemice se způsobem hodnocení provedených důkazů. Namítal-li, že úmysl spoluobviněného M. V. neznal, že svědectví R. Š. je nevěrohodné, že nebyla důsledně respektována zásada in dubio pro reo, zjevně uplatnil námitky skutkové. Ty však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a dovolatel takovou vadu výslovně vytkne; o takovou situaci se však nejedná. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů totiž vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Soudy postupovaly důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a učinily skutková zjištění, která mají oporu ve výsledcích provedeného dokazování. V posuzované věci rozhodně nebyl zjištěn případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, ještě samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. ledna 2011
Předsedkyně senátu: JUDr. Věra Kůrková