8 Tdo 1553/2006
Datum rozhodnutí: 20.12.2006
Dotčené předpisy: § 89 odst. 5 tr. zák., § 235 odst. 1 tr. zák., § 235 odst. 2 písm. c) tr. zák.




8 Tdo 1553/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. prosince 2006 o dovolání obviněného J. B., proti usnesení Krajského soudu v Brně, ze dne 27. 6. 2006, sp. zn. 8 To 103/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 215/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. B., o d m í t á .

Odůvodnění:

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 3 T 215/2005, byli obvinění J. B. a Mgr. M. D. uznáni vinnými trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění dopustili tím, že dne 21. 4. 2005 kolem 11.00 hodin v prostoru restaurace, společně požadovali na provozovateli restaurace, poškozeném J. Š., částku 560.000,- Kč s tím, že se jedná o pohledávku, kterou odkoupili od bývalého společníka M. V., a poté, co jim poškozený řekl, že takovou částku nemůže zaplatit, obviněný D. mu řekl, že místo pohledávky si převezme celý provoz restaurace, když to poškozený J. Š. odmítl, obviněný M. D. poškozenému sdělil, že existují možnosti, jak ho o vše připravit a nabídl mu slevu 30.000,- Kč, na což poškozený odmítl opět přistoupit, obviněný J. B. dal poškozenému facku do hlavy otevřenou dlaní a ukázal mu pažbu pistole, kterou měl schovanou pod bundou, na to obviněný M. D. předložil poškozenému směnku s tím, že ji má vyplatit a podepsat, když to poškozený odmítl, dostal od obviněného J. B. několik facek a řekl mu, že by restaurace mohla lehnout popelem a poškozený tam zůstat, po těchto výhrůžkách poškozený J. Š. podle pokynů obviněného M. D. vyplnil směnku na částku 500.000,- Kč, po podepsání obviněný M. D. poškozenému řekl, že každý měsíc si bude chodit pro 100.000,- Kč, poté si obvinění směnku převzali a odešli.

Za tento trestný čin byl obviněný J. B. podle § 235 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného M. D.

Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 27. 6. 2006, sp. zn. 8 To 103/2006, odvolání proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Brně podaná oběma obviněnými podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný J. B. prostřednictvím obhájce JUDr. J. K. z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. dovolání, protože napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a o odvolací soud zamítl jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně přesto, že byl dán dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný zejména namítl, že právní kvalifikace, podle níž byl skutek, jímž byl uznán vinným posouzen, není správná. Podle obviněného nebylo možné v uvedeném činu shledat naplněným znak, spáchán se zbraní , v důsledku čehož se nemůže jednat o trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., ale pouze o trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. Tuto skutečnost zdůvodnil tím, že během celého konfliktu zbraň nepoužil, ale jak vyplývá i ze skutkových zjištění, poškozenému jen ukázal pažbu pistole, kterou měl pod kabátem. Pouhé okrajové ukázání části zbraně, aniž jí bylo jakkoliv vyhrožováno, nestačí k naplnění uvedeného pojmu, a proto nebylo možné jeho jednání posoudit s přihlédnutím k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby.

V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ), jako soud dovolací podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 27. 6. 2006, sp. zn. 8 To 103/2006, i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 3 T 215/2005, a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K citovanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Po stručném shrnutí obsahu dovolání a jemu předcházejícího řízení konstatoval, že uplatněné námitky odpovídají formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale nepovažuje je za důvodné. Jednání obviněného B. po formální stránce vykazovalo znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 235 odst. 2 písm. c) tr. zák. a i materiální podmínky k tomu, aby soud ke spáchání trestného činu se zbraní přihlédl jako k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby. Vzhledem k těmto skutečnostem navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné dovolání podat tehdy, když rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) tr. ř.

Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je potřebné zdůraznit, že jeho prostřednictvím lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.

Námitka uplatněná obviněným v dovolání, že trestný čin nebyl spáchán se zbraní a že se tudíž může jednat toliko o trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá a ve vztahu k této námitce Nejvyšší soud mohl v souladu se zákonem dále zkoumat, zda je v této části dovolání opodstatněné.

K takto relevantně uplatněné výhradě obviněného je nutné zdůraznit, že podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. se trestného činu vydírání dopustí, ten kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl a takový čin spáchá se zbraní.

Podle § 89 odst. 5 tr. zák. je trestný čin spáchán se zbraní, jestliže pachatel nebo s jeho vědomím některý ze spolupachatelů užije zbraně k útoku, k překonání nebo zamezení odporu anebo jestliže ji k tomu účelu má u sebe; zbraní se tu rozumí, pokud z jednotlivého ustanovení nevyplývá něco jiného, cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším.

Užitím zbraně k útoku nebo k překonání nebo zamezení odporu je nejen užití zbraně k fyzickému násilí (např. vystřelení proti tělu poškozeného, bodnutí dýkou atd.), ale již i její užití k působení na psychiku poškozeného, tj. k hrozbě (např. napřažení železnou tyčí, najíždění autem na poškozeného apod.). Trestný čin je spáchán se zbraní i tehdy, když pachatel přímo zbraně nepoužil ke spáchání trestného činu, ale měl ji za tím účelem u sebe, aby ji podle potřeby použil k útoku, k překonání či zamezení odporu. Spolupachatel odpovídá za to, že trestný čin byl se zbraní spáchán i tehdy, když zbraň sám nepoužil ani ji k tomu účelu neměl u sebe, ale když s jeho vědomím jiný spolupachatel užil zbraň k útoku, k překonání nebo zamezení odporu nebo ji za tím účelem měl u sebe (Šámal, P., Půry, F., Rizman, S., Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání, Praha: C. H. Beck, 2004, 656 s.)

Ze skutkové věty nalézacího soudu vyplývá, že obviněný B. dal poškozenému facku do hlavy otevřenou dlaní a ukázal mu pažbu pistole, kterou měl schovanou pod bundou, . Poškozený J. Š. ve své výpovědi popsal okolnosti, za jakých k této skutečnosti došlo tak, že když dostal od obviněného B. levou rukou ránu do hlavy a obvinění mu řekli, že když směnku nepodepíše, mohla by restaurace shořet a on by taky, obviněný B. ukázal na pažbu pistole, kterou měl pod kabátem (viz č. l. 3, 86 a 139 spisu).

Tato skutková zjištění svědčí o tom, že obviněný B. ukázal poškozenému zbraň v situaci, kdy poškozený byl fyzicky napadán a byly proti němu pronášeny různé výhrůžky, ve snaze jej donutit, aby splnil to, co od něj obvinění vyžadují. Vzhledem k tomu, že tyto nátlakové prostředky nebyly dostatečně účinné k ovlivnění jeho vůle a obviněný se odmítal podrobit požadavkům pachatelům, sloužila zbraň, kterou měl obviněný J. B. v této době u sebe, tím, že na ni ukázal, ke zdůraznění pohrůžky.

Nejvyšší soud s ohledem na všechny rozvedené souvislosti, za nichž k činu došlo, usoudil, že pistole, jíž měl obviněný uschovánu pod kabátem, který v dané chvíli odkryl, aby ji poškozenému ukázal, je okolností, která slouží k zintenzivnění významu výhrůžek a měl tím být zajištěn důraznější účinek na psychiku poškozeného J. Š., a to i bez toho že by obviněný J. B. výslovnou výhrůžku použití střelné zbraně pronesl nebo na obviněného mířil nebo ji jinak použil. Zamýšleného účinku na psychiku poškozeného bylo dosaženo již tím, že obviněný odhalením kabátu, pod kterým měl tuto zbraň ukrytou, na ni upozornil.

V souladu s těmito právními úvahami postupoval i soud prvního stupně, který na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že oba obvinění po všech stránkách naplnili skutkovou podstatu trestného činu vydírání, podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., kdy v přímém úmyslu podle § 4 písm. a) tr. zák. narušili zájem společnosti na svobodném rozhodování fyzických osob. V odůvodnění svého rozhodnutí soud vyjádřil, že poškozený potvrdil, že přestože viděl u poškozeného pažbu zbraně, předpokládal, že se jedná o palnou zbraň, kterou může být napaden, z čehož soud usoudil, že se jednalo o prostředek, kterým je možno učinit útok proti tělu důraznějším (viz strana 9).

Soud odvolací se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil, rozvedl je ve stejném duchu o další obecné úvahy, na jejichž podkladě konstatoval, že námitky, jež jsou uvedeny v odvolání, jsou v podstatě opakováním obhajoby, s níž se soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku beze zbytku vypořádal.

Nejvyšší soud, který potvrdil správnost úvah vyjádřených v napadených rozhodnutích, shledal, že obviněný naplnil nejen formální znaky trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., ale i materiální podmínky pro aplikaci této kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. Aniž by se oba soudy touto otázkou blíže zabývaly, věcně o ní správně rozhodly. Se zřetelem na shora popsaná skutková zjištění je třeba poukázat na obecnou zásadu, že již stanovením určité okolnosti podmiňující použití kvalifikované skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto nepřihlédne jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky této okolnosti, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této kvalifikované skutkové podstaty (srov. č. 43/1996 Sb. rozh. tr.).

Nejvyšší soud konstatuje, že nelze učinit závěr, že by konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti jednání obviněného B. nedosahoval ani typové společenské nebezpečnosti nejlehčích v praxi se běžně vyskytujících trestných činů vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák.

Na základě těchto právních závěrů dovolací soud shledal, že soudy obou stupňů nepochybily, pokud jednání obviněného J. B. posoudily jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. Dovolací soud obě napadená rozhodnutí ohledně použité právní kvalifikace posoudil jako správná a zákonná a dovolání ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož prostřednictvím obviněný uplatnil stejné výhrady, které vznesl i v předchozích stádiích trestního řízení a pouze tak zopakoval svou dříve uplatněnou obhajobu, na niž oba soudy ve svých rozhodnutí přiléhavě a dostatečně reagovaly, posoudil jako zjevně neopodstatněné.

Druhým z obviněným uplatněných dovolacích důvodů je důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., jenž je dán při naplnění alespoň jednoho ze dvou zde alternativně uvedených dílčích důvodů. U prvního z nich se tak stane, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Uvedená alternativa dovolacího důvodu má procesní charakter a má zabránit porušení práva na přístup strany k druhé instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. V daném případě však obviněný zřejmě odkazoval na druhou alternativu, jíž lze uplatnit tehdy, bylo-li rozhodnutí soudu prvního stupně věcně přezkoumáno soudem druhého stupně a opravný prostředek byl poté zamítnut jako nedůvodný [§ 148 odst. 1 písm. c) a § 256 tr. ř.]. V tomto případě by mohl být citovaný dovolací důvod opodstatněn jen tehdy, když v řízení předcházejícím rozhodnutí soudu druhého stupně byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) k) tr. ř. (srov. rozhodnutí T-423, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 18, ročník 2002). Tento dovolací důvod však v projednávané věci není dán, neboť obviněným tvrzená existence zmíněného důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se shora citovaný konkrétních nebyla shledána jako opodstatněná, a proto ani důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nebyl obsahově naplněn. V předmětné trestní věci není proto dána ani druhá alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Na základě všech shora rozvedených a popsaných úvah závěrů a názorů, dovolací soud dovolání obviněného J. B. celkově posoudil jako zjevně neopodstatněné, a proto ho podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. prosince 2006

Předsedkyně senátu:

JUDr. Milada Šámalová