8 Tdo 1547/2016
Datum rozhodnutí: 21.12.2016
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5, 6 tr. ř.



8 Tdo 1547/2016-31

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 12. 2016 o dovolání obviněného J. F. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. 3 To 155/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pobočky v Havířově pod sp. zn. 103 T 169/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. F. odmítá .
Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné pobočky v Havířově ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 103 T 169/2014, byl obviněný J. F. uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným tak, že
v přesně nezjištěné době, nejméně však od května 2013 do 7. 4. 2014, v H. B., na ulici N. Z., v místě svého trvalého bydliště, v rodinném domě, který obýval spolu se svou matkou M. F., většinou po předchozím požití alkoholických nápojů, v blíže nezjištěných případech, kdy však jeho agresivita stoupala a počet incidentů se zvyšoval, vulgárně napadal svou matku M. F., byl na ni hrubý, opakovaně jí bral jídlo a peníze z důchodu, čímž se ocitala ve finanční tísni, odmítal v domě topit, ač věděl, že matce bude zima, a taktéž ji opakovaně fyzicky napadal, a to zejména tak, že do ní strkal, bil ji a fackoval do obličeje, kdy v jednom případě ji po slovní rozepři uchopil za ramena a dvakrát s ní udeřil o zeď, čímž jí žádné zranění nezpůsobil, a ve druhém případě ji udeřil knihou do oblasti pravého obočí, čímž jí způsobil zranění v podobě tržnězhmožděné rány na pravém obočí, které si vyžádalo jednorázové lékařské ošetření v nemocnici v Havířově, přičemž jeho jednání vyvrcholilo dne 7. 4. 2014 v době kolem 1.30 hod., kdy po předchozí banální situaci spočívající v tom, že si M. F. chtěla z kuchyňské linky vzít své hrnečky, a tuto potkal právě v době, kdy je nesla do svého bytu v přízemí domu, v podnapilém stavu ji ve vzteku nejdřív slovně, poté i fyzicky napadl tak, že ji shodil ze schodů, čímž jí způsobil zranění v podobě krevních podlitin v temenní krajině hlavy, oděrku kůže na levém boku a zlomeninu tzv. krčku pravé pažní kosti s posunem a vykloubením hlavice kosti a zhmoždění zad, které si vyžádalo lékařské nemocniční ošetření s omezením v běžném způsobu života po dobu delší šesti týdnů.

2. Za tento zločin a přečin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku, zločin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 věty prvé tr. zákoníku, přečin podvodu dílem dokonaného podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, dílem nedokonaného ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 k § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Karviné pobočky v Havířově ze dne 30. 3. 2015, sp. zn. 101 T 284/2014, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 6 To 182/2015, jímž byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné pobočky v Havířově ze dne 5. 5. 2014, sp. zn. 104 T 51/2014, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. 3 To 202/2014, kterým byl uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu znásilnění podle § 21 odst. 1 k § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku,
byl odsouzen podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců nepodmíněně. Pro výkon tohoto trestu byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné pobočky v Havířově ze dne 30. 3. 2015, sp. zn. 101 T 284/2014, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 6 To 182/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody. 3. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. 3 To 155/2016, odvolání obviněného a státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Karviné pobočky v Havířově podané v neprospěch obviněného proti výroku o trestu, jako nedůvodná podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
4. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu a v návaznosti na něj i proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný prostřednictvím obhájkyně z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání. Ve smyslu judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu obviněný zdůraznil možnost dovoláním vytýkat i existenci extrémního nesouladu skutkových zjištění a právního posouzení věci, zakládající porušení práva na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a namítal, že soudy postupovaly v rozporu s těmito pravidly, neboť zcela ignorovaly obsah výpovědí svědků, překrucovaly výpověď poškozené tak, aby z ní dovodily opak jejího obsahu. V tom obviněný spatřoval extrémní nesoulad, který neodstranil ani odvolací soud, jehož závěry jsou podle obviněného na samé hranici přezkoumatelnosti, když podle obsahu usnesení (strana 8 až 9) lze jen stěží dovodit, jak tento soud hodnotil ve světle odvolacích námitek provedené dokazování. 5. Obviněný poukázal na obsah výpovědi poškozené ze dne 11. 8. 2015, kde výslovně uvedla, že se necítila být týrána, a byť obviněný připustil jisté konflikty s poškozenou, za rozhodné považoval, že k tomu, aby šlo o týrání, v jeho trestní věci chybí prokázání vnitřního vztahu poškozené k tomuto jednání, bez něhož není možné jej uznat vinným tímto trestným činem. Ačkoli zjišťování takového vnitřního vztahu je velmi obtížné, nelze tuto skutečnost klást k tíži obviněnému, neboť náležité objasnění skutkového stavu je věcí orgánů činných v trestním řízení. Obviněný považoval způsob interpretace výpovědi poškozené za jednostranný se zřejmou snahou cíleně ji posuzovat nepříznivě vůči obviněnému tak, aby výsledkem bylo odsouzení obviněného. V té souvislosti obviněný poukázal na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, vypracovaný na poškozenou, jenž byl hodnocen v rozporu s pravidly stanovenými v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., neboť sám o sobě spáchání činu neprokazuje, jeho závěry zcela vycházejí z předpokladu, že se předmětný skutek stal, a tudíž tento důkaz nemá žádnou vypovídací hodnotu a nelze na jeho podkladě dojít k závěru o vině obviněného.

6. Na základě těchto výhrad obviněný brojil i proti naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty podle odstavce 2 písmene d) § 199 tr. zákoníku spočívajícímu v dlouhodobém týrání poškozené, protože podle obviněného k dlouhodobosti nebyl proveden jediný důkaz. V uvedené skutečnosti obviněný shledal rovněž extrémní nesoulad, protože napadené usnesení odvolacího soudu je ve vztahu k této okolnosti nepřezkoumatelné, jelikož k obdobné námitce neobsahuje žádnou argumentaci. Procesně použitelný důkaz nebyl podle obviněného proveden ani k tomu, že poškozené bral jídlo nebo jí odmítal topit, neboť soudy tyto závěry učinily na podkladě svědectví osob, které s obviněným a poškozenou nežily v jedné domácnosti a nebyly popisovanému jednání přítomny. Bylo by možné dovodit jen určité konflikty, nikoliv však to, že by poškozená ze strany obviněného byla vystavena soustavnému či trvalému týrání. Soudy tudíž svá rozhodnutí učinily bez jakéhokoli důkazního podkladu. 7. Další vady obviněný shledal ve způsobu, jakým se soud prvního stupně vypořádal s pokyny odvolacího soudu, uloženými ve zrušujícím rozhodnutí ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 3 To 442/2015, jímž mu věc vrátil k došetření, protože tento soud nedoplnil dokazování o závěry znalců z odvětví psychiatrie a klinické psychologie ve vztahu k výpovědi poškozené. Pokud soud prvního stupně pouze znalce vyslechl v hlavním líčení, takové doplnění obviněný nepovažuje za dostačující, když znalec uvedl, že neměl možnost poškozenou opětovně vyšetřit. Soud prvního stupně nesplnil pokyny odvolacího soudu, čímž zatížil řízení vadou pramenící z porušení § 264 odst. 1 tr. ř., a odvolací soud na splnění svého pokynu posléze již netrval a námitky obviněného v tomto směru vznesené ignoroval. 8. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. 3 To 155/2016, i rozsudek Okresního soudu v Karviné pobočky v Havířově ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 103 T 169/2014, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. 9. Nejvyšší státní zastupitelství prostřednictvím u něj působícího státního zástupce Nejvyššímu soudu sdělilo, že nevyužívá svého oprávnění podle § 265h odst. 2 tr. ř. a nebude se k dovolání obviněného věcně vyjadřovat. III. Přípustnost a další podmínky dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože jen na pokladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání, dále zkoumal, zda dovolání obviněného obsahuje takové skutečnosti, které naplňují jím označený dovolací důvod. 11. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. umožňuje dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na jeho podkladě nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. 12. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Uvedená zásada je spojena s požadavkem na to, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). 13. Za naplnění uvedeného důvodu není možné považovat ani takové výhrady, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištěních a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil, protože uvedený dovolací důvod neumožňuje takové vady zaměřené proti nesprávnosti skutkových zjištění namítat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002). 14. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. 15. Nejvyšší soud může jen ve výjimečných případech připustit přezkum skutkových zjištění, avšak pouze mimořádně, když jsou zjištěny kardinální procesní nedostatky nebo libovůle při hodnocení a provádění důkazů [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04 (N 114/34 SbNU 187), ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05 (N 156/42 SbNU 275), ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. IV. ÚS 565/02 (N 113/31 SbNU 21), apod.]. Tato zásada je však limitována případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. 16. V takovém případě jde o výjimku ze shora vymezených obecných zásad stanovených zákonem pro dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. představovanou zjištěním extrémního nesouladu, což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)]. IV. K námitkám obviněného 17. Podle obsahu podaného dovolání Nejvyšší soud shledal, že obviněný své výhrady zaměřil zásadně proti tomu, že skutkový stav, jak byl zjištěn soudy obou stupňů, je nesprávný, protože se nedopustil činu, který mu je kladen za vinu, v podobě, jak byl ve skutkových zjištěních popsán, neboť soudy neprovedly potřebné dokazování, anebo důkazy, které provedly, nesprávně hodnotily. Teprve v návaznosti na tyto námitky obviněný vytýkal nedostatky v použité právní kvalifikaci a domáhal se změny právního posouzení věci. Obviněný tak však činil až v návaznosti na změnu skutkových okolností činu, protože zcela v rozporu s tím, jak byl skutkový stav věci soudem prvního stupně na podkladě provedeného dokazování prokázán, tvrdil, že poškozenou netýral, že mezi nimi docházelo pouze k občasným roztržkám a neshodám. Z této své vlastní verze o nedostatečnosti rozsahu a způsobu dokazování dovozoval, že poškozenou jednak netýral a jednak nešlo o dlouhodobé jednání.

18. Vzhledem k tomu, že z obsahu podaného dovolání je patrno, že obviněný v něm neuvedl žádnou právní výhradu, ale zaměřil své námitky toliko proti správnosti učiněných skutkových zjištění, nebylo možné toto dovolání označit za korespondující s označeným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. I přes tento závěr Nejvyšší soud zkoumal, zda se soudy vypořádaly se všemi povedenými důkazy v souladu se zásadami spravedlivého procesu [stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněného pod č. 40/2014 Sb.].

19. Nejvyšší soud z obsahu spisu a odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí shledal, že soudy obou stupňů vysvětily důvody, které je k učiněným skutkovým i právním závěrům vedly, zejména uvedly, o jaké důkazy své závěry opřely a jak tyto důkazy hodnotily. Lze zejména poukázat na potřebný rozsah provedeného dokazování, protože soud prvního stupně pro své závěry vycházel nejen z výpovědi poškozené, ale provedl i další důkazy, když zejména vyslechl jako svědky bratra obviněného Ing. P. F., pracovnice Probační a mediační služby Z. Š., tetu obviněného V. K., souseda R. K., majitelku lékárny D. L., kamaráda obviněného R. V. a jeho družku N. L. Na žádost obhajoby vyslechl i J. L., kamaráda obviněného. Soud rovněž provedl důkazy znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie a z odvětví soudní lékařství, přičemž před svým posledním, v pořadí již čtvrtým rozsudkem doplnil dokazování o doplnění znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a odvětví psychiatrie, které mu nařídil odvolací soud v usnesení ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 3 To 442/2015 (viz strany 3 až 20 rozsudku soudu prvního stupně). 20. K takto provedenému dokazování je nutné s ohledem na námitky obviněného zdůraznit, že soud prvního stupně vysvětlil (zejména na stranách 11, 16, 18 až 19, 20 citovaného rozsudku), mimo jiné i s odkazy na svá předchozí zrušená rozhodnutí, úkony, které byl povinen na podkladě pokynů soud druhého stupně provést, i to, jak postupoval, a to i ve vztahu ke znaleckému posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, a vysvětlil, jaké skutečnosti z tohoto doplnění zjistil a jak provedené důkazy hodnotil. Odůvodnění rozsudku soudu prvního obsahuje též závěry, které tento soud na podkladě provedeného dokazování učinil, a to zejména se zaměřením nejen na věrohodnost poškozené, ale i s ohledem na další skutečnosti, které vyplynuly z výpovědí svědků i listinných důkazů ve směru závěrů, vztahujících se k dlouhodobosti a intenzitě nakládání obviněného s jeho matkou. Tyto své závěry soud dovodil především ze skutečností popisovaných osobami, které žily v blízkosti poškozené a obviněného a které s poškozenou v různých souvislostech přicházely do kontaktu (R. V. a jeho družky N. L.). 21. Odvolací soud, který se touto trestní věcí obviněného zabýval opakovaně (jde v pořadí již o jeho čtvrté rozhodnutí ve věci viz jeho předcházející usnesení ze dne 24. 10. 2014, sp. zn. 3 To 393/2014, ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 3 To 23/2015, a ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 3 To 442/2015), se vypořádal s námitkami obviněného na straně 6 až 9 přezkoumávaného usnesení, kde s ohledem na svá předchozí rozhodnutí poukázal na to, že se ztotožnil s úvahami soudu prvního stupně rozvedenými v odůvodnění jeho rozsudku, včetně stávajícího rozsahu provedeného dokazování. Rovněž zdůraznil skutečnosti pramenící z provedeného dokazování. S odkazem na tyto skutečnosti Nejvyšší soud k námitce obviněného o tom, že soud prvního stupně porušil podmínky § 264 odst. 1 tr. ř., považuje za vhodné zmínit, že jí nelze přiznat důvodnost, protože z obsahu spisu i napadených rozhodnutí je zřejmé, že soud prvního stupně po třetím zrušení a vrácení věci odvolacím soudem k novému projednání a rozhodnutí dokazování v požadovaném rozsahu doplnil, a splnil pokyny, které mu soud druhého stupně uložil, a své závěry, jež z provedeného dokazování učinil, v rozsudku v potřebné míře též vysvětlil. Postupoval proto zcela v souladu s podmínkami § 264 odst. 1 tr. ř. 22. Na základě všech těchto skutečností lze shrnout, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou dostatečně odůvodněna a reagují na zásadní výhrady obviněného vznášené v předchozích stadiích trestního řízení. V postupu soudů obou stupňů Nejvyšší soud neshledal žádné známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování, a proto uzavírá, že v projednávané věci se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)]. Soudy ve věci stanovený rozsah provedeného dokazování je dostatečný k řádnému objasnění všech rozhodných skutečností, a opatřené důkazy vinu obviněného v potřebné míře bez pochybností prokázaly, když je soudy posuzovaly ve vzájemném kontextu a dodržely všechny postupy předepsané § 2 odst. 5, 6 tr. ř. 23. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud soudy zjištěný skutkový stav považuje za plně respektující pravidla spravedlivého procesu ve smyslu článku 36 Listiny základních práv a svobod , a proto soudy nepochybily, jestliže na jeho podkladě učinily právní závěry spočívající v tom, že obviněný naplnil všechny znaky zločinu týrání soby žijící ve společném obydli podle § 199 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zákoníku. 24. Nejvyšší soud k výhradám obviněného proti správnosti této právní kvalifikace, jež uplatnil zcela druhotně mimo jím označený dovolací důvod, neboť je nevystavěl na soudy učiněných skutkových zjištěních, ale na vlastní verzi obhajoby, dodává, že uvedené skutkové závěry skýtají potřebný podklad pro závěr o tom, že obviněný naplnil i znak týrání, protože svou matku po dobu více jak jednoho roku vulgárně napadl, bral jí jídlo, okrádal ji o peníze, odmítal jí v domě topit, fyzicky ji napadl, fackoval ji a strkal do ní, až se u ní rozvinul těžký syndrom týrané osoby, Jednalo se totiž o zlé nakládání s osobou blízkou nebo jinou osobou žijící s pachatelem ve společném obydlí, jelikož jsou v něm zcela zjevné známky těžšího stupně hrubosti a bezcitnosti, jakož i určitá trvalost. Z chování poškozené, která se svěřovala svým známým v blízkém okolí, bylo zřejmé, že se obviněného pro jeho krutost bála a toto jeho chování pociťovala jako těžké příkoří [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1160/2005 (uveřejněné pod č. 20/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1197/2008)]. Použitá právní kvalifikace je proto v souladu se skutkovými zjištěními i požadavky zákona. V. Závěr

25. Ze všech rozvedených důvodů Nejvyšší soud vznesené námitky posoudil jako uplatněné v rozporu s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obviněný jimi nevytýkal žádné nedostatky, jež by bylo možné podřadit pod hmotněprávní výhrady ani jiné hmotněprávní posouzení, když nenamítal vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, ale brojil výhradně proti skutkovým zjištěním tvrzeními nemajícími oporu ve výsledcích provedeného dokazování, čímž uvedený dovolací důvod obsahově nenaplnil (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 3 Tdo 257/2013, ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1580/2010, či ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1267/2013) a Nejvyšší soud proto dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 12. 2016
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu