8 Tdo 1545/2010
Datum rozhodnutí: 23.03.2011
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5,6 tr. ř., § 187 odst. 1,2 písm. a) tr. zák., § 187 odst. 4 písm. c) tr. zák.



8 Tdo 1545/2010
U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. března 2011 o dovoláních obviněných J. I. , L. S., H. Š., a M. Š., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. 11 To 62/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 48 T 7/2007, t a k t o :

Dovolání obviněných L. S. a M. Š. se o d m í t a j í podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se.

Dovolání obviněných J. I. a H. Š. se o d m í t a j í podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 6. 2008, sp. zn. 48 T 7/2007, byli uznáni vinnými; obviněný J. I. v bodech I.2.,3.,4.) dílem dokonaným [v bodě I.4.)], dílem nedokonaným ve stadiu pokusu [v bodech I.2.,3.)] trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek podle § 187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák., podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák., obviněný L. S. v bodech I.16.,17.,18.) trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek podle § 187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák., obviněný H. Š. v bodech I.19.,20.,21.,22.,23.,24.) dílem dokonaným [v bodech I.19.,20.,22.,24.)], a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu [v bodech I.21.,23)], trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek podle § 187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák. a podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák., obviněný M. Š. v bodech I.25.,26.,27.,28.,29.) dílem dokonaným [v bodech I.26.,27.,28.,29.)] a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu [v bodě I.25)], trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek podle § 187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák. a podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák. pozn. Nejvyššího soudu správný název trestného činu podle § 187 tr. zák. je trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů, který je nutné jako pojmenování užít v tomto přesném znění, i když se jeho spáchání jedů netýkalo.


Těchto trestných činů se obvinění, jak je popsáno ve skutkových zjištěních pod bodem I., dopustili tak, že
ve spojení s organizovanou skupinou, na jejímž řízení a rozdělovaní jednotlivých úkolů se podíleli již odsouzený J. B. N., obviněná L. L., jejíž trestní stíhání je vedeno samostatně, obviněný T. K. T., již odsouzený R. H., obviněný V. T., odsouzený W. A. N., a doposud blíže neustanovené osoby tmavé pleti jménem S., G. a S., jakož i další osoby, působící na území České republiky, S. r. N., N. a zemí S. a J. A., se podíleli na neoprávněném dovozu kokainu ze zemí J. a S. A. do N., když v níže uvedených případech již odsouzený R. H. a obviněný V. T. zajišťovali osoby, které měly převážet kokain, ozřejmili jim detaily průběhu cesty, zajistili jízdenky do příslušného státu, nebo odvoz motorovým vozidlem do příslušného státu v E. a poskytli uvedeným osobám finanční prostředky na cestu, případně vykonávali další činnosti podle pokynů již odsouzeného J. B. N. a obviněné L. L., či obviněného T. K. T. dále z N. organizoval níže uvedené cesty obviněný T. K. T., který určoval termíny cest, zajišťoval dodavatele kokainu v cílové destinaci, udílel pokyny obviněnému V. T. a již odsouzenému R. H. a dalším obviněným ohledně zajištění kurýrů na území České republiky a jejich vypravení do N., poskytoval jim k tomuto účelu finanční prostředky, prostřednictvím dosud neztotožněných osob tmavé pleti vyřizoval veškeré záležitosti související s pobytem výše jmenovaných kurýrů v N., na ostrovech C., A., B., S. M., dále v A., na J., K. a v S. a též další činnosti, kterých bylo třeba k zajištění úspěšného pašování kokainu do jednotlivých evropských zemí, přičemž kokain je uvedený v příloze č. 1 jako omamná látka zařazená do seznamu 1. podle Jednotné Úmluvy o omamných látkách ve smyslu zákona č. 167/1998 Sb., přičemž všichni věděli, že se o takovou látku jedná, konkrétně se jednalo o následující případy:
obviněný J. I.
I.2. v přesně nezjištěné době v průběhu měsíce února 2003 vycestoval z České republiky do N. a odtud dne 11. 2. 2003 do K. s úmyslem převzít zde přesně nezjištěné větší množství kokainu a neoprávněně ho převézt z K. napolykané ve svém zažívacím traktu do N., avšak vzhledem k tomu, že se mu nepodařilo zkontaktovat se s místními dodavateli, kteří mu měli kokain určený k převozu doručit, k předávce nedošlo, a tak se vrátil zpět do N. bez kokainu,
I.3. dne 27. 2. 2003 vycestoval z České republiky do N. a odsud dne 9. 3. 2003 společně s obviněným H. Š. do S. s úmyslem převzít zde přesně nezjištěné větší množství kokainu a neoprávněně ho převézt ze S. napolykané ve svém zažívacím traktu do N., avšak vzhledem k tomu, že místní dodavatelé neměli požadované množství kokainu v danou dobu k dispozici, k předávce kokainu nedošlo, a tak se vrátil zpět do N. bez kokainu,
I.4. dne 27. 3. 2003 vycestoval společně s obviněným H. Š., linkovým autobusem z České republiky do N., kde převzal přesně nezjištěné větší množství kokainu, které dne 29. 3. 2003 převezl společně s H. Š. ve vlaku do České republiky, kde jej předal již odsouzenému R.H.,
Obviněný L. S.
I.16. v přesně nezjištěné době v průběhu měsíce října 2002 neoprávněně úmyslně převezl přesně nezjištěné větší množství kokainu z ostrova A., kde byl za tímto účelem od 3. 10. 2002 společně s obviněným M. Š., do N., přičemž kokain přepravoval ukrytý v kontejnerech, napolykaných v zažívacím traktu,
I.17. v přesně nezjištěné době v průběhu listopadu 2002 neoprávněně úmyslně převezl 750 gramů kokainu z ostrova A., kde byl za tímto účelem od 31. 10. 2002 společně s obviněným M. Š., který převezl přesně nezjištěné větší množství kokainu, do N., přičemž kokain přepravovali ukrytý v kontejnerech napolykaných v zažívacím traktu,
I.18. v přesně nezjištěné době v průběhu měsíce listopad a prosinec 2002 neoprávněně úmyslně převezl nejméně 500 gramů kokainu z Jamajky, kde byl za tímto účelem od 23. 11. 2002 společně s obviněným M. Š. a již odsouzeným R. H., kteří rovněž převezli každý nejméně 500 gramů kokainu, do N., kdy kokain přepravoval ukrytý v kontejnerech napolykaných v zažívacím traktu.
Obviněný H. Š.
I.19. v přesně nezjištěné době v měsíci říjen 2001 neoprávněně úmyslně převezl nejméně 248 gramů kokainu z ostrova C., kde byl za tímto účelem s obviněným M. M., který převezl nejméně 160 gramů kokainu, do N., přičemž kokain přepravoval ukrytý v kontejnerech napolykaných v zažívacím traktu,
I.20. v přesně nezjištěné době v průběhu měsíce listopadu a prosince 2001 vycestoval společně s již odsouzeným R. H., obviněným J. K., obviněným M. Š. a obviněným V. T., do N. a odtud na ostrov C., odkud neoprávněně úmyslně převezl přesně nezjištěné větší množství kokainu ukrytého v kontejnerech napolykaných v zažívacím traktu do N., přesně nezjištěné větší množství kokainu stejným způsobem převezli z C. do N. i obvinění K., Š. a T., odsouzený H. neoprávněně převezl nejméně 1 kg kokainu ukrytého na svém těle,
I.21. v přesně nezjištěné době v měsíci květen 2002 vycestoval s obviněným M. M., z České republiky do N. a dále pak na ostrov C., s úmyslem převézt neoprávněně z C. do N. přesně nezjištěné větší množství kokainu ve svém zažívacím traktu, avšak vzhledem k tomu, že místní dodavatelé kokain určený k převozu nedoručili, jelikož se zalekli toho, že J. P., který na ostrově v té samé době pobýval, je policista, vrátil se zpět do N. bez kokainu,
I.22. v průběhu ledna 2003 neoprávněně úmyslně převezl 120 gramů kokainu z J., kde byl za tímto účelem od 28. 12. 2002 společně s obviněným M. M., který převezl přesně nezjištěné větší množství kokainu, do N., kdy kokain přepravovali ukrytý v kontejnerech napolykaných v zažívacím traktu,
I.23. dne 27. 2. 2003 vycestoval z České republiky do N. a odsud dne 9. 3. 2003 společně s obviněným J. I. do S. s úmyslem převzít zde přesně nezjištěné větší množství kokainu a neoprávněně ho převézt ze S. napolykané ve svém zažívacím traktu do N., avšak vzhledem k tomu, že místní dodavatelé neměli požadované množství kokainu v danou dobu k dispozici, k předávce kokainu nedošlo, a tak se vrátil zpět do N. bez kokainu,
I.24. dne 27. 3. 2003 vycestoval společně s obviněným J. I. linkovým autobusem z České republiky do N., kde převzal přesně nezjištěné větší množství kokainu, které dne 29. 3. 2003 převezl společně s I. ve vlaku do České republiky, kde jej předal již odsouzenému R. H.
Obviněný M. Š.
I.25. v přesně nezjištěné době v průběhu května roku 2001 podnikl společně s odsouzeným J. P. a dále s I. M., která zde trávila dovolenou a o účelu trestu nic nevěděla, cestu na ostrov A. s úmyslem neoprávněně úmyslně odtud převézt přesně nezjištěné větší množství kokainu ukrytého v kontejnerech napolykaných v zažívacím traktu do N., přičemž z přesně nezjištěných důvodů kokain do N. nepřivezli.
I.26. v přesně nezjištěné době v průběhu měsíce listopadu a prosince 2001 vycestoval společně s již odsouzeným R. H., obviněným H. Š., obviněným J. K. a obviněným V. T. do N. a odtud na ostrov C., odkud neoprávněně úmyslně převezl přesně nezjištěné větší množství kokainu ukrytého v kontejnerech napolykaných v zažívacím traktu do N., přesně nezjištěné větší množství kokainu stejným způsobem převezli z C. do N. i obvinění Š., K. a T., odsouzený H. neoprávněně převezl nejméně 1 kg kokainu ukrytého na svém těle,
I.27. v přesně nezjištěné době v průběhu měsíce října 2002 neoprávněně úmyslně převezl přesně nezjištěné větší množství kokainu z ostrova A., kde byl za tímto účelem od 3. 10. 2002 společně s obviněným L. S. do N., přičemž kokain přepravoval ukrytý v kontejnerech, napolykaných v zažívacím traktu,
I.28. v přesně nezjištěné době v průběhu listopadu 2002 neoprávněně úmyslně převezl přesně nezjištěné větší množství kokainu z ostrova A., kde byl za tímto účelem od 31. 10. 2002 společně s obviněným L. S., který převezl 750 gramů kokainu, do N., přičemž kokain přepravovali ukrytý v kontejnerech napolykaných v zažívacím traktu
I.29. v přesně nezjištěné době v průběhu měsíce listopad a prosinec 2002 neoprávněně úmyslně převezl nejméně 500 gramů kokainu z J., kde byl za tímto účelem od 23. 11. 2002 společně s obviněným L. S. a již odsouzeným R. H., kteří rovněž převezli každý nejméně 500 gramů kokainu, do N., kdy kokain přepravoval ukrytý v kontejnerech napolykaných v zažívacím traktu.

Za tyto trestné činy byli obvinění odsouzeni tak, že obviněnému J. I. byl podle § 187 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou a podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 3. 2008, sp. zn. 2 T 3/2007, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněnému L. S. byl uložen podle § 187 odst. 4 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému H. Š. byl uložen podle § 187 odst. 4 tr. zák. a § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou a podle § 35 odst. 2 tr. zák. byly zrušeny výroky o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. 27 T 26/2006, a rozsudků Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 1. 2007, sp. zn. 2 T 293/2006, a ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 1 T 127/2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněnému M. Š. byl podle § 187 odst. 4 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.

Dále bylo rozhodnuto o vině a trestech spoluobviněných P. D., S. J., M. K., J. K., T. M., M. M., V. S., T. K. T., a V. T., a o zproštění z obžaloby o části trestné činnosti obviněných J. K., H. Š., V. T. a T. K. T.

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. 11 To 62/2009, projednal odvolání, která proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění J. I., L. S., H. Š., M. Š. a T. K. T. a rozhodl tak, že
I. podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. uvedený rozsudek zrušil ve výroku o trestu ohledně obviněného H. Š. a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že tohoto obviněného při nezměněném výroku o vině odsoudil podle § 187 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon ho zařadil podle § 39a odst. 3 tr. zák. do věznice s ostrahou. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. zrušil výroky o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 3 T 5/2005, který byl obviněnému doručen dne 15. 4. 2005, z rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 9. 2005, sp. zn. 3 T 138/2005, z trestního příkazu Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 9. 2006, rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 1. 2007, sp. zn. 2 T 293/2006, a z rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 1 T 127/2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl vysloven trest propadnutí věci, a to věcí, které jsou v rozsudku uvedeny.
II. Odvolání obviněných J. I. , L. S. , M. Š. a T. K. T. podle § 256 tr. ř. zamítl.

Obvinění J. I., M. Š., L. S. a H. Š. podali proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze prostřednictvím obhájců dovolání.

Obviněný J. I. dovolání opřel o důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. a vyjádřil nesouhlas s právním posouzením, protože se neztotožnil s tím, že by vycestoval se spoluobviněným H. Š. do N., převzal tam větší množství kokainu, které měl dne 29. 3. 2003 převézt do České republiky a předat je spoluobviněnému R. H. Dovolatel sice připustil, že do N. vycestoval, ale jak vyplynulo i z výpovědi H. Š. žádnou drogu nedovezli. Vytýkal proto, že nebylo dostatečně prokázáno, že se uvedený skutek stal, neboť pokud byli při zpáteční cestě z N. do Čech zadrženi, policie u nich nic nenalezla, a to přesto, že byl prohlédnut i vlak, ve kterém cestovali. Odposlechy, které měly obviněného usvědčit, jsou velmi nekonkrétní a nelze z nich dovozovat, že by přepravil drogu přes hranice. Z telefonních hovorů nelze jednoznačně prokázat, co konkrétně a kde mělo zůstat. Provedené odposlechy nemohou dokazovat jeho vinu, když v záznamech nebylo uvedeno, zda se mělo jednat o drogu, a závěry, že se o ní skutečně jednalo, jsou podle obviněného spekulativní. Protože nebylo spolehlivě prokázáno, že drogu napolykanou v zažívacím ústrojí skutečně převážel dovolatel, odkázal na zásadu in dubio pro reo , když pochybnosti o spáchání tohoto skutku neodstranil ani odvolací soud. Obviněný brojil i proti uloženému trestu, k němuž vytýkal, že stupeň společenské nebezpečnosti i při stejné právní kvalifikaci je v jeho případě nižší, než u ostatních spoluobviněných. V rámci skupiny osob, která se podle závěrů soudu měla účastnit stíhaného jednání, zastával obviněný nejnižší pozici a do organizování trestné činnosti nebyl nijak zapojen. Do organizované skupiny nebyl zapojen delší dobu, když rozmezí jeho tří cest nepředstavovalo delší časový úsek než dva měsíce. Soudy nevzaly do úvahy, že obviněný s orgány činnými v trestním řízení spolupracoval od prvního okamžiku, k cestám se, až na poslední případ, doznal, a napomáhal při odhalení trestné činnosti. Odmítl závěry soudu, že byl typ kurýra, který drogu přepravoval napolykanou v trávicím traktu, když tato skutečnost nebyla prokázána. V závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek ve výroku o vině zrušil a přikázal věc Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný L. S. ve svém dovolání odkázal na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř., neboť proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli nebylo přípustné a rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení. Ve vztahu k dílčím útokům (body I.16.-18.), jimiž byl obviněný uznán vinným, které byly posouzeny jako pokračující trestný čin podle § 187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák. zdůraznil, že popírá, že by se uvedených dílčích útoků dopustil a poukázal na výpověď svědka (již odsouzeného) R. H., který proti němu vypovídal pouze v přípravném řízení, avšak při hlavním líčení odmítl vypovídat. Dále obviněný namítl, že se těchto činů měl dopustit dříve, než byl dne 25. 3. 2003 odsouzen magistrátním soudem v S. J. na J. pro další dílčí útok tohoto pokračujícího trestného činu, kterého se měl dopustit dne 25. 1. 2003. Tímto cizozemským magistrátem byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců a peněžitému trestu ve výši 250.000,- Kč a náhradnímu trestu odnětí svobody pro případ, že peněžitý trest nebude zaplacen ve lhůtě stanovené soudem, v trvání 21 měsíců. Protože peněžitý trest obviněný nezaplatil, vykonal náhradní trest, a tak ve věznici na J. vykonal celkem 27 měsíců odnětí svobody. Obviněný s ohledem na konkrétní skutečnosti vycházející z obsahu spisu poukázal na to, že státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, ač měl již v roce 2003 dostatek odůvodněných skutečností nasvědčujících tomu, že obviněným byly útoky, pro něž se nyní řízení vede, spáchány, a že se jich měl dopustit dříve, než byl odsouzen pro pašování drog na J. v M. B. dne 25. 1. 2003, trestní stíhání včas nezahájil. Pro orgány činné v trestním řízení byl přitom obviněný dostupný, neboť bylo možno požádat o jeho vydání do České republiky k trestnímu stíhání z tehdejšího výkonu trestu odnětí svobody na J. Obviněný byl vyslýchán orgány činnými v trestním dne 3. 2. 2005 nejprve jako svědek v trestních věcech spolupachatelů L. L. a R. H., a teprve až dne 5. 4. 2005 bylo proti němu trestní stíhání zahájeno. Poté, co obviněný popsal časový průběh rozhodných úkonů orgánů činných v trestním řízení a soudu prvního stupně, zdůraznil, že při řízení proti němu vedeném pobýval na svobodě a na předvolání se dostavoval. Obviněný uvedl, že přestože popírá, že by se dopustil činů, jež mu jsou kladeny za vinu, připustil, že v zahraničí pobýval v době, kdy se jich měl dopustit, stýkal se s osobami, které byly stíhané spolu s ním nebo samostatně a s některými z nich ho pojilo i osobní přátelství. Obviněný též zmínil, že nelze přehlížet, že ode dne, kdy se měl dopustit trestné činnosti, uplynula doba 7 let, v níž orgány nepostupovaly v souladu s § 1 tr. ř. ve spojení s § 2 odst. 3, 4, 5, 6 tr. ř. a § 449 a násl. tř. ř. Současně však zdůraznil splnění podmínek pokračujícího trestného činu u všech čtyřech dílčích útoků (§ 89 odst. 3 tr. zák.), a tudíž soudy měly brát do úvahy uvedené odsouzení cizozemským orgánem, které bylo pro dílčí útok pokračujícího trestného činu, jehož se dopustil dříve, než další části útoků tohoto trestného činu, pro nějž je nyní projednáván. V této souvislosti obviněný poukázal i na ustanovení § 11 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř., a to, že podle jeho názoru soudy měly postupovat podle § 22 a § 35 odst. 2 tr. zák. a uložit obviněnému k předmětnému odsouzení souhrnný trest. Soudům však vytkl, že k posouzení této otázky neměly k dispozici originál předmětného rozsudku ani rozhodnutí o výkonu uvedeného trestu a spokojily se pouze se sdělením Úřadu státního zástupce J. Se zřetelem na odsouzení na J., které vykonal ve velmi těžkých podmínkách, a vrátil se s podlomeným zdravím, mělo být toto odsouzení vzato do úvahy, jakož i to, že po návratu z něho vedl řádný život. Obviněný má též za to, že je proti účelu zákona i trestu, aby s odstupem 7 let byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, když mezitím již vykonal trest odnětí svobody za čtvrtý dílčí útok pokračujícího trestného činu. Na základě všech uvedených výhrad obviněný požadoval, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a se zřetelem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. a ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. zastavil trestní stíhání, a z důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., aby byla věc vrácena Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí s tím, aby uložil soudu, aby zajistil oficiální rozsudek soudu na J. s vyznačením právní moci a oficiální úřední doklad soudu z J. o výkonu trestu. Poté, aby podle § 22 tr. zák. byl pravomocný rozsudek soudu na J. postupem podle § 449 tř. ř. uznán jako cizozemský rozsudek a následně aby podle § 35 odst. 2 tr. zák. rozhodl o souhrnném trestu. Obviněný současně požádal, aby byl podán návrh na odložení nástupu výkonu trestu nebo přerušení výkonu trestu, a pokud jej již nastoupil, aby byl z výkonu trestu propuštěn.

Obviněný H. Š. v doplňku dovolání označil dovolací důvod, podle něhož dovolání podal, a tak upřesnil, že dovolání opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K jednotlivým útokům, jimiž byl v bodech I.19.-24.) uznán vinným, uvedl, že trestná činnost mu nebyla prokázána, bylo naopak objasněno, že žádný kokain nepřivezl a ani dovézt nemohl. Ve všech případech tak nedošlo k dovezení jakéhokoli množství kokainu do České republiky. Vrchní soud se nezabýval tím, v čem konkrétně spočívala jeho trestná činnost a nepřipustil důkazy obviněného ani obhájce, čímž byly porušeny základní zásady trestního řízení. Obviněný H. Š. proto navrhl, aby rozsudky Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem byly zrušeny a aby soudu byla uložena povinnost provést řádné důkazní řízení k prokázání jeho viny.

V dovolání podaném obviněným M. Š. s odkazem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel namítl, že soudy obou stupňů výsledky provedeného dokazování a zjištěný skutkový stav věci při rozhodování o kvalifikaci jednání obviněného nedostatečně hodnotily a v důsledku toho dospěly k nesprávnému závěru, že se obviněný dopustil dílem dokonaného a dílem nedokonaného trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) odst. 4 písm. c) tr. zák. a § 8 odst. 1 tr. zák. k § 187 odst. 1, 2 písm. a) odst. 4 písm. c) tr. zák. U této právní kvalifikace brojil proti posouzení zvlášť přitěžující okolnosti podle § 187 odst. 4 písm. c) tr. zák., kterou soudy odůvodnily i splněním materiální podmínky podle § 88 odst. 1 tr. zák. Obviněný sice připustil, že po formální stránce k naplnění znaku, že spáchal čin ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, došlo, avšak materiální podmínka splněna nebyla. Soudům v této souvislosti vytkl, že tuto okolnost odůvodnily stejnými skutečnostmi, jež užily pro stanovení základní skutkové podstaty a dále poukázal na to, že ve srovnání s dalšími spoluobviněnými, či odsouzenými nebo dalšími osobami dosud stíhanými, které měly tvořit organizovanou skupinu působící ve více státech, byla jeho účast relativně menší. Obviněný poukázal na to, že podle zjištění soudu prvního stupně byl kurýrem, nikoli osobou, která by jednání organizovala, plánovala, seznamovala je s podrobnostmi a organizací cest do zahraničí a že ani nezajišťoval žádné další rozhodné úkony. Obviněný též zdůraznil, že ač činnost skupiny byla vymezena obdobím od května 2001 do konce roku 2004, on ve skupině působil pouze v období od května 2001 do prosince 2002 a jednání se dopustil pěti dílčími útoky. Jeho jednání tak mělo být kvalifikováno podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. S ohledem na kvalifikační znak podle § 187 odst. 2 písm. a) tr. zák., že čin spáchal ve větším rozsahu poukázal na to, že podle trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010 je trestný pouze tehdy, je-li v tomto rozsahu spáchán vůči dítěti. V závěru dovolání obviněný M. Š. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil ohledně něho rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. 11 To 62/2009, a podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že jeho jednání kvalifikuje jako dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu trestného činu nedovolené výroby a držení omamných prostředků a psychotropních látek podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a § 8 odst. 1 tr. zák. k § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák.

K takto podaným dovoláním se písemně vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, který k námitkám obviněného J. I. poukázal nejprve na to, že obviněný uplatnil argumentaci známou již z předchozího řízení v jeho trestní věci včetně odvolání. Soud druhého stupně se v rámci přezkumné činnosti dostatečně zabýval výhradami obviněného a náležitě reagoval na relevantní námitky obviněného. K námitkám obviněného týkajícím se nižší míry společenské nebezpečnosti jeho jednání, státní zástupce uvedl, že pozici kurýrů v organizovaných skupinách pachatelů nelegálně obchodujících s omamnými látkami, které působí ve více státech, nelze bagatelizovat. Na jejich činnosti je fungování takových skupin přímo závislé a jsou to oni, kdo drogy přepravují z místa původu do místa další distribuce a zajišťují tak těmto zločineckým organizacím zisk z prodeje drog. V případě obviněného J. I. nelze mít za to, že by jeho zapojení do takovéto zločinecké organizace nemělo být posouzeno ve smyslu § 187 odst. 4 písm. c) tr. zák. Ostatní výhrady, jež by měly naplňovat důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., prakticky výlučně směřovaly proti způsobu hodnocení provedených důkazů, potažmo proti výsledkům dokazování v podobě skutkových zjištění. Takovéto výhrady ovšem pojem nesprávného právního posouzení skutku či jiného nesprávného hmotně právního posouzení nenaplňují. V závěru tohoto vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

K dovolání obviněného L. S. státní zástupce, i přesto, že ho označil za poněkud chaotické , shledal, že se jím dovolatel zejména domáhal uložení souhrnného trestu k rozsudku vydanému na J., uvedl, že takový postup není přípustný, protože nedílnou součástí rozhodnutí o souhrnném trestu je i zrušení výroku o trestu uvedeného v soudním rozhodnutí, jímž byl pachatel odsouzen za sbíhající se trestnou činnost. Český soud nemá pravomoc rušit ustanovení cizozemského soudu, čehož se obviněný domáhal. Započtení vykonaného trestu (§ 22 tr. zák.) je možné, avšak až ve vykonávacím řízení (§ 334 tr. ř.), a jde o rozhodnutí, které není napadnutelné dovoláním. Námitce obviněného týkající se § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., že řízení trvalo nepřiměřeně dlouho, nepřisvědčil a uvedl, že obviněný L. S. byl do počátku roku 2005 pro orgány činné v trestním řízení prakticky nedostupný, neboť jeho předání k výkonu rozsudku do České republiky bez uznání jamajského rozsudku nebylo možné. Vzhledem k povaze předmětné trestní věci, mnohosti pachatelů, nezbytnosti mezinárodní spolupráce orgánů, nelze dobu od zahájení trestního stíhání do pravomocného skončení řízení považovat za nepřiměřeně dlouhou. Ze všech těchto důvodů navrhl, aby dovolání obviněného L. S. bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.

Státní zástupce dovolání obviněného H. Š. se zřetelem na jeho obsah posuzoval v době, než obviněný dodal jeho doplněk, tedy za stavu než označil dovolací důvod, pro který toto dovolání podal, a proto ho považoval za nedostatečné pro chybějící odkaz na zákonné ustanovení § 265b tr. ř. a nespecifikování zákonného dovolacího důvodu, který uplatňoval. Protože ani z argumentace nebylo možno na žádný dovolací důvod usoudit, navrhl, aby Nejvyšší soud toto dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř., neboť nesplňuje náležitosti obsahu dovolání.

Námitky v dovolání obviněného M. Š. považoval státní zástupce za opakování argumentace známé již z odvolacího řízení, kterou se soud druhého stupně v potřebné míře zabýval. Rozhodnutí odvolacího soudu považoval za dostačující i v případě vysvětlení vztahujícího se k okolnosti podle § 88 odst. 1 tr. zák., ohledně níž odvolací soud zcela správně konstatoval její naplnění pro závěr o možnosti použití zvlášť přitěžujícího znaku podle § 187 odst. 4 písm. d) tr. zák. K pozici kurýrů v organizovaných skupinách pachatelů provozujících nelegální obchod s omamnými látkami státní zástupce zopakoval, že je nelze proto, že je na nich založeno fungování skupin, bagatelizovat. Kvalifikační znak ve větším rozsahu ve smyslu trestního zákona č. 140/1961 Sb. a jeho odlišné zakomponování v zákoně č. 40/2009 Sb., trestním zákoníku, který ho vymezuje v § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, nelze zaměňovat. Protože námitky obviněného M. Š. považoval za zjevně neopodstatněné, navrhl, aby Nejvyšší soud toto dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněných J. I., M. Š., L. S. jsou přípustná podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., u obviněného H. Š. podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., všechna byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Dále Nejvyšší soud posuzoval, zda dovolání byla podána v souladu s dovolacími důvody a zda jsou opodstatněná.

Podle důvodu vyjádřeném v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání podali všichni obvinění, a je tedy ve vztahu ke všem obviněným možné uvést, že z vymezení dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze podat dovolání, když rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Relevantně s takto uplatněným dovolacím důvodem lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Kromě těchto pravidel je rovněž vhodné zdůraznit, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v § 265b tr. ř. nemůže být jen formální, ale je potřeba, aby byl takový důvod podložen konkrétními výhradami směřujícími proti nedostatkům v použité právní kvalifikaci, neboť skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoliv jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Tento důvod musí být v dovolání skutečně (tedy materiálně) tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami tak, jak vyžaduje ustanovení § 265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména § 265b odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).

Je třeba též připomenout, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. , o který své dovolání též opřel obviněný L. S., spočívá v tom, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné, což je tehdy, jestliže ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v § 11 odst. 1, 4 tr. ř. nebo § 11a tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno. Jedná se o takové situace, kdy příslušný orgán činný v trestním řízení v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo, nerozhodl o zastavení trestního stíhání dle § 172 odst. 1 tr. ř. apod. Dovolací důvod podle citovaného ustanovení se tudíž týká jen takové nepřípustnosti trestního stíhání, která vyplývá z ustanovení § 11 odst. 1, 4 tr. ř. nebo § 11a tr. ř. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání, nezakládají důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.

Pokud obviněný J. I. v dovolání označil i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., je nutné uvést, že o něj je možno dovolání opřít, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 v písmenech a) až k) tr. ř.

Obviněný J. I. své dovolání podané z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., zaměřil jak proti výroku o vině, tak i o trestu. Ve vztahu k výroku o vině vytýkal, že byl nesprávně uznán vinným uvedeným trestným činem proto, že se trestné činnosti nedopustil, protože i když do N. vycestoval, žádnou drogu nedovezl. Provedené dokazování, na podkladě něhož soudy uvedený skutkový stav zjistily, a to zejména odposlechy, uvedené skutkové okolnosti neprokazují. Proto, že nebyla jeho vina řádně objasněna a jsou o ní pochybnosti, dovolával se zásady in dubio pro reo .

K takto uplatněným výhradám je nutné zdůraznit, že obviněný jimi nevytýkal žádné právní nedostatky, ale brojil výhradně proti postupu soudu při provádění důkazů, na jejichž podkladě rozhodl v bodech I. 2.-4.) o vině obviněného. Obviněný napadl zejména rozsah provedeného dokazování, který nepovažoval za dostačující k tomu, aby jeho čin byl řádně objasněn.

Jak je z podaného dovolání patrné, obviněný J. I. takto stanovené podmínky nerespektoval, neboť brojil výhradně proti učiněným skutkovým zjištěním, s nimiž se neztotožnil a považoval je za nesprávná s poukazem na to, že se skutku kladeného mu za vinu způsobem, kterým jej popsal soud prvního stupně, nedopustil. Spáchání žalovaného skutku popírá s ohledem na to, že podle něj neexistuje přímý důkaz svědčící o jeho vině, když důkazy, o něž soudy své rozhodnutí opřely, zpochybnil a tvrdil, že závěry soudu jsou jen spekulativní.

Nejvyšší soud však podle obsahu podaného dovolání shledal, že ačkoliv obviněný své výhrady předložil jako otázky právní povahy, když tvrdil, že nenaplnil znaky uvedeného trestného činu, brojil materiálně (fakticky) proti okolnostem, které jsou vyjádřeny ve skutkovém zjištění výroku o vině napadeného rozsudku, s nímž se neztotožnil a nepovažoval takto vymezený skutek za správný. V uvedené souvislosti považuje Nejvyšší soud za potřebné odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, podle něhož označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonných dovolacích důvodů, nikoliv jen jejich označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Takto uvedené argumenty svědčí o tom, že obviněný obecná kritéria rozhodná pro uplatnění dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil, a v dovolání použil výhrady, jež na označený důvod nedopadají. Tvrzení, že nebyla naplněna skutková podstata trestného činu, jímž byl uznán vinným, což je zásadně námitka právní povahy, nelze bez dalšího podložení skutečnými právní argumenty považovat za skutečnost, která by na označený dovolací důvod dopadala.

Pokud obviněný ve vztahu ke stejnému označenému dovolacímu důvodu vytýkal nedostatek dokazování v tom, že soudy svá zjištění opřely jen o odposlechy telefonických rozhovorů mezi obviněnými, které nejsou průkazné, a jejichž obsahy byly vzaty za podklad rozhodnutí o vině všech obviněných jako jeden ze zásadních důkazů, jde o výhrady, které nemají hmotně právní obsah, neboť je jimi brojeno výhradně proti skutečnostem majícím procesní povahu, když zejména dopadají na ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., event. § 88 tr. ř.

Nejvyšší soud se proto pouze v tomto rozsahu zabýval tím, zda v daném případě nedošlo k extrémnímu nesouladu a shledal, že soudy obou stupňů uvedené otázce věnovaly potřebnou pozornost.

V této souvislosti je proto vhodné zmínit i odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který na straně 20 a násl. uvedl, že nelze soudu prvního stupně vytýkat jakékoliv pochybení. V tomto směru odvolací soud zdůraznil, že soud prvního stupně ohledně těchto obviněných provedl ve věci potřebné dokazování a všechny důkazy i náležitě ohodnotil v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. a své úvahy řádně odůvodnil. V tomto směru poukázal na velmi vyčerpávající a přesvědčivé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu je vhodné připomenout stranu 31, kde se obdobnou námitkou obviněného J. I. zabýval, a kde sice uvedl, že pro závěr o jeho vině vyšel z obsahu odposlechů ze dne 27. až 30. 3. 2003, avšak kromě jiného se opíral i o další důkazy. Kromě těchto důvodů, jak v návaznosti na uvedené argumenty soudu prvního stupně zdůraznil i odvolací soud, byly uvedené závěry v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř.

Ve vztahu k nedůvodnosti námitek obviněného považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že důkaz spočívající v odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle § 88 tr. ř. nalézací soud hodnotil jako rozhodující důkaz pro závěr o vině obviněných, avšak jak konstatoval v odůvodnění svého rozhodnutí, posuzoval jej v kontextu s obsahem ostatních důkazů, jež byly ve věci provedeny. Zmínit je vhodné v této souvislosti i to, že jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud shledaly, že nebyly zjištěny procesní vady ani nedostatky. Závěr o procesní způsobilosti tohoto důkazu je založen na vyhodnocení všech důležitých okolností, jimiž se odvolací soud zabýval na základě již dříve obviněnými vznesených námitek (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. III ÚS 484/2005 a 13. 10. 2005, sp. zn. III. ÚS 474/2005).

Na podkladě provedených a v souladu s trestním řádem ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. zhodnocených důvodů bylo dostatečně prokázáno, že obviněný J. I. činy popsanými v bodech I. 2.-4.) byl zapojen do mezinárodní distribuce drog jako kurýr, který měl drogu získanou v J. A. převážet do N. a následně také do České republiky, přičemž spolupracoval s obviněným H. Š. a odsouzeným R. H. Bez nadnárodní spolupráce a organizovanosti skupiny, ve které jako jeden článek, byť na nejnižším stupni, působil, by jeho činnost nebyla vůbec možná. Není tak pochyb o správnosti právního posouzení činu obviněného jako dílem dokonaného a dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák., když materiální stránka byla nepochybně naplněna.

Ve vztahu k námitkám obviněného J. I. týkajících se výroku o trestu je potřeba uvést, že obviněný vytýkal, že nebezpečnost jeho činu byla nižší než u ostatních obviněných, že nebyl zapojen do organizované skupiny a že jeho trestné jednání nepředstavovalo dlouhý časový úsek. Rovněž namítal, že soudy nevzaly na zřetel jeho součinnost s policejními orgány, že se až na poslední případ k činu doznal a napomáhal při odhalení trestné činnosti. Podle obsahu těchto námitek obviněný své výhrady o nesprávnosti uloženého trestu založil na jeho přílišné tvrdosti.

Takovými námitkami však není možné, byť podle jiného dovolacího důvodu, výrok o trestu napadat, protože námitky proti druhu a výměře trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. To lze jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné hmotně právní posouzení , na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Pokud obviněný v dovolání uplatnil též dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., s ohledem na obsah podaného dovolání, a na to, že odvolací soud odvolání obviněného J. I. i věcně přezkoumal, je zřejmé, že obviněný použil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě. Dovolání současně opřel i o důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve vztahu k němuž, jak je však shora rozvedeno, Nejvyšší soud dovolání neshledal relevantně podaným, a proto nejsou splněny ani okolnosti vymezené zákonem pro dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.

S ohledem na shora uvedené je tak zřejmé, že ačkoli obviněný dovolání formálně označil dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., svými námitkami, kterými brojil proti nesprávným skutkovým zjištěním a proti tomu, že trest byl nepřiměřeně přísný, tento ani jiný dovolací důvod nenaplnil, a proto Nejvyšší soud dovolání obviněného J. I. podle § 265i odst. b) tr. ř. odmítl.

V dovolání obviněného L. S. opřeném o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. je uvedena řada skutečností, z nichž některé nezapadají zcela do rámce jím namítaných okolností, resp. není dostatečně jasné, k jakému závěru směřují. Zcela nepochybné však je, že obviněný se v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. domáhal zastavení trestního stíhání s odkazem na okolnosti vyjádřené v ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., což dokladoval tím, že od doby spáchání činu uplynula doba delší než 7 let, když orgány činné v trestním řízení zahájily trestní stíhání proti jeho osobě s velkým zpožděním.

K takto uplatněné námitce považuje Nejvyšší soud s ohledem na obsah spisového materiálu poukázat na to, že není pochyb o tom, že obviněný se činu uvedeného v bodech I. 16.-18.) dopustil v rozmezí doby od října 2002 do prosince 2002. V předmětné věci se na páchání činu podílelo velké množství pachatelů, jak je mimo jiné patrné i z návěty skutkového stavu vyjádřeného pod bodem I., z nichž někteří byli souzení českými justičními orgány, ale pro mezinárodní rozsah celé organizované skupiny do ní byli zapojení i známí či neznámí pachatelé stíhaní jinými státy ať již v E. nebo v A., a je také nutné uvést, že trestná činnost řady z pachatelů byla rozkrývána postupně. Proto je zřejmé, že jak vyplývá z č. l. 1705, byl obviněný obžalován z trestného činu nedovoleného obchodování s kokainem, který spáchal dne 25. 1. 2003, a byl za tento trestný čin odsouzen rozsudkem Magistrátního soudu St. James, sp. zn. 5464/03, k pokutě 250.000 dolarů nebo šest měsíců, v případě nezaplacení pokuty dalších 21 měsíců, s následným výkonem trestu (č. l. 1705). Tento trest v trvání 27 měsíců obviněný vykonal, a v roce 2005 se vrátil do České republiky, kde proti němu bylo zahájeno trestní stíhání českými orgány činnými v trestním řízení podle § 160 odst. 1 tr. ř. dne 5. 4. 2005 (č. l. 411). Dne 29. 5. 2006 obviněný využil první možnosti o prostudování spisu a dne 11. 12. 2006 po doplnění dokazování byl s obsahem spisového materiálu seznámen podruhé (č. l. 2305). Obžaloba (č. l. 2363) byla podána Krajskému soudu v Ústí nad Labem dne 25. 4. 2007, který hlavní líčení konal ve dnech 10. až 21. 3. 2008, a dne 6. 6. 2008 byl vyhlášen dovoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud rozhodl při veřejném zasedání konaném dne 23. 11. 2009 (č. l. 2843). Z těchto skutečností je patrné, že trestní řízení vedené proti obviněnému L. S. v této věci trvalo od 5. 4. 2005 do dne 23. 11. 2009, tedy čtyři a půl roku.

K takto zjištěným skutečnostem považuje Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že nezpochybňuje, že porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě zakotvené v čl. 6 Úmluvy, jež se stala součástí právního řádu České republiky, je významným zásahem do principů zaručujících právo na spravedlivý proces. Tento článek Úmluvy se však stal především výzvou signatářským státům organizovat vnitrostátní soudnictví tak, aby principy v Úmluvě zakotvené byly respektovány. Pokud jde o Českou republiku, k naplnění obsahu čl. 6 Úmluvy došlo v podstatě novelou zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, provedenou zákonem č. 160/2006 Sb., jež nabyla účinnosti dne 27. 4. 2006. Na citovanou změnu v právním řádu, jež mj. dopadá i na případy zjištěných neodůvodněných průtahů v soudním řízení, reagoval ve své rozhodovací praxi v poslední době i Ústavní soud. Např. v usnesení ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07, výslovně konstatoval, že uvedenou novelizací byla zakotvena možnost dotčených osob v případech neodůvodněných průtahů nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§ 31a zák. č. 82/1998 Sb., ve znění dalších zákonů). S ohledem na takto rozšířené možnosti ochrany porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě Ústavní soud v citovaném usnesení zdůraznil princip subsidiarity ústavní stížnosti k jiným právním prostředkům způsobilým poskytnout ochranu právu, o němž je tvrzeno, že bylo porušeno. V podstatě shodně se vyjádřil Ústavní soud také ve svém usnesení ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1958/08 (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 5 Tdo 77/2009).

Nepochybné tak je, že nepřiměřenou délku trestního stíhání nebo delší dobu, která uplynula od spáchání trestného činu, by měly soudy prvního a druhého stupně promítnout do nižší výměry nebo do mírnějšího druhu ukládaného trestu. Nejde však o žádná zákonná hlediska pro druh či výměru ukládaného trestu, takže se nemohou uplatnit ani jako kritérium pro úvahy o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to tím spíše, že tento dovolací důvod není naplněn ani případným porušením těch hledisek při ukládání trestu, která zákon výslovně uvádí v ustanoveních § 31 až 34 tr. zák. Nepřiměřenou délku trestního řízení pak lze kompenzovat poskytnutím zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 5 Tdo 14/2008 uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit, 46. roč. 2008 - T 1094).

S ohledem na takto vymezené skutečnosti je tedy patrné, že pokud jde o požadavek obviněného L. S. vyjádřený s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., aby bylo zastaveno trestní stíhání z důvodu nepřiměřené délky trestního řízení, ve smyslu shora vyjádřených hledisek není stanoven žádný důvod k zastavení takového trestního stíhání, v němž došlo k průtahům nebo které trvá nepřiměřeně dlouhou dobu. Proto ani tyto skutečnosti nelze namítat s odkazem na citovaný dovolací důvod (k tomu podrobně srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2006, sp. zn. I. ÚS 41/2003, uveřejněný pod č. 26, sv. 40 Sb. nálezů a usnesení Ústavního soudu).

Jestliže obviněný L. S. uplatnil další výhrady, činil tak na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., k němuž již shora obecná kritéria byla vymezena, a proto na ně lze jen odkázat a z jejich znění i pro hodnocení námitek tohoto obviněného vycházet. Se zřetelem na úvahy v dovolání rozvedené, je možné usuzovat na to, že obviněný se v konečné podobě domáhal, aby mu byl uložen trest, do něhož by mu byl zahrnut i trest, který vykonal v rámci odsouzení magistrátem na J., a aby se jednalo o trest souhrnný. Takový požadavek však spojuje nejprve s postupem podle § 449 tr. ř. a § 22 tr. zák., na jejichž základě by byl teprve ukládán podle § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest.

K těmto výhradám je nutné nejprve uvést, že s ohledem na obsah spisu a prokázané skutečnosti je nezpochybnitelné, že obviněný L. S. byl rozsudkem Magistrátního soudu St. James ze dne 25. 3. 2003, sp. zn. 5464/03, odsouzen za trestný čin nedovoleného držení kokainu, který spáchal dne 25. 1. 2003, když byl kontrolován na letišti při letu M. A. do A. Tam ho zadržely místní orgány, neboť se choval podezřele, byl přijat do nemocnice a rentgenován a posléze vyloučil 95 válcovitých balíčků s kokainem. Za tento trestný čin mu byla uložena pokuta ve výši 250.000 dolarů nebo trest odnětí svobody ve výši šest měsíců, a kdyby tak neučinil, další trest odnětí svobody v trvání 21 měsíců (č. l. 1705).

K požadavkům obviněného na uložení souhrnného trestu je potřeba uvést, že p odle § 35 odst. 2 tr. zák. soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v odstavci 1, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším.

Z uvedené dikce je zřejmé, že uložení souhrnného trestu přichází v úvahu pouze v případě vícečinného souběhu, jen tehdy, byl-li pachatel za část sbíhající se trestné činnosti odsouzen, lze-li k takovému odsouzení přihlížet. Odsuzujícím rozsudkem soudu prvního stupně za jiný trestný čin se rozumí prvý odsuzující rozsudek o jiném trestném činu bez ohledu na to, zda případně v řádném nebo mimořádném opravném řízení byl tento rozsudek zrušen, pokud i po tomto opravném řízení věc skončila pravomocným odsouzením pachatele.

K tomu je především potřeba uvést, že aplikace ustanovení podle § 35 odst. 2 tr. zák. je možná jen tehdy, jde-li o rozhodnutí soudů České republiky. O takový soud se však podle požadavku obviněného nejedná, a obviněný žádá uložit souhrnný trest k cizozemskému rozsudku, což je vyloučeno. Této skutečnosti si je vědom i obviněný, a proto svou námitku podmiňuje postupem ve smyslu § 449 a násl. tr. ř., tedy zahájením a vedením postupu o uznání předmětného cizozemského rozhodnutí. Nutné je však připomenout, že doposud v souladu s ustanovením § 452 tr. ř. postupováno nebylo, a nedošlo tak ani k tomu, že by nastaly účinky uznaného cizozemského rozhodnutí podle § 453 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že taková situace nenastala a ani není z obsahu spisu patrné, že by uznávací řízení bylo byť jen započato, je předmětný požadavek obviněného zcela mimo jakékoli úvahy spojované s možností uložení souhrnného trestu podle § 35 odst. 2 tr. zák. Za stávající situace nelze učinit jiný závěr, než že neexistuje odsuzující rozsudek soudem prvního stupně České republiky ani žádný jiný, který by za něm mohl být považován.

K výhradám obviněného je však potřeba uvést i to, že tak, jak obviněný v dovolání rozvádí, argumentuje tím, že trestná činnost, pro kterou je nyní v projednávané věci stíhán, a ta pro níž byl odsouzen magistrátem na Jamajce, by měla být spáchána v pokračování. Za takového stavu by se však nejednalo o ukládání souhrnného trestu ve smyslu § 35 odst. 2 tr. zák., jak se obviněný domáhá, ale v obecné rovině lze říci, že by bylo (v poměrech českých soudů) možno uvažovat o ukládání společného trestu ve smyslu § 37a tr. zák., což však rovněž nepřichází do úvahy, neboť v rámci ukládání společného trestu se předpokládá v rozsudku dřívějším zrušení výroku o vině pokračujícím trestném činu a trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, jakož i celý výrok o trestu, což předpokládá, aby se jednalo o rozsudek českých soudů a nikoli cizozemský.

Pokud se obviněný v souvislosti s rozsudkem vydaným na J. dovolával ustanovení § 22 tr. zák., podle něho platí, že když byl pachatel pro týž skutek v cizině ve vazbě anebo potrestán orgánem cizího státu, započítá se mu doba strávená ve vazbě nebo vykonaný trest do trestu uloženého soudem České republiky, pokud je vzhledem k druhu uloženého trestu započítání možné. Obdobně postupuje soud, uložil-li pachateli trest úhrnný nebo souhrnný (§ 35 tr. zák.). Není-li započítání vazby nebo trestu v cizině uloženého možné, a to zejména proto, že v cizině byl vykonán zcela nebo zčásti trest takového druhu, jaký tento zákon nezná, přihlédne soud k této skutečnosti při stanovení druhu trestu, popřípadě jeho výměry. Smyslem tohoto ustanovení je zohlednit újmy, které měl pachatel v souvislosti s trestním stíháním pro určitý trestný čin konaným v cizině. Jak je patrné, započíst lze jen újmy, které měl pachatel v souvislosti s trestním stíháním pro týž skutek. Podle § 3 odst. 1 tr. zák. je otázka téhož skutku chápána ve vztahu k momentu, který dělí pachatelovo jednání na různé skutky, jímž je následek závažný z hlediska trestního práva, který pachatel způsobil nebo chtěl způsobit. Za jeden skutek lze považovat jen ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou pro tento následek kauzální, pokud jsou zahrnuty zaviněním (srov. rozhodnutí č. 8/1985 Sb. rozh. tr.). Podstatu skutku tvoří jednání, kterým jako projev vůle ve vnějším světě je konání i opomenutí, přičemž meze útoků (aktů) zahrnutých do jednání jsou určeny trestněprávně relevantním následkem, jehož příčinou je jednání. Přitom se jedná o následek, který je znakem některého konkrétního trestného činu. Takový konkrétní následek spojuje dílčí útoky (akty) do jednoho skutku a zároveň umožňuje dělit chování člověka na různé skutky.

Jestliže se uváží okolnosti v projednávaném případě, je zřejmé, že obviněný nebyl rozsudkem z J. odsouzen za tentýž skutek. Obviněný v dovolání dovozuje, že šlo o jeden útok z pokračujícího činu ve smyslu § 89 odst. 3 tr. zák. Tuto otázku není nyní možné v souvislosti se všemi dalšími skutečnostmi, a se zřetelem na aktuální stav věci, posoudit, když nedošlo k uznání předmětného rozsudku postupem podle § 449 tr. ř. Její řešení tak není v současném stadiu řízení rozhodné. Přesto je však na místě poznamenat, že v případě pokračujícího činu (§ 89 odst. 3 tr. zák.), nejde u dílčího útoku ve vztahu k dalším dílčím útokům téhož pokračujícího trestného činu o tentýž skutek ve shora uvedeném smyslu. Pokračováním v trestném činu se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku. Základní podmínkou pokračování v trestném činu je, že pachatel dílčími útoky uskutečňuje určitý trestný čin (srov. rozhodnutí č. 22/1990 Sb. rozh. tr.). Dílčí útoky (a to každý z nich) tedy musí naplňovat stejnou skutkovou podstatu trestného činu. Skutek u pokračujícího trestného činu tvoří všechny dílčí útoky, jimiž je tento skutek tvořen. Přitom je vhodné připomenout, že skutečnost, že některé útoky jsou spáchány na území České republiky a jiné v cizině, sama o sobě nevylučuje pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí č. 30/1987 Sb. rozhod. tr.). Proto, jestliže by bylo shledáno, že šlo ve srovnávaných odsouzeních o pokračující trestný čin, nebylo by možné uvažovat o postupu podle § 22 tr. zák., neboť v daném případě není splněna podmínka, že obviněný byl rozsudkem na J. odsouzen pro týž skutek, ale jde za daných okolností o dílčí útok pokračujícího trestného činu.

Při takovém závěru by pak bylo možné v obecné rovině uvažovat toliko o možnosti ukládání společného trestu ve smyslu § 37a tr. zák., jak bylo výše zmíněno, což je postup, který však se zřetelem na to, že nejde o rozsudek soudu České republiky, který nebyl ani uznán ve smyslu § 449 a násl. tr. ř., nelze aplikovat.

Uváží-li se s ohledem na výše rozvedený výklad, byl postup soudů prvního i druhého stupně, zcela správný, jestliže s předmětným rozsudkem jako s odsouzením, na nějž by dopadly podmínky § 35 odst. 2 tr. zák., nenakládaly. Jedinou možností, jak předmětné cizozemské odsouzení obviněného zohlednit, by bylo při ukládání výše a druhu trestu přihlédnout k tomu, že obviněný byl pro dílčí útok v cizině ve výkonu trestu a tuto skutečnost považovat za polehčující okolnost podle § 33 tr. zák. Vzhledem k tomu, že obviněnému byl za čin nyní projednávaný uložen trest na samé spodní hranici trestní sazby, je zřejmé, že namítaná skutečnost, je i v tomto, podle stanovené právní kvalifikace minimálně možném trestu, promítnuta, a to i s tím, že byl obviněný pro výkon trestu zařazen v souladu s § 39a odst. 3 tr zák. do mírnější věznice, než kam ve smyslu § 39a odst. 2 tr. zák. patřil.

Ze všech těchto důvodů nebylo Nejvyšším soudem shledáno dovolání obviněného L. S. v žádném z jím namítaných důvodů opodstatněným. Proto ho Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Se zřetelem na tento způsob rozhodnutí Nejvyššího soudu nebylo předmětné rozhodovat ani o žádosti obviněného o odkladu výkonu rozhodnutí, jehož se v dovolání též obviněný L. S. domáhal.

Obviněný M. Š., který byl uznán vinným rozsudkem soudu prvního stupně v bodech I.25.-29) svým dovoláním s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. brojil proti naplnění znaku, že čin spáchal ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech podle § 187 odst. 4 písm. c) tr. zák., a to jak po formální stránce, tak i se zřetelem na materiální podmínky § 88 odst. 1 tr. zák. Rovněž s odkazem na znaky vymezené v § 283 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb.) dovozoval, že není v jeho případě dán kvalifikační znak většího rozsahu podle § 187 odst. 2 písm. a) tr. zák.

S ohledem na tyto námitky je vhodné nejprve uvést, že trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák. spáchá ten, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabízí, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekurzor nebo jed, a učiní tak jako člen organizované skupiny nebo ve větším rozsahu a spáchá-li takový čin ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech.

Uvedený znak vychází z pojmu organizované skupiny, jíž se rozumí sdružení nejméně tří osob trestně odpovědných, jejichž vzájemná součinnost na realizování trestné činnosti vykazuje takovou míru plánovitosti jejího průběhu a tomu odpovídající rozdělení a koordinaci úloh jednotlivých účastníků, že tyto okolnosti zvyšují pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu a tím i jeho nebezpečnost pro společnost (viz rozhodnutí č. 45/1986 Sb. rozh. tr.). Nevyžaduje se, aby šlo o soustavnou trestnou činnost a vychází se z toho, že postačí, když je tímto způsobem proveden i pouze jeden akt trestné činnosti (srov. rozhodnutí. č. 1/1980 str. 19 a č. 53/1976-II Sb. rozh. tr.). Musí však jít o takovou organizovanou skupinu, která působí ve více státech, čímž se má na mysli, že se taková činnost organizované skupiny projevuje alespoň ve dvou státech, přičemž jedním z nich může být i Česká republika (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. 5 Tdo 794/2004). Pachatel musí vědět, že tato organizovaná skupina působí nejméně ve dvou státech.

Podle § 88 odst. 1 tr. zák. se k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.

Okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby naplněná v posuzovaném případě konkrétní skutečností však může mít v různých případech různou závažnost a rozdílný vliv na konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti, který není nikdy určován materiálním významem jen jedné, byť i závažné okolnosti, nýbrž je určován komplexem všech okolností případu, včetně těch, které leží mimo skutkovou podstatu trestného činu. Soud proto musí vždy přihlížet ke všem okolnostem konkrétního případu (viz rozhodnutí č. 36/1963 Sb. rozh. tr.) a při zkoumání podmínek § 88 odst. 1 tr. zák. musí vycházet ze souhrnu všech hledisek určujících společenskou nebezpečnost podle § 3 odst. 4 tr. zák. (rozhodnutí č. 4/1965 Sb. rozh. tr.). Vždy je nutno konkrétně zkoumat, zda okolnost, podmiňující použití vyšší trestní sazby, sehrála za daných skutkových souvislostí nějakou relevantní roli, z níž by bylo možno dovodit podstatné zvýšení stupně společenské nebezpečnosti.

Pro posouzení, zda jde z hlediska § 88 odst. 1 tr. zák. o naplnění zvlášť přitěžující okolnosti spočívající v organizované skupině působící ve více státech podle § 187 odst. 4 písm. c) tr. zák. je tomu tak tehdy, jestliže působení organizované skupiny ve více státech se vyznačuje pravidelným přeshraničním kontaktem kurýrů, častým využíváním mezinárodní přepravy, častým využíváním mezinárodního platebního styku, častější distribucí zboží a peněz přes státní hranice, mezinárodní dělbou činnosti, rafinovanými způsoby páchání ve více zemích apod., tedy všude tam, kde mezinárodní prvek sehrává nějakou významnou roli (viz přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. III. ÚS 1481/2009).

V projednávané věci je jednak z popisu skutkových okolností, ale i z odůvodnění rozsudků soudu prvního i druhého stupně zřejmé, že obviněný M. Š. byl jedním z členů velmi rozsáhlé organizované skupiny čítající velký počet osob fungujících na různých stupních celého velmi důsledně organizovaného systému. Lze proto zdůraznit vzájemnou provázanost činnosti, jíž zajišťoval obviněný M. Š. v úzké spojitosti s již odsouzenými či obviněnými J. P., R. H., H. Š., J. K., V. T. a L. S., se kterými v pěti případech vycestoval z České republiky na ostrovy A., C. a J., za účelem vyzvednutí drog a jejich převezení do N., a to tak, že měli napolykat kokain do zažívacího traktu, což se jim v některých případech podařilo (jednalo se o více než kilogram této drogy), a v jiných případech drogu pro objektivní překážky zejména na straně dodavatelů drogy, nepřivezli.

Je tak patrné, že obviněný plnil funkci kurýra, jak sám i vyjádřil. Tato skutečnost, považovaná za méně významnou než významnější role, jež zajišťovali jiní spolupachatelé zejména při organizování a zajištění funkce celého systému, je důležitým stupněm v rámci celé organizační struktury, neboť právě činnost kurýrů, převážejících drogu přes hranice různých kontinentů a státních hranic, je tou fází celé distribuce drog, díky níž je realizováno jejich rozšiřování i do velmi vzdálených oblastí, kde se drogy nepěstují nebo nevyrábějí. Jde o závěrečný článek celého procesu nelegálního obchodu s drogami. Rozhodně proto z tohoto hlediska, že se jednalo jen o kurýrní činnost, nelze považovat čin obviněného se zřetelem na jeho zapojení do celé mezinárodní struktury za společensky málo nebezpečný.

Rovněž je třeba zdůraznit, že v posuzovaném případě tak nešlo o jednorázový či nahodilý čin, neboť obviněný M. Š. se účastnil na dovozu drogy ze zahraničí po dobu asi jednoho roku. Šlo o dovoz drogy z J. A. na území N. opakovaný a velmi složitě konstruovaný, kdy bylo nutné převážené drogy skrývat při průjezdu různých států před jejich úředníky a institucemi, v zažívacím traktu, tedy způsobem velmi rafinovaným, z hlediska zdravotního nebezpečným. Mezinárodní prvek přitom nepochybně hrál při páchání trestné činnosti zásadní roli - byl conditio sine qua non pro úspěšnou realizaci záměru obviněných a dalších osob, neboť právě v zahraničí byly drogy opatřovány a odtud dováženy do N., odkud byly následně dále distribuovány (je tedy zřejmá i mezinárodní dělba činnosti). S ohledem na všechny uvedené aspekty, k nimž je nutné v tomto směru přihlížet a zvažovat je, lze danou činnost charakterizovat jako dobře promyšlenou, plánovanou, soustavnou a systematickou, dlouhodobě prováděnou se značnou rozhodností.

Všechny skutečnosti, jak byly v projednávané věci objasněny, plně svědčí pro závěr, že obviněný M. Š. jednáním kladeným mu za vinu naplnil znak kvalifikované skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 4 písm. c) tr. zák. spočívající ve spáchání činu ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech nejen po formální, ale i po materiální stránce.

K námitce obviněného vztahující se ke zvlášť přitěžující okolnosti ve smyslu § 187 odst. 2 písm. a) tr. zák., ohledně nenaplnění znaku značného rozsahu se zřetelem na jeho jinou právní úpravu ve skutkové podstatě trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., který nabyl účinnosti 1. 1. 2010) je argumentem zcela nepřijatelným a nemístným. Je totiž nutné poukázat na to, že obviněný čin páchal v průběhu roku 2001 až v prosinci 2002, soud prvního stupně rozhodl dne 6. 6. 2008 a odvolací soud dne 23. 11. 2009. Dovoláním napadené rozhodnutí tak nabylo právní moci ještě v době, než trestní zákoník vstoupil v účinnost. Z tohoto důvodu proto není na místě jakkoliv zvažovat novou právní úpravu, která na čin obviněného vůbec nedopadá, neboť dovolací soud přezkoumává činnost obviněného podle právní úpravy účinné v době, kdy rozhodnutí nabylo právní moci tj. plně podle trestního zákona č.140/1961 Sb.

Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud shledal, že soud prvního stupně i odvolací soud nepochybily, pokud čin obviněného M. Š. posoudily jako dílem dokonaný dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák., a protože tato právní kvalifikace odpovídá všem zákonným hlediskům i okolnostem, které byly ve věci prokázány, bylo dovolání obviněného M. Š. posouzeno jako zjevně neopodstatněné a Nejvyšší soud ho proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Obviněným H. Š. bylo v dovolání jím podaném na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zejména namítáno, že se nedopustil činu, jenž mu je kladen za vinu zejména proto, že uváděná trestná činnost mu nebyla prokázána, z důkazů vyšlo najevo, že žádný kokain nepřevážel a soudům vytýkal, že nevyhověly jeho návrhům na doplnění dokazování, čímž nebyly objasněny všechny rozhodné skutečnosti.

S ohledem na tento obsah podaného dovolání je zjevné, že obviněný nenaplnil kritéria shora ve vztahu k § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vymezená.

Obviněný H. Š. neuvedl žádné výhrady nebo námitky, které by měly povahu hmotněprávních okolností, ale napadená rozhodnutí považuje za nesprávná ve způsobu, jakým bylo provedeno dokazování a na jeho základě byl vymezen skutkový stav věci. Tvrzení obviněného spočívající v tom, že čin, jak je ve výroku rozsudku soudu prvního stupně v bodech I.19.-24.) vymezen, nespáchal, že žádné drogy nedistribuoval, je zcela v rozporu s tím, jak jsou uvedená skutková zjištění v tomto bodu popsána. Obviněný se tak domáhá změny skutkového stavu věci, s nímž se neztotožnil.

Se zřetelem na takto vymezené argumenty obviněný v dovolání neuvedl takovou skutečnost, která by byla pod označený dovolací důvod podřaditelná, neboť nezmínil jakékoliv právní námitky, ale omezil se toliko na výhrady proti učiněným skutkovým zjištěním anebo proti procesnímu postupu. Obviněný tak materiálně označený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil, protože skutečnosti, které považoval za nedostatky, neměly právní charakter.

Nejvyšší soud v posuzovaném případě shledal, že soudy opřely svůj závěr o vině obviněného o různé listinné důkazy a též o výpovědi svědků, jež podrobně ve svých rozhodnutí rozvedly. Na podkladě těchto důkazů vysvětlily dostatečně přesvědčivě, na základě jakých skutečností se obviněný činu dopustil, jakož i to, v čem je jeho obhajoba vyvrácena. Z rozvedených důkazů ani z nich vyvozených závěrů nevznikají pochybnosti o tom, že skutek tak, jak je popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, má oporu v důkazech, které byly provedeny a hodnoceny v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Námitky, jež obviněný uplatnil v dovolání, jak již bylo uvedeno shora, jsou jen opětovným zopakováním jeho obhajoby z předchozího řízení. S obhajobou obviněného se postupně nalézací i odvolací soud v odůvodněních svých rozhodnutí vypořádaly a vysvětlily (viz odůvodnění soudu prvního stupně na straně 29, 30, 36, 37, 38, 40 a odvolací soud na straně 21 a 22).

Za situace, kdy byly všechny rozhodné okolnosti v rámci provedeného dokazování řádně provedeny a vyhodnoceny, a kdy nevznikají pochybnosti o žádné z důležitých a pro rozhodnutí o vině obviněného významné okolnosti, je rozsah provedeného dokazování dostačující a soudy nepochybily, pokud dalším důkazním návrhům obviněného na doplnění dokazování nevyhověly.

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem, Nejvyšší soud shledal, že obviněný H. Š. dovolání podal z jiného než v zákoně vymezeného dovolacího důvodu, a proto je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 23. března 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová