8 Tdo 154/2017
Datum rozhodnutí: 27.04.2017
Dotčené předpisy: § 23 tr. zákoníku, § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku



8 Tdo 154/2017-43

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 4. 2017 o dovolání obviněného P. D., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 9 To 424/2016, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 6 T 84/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. D. odmítá .
Odůvodnění:

1. Obvinění P. D. a P. K. byli rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. 6 T 84/2015, uznáni vinnými, že

v neděli dne 20. 7. 2014 v době okolo 10:00 hodin přijeli oba obvinění spolu s dalším neztotožněným mužem, blíže neztotožněným vozidlem Škoda Octavia tmavě modré barvy do obce Ú. před dům č. ..., odkud za stálého postrkování přinutili poškozeného A. T., nasednout na zadní sedadla vozidla, poté poškozeného odvezli do objektu výkupny sběrných surovin v prostoru bývalého kravína v obci Ú., přičemž mu po cestě P. K. vzal z ruky mobilní telefon, aby nemohl nikam volat, zde jej vytáhli za ruce z vozidla a odvedli do některé z místností, kde čekali již dva neztotožnění muži, kteří drželi v ruce baseballovou pálku a řetěz, posadili ho na židli, zamknuli dveře a poté poškozeného násilím nutili k doznání krádeže barevných kovů ve výkupně nebo k označení pachatelů této krádeže, přičemž mu P. K. opakovaně kropil hadicí hlavu vodou, kdy pod nátlakem a ze strachu o svůj život označil jako pachatele nejprve D. P., kterého poté obvinění přivezli do objektu za účelem konfrontace s poškozeným, a kde dal D. P. k poškozenému A. T. ránu dlaní do obličeje, že jej křivě obvinil, a poté poškozený pod nátlakem a ze strachu o svůj život ukázal bratry D. a P. S. a místo jejich bydliště, a poté odvezli poškozeného A. T. zpět do obce Ú., kdy mu jeden z mužů ve vozidle vyhrožoval jeho rozsekáním do kukuřice v případě, že to ohlásí policii.

2. Takto popsané jednání obou obviněných soud právně kvalifikoval jako zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku spáchaný formou spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za to každému z obviněných uložil podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku u každého z nich podmíněně odložil na zkušební dobu dvou roků. Současně soud podle § 226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby původně spoluobviněného D. P. 3. Proti citovanému rozsudku podali oba obvinění odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 9 To 424/2016, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl. 4. Proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podal dovolání již jen obviněný P. D. (dále jen obviněný , příp. dovolatel ). Učinil tak prostřednictvím svého obhájce Mgr. Petra Drapáka z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. 5. V podrobnostech dovolatel rozvedl, že na rozhodnutí soudů obou stupňů je nutno nahlížet jako na nezákonná a nepřezkoumatelná, když ani jejich odůvodnění neodpovídají ustanovení § 125 tr. ř. Namítl jednak, že již obžaloba nebyla podána pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání (trestní stíhání bylo zahájeno pro skutek ze dne 21. 7. 2014 , ale obžaloba byla podána pro skutek ze dne 20. 7. 2014 ), dále pak, že následně při hlavním líčení před soudem prvního stupně neměl (se spoluobviněným P. K.) možnost vyjádřit se ke každému důkazu, přičemž v protokolu o hlavním líčení se navíc vyskytují úkony, které vůbec nebyly provedeny (například nebyli po každém provedeném důkazu vyzváni, aby se k němu vyjádřili), a také to, že tento soud se odmítl zabývat skutečností, že poškozený A. T. (dále převážně jen poškozený ) měl možnost nahlížet v přípravném řízení do spisu, což prostřednictvím svého zmocněnce učinil, a konečně to, že neučinil žádné skutkové zjištění o tom, že poškozený byl v minulosti trestně stíhán, a tedy tuto skutečnost nijak nehodnotil. 6. Obviněný rovněž vytkl soudu prvního stupně, že prováděl podle vlastních kritérií předběžnou selekci nabízených důkazů, a pokud důkazy provedl, nevyhodnotil je logicky a přesvědčivě. Zdůraznil také, že tento soud při svém rozhodování vycházel z nezákonného a nepřezkoumatelného znaleckého posudku znalce PhDr. Petra Goldmanna, který znalec zpracoval, aniž studoval trestní spis, a při hlavním líčení dokonce připustil, že v rámci jeho znaleckého zkoumání došlo k chybě, takže měl být vyžádán jeho doplněk; v této souvislosti poukázal na to, že přestože si znalec musel být vědom toho, že poškozený požívá psychofarmaka, tuto skutečnost při vyšetření nijak nepromítl do hodnotící stránky svých závěrů, a soud prvního stupně měl tudíž rovněž nechat zpracovat znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychiatrie, k otázce, zda u poškozeného není možné diagnostikovat nějaké psychické poruchy, případně zda mohly mít vliv na jeho přesvědčivou výpověď, resp. věrohodnost. 7. Další důvodné pochybnosti dovolatel formuloval ve vztahu ke skutkovým zjištěním jak soudu prvního, tak i druhého stupně. Konkrétně namítl, že soudy obou stupňů jednoznačně pochybily v hodnocení důkazů s tím, že tyto hodnotily jednostranně a pouze v jeho neprospěch, nevysvětlily, proč uvěřily zcela ojedinělé a v průběhu řízení měněné výpovědi poškozeného a proč ignorovaly důkazy v jeho prospěch, například části (soudům se nehodící) výpovědí svědků P. E., J. B. a V. Š., s těmito se nijak nevypořádaly a v odůvodnění svých rozhodnutí je ani neuvedly, čímž porušily ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., a tím i jeho právo na spravedlivý proces. V důsledku toho pak nepostupovaly ani v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř., neboť nezjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a svá rozhodnutí odůvodnily pouhým konstatováním, které nemá žádné logické vysvětlení opřené o zákonný a bezvadný důkaz. Dovolatel proto vyslovil názor, že provedené důkazy jsou v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními soudů, a rovněž přesvědčení, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo, což mělo za následek jejich nesprávný závěr o jeho vině a trestu. 8. V návaznosti na uvedené skutečnosti obviněný vytkl soudům obou stupňů, že z takto neúplně provedeného dokazování nemohly učinit právní závěr o tom, že byla naplněna subjektivní stránka zavinění daného trestného činu, a tvrdil, že tato byla již nalézacím soudem prakticky apriorně presumována. Následně podal výklad k právní úpravě zavinění podle § 4, § 5 tr. zák. a trestnému činu podle § 254 odst. 1 alinea třetí tr. zákoníku a § 254 odst. 2 alinea první tr. zákoníku . 9. K tomu je třeba poznamenat, že obviněný tak učinil zřejmě omylem, neboť jednak citoval zákonná ustanovení upravující problematiku zavinění ze zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (platného do 31. 12. 2009), ačkoliv daný skutek byl právně posouzen podle zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (účinného od 1. 1. 2010), jednak odkázal na ustanovení trestního zákoníku týkající se trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění , ačkoliv byl uznán vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku (spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku). 10. V závěru svého podání dovolatel shrnul, že rozhodnutí soudů obou stupňů postrádají argumentační a důkazní sílu, vycházejí z pouhých výmyslů a domněnek a jsou výsledkem deformace důkazů jednoznačně v jeho neprospěch a vybočení z mezí volného hodnocení důkazů. S ohledem na všechny uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Praze zrušil a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně učinil podnět, aby předseda senátu soudu prvního stupně podle § 265h odst. 3 tr. ř. předložil bez zbytečného odkladu spisy s návrhem na odložení výkonu rozhodnutí v dané věci Nejvyššímu soudu. 11. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ) ve svém vyjádření k němu předně uvedla, že je opakováním identických námitek, které dovolatel uplatnil již ve svém odvolání a s nimiž se odvolací soud odpovídajícím způsobem vypořádal. Dále rozvedla, že výhrady obviněného, jimiž zpochybňoval dodržení totožnosti skutku, procesních pravidel, včetně těch, jež se týkaly hodnocení důkazů, a závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie, zpracovaného znalcem PhDr. Petrem Goldmannem, nelze pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. 12. Státní zástupkyně zdůraznila, že v posuzované věci se nejedná ani o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. Soud prvního stupně si byl plně vědom důkazní situace, přistupoval pečlivě k hodnocení jednotlivých důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. a skutkový děj zrekonstruoval na základě provedených důkazů správně. Současně je zřejmé, že oba soudy postupovaly v souladu s ustanoveními § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 tr. ř., když jim nelze vytknout svévoli, přičemž odůvodnění jejich rozhodnutí je jasné, logické a přesvědčivé. Jestliže i přes tuto skutečnost obviněný činí kroky ke zpochybnění skutkových závěrů a až následně od těchto závěrů dovozuje jiné závěry právní, jde z pohledu tvrzeného důvodu dovolání o námitky irelevantní. 13. Z těchto důvodů státní zástupkyně v závěru svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, a aby tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. 14. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státní zástupkyně datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 24. 3. 2017). Jeho případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici. 15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř. 16. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami. 17. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. 18. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa) . 19. Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že tento dovolací důvod přichází v úvahu pouze v jeho druhé variantě, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. 20. Jako druhý dovolací důvod obviněný uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.). 21. V tomto ohledu dovolání obviněného nemohlo obstát, neboť námitky, jež uplatnil s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byly výhradně procesního charakteru, protože směřovaly proti vedení dokazování, jeho rozsahu, způsobu hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů a skutkovým zjištěním, jež soudy na podkladě provedeného dokazování učinily (vytkl jednak, že v dané věci nebyla zachována totožnost skutku vzhledem k uvedení rozdílného dne, kdy se daný skutek stal, v usnesení o zahájení trestního stíhání a v obžalobě, a jednak, že v hlavním líčení před soudem prvního stupně neměl možnost vyjádřit se k prováděným důkazům, a dále namítl, že soud prvního stupně prováděl předběžnou selekci nabízených důkazů, provedené důkazy hodnotil nelogicky, nepřesvědčivě, a zejména jednostranně a pouze v jeho neprospěch, přičemž vycházel z nezákonného a nepřezkoumatelného znaleckého posudku znalce PhDr. Petra Goldmanna, a jak tento soud, tak soud druhého stupně uvěřily zcela ojedinělé a v průběhu řízení měněné výpovědi poškozeného, a naopak ignorovaly důkazy v jeho prospěch, v důsledku čehož nezjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a jejich rozhodnutí jsou výsledkem deformace důkazů v jeho neprospěch a vycházejí z pouhých výmyslů a domněnek). Do tohoto okruhu irelevantních námitek pak patří i dovolatelova nelogická argumentace zmíněná výše v závěru odstavce 7. 22. Takto koncipovanou dovolací argumentací, jíž napadal proces dokazování a hodnocení důkazů, jak je upraven v ustanoveních § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., se obviněný primárně snažil zpochybnit správnost učiněných skutkových zjištění, a teprve v návaznosti na to (tedy až sekundárně) tvrdil, že soudy obou stupňů učinily chybný závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným, a jejich rozhodnutí pak spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. Neuplatnil tudíž žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska jím uvedeného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Proto je třeba zopakovat, že námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). 23. Jestliže přitom dovolatel rozhodujícím soudům vytýkal, že porušily zásadu in dubio pro reo , pak Nejvyšší soud konstatuje, že taková výhrada směřuje rovněž do hodnocení provedených důkazů a do oblasti skutkových zjištění, takže nejde o námitku, která by se týkala otázky právního posouzení skutku ani otázky jiného hmotně právního posouzení. Pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má vztah ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí v pochybnostech ve prospěch obviněného , tj. týká se právě jen otázek skutkových. 24. Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 177/04, sp. zn. IV. ÚS 570/03, z poslední doby pak sp. zn. I. ÚS 520/06, a zejména stanovisko pléna Ústavního soudu Pl.ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.). 25. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně a přesvědčivě vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil, a zabýval se rovněž obhajobou obviněného (srov. zejména strany 18 až 23 jeho rozsudku). S těmito hodnotícími úvahami a závěry se plně ztotožnil i soud odvolací v odůvodnění svého usnesení (srov. jeho strany 2 a 3). Nejvyšší soud nemá, co by takovému postupu obou soudů nižších instancí mohl vytknout. 26. V obecné rovině lze rovněž připomenout, že právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. 27. Pro úplnost je vhodné dodat, že dovolací argumentace obviněného je doslovným opakováním námitek, jež uplatnil ve svém odvolání, a rovněž v podstatě celé obhajoby uplatněné v předchozím řízení před soudy obou stupňů, jež se jí řádně zabývaly a dostatečně se s ní vypořádaly. 28. Pokud by pak výhrady dovolatele měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. § 265a odst. 4 tr. ř.). 29. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 180/03, a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu. 30. Nejvyšší soud nepřehlédl, že obviněný ve svém podání současně učinil podnět, aby předseda senátu soudu prvního stupně podle § 265h odst. 3 tr. ř. předložil bez zbytečného odkladu spisy s návrhem na odložení výkonu rozhodnutí v dané věci Nejvyššímu soudu. Předsedkyně senátu soudu prvního stupně však takový návrh při předložení věci a spisu Nejvyššímu soudu neučinila, a proto Nejvyšší soud ani neměl o čem rozhodovat. Jen pro úplnost lze dodat, že předseda senátu Nejvyššího soudu by však zákonné podmínky pro takové rozhodnutí podle § 265o odst. 1 tr. ř. už s ohledem na způsob rozhodnutí o podaném dovolání ani neshledal. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 4. 2017

JUDr. Jan Bláha
předseda senátu