8 Tdo 154/2011
Datum rozhodnutí: 09.03.2011
Dotčené předpisy: § 265k odst. 1 tr. ř., § 265k odst. 2 tr. ř., § 265l odst. 1 tr. ř.




8 Tdo 154/2011
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. března 2011 k dovolání obviněného L. O., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 7 To 487/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 88 T 146/2009, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j í usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 7 To 487/2010, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 2. 7. 2010, sp. zn. 88 T 146/2009.

Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j í všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. s e věc p ř i k a z u j e Městskému soudu v Brně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. 7. 2010, sp. zn. 88 T 146/2009, uznal obviněného L. O. (dále jen obviněný , příp. dovolatel ) vinným, že:

dne 10. 10. 2009 v době kolem 11:15 hod. v B. na ulici M. po dopravní kolizi mezi vozidlem Peugeot 405, řízeným obžalovaným a vozidlem Škoda Forman, řízeným poškozeným T. D., obžalovaný slovně napadl poškozeného D. slovy čuráku, nauč se řídit a poté poškozeného D. jednou udeřil dlaní pravé ruky na levou tvář a pak jedním úderem pěstí do obličeje, rozrazil poškozenému dolní ret a následně dvakrát kopl do vozidla poškozeného zn. Škoda Forman, na kterém rozbil pravý přední světlomet a poškodil masku, čímž způsobil poškozenému D. škodu poškozením ve výši 1.000,- Kč .

Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zák. ), za který mu podle § 202 odst. 1 tr. zák. uložil trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu osmnácti měsíců. Současně mu podle § 59 odst. 2 tr. zák. uložil, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozeného s jeho nárokem na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 7 To 487/2010, podle § 256 tr. ř. zamítl.

Obviněný ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce Mgr. Radima Strnada podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dovolatel po stručném shrnutí obsahu předchozího řízení uvedl, že k naplnění skutkové podstaty trestného činu výtržnictví je třeba naplnění více znaků kumulativně, přičemž jeho podstatou je jednání ohrožující společnost, nikoli jednotlivce. Na základě těchto úvah dovodil, že jeho jednání dané podmínky nenaplňuje, jelikož nemohlo nabýt takové intenzity, aby došlo k narušení veřejného klidu a pořádku. I podle popisu svědků vypovídajících v jeho neprospěch došlo pouze k soukromému sporu, jehož intenzita nebyla schopna předmětnou skutkovou podstatu naplnit. Vyslovil proto přesvědčení, že ze strany soudů obou stupňů došlo k nesprávné právní kvalifikaci skutku. Svá tvrzení následně doplnil citací z komentáře k trestnímu zákonu, podle níž při posuzování činů výtržnické povahy je nutné z hlediska ustanovení § 202 tr. zák. zjišťovat i pohnutky činu .

V závěru svého podání dovolatel navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby bylo usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2010 pod sp. zn. 7 To 487/2010 zrušeno a věc vrácena Krajskému soudu v Brně k novému projednání .

Na tomto místě je třeba poznamenat, že k dalšímu podání obviněného označenému jako Doplnění dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2010 pod sp. zn. 7 To 487/2010 , které bylo doručeno Městskému soudu v Brně dne 14. 1. 2011 a je založeno na č. l. 98 spisu, Nejvyšší soud nepřihlížel, neboť bylo vypracováno výlučně samotným obviněným. Takový postup je totiž v rozporu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., podle něhož obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce. Podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se nepovažuje za dovolání, byť bylo takto označeno.

K dovolání zpracovanému obhájcem obviněného se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ) a uvedl, že deklarovanému dovolacímu důvodu odpovídají námitky, podle kterých jednání obviněného nenaplňovalo skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., protože bylo méně intenzivní a nenarušilo veřejný pořádek. Současně však upozornil, že při posuzování důvodnosti těchto námitek je nutno důsledně vycházet ze skutkových zjištění, jak jsou vylíčena v tzv. skutkové větě a v odůvodněních soudních rozhodnutí, a nelze tedy přihlížet k obecně vyjádřenému nesouhlasu dovolatele se skutkovými zjištěními. Dále shledal, že zvolenému dovolacímu důvodu neodpovídají ani námitky směřující proti kvalitě přezkumné činnosti odvolacího soudu.

Státní zástupce dále vyslovil názor, že v obecné rovině lze dovolateli přisvědčit v tom, že každé fyzické napadení občana, i když bylo spácháno veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, nemusí vždy naplňovat skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. Objektem tohoto trestného činu je občanské soužití, z čehož vyplývá, že předmětem ochrany tedy primárně nejsou individuální zájmy jednotlivých občanů (např. jejich zdraví, majetek, čest apod.), nýbrž šířeji pojatý komplex vztahů, jimiž je uspořádána koexistence v určité lokalitě. Z této povahy chráněného zájmu lze dovodit, že má-li být nějaké jednání, tedy i napadení jiného, pokládáno za výtržnost ve smyslu trestního zákona, musí se určitým výraznějším způsobem dotýkat veřejného pořádku jako hodnoty, která přesahuje individuální zájmy jednotlivců.

V návaznosti na tyto teoretické závěry státní zástupce dospěl k přesvědčení, že ve světle skutkových zjištění učiněných ve věci bylo jednání obviněného naprosto neadekvátní reakcí na kolizi vozidel v silničním provozu, když druhého účastníka této kolize napadl nejdříve vulgárními výroky a následně též zaútočil proti jeho tělesné integritě a majetku. Podle skutkových zjištění vylíčených v napadených soudních rozhodnutích při tom nešlo o individuální potyčku , jak věc prezentuje dovolatel, ale o jednostranný útok ze strany obviněného.

V tomto kontextu státní zástupce poukázal na právní úpravu obsaženou v § 47 zákona č. 361/2000 Sb. (např. 47 odst. 3 písm. f), g) cit. zákona), která určuje, jak se mají chovat účastníci dopravní nehody, a to i vůči sobě navzájem. Jestliže jeden z účastníků nehody situaci po nehodě řeší poměrně razantním fyzickým útokem proti jinému účastníkovi, pak takovéto agresivní jednání směřuje nejenom proti individuálním zájmům druhého účastníka silničního provozu, ale dotýká se též veřejného pořádku a jako takové je projevem neuctivého postoje pachatele k zásadám občanského soužití, které mj. předpokládají civilizovaný způsob řešení konfliktních situací mezi občany. Pokud k takovémuto násilnému chování řidiče dojde veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném což bude v případě dopravní nehody spíše pravidlem je takovéto jednání nutno považovat za výtržnost ve smyslu § 202 odst. 1 tr. zák. V tomto směru pak z hlediska existence formálního i materiálního znaku uvedeného trestného činu nemá podstatný význam, který z řidičů nehodu zavinil. K tomu podotknul, že určení míry zavinění jednotlivých řidičů v případě kolize mezi vozidly bývá někdy složitým úkolem i pro orgány činné v trestním řízení a nemůže být samozřejmě řešeno emocionální úvahou některého z řidičů na místě nehody. Právě takovýto na místě učiněný jednostranný závěr o zavinění poškozeného na nehodě při tom byl dovolatelem zmiňovanou pohnutkou činu.

Státní zástupce proto dospěl k závěru, že skutek popsaný ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku naplňoval všechny znaky trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. spáchaného ve formě napadení jiného na místě veřejnosti přístupném . Ačkoli připustil, že úvahy nalézacího soudu týkající se existence znaků souzeného trestného činu byly poněkud kusé (odkázal zejména na str. 4 odůvodnění rozsudku), nepovažoval tuto skutečnost za vadu rozsudku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby toto své rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně vyjádřil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s tím, aby i jiné nežli navrhované rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [ § 265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř. ] , bylo podáno osobou oprávněnou [ § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ] , v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

Obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže proto přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Ve světle těchto zásad lze považovat námitky vznesené obviněným z hlediska jím uplatněného dovolacího důvodu za relevantní. Jelikož je Nejvyšší soud současně shledal důvodnými, nemohl podané dovolání odmítnout. Za této situace jeho povinností naopak bylo, aby podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, však Nejvyšší soud mohl přihlížet, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo dovolání podáno.

K uvedené problematice je ovšem nejprve zapotřebí (alespoň ve stručnosti a jen v obecné rovině) uvést, že trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. (ve znění účinném v době spáchání činu) spáchá ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí historickou nebo kulturní památku, hrob nebo jiné pietní místo anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí.

Smyslem citovaného ustanovení je chránit klidné občanské soužití proti závažnějším útokům narušujícím veřejný klid a pořádek. Zpravidla bývají výtržnictvím ohroženy i další zájmy, zejména zdraví lidí, cizí majetek, čest a důstojnost lidí apod. (tzv. sekundární objekt trestného činu). Jednání má dvě formy, a to hrubou neslušnost a výtržnost . Konkrétní jednání může naplňovat obě tyto formy, které se někdy překrývají. Jde zpravidla o násilný nebo slovní projev takového charakteru, že hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví, majetku nebo výrazně snižuje vážnost většího počtu osob současně přítomných.

Trestní zákon však v citovaném ustanovení uvádí jen demonstrativní výčet jednání, která mají povahu výtržnosti (a hrubé neslušnosti), jejich další možné formy ponechává na výkladové praxi. Z ní je patrné, že hrubou neslušností nebo výtržností mohou být jak fyzické útoky proti osobám a věcem, tak i verbální projevy určitého charakteru, obojí pak učiněné veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném. Formy výtržnického jednání však musí narušovat občanské soužití (jmenovaný trestný čin je jedním z trestných činů hrubě narušujících občanské soužití) hrubě, tj. ve zvýšené míře, takže méně závažné projevy narušení tohoto soužití nemohou postačovat. O hrubé narušení občanského soužití půjde zejména v případech, kdy posuzované jednání má charakter zjevné svévole, bezohlednosti a zpravidla také určité vyhraněné jednostrannosti v tom, že pachatel sleduje prosazení svého ze společenského hlediska nepřijatelného zájmu na úkor zájmů ostatních občanů.

Z hlediska subjektivní stránky je trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. trestným činem úmyslným [srov. § 4 písm. a), b) tr. zák.].

Podle tzv. právní věty odsuzujícího rozsudku obviněný na místě veřejnosti přístupném se dopustil výtržnosti tím, že napadl jiného .

Při (znovu jen stručném) rozboru těchto formálních zákonných znaků je třeba zmínit, že místem veřejnosti přístupným je každé místo, kam má přístup široký okruh lidí individuálně neurčených a kde se také zpravidla více lidí zdržuje, takže hrubá neslušnost nebo výtržnost by mohla být postřehnuta více lidmi (v době činu tam však nemusí být).

Výtržností se rozumí jednání, které závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Je to na rozdíl od hrubé neslušnosti zpravidla fyzické nebo psychické násilí, které je namířeno proti osobám i věcem (srov. rozhodnutí publikované pod č. 44/1990 Sb. rozh. trest.).

Napadením jiného se pak rozumí jakýkoli fyzický útok proti tělesné bezpečnosti osoby, ale i vulgární slovní projevy namířené vůči jiné osobě apod.

Při aplikaci těchto teoretických východisek na posuzovaný případ nelze mít pochybnosti o tom, že kruhový objezd v B. na ulici M. je místem veřejnosti přístupným, na němž obviněný jiného (poškozeného) napadl (slovně i fyzicky). Uvedené (dva) formální zákonné znaky tedy naplněny byly a v této části právní věta koresponduje se skutkovou větou výroku odsuzujícího rozsudku.

Pochybnosti ale vzbuzuje závěr soudů obou instancí, že zjištěné jednání obviněného je výtržností ve smyslu ustanovení § 202 odst. 1 tr. zák. Již výše bylo zdůrazněno, že musí jít o závažný (hrubý) způsob narušení veřejného klidu a pořádku, pro nějž je typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Rozhodujícím kritériem pro posouzení míry této závažnosti přitom je zákonem současně vyžadovaný materiální znak, který je jako tzv. stupeň nebezpečnosti pro společnost obecně formulován v ustanovení § 3 odst. 1, 2 a 4 tr. zák.

Materiální podmínku trestnosti činu vymezuje trestní zákon tak, že trestným činem je pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně (§ 3 odst. l tr. zák.), a že čin, jehož stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu (§ 3 odst. 2 tr. zák.). Materiální podmínkou trestnosti činu je tedy to, aby čin vykazoval takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je vyšší než nepatrný.

Právní závěry soudů stran materiální stránky projednávaného činu pak musí vycházet z jednotlivých kritérií pro stanovení konkrétního stupně nebezpečnosti činu pro společnost, který je podle § 3 odst. 4 tr. zák. určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.

Při posuzování otázky, zda v konkrétním případě je splněna materiální podmínka trestnosti činu, je ovšem nutno vycházet z toho, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Závěr o nedostatku materiální podmínky trestnosti činu se proto může týkat jen případů, v nichž při naplnění formálních znaků určité skutkové podstaty nedosahuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost dolní hranice typové nebezpečnosti činu, tedy když neodpovídá ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (k tomu srov. rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. trest.).

Z hlediska materiální stránky trestného činu výtržnictví podle § 202 tr. zák. je přitom nutné uvážit zejména intenzitu, rysy a průběh útoku (zda šlo o slovní či jiné, nebezpečnější projevy), posoudit okolnosti, za nichž byl čin spáchán (zda se tak stalo na pracovišti, na ulici, v restauraci, na shromáždění občanů, v denní či noční době, jaký byl počet pachatelů), dále zjišťovat pohnutku činu (např. arogance vůči ostatním občanům, vyprovokování), zhodnotit následky (zejména poranění osob, poškození věcí) a zhodnotit osobu pachatele (jeho dosavadní způsob života, povahové vlastnosti, kriminální minulost) apod. (srov. rozhodnutí publikované pod č. 4/1976 Sb. rozh. trest.).

Soudy obou nižších stupňů se ovšem především z těchto hledisek s právním posouzením zjištěného skutku náležitě nevypořádaly a nezhodnotily všechny relevantní skutečnosti. Za rozhodující považovaly pouze místo útoku a způsob napadení poškozeného obviněným, aniž se důsledně vypořádaly s dalšími okolnostmi podstatnými pro právní kvalifikaci. V odůvodnění svých rozhodnutí se v podstatě jen omezily na formální konstatování bez bližšího odůvodnění svých úvah (srov. stranu 4 rozsudku nalézacího soudu a stranu 2 usnesení odvolacího soudu).

Přitom aplikují-li se uvedená hlediska na posuzovaný případ, jeví se sporným, zda materiální podmínka trestnosti činu byla splněna. Aniž by Nejvyšší soud předjímal způsob budoucího rozhodnutí soudu prvního stupně a počínání obviněného bagatelizoval (slovní a fyzické napadení jednoho občana druhým nepochybně je obecně neakceptovatelné), považuje za potřebné zdůraznit, že ze strany obviněného se sice jednalo o neadekvátní a poměrně agresivní reakci na proběhnuvší dopravní nehodu, avšak šlo o konflikt, který se týkal výhradně individuálních zájmů obou účastníků, odehrál se výlučně mezi nimi, vznikl a proběhl neočekávaně (evidentně šlo o bezprostřední, předem neplánovanou reakci obviněného za emocionálně vypjaté situace, která byla podmíněna i faktem, že spolujezdkyní mu byla jeho těhotná přítelkyně), trval jen krátkou dobu (v řádech minut) a obviněný při něm nezpůsobil poškozenému nikterak závažné následky (stržení sliznice dolního rtu a škodu 1.000,- Kč na vozidle). Třebaže ke konfliktu došlo na místě veřejnosti přístupném, nedotkl se významnějším způsobem ostatních občanů a neznamenal ani podstatnější narušení nebo ohrožení veřejného pořádku (o jeho závažnosti ostatně svědčí až úsměvná pasáž ve výpovědi svědka R. K., který konflikt pozoroval z automobilu zaparkovaného cca 50 až 80 metrů od místa činu a po jeho zhlédnutí se rozhodl k němu přejet, to ovšem nikoliv proto, aby snad poskytl některému z účastníků pomoc, nýbrž proto, aby jim nabídl reklamní prospekt s nabídkou finančních půjček).

Stranou pozornosti obou soudů nižších instancí neměla zůstat ani osoba samotného obviněného. Nalézací soud se sice o něm v odůvodnění svého rozhodnutí (na str. 4 a 5) zmínil, to ovšem až v souvislosti s úvahami o druhu a výměře trestu. Pokud by tak činil již v rámci úvah o stupni společenské nebezpečnosti jeho jednání, musel by vážit, že jde o pachatele, u něhož provedeným dokazováním sklony k výtržnickému chování zjištěny nebyly [sám soud konstatoval, že obviněný nebyl projednáván pro přestupek v místě formálního bydliště, a pokud má v rejstříku trestů záznam z 80. let (přesně z roku 1984), vzhledem k délce doby uplynulé od tohoto odsouzení je nutno na něho pohlížet jako na osobu netrestanou].

Především tyto okolnosti bude muset soud prvního stupně při svém novém rozhodování pečlivě vážit zejména z hlediska naplnění materiálního znaku trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. Pokud dospěje k závěru, že jednání obviněného z uvedeného hlediska tímto trestným činem ještě není, nesmí přehlédnout adekvátní ustanovení § 49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož přestupku proti občanskému soužití se dopustí ten, kdo úmyslně naruší občanské soužití vyhrožováním újmou na zdraví, drobným ublížením na zdraví, nepravdivým obviněním z přestupku, schválnostmi nebo jiným hrubým jednáním. Úměrně takovému možnému závěru by musel zvolit i jemu odpovídající způsob rozhodnutí.

Nejvyšší soud vzhledem ke všem těmto skutečnostem dospěl k závěru, že usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 7 To 487/2010, a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 2. 7. 2010, sp. zn. 88 T 146/2009, spočívají na nesprávném právním posouzení skutku jako trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., jak oprávněně vytýkal obviněný v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto z podnětu dovolání obviněného podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil obě tato rozhodnutí, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté podle § 265 l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, neboť již jeho rozhodnutí vykazovalo shora zmíněné nedostatky.

Po tomto rozhodnutí se věc vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně, na němž bude, aby po případném doplnění dokazování (Nejvyšší soud mu v tomto směru provedení dalších úkonů nenařizuje) znovu a daleko pečlivěji, než se v jeho předchozím rozhodnutí stalo, zvážil všechny skutečnosti významné z hlediska možných způsobů rozhodnutí o vině obviněného. Je jen samozřejmé, že skutkové i právní závěry, které v tomto směru učiní, musí náležitě odůvodnit, aby odůvodnění jeho nového rozhodnutí odpovídalo požadavkům obsaženým v ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř.

Současně je vhodné připomenout, že soud prvního stupně je při novém rozhodnutí ve věci vázán právním názorem v tomto usnesení vysloveným (srov. § 265s odst. 1 tr. ř.), a že vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného obviněným, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§ 265s odst. 2 tr. ř.).

V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 9. 3. 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a