8 Tdo 1536/2010
Datum rozhodnutí: 26.01.2011
Dotčené předpisy: § 265k odst. 1,2 tr. ř., § 265l odst. 1 tr. ř.




8 Tdo 1536/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 1. 2011 o dovolání obviněného J. C., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. 10 To 233/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha východ pod sp. zn. 32 T 178/2009, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j í usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. 10 To 233/2010, a rozsudek Okresního soudu Praha východ ze dne 15. 1. 2010, sp. zn. 32 T 178/2009.

Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j í všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. s e věc p ř i k a z u j e Okresnímu soudu Praha východ, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Okresního soudu Praha východ ze dne 15. 1. 2010, sp. zn. 32 T 178/2009, byl obviněný J. C. (dále jen obviněný , příp. dovolatel ) uznán vinným, že:

dne 16. 2. 2009 kolem 09.50 hod. v k. o. S., okr. P. na rychlostní komunikaci v km 5 ve směru P. M., jako řidič služebního vozidla Celního úřadu L. tov. zn. VW Transporter, tj. vozidla s právem přednostní jízdy a jízdy se zapnutým výstražným světlem modré barvy, nedbal nezbytné opatrnosti, rychlost jízdy výrazně nepřizpůsobil svým schopnostem, vlastnostem vozidla, povětrnostním podmínkám a stavu vozovky a při jízdě v levém jízdním pruhu a předjíždění v pravém jízdním pruhu jedoucího nezjištěného nákladního automobilu předjížděcí manévr nezvládl, ztratil kontrolu nad vozidlem a přejel do odstavného pruhu a poté vpravo mimo vozovku, kde došlo k opakovanému převrácení vozidla kolem podélné osy s nárazy na stěny příkopu, přičemž při této havárii nepřipoutaný spolujezdec obviněného J. Č., rozbitým čelním sklem vypadl z vozidla a utrpěl četná závažná poranění zejména v oblasti hrudníku a vnitřních orgánů, v důsledku čehož na místě zemřel .

Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, dále jen tr. zák. ), za který mu podle § 224 odst. 2 tr. zák. uložil trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu třiceti měsíců. Současně mu podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu třiceti měsíců.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. 10 To 233/2010, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Obviněný ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce JUDr. Martina Köhlera podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dovolatel po stručném shrnutí obsahu předchozího řízení odmítl svoji odpovědnost jak za způsobení samotné dopravní nehody, tak za následek v podobě smrti svého kolegy, neboť je názoru, že jeho jednání nebylo příčinou předmětné dopravní nehody. Vyjádřil rovněž přesvědčení, že ustanovení § 5 odst. 1 písm. j) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zák. č. 361/2000 Sb. ), je třeba vykládat přiměřeně k subjektivním vlastnostem přepravovaných osob. Jeho kolega o povinnosti být za jízdy připoután zcela jistě věděl a musel si být také vědom možných následků vyplývajících z jejího porušení. V tomto kontextu odkázal na ustanovení § 9 odst. 1 písm. a) citovaného zákona, jež na posuzovaný případ dopadá a podle něhož příslušníci bezpečnostních sborů nemají povinnost být bezpečnostním pásem za jízdy připoutáni. Měl za to, že ve světle těchto úvah mu nelze přičítat odpovědnost za vzniklý následek, neboť tento byl pravděpodobně zapříčiněn i faktem, že poškozený nebyl připoután bezpečnostním pásem. Zásadně se neztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že příslušníci Celní správy nespadají pod bezpečnostní sbory, a toto své tvrzení podložil citací ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zák. č. 361/2003 Sb. ).

V závěru podání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu Praha východ ze dne 15. 1. 2010, č. j. 32 T 178/2009-309, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze, ze dne 8. 6. 2010, č. j. 10 To 233/2010-330, a podle § 265 l tr. ř. přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Vzhledem k tomu, že obviněný je příslušníkem Celního úřadu L. a právní mocí napadeného rozhodnutí je dán důvod k jeho propuštění, požádal rovněž, aby předseda senátu Nejvyššího soudu postupem podle § 265 o odst. 1 tr. ř. odložil výkon rozhodnutí, proti němuž dovolání směřuje.

K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ) a uvedla, že ačkoli odvolací soud dospěl k závěru, že poškozený spoluzapříčinil následek dopravní nehody, uvedenou skutečnost dostatečně ve svém rozhodnutí nezhodnotil. Způsob, jakým se vypořádal s materiální podmínkou aplikace ustanovení § 224 odst. 2 tr. zák., není podle jejího názoru možné bez dalšího přijmout. V této souvislosti poukázala na to, že k dopravní nehodě, resp. ke vzniku závažného následku, došlo za výrazného přispění poškozeného, který porušil povinnosti přepravované osoby tím, že nebyl připoután.

Státní zástupkyně dále odkázala na rozhodnutí publikované pod č. 25/1987 Sb. rozh. trest., podle něhož skutečnost, že poškozený značnou měrou spoluzavinil nikoliv dopravní nehodu samotnou, ale vzniklý následek, může vést k závěru, že není splněna materiální podmínka pro použití vyšší trestní sazby, přestože obviněný formálně porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona. Zdůraznila, že právě spoluzavinění poškozeného může snižovat míru zavinění pachatele natolik, že není naplněna materiální podmínka vyplývající z ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. V posuzované trestní věci však dosud nebylo zjišťováno, zda-li by poškozený utrpěl smrtelná zranění i tehdy, pokud by byl připoután, nebo zda by utrpěl toliko zranění, která by jej nemusela ohrožovat na životě. Závěr o tom, že obviněný se dopustil právě trestného činu ublížení na zdraví s právní kvalifikací podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák., proto označila za předčasný.

V závěru svého vyjádření státní zástupkyně navrhla (aniž citovala konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Praha východ a aby tomuto okresnímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud takové rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [ § 265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř. ] , bylo podáno osobou oprávněnou [ § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ] , v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

Obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže proto přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

V tomto kontextu je nutné uvést, že námitky vznesené obviněným lze považovat z hlediska jím uplatněného dovolacího důvodu za relevantní. Jelikož Nejvyšší soud některé z nich jak na to bude dále poukázáno současně shledal důvodnými, nemohl podané dovolání odmítnout. Za této situace jeho povinností naopak bylo, aby podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, však Nejvyšší soud mohl přihlížet, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo dovolání podáno.

K uvedené problematice je ovšem nejprve zapotřebí (alespoň ve stručnosti a jen v obecné rovině) uvést, že trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt, spáchá-li uvedený čin proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.

Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že soud považoval za naplněné ty znaky jmenovaného trestného činu, které spočívají v tom, že obviněný jinému z nedbalosti způsobil smrt, a čin spáchal proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho postavení a uloženou mu podle zákona.

V úvodu odůvodnění tohoto usnesení citovaná skutková část výroku o vině z rozsudku soudu první instance, s nímž se identifikoval i soud odvolací, pak obsahuje taková skutková zjištění, která po formální stránce zákonné znaky trestného činu ublížení na zdraví přinejmenším podle § 224 odst. 1 tr. zák. naplňují. Obviněný při výkonu svého povolání jako řidič služebního vozidla Celního úřadu L., tj. vozidla s právem přednostní jízdy, za jízdy se zapnutým výstražným světlem modré barvy na přímém a přehledném úseku vozovky, avšak za zhoršených klimatických podmínek (bylo zataženo, mírná mlha a slabě sněžilo, vozovka byla mokrá a její okraje byly pokryté sněhem) nedbal nezbytné opatrnosti, když při jízdě v levém pruhu rychlostní komunikace a předjíždění nezjištěného nákladního automobilu jedoucího v pravém jízdním pruhu této komunikace nepřizpůsobil rychlost jízdy svým schopnostem, vlastnostem vozidla, zmíněným povětrnostním podmínkám a popsanému stavu vozovky, nezvládl předjížděcí manévr, ztratil kontrolu nad vozidlem, přejel do odstavného pruhu a poté vpravo mimo vozovku. Tam se vozidlo opakovaně převrátilo kolem podélné osy s nárazy na stěny příkopu a nepřipoutaný spolujezdec obviněného J. Č., který rozbitým čelním sklem z vozidla vypadl, utrpěl četná závažná se životem neslučitelná poranění, v důsledku nichž na místě zemřel.

Podle zjištění soudů obou stupňů poranění poškozeného vznikla tupým násilím velké intenzity, které působilo zejména v oblasti hrudníku a vnitřních orgánů, což odpovídá tomu, že poškozený, který seděl vpředu vpravo na místě spolujezdce, v průběhu nehodového děje z vozidla vypadl. Bezprostřední příčinou jeho smrti přitom bylo roztržení srdečnice.

Skutková zjištění soudů rovněž vyjadřují, že tento fatální následek nastal jednáním obviněného, jenž jako řidič vozidla s právem přednostní jízdy ve smyslu § 41 zák. č. 361/2000 Sb. popsaným způsobem jízdy nesplnil povinnosti uložené mu ustanoveními § 4 písm. a), b), § 5 odst. 1 písm. c), j), § 18 odst. 1 a § 41 odst. 1 citovaného zákona. Se soudy nižších instancí je třeba souhlasit i v tom, že vysoká rychlost jízdy obviněného, jež bezprostředně před nehodou dokonce přesáhla 150 km/hod, se neslučovala s potřebnou opatrností, kterou i jako řidič vozidla s právem přednostní jízdy musel zachovat. Provedeným dokazován přitom soudy vyloučily, že příčinou dopravní nehody mohla být technická závada na vozidle, jak se obviněný snažil tvrdit.

Jelikož obviněný v podaném dovolání namítal, že příslušníci bezpečnostních sborů, za něž je nutno považovat i příslušníky Celní správy, zásadně nemají povinnost být při jízdě automobilem připoutáni bezpečnostními pásy ve smyslu § 9 odst. 1 písm. a), odst. 3 zák. č. 361/2000 Sb., je třeba uvést, že ani této výhradě dovolací soud nemohl bezezbytku přisvědčit.

Podle tohoto ustanovení (ve znění účinném v době spáchání skutku) platí, že povinnost přepravované osoby připoutat se za jízdy na sedadle bezpečnostním pásem, pokud jím je sedadlo povinně vybaveno podle zvláštního právního předpisu, neplatí pro bezpečnostní sbory, ozbrojené síly a vojenské zpravodajství při plnění jejich služebních povinností, obecní policii při plnění úkolů podle zákona, hasiče ve vozidle požární ochrany a záchranáře v záchranném vozidle Horské služby při řešení mimořádných událostí, kdy použití bezpečnostního pásu brání v rychlém opuštění vozidla, učitele jízdy při výcviku, jakož i pro zdravotnického pracovníka zdravotnické záchranné služby, záchranáře nebo zdravotnického pracovníka Horské služby, který v době přepravy poskytuje pacientovi zdravotní péči.

Že za příslušníky bezpečnostních sborů je třeba považovat i příslušníky Celní správy České republiky při plnění jejich pracovních povinností, je mimo jakoukoliv pochybnost, neboť to přímo vyplývá z ustanovení § 1 odst. 1 zák. č. 361/2003 Sb.

Až potud lze s obviněným souhlasit.

Jeho další tvrzení je však třeba se zřetelem k okolnostem případu modifikovat v tom směru, že příslušníci bezpečnostních sborů nemají povinnost být za jízdy připoutáni bezpečnostními pásy pouze v případě řešení mimořádných událostí, kdy by připoutání bylo na překážku rychlému opuštění vozidla. Ze skutkových zjištění soudů a odůvodnění napadených rozhodnutí totiž nevyplývá, že by se v době dopravní nehody o takovou mimořádnou situaci mělo či mohlo jednat, neboť obviněný se snažil (spolu s poškozeným) dostihnout služebním vozidlem blíže nezjištěný nákladní automobil, jehož řidič se měl předtím dopustit (toliko) přestupku v silniční dopravě. Navíc pak služební vozidlo celní správy tov. zn. VW Transporter bylo vozidlem s právem přednostní jízdy vybaveným výstražným světlem, jež bylo v inkriminovaný okamžik zapnuté, a stíhalo na rychlostní komunikaci ve vnitrozemí nákladní automobil, u kterého lze vzhledem k jeho konstrukčním vlastnostem předpokládat horší či ztížené jízdní vlastnosti (oproti vozidlu řízenému obviněným) a tedy i jeho snažší dostižení. Lze tak uzavřít, že posuzovanou situaci nelze podřadit pod tu, kterou má na mysli ustanovení § 9 odst. 1 písm. a), odst. 3 zák. č. 361/2000 Sb.

Z hlediska podaného dovolání a argumentů v něm obsažených se ovšem otázkou mnohem zásadnější jeví problematika příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného jako řidiče služebního vozidla bezpečnostního sboru a vzniklým následkem v podobě smrti jeho spolujezdce. Otázka příčinné souvislosti (tzv. kauzální nexus) je právě v případech dopravních nehod jednou z nejdůležitějších otázek pro posouzení viny obviněného, neboť je jedním ze základních předpokladů jeho trestní odpovědnosti. Příčinný vztah, který spojuje jednání s následkem, je obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu, a proto je příčinná souvislost objektivní kategorií. Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním pachatele a způsobeným trestněprávně relevantním následkem (účinkem či těžším následkem) ovšem k jeho trestní odpovědnosti nestačí, neboť vývoj příčinné souvislosti musí být zahrnut zaviněním alespoň v hrubých rysech (srov. rozhodnutí publikovaná pod č. 69/1953, č. 20/1981 a č. 21/1981 Sb. rozh. trest.). Požadavek příčinného vztahu znamená, že určitá osoba může být trestná jen tehdy, jestliže svým jednáním následek skutečně způsobila.

Právě (a především) u dopravních nehod bývá každý následek zpravidla výsledkem mnoha příčin, přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá činnost, okolnost apod. neztrácí svůj charakter příčiny jenom proto, že mimo ní vedly k následku i další či jiné příčiny, podmínky, okolnosti atd. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. rozhodnutí publikované pod č. 37/1975 Sb. rozh. trest.). Příčinou je totiž každý jev, bez něhož by jiný jev nenastal, resp. nenastal způsobem, jakým nastal (co do rozsahu poruchy či ohrožení, místa, času apod.).

Každé jednání, bez kterého by následek nebyl nastal, není však stejně důležitou příčinou následku (tzv. zásada gradace příčinné souvislosti). Důležité také je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Rozlišování mezi následky nevyhnutelnými a nahodilými však není rozhodující pro stanovení trestní odpovědnosti. Jednání jako příčina následku není vždy stejné, ale naopak může vyjadřovat rozdílné stupně způsobení následku. Stupeň způsobení následku je pak jednou z okolností, které určují stupeň nebezpečnosti činu pro společnost konkrétního posuzovaného trestného činu.

Není také rozhodující, jestli k následku došlo působením více okolností, nejenom tedy jednáním jediného pachatele. Příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek (např. těžkou újmu na zdraví jiného u trestného činu podle § 224 tr. zák.), působila i další příčina, přičemž je nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit následek sama o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou (srov. rozhodnutí publikované pod č. 47/1970-II. Sb. rozh. trest.).

Při aplikaci těchto teoretických východisek na posuzovaný případ Nejvyšší soud ve shodě se soudy nižších instancí shledal jako jedinou příčinu dopravní nehody to, že obviněný jako řidič motorového vozidla při předjíždění jiného vozidla nepřizpůsobil rychlost jízdy svým schopnostem, vlastnostem vozidla, stávajícím povětrnostním podmínkám a aktuálnímu stavu vozovky. Jinak řečeno bez takového neopatrného (ba až riskantního) počínání obviněného by nedošlo k dopravní nehodě a v jejím důsledku též ke smrti poškozeného. Proto lze uzavřít, že v posuzované věci příčinná souvislost mezi jednáním dovolatele a způsobeným následkem nebyla přerušena, byť k jeho jednání přistoupila další skutečnost, jež spolupůsobila při vzniku následku (nepřipoutání se bezpečnostním pásem poškozeným); jednání dovolatele však i za této situace zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nedošlo.

Pokud ovšem při vzniku následku uvedeného v ustanovení § 224 tr. zák. spolupůsobilo více příčin (jednání obviněného i počínání poškozeného), je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněného nastal. Zavinění musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu (srov. rozhodnutí publikované pod č. 21/1981 Sb. rozh. trest.).

Vzhledem k prokázané povaze shora popsaného (tj. neopatrného, dokonce až riskantního) počínání obviněného lze uzavřít, že si musel být vědom toho, že může způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit zájem chráněný trestním zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nezpůsobí. Byla tak u něho splněna obě kritéria subjektivní i objektivní vymezení míry opatrnosti při vědomé nedbalosti ve smyslu § 5 písm. a) tr. zák., která je požadována při posuzování zavinění u trestného činu ublížení na zdraví. Pro takový závěr skutková zjištění, která učinily soudy obou instancí, jednoznačně svědčí, byť v odůvodněních jejich rozhodnutí podrobnější úvahy v tomto směru (ale i uvedená zákonná citace) absentují.

Z hlediska právního hodnocení nedbalostního jednání obviněného a jeho kauzálního nexu k následku je však třeba vzít v úvahu rovněž spolupůsobení, resp. spoluzavinění poškozeného (coby spolujezdce obviněného) na vznik následku (účinku) v podobě jeho smrtelného zranění. Skutečnost, že na způsobení následků trestné činnosti se podílejí i jiné osoby, sice sama o sobě nemůže podstatně snížit stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, pokud zaviněné jednání obviněného bylo podstatnou a hlavní příčinou vzniku mimořádně těžkých následků trestného činu (srov. přiměřeně rozhodnutí publikované pod č. 13/1980 Sb. rozh. trest.), avšak v konkrétním případě je prokazatelné, že to byl poškozený, kdo nedbal zákonné povinnosti být za jízdy připoután bezpečnostním pásem a tímto vědomě riskantním počínáním zapříčinil, že při havárii vypadl z vozidla rozbitým čelním sklem ven.

S touto významnou okolností se ovšem soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích náležitě nevypořádaly. Zatímco soud první instance uzavřel, že obviněný zapříčinil dopravní nehodu [a zřejmě tedy i při ní vzniklý následek (účinek)] výlučně (srov. předposlední stranu odůvodnění jeho rozsudku), odvolací soud dovodil, že smrt poškozeného spoluzapříčinila skutečnost, že nebyl připoután (srov. stranu 5 odůvodnění jeho usnesení). Takový závěr však odvolací soud učinil až v rámci úvah o trestu, který byl obviněnému uložen, byť při tomu předcházejících úvahách o právní kvalifikaci na druhé straně uvedl, že neopatrnost poškozeného (tedy nepřipoutání se bezpečnostním pásem) nemůže snižovat míru zavinění obviněného natolik, aby odůvodňovala mírnější právní posouzení jednání obviněného pro absenci materiálních podmínek dle § 88 odst. 1 tr. zákona (srov. stranu 5 tamtéž).

Jestliže ani odvolací soud se nevypořádal s významnou skutkovou otázkou, zda a případně jaká zranění by poškozený při dopravní nehodě utrpěl, pokud by byl řádně připoután bezpečnostním pásem (srov. právní závěr k této problematice rozvedený již shora), nevyznívají přesvědčivě (naopak spíše rozporně) ani jeho právě zmíněné úvahy. I proto je třeba připomenout, že při objasňování skutečného stavu věci u trestného činu ublížení na zdraví spáchaného řidičem motorového vozidla porušením ustanovení zákona o silničním provozu jsou orgány činné v trestním řízení povinny mimo jiné též zjišťovat, zda osoby, které při střetu motorových vozidel utrpěly újmu na zdraví, sedící na sedadlech povinně vybavených bezpečnostními pásy ve smyslu § 9 odst. 1 písm. a) zák. č. 361/2000 Sb., byly jimi v době střetu motorových vozidel též připoutány, a v případě, že nikoli, jaký vliv měla tato okolnost na povahu jejich zranění. Toto zjištění je významné z hlediska event. spoluzavinění následku poškozenými, což by mohlo mít vliv na snížení míry zavinění obviněného a tím i na hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 12. 9. 1978, sp. zn. 6 Tz 37/78.)

Obecně totiž platí, že z a porušení důležité povinnosti (v daném případě při úvahách o právní kvalifikaci i podle odst. 2 § 224 tr. zák.) není možno mechanicky považovat porušení jakékoliv povinnosti vyplývající z povolání, postavení, funkce nebo ze zákona, nýbrž jen porušení takové povinnosti, jejíž porušení má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, resp. kdy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku (srov. např. č. 11/1964 Sb. rozh. trest.).

Podle § 88 odst. 1 tr. zák. se k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Tento stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou (srov. § 3 odst. 4 tr. zák.).
V této souvislosti je vhodné připomenout rozhodnutí č. 25/1987 Sb. rozh. trest., podle něhož skutečnost, že poškozený značnou měrou spoluzavinil nikoliv dopravní nehodu samotnou, ale vzniklý následek, může vést k závěru, že není splněna materiální podmínka pro použití vyšší trestní sazby, přestože obviněný formálně porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona.

V daném případě je zřejmé, že soudy nižších stupňů zákonné ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. přesvědčivě neaplikovaly, resp. se s otázkou materiálního znaku porušení důležité povinnosti dostatečně nevypořádaly. Je tomu tak především proto, že podcenily potřebu dalšího dokazování a vůbec se nevypořádaly s otázkou, zda a případně jaká zranění by poškozený při dopravní nehodě utrpěl, pokud by byl řádně připoután bezpečnostním pásem (odvolací soud pouze na str. 3 odůvodnění svého rozhodnutí k této problematice víceméně jen z procesního hlediska uvedl, že znalec právem neodpověděl na otázku, jaká zranění by spolujezdec obviněného utrpěl, pokud by byl připoután, s tím, že nespadá do jeho kompetence, nýbrž soudního lékaře ). Pak ovšem soudy ze skutkového hlediska věc v potřebném rozsahu neobjasnily a nevytvořily si tak náležité předpoklady pro takovou právní kvalifikaci jednání obviněného, která nebude vzbuzovat žádné pochybnosti.

Závěr soudů, podle něhož obviněný porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho postavení a uloženou mu podle zákona, proto za stávajícího skutkového stavu nemohl obstát. To ovšem nic nemění na jejich jinak zásadně správném závěru, že to byl především obviněný, kdo dopravní nehodu a její následek (účinek) z nedbalosti zavinil, a musí proto nést trestně právní odpovědnost.

Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze, ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. 10 To 233/2010, a rozsudek Okresního soudu Praha východ ze dne 15. 1. 2010, sp. zn. 32 T 178/2009, a současně také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté podle § 265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu Praha východ přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, neboť již jeho rozhodnutí (a řízení jemu předcházející) vykazovalo shora zmíněné nedostatky.

Po tomto rozhodnutí se věc vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně, na němž bude, aby po doplnění dokazování v naznačeném směru [zejména se jeví potřebným vypracovat (nejlépe společný) znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, a z oboru dopravy, odvětví silniční a městská, příp. i z oborů dalších (například kriminalistiky, odvětví forenzní biomechaniky), jímž bude nade vší pochybnost objasněno, zda by poškozený utrpěl smrtelná zranění i v případě, že by byl v okamžiku dopravní nehody připoután bezpečnostním pásem] daleko pečlivěji, než se v jeho předchozím rozhodnutí stalo, zvážil všechny skutečnosti významné pro přesnou, správnou a zákonnou právní kvalifikaci jednání obviněného.

V této souvislosti se jeví vhodným rovněž připomenout jednak to, že soud, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem v tomto usnesení vysloveným, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil (srov. § 265s odst. 1 tr. ř.), a jednak to, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§ 265s odst. 2 tr. ř.).

Je jen samozřejmé, že skutkové i právní závěry, které nalézací soud v tomto směru učiní, musí náležitě odůvodnit, aby odůvodnění jeho nového rozhodnutí odpovídalo požadavkům obsaženým v ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř.

V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.

Zcela na závěr je zapotřebí uvést, že pokud obviněný v závěru svého podání požádal o odklad výkonu trestu podle § 265 o odst. 1 tr. ř., předseda senátu Nejvyššího soudu o takové žádosti nerozhodoval, neboť ze samé podstaty usnesení Nejvyššího soudu je zřejmé, že jím zrušená rozhodnutí nemohou být nadále vykonávána.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. ledna 2011

Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a