8 Tdo 1536/2006
Datum rozhodnutí: 20.12.2006
Dotčené předpisy:




8 Tdo 1536/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. prosince 2006 o dovolání obviněného J. B., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. 8 To 89/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 4 T 7/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. B. o d m í t á .

Odůvodnění:

Obviněný J. B. byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 6. 2006, sp. zn. 4 T 7/2006, uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák., jehož se podle popsaných skutkových zjištění dopustil tím, že dne 8. 3. 2006, kolem 14.30 h. v podnapilém stavu, v bytě své sestry E. N., v předchozím slovním konfliktu se svojí družkou A. Ch., v úmyslu ji usmrtit, ji opakovaně bodl nožem o délce čepele 20 cm 1x do dutiny břišní a 3x do oblasti zad, v důsledku čehož poškozená utrpěla závažné poranění stěny levé ledvinné žíly v oblasti stopky levé ledviny a perforaci levé části dutiny hrudní a masivním krvácením do dutiny břišní, a krátce poté svým zraněním podlehla, takto jednal přesto, že byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 1 T 20/85 ze dne 24. 1. 1986, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu České socialistické republiky, sp. zn. 5 To 7/86 ze dne 24. 3. 1986, odsouzen pro spáchání trestného činu vraždy podle § 219 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 14 roků nepodmíněně, z nichž vykonal trest odnětí svobody v trvání 13 let.

Za tento trestný čin byl obviněný J. B. odsouzen podle § 219 odst. 2 tr. zák. za použití § 29 odst. 2 tr. zák. k výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti pěti roků nepodmíněně. Podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl obviněný J. B. pro výkon výjimečného trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 29 odst. 1 věta druhá tr. zák. se obviněnému J. B. doba výkonu trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou nezapočítává pro účely podmíněného propuštění.

Uvedený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové napadl obviněný J. B. ve vztahu k výroku o vině i trestu odvoláním, které Vrchní soud Praze jako odvolací soud rozhodl tak, že usnesením ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. 8 To 89/2006, podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti tomuto usnesení soudu druhého stupně podal obviněný J. B. prostřednictvím obhájkyně JUDr. R. D. dovolání s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, neboť usnesení odvolacího včetně výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové považuje za rozhodnutí spočívající na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotně právním posouzení. Obviněný nejprve ve svém dovolání poukázal na závěry odvolacího soudu s nimiž se neztotožnil ohledně posouzení vyhodnocení znaleckých posudků o jeho duševním stavu, pokud byly jeho schopnosti rozpoznávací a ovládací jednání sníženy toliko pod vlivem požitého alkoholu ve stavu středně těžké opilosti, které si přivodil z vlastní vůle a nešlo o opilost patickou. Vyjádřil výhrady proti tomu, že odvolací soud rozpory ve výpovědích svědků N. a O. nepovažoval za významné a uzavřel, že veškeré výhrady obviněného k vražednému nástroji jsou liché. Obviněný těmto závěrům odvolacího soudu vytkl, že byly učiněny bez toho, aniž by se s nimi odvolací soud řádně vypořádal. V těchto souvislostech obviněný vyjádřil, že jeho vina nebyla zcela jednoznačně prokázána, nebyly vyvráceny pochybnosti a nesrovnalosti, na které upozornil ve svém odvolání, a měl být proto podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby. Ve vztahu k právní kvalifikaci namítl zejména tzv. dvojí přičítání, jestliže je mu kladeno za vinu opětovné spáchání trestného činu vraždy ve smyslu § 219 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. a současně totéž odsouzení je bráno do úvahy se zřetelem na podmínky zvlášť nebezpečné recidivy podle § 41 odst. 1 tr. zák., které zákon podle § 31 odst. 3 tr. zák. nepřipouští. Zmínil též, že toto právní posouzení má nepřehlédnutelný význam i pro ukládání trestu, a soud měl, i při vyloučení dotčení horní hranice uvedené trestní sazby u trestného činu, jímž byl uznán vinným, uvážit, zda by neměl být uložen trest mírnější než vyplývá z ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák. Obviněnému se takto uložený výjimečný trest jeví jako nepřiměřený ve srovnání s tresty ukládanými jiným pachatelům a podotkl, že u něho měl být s ohledem na zdravotní stav uložen trest mírnější. Výklad možnosti přičítání opětovnosti ve smyslu § 219 odst. 2 písm. c) tr. zák. a podmínky zvlášť nebezpečné recidivy podle § 41 odst. 1 tr. zák. zákon neupravuje, a pokud se soudy opírají o názor Nejvyššího soudu vyslovený v rozhodnutí č. 7/2005 Sb. rozh. tr., nelze jej považovat za obecný výklad, protože nejde o zákonnou normu. Obviněný proto shledal, že odvolací soud dospěl k nesprávnému právnímu závěru.

V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. 8 To 89/2006, jakož i rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 6. 2006, sp. zn. 4 T 7/2006, v celém rozsahu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K citovanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Po stručném shrnutí obsahu dovolání a jemu předcházejícího řízení konstatoval, že ze základních obecných hledisek je možno dovolání označit za přípustné. V daném případě je však třeba námitky obviněného stran hodnocení důkazů označit za neadekvátní uvedenému důvodu pro podání dovolání s tím, že se s ohledem na toto tvrzení obviněný domáhá pouze odlišného hodnocení důkazů soudy obou stupňů. S ohledem na dostupný spisový materiál konstatoval, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného. Ve vztahu k obviněným namítanému porušení zákazu dvojího přičítání uvedl, že se odvolací soud touto námitkou v odůvodnění svého rozhodnutí velmi podrobně zabýval s tím, že dospěl k závěru, že opětovnost vyjadřuje jen to, že se dřívější čin stal, zatímco zvlášť nebezpečná recidiva vyjadřuje to, že pachatel alespoň z části vykonal trest uložený za dřívější čin. Obě uvedené okolnosti mohou být vedle sebe, vzájemně se nevylučují a mohou se uplatnit současně.

V závěru podané dovolání označil za zjevně neopodstatněné a proto navrhl, aby Nejvyšší soud toto dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a zároveň aby tak podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona. Přitom vycházel z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, tedy že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní.

Z dikce tohoto dovolacího důvodu plyne, že jeho prostřednictvím se nelze domáhat změn ve skutkovém stavu věci ani vytýkat nedostatky ve způsobu hodnocení provedených důkazů nebo vznášet výhrady proti neúplnosti provedeného dokazování. Takto vyjádřené nedostatky na tento, ale ani žádný jiný v zákoně uvedený dovolací důvod nedopadají. Na základě této zásady dovolací soud nepřezkoumával tu část dovolání obviněného, v níž brojil proti nesprávnosti postupu odvolacího soudu, pokud se ztotožnil se způsobem hodnocení provedených důkazů soudem prvního stupně zejména ve vztahu k závěrům znaleckých posudků z oboru psychiatrie a psychologie a ve způsobu hodnocení výpovědí svědků, nebo jestliže obviněný namítal, že se skutku nedopustil a měl být obhajoby zproštěn. Takové námitky totiž nejsou právně relevantní a není možné z jejich důvodu dovolání podávat.

Podle obsahu podaného dovolání Nejvyšší soud však shledal, že obviněným vytýkané nedostatky na označený dovolací důvod dopadají, pokud obviněný brojí proti použité právní kvalifikaci a namítá, že došlo k porušení zákazu tzv. dvojího přičítání téže okolnosti, když znak opětovného spáchání trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. byl dovozován ze stejného předchozího odsouzení též i pro naplnění znaku zvlášť nebezpečné recidivy podle § 41 odst. 1 tr. zák., což zákon podle § 31 odst. 3 tr. zák. nepřipouští.

Nejvyšší soud s ohledem na takto uvedený obsah podaného dovolání považuje za vhodné nejprve uvést, že trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí a spáchá-li tento čin opětovně.

Opětovné spáchání činu vraždy podle § 219 odst. 2 písm. c) tr. zák., jak plyne z dikce uvedeného ustanovení je dána samotnou skutečností, že pachatel se činu vraždy již v minulosti dopustil, tedy že spáchal čin, jehož znaky vykazují znaky skutkové podstaty trestného činu vraždy.

Na rozdíl od této zásady podle § 41 odst. 1 tr. zák. se za zvlášť nebezpečného recidivistu považuje pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň společenské nebezpečnosti trestného činu pro společnost.

Podle ustanovení § 31 odst. 3 tr. zák. upravujícího tzv. zákaz dvojího přičítání, k okolnosti, která je zákonným znakem trestného činu, nelze přihlédnout jako k okolnosti polehčující nebo přitěžující nebo k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby.

Podle § 41 odst. 1 tr. zák. může být za zvlášť nebezpečného recidivistu označen pachatel, pokud již v minulosti spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, byl za tento čin potrestán, přičemž k tomuto potrestání lze přihlížet, takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin spáchal opětovně po předchozím potrestání a tato okolnost pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti pro společnost. K naplnění pojmu potrestání ve smyslu § 41 odst. 1 tr. zák. stačí i jediné předchozí potrestání, podmínkou však je, aby šlo o výkon trestu odnětí svobody za trestný čin uvedený v § 41 odst. 2 tr. zák. a další podmínkou zvlášť nebezpečné recidivy je, že pachatel opětovně spáchal stejný nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin poté, co byl za předchozí takový trestný čin potrestán. Později spáchaný zvlášť závažný úmyslný trestný čin musí být spáchán (dokonán) týmž pachatelem po alespoň částečném výkonu trestu odnětí svobody uloženého za dřívější takový trestný čin (Šámal, P., Púry, F., Rizman, S., Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, 389 s.).

Opětovnost ani zvlášť nebezpečná recidiva nejsou zákonnými znaky trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. Ve vztahu k tomuto trestnému činu mají povahu okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby, a to opětovnost činu podle § 219 odst. 2 písm. c) tr. zák. a zvlášť nebezpečná recidiva podle § 41 odst. 1 tr. zák., § 42 odst. 1 tr. zák. V poměru mezi opětovností činu a zvlášť nebezpečnou recidivou se tedy nejedná o to, že by okolnost, která je zákonným znakem trestného činu (§ 219 odst. 1 tr. zák.) měla být hodnocena ještě jako přitěžující okolnost (§ 34 tr. zák.) nebo jako okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby podle (§ 219 odst. 2 tr. zák., § 42 odst. 1 tr. zák.). Platí, že byl-li pachatel v minulosti již odsouzen pro trestný čin vraždy podle § 219 tr. zák., a alespoň zčásti vykonal trest za něj uložený, lze jeho další trestný čin vraždy posoudit zároveň jako spáchaný opětovně podle § 219 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. i jako spáchaný zvlášť nebezpečným recidivistou podle § 41 odst. 1 tr. zák. Opětovnost a zvlášť nebezpečná recidiva jako okolnosti podmiňující vyšší trestnost činu mají sice společný základ v tom, že obě vycházejí ze spáchání dřívějšího trestného činu, avšak zatímco opětovnost vyjadřuje, že pachatel stejný trestný čin již dříve spáchal, zvlášť nebezpečná recidiva v tomto případě vyžaduje, aby pachatel alespoň zčásti vykonal trest za něj uložený. Z této rozdílnosti vyplývá, že obě uvedené okolnosti se mohou uplatnit současně, aniž se jedná o porušení dvojího přičítání téže okolnosti (srov. č. 7/2005 Sb. rozh. tr.). Z toho plyne, že i když opětovnost a zvlášť nebezpečná recidiva mají společný základ v tom, že obě vycházejí ze spáchání dřívějšího činu (útoku), pokrývají každá jiný okruh okolností: opětovnost vyjadřuje jen to, že se dřívější čin stal, zatímco zvlášť nebezpečná recidiva vyjadřuje to, že pachatel alespoň zčásti vykonal trest uložený za dřívější čin. Z této rozdílnosti vyplývá, že obě uvedené okolnosti, z nichž každá jinak podmiňuje použití vyšší trestní sazby, mohou být vedle sebe, vzájemně se nevylučují a mohou se uplatnit současně.

V posuzovaném případě je opětovnost činu dána tím, že obviněný se nynějšího trestného činu vraždy dopustil poté, co byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 1 T 20/85 ze dne 24. 1. 1986, ve spojení s rozsudkem Nejvyšší soudu České socialistické republiky, sp. zn. 5 To 7/86 ze dne 24. 3. 1986, uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 tr. zák. Tohoto činu se dopustil tím, že dne 16. 4. 1985 kolem 00.40 h. ve svém bydlišti v podnapilosti po předchozí hádce napadl svoji manželku J. B. tím, že jí zasadil nejméně jedenáct bodných ran do hrudníku, zad a pravé ruky nabroušeným kuchyňským nožem, čímž jí způsobil těžká zranění, kterým při převozu do nemocnice podlehla . Pro naplnění znaku zvlášť nebezpečné recidivy je tudíž podstatné, že obviněný byl za tento trestný čin odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 14 roků nepodmíněně, z nichž vykonal 13 let a po jejich výkonu byl propuštěn na svobodu, tedy potrestán.

Soud prvního i druhého stupně při posuzování toho, zda je splněna tzv. materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy ve smyslu ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák., tj. zda recidivou došlo k podstatnému zvýšení stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost, přihlédl a hodnotil, mimo délky doby, která uplynula od posledního odsouzení, také další okolnosti, např. způsob provádění trestné činnosti, ke škodám způsobeným nynější i dřívější trestnou činností, k počtu, druhu a výši dřívějších trestů, k pohnutkám a důvodům, které vedly k recidivě. Odvolací soud jinak správné úvahy a závěry soudu prvního stupně rozvedl ve svém rozhodnutí na straně 5 a 6, kde po právní analýze uvedeného problematiky, kterou obviněný namítal již v rámci svého odvolání, a shledal, že je uvedený názor správný a nejde dvojí přičítání téže okolnosti k tíži obviněného ve smyslu § 31 odst. 3 tr. zák.

Soudy obou stupňů tak dospěly k závěru, že stupeň nebezpečnosti trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. je v dané věci až mimořádně vysoký, obviněný nyní trestný čin spáchal v podstatě navlas stejným brutálním způsobem jako v případě předchozím, navíc před zraky dětí. Šlo v obou případech o surový útok na bezbrannou ženu, jež neměla nejmenší šanci tomuto odolat a účinně se bránit, o útok vedený ze zcela malicherné příčiny, v němž obviněný pokračoval opakovaným bodáním do těla poškozené způsobem a za okolností, jež jsou podrobně popsány ve výroku rozsudku soudu prvního stupně.

Závažným hlediskem je i celkové posouzení osobnosti pachatele, jeho celkový profil, charakterové vlastnosti, věk apod. Při hodnocení materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy se posoudí i konkrétní stupeň nebezpečnosti trestného činu, a to jak předchozího, tak nyní souzeného, jakož i nenapravitelné následky obou zmíněných trestných činů. Všechny tyto skutečnosti jednoznačně vyznívají v neprospěch obviněného B.

Za těchto okolností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že oba výše zmiňované znaky, tedy jak opětovnost činu podle § 219 odst. 2 písm. c) tr. zák, tak zvlášť nebezpečná recidiva ve smyslu § 41 odst. 1 tr. zák., byly naplněny jak po stránce formální, tak i materiální. Nejvyšší soud, se se závěry odvolacího soudu ztotožnil a v dalších souvislostech na ně pro stručnost pouze poukazuje.

Na základě těchto úvah Nejvyšší soud shledal, že výhrady obviněného, nemají opodstatnění, neboť rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 6. 2006, sp. zn. 4 T 7/2006, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. 8 To 89/2006, uvedenými vadami netrpí. Oba soudy nižšího stupně tedy v souladu se zákonem vyložily všechny pojmy relevantní z hlediska jimi použité právní kvalifikace a v jednání obviněného J. B. zcela správně shledaly naplněné všechny obligatorní znaky skutkové podstaty trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., jako zvlášť nebezpečného recidivisty podle § 41 odst. 1 tr. zák.

Dovolací soud pro úplnost dodává, že výhrady, jež obviněný uplatnil v dovolání, jsou v podstatě opakováním jeho obhajoby z řízení před oběma soudy nižšího stupně, na jejichž rozhodnutí tak v podrobnostech odkazuje, a proto ze všech těchto důvodů považoval námitky obviněného uvedené v dovolání za zcela neopodstatněné, a proto jeho dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. prosince 2006

Předsedkyně senátu: JUDr. Milada Šámalová