8 Tdo 1533/2016
Datum rozhodnutí: 14.12.2016
Dotčené předpisy: § 205 odst. 1 písm. b), d), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, § 234 odst. 1 tr. zákoníku, § 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku



8 Tdo 1533/2016-30

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 12. 2016 o dovolání obviněného M. L. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. 4 To 187/2016, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 8 / 2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. L. odmítá .
Odůvodnění:

1. Prvním ze dvou výroků rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 3 T 8/2016, byli obvinění K. S. , bytem C. B., a M. L. v bodech 1 až 10a uznáni vinnými jednáním spočívajícím v tom, že:

§ K. S. sama uzavřela úvěrové smlouvy, při jejichž sjednávání uvedla nepravdivé údaje o svém povolání a čistém měsíčním příjmu, na základě takto uzavřených pak převzala vybrané zboží, přičemž žádnou z dojednaných měsíčních splátek do doby vynesení tohoto rozsudku neuhradila, § K. S. sama nebo společně a po předchozí domluvě s M. L. v obchodech či restauračních zařízeních odcizili nebo se pokusili odcizit vždy buď dámskou kabelku či jinou tašku i s jejich konkrétním obsahem anebo pouze peněženku z vybraných tašek,

§ K. S. sama nebo společně a po předchozí domluvě s M. L. za pomoci bezprostředně předtím odcizených platebních karet u různých bankomatů odcizili anebo se pokusili odcizit finanční částky různé výše, a K. S. tak jednala přesto, že

byla rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17. 9. 2013 sp. zn. 91 T 111/2013, s nabytím právní moci dne 17. 10. 2013, odsouzena m. j. pro přečin krádeže dle § 205 odstavec 1 písmeno a), d) trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 22 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, kdy tento trest vykonala dne 3. 3. 2015,

a M. L. tak jednal přesto, že

byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17. 9. 2013 sp. zn. 95 T 113/2011, s nabytím právní moci dne 17. 10. 2013, odsouzen pro přečin krádeže dle § 205 odstavec 1 písmeno d), 2 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 23 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, kdy tento trest vykonal dne 31. 1. 2015 . 2. Shora stručně shrnuté jednání obviněné K. S. soud prvního stupně právně kvalifikoval jako přečin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku (v bodě 1 a 2 výroku), dále jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d), odst. 2, 3 tr. zákoníku (v bodě 3 až 10a výroku) spáchaný zčásti ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a také jako přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku (v bodě 3 až 10 výroku), za což jí uložil podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 45 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný společný trest odnětí svobody v trvání 3 let , pro jehož výkon ji podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Jednání obviněného M. L. soud právně posoudil jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d), odst. 2, 3 tr. zákoníku (bod 3, 4, 7 až 10a výroku), spáchaný zčásti ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a také jako přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku (bod 3, 4, 7 až 10 výroku), za což mu uložil podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 45 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný společný trest odnětí svobody v trvání 2 let , pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. 3. Nalézací soud ve vztahu k tomuto prvnímu výroku o vině rozhodl též o uplatněných nárocích poškozených na náhradu škody . Podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku stanovil obviněné K. S. povinnost zaplatit poškozené společnosti Home Credit, a. s., IČ: 26978636, se sídlem Nové Sady 996/25, 602 00 Brno, částku ve výši 18 240 Kč, a poškozené společnosti ESSOX, s. r. o., IČ: 26764652, se sídlem Senovážné náměstí 231/7, 370 21 České Budějovice částku ve výši 23 999 Kč. Oběma obviněným pak dále uložil podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené O. P., bytem B., H., škodu ve výši 700 Kč. Se zbytkem uplatněných nároků na náhradu škody byli podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních poškození Home Credit, a. s., a O. P.

4. Ve druhém výroku o vině výše specifikovaného rozsudku soudu prvního stupně byli obvinění K. S. a M. L. v bodech 11 až 41 uznáni vinnými jednáním spočívajícím v tom, že: § K. S. sama, M. L. sám nebo oba obvinění společně a po předchozí domluvě v obchodech či restauračních zařízeních odcizili nebo se pokusili odcizit vždy buď dámskou kabelku či jinou tašku i s jejich konkrétním obsahem anebo pouze peněženku z vybraných tašek, § M. L. sám se v jednom případě vloupal do zaparkovaného a uzamčeného dodávkového vozidla, z něhož odcizil koženkovou tašku i s jejím obsahem a přitom část tohoto vozidla poškodil, § K. S. sama, M. L. sám nebo oba obvinění společně a po předchozí domluvě za pomoci bezprostředně předtím odcizených platebních karet u různých bankomatů odcizili anebo se pokusili odcizit finanční částky různé výše, § K. S. sama a M. L. sám, oba však shodně, v požadovaném termínu bez závažných důvodů nenastoupili do výkonu trestu odnětí svobody, ke kterému byli oba odsouzeni na základě rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2015, sp. zn. 5 T 127/2015, s nabytím právní moci dne 17. 5. 2015, kdy nástup do výkonu trestu byl u obou shodně stanoven na 17. 6. 2015, kdy výzvu k výše uvedenému nástupu převzali dne 17. 5. 2015 při hlavním líčení Městského soudu v Brně, a do výkonu trestu odnětí svobody byli dodáni na základě příkazu Městského soudu v Brně k dodání do výkonu trestu K. S. dně 2. 9. 2015 a M. L. dne 15. 9. 2015, § a tohoto jednání se dopustili přesto, že byli v prvním výroku o vině konkretizovanými rozsudky Městského soudu v Brně odsouzeni m. j. i pro přečin krádeže k nepodmíněným trestům odnětí svobody, které vykonali.

5. Skutky podrobně popsané v tomto druhém výroku rozsudku soud prvního stupně právně posoudil u obviněné K. S. jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d), odst. 2, 3 tr. zákoníku (body 11 až 37 výroku), spáchaný zčásti ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, jako přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku (body 11 až 37 výroku) a nakonec též jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku (bod 40). Za to jí uložil podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 let , pro jehož výkon ji podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Jednání obviněného M. L. soud právně zhodnotil jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), d), odst. 2, 3 tr. zákoníku (body 14 až 16, 22, 30 až 31, 33 až 34, 36 až 39), spáchaný zčásti ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, dále jako přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku (body 14 až 16, 22, 30 až 31, 33 až 34, 36 až 39) a jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku (bod 41), za což mu uložil podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 let , pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. 6. Proti tomuto rozsudku podali oba obvinění odvolání, která Krajský soud v Brně usnesením ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. 4 To 187/2016, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl . 7. Obviněný M. L. (dále jen obviněný , příp. dovolatel ) se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a podal proti němu prostřednictvím svého obhájce Mgr. Jiřího Gabriela (jednajícím na základě substituční plné moci udělené soudem ustanoveným obhájcem JUDr. Martinem Svobodou, Ph.D.) dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť měl za to, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 8. Dovolatel hned v úvodu svého podání předeslal, že skutková zjištění soudu prvního a druhého stupně jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, čímž bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu. S odkazem na čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod avizoval také nedodržení principu in dubio pro reo ze strany orgánů činných v trestním řízení, a poukázal na skutečnost, že se provedenými důkazy nepodařilo jeho vinu vůbec prokázat. S tím úzce souvisí i porušení zásady presumpce neviny, když na něj bylo od počátku vyšetřování nahlíženo jako na vinného. K tomu dodal, že skutků, za které byl odsouzen, se nedopustil , s výjimkou jednání uvedeného v bodě 41 obžaloby, k jehož spáchání se doznal a lituje, že tak učinil . 9. Obviněný vyslovil přesvědčení, že v daném případě nebyl dodržen řetězec na sebe navzájem navazujících důkazů, které by jej, jako pachatele uvedené trestné činnosti, spolehlivě usvědčovaly. Podle jeho názoru byl závěr o jeho vině postaven na jediném nepřímém důkazu v podobě kamerových záznamů . Přitom jejich kvalita je velice nízká, a tudíž identifikace osob na nich zachycených je značně obtížná. Ani jeden z těchto záznamů jej navíc nezachycuje při páchání trestné činnosti. Z tohoto důvodu zpochybnil závěr soudu, že mu nemohl uniknout způsob chování obviněné K. S., a doplnil, spáchání trestného činu jeho osobou nelze dovozovat pouze z pohybu spoluobviněné po prodejně. 10. Následně se dovolatel vymezil i proti dalším provedeným důkazům nebo jiným rozhodným skutečnostem. Vysvětlení poškozených označil za nepoužitelná a nic neprokazující, neboť žádný z poškozených si nevšiml osoby, jež se krádeže dopustila. Za zcela nepřijatelné považoval dále to, že soudy vzaly při svém rozhodování v potaz jeho trestní minulost . Fakt, že se v minulosti dopouštěl drobných krádeží v obchodních domech, neznamená, že se automaticky dopustil každé krádeže, jež nastala v obchodním domě, ve kterém se zrovna nacházel. Odcizení peněženky z opuštěného nákupního vozíku je navíc běžným způsobem provádění krádeže, jehož se mohla dopustit jakákoliv osoba. 11. Obviněný se poté zabýval otázkou prokázání viny každého jednotlivého skutku. Akcentoval povinnost soudu zkoumat naplnění objektivních a subjektivních znaků trestného činu při každém jednom skutku samostatně, což v tomto případě dodrženo nebylo. Soud postupoval paušálně , a to v případě skutků uvedených pod body 8, 9, 15, 34 a 37 výroku odsuzujícího rozsudku, přičemž měl u všech z nich argumentovat videozáznamem k jednání v bodě 39 tohoto výroku. Na něm je zachycena osoba tmavší pleti, o něho se ovšem nejednalo. Na záznamech k ostatním bodům je zaznamenána pouze obviněná K. S. Shrnul proto, že jediný záznam není možné použít jako důkaz spáchání všech ostatních výše zmíněných skutků. Z toho dovodil, že byl nahodile obviněn ze skutků, které nespáchal. Takový postup je přitom zcela protizákonný a svědčí o opakovaně kritizované snaze orgánů činných v trestním řízení v zájmu uzavření nevyřešených případů, účelově přiřadit skutky k pachatelům pokračující trestné činnosti na podkladě nepřímých důkazů nebo dokonce jen vzdálené podobnosti způsobu spáchání jednotlivých skutků. 12. Dovolatel proto v závěru svého podání (bez odkazu na příslušná ustanovení trestního řádu i spisových značek napadených rozhodnutí) navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně, zároveň zrušil i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně a vrátil věc k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně. 13. Soud prvního stupně v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. doručil opis dovolání obviněného Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Státní zástupkyně zde činná sdělila, že se k podanému dovolání věcně vyjadřovat nebude. Současně udělila souhlas s rozhodnutím za podmínek § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. 14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle § 265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v § 265f odst. 1 tr. ř.

15. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. 16. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotněprávních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních . Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění , která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 aj.). Zásah do zjištěného skutkového stavu lze připustit pouze výjimečně , a to z důvodu ochrany ústavně garantovaných práv a svobod , zejména ve smyslu dodržení pravidel spravedlivého procesu . Nejvyšší soud je na základě čl. 4, 90 a 95 Ústavy povinen v rámci řízení o dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení základní práva dovolatele porušena a pokud se tak stane, je tato skutečnost vždy podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu Pl.ÚS-st. ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.). 17. Dovolatel, vědom si zákonného rozsahu jím zvoleného dovolacího důvodu, namítal právě porušení řady základních zásad spravedlivého procesu, a to především ve vztahu k procesu dokazování. Nejvíce tímto způsobem brojil proti výpovědní hodnotě kamerových záznamů , které podle jeho názoru, neměly způsobilost stát se v podstatě jediným důkazem usvědčujícím jej z dané trestné činnosti. Nelze ale pominout, že jeho argumenty ne vždy přesně odpovídaly realitě posuzovaného případu. Nejen proto se s jeho postojem Nejvyšší soud neztotožnil. 18. V tomto ohledu je třeba vyzdvihnout, že soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozsudku zmíněným kamerovým záznamům dosti pečlivě věnoval a u každého jednotlivého skutku (k němuž byl kamerový záznam pořízen) popsal zachycený průběh jednání obviněných. Nadto se na většině z nich obviněná K. S. poznala, což znamená, že jejich kvalita nemůže být natolik nízká, jak dovolatel ve svém podání tvrdil. Taktéž jeho poznámka o tom, že na žádném za záznamů nebyl monitorován při páchání trestné činnosti, je značně zavádějící. Je sice pravdou, že vlastní výkon posuzované trestné činnosti (tzv. černou práci ) prováděla téměř bez výjimky spoluobviněná, avšak on se obvykle pohyboval v její bezprostřední blízkosti (ať již při odcizování kabelek nebo při výběru z bankomatů), takže o jejím jednání musel vědět. Soud prvního stupně se navíc přesvědčivě vypořádal i s jeho rolí na posuzované trestné činnosti, kdy měl spoluobviněnou rozvážet na místa jejich trestné činnosti (přičemž působili na řadě míst po celé České republice) a při jejím páchání jí svým způsobem jistit . 19. Nejvyšší soud je proto přesvědčen, že výpovědní hodnota uvedených záznamů kamerového systému je v posuzovaném případě zřejmá a významná a činí je způsobilými stát se hlavním a nejdůležitějším usvědčujícím důkazem o trestném jednání obou obviněných. Pokud tedy soudy při rozhodování o vině dovolatele vyšly především z nich, nedopustily se žádného pochybení, jež by mělo za následek porušení některé ze základních zásad trestního řízení, včetně § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř., či některého z ústavně garantovaných principů spravedlivého procesu. To platí i v případě, že některé výběry z bankomatů nebyly snímány kamerovými systémy. Pokud soudy přesto uznaly obviněné vinnými i těmito skutky, rovněž tím nepochybily, neboť dané jednání bezprostředně časově následovalo předchozímu odcizení určité platební karty, z jehož spáchání byli oba spolehlivě usvědčeni. 20. Soudy nižších stupňů postupovaly správně i při hodnocení všech důkazů jako celku, které se ničím nevychýlilo z pravidel logického uvažování. Již bylo také zmíněno, že nalézací soud se zabýval každým skutkem jednotlivě, proto nelze přisvědčit ani námitce o paušálním posuzování dovolatelova jednání. Porušení zásady presumpce neviny a principu in dubio pro reo není možné spatřovat ani ve skutečnosti, že soudy vzaly v potaz i jeho trestní minulost, neboť podkladem pro jeho odsouzení byly nepochybně jiné okolnosti (hlavně kamerové záznamy) než opis jeho trestního rejstříku. Každopádně tento fakt má nesporný vliv na hodnocení jeho osoby, a to zejména při ukládání trestu. Tímto lze proto zopakovat, že práva dovolatele na spravedlivý proces soudy v předmětném trestním řízení respektovaly, a to i při hodnocení provedených důkazů. 21. Nejvyšší soud připomíná, že zásah do ustáleného skutkového stavu z důvodu porušení základních práv a svobod obviněného je postupem výjimečným , nespadajícím přímo do rámce dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Není-li proto takto významné pochybení v dovolacím řízení shledáno a dovolatel zároveň neuplatní žádné námitky hmotněprávního charakteru (jak tomu bylo v daném případě), není tento dovolací důvod naplněn a Nejvyššímu soudu tak nevzniká povinnost se podaným dovoláním nadále věcně zabývat.

22. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Poučení : Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 12. 2016

JUDr. Jan Bláha
předseda senátu