8 Tdo 1531/2010
Datum rozhodnutí: 26.01.2011
Dotčené předpisy: § 213 odst. 1 tr. zák.



8 Tdo 1531/2010
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. ledna 2011 o dovolání obviněného P. J., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. 4 To 353/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 3 T 172/2008, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. J. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 16. 2. 2010, sp. zn. 3 T 172/2008, byl obviněný P. J. uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. účinného do 31. 12. 2009, a byl mu za tento trestný čin a další trestné činy, pro které byl uznán vinným dříve, uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.

Krajský soud v Českých Budějovicích z podnětu odvolání podaného proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně obviněným uvedený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. účinného do 31. 12. 2009, jehož skutkový stav vymezil tím, že obviněný v době od 1. 3. 2007 do zahájení trestního stíhání dne 29. 8. 2008 v místě svého trvalého bydliště v obci K., okres P. ani nikde jinde úmyslně neplnil vyživovací povinnost ke své nezletilé dceři, když vyživovací povinnost mu vyplývá z § 85 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, v platném znění, a od 1. 3. 2007 mu byla stanovena rozsudkem Okresního soudu v Klatovech, sp. zn. 11 P 195/2005, pravomocným dne 12. 4. 2007, a to ve výši 1.500,- Kč měsíčně, splatných vždy do 20. dne v měsíci předem k rukám matky M. K., trvale bytem S., V., okres K., s výjimkou období částečně měsíce března 2007, kdy mu na základě exekuce pod sp. zn. 19 E 1031/2006, nařízené Okresním soudem v Klatovech, byla z nemocenských dávek vyplacených Okresní správou sociálního zabezpečení v P. stržena částka 1.000,- Kč ve prospěch nezletilé a dluží tak za tento měsíc částku 500,- Kč, částečně měsíce dubna 2007, kdy na výživném uhradil částku 1.000,- Kč, a dluží za tento měsíc částku 500,- Kč, měsíců července až října 2007, kdy mu na základě exekuce sp. zn. 19 E 1031/2006, nařízené Okresním soudem v Klatovech, kdy byly z nemocenských dávek vyplácených Okresní správou sociálního zabezpečení v P. strženy částky 1.500,- Kč ve prospěch nezletilé, částečně měsíce listopadu 2007, kdy mu na základě exekuce sp. zn. 19 E 1031/2006, nařízené Okresním soudem Klatovech, byla z nemocenských dávek vyplacených Okresní správou sociálního zabezpečení v P. stržena částka 463,- Kč ve prospěch nezletilé, když za celé uvedené období dluží na výživném celkem 18.537,- Kč.

Za tento trestný čin a dále za pokračující trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a pokračující trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zák., za trestný čin neoprávněného užívání cizí věci podle § 249 odst. 1 tr. zák. a za trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. zák., a to vždy účinných do 31. 12. 2008, jimiž byl uznán vinným a odsouzen rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 24. 3. 2009, č. j. 3 T 172/2008-95, ve znění rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 9. 2009, č. j. 4 To 560/2009-133, podle § 249 odst. 1 tr. zák. účinného do 31. 12. 2008 za použití § 35 odst. 2 tr. zák. účinného do 31. 12. 2008 k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. účinného do 31. 12. 2008 zařazen do věznice s dozorem. Tím byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 24. 3. 2009, č. j. 3 T 172/2008-95, ve znění rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 9. 2009, č. j. 4 To 560/2009-133, stejně jako všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Jiřího Hřídele z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, neboť se neztotožnil s odvolacím soudem, že naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zanedbání povinné výživy v úmyslné formě. Obviněný poukázal na to, že předpokladem trestnosti u předmětného trestného činu je schopnost povinné osoby výživné v rozhodné době plnit, když soud není vázán rozhodnutím, jímž byla v občanskoprávním řízení stanovena tato povinnost včetně rozsahu výživného, ale soud tuto otázku v trestním řízení posuzuje jako otázku předběžnou podle § 9 odst. 1 tr. ř. Zdůraznil i to, že soud musí zkoumat možnosti a majetkové poměry obviněného. Obviněný však poukázal na to, že soudy, ač vědomy si nepravidelnosti zaměstnání obviněného formou brigád, presumovaly skutečnost, že měl na zaplacení výživného dostatek prostředků, a tento závěr učinily, ač pro něj chybí zejména listinné důkazy ohledně délky a místa výkonu zaměstnání i výše mzdy. Obviněný dále v dovolání vytkl, že soud prvního stupně poté, co mu byla věc po zrušení původního rozsudku v této věci vydaného vrácena, nevykonal vše, co mu bylo odvolacím soudem ve zrušujícím rozhodnutí nařízeno, zejména neprovedl žádný důkaz a řízení vedl nestandardně. Jestliže odvolací soud v dovoláním napadeném rozhodnutí vytýkané vady v postupu soudu prvního stupně neshledal, obviněný proti takovému závěru brojil s tím, že některé konkrétně citované části v odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu považoval za nepravdivé a nekorektní vůči obhajobě, neboť podle obviněného prvoinstanční soud neudělal vůbec nic a jeho nečinnost pak de facto pokryl odvolací soud s tím, že soud prvního stupně měl další důkazy činit jen v případě potřeby . Soudům obou stupňů vytkl, že nedodržely podmínky postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř., protože se správně a důsledně nezabývaly jeho věrohodností a za věrohodnou považovaly výpověď poškozené. Obviněný tvrdil, že poškozené předal na základě jí podepsaného prohlášení v něm uvedenou částku 27.000,- Kč. K argumentaci soudů, podle níž jeho verzi výpovědi neuvěřily, obviněný zdůraznil, že je oprávněn výživné uhradit kdekoliv a kdykoliv do doby, než se začne vyhlašovat rozsudek s tím, že je irelevantní, odkud peníze pocházejí. Vytkl též, že nebyl soudy obou stupňů dostatečně poučen ve smyslu § 214 tr. zák., a pokud mu toto poučení bylo dáno v přípravném řízení, považuje takový postup za nedostatečný, neboť jej měly i soudy v tomto duchu poučit. Obviněný rovněž brojil proti tomu, že by výpověď poškozené učiněnou po vyhlášení rozsudku při hlavním líčení dne 24. 3. 2009 bylo možné považovat za výpověď provedenou v hlavním líčení. Protože soudy vycházely pro závěry o vině obviněného z nedostatečných důkazů, je podle obviněného provedené dokazování neuspokojivé, zejména i proto, že soudy neuvedly, které skutečnosti byly prokázány a jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, a neprovedly ani další důkazy, jak bylo obhajobou požadováno. Rovněž nebyla náležitá pozornost věnována poškozenou podepsanému potvrzení o zaplacení dlužného výživného. Ze všech těchto důvodů měla být uplatněna zásada in dubio pro reo . Pokud soudy takto nepostupovaly, není závěr o vině obviněného podložen přesvědčivými důkazy a je tudíž chybný, a to i proto, že soudy ani nezkoumaly nebezpečnost činu pro společnost. Obviněný shledal rozpor mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku a namítl extrémní nesoulad mezi nimi a použitou právní kvalifikací jako trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák., kterou shledal nesprávnou. S rozsudkem se neztotožnil i ve výroku o trestu, který nebyl uložen v souladu s hledisky pro jeho vyměření (§ 23 a § 31 tr. zák.), a jeho výše nebyla odvolacím soudem řádně podložena argumenty.

Ze všech těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž byl opis dovolání obviněného dne 22. 11. 2010 doručen, v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. do dne konání neveřejného zasedání své případné písemné vyjádření Nejvyššímu soudu nezaslalo.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Za splnění výše uvedených podmínek posuzoval Nejvyšší soud, zda uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze považovat za důvod dovolání v tomto v zákoně vymezený, neboť dovolání lze podat pouze z důvodů taxativně stanovených v § 265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Na podkladě citovaného ustanovení je proto možné ve vztahu ke zjištěnému skutku dovoláním vytýkat výlučně vady právní tj., že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. S odkazem na uvedený dovolací důvod tudíž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba též zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Podle obsahu podaného dovolání je nejprve nutné zmínit, že obviněný je v části podal mimo jím označený dovolací důvod, a to pokud vytýkal nedostatky v hodnocení provedených důkazů či v rozsahu učiněného dokazování a dožadoval se aplikace zásady in dubio pro reo . Tyto výhrady nemají právní povahu, neboť se týkají procesních zásad, na nichž je budován skutkový stav, jímž je dovolací soud vázán. Jistým průlomem do výše uvedených zásad by mohlo být zjištění, že právní závěry obecného soudu jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04). Takovou vadu obviněný namítal, a proto Nejvyšší soud s ohledem na takto vznesenou námitku obviněného nad rámec podaného dovolání v posuzovaném případě zmíněnou otázku zkoumal.

Předně se zabýval tím, zda obviněným zpochybňovaný důkaz výpovědí svědkyně M. K. provedený okresním soudem po skončení dokazování a poté, co již byl vyhlášen dílem odsuzující a dílem zprošťující rozsudek při hlavním líčení dne 24. 3. 2009, je takovým důkazem, o něž lze opřít vinu obviněného, jak rozhodly oba soudy. K tomu Nejvyšší soud poznamenává, že hlavní líčení je upraveno v třinácté hlavě v § 196 tr. ř. až § 231 zák. č. 141/1961 Sb., trestního řádu, v němž jsou definovány a popsány jednotlivé etapy tohoto stadia trestního řízení a úkony, jež jsou v nich konány. Dokazování je vymezeno v oddílu čtvrtém v § 207 až § 215 tr. ř. Závěr hlavního líčení je upraven v § 216 tr. ř., v němž jsou zejména uvedeny způsoby a postupy při závěrečných řečech zúčastněných stran, k nimiž předseda udělí slovo poté, co prohlásil dokazování za skončené. Ustanovení § 218 tr. ř. upravuje postup soudu v případě, že soud shledá poté, co dokazování prohlásil za skončené při závěrečných řečech nebo při závěrečné poradě, že je třeba ještě některou okolnost objasnit. Zásadně po těchto úkonech následuje buď vyhlášení rozsudku nebo odročení hlavního líčení. Situace, která nastala v projednávané věci, kdy soud přistoupl k výslechu svědkyně až tehdy, kdy již byl vyhlášen rozsudek, je neobvyklým postupem, s nímž trestní řád v rámci hlavního líčení nepočítá, a proto nelze dojít k závěru, že by šlo o důkaz provedený při hlavním líčení.

Nejvyšší soud však shledal, že v daném případě byly splněny procesní podmínky vycházející z ustanovení § 183a tr. ř., podle něhož v řízení před soudem může předseda senátu nebo jiný pověřený člen senátu výjimečně z důležitých důvodů vyslechnout obviněného, svědka, znalce nebo provést jiný důkaz mimo hlavní líčení nebo veřejné zasedání. Státní zástupce i obhájce obviněného, kterého se takový úkon týká, jsou oprávněni se takového úkonu zúčastnit a o jeho konání být včas vyrozuměni, ledaže nelze provedení úkonu odložit a jejich vyrozumění nelze zajistit. Účast obviněného na takovém výslechu může být připuštěna zejména v případech, kdy nemá obhájce, a jde-li o výslech svědka, který má právo odepřít výpověď (odst. 1). Má-li takový důkaz později sloužit k rozhodnutí v hlavním líčení, veřejném nebo neveřejném zasedání, musí v něm být v souladu se zákonem proveden (odst. 3 první věta).

Uváží-li se na základě těchto zásad okolnosti, za nichž byla svědkyně M. K. vyslechnuta, je nutné s ohledem na protokol o hlavním líčení na č. l. 93 uvést, že tento výslech byl uskutečněn za přítomnosti obviněného a státního zástupce, byl proveden samosoudkyní, která svědkyni poučila podle § 97, § 100, § 101 odst. 1, 2 tr. ř. Obviněný na výpověď svědkyně reagoval a k jí sdělenému svědectví se vyjádřil. Není tedy pochyb o tom, že svědkyně byla v daném případě vyslechnuta v souladu se zákonem a obviněnému byla zaručena všechna práva vycházející ze zásady veřejnosti, ústnosti a bezprostřednosti (§ 2 odst. 10, 11, 12 tr. ř.).

Za splnění všech uvedených zákonných podmínek Nejvyšší soud shledal, že soudu odvolacímu ani soudu prvního stupně v pozdějších stádiích předmětného trestního řízení nic nebránilo, aby tento výslech jako důkazní prostředek použil a aby o něj v dalším řízení opíral své rozhodnutí bez toho, že by bylo nutné svědkyni opakovaně k téže skutečnosti vyslýchat.

Způsob, jakým soudy obsah uvedené výpovědi svědkyně M. K. následně hodnotily, je rozveden především na straně 4 rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud k námitce obviněného, že soudy nesplnily pokyny odvolacího soudu v rozhodnutí (usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 9. 2009 sp. zn. 4 To 560/2009), jímž byl předmětný rozsudek (ze dne 24. 3. 2009, č. l. 95) zrušen ve zprošťující části a uloženy pokyny, jak má soud v dalším řízení ohledně skutku, v němž byl spatřován trestný čin podle § 213 odst. 1 tr. zák., postupovat, nebyly odvolacím soudem v nyní dovoláním napadeném rozhodnutí shledány důvodnými. Odvolací soud na straně 5 vyložil, že postup soudu prvního stupně, i když se omezil jen na zhodnocení výpovědí obviněného poškozené, je dostačující, neboť další provádění důkazů neuložil jako nevyhnutelné a povinné, ale jen jako alternativu, pokud by soud takovou skutečnost považoval sám za nutnou. Současně i odvolací soud jasně vyjádřil, že způsob, jakým se soud prvního stupně s předloženou problematikou vypořádal, považoval za nevyvolávající pochybnosti a ztotožnil se s ním.

Na základě všech takto rozvedených souvislostí Nejvyšší soud nepovažuje uvedený procesní postup obou soudů za vadný a v důsledku toho též shledal, že obviněným namítaný extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením na straně druhé, není dán, neboť právní závěry ze skutkových zjištění zcela zřetelně vyplývají (k tomu viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 578/04). Za situace, kdy byly všechny rozhodné okolnosti v rámci konaného dokazování provedeny a řádně vyhodnoceny a kdy nevznikají pochybnosti o žádné důležité a pro rozhodnutí o vině obviněného významné okolnosti, je rozsah provedeného dokazování dostačující, nejde v daném případě ani o opominutí některého z důkazů, který by byl relevantní pro posouzení věci (k tomu přiměř. rozhodnutí III. ÚS 2110/07 Ústavního soudu).

Když Nejvyšší soud neshledal ve skutkovém stavu žádné nedostatky, posuzoval, zda obviněným vznesená námitka, že nebyly shledány podmínky pro zánik trestnosti činu z důvodu účinné lítosti podle § 214 tr. zák. a o nesprávnosti právního posouzení jeho činu jako trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák., je opodstatněná.

K účinné lítosti podle § 214 tr. zák., je potřeba zmínit, že ve smyslu tohoto ustanovení trestnost zanedbání povinné výživy podle § 213 tr. zák. zaniká, jestliže trestný čin neměl trvale nepříznivých následků a pachatel svou povinnost dodatečně splnil dříve, než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek. Základní podmínkou je, aby obviněný dodatečně splnil svou vyživovací povinnost v celém rozsahu. Dodatečným splněním vyživovací povinnosti ve smyslu § 214 tr. zák. je třeba rozumět vyrovnání částky, kterou obžalovaný mohl zaplatit podle svých výdělkových možností (srov. přiměřeně rozhodnutí č. III/1962 a č. 11/1984 Sb. rozh. tr.). K zániku trestnosti podle tohoto ustanovení nedojde, když vyživovací povinnost byla splněna jen zčásti. K účinné lítosti rovněž nestačí pouhý slib o zaplacení výživného v budoucnu, ani prominutí dlužného výživného ze strany oprávněné osoby nebo osoby, která má oprávněnou osobu ve své péči. Ke splnění vyživovací povinnosti musí dojít dříve, než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek.

Podle těchto hledisek však v projednávané věci nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by svědčily o tom, že by obviněný ještě před vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně splnil svou vyživovací povinnost. Jak totiž bylo rozvedeno a vysvětleno výše, soudy uvěřily svědkyni M. K., že obviněný jí částku 27.000,- Kč, jak se obviněný snažil doložit vynuceným potvrzením, nezaplatil. Při tomto skutkovém závěru, o němž nevznikají žádné pochybnosti, jak vysvětlil shora dovolací soud, nebylo prokázáno, že by obviněný uhradil výživné, které ve stanovené době neplnil, a proto nemohly být splněny podmínky pro aplikaci účinné lítosti podle § 214 tr. zák.

Soudy proto v souladu s těmito zjištěními čin obviněného při uvedených skutkových okolnostech posoudily jako trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustí ten, kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného. Z dikce tohoto ustanovení plyne, že uvedený trestný čin postihuje pachatele, kteří nezajišťují nárok na výživu, pokud je založen na ustanoveních zákona o rodině. Zákonná povinnost rodičů k dětem je upravena v ustanovení § 85 odst. 1, 2 zák. o rod. tak, že vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá do té doby, dokud děti nejsou schopny živit se samy. Oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů.

Vyživovací povinnost rodičů k dětem je upravena jednak v ustanovení § 85 zák. o rod., jak bylo již výše rozvedeno, a jednak v ustanovení § 96 odst. 1 zák. o rod., podle něhož při určení výživného přihlédne soud k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného. Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného zkoumá soud, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika.

Oba soudy se uvedenými otázkami v potřebné míře zabývaly a jak plyne z odůvodnění rozhodnutí obou soudů, zejména těch, jež předcházely nyní vydaným dovoláním napadeným rozhodnutím, zkoumaly poměry obviněného. V této souvislosti lze poukázat na odůvodnění napadeného rozsudku, v němž odvolací soud na straně 5 poukázal na to, že nejsou pochybnosti o naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu úmyslného neplnění výživného. Krajský soud naopak již dříve ve svém původním rozsudku ze dne 1. 9. 2009, sp. zn. 4 To 560/2009, konstatoval, že okresní soud správně dovodil, že obviněný naplnil všechny znaky trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. V této souvislosti je též významný v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ze dne 24. 3. 2009, kde zejména na straně 8 a 9 je rozvedeno, že podle důkazů týkajících se prokázání výdělkových a majetkových poměrů, obviněný byl schopen splácet výživné na dceru ve výši, jak mu byla civilními soudy stanovena. Lze též zmínit vlastní výpověď obviněného, v níž tuto skutečnost potvrdil s tím, že jeho příjem mu k výplatě výživného plně postačoval, ale protože mu jeho bývalá manželka, odmítla, když se vrátil z výkonu trestu odnětí svobody, půjčovat dítě, rozhodl se, že jí žádné výživné platit nebude .

S ohledem na všechny zjištěné a uvedené skutečnosti je tak zcela správný závěr obou soudů, že obviněný naplnil formální znaky uvedeného trestného činu, který spáchal úmyslně.

Jestliže obviněný brojil proti tomu, že nebyla naplněna materiální stránka tohoto trestného činu, ani v tomto ohledu se nelze s obviněným ztotožnit a je možné jen ve stručnosti uvést, že podle § 3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti činu pro společnost, než je stupeň nepatrný (§ 3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citované ustanovení se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (srov. č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). Skutečnosti, jež byly provedeným dokazováním prokázány, zejména doba, po níž obviněný úmyslně výživné neplatil, a též i postoj obviněného k této zákonné povinnosti, jednoznačně svědčí pro závěr, že v této věci jsou znaky předmětného trestného činu naplněny i po stránce materiální, o níž zde pochybnosti v žádném případě nevznikají.

Obviněný rovněž vznesl výhrady proti trestu, a zdůraznil, že nebyla splněna hlediska vymezená v ustanoveních § 23 a § 31 tr. zák.

Nejvyšší soud zdůrazňuje, že podle shora uvedené dikce dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o nějž obviněný dovolání opřel, platí, že tento důvod nedopadá na otázky spojené s trestem. Takovým důvodem může být důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněný může tedy z tohoto důvodu namítat dvě alternativní pochybení soudu: pochybení soudu při ukládání druhu trestu, který je nepřípustný, nebo při určení takové výměry trestu, která je mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za daný trestný čin (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 7 Tdo 360/2006, ze dne 2. 9. 2002, 11 Tdo 530/2002, ze dne 4. 1. 2006, 7 Tdo 4/2006). Ani jedna alternativa však neposkytuje možnost dovolávat se porušení zákonných hledisek určujících uložení druhu a výměry trestu.

Pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Na základě všech rozvedených zjištění Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud nepochybil, jestliže napadeným rozsudkem rozhodl o vině obviněného a uložil mu uvedený trest. Postupoval po všech stránkách v souladu se zákonem i se zjištěným skutkovým stavem, z něhož též vyplynulo, že nebyly splněny podmínky účinné lítosti podle § 214 tr. zák. Skutkový stav dostatečně odráží všechny okolnosti rozhodné pro stanovení jednotlivých znaků skutkové podstaty trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák.

Protože je tato právní kvalifikace správná, Nejvyšší soud výhrady obviněného P. J. nepovažoval za opodstatněné a dovolání proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 26. ledna 2011

Předsedkyně senátu: JUDr. Milada Šámalová