8 Tdo 1531/2008
Datum rozhodnutí: 10.12.2008
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5 tr. ř., § 2 odst. 6 tr. ř.




8 Tdo 1531/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. prosince 2008 o dovolání obviněného R. K., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 55 To 114/2008, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 6 T 7/2008, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. K. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 12. 2. 2008, sp. zn. 6 T 7/2008, byl obviněný R. K. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., dvěma trestnými činy ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák., dvěma trestnými činy výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle § 222 odst. 1, § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na šest roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit V. z. p. ČR, škodu ve výši 75.906,- Kč.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 dopustil tím, že

1) v L., v bytě v ulici V., dne 10. 2. 2006 v době mezi 19.45 hodin a 20.15 hodin fyzicky napadl S. K.o, a to tím způsobem, že ji nejprve v dětském pokoji udeřil dlaní ruky do tváře, poté ji na chodbě před bytem kopl levou neobutou nohou do břicha, kdy následkem kopu poškozená spadla na zem, udeřila se pravou stranou hlavy o zem, když ležela na zemi, nejméně třikrát ji kopl nohou do břicha a nohou, čímž jí způsobil lehký otřes mozku s bolestmi, spavostí a otok pravé poloviny obličeje kolem oka s pracovní neschopností od 11. 2. 2006 do 1. 3. 2006;

trestných činů ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. tím, že

2) v L., v ulici H., v budově K. n. L. na chodbě budovy Interny před vstupními dveřmi do oddělení ARO dne 17. 4. 2006 kolem 19.00 hodin po slovní rozepři levou rukou uchopil pod krkem S. K., která stála pravým bokem 30 cm od boční zdi, a stiskl ji tak, že nemohla mluvit, druhou rukou ji škrábal po ruce, kterou se snažila nahmatat a zmáčknout spínač pro otevření poloautomatických vstupních dveří na oddělení ARO, což se jí několikrát podařilo, otevřenou dlaní pravé ruky ji s nápřahem ruky za tělo s velkou intenzitou nejméně dvakrát udeřil do tváře, kdy následkem úderu byla poškozená odmrštěna na boční zeď chodby, na kterou narazila pravou stranou hlavy, a poté upadla na zem, dopadla břichem k zemi, v této poloze byla dvakrát udeřena plochou křídla samozavíracích poloautomatických vstupních dveří na oddělení ARO do levé části hlavy, čímž jí způsobil otřes mozku těžkého stupně se stavem bezvědomí, zhmoždění mozku vlevo s drobnými ložisky krvácení v levé temenní, týlní a v levé čelní krajině mozku, tržnou ránu u pravého očního koutku v délce 1 cm, podkožní krevní výrony u pravého oka a spánkové krajiny, zakrvácení sklivce pravého oka, zlomeninu lícní kosti vpravo s vpáčenou zlomeninou zevní stěny čelistní dutiny a spodiny očnice, vpáčenou zlomeninu spodiny pravé čelistní dutiny a krvácení do pravé čelistní dutiny, otok horního rtu, drobnou tržně zhmožděnou ranku na jazykové straně horního rtu, zhmožděninu na pravé straně krku, podkožní krevní výron levého ušního boltce, natržení plochého hrbolku před začátkem zevního zvukovodu vlevo a bouli nad levým uchem, podkožní krevní výron v oblasti kloubu dolní čelisti vlevo, s dobou léčení od 17. 4. 2006 do 1. 9. 2006,

3) v L., v ulici T., v herna baru F. P., dne 23. 8. 2007 mezi 23.15 hodin a 23.30 hodin vulgárně nadával a vyhrožoval zabitím, ublížením na zdraví L. Ž., který jej vytlačil a vyvedl před herna bar, a v okamžiku, kdy se L. Ž. k němu otáčel zády a odcházel zpátky do herna baru, tak jej udeřil skleněným tenkostěnným půllitrem do levé části obličeje a utekl, čímž mu způsobil vertikální hlubokou ránu 5 6 cm dlouhou zevně od levého oka dosahující až ke kosti, tržnou ránu levého horního očního víčka se zraněním chrupavčité destičky horního víčka, zhmoždění levé oční koule a tkáně očnice, s poúrazovým poklesem horního víčka levého oka a poškozením rohovky, otevřenou ránu na vnitřní straně pravého předloktí zasahující 3 cm do podkoží, přičemž zranění si vyžádala pracovní neschopnost od 25. 8. 2007 do 1. 11. 2007.

Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním směřujícím zejména proti výroku o vině pod bodem 1) a výroku o trestu. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 55 To 114/2008, bylo odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.

Obviněný podal proti usnesení odvolacího soudu prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně a výroku o trestu. Odkázal v něm na důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Dovolatel měl za to, že provedené důkazy nebyly správně hodnoceny, což vedlo k uložení nesprávného trestu. Tvrdil, že se jednání popsaného pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně nedopustil. K závažnější trestné činnosti se doznal, a neměl proto důvod zapírat spáchání skutku, který je mírněji kvalifikován. Soudy podle něho závěr o jeho vině pod bodem 1) nesprávně vybudovaly na svědectví poškozené S. K., která je osobou značně nevěrohodnou a která vypovídala ve snaze mu uškodit s ohledem na jednání, kterého se vůči ní dopustil a jež je popsáno pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně. Její svědectví je v rozporu s provedenými důkazy. Podle poškozené měly být incidentu přítomny i další osoby, zejména P. K., ale žádný svědek údaje poškozené nepotvrdil. Rozhodnutí o vině v tomto rozsahu považoval za nespravedlivé a poukazoval na to, že i tento skutek byl významný z hlediska výše trestu. Uložený trest pokládal za nepřiměřeně přísný a namítl, že ve vztahu ke skutku pod bodem 2) soudy neposuzovaly skutečný stav, ale nesprávně přihlédly ke spekulacím znalce a svědka MUDr. D. M., jimiž rozváděli další možné následky, které mohly nastat. Ve vztahu ke skutku pod bodem 3) vytkl, že soudy nehodnotily jeho jednání nestranně, nepřihlédly ke skutečnému průběhu střetu mezi ním a poškozeným a nezohlednily skutečnost, že to byl poškozený, kdo fyzický kontakt zapříčinil. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení i rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o vině pod bodem 1) a ve výroku o trestu a aby soudu prvního soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že obviněný k podpoře deklarovaných dovolacích důvodů neuplatnil jiné námitky, než že došlo k porušení zásady uvedené v § 2 odst. 6 tr. ř., zejména způsobem hodnocení jeho obhajoby ve vztahu k výpovědi poškozené, považuje úvahy soudů za jednostranné a teprve na základě vlastního hodnocení skutkových zjištění odlišně od soudu vytváří předpoklad pro možné jiné právní posouzení věci. Dovolatel namítá, že se nedopustil útoku na poškozenou S. K., posouzeného jako trestný čin ublížení na zdraví. Proti právnímu posouzení dalších skutků jeho dovolání nesměřuje, ačkoli i zde vytýká, že zjištěný skutkový stav byl částečně založen na nesprávném hodnocení některých citovaných důkazů. Obviněný se tak domáhal změny právního posouzení přisouzeného skutku pod bodem 1) výroku o vině, odmítaje rozhodná skutková zjištění soudu, ke kterým na základě provedeného dokazování dospěl. Námitky po obsahové stránce neodpovídají deklarovanému, ale ani žádnému dalšímu ze zákonných dovolacích důvodů ve smyslu § 265b odst. 1 písm. a) l) tr. ř. Nebyl jím tedy relevantně naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který dopadá na ty případy, kdy je uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V postupu soudu ani v učiněných závěrech neshledala žádná pochybení. Navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Zjistil však, že podané dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Z obsahu podaného dovolání dále vyplývá, že ačkoli obviněný deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil převážně výhrady, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Okresní soud v Liberci a z nichž vycházel v napadeném usnesení i Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci. Do takto vymezené kategorie námitek majících zjevně skutkovou povahu patří námitky obviněného, kterými napadal hodnocení důkazů, zejména svědeckou výpověď poškozené S. K., kterou označil za nevěrohodnou, nemající oporu v dalších provedených důkazech.

Se zřetelem na povahu vytýkaných vad je tedy evidentní, že obviněný v dovolání uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se na základě své vlastní verze skutkového děje (jednání se nedopustil, neměl důvod lhát s ohledem na doznání se k závažnější trestné činnosti) primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestných činů v podobě zjištěné soudy nedopustil. Vůči právnímu posouzení skutků, jak byly zjištěny soudem, žádnou konkrétní námitku neuplatnil. Jím vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, event. procesně právních, nikoli hmotně právních.

Námitky skutkové, jež ve svém dovolání uplatnil obviněný, však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy; o takovou situaci se však nejedná. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé (viz zejména strany 5 rozsudku soudu prvního stupně a strany 4 napadeného usnesení odvolacího soudu). Při hodnocení důkazů soudy postupovaly důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného, a učinily skutková zjištění mající oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se jasně podává, jak reagoval na obhajobu obviněného R. K., proč neprovedl výslechy navrhovaných svědků, proč vycházel z výpovědi poškozených S. K. Její výpověď shledal věrohodnou, poněvadž svědkyně vypovídala shodně v přípravném řízení i u hlavního líčení, popsala průběh události způsobem, který odpovídal prokázaným zraněním, a soud v její výpovědi neshledal projevy jakékoliv averze vůči obviněnému, ačkoliv by byla zcela pochopitelná s ohledem na jednání bod bodem 2). Se závěry soudu prvního stupně se ztotožnil i odvolací soud. I on zdůraznil, že nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by věrohodnost výpovědi poškozené snižovaly, a připomněl, že její výpověď koresponduje s objektivními nálezy lékařskou zprávou MUDr. E. H. i vyšetřením RTG lebky. Neopomněl též reagovat na tu část obhajoby obviněného, v níž poukazoval na to, že poškozená sama sdělila svému otci, že jí zranění způsobil neznámý muž na cestě do zaměstnání. Přesvědčivě vysvětlil, že poškozená tak učinila proto, aby obviněného kryla před svým otcem, neboť nechtěla, aby dělal scény. Dovolací soud sdílí názor, že tato okolnost sama o sobě nemůže správný závěr o věrohodnosti výpovědi poškozené nikterak relevantně zpochybnit. Pro úplnost dovolací soud dodává, že soud prvního stupně se v odůvodnění rozsudku podrobně zabýval i povahou zranění poškozené v návaznosti na výrok o vině pod bodem 2), jeho závěrům, opírajícím se o závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie, nelze nic vytknout; rozhodně nelze přisvědčit názoru obviněného, že soud byl ovlivněn výpovědí znalce Prof. MUDr. M. S., CSc., a svědka MUDr. D. M., pokud rozváděli toliko další možné následky, ke kterým mohlo u poškozené dojít, aniž by reflektoval faktický stav. Z jeho hodnotících úvah je jasné, že nejsou žádné pochybnosti o vážné poruše zdraví poškozené coby těžké újmy na zdraví ve smyslu § 89 odst. 7 písm. e), ch) tr. zák. Stejně tak nelze přisvědčit výtkám obviněného, že nebyly objektivně posouzeny okolnosti, za nichž byl spáchán skutek pod bodem 3). Provedenými důkazy (výslechy poškozeného L. Ž., svědků M. K. a M. S.) bylo prokázáno, že obviněný poškozeného udeřil poté, co ten již považoval předchozí spor vyvolaný agresivním obviněným za vyřízený.

V posuzované věci nešlo tedy o případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, ještě samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

Obviněný dále namítal, že trest, který mu byl uložen, je trestem nepřiměřeně přísným, a to s ohledem na skutečnost, že soudy přihlédly při stanovení jeho výměry i ke skutku, který nespáchal, a objektivně nevyhodnotily všechny okolnosti, za nichž byly spáchány skutky pod body 2), 3). Tyto námitky jdou zjevně nad rámec důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí však lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. To obviněný ale nevytýkal. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (k tomu č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Pro úplnost a nad rámec řečeného Nejvyšší soud dodává, že pachatele trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. a trestných činů výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. lze podle § 222 odst. 1 tr. zák. (coby nejpřísněji trestného ustanovení) odsoudit k trestu odnětí svobody na dva roky až osm let. Úhrnný trest odnětí svobody na šest roků, který byl obviněnému uložen a pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, není proto ani druhem trestu, který zákon nepřipouští, ani mu nebyl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Soud prvního stupně neshledal na straně obviněného žádné polehčující okolnosti, přihlédl sice k doznání obviněného ke skutkům pod body 2), 3), ale nepřiznal jim znaky polehčující okolnosti podle § 33 písm. j) tr. zák. Na druhé straně ale nepřehlédl četnost útoků, surový způsob provedení činu pod bodem 2), trvalé následky na zdraví poškozených pod body 2) i 3), sklony obviněného k násilnému způsobu chování, zejména pod vlivem alkoholu. Při výměře trestu bylo důvodně přihlédnuto především k vysokému stupni společenské nebezpečnosti spáchaných trestných činů a značné míře narušenosti osoby pachatele. Uložený úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody je trestem sice důrazným, ale jeho druh i výměra vycházejí z hledisek § 31 odst. 1 tr. zák., nekolidují s účelem trestu, jak je vymezen v § 23 odst. 1 tr. zák., a nelze jej proto vnímat jako extrémně přísný a nespravedlivý.

Protože dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. prosince 2008

Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Kůrková