8 Tdo 153/2009
Datum rozhodnutí: 25.02.2009
Dotčené předpisy:




8 Tdo 153/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. února 2009 o dovolání obviněného Z. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 9. 2008, sp. zn. 3 To 121/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 T 4/2008, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Z. K. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2008, sp. zn. 39 T 4/2008, byl obviněný Z. K. (dále jen obviněný , příp. dovolatel ) uznán vinným dílčími útoky popsanými ve skutkové větě výroku o vině pod body 1) až 29), v nichž byl spatřován trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a v bodě 29) rovněž trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák.

Za to mu soud uložil podle § 234 odst. 2 tr. zák. za použití § 37a tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný společný trest odnětí svobody v trvání deset a půl roku, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu dále uložil trest propadnutí věcí (ve výroku rozsudku přesně vyjmenovaných). Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost nahradit jednotlivým poškozeným způsobenou škodu, přičemž podle § 229 odst. 2 tr. ř. některé poškozené odkázal se zbytky uplatněných nároků na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozsudku podali odvolání obviněný a poškozený J. K. Vrchní soud v Olomouci o nich rozhodl rozsudkem ze dne 29. 9. 2008, sp. zn.

3 To 121/2008, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), c), f) tr. ř. z podnětu obou podaných odvolání napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Za splnění podmínek

§ 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že podle § 37a tr. zák. zrušil z rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 4. 6. 2007, sp. zn. 2 T 65/2007, výrok o vině, výrok o trestu, jakož i další výroky, které měly ve výroku o vině svůj podklad. Poté obviněného nově uznal vinným dílčími útoky popsanými ve skutkové větě výroku o vině pod body 1) až 28), které právně kvalifikoval jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a v bodě 28) též jako trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák.

Odvolací soud mu za to uložil podle § 234 odst. 2 tr. zák. za použití § 37a tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný společný trest odnětí svobody v trvání deset a půl roku, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu dále uložil trest propadnutí věcí (ve výroku rozsudku přesně vyjmenovaných). Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost nahradit jednotlivým poškozeným způsobenou škodu, přičemž podle § 229 odst. 2 tr. ř. některé z těchto poškozených odkázal se zbytky uplatněných nároků na řízení ve věcech občanskoprávních.

Konečně odvolací soud obviněného podle § 226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby pro dílčí útok označený a popsaný v původním rozsudku pod bodem 29), neboť dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obviněný.

Rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. M. Š. dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož je přesvědčen, že jde o rozhodnutí, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, případně na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Dovolatel ve svém podání nejprve stručně popsal genezi celé věci a poté namítl, že ohledně všech dílčích útoků pokračujícího trestného činu loupeže byly ze strany soudů obou stupňů nesprávně hodnoceny provedené důkazy, zejména výpovědi poškozených svědků, pokud z nich dovodily, že popisovali typově stejnou osobu a obdobný průběh jejich přepadení. Rovněž nesouhlasil s tím, že jeho přítomnost na místě činu dokazovaly také další skutečnosti, například informace z buněk mobilních operátorů, výpisy z kamerových systémů, které zaznamenaly průjezd jeho automobilu po Z., atd. Takové důkazy vypovídaly toliko o tom, že se nacházel v blízkosti míst, kde byla spáchána loupežná přepadení, nikoliv o tom, že se jich dopustil právě on. Provedené důkazy proto považoval za nedostatečné.

V další části svého podání obviněný argumentoval, že soudy porušily ustanovení § 2 odst. 2 tr. ř., když nerespektovaly základní zásadu trestního řízení presumpci neviny, a ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., které jim ukládá zjistit skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. Ve většině případů, pro které byl odsouzen, však existují toliko indicie, nikoliv přímé důkazy o jeho vině, a proto neměl být uznán vinným.

Z těchto důvodů obviněný v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265 odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku o vině pod body 1) až 28) i celý výrok o trestu, jakož i další výroky, která mají ve výroku o vině svůj podklad.

K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ). Uvedla, že obviněný v dovolání vyslovil výhradně jen nesouhlas se zjištěními, ke kterým odvolací soud dospěl, domáhal se jejich změny na základě jiného hodnocení provedených důkazů, k čemuž nabízel hodnocení vlastní, a v této souvislosti vytkl porušení ustanovení § 2 odst. 5 ,6 tr. ř. Usoudila proto, že nebyly uplatněny jiné námitky než skutkové, v jejichž rámci obviněný vytkl, že soud nesprávně hodnotil důkazy a že z nich vyvodil nesprávná skutková zjištění.

Takovým dovoláním se ovšem obviněný podle názoru státní zástupkyně ocitl mimo rámec dovolacího důvodu stanoveného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož je sice možné v dovolání namítat nesprávné právní posouzení skutku, nikoli však nesprávnost skutkových zjištění samotných, vady v hodnocení důkazů apod. Proto takto podloženou dovolací argumentaci nelze uznat za věcně odpovídající ani použitému dovolacímu důvodu, ale ani jinému ze zbývajících zákonných dovolacích důvodů plynoucích z § 265b odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k výše uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovila souhlas i pro případ jiného nežli výše navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Obviněný uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohou obstát. Uplatněné výhrady totiž zásadně napadají toliko rozsah provedeného dokazování soudy obou stupňů a způsob hodnocení důkazů z jejich strany. Obviněný ve svém dovolání v podstatě vyjádřil nesouhlas s rozsahem provedeného dokazování, s jeho kvalitou a především se způsobem, jakým soudy obou stupňů provedené důkazy (zejména výpovědi poškozených svědků) hodnotily. Trval na vlastní skutkové verzi jednotlivých případů, v závislosti na tom se snažil zpochybnit skutkové závěry soudů a úměrně tomu zpochybňoval i závěry o správnosti použité právní kvalifikace.

Z povahy vytýkaných vad je tak mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli obviněný ve svém podání formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným.

Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).

Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.

Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 25. února 2009

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a