8 Tdo 1526/2008
Datum rozhodnutí: 18.12.2008
Dotčené předpisy: § 247 tr. zák.




8 Tdo 1526/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. prosince 2008 o dovolání obviněného L. M., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 12 To 17/2008, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 T 4/2007, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. M. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. 9 T 4/2007, byl obviněný L. M. (dále jen obviněný , příp. dovolatel ) uznán vinným skutkem právně kvalifikovaným jako trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. a poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1, 2 písm. d) tr. zák. Za to mu byl uložen podle § 257 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Naproti tomu byl podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro další tři skutky, jichž se měl dopustit se spoluobviněným B. Z. (jeho věc byla vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí) a které byly v obžalobě právně posouzeny jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 písm. b) tr. zák. (dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák.) a jako trestný čin poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1, 2 písm. d) tr. zák. (oba spáchané ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.).

Proti tomuto rozsudku podali odvolání obviněný a státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové v neprospěch obviněného. Vrchní soud v Praze o nich rozhodl rozsudkem ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 12 To 17/2008, tak, v bodě I. z podnětu odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. c), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil toliko v odsuzující části ve výroku o vině i trestu, a v bodě II. podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným, že:

v době od 18:00 hod. dne 19. 10. 2004 do 10:00 hod. dne 20. 10. 2004 s odděleně stíhaným B. Z., po předchozí dohodě společně osobním motorovým vozidlem, které řídil obviněný M., přijeli do obce P., okr. J., na kraji obce obviněný M. zůstal v zaparkovaném vozidle, zatímco B. Z. v obci u domu povalil pravý podstavec sousoší svatého Jana Nepomuckého, které je zapsáno v Ústředním seznamu kulturních památek pod rejstříkovým číslem 36866/6-1321 a požívá ochrany podle zákona ČNR č. 20/1978 Sb., o státní památkové péči, odcizil z něj jeho nedílné součásti, dvě sošky okřídlených pískovcových andílků v hodnotě 160.000,- Kč, tyto připravil k naložení, poté se Z. vrátil do čekajícího vozidla, na jeho pokyn obviněný M. s vozidlem přejel na určené místo v obci, kde zastavil. Z. odcizené sošky schované v zavazadle naložil do vozidla a přikryl dekami, poté společně vozidlem odjeli do L., kde obviněný M. z vozidla vystoupil a čekal v herně, mezitím Z. jel odcizené sošky z vozidla vyložit a poté se vrátil pro čekajícího M. a společně odjeli vozidlem do T., tímto jednáním způsobili obci P. odcizením sošek škodu ve výši 160.000,- Kč a poškozením sousoší další škodu ve výši 30.000,- Kč,

tohoto jednání se obviněný M. dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 19. 8. 2002, sp. zn. 2 T 17/2001, uznán vinným mimo jiné trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, který vykonal dne 24. 2. 2004 .

Takto popsané jednání dovolatele soud druhého stupně právně kvalifikoval jako trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e), odst. 2, 3 písm. b) tr. zák. a poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1, 2 písm. d) tr. zák. a podle § 247 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. mu uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků nepodmíněně, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Současně vyslovil, že ve zprošťující části zůstává napadený rozsudek nezměněn. Konečně v bodě III. podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. L. H. dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a napadl výrok o vině, jímž byl uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e), odst. 2, 3 písm. b) tr. zák.; namítl především, že nebyly splněny podmínky pro použití vyšší trestní sazby podle odst. 3 písm. b) citovaného zákonného ustanovení.

Obviněný dále uvedl, že výrok soudu o jeho vině byl založen na jeho vlastní výpovědi a částečně na dalších důkazech obsažených ve spise. Zdůraznil však, že v této výpovědi uváděl, že B. Z. dělal pouze řidiče, o krádeži soch mu není nic známo a na jejich odcizení se nepodílel. Existovala prý určitá skupina osob, která se zabývala speciálně krádežemi pískovcových soch a v níž měl své místo právě jmenovaný spoluobviněný, který již byl za některé skutky pravomocně odsouzen.

Právě s ohledem na svou roli v celé věci namítl nesprávnou aplikaci ustanovení § 88 tr. zák. a tvrdil, že míra jeho účasti na trestné činnosti nezvyšuje pro svou závažnost stupeň společenské nebezpečnosti činu. Nevěděl prý, co je předmětem krádeže, nebyl zapojen do obchodu se sochami a už vůbec nevěděl, že je socha zapsána v Ústředním seznamu kulturních památek. Je proto přesvědčen, že plně postačovalo kvalifikovat skutek podle § 247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák., neboť nedbalost ve vztahu k těžšímu následku podle odst. 3 písm. b) tohoto ustanovení mu nebyla prokázána a chybí z jeho strany zavinění.

V závěru svého podání obviněný navrhl (aniž citoval jakékoliv zákonné ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ) a uvedla, že obviněný sice hmotně právní námitku nedostatku naplnění znaku jiný zvlášť závažný následek odůvodňoval jednak nesprávnou aplikací § 88 tr. zák., jednak absencí předepsané formy zavinění ve smyslu § 6 písm. a) tr. zák., avšak při bližším zkoumání způsobu odůvodnění této dovolací námitky nelze přehlédnout, že při tom vycházel z jiných než přisouzených skutkových zjištění (zejména pokud namítal okolnosti shora uvedené o své roli toliko řidiče, o nezapojení do obchodu se sochami apod.). Nepovažovala proto uvedenou dovolací námitku za relevantně uplatněnou a naopak souhlasila s právní kvalifikací použitou odvolacím soudem.

Státní zástupkyně dále uvedla, že v dovolatelově případě nezůstalo jen u jím tvrzené role blíže nezasvěcené osoby, ale že se s B. Z. dobře znal již z minulosti, konkrétně z výkonu trestu odnětí svobody, kdy mu logicky nemohly zůstat utajeny informace o jeho mnohonásobné recidivě v oblasti trestných činů proti majetku a kterými tak byl jejich další společný kontakt zcela zákonitě poznamenán. Skutková zjištění vyjádřená ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku vypovídají o tom, že obviněný postupoval v součinnosti s B. Z. a řídil se jeho pokyny ve smyslu jejich předchozí spolupachatelské dohody. Odcizenou sochu navíc musel na místě nakládání povalenou a poškozenou i za aktuálních světelných podmínek v době činu zřetelně zaznamenat a tím si ve smyslu § 5 písm. a) tr. zák. být vědom i toho, že z povahy takové věci je zřejmé, že jde o umělecké dílo, pocházející z doby dávno minulé, které nelze běžně opatřit a které podléhá zvláštnímu režimu ochrany. K jeho rámcové povědomosti v uvedeném směru nebylo zapotřebí, aby musel znát konkrétní okolnost, že znehodnocené sousoší sv. Jana Nepomuckého je zapsáno v Ústředním seznamu kulturních památek a že požívá ochrany podle zákona č. 20/1978 Sb., o státní památkové péči. Proto i za takového stavu věci si musel být vědom toho, že svým jednáním, spáchaným v trestné součinnosti s B. Z., zasáhl do zákonem chráněného zájmu na uchování ničím nenahraditelné součásti kulturního dědictví národa a tím i do sféry jeho právní ochrany, odpovídající míře jeho celospolečenského významu.

V závěru svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a takové rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a v zásadě splňuje i obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení § 265f tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaných ustanoveních zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Z tohoto pohledu se Nejvyšší soud nejprve zabýval povahou dovolacích námitek obviněného a shledal, že z velké části se jedná o námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se dovolatel snažil prosadit vlastní verzi případu a přesvědčit soud o své nevině (zejména pokud uváděl, že B. Z. dělal pouze řidiče, že o krádeži soch mu není nic známo a na jejich odcizení se nepodílel, nebo že existovala určitá skupina osob, která se zabývala speciálně krádežemi pískovcových soch a v níž měl své místo právě jmenovaný spoluobviněný). Takové námitky však předmětem dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. být nemohou, neboť se netýkaly otázky tzv. právního posouzení skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, nýbrž o námitky skutkové, jejichž prostřednictvím dovolatel prvotně požadoval změnu skutkových zjištění ve svůj prospěch. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).

Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V posuzovaném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.

Pokud by obviněný uplatnil jen tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud takové dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu než je uveden v § 265b tr. ř.

Obviněný však ve svém podání zároveň formuloval námitky, které jsou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelné. Za takové lze považovat jednak tvrzení, že jeho jednáním nebyl naplněn těžší následek předpokládaný ustanovením § 88 tr. zák. ve vztahu k § 247 odst. 1 písm. e), odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zák., takže zjištěný skutek měl být kvalifikován pouze jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák., jednak tvrzení, že ve vztahu k tomu těžšímu následku chybí zavinění. Je tomu tak přesto, že obviněný tyto námitky uplatnil až v návaznosti na argumentaci o nesprávném skutkovém zjištění soudů obou stupňů, i přesto, že ustanovení § 88 tr. zák. necitoval přesně (nezmínil jeho odst. 1) a k problematice zavinění necitoval žádné zákonné ustanovení, a dokonce i přesto, že uvedenou výhradu uplatnil explicitně pouze k trestnému činu krádeže § 247 odst. 1 písm. e), odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zák. a nikoliv i k trestnému činu poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1, 2 písm. d) tr. zák. V textu dovolání totiž namítl (mimo jiné), že vůbec nevěděl o zapsání odcizených sošek v Ústředním seznamu kulturních památek, což má význam pro posouzení kvalifikovaného zákonného znaku, že čin spáchal na věci, která požívá ochrany podle zvláštních předpisů.

Nejvyšší soud se těmito relevantními námitkami sice zabýval, shledal však, že jsou zjevně neopodstatněné.

Pro spolehlivé zhodnocení adekvátnosti právního posouzení je rozhodující skutek popsaný v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, případně rozvedený v jeho odůvodnění a odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Z něho vyplývá, že obviněný kritického dne po předchozí dohodě s B. Z. jednal tak, jak je ve výrokové části odsuzujícího rozsudku uvedeno (srov. shora). Z navazující tzv. právní věty rozsudku pak vyplývá, že takovým jednáním si jednak přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil, za takový čin byl v posledních třech letech potrestán, způsobil činem škodu nikoliv malou a jiný zvlášť závažný následek, jednak poškodil cizí věc a způsobil na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou a čin spáchal na věci, která požívá ochrany podle zvláštních předpisů.

Z hlediska napadeného rozhodnutí, obsahu podaného dovolání a povahy relevantně uplatněných námitek je vhodné uvést, že oba trestné činy, jimiž byl obviněný uznán vinným, jsou trestné činy úmyslné.

Podle § 4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle § 4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl nepřímý podle § 4 písm. b) tr. zák.], přičemž k naplnění subjektivní stránky úmyslného trestného činu postačuje, je-li spáchán alespoň v úmyslu nepřímém.

Pro oba trestné činy, jimiž byl obviněný uznán vinným, je rovněž charakteristické, že z hlediska zavinění ve vztahu k jejich tzv. kvalifikovaným skutkovým podstatám postačuje zavinění z nedbalosti. Zatímco pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e), odst. 2, 3 písm. b) tr. zák. má význam ustanovení § 6 písm. a) tr. zák., podle něhož k okolnosti přitěžující nebo k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne, jde-li o těžší následek, i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti, vyjímaje případy, že tento zákon vyžaduje i zde zavinění úmyslné, pro trestný čin poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1, 2 písm. d) tr. zák. je významné ustanovení § 6 písm. a) tr. zák., podle něhož k okolnosti přitěžující nebo k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne, jde-li o jinou skutečnost, i tehdy, jestliže pachatel o ní nevěděl, ač o ní vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl, vyjímaje případy, kdy tento zákon vyžaduje, aby pachatel o ní věděl.

V obecné rovině je ještě vhodné uvést, že zavinění ve formě nedbalosti nebo úmyslu vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle.

Podle § 88 odst. 1 tr. zák. se k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Taková okolnost může např. charakterizovat závažnost individuálního objektu nebo objektivní stránku trestného činu, příp. může spočívat ve zvláštním subjektu trestného činu apod. Při zkoumání, zda v konkrétním případě je reálně splněna materiální podmínka uvedená v citovaném ustanovení, musí soud přihlížet ke všem okolnostem případu a vycházet z komplexního hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost, tedy z hledisek uvedených v § 3 odst. 4 tr. zák. (srov. rozhodnutí č. 36/1963 a č. 4/1964 Sb. rozh. trest.).

Při aplikaci těchto obecných východisek na posuzovaný případ Nejvyšší soud neměl důvod zpochybňovat rozhodnutí odvolacího soudu, že skutkem zjištěným již soudem prvního stupně jako soudem nalézacím obviněný naplnil zákonné znaky nejen základních, ale i tzv. kvalifikovaných skutkových podstat obou shora jmenovaných trestných činů, a to jak z hledisek formálních, tak z hledisek materiálních. Je tomu tak přesto, že ani soud druhého stupně, který k odvolání státního zástupce zpřísnil právní kvalifikaci trestného činu krádeže (srov. shora), příliš pozornosti této problematice nevěnoval. V odůvodnění svého rozhodnutí (srov. stranu 7) totiž k subjektivní stránce jednání dovolatele uvedl pouze to, že byl od počátku veden stejným úmyslem jako odděleně stíhaný Z., tj. odcizit v obci kulturní památku a převést ji na určené místo k další dispozici , což podepřel úvahou, že na činnosti se přímo účastnil po celou dobu jako řidič vozidla, postupoval přesně podle pokynů svého společníka a nepochybně po vzájemné dohodě, neboť oba se z minulosti dobře znali a úspěšná realizace trestné činnosti vyžadovala oboustranný souhlas a vzájemnou součinnost .

Proto je zapotřebí tyto úvahy alespoň stručně (srov. § 265i odst. 2 tr. ř.) doplnit v tom směru, že dovolatel podle zjištění soudů obou stupňů se velmi dobře znal se spoluobviněným B. Z. z předchozího výkonu trestu odnětí svobody. Už proto mu nemohly zůstat utajeny informace o jeho speciální recidivě právě v oblasti majetkových trestných činů, čímž byl jejich vzájemný vztah nepochybně poznamenán a předurčen. Dovolatel si musel být dobře vědom také důvodu, pro který po něm spoluobviněný B. Z. žádá odvoz do obce P., neboť ze zjištění soudů vyplynulo, že vozidlo zastavil na okraji obce v prostoru porostem zakryté odbočky na polní cestu, tedy tak, aby nebylo dobře vidět a nevzbudilo případné podezření. V něm pak vyčkával na další pokyny jmenovaného spoluobviněného, aby posléze na jejich základě popojel do bezprostřední blízkosti sousoší sv. Jana Nepomuckého (v té době již poškozeného a povaleného na zem), kde spoluobviněný B. Z. zavazadla s oběma součástmi sousoší (zřejmě s dovolatelem nebo dalším spolupachatelem, neboť jejich rozměr i hmotnost prakticky vylučovaly, aby jejich přenesení třeba i na menší vzdálenost zvládla jediná osoba; to však není pro posouzení věci podstatné) naložil do vozidla, s nímž poté odjeli do L. Tam dovolatel čekal v herně na to, až spoluobviněný B. Z. odcizené věci z vozidla vyloží a přetransportuje je na jiné místo, aby jej posléze podle jeho požadavku s vozidlem odvezl do T.

Především to jsou okolnosti, které svědčí o minimálně nepřímém úmyslu dovolatele ve smyslu § 4 písm. b) tr. zák. ve vztahu k základním skutkovým podstatám obou opakovaně uváděných trestných činů.

Nelze však pochybovat o dovolatelově zavinění [ve formě vědomé nedbalosti ve smyslu § 5 písm. a) tr. zák.] ani ve vztahu k jednotlivým formálním znakům tzv. kvalifikovaných skutkových podstat obou trestných činů. Jak na to správně poukázala již státní zástupkyně ve svém vyjádření, dovolatel na místě nakládání zavazadel s odcizenými věcmi nemohl nevidět (i za aktuálních světelných podmínek) poškozené sousoší a zaznamenat tak, že jde o historické umělecké dílo, které nutně požívá ochrany podle zvláštních předpisů. Taková jeho rámcová povědomost zcela postačovala pro výše uvedený závěr, aniž by musel mít konkrétní informaci, že krádeží znehodnocené sousoší je zapsáno v Ústředním seznamu kulturních památek a požívá ochrany podle zákona č. 20/1978 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů. Proto si musel být vědom i toho, že (jako spolupachatel podle § 9 odst. 2 tr. zák.) nedovoleně zasáhl do zákonem chráněného zájmu na uchování kulturního dědictví našeho národa.

Právě zdůrazněné skutečnosti (vedle dalších např. výše způsobené škody apod.) mají současně význam i pro posouzení materiálního znaku obou posuzovaných trestných činů z hlediska § 3 odst. 4 tr. zák. a § 88 odst. 1 tr. zák. Závěr odvolacího soudu, že dovolatel naplnil materiální stránku trestného činu krádeže i ve vztahu k tzv. těžšímu následku podle 3 písm. b) § 247 tr. zák., je proto správný a zákonný. Nejinak tomu je i ohledně trestného činu poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1, 2 písm. d) tr. zák., a to po stránce formální i materiální.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. prosince 2008

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a