8 Tdo 1515/2006
Datum rozhodnutí: 14.12.2006
Dotčené předpisy:




8 Tdo 1515/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. prosince 2006 o dovolání podaném obviněným J. L., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 8. 2006, sp. zn. 7 To 239/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku Místku pod sp. zn. 6 T 151/2004, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. L. o d m í t á .

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku Místku ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. 6 T 151/2004, byl obviněný J. L. uznán vinným, že

v průběhu měsíce března 2003 jako majitel lesních pozemků, vedený na listu vlastnictví, provedl bez svolení lesního hospodáře v rozporu s ustanoveními § 11 odst. 1, § 20 odst. 1 písm. b, § 31 odst. 2, § 5, § 32 odst. 1 písm. b), § 32 odst. 5, 6 a § 37 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb., lesního zákona, a s ustanovením § 8 zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, těžbu dřevní hmoty, kdy proředil lesní porost pod hranici zakmenění, téměř holosečně na celkové ploše 1,60 ha .

Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně posoudil jako trestný čin poškozování lesa těžbou podle § 181c odst. 1 tr. zák. a podle § 181c odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. mu uložil souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců se zařazením podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. do věznice s dozorem. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. zároveň zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku Místku ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 6 T 207/2002, který nabyl právní moci dne 19. 1. 2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Odvolání obviněného proti odsuzujícímu rozsudku Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 3. 8. 2006, sp. zn. 7 To 239/2006, jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.

Uvedené usnesení odvolacího soudu obviněný napadl prostřednictvím obhájce JUDr. T. R. dovoláním. Učinil tak z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť vyslovil přesvědčení, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Po zevrubné rekapitulaci celého dosavadního trestního řízení obviněný vznesl výhrady vůči právnímu posouzení přisouzeného skutku a vyslovil názor, že provedené důkazy nesvědčí pro závěr, že by se uvedeného jednání dopustil, a mezi vykonanými skutkovými závěry a následnými právními úvahami soudů obou stupňů existuje extrémní nesoulad. Setrval na své obhajobě uplatněné již v podaném odvolání a nadále tvrdil, že po provedené první a druhé těžbě zůstalo z celkové výměry jeho pozemku o výměře 1,63 ha zalesněno 0,87 ha plochy. Důraz kladl na to, že těžba probíhala i v roce 2004 a že souvislá plocha proředění lesního porostu činí jen 1,06 ha. Za nesprávné pokládal, že soudy nedoplnily dokazování o jím navrhované důkazy, především výslechy svědků Ing. Z. H. a P. K., kteří na místě prováděli šetření České inspekce životního prostředí. Měl za to, že v posuzované trestní věci jsou splněny podmínky ustanovení § 265o odst. 2 tr. ř., podle kterého je-li pro rozhodnutí o dovolání třeba objasnit nějakou okolnost, provede potřebné šetření předseda senátu Nejvyššího soudu anebo na jeho žádost některý jiný orgán činný v trestním řízení.

Závěrem svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a aby sám ve věci rozhodl podle § 265m odst. 1 tr. ř. tak, že jej obžaloby podle § 226 písm. a) eventuelně b) v celém rozsahu zprostí. Zároveň navrhl, aby dovolací soud podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon uloženého souhrnného nepodmíněného trestu odnětí svobody.

Dovolání obviněného bylo ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. předloženo k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním věci v neveřejném zasedání Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně.

Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření ze dne 24. 11. 2006 zaujala názor, že obviněný své dovolání zaměřil výhradně do oblasti skutkových zjištění a uplatněným námitkám proto nelze přiznat právně relevantní povahu. Protože se v dané věci nejedná ani o případ extrémního nesouladu mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů, když závěry soudů jsou logickým vyústěním hodnotícího procesu v závislosti na pořízených důkazech a z nich vyplývajících skutkových zjištění, navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného než zákonného dovolacího důvodu. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud takové rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., že bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a že splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř. Dále musel posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1, 2 tr. ř., jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Podle dovolacího důvodu obsaženého v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o úplnosti provedeného dokazování, hodnocení provedených důkazů a správnosti skutkových zjištění, což právě obviněný v převážné části svého dovolání činí. V takovém případě nebyl ve skutečnosti (materiálně) uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který by se týkal nesprávného hmotně právního posouzení, tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení důkazů.

Z obsahu podaného dovolání je patrné, že dovolatel uplatnil především výhrady, v jejichž rámci soudu vytkl jednak nedostatečně provedené dokazování a jednak to, že provedené důkazy sám hodnotil a úměrně tomu činil vlastní skutkové závěry. Do této kategorie námitek patří ta jeho tvrzení, v rámci nichž namítl, že soud měl doplnit dokazování o jím navržené výslechy svědků Ing. Z. H. a P. K. nebo pokud trval na tom, že soud jeho skutek chybně časově vymezil a nezohlednil to, že těžba probíhala i v roce 2004, a že dospěl k vadnému závěru stran proředěné plochy lesního porostu, která činila maximálně 1,06 ha.

Takové námitky nelze rozhodně označit za námitky právní, resp. námitky, jež by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutku, jímž byl obviněný uznán vinným. Ze strany obviněného jde naopak o námitky, které jsou právně irelevantní, neboť stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Souhrnně lze říci, že ač obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal jiného rozsahu provedeného dokazování, odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů a změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; namítané nedostatky dovoláním napadeného usnesení tak podmiňoval prezentací vlastních skutkových závěrů, k nimž dospěl na základě odlišného hodnocení provedených důkazů.

Za této situace proto Nejvyšší soud dovodil, že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, kterou by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle § 265b tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).

Obviněný ve svém podání dále výslovně poukázal na to, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je relevantně uplatněn také tehdy, pokud je jeho prostřednictvím namítána existence tzv. extrémního nesouladu mezi vykonanými skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a jejich právním hodnocením na straně druhé. Také na podporu této své námitky argumentoval, že soud provedl nedostatečně dokazování a že chybně zjistil skutkový stav.

V této souvislosti je třeba obviněnému přisvědčit v tom, že výše zdůrazňovaná zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí platit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení základních požadavků spravedlivého procesu. Jinak řečeno, dovolací soud se může zabývat hodnocením důkazů soudem pouze tehdy, zjistí-li, že soud postupoval libovolně, tj. že jeho závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním, nebo že významně porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku nebo jde o rozhodnutí očividně nespravedlivé (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2005, sp. zn. IV. ÚS 200/05). Přitom současně platí, že rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04).

Ústavní soud v řadě svých nálezů či rozhodnutí vymezil zobecňující podmínky, při jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod (ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu). Do jedné skupiny lze zařadit případy tzv. opomenutých důkazů (může jít buď o důkazy vůbec neprovedené, ať už záměrně nebo opomenutím, anebo o důkazy sice řádně provedené, ale nehodnocené při ustálení skutkového stavu věci srov. např. sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), do druhé skupiny případy důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy (takové důkazy musí být soudem vyloučeny srov. např. sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, II. ÚS 291/2000, III. ÚS 190/01 a další) a do třetí skupiny případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez akceptovatelného racionálního logického základu (srov. např. sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další). Současně však Ústavní soud zdůraznil, že i on je v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (srov. např. sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další).

Nejvyšší soud takto formulované postuláty ve svých rozhodnutích respektuje a v žádném případě je nezpochybňuje. Přesto musí akcentovat, že rovina přezkumu vymezená úpravou dovolání jako jednoho z mimořádných opravných prostředků a rovina ústavněprávní nejsou a nemohou být již ze samotné podstaty věci rovinami zcela shodnými. Tím spíš musí platit i pro dovolací soud shora zmíněná premisa o možnosti korigovat jen ty nejextrémnější excesy; jinak by se dovolací soud ocitl mimo zákonem mu vymezené pravomoci.

Z pohledu uvedených východisek Nejvyšší soud žádná pochybení ve vztahu k namítanému tzv. extrémnímu rozporu mezi provedenými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud prvního stupně (jež v plném rozsahu respektoval také soud odvolací) učinil, a právním závěrem tohoto soudu neshledal.

Soudy obou stupňů provedly dostatek důkazů a při jejich hodnocení postupovaly v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. (hodnotily je podle vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech) učinily skutkové závěry, které lze akceptovat. Svůj závěr o vině obviněného ve svých rozhodnutích také přesvědčivě odůvodnily.

Nad rámec výše řečeného Nejvyšší soud poznamenává, že i když obviněný vyslovil s rozsahem provedeného dokazování a hodnocením důkazů soudy obou stupňů nesouhlas, nelze připustit, aby jím tvrzený tzv. extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů prvního a druhého stupně na straně jedné a jejich navazujícími právními závěry na straně druhé byl založen pouze na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. Vždyť i podle výkladu Ústavního soudu by muselo jít o případ svévolného hodnocení provedených důkazů bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. O takovou situaci však v posuzovaném případě nešlo.

Z těchto důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., aniž postupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Zcela na závěr je třeba uvést, že ačkoli obviněný v rámci svého mimořádného opravného prostředku podle § 265o odst. 1 tr. ř. navrhl, aby byl do doby rozhodnutí o dovolání odložen výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, Nejvyšší soud se takovým podnětem nemohl zabývat, neboť předseda senátu Okresního soudu ve Frýdku - Místku takový návrh podle § 265h odst. 3 tr. ř. neučinil. Pro případný postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. předseda senátu Nejvyššího soudu zákonné podmínky neshledal.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 14. prosince 2006

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a