8 Tdo 1512/2010
Datum rozhodnutí: 15.12.2010
Dotčené předpisy: § 3,4 odst. 1 tr. zák., § 12 odst. 2 tr. zák.



8 Tdo 1512/2010
U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. prosince 2010 o dovolání obviněného J. O., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 8. 2010, sp. zn. 12 To 314/2010, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 3 T 326/2008, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. O. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 15. 3. 2010, sp. zn. 3 T 326/2008, byl obviněný J. O. uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zákona č. 140/1961 Sb. (nadále tr. zák.) a odsouzen podle 247 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na šest měsíců. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na osmnáct měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené společnosti PILOUS, spol. s r. o., se sídlem L., na náhradě škody částku 80.217,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená společnost odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zák. dopustil tím, že jako vedoucí střediska L. dřevařského výrobního závodu PILOUS, spol. s r. o., se sídlem L., v období od 2. 6. 2006 do 8. 2. 2007 celkem v devíti případech prodal dřevěný odpad podnikateli J. M., na který vystavil při odběru fakturu, ač k tomu nebyl oprávněn, a tuto si nechal proplatit v hotovosti, a získal tak neoprávněně částku nejméně 80.217,- Kč, kterou si ponechal pro vlastní potřebu.

Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, v němž brojil proti výroku o vině. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 11. 8. 2010, sp. zn. 12 To 314/2010, bylo odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.

Pro úplnost nutno dodat, že se jedná již o druhé rozhodnutí, které odvolací soud v dané věci učinil. V prvém případě usnesením ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 12 To 321/2009, k odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 15. 5. 2009, sp. zn. 3 T 326/2008, jímž byl obviněný uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzen k podmíněně odloženému trestu odnětí svobody, přičemž rozhodnuto bylo i o náhradě škody. Podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně.

Proti označenému usnesení odvolacího soudu, jímž rozhodl ve věci samé ve druhém stupni, podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání směřující proti výroku o vině. S odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Namítal, že popsaný skutek nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu krádeže. Setrval na své obhajobě, že postupoval správně, pokud se rozhodl prodat přebytečný odpad, za jehož likvidaci se jinak platily nemalé prostředky, a tímto prodejem odpadu ušetřil svému zaměstnavateli náklady. Bylo podle něho prokázáno, že získané finanční prostředky použil na výdaje spojené s provozem střediska v L. Přesvědčivě nebyl prokázán ani následek, tj. způsobení škody ve výši 80.217,- Kč, a znovu zopakoval, že prostředky získané prodejem odpadu použil na chod pobočky v L, přičemž některá vydání nemohla být daňově uznatelná, mohla však být uznatelná účetně . Prokázán podle dovolatele nebyl ani úmysl způsobit škodu označené obchodní společnosti, jelikož že důkladně plnil své pracovní povinnosti, společnosti ušetřil nemalé finanční prostředky, které by zaplatila za uskladnění dřevěného odpadu na skládce, a peníze získané za prodej dřevěného odpadu použil pro zajištění chodu střediska. Jediné jeho pochybení by mohlo být spatřováno v tom, že vystavoval faktury, ačkoliv k tomu nebyl oprávněn. Měl za to, že se jedná o čistě soukromoprávní vztah a soukromoprávní spor. Společnost PILOUS, spol. s r. o., použila k ochraně svých práv prostředky trestního řízení, protože neměla možnost použít soukromoprávní prostředky, neboť nikdy neuzavřela s dovolatelem dohodu o hmotné odpovědnosti a při skončení pracovního poměru s ním uzavřela dohodu o vzájemném vypořádání pohledávek a závazků. Takovýto postup je podle obviněného nepřijatelný s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a navíc v jeho jednání nelze spatřovat ani nepatrnou nebezpečnost pro společnost. Závěrem zopakoval že nenaplnil znaky trestného činu krádeže, a navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a sám aby ve věci rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že nelze přihlížet k té části námitek, ve které na základě vlastního hodnocení důkazů označoval některé skutečnosti za prokázané nebo neprokázané a odchyloval se při tom od skutkových zjištění učiněných soudy. Předmětný dřevěný odpad nebyl vlastnictvím obviněného, ale obchodní společnosti PILOUS, spol. s r. o., tj. byl ve vztahu k němu cizí věcí, a pokud se dovolatel tohoto odpadu zmocnil a na vlastní účet ho prodal (předmětné faktury nikdy nebyly zavedeny do účetnictví společnosti), naplnil formální znaky trestného činu krádeže. Měl za to, že ze samotného charakteru tohoto jednání přitom vyplývá, že šlo o jednání úmyslné, a proto důvodnou neshledal ani námitku dovolatele, podle které nebyl veden úmyslem způsobit škodu. Nedošlo podle něho ani k porušení zásady subsidiarity trestní represe. Zásada subsidiarity trestní represe platila i za účinnosti trestního zákona č. 140/1961 Sb., ačkoli v něm na rozdíl od ustanovení § 12 odst. 2 nyní platného trestního zákoníku nebyla výslovně zakotvena. Poukazoval na skutková zjištění, z nichž vyplynulo, že společnosti žádné náklady s likvidací odpadu nevznikaly, protože byl na provozovně používán jako palivo, a že prostředky získané jeho prodejem dovolatel v částce 80.217,- Kč použil pro svoji potřebu (hrazení nákladů bydlení, koupě obleku). Jednání spočívající v tom, že zaměstnanec se zmocňuje věcí, ke kterým má přístup na svém pracovišti, a tyto prodává dalším osobám, ovšem nezakládá pouze soukromoprávní, resp. občanskoprávní vztah, ale naplňuje znaky majetkového trestného činu, a to podle okolností trestného činu krádeže nebo zpronevěry. Za irelevantní z hlediska trestní odpovědnosti dovolatele pak označil otázku smlouvy o vypořádání vzájemných závazků, kterou společnost s obviněným uzavřela a ve které deklarovala, že jejich vzájemné závazky jsou vyrovnány. Ať už byly důvody pro uzavření takovéto dohody ze strany společnosti jakékoli, nemůže její existence změnit nic na tom, že dovolatel se dopustil skutku vykazujícího zákonné znaky trestného činu. Obstát pak podle něho nemůže ani námitka týkající se nepatrného stupně nebezpečnosti činu pro společnost, neboť za okolnosti snižující společenskou nebezpečnost činu pod hranici stupně nepatrný dovolatel označil pouze údajné ušetření nákladů společnosti a použití finančních prostředků na provoz střediska, tj. tvrzení nevycházející ze skutkových zjištění učiněných soudy. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) dalším opravným prostředkem umožňujícím přezkoumání skutkového stavu v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. 1, 2 tr. zák. se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a způsobí tak škodu nikoli malou. Škodou nikoli malou se podle § 89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky nejméně 50.000,- Kč. Skutková část výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahují konkrétní skutková zjištění, která naplňují všechny zákonné znaky tohoto trestného činu.

V obecné rovině je vhodné uvést, že trestný čin krádeže je dokonán zmocněním se cizí věci (tedy věci, která není ani zčásti ve vlastnictví pachatele) s úmyslem přisvojit si ji. Přisvojení znamená získání možnosti trvalé dispozice s věcí. Podle nauky i stávající praxe soudů se pachatel věci zmocní, když si vytvořil možnost volně s ní nakládat s vyloučením faktické moci osoby, která nad ní má moc a které se odnímá (vlastník, oprávněný či faktický držitel). Pachatel si tedy přisvojí věc tím, že se jí zmocní, jestliže odejme věc z dispozice vlastníka či držitele a jestliže si tak zjedná možnost s věcí trvale nakládat podle své vůle (k tomu např. č. 21/1972 Sb. rozh. tr.).

Po subjektivní stránce se vyžaduje zavinění úmyslné, které musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky trestného činu, tj. jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Podle § 4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle § 4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl eventuální podle § 4 písm. b) tr. zák.].

Podstata jednání obviněného spočívala dle zjištění soudů v tom, že jako vedoucí střediska dřevařského výrobního závodu PILOUS, spol. s r. o., v období od 2. 6. 2006 do 8. 2. 2007 celkem v devíti případech prodal dřevěný odpad podnikateli J. M., na který vystavil při odběru fakturu, ač k tomu nebyl oprávněn, a tuto si nechal proplatit v hotovosti, a získal tak neoprávněně částku nejméně 80.217,- Kč, kterou si ponechal pro vlastní potřebu. Z těchto zjištění je zřejmé, že obviněný nakládal s věcmi, které nebyly jeho vlastnictvím, jako s věcmi vlastními, tyto zpeněžil a prostředky si ponechal pro svoji potřebu. Dovolací soud sdílí názor státního zástupce, že se zřetelem k námitkám obsaženým v dovolání není na místě zabývat se otázkou, zda s přihlédnutím k pracovnímu zařazení obviněného ve společnosti byl dřevní odpad věcí mu svěřenou, a to i přes absenci formálně uzavřené dohody o hmotné odpovědnosti.

Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil především námitky, které směřovaly proti správnosti skutkových zjištění, která učinil soud prvního stupně a z nichž v napadeném usnesení vycházel i soud odvolací. Těžiště jeho dovolacích námitek spočívalo v tvrzení, že sice neměl oprávnění vystavovat faktury, ale pokud prodal odpad podnikateli J. M., ušetřil tím společnosti PILOUS, spol. s r. o., nemalé prostředky za likvidaci odpadu, a že prostředky získané prodejem použil na chod provozovny. Na základě této verze skutkového děje pak tvrdil, že nebyl prokázán jeho úmysl způsobit společnosti PILOUS, spol. s r. o., škodu a trestného činu krádeže se nedopustil nejen pro absenci formálních, ale také materiálních znaků, jelikož nelze dovodit společenskou škodlivost jeho činu.

Prostřednictvím takto vymezených výhrad obviněný ve skutečnosti brojil proti správnosti skutkových zjištění soudů, nikoliv proti správnosti právního posouzení skutku. Primárně se totiž domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch a následně na podkladě takové změny skutkových zjištění vyvozoval absenci některých znaků trestného činu krádeže. Tyto vady, které napadenému rozhodnutí a předcházejícímu řízení dovolatel s odkazem na citovaný důvod dovolání vytkl, mají povahu vad skutkových, nikoliv hmotně právních. Ty však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy; o takovou situaci se však nejedná. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (viz zejména strany 2, 3 rozsudku soudu prvního stupně, strany 2, 3 usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Závěr o vině obviněného byl opřen zejména o výpověď samotného obviněného, který nepopíral prodej dřevního odpadu podnikateli J. M., výpověď svědků Ing. J. K. a A.K., z nichž shodně vyplynulo, že v době, kdy obviněný ve společnosti PILOUS spol. s r. o., působil, tato neměla s likvidací odpadu žádné náklady, neboť odpadu bylo poměrně málo a byl využíván zejména k topení ve vlastní kotelně. Ze svědeckých výpovědí E. H., M. Ř. se podává, že obviněný neoprávněně likvidoval odpad a že, ačkoliv k tomu nebyl oprávněn, vystavoval faktury, které následně nebyly zaneseny do účetnictví společnosti a že jmenovaná společnost nehradila svým zaměstnancům ubytování ani ošacení a náklady spojené chodem provozu jim byly propláceny. Na podkladě faktur firmy M. bylo zjištěno, že obviněný prodal dřevní odpad za celkem 129.440,- Kč, přičemž od této částky byly odečteny výdaje, které obviněný použil ve prospěch společnosti PILOUS, spol. s r.o., a výše škody byla stanovena na částku 80.217,- Kč představující finanční prostředky, které obviněný použil výhradně na úhradu svých vlastních potřeb. Všechny námitky uplatněné v dovolání byly součástí obhajoby v rámci předchozího řízení a soudy obou stupňů se s nimi přesvědčivě vypořádaly. Při hodnocení důkazů postupovaly důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu; evidentně nejde o případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv racionálního logického základu.

Soudy se náležitě zabývaly i otázkou naplnění subjektivní stránky trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zák. K naplnění zavinění u trestného činu krádeže se vyžaduje, aby bylo prokázáno, že obviněný již v době, kdy se zmocňuje cizí věci, jednal v úmyslu si tuto věc přisvojit a tím způsobit na cizím majetku škodu. Nezáleží přitom na tom, zda si přisvojenou věc ponechá nebo ji zpeněží a ponechá si prostředky takto získané.

Obviněný v této souvislosti namítal, že prostředky takto získané si neponechal, ale použil je na úhradu nákladů spojených s chodem provozovny poškozené společnosti. Tato tvrzení však odporují zjištěním soudů, které s odkazem na výpovědi svědků, faktury a konečně doklady o úhradách, které obviněný provedl, z celkové částky 129.440,- Kč vydělily částku, kterou obviněný použil výhradně pro svoji potřebu (ošacení, ubytování). Ve zbylé části, kterou obviněný s jistou benevolencí (když neměl povoleno tyto prostředky použít a poškozená společnost o nich ani nevěděla) použil k úhradě nákladů spojených s chodem provozovny, nebyla vyvozována trestní odpovědnost obviněného.

Soud prvního stupně ve svém prvním rozhodnutí dovodil, že obviněný jednal v úmyslu přímém, neboť věděl, že peníze které obdržel za prodej, nejsou jeho, přesto si je ponechal a následně je vědomě použil k hrazení svých výdajů. Jistou vadou je, že soud prvního stupně tuto formulaci nezopakoval ve svém v pořadí druhém rozsudku. Tyto závěry jsou sice správné, kdy stran zavinění pachatele nedošlo k žádnému posunu ale bylo třeba je vyjádřit i v novém rozhodnutí. Odvolací soud poté úvahy stran naplnění subjektivní stránky doplnil v tom smyslu, že obviněný nepopíral, že dřevěný odpad náležející společnosti PILOUS, spol. s r. o., bez jejího vědomí prodal a peníze za něj utržené si ponechal. Za nepodstatné pak odvolací soud považoval to, k jakému účelu obviněný prostředky použil, zejména že nebylo možné akceptovat úhrady ošacení a bydlení při neexistenci dohody o proplácení těchto výdajů.

Závěry soudů o naplnění subjektivní stránky trestného činu jsou správné, neboť obviněný věděl, že dřevní odpad není jeho majetkem, nebylo mu dáno oprávnění jej jakkoliv zcizovat, přesto jej prodal, a to ještě netransparentním způsobem, obchody s dřevním odpadem před společností PILOUS, spol. s r. o., v podstatě zcela zatajil, vydáním faktur a jejich proplacením v hotovosti dosáhl toho, že by se poškozená společnost o jeho obchodech s podnikatelem J. M. nikdy nedozvěděla. Spoléhal tak na to, že se zřetelem ke zvolenému postupu nikdy nedojde k jeho odhalení a že si prostředky takto získané bude moci ponechat. Není žádných pochyb o tom, že obviněný tak jednal úmyslně, a to ve formě přímého úmyslu podle § 4 písm. a) tr. zák.

Neopodstatněnou shledává Nejvyšší soud i námitku, že nebyla naplněna ani materiální stránka trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zák., konkrétně že čin obviněného nevykazuje ani nepatrnou nebezpečnost pro společnost.

Obecně platí, že při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba jednak učinit závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se vypořádat s tím, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti (§ 3 odst. 1, 2 tr. zák.). O trestný čin se jedná, jsou-li v konkrétním případě dány formální i materiální podmínky trestnosti činu. Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je podle § 3 odst. 4 tr. zák. určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu (§ 3 odst. 2 tr. zák.). Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, je nutno vycházet z toho, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Jinak řečeno, ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák. se při naplnění formálních znaků určité skutkové podstaty uplatní toliko tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu v konkrétním případě nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (k tomu č. 43/1996 Sb. rozh. tr.).

Hodnocením rozhodných kritérií, spoluurčujících závěr o konkrétním stupni nebezpečnosti, či výstižněji škodlivosti činu pro společnost, se soudy, byť nepřímo, zabývaly a jejich závěry jsou přiléhavé. Soud prvního stupně, poté co mu byla věc odvolacím soudem vrácena, se již otázce společenské nebezpečnosti činu podrobněji nevěnoval a toliko konstatoval, že nelze na jednání obviněného pohlížet tak, že by nebylo společensky škodlivé. Pokud si totiž obviněný svévolně, bez vědomí a souhlasu zaměstnavatele, sjednal prodej dřevního odpadu, sám jménem společnosti vystavoval faktury, ač k tomu neměl oprávnění, a peníze, které mu byly propláceny, si ponechal a nakládal s nimi dle svého uvážení, nutno konstatovat, že se dopouštěl jednání, které bylo v rozporu se zákonem. Odvolací soud se s těmito úvahami ztotožnil a vysvětlil, proč ve zrušujícím usnesení vyslovil pochybnost nad společenskou nebezpečností jednání obviněného pro případ, bylo-li by prokázáno, že by společnost PILOUS, spol. s r. o., musela na likvidaci dřevního odpadu vynakládat vyšší částky než ty, které obviněný takto obdržel a alespoň část použil pro společnost. Za situace, kdy tato premisa nebyla prokázána, pokládal i odvolací soud závěr o naplnění potřebného stupně společenské nebezpečnosti činu obviněného za opodstatněný.

V kontextu všech rozhodných okolností nelze než uzavřít, že konkrétní stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro společnost je dozajista vyšší než nepatrný posuzováno ve světle kritérií rozhodných podle trestního zákona účinného v době jeho spáchání a stejně tak není žádných pochyb ani o tom, že jde o ten případ společensky škodlivý, ve kterém nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiných právních předpisů, a je na místě uplatnit trestní odpovědnost a trestněprávní důsledky s ní spojené. Obviněný se totiž v relativně krátké době od 2. 6. 2006 do 8. 2. 2007 dopustil celkem devíti útoků vykazujících znaky trestného činu proti majetku, třebaže část prostředků použil k úhradě nákladů provozovny. Pachatel celkem promyšleně a hlavně zastřeně zpeněžoval dřevní odpad ve vlastnictví zaměstnavatele; tím, že faktury vystavoval sice na jméno společnosti PILOUS, spol. s r. o., avšak prostředky vyplacené mu v hotovosti si ponechával, znemožnil odhalení svého jednání jak ze strany odběratele, tak zaměstnavatele. Vzniklá škoda přesáhla významně částku 50.000,- Kč a tedy hranici škody nikoli malé. Nic na těchto závěrech nemění ani zjištění, že část prostředků získaných z prodeje byla použita na hrazení nákladů provozovny. Tato část původně zcizených prostředků totiž nebyla obviněnému kladena k tíži, ale naopak soudy ji důsledně oddělily od prostředků, které si obviněný ponechal výhradně pro svoji potřebu. Skutečnosti, že od spáchání činu uplynula delší doba, jakož i to že obviněný nadále žil řádným životem a nepáchal trestnou činnost, byly patřičně zohledněny ve výroku o trestu.

Dovolatel dále uplatnil sice relevantně, nikoliv však opodstatněně, také výhradu, že došlo k porušení zásady subsidiarity trestní represe. Tvrdil, že se jednalo čistě o soukromoprávní vztah a čistě soukromoprávní spor a vyjádřil přesvědčení, že poškozená společnost, která s ním nikdy neuzavřela dohodu o hmotné odpovědnosti, a při skončení pracovního poměru s ním dohodla vzájemné uspořádání pohledávek a závazků, se hojí prostřednictvím trestního řízení.

Podle ustanovení § 12 odst. 2 trestního zákoníku, podle něhož lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

Zásada subsidiarity trestní represe, vtělená explicitně do ustanovení § 12 odst. 2 trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010 (zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník), jíž se obviněný dovolává, je jednou ze základních zásad trestního práva, jež se promítala v aplikační činnosti soudů i před účinností trestního zákoníku, a byla nezbytnou součástí úvah soudu o naplnění zákonných znaků trestného činu a potřeby použít prostředků trestního práva.

S odkazem na judikaturu Ústavního soudu jakož i obecných soudů k uplatnění principu ultima ratio je na místě zdůraznit, že trestněprávní kvalifikaci určitého jednání, které má ve své podstatě soukromoprávní základ, jako trestného činu je třeba považovat za krajní právní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních společenských hodnot. Z uznávaného principu právního státu, jímž je chápání trestní represe jako prostředku ultima ratio vyplývá, že ochrana závazkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského, popř. obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu a svou intenzitou dosahuje předpokládaného stupně společenské nebezpečnosti (škodlivosti), je namístě uplatňovat trestní odpovědnost. Trestní postih má místo pouze tam, kde jiné prostředky ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpány nebo jsou neúčinné či nevhodné. V právním státě je zásadně nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny (srov. k tomu také nálezy Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 4/04, II. ÚS 372/03, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 897/2005 atd.).

O takovou situaci ale přece v případě skutku obviněného, jak již bylo výše vyloženo, nešlo. Jeho čin evidentně vykazuje znaky úmyslného trestného činu. Podstatou jednání obviněného bylo úmyslné protiprávní jednání, které jasně vybočilo z rámce civilních vztahů mezi obviněným a společností PILOUS, spol. s r. o. Obviněný nejednal ve snaze svědomitě a odpovědně plnit své úkoly, ale zcela skrytě a mimo jakákoliv oprávnění a úkoly, které měl v rámci svého pracovního zařazení, zcizoval a následně zejména ve svůj prospěch zpeněžoval majetek svého zaměstnavatele, čímž spáchal trestný čin. Soudy odmítly jeho obhajobu, že tak činil ve snaze ušetřit poškozené společnosti náklady na likvidaci odpadu, jelikož žádné náklady s jeho likvidací nevznikaly (na provozovně byl používán jako palivo). Jak správně poznamenal ve vyjádření státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, z hlediska trestní odpovědnosti dovolatele není významné, zda s obviněným byla či nebyla uzavřena dohoda o hmotné odpovědnosti a stejně tak nelze souhlasit ani s názorem dovolatele, že by dohoda o vzájemném vypořádání pohledávek a závazků učiněná mezi ním a jeho bývalým zaměstnavatelem při skončení pracovního poměru a priori vylučovala možnosti poškozené společnosti domáhat se náhrady škody i v jiném než trestním řízení. Nelze totiž přijmout bez pochybností názor, že vzájemné vypořádání mohlo zahrnovat i nároky, o nichž společnost při skončení pracovního poměru vůbec nevěděla.

Soudy proto nepochybily, pokud jednání obviněného posoudily jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zák., poněvadž jeho zákonné znaky byly naplněny jak po stránce formální, tak materiální, a tomuto závěru nebránila ani zásada subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.


P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. prosince 2010

Předsedkyně senátu: JUDr. Věra Kůrková