8 Tdo 15/2010
Datum rozhodnutí: 27.01.2010
Dotčené předpisy:




8 Tdo 15/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. ledna 2010 o dovolání obviněného M. G . , proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 4. 8. 2009, sp. zn. 42 To 129/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 1 T 64/2009, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. G. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 8. 4. 2009, sp. zn. 1 T 64/2009, byl obviněný M. G.(dále jen obviněný , příp. dovolatel ) uznán vinným, že:

1. v přesně nezjištěné době měsíce března 2007 ve S., okr. J., s cílem vlastního obohacení ke škodě S. B., od této pod zcela jím smyšlenou záminkou obstarání levnějšího stavebního materiálu vylákal nejprve jako zálohu částku 13.000,- Kč, a to s tím, že materiál dodá do týdne, což však neučinil a namísto toho v průběhu tohoto týdne od jmenované vylákal i částku 12.000,- Kč jako doplatek smluvené kupní ceny s tím, že bude lepší, když materiál zaplatí rovnou v plné výši, přičemž však žádný stavební materiál poškozené S. B. nikdy nedodal a takto získané finanční prostředky použil dle svého počátečního skrytého záměru pro vlastní potřebu,

2. dne 4. dubna 2007 v J. na M. nám. a na ulici R. H., s cílem vlastního obohacení, pod zcela jím smyšlenou záminkou, že předmětný úvěr bude splácet za M. B., tohoto nechal uzavřít se společností CETELEM ČR, a. s., úvěr, na jehož základě obžalovaný G. získal televizor v hodnotě 26.099,- Kč, který si převzal, ovšem na předmětný úvěr dle svého pravého počátečního úmyslu nic neuhradil a ani onen televizor poškozenému B. nevrátil,

3. dne 6. dubna 2007 v J. na M. nám., s cílem vlastního obohacení, donutil pod pohrůžkou fyzického násilí a podpálení domu M. B., aby s ním šel do prodejny Astric, spol. s r. o., na ulici R. H. v J. a zde svým jménem se společností Home Credit, a. s., uzavřel úvěrovou smlouvu, na základě které obžalovaný G. získal televizor zn. Grundig v hodnotě 24.999,- Kč,

4. dne 20. dubna 2007 v J. u KB na ulici P., poté co mu M. B., odmítl půjčit částku 15.000,- Kč, tak s cílem uspokojení tohoto svého požadavku poškozeným B., který nemohl jeho požadavku vyhovět z důvodu nedostatku vlastních finančních prostředků, tohoto pohrůžkou zbití a dalšího násilí donutil k tomu, aby šel do KB na ulici P. v J. a zde uzavřel smlouvu o úvěru, což poškozený B. ze strachu před obžalovaným učinil a po uzavření úvěrové smlouvy na částku 30.000,- Kč rovnou vybral hotovost 10.000,- Kč s tím, že tuto předá obžalovanému, což si ovšem po vyjití ven na ulici před KB rozmyslel a poté co obžalovanému tuto částku odmítl předat, tak mu obžalovaný opakovaně vyhrožoval, že pokud mu danou částku 10.000,- Kč ihned nepředá, tak z něho udělá mrzáka, zláme mu obě nohy a ruce , pročež mu poškozený B. danou částku ze strachu o své zdraví vydal,

5. v přesně nezjištěné době kolem 20. dubna 2007 v prostoru před areálem společnosti Burson Properties, a. s., v A. D. opakovanými pohrůžkami bezprostředního fyzického násilí vůči M. B., tohoto takto donutil k vydání platební karty Visa Electron, a to včetně sdělení PIN kódu, vydané na jméno poškozeného M. B. k účtu vedenému pro poškozeného u KB, a to s tím, že si z daného účtu poškozeného vybere jako půjčku částku 1.000,- Kč a poté mu tuto platební kartu vrátí, načež následně onu platební kartu poškozenému skutečně vrátil, ovšem až poté, co si za jejího užití ke škodě M. B. vybral z jeho účtu prostřednictvím bankomatu částku 10.000,- Kč,

6. v období od 3. do 17. května 2007 na různých místech v J., s cílem vlastního obohacení, pod zcela jím smyšlenou záminkou, že si z účtu poškozeného M. B., půjčí vždy maximálně částku 1.000,- Kč, kterou mu do dvou týdnů vrátí, přičemž ani tento příslib nemyslel vážně, neboť nikdy nezamýšlel vrátit poškozenému jakékoli finanční prostředky, si od poškozeného M. B. opakovaně půjčil platební kartu Visa Electron vydanou na jméno poškozeného KB k jeho účtu, načež následně za užití této platební karty v J.

- dne 3. května 2007 se nejprve neúspěšně pokusil vybrat prostřednictvím bankomatu KB na ulici P. v 9.58 hod. částku 3.600,- Kč a v 10.26 hod. částku 4.000,- Kč, načež se mu zde takto v 10.27 hod. téhož dne podařilo vybrat částku 3.600,- Kč a dne 14. května 2007 v 11.44 hod. pak další částku ve výši 4.000,- Kč a

- dne 14. května 2007 ve 22.14 vybral prostřednictvím bankomatu KB na M. nám. částku ve výši 4.000,- Kč,

kdy ve všech těchto případech po uskutečnění daného výběru předmětnou platební kartu poškozenému M. B. v jimi dohodnutém termínu vrátil, ovšem následně si v blíže nezjištěné době kolem 17. května 2007 od poškozeného B. tutéž platební kartu pod stejnou záminkou a stejným cílem vlastního obohacení znovu půjčil, avšak v dohodnutý termín ji poškozenému již nevrátil a předal ji až jeho matce S. B. dne 30. srpna 2007, přičemž nejenže tuto platební kartu držel po uvedenou dobu proti vůli poškozeného, ale v době od 31. května do 20. srpna 2007 v Jihlavě za užití této platební karty ke škodě M. B. z jeho účtu opakovaně prostřednictvím bankomatů na ulici M. B., P., H., B., B., K.a M. nám. postupně po různě velkých částkách od 200,- Kč do 7.000,- Kč vybral celkovou částku 54.000,- Kč a neúspěšně se takto pokusil postupně vybrat další částku v celkové výši 18.100,- Kč,

7. dne 2. května 2007 v J. na přesně nezjištěném místě, s cílem vlastního obohacení s nevážně míněným příslibem vrácení, přesvědčil M. B., aby mu do úschovy na jeden den, než proběhne aktivace, předal svůj právě nově pořízený mobilní telefon zn. Samsung SGH-C140 v hodnotě nejméně 1.449,- Kč, přičemž však následující den, ani nikdy později tento mobilní telefon dle svého pravého záměru poškozenému nevrátil a způsobil tak poškozenému M. B. škodu ve výši nejméně 1.449,- Kč, .

Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jednak jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. (skutky popsané ad 1., 2., 6. a 7.), jednak jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. (skutek popsaný ad 3.), jednak jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. (skutky popsané ad 4. a 5.) a jednak jako trestný čin neoprávněného držení platební karty podle § 249b tr. zák. (skutky popsané ad 5. a 6.). Za tyto trestné činy a za sbíhající se trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zák., kterým byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 9. 4. 2008, č.j. 13 T 278/2007-43, který nabyl právní moci 9. 4. 2008, mu soud podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou, a podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na tři roky. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu rovněž uložil povinnost zaplatit škodu: S. B., ve výši 19.000,- Kč, M. B., ve výši 84.552,- Kč, firmě T-Mobile Czech Republic, a. s., IČO 64949681, se sídlem Tomíčkova 2144/1, Praha 4, ve výši 1.449,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal T-Mobile Czech Republic, a. s., se sídlem Tomíčkova 2144/1, Praha 4, se zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 9. 4. 2008, č.j. 13 T 278/2007-43, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, rozhodl usnesením ze dne 4. 8. 2009, sp. zn. 42 To 129/2009, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Obviněný ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce Mgr. A. Č. podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dovolatel je přesvědčen, že rozhodnutí odvolacího soudu je ve všech jeho výrocích nesprávné. Nebyly prý dány podmínky pro zamítnutí jeho odvolání, když právní kvalifikace jeho jednání, přijatá soudem prvního stupně, není správná, neboť svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu trestných činů, jimiž byl uznám vinným rozsudkem soudu prvního stupně. Odvolací soud se prakticky shodně jako nalézací soud odmítl vypořádat s jeho obhajobou týkající se skutku uvedeného ve výroku rozsudku soudu prvního stupně ad 1.

Obviněný tvrdil, že v době přijetí peněz od poškozené S. B. nejenže měl úmysl přislíbený stavební materiál zajistit, ale tento i zajistil. Tyto skutečnosti prý byly zcela jednoznačně potvrzeny věrohodnou svědeckou výpovědí jeho družky R. B., která potvrdila, že materiál zajištěn byl a tento byl následně prodán třetí osobě. Jelikož tato svědkyně vypovídala po poučení o trestní odpovědnosti pro případ nepravdivé výpovědi, měl soud v tomto smyslu její výpověď hodnotit. Soudy obou stupňů však její výpověď hodnotily nesprávně, čímž byl vytvořen chybný podklad pro konečné rozhodnutí ve věci. Zopakoval, že stavební materiál byl skutečně obstarán a byla tak vyvrácena domněnka plynoucí z obžaloby, kterou soudy obou stupňů převzaly, že se snad mělo jednat o jeho smyšlenou záminku vedenou cílem vylákat od poškozené částku 25.000,- Kč.

Dovolatel dále namítal, že i skutky popsané ad 2. až 7. výroku rozsudku soudu prvního stupně (týkající se poškozeného M. B.) byly jak soudem nalézacím, tak soudem odvolacím, nesprávně posouzeny. Tuto nesprávnost spatřoval zejména v tom, že odvolací soud převzal hodnocení soudu prvního stupně, aniž by přihlédl k důkazům a okolnostem případu, na něž poukazoval. Odvolacímu soudu vytkl, že potvrdil úvahy a rozhodnutí nalézacího soudu, který vycházel prakticky pouze z toho, že uvěřil tvrzením poškozeného M. B. Zdůraznil, že poškozený měl jednoznačný zájem na výsledku trestního řízení, neboť na podkladě pravomocného rozsudku se může domáhat po něm zaplacení částky 84.552,- Kč. Soud již však nevzal v potaz, že se jedná o osobu, která je mentálně na nižší úrovni, je absolutně ovlivnitelná jeho matkou S. B. a při zhoršeném zdravotním stavu v nadměrné míře požívá alkoholické nápoje. Za takovéto důkazní situace měl soud postupovat důsledně podle zásady in dubio pro reo , neboť závěry provedeného dokazování minimálně pochybnosti o jeho vině vzbuzují. Soudy proto měly u skutků popsaných ad 2. až 7. postupovat podle § 226 písm. a) tr. ř. a bezezbytku jej obžaloby zprostit, neboť nebylo jednoznačně a nezpochybnitelným způsobem prokázáno, že by se předmětné skutky, tak, jak byly v podané obžalobě uvedeny a pro které byl stíhán, staly.

Obviněný v neposlední řadě argumentoval tím, že v průběhu řízení bylo prokázáno, že poškozený M. B. bydlel v jeho bytě, že se zde nejen zdržoval, ale např. i stravoval. Stejně tak bylo prokázáno, že byla uzavřena dohoda, na jejímž základě k tomuto užívání došlo, přičemž za toto byla mezi stranami sjednána úplata. Za situace, kdy poškozený fakticky jemu ani jeho družce žádné peníze neplatil, touto částkou byly kompenzovány všechny případné závazky vůči poškozeným.

Dovolatel poté shrnul, že rozhodnutí soudů obou stupňů považuje za nesprávné, neboť v předcházejícím řízení došlo k nesprávnému zhodnocení provedených důkazů a k přijetí nesprávné právní kvalifikace jeho jednání, důsledkem čehož je i nesprávnost výroku o vině. Proto navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud po přezkoumání napadeného rozsudku (správně mělo být usnesení) odvolacího soudu tento zrušil a věc mu vrátil zpět k dalšímu projednání a rozhodnutí.

K podanému dovolání se nejvyšší státní zástupkyně ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. ke dni rozhodování Nejvyššího soudu nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.

Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohou obstát. Uplatněné výhrady totiž směřovaly převážně do rozsahu provedeného dokazování soudy obou stupňů a do způsobu hodnocení jednotlivých důkazů (zejména svědecké výpovědi R. B., která měla být podle jeho přesvědčení hodnocena jako věrohodná, a výpovědi poškozeného M. B., jehož naopak hodnotil jako zcela nevěrohodného) z jejich strany. Nejvyšší soud v předcházejícím textu téměř doslovně uvedl všechny dovolací výhrady obviněného, aby bylo naprosto zřetelně vidět, že se ve svém podání snažil konstruovat vlastní skutkovou verzi odlišnou od zjištění soudů a teprve v závislosti na ní zpochybňoval jejich závěry o správnosti právní kvalifikace.

Z povahy vytýkaných vad je tak mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli obviněný v dovolání v této části formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, kterým byl uznán vinným.

Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).

Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.

Pokud obviněný namítal, že soudy měly postupovat podle zásady in dubio pro reo, Nejvyšší soud musí uvést, že ani tuto výhradu nepovažoval za relevantně uplatněnou. Tato námitka totiž směřuje výlučně do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí v pochybnostech ve prospěch obviněného . Je tudíž zjevné, že toto pravidlo se týká právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotně právního posouzení.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.

Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. ledna 2010

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a