8 Tdo 1494/2009
Datum rozhodnutí: 29.09.2010
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř.



8 Tdo 1494/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. září 2010 o dovolání obviněného B. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2009, sp. zn. 10 To 86/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 1 T 11/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného B. K. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 23. 4. 2008, sp. zn. 1 T 11/2005, uznal obviněného B. K. (dále jen obviněný , příp. dovolatel ) vinným skutky blíže popsanými v tzv. skutkové větě výroku, které právně kvalifikoval jednak jako trestný čin pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, 2 tr. zák. [skutky popsané ad A) 1a, 4a, 5, 6a, 7, 8, 9, 10a, 11a, 12a, 13, 15, 16a, 17, 20, 22a], jednak jako trestný čin pohlavního zneužívání podle § 243 tr. zák. [skutky popsané ad A) 1b, 2, 3, 4b, 6b, 10b, 11b, 12b, 14, 16b, 18, 19, 21, 22b, 23] a jednak jako trestný čin útisku podle § 237 tr. zák. [skutky popsané ad B)] a uložil mu podle § 242 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 60a odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil za současného vyslovení dohledu nad obviněným v rozsahu uvedeném v § 26a tr. zák. a § 26b tr. zák., přičemž podle § 60a odst. 2 tr. zák. stanovil zkušební dobu v trvání pěti let. Současně podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu umělecké a pedagogické činnosti s osobami mladšími osmnácti let na dobu deseti let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozenou L. Č., bytem M., P., odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Dalším výrokem soud prvního stupně obviněného zprostil obžaloby jednak podle § 226 písm. a) tr. ř. pro skutky, v nichž obžaloba spatřovala trestné činy pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, 2 tr. zák. a ohrožování výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a) tr. zák. [skutky popsané ad A 5) obžaloby] a trestné činy pohlavního zneužívání podle § 243 tr. zák. a ohrožování výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a) tr. zák. [skutky popsané ad A 23) obžaloby], jednak podle § 226 písm. b) tr. ř. pro skutky, v nichž obžaloba spatřovala trestné činy útisku podle § 237 tr. zák. a ohrožování výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a) tr. zák. [skutky popsané ad B obžaloby].

Dlužno dodat, že citovaný rozsudek nebyl v dané věci prvním meritorním rozhodnutím. Původní zprošťující rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. 1 T 11/2005, byl k odvolání státního zástupce činného u Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 12. 2006, sp. zn. 10 T 97/2006, podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. v celém rozsahu zrušen a podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně. Ten ve věci znovu rozhodl (v pořadí již druhým) zprošťujícím rozsudkem ze dne 28. 5. 2007, sp. zn. 1 T 11/2005, který byl k odvolání státního zástupce činného u Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 7. 2006, sp. zn. 10 T 97/2006, podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. opět v celém rozsahu zrušen a podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně, jemuž bylo zároveň uloženo, aby podle § 262 tr. ř. věc projednal a rozhodl v jiném složení senátu.

Proti v pořadí již třetímu (tentokrát odsuzujícímu) rozsudku soudu první instance (uvedenému v úvodu tohoto usnesení) podali státní zástupce činný u Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a obviněný odvolání, o nichž Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 15. 1. 2009, sp. zn. 10 To 86/2008, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celé odsuzující části, v celém výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody a podle § 259 odst. 3, 4 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným, že

jako hudební ředitel a sbormistr pěveckého sboru B., konající na soustředěních, koncertech, zkouškách a zahraničních zájezdech sboru dozor nad jeho členkami, zneužívaje tohoto svého postavení a z něho vyplývající závislosti členek sboru B., jejichž skutečný věk musel znát,

1)
a) v přesněji nezjištěnou dobu od počátku roku 1984 do 30.9.1989 na různých místech v Československu i v zahraničí na soustředěních a zájezdech sboru B. opakovaně navštěvoval v nočních hodinách v pokojích hotelů členku sboru M. T., rozenou H., osahával ji na prsou, hýždích a zádech, a při nočních cestách autobusem z koncertů do místa ubytování ji osahával pod tričkem na prsou, ač věděl, že jí doposud nebylo 15 let,
b) v přesněji nezjištěnou dobu od 1.10.1989 do konce roku 1990 na přesně nezjištěných místech v Československu i v zahraničí na soustředěních a zájezdech sboru B. opakovaně navštěvoval v nočních hodinách v pokojích hotelů členku sboru M. T., rozenou H., osahával ji na prsou, hýždích a zádech, a při nočních cestách autobusem z koncertů do místa ubytování ji osahával pod tričkem na prsou,

2)
v přesněji neurčený den od počátku měsíce května do konce měsíce srpna 1985 na neurčeném místě v rámci turné po J. navštívil členku sboru B. H. K., ve večerních hodinách na hotelovém pokoji, kde ji osahával na prsou, nejdříve přes oděv a po chvilce na nahém těle,

3)
v přesněji nezjištěnou dobu od počátku měsíce května do konce měsíce srpna 1985 na neurčeném místě v rámci turné po J. nejméně ve třech případech navštívil v hotelovém pokoji členku sboru I. B., svlékal jí župan, čímž jí zbyly oblečené pouze kalhotky, ve stoje i vleže v posteli ji osahával po nahém těle, mezi nohama, na prsou a zádech, obnažoval svůj ztopořený pohlavní úd a zaváděl jí prsty do pochvy,

4)
a) v přesněji nezjištěnou dobu v roce 1985 na přesně nezjištěném místě ve F. navštívil ve večerních hodinách v hotelovém pokoji členku sboru B. M. C., přilehl si k ní na postel, částečně se obnažil, nejprve jí zavedl prsty do pochvy a posléze na ní vykonal soulož, následně do 3. 5. 1987 v P., A. u., ve svém tehdejším bytě a na různých dalších přesně nezjištěných místech v Československu i v zahraničí s M. C. opakovaně souložil, ač věděl, že jí doposud nebylo 15 let,
b) v době od 4. 5. 1987 nejméně do konce roku 1989 v P., A. u. ve svém tehdejším bytě a na různých dalších přesně nezjištěných místech v Československu i v zahraničí s členkou sboru B. M. C., opakovaně souložil,

5)
v přesněji nezjištěnou dobu v měsíci srpnu v roce 1986 ve večerních hodinách v rekreačním zařízení v Č. H., okr. Ch., na soustředění sboru B. přišel na pokoj, kde spolu s dvěma dalšími dívkami spala členka sboru B. I., a spící ji osahával po celém těle, ač věděl, že jí doposud nebylo 15 let,

6)
a) v přesněji nezjištěnou dobu v roce 1988 navštívil v P., P., v bytě poškozené, členku sboru B. J. F., osahával ji po těle, zejména na prsou a přirození, zavedl jí prsty do pochvy a obdobné jednání vícekrát opakoval v době do 3. 11. 1991 v bytě poškozené a na různých přesně nezjištěných místech Československa i zahraničí, zejména na zájezdech a soustředěních sboru, ač věděl, že jí doposud nebylo 15 let,
b) v přesněji nezjištěnou dobu v období od 4. 11. 1991 do 3. 11. 1992 ve večerních hodinách na soustředění sboru v P., okr. S., vykonal ve svém pokoji soulož s členkou sboru J. F., a na různých přesně nezjištěných místech Československa i zahraničí, zejména na zájezdech a soustředěních sboru v době 4. 11. 1991 do 3. 11. 1994 členku sboru J. F. ve více případech osahával po těle, zejména na prsou a přirození a zaváděl jí prsty do pochvy,

7)
v přesněji nezjištěnou dobu v prosinci roku 1988 na zájezdu sboru B. na přesně nezjištěném místě v tehdejší N. d. r. v hotelovém pokoji osahával a hladil na nahém těle, zejména na prsou a přirození, členku sboru L. P., ač věděl, že jí doposud nebylo 15 let,
8)
v přesněji nezjištěnou dobu v letech 1989 - 1990 na rodičovském večírku v P., R. u., ve zkušebně, si posadil na klín členku sboru J. V., a sahal jí pod tričko na nahá prsa, ač věděl, že jí doposud nebylo 15 let,

9)
a) v přesně nezjištěnou dobu od roku 1989 do 21. 2. 1992 na různých přesně nezjištěných místech v Československu i v zahraničí na soustředěních a zájezdech sboru B. opakovaně navštěvoval na pokojích, kde byli ubytováni, členku sboru J. G., a osahával ji po celém těle, zejména na prsou a přirození, ač věděl, že jí doposud nebylo 15 let,
b) v přesně nezjištěnou dobu od 22. 2. 1992 do konce roku 1994 na různých přesně nezjištěných místech v Československu i v zahraničí na soustředěních a zájezdech sboru B. opakovaně navštěvoval na pokojích, kde byli ubytováni, členku sboru J. G., a osahával ji po celém těle, zejména na prsou a přirození,

10)
a) v přesněji nezjištěnou dobu v letních měsících roku 1991 na soustředění sboru B. v P., okr. T., ve svém hotelovém pokoji a v sauně vykonal opakovaně soulož s členkou sboru K. Ch., a následně až do 25. 11. 1993 na různých přesně nezjištěných místech v České republice i zahraničí s ní opakovaně souložil, ač věděl, že jí doposud nebylo 15 let,
b) v době od 26. 11. 1993 do konce roku 1994 na různých přesněji nezjištěných místech v České republice i v zahraničí s členkou sboru K. Ch. opakovaně souložil,

11)
a) v přesněji nezjištěnou dobu v letech 1992, 1994 a 1996 na zájezdech sboru B. v J. na přesněji neurčených místech na hotelových pokojích a při cestách autobusem nejméně ve čtyřech případech osahával členku sboru V. H., rozenou H., přes oblečení i pod oblečením na těle, zejména na prsou a na přirození, zaváděl jí prsty do pochvy, přičemž ji nejméně v jednom případě vzal za ruku a přiložil si ji na své přirození přes kalhoty, když cítila, že má ztopořený úd, a v přesněji nezjištěné době v roce 1996 na neurčeném místě v J. na hotelovém pokoji s ní vykonal soulož, ač věděl, že jí doposud nebylo 15 let,
b) v přesněji nezjištěnou dobu v roce 1998 na parkovišti u stanice metra M. v P. v autě členku sboru V. H. osahával přes oblečení i pod oblečením na těle, zejména na prsou a na přirození,

12)
v prosinci roku 1993 na zájezdu sboru B. v I. v nočních hodinách vešel pod záminkou opravy bojleru do pokoje, kde spala členka sboru L. S., sedl si k ní na postel, hladil ji na zádech pod pyžamem, přičemž snažil se ji snažil hladit i pod kalhotkami a svého jednání zanechal po projevu nesouhlasu poškozené a takto jednal, ač věděl, že jí doposud nebylo 15 let,
13)
v přesněji nezjištěnou dobu v listopadu až prosinci roku 1994 nejméně v šesti případech a v přesněji nezjištěnou dobu v listopadu až prosinci roku 1996 nejméně v jednom případu na zájezdech sboru B. na neurčených místech v J. v hotelových pokojích vykonal soulož s členkou sboru M. B.,
14)
v přesněji nezjištěnou dobu dne 24. 12. 1996 na zahraničním zájezdu sboru B. v J. v hotelu M. v T. v pokoji rozhrnul člence sboru M. L., japonský župan "jukatu", hladil ji a líbal na ústa a na prsa, v přesněji nezjištěné době v jarních měsících roku 1997 na soustředění sboru B. v P., okr. S., v ložnici rekreačního střediska, ji hladil po celém těle a zavedl jí prst do pochvy, a v přesněji nezjištěnou dobu v měsíci červnu roku 1997 ji pozval do školy sborového zpěvu v P., na L. n., kde ji v kanceláři líbal na rty, hladil po celém těle přes oblečení, vsunul jí ruku pod kalhoty a přes kalhotky ji začal dráždit na genitáliích, sundal si kalhoty a žádal, aby ho rukou dráždila na pohlavním údu, což učinila,

15)
v přesněji nezjištěné době od roku 1997 do 14. 4. 1999 nejprve v přesněji nezjištěnou dobu roku 1997 v J. při zájezdu sboru B. na blíže neurčených místech v hotelových pokojích opakovaně hladil členku sboru M. Š., po celém těle, svlékal ji a nejméně jednou jí zavedl prst do pochvy, obdobného jednání se následně dopouštěl na různých přesněji neurčených místech České republiky i zahraničí na zájezdech a soustředěních sboru B., přičemž v jarních měsících roku 1998 na soustředění sboru v P., okr. S., vykonal s M. Š. soulož a dále s ní ve více případech souložil ve svém bytě v A. u. v P. a na různých přesněji nezjištěných místech České republiky i zahraničí na zájezdech i na soustředěních sboru B., když od ní opakovaně vyžadoval i dráždění pohlavního údu ústy,

16)
v přesněji nezjištěnou dobu od roku 1997 do 26. 6. 1999 v P. a na dalších přesněji neurčených místech v České republice a v zahraničí na soustředěních, zájezdech a koncertech sboru B. ve více případech na pokojích, v sauně ve vířivé vaně a na dalších místech osahával členku sboru Š. N., na celém nahém těle, zejména na prsou a genitáliích, dráždil ji na genitáliích a její rukou si dráždil svůj ztopořený pohlavní úd, ač věděl, že jí doposud nebylo 15 let,

17)
v přesněji nezjištěnou dobu v měsících listopadu až prosinci roku 2000 na zájezdu sboru B. v J. na přesněji neurčeném místě na hotelovém pokoji navštívil členku sboru M. N., a hladil ji na holém těle na hrudníku, prsou a na břiše, snažil se ji hladit i na genitáliích, k čemuž pro nesouhlas M. N. nedošlo,
18)
a) v přesněji nezjištěnou dobu od 15. 8. 1999 do 21. 8. 1999 na soustředění sboru B. v P., okr. S., v sauně přitiskl k sobě nahou členku sboru R. U., objímal ji a hladil po zádech, a ve vířivé vaně se jí rukou letmo dotýkal na nahém těle na těle, zejména prsou a stehnech, ač věděl, že jí doposud nebylo 15 let,
b) v přesněji nezjištěno u dobu od 20. 8. 2000 do 2. 9. 2000, na soustředění sboru B. v P., okr. S., členku sboru R. U. navštívil v časných ranních hodinách na pokoji a pod pyžamem ji osahával na nahém těle, zejména na prsou a břichu,

19)
v přesněji nezjištěnou dobu od 30.4.2002 do 29.4. 2003 v P. v blíže neztotožněném kostele si stoupl za členku sboru A. S., a sahal jí pod tričko na holé tělo na břicho a pod prsa .

Za takto formulovanou skutkovou větu rozsudku odvolací soud zařadil tzv. větu právní v tomto doslovném znění:

t e d y
ad 1a, 4a, 5, 6a, 7, 8, 9a, 10a, 11a, 12, 16, 18a
vykonal soulož s osobou mladší než patnáct let a takovou osobu jiným způsobem pohlavně zneužil, když čin spáchal na osobě svěřené jeho dozoru, zneužívaje její závislosti

ad 1b, 2, 3, 4b, 6b, 9b, 10b, 11b, 13, 14, 15, 16, 18b, 19

zneužívaje závislosti osoby mladší než osmnáct let svěřené jeho dozoru, tuto přiměl
k mimomanželské souloži a jiným způsobem ji pohlavně zneužil ,

na niž navazovalo právní posouzení jednotlivých dílčích útoků:
t í m s p á ch a l
ad 1a, 4a, 5, 6a, 7, 8, 9a, 10a, 11a, 12, 16, 18a

trestný čin pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, odst. 2 tr. zák.,

ad 1b, 2, 3, 4b, 6b, 9b, 10b, 11b, 13, 14, 15, 16, 18b, 19

trestný čin pohlavního zneužívání podle § 243 tr. zák. .

Za uvedené skutky a trestné činy odvolací soud obviněnému uložil podle § 242 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem, a podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu umělecké a pedagogické činnosti s osobami mladšími osmnácti let na dobu deseti roků. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozenou L. Č., bytem M., P., odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Pro úplnost je třeba dodat, že soud druhého zároveň podle § 226 písm. b) tr. ř. obviněného zprostil obžaloby

pro jednání, kdy jako hudební ředitel a sbormistr pěveckého sboru B., konající na soustředěních, koncertech, zkouškách a zahraničních zájezdech sboru dozor nad jeho členkami, zneužívaje tohoto svého postavení a z něho vyplývající závislosti členek sboru B., jejichž skutečný věk musel znát,
1) v přesně nezjištěnou dobu v prosinci roku 1988 na zájezdu sboru B. na přesně nezjištěném místě v tehdejší N. d. r. navštívil v nočních hodinách na hotelovém pokoji členku sboru P. P., odkryl jí peřinu a vytáhl noční košili, přičemž ji osahával na nohou a svého jednání zanechal, když zjistil, že jmenovaná má menstruaci, ač věděl, že jí dosud není 15 let,
2) v přesně nezjištěnou dobu v prosinci roku 1997 na zájezdu sboru B. v J. na hotelovém pokoji pod záminkou vyučování dýchání při zpěvu osahával členku sboru T. N., přes oděv na břichu a pod břichem, ač věděl, že jí dosud nebylo 15 let,
3 a) v přesně nezjištěnou dobu od 18. 2. 1998 do 17. 2. 1999 v P., okres S., při soustředění sboru B. osahával přes svetr na prsou členku sboru K. K., ač věděl, že jí dosud nebylo 15 let,
3) b) v přesně nezjištěnou dobu v letech 2000 - 2001 na zájezdu sboru B. v J. na přesně neurčeném místě v hotelových lázních při koupání v bazénku přiměl členku sboru K. K., aby jej hladila na vnitřní straně stehen,
4) v přesněji nezjištěnou dobu od roku 1995 do 16. 6. 2000 na soustředěních sboru B. v P. při návštěvách sauny a v době od roku 1997 do 16. 6. 2000 při kontrole večerky na pokojích ve více případech hladil členku sboru M. B., po nahém těle mimo genitálií a v jednom případě po zkoušce sboru B. v P. ji objímal a tiskl k sobě tak, že cítila na svém těle přitisknutý jeho ztopořený pohlavní úd a takto jednal, ač věděl, že jí doposud nebylo 15 let,

v čemž byly spatřovány trestné činy pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1,
odst. 2 tr. zák. a podle § 243 tr. zák. .

Odvolací soud rovněž vyslovil, že podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. z důvodu uvedeného v § 223 odst. 1 tr. ř. a podle § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. s e z a s t a v u j e trestní stíhání obviněného pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin útisku podle § 237 tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že:

v době od roku 1986 do konce roku 2003 v P., okr. T., P., okr. S. a P., okr. V., na soustředěních sboru B. nutil členky sboru mladší osmnácti let účastnit se nahé pobytu v sauně, vířivé vaně a bazénu za jeho přítomnosti, kdy se sám jak nahý, tak oblečený ve více případech buď přímo účastnil tance nahých členek sboru nebo jej pozoroval, účastnil se společenských her, provázených dotyky na nahá těla členek sboru, malování barvami na jejich nahá těla, ochlazování po saunování pomocí proudu vody z hadice, přičemž tyto aktivity sám inicioval, a vyhledával i další příležitosti, jako například výuku skákání po hlavě do vody, výuku tzv. bráničního dýchání a utírání ručníkem, aby se mohl dotýkat jejich nahých těl, a tohoto jednání se dopouštěl nejméně:

- v období let 1987 - 1988 vůči M. G., kterou též v přesněji nezjištěnou dobu v roce 1986 na soustředění sboru B. v Č. H., okr. Ch., navštívil ve večerních hodinách na hotelovém pokoji, nadzvedl jí peřinu, svítil si pod ní kapesní svítilnou a pozoroval její tělo,
- v přesněji nezjištěnou dobu v roce 1992 vůči L. Č.,
- v přesněji nezjištěnou dobu v období let 1992 -1993 vůči J. M.,
- v přesněji nezjištěnou dobu v letech 1992 - 1995 vůči A. V.,
- v přesněji nezjištěnou dobu v letech 1993 - 1994 vůči R. A.,
- v přesněji nezjištěnou dobu v letech 1993 - 1997 vůči J. B.,
- v přesněji nezjištěnou dobu v roce 1994 vůči B. K.,
- v přesněji nezjištěnou dobu v letech 1994 - 1996 vůči M. R.,
- v přesněji nezjištěnou dobu v letech 1994 - 1997 vůči T. N.,
- v přesněji nezjištěnou dobu v letech 1994 - 2000 vůči K. K.,
- v přesněji nezjištěnou dobu v letech 1995 - 2000 vůči M. B.,
- v přesněji nezjištěnou dobu v letech 1996 - 1998 vůči P. K.,
- v přesněji nezjištěnou dobu v srpnu roku 1996 a v letech 2000 - 2001 vůči K. S.,
- v přesněji nezjištěnou dobu letech 1996 - 2003 vůči B. P.,
- v přesněji nezjištěnou dobu v letech 1997 - 2002 vůči B. M.,
- v přesněji nezjištěnou dobu v letech 2000 - 2002 vůči M. V.,
- v přesněji nezjištěnou dobu v letech 2000 - 2003 vůči P. V., které též při večírku, konaném roku 2003 při tanci sahal pod tričko na záda a tiskl se na ni,
- v přesněji nezjištěnou dobu v letech 2000 - 2003 vůči D. V.,
za jejíž přítomnosti též v roce 2003 v nočních hodinách v baru osahával po celém těle včetně rozkroku a prsou D. N.,
- v přesněji nezjištěnou dobu v roce 2001 vůči M. S. .

Konečně soud druhé instance vyslovil, že jinak zůstává napadený rozsudek nedotčen .

Obviněný ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce JUDr. Tomáše Sokola podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř.

Dovolatel v obsáhlém podání uvedl, že v projednávané trestní věci existuje řada rozporů ohledně skutečností, zda se vůbec staly skutky, pro které byl uznán vinným a potrestán. V prvé řadě upozornil na skutečnost, že Vrchní soud v Praze žádným způsobem právně nekvalifikoval skutek popsaný pod bodem 17) napadeného rozsudku (poškozená M. N.), který není zmiňován ve výrokové části rozsudku, v níž jsou uvedeny příslušné právní věty, a není následně podřazen pod skutkovou podstatu žádného trestného činu. Výrok o vině je tak neúplný v tom smyslu, že v něm sice došlo k popsání skutku, který se obviněnému klade za vinu, nicméně výroková část rozsudku postrádá jeho právní kvalifikaci. Z toho je prý nutné jednoznačně dovodit, že se mu klade za vinu jednání, které v rozsudku není následně podřazeno pod skutkovou podstatu jakéhokoliv trestného činu, v čemž je třeba spatřovat závažnou chybu a neúplnost výroku rozsudku. Přeneseně je tak neúplný i výrok o trestu, neboť byl odsouzen mimo jiné i za jednání, které Vrchní soud v Praze nepodřadil pod žádnou skutkovou podstatu trestného činu. To je nutno považovat za závažnou chybu rozsudku, kterou nelze odstranit, a s ohledem na trest, který mu byl uložen, též jako závažný zásah do jeho práva na spravedlivý proces zakotvený v článku 6 Listiny základních práv a svobod.

Obviněný dále uvedl, že v posuzovaném případě je zcela zjevné, že soudy obou stupňů svá skutková zjištění nesprávně kvalifikovaly jako trestný čin pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, 2 tr. zák. a trestný čin pohlavního zneužívání podle § 243 tr. zák. I kdyby mělo skutečně dojít k jednání popsanému v napadeném rozsudku, tak za žádných okolností není možné jej považovat za kterýkoliv ze shora uvedených trestných činů, ani za žádný jiný trestný čin.

Dovolatel je názoru, že soudy provedly všechny dostupné důkazy, avšak z části z nich dovodily nesprávná skutková zjištění, z části postupovaly při hodnocení skutkových zjištění způsobem, který je v rozporu se zásadou in dubio pro reo, přičemž s ohledem na skutečnosti uvedené níže v textu dospěly k nesprávné právní kvalifikaci jeho jednání, když dospěly k závěru, že došlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu pohlavního zneužívání podle shora uvedených ustanovení trestního zákona. S poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak namítal, že skutek uvedený ve skutkové větě buď vykazuje zákonné znaky jiného (mírnějšího) trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem.

K problematice soudy použité právní kvalifikace obviněný uvedl, že zákonný znak trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 2 tr. zák. spočívající ve spáchání činu na osobě svěřené dozoru pachatele, je dán v případech, kdy pachatel má právo a povinnost nad takovou osobou dohlížet a bdít nad ní. Tak je tomu především u rodičů vůči dětem, ale také např. u vychovatele či učitele vůči chovancům a žákům, u manžela matky dítěte žijícího s ním ve společné domácnosti, u vedoucího uměleckého souboru vůči jeho členům (odkázal přitom na 28/1985, č. 29/1985 Sb. rozh. tr., dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2003, sp. zn. 7 Tdo 638/2003, a ze dne 11. 1. 2006, sp. zn. 3 Tdo 1552/2005 ). Vztaženo na tento případ ve vztahu obviněného a svědkyň členek sboru, je minimálně zjevné, že jde o vztah ne zcela jasný. Obviněný byl sbormistrem a z tohoto titulu byl bez jakéhokoliv formálního vztahu k členkám sboru. Toliko je měl dirigovat. Zcela jistě tedy nebyly svěřeny do jeho dozoru.

Dovolatel dále připomněl, že naplnění zákonného znaku spáchání trestného činu pohlavního zneužívání na osobě svěřené dozoru pachatele zneužívaje její závislosti vyžaduje, aby poškozená osoba souhlasila se souloží nebo jiným způsobem samého pohlavního zneužití pod určitým psychickým nátlakem, tedy aby tak učinila ve stavu, kdy je v určitém směru na pachatele odkázána a tím je omezena svoboda jejího rozhodování, čehož pachatel využije k realizaci svých záměrů (tady odkázal na č. 90/1956 a č. 17/1982 Sb. rozh. tr. ). Ve světle shora uvedeného došlo podle něho při rozhodování soudů obou stupňů skutečně k nesprávnému právnímu posouzení skutků nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení.

V dalším textu obviněný zaměřil pozornost na některé dílčí útoky, jimiž byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze uznán vinným. K právní kvalifikaci skutku popsaného pod bodem 12) tohoto rozsudku uvedl, že pokud mělo dojít k hlazení po zádech pod pyžamem L. S., tak skutková podstata trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák. naplněna být nemohla, neboť zcela zjevně nebyla naplněna jeho objektivní stránka. Podle odborné literatury je totiž nezbytné, aby šlo o intenzivnější zásah do pohlavní sféry, který směřuje k sexuálnímu vzrušení pachatele (odkázal přitom na Trestní právo, Šámal, Púry, Rizman, Komentář II.díl., C.H.BECK 2004, str. 1418 ). Rovněž tak není vůbec patrno, z čeho soudy dovodily naplnění kvalifikované skutkové podstaty tohoto trestného činu popsané v odst. 2 zmiňovaného ustanovení, když zde neexistoval žádný vztah závislosti nebo podřízenosti poškozené na něm. Právní hodnocení skutku proto považoval za chybné.

Obdobnou námitku dovolatel vznesl i ke skutku popsanému pod bodem 18 a), b) odsuzujícího rozsudku, když poukázal na to, že znalci jednoznačně konstatovali, že letmé dotyky (o nichž vypovídala poškozená R. U.) zcela jistě nemohou mít intenzitu pohlavního zneužívání. V podstatě totéž namítal i ohledně skutku popsaného pod bodem 19) rozsudku (poškozená A. S.), u něhož prý úplně absentuje jakékoliv sexuálně motivované jednání z jeho strany a už vůbec nedosáhlo intenzity požadované k tomu, aby došlo k pohlavnímu zneužívání. U skutku popsaného pod bodem 2) rozsudku (poškozená H. K.) namítal, že zcela jistě nelze uvažovat o tom, že v tomto případě šlo o jakési dokonané sexuální jednání anebo jednání, které se alespoň dostalo do stadia, kdy by bylo možné uvažovat o sexuálním zneužívání, a už vůbec nelze uvažovat o naplnění skutkové podstaty trestného činu pohlavního zneužívání podle § 243 tr. zák. Stran skutku popsaného pod bodem 3) rozsudku (poškozená I. B.) namítal, že ani v tomto případě nelze uvažovat o pohlavním zneužívání ve smyslu § 243 tr. zák. Své úvahy ve vztahu k těmto dílčím útokům dovolatel uzavřel tvrzením, že ani v jednom z nich nemohlo dojít k naplnění skutkových podstat trestných činů už jen z důvodu absence vztahů závislosti nebo podřízenosti poškozených na něm.

Obviněný dále uvedl, že v právní teorii a v zásadě ani v praxi není sporu o tom, že existence milostného vztahu mezi pachatelem a poškozenou u trestného činu pohlavního zneužívání vylučuje, aby k jeho spáchání došlo při zneužití závislosti poškozené osoby, a tedy i naplnění tohoto znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu pohlavního zneužívání. Připomněl, že k tomu pak Nejvyšší soud v nepublikovaném rozhodnutí sp. zn. 11 Tdo 759/2006 dodal, že tento postulát platí jen za situace, kdy takový vztah (tj. milenecký) mezi pachatelem a poškozenou osobou vznikl již od počátku jako vztah milenecký, přičemž poškozená osoba byla sama schopna (zejména s ohledem na svůj věk a úroveň rozumové a mravní vyspělosti) svůj vztah k pachateli skutečně považovat za vztah milenecký . Tímto konstatováním se podle dovolatele ve vztahu k uváděnému rozhodnutí Nejvyššího soudu vylučuje aplikace takovéhoto závěru na případ, kdy konkrétně jednou z osob milenecké dvojice měla být jedenáctiletá dívka. To je ale specifikum zmíněného judikátu, přičemž v dané věci je zjevné, že ve všech případech šlo o osoby starší patnácti let, nepochybně způsobilé svůj vztah k obviněnému považovat za milenecký a také ho všechny tyto osoby (poškozené) jako milenecký vztah vnímaly.

Dovolatel rovněž uvedl, že lze vycházet z toho, že v průměru jsou již dívky starší patnácti let schopné takovéto vztahy navazovat a předpokládá se již dokonce u nich biologická schopnost normálního pohlavního styku, v krajním případě zřejmě i s běžnými důsledky, tj. těhotenstvím. Pohlavní styk s takovouto osobou není a priori trestný, je trestný pouze za splnění zmíněné podmínky, tj. stavu závislosti. Ten ale v celé projednávané věci, pokud se jedná o skutky kvalifikované jako trestný čin pohlavního zneužívání podle § 243 tr. zák., dán nebyl. Zcela zjevně tak přinejmenším u všech skutků kvalifikovaných jako tento trestný čin nedošlo k naplnění jeho objektivní stránky, a tudíž tyto skutky nemohou být za žádných okolností posouzeny jako uvedený trestný čin.

Obviněný zdůraznil, že všechny poškozené ve vztahu k němu zcela jednoznačně vypovídaly, že jim imponoval lidsky či fyzicky, rozhodně ale jej primárně nevnímaly jako osobu, jíž byly svěřeny k dozoru. Žádná z poškozených neuvedla nic, z čeho by bylo možné alespoň usuzovat na to, že pohlavní styk s ním (obviněným) měla v důsledku své závislosti vyvolané tím, že měl být, minimálně podle rozsudku, jejich nadřízeným. Poškozené uváděly, že na jejich postavení ve sboru milostný poměr s obviněným nemohl nic změnit, navíc ve zdrcující většině šlo o zpěvačky, které si sbor musel spíše předcházet, neboť jejich odchod by pro něj znamenal komplikaci. Do jisté míry tak naopak byli (sbor, či jeho majitelka a do určité míry snad i obviněný) závislí na těchto individualitách zpěvačkách. Právě povaha tohoto vztahu a postavení poškozených ve sboru jsou další skutečností, kterou je třeba hodnotit i z hlediska právního. Vztah členky sboru ke sboru byl nepochybně vztahem dobrovolným. Tato dobrovolnost byla významně limitována silnou motivací většiny členek sboru v tomto sboru setrvat co možná nejdéle a jeho prostřednictvím vyniknout.

Obviněný poté znovu zaměřil pozornost na některé dílčí útoky, jimiž byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze uznán vinným. Uvedl, že o pohlavním zneužívání nelze hovořit ani ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 5) rozsudku (poškozená B. I.), neboť jakékoliv osahávání na těle nepřichází v úvahu . Jestliže poškozená neuvedla nic, z čeho by šlo dovodit jakýkoliv způsob pohlavního zneužívání, resp. že by ji (obviněný) osahával na těle, nemohlo ani zde dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák., a už vůbec ne kvalifikované podstaty tohoto trestného činu podle odst. 2 tohoto ustanovení, neboť z popsaného jednání nelze dovozovat nic, co by vedlo k jakékoliv sexuální aktivitě obviněného vůči poškozené, a tudíž k naplnění objektivní stránky skutkové podstaty tohoto trestného činu, a už vůbec zde (stejně, jako v případě ostatních poškozených) neexistoval žádný vztah závislosti nebo podřízenosti poškozené k němu (obviněnému). U skutku popsaného pod bodem 8) rozsudku (poškozená J. V.) obviněný namítal, že tam popsané jednání (i kdyby se stalo tak, jak je tam uvedeno) nelze v žádném případě kvalifikovat jako pohlavní zneužívání, neboť šlo v podstatě o nahodilý, byť (vycházeje z tvrzení poškozené) zřejmě nikoliv neúmyslný dotek. Popsané jednání považuje za naprostý nesmysl, neboť s poškozenou měl neutrální vztah, přátelil se s jejími rodiči a je naprosto nesmyslné, aby si ji na rodičovském večírku posadil na klín a osahával. Ale i kdyby k popsanému jednání mělo dojít (což nedošlo), opět neexistuje žádná okolnost, která by, i jen eventuálně, vedla k naplnění skutkové podstaty trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák., neboť v tomto jednání opět nelze spatřovat náznaky sexuální aktivity z jeho strany a jeho případnou intenzitu nelze považovat za postačující k tomu, aby došlo k pohlavnímu zneužívání. Je rovněž přesvědčen, že lze mluvit o značných pochybnostech o naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu, jelikož není jasné, z čeho je dovozován jeho úmysl tento údajný trestný čin spáchat, neboť pokud mělo jít o nahodilý dotek, lze sporovat i jeho úmyslnost.

Dovolatel dále uvedl, že odlišná je situace u skutku popsaného pod bodem 10a) a 10b) rozsudku, kde se jedná o rozpor mezi obsahem důkazů a jejich hodnocením. Podstatným argumentem je již poukaz na to, že soud podvakrát poškozené (K. Ch.) neuvěřil z důvodů, které jsou jasně uvedeny v prvých dvou (zrušujících) rozhodnutích odvolacího soudu, napotřetí pak, za zcela stejné důkazní situace, jí uvěřil. Přitom je zřejmé, že v prvých dvou případech soudu nelze vytknout ignorování zjevných faktů či něco podobného. Prostě neuvěřil poškozené, která tvrdí, že ve dvanácti letech přišla za obviněným, objednala si u něj sexuální styk, později líčila, plasticky a dramaticky, že byla dovolatelem znásilněna, a nakonec v trestním řízení uvedla verzi o vzájemném citovém vztahu. Zdá se skoro nemožné, aby určitá fakta jeden soud hodnotil tak, že se skutek nestal, a jiný zcela opačně. To, co je vnímáno jako pochybení a extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením, je to, že soud nepostupoval podle zásady in dubio pro reo, ač tak jednoznačně postupovat měl.

Obviněný zdůraznil, že i při akceptaci skutkového zjištění v tomto bodě rozsudku je velmi neobvyklá právní kvalifikace jeho jednání popsaného pod bodem 10b), tedy jednání, k němuž mělo dojít po patnáctém roce věku poškozené K. Ch. Je zjevné, že skutkové zjištění soudu musí zahrnovat i vědomí toho, že tato poškozená si o pohlavní styk řekla a i následující dobu až do tvrzeného rozchodu popisuje jako milenecký vztah. K pohlavním stykům mělo docházet kdesi v autě a podobně. Zcela zjevně tedy z jejího popisu nevyplývá nic, co by mohlo být dáno do souvislosti se svěřením svědkyně dozoru dovolatele . Pokud by již měla být akceptována výpověď této poškozené, pak nelze než dospět k závěru, že se obviněnému svěřovala sama a zcela dobrovolně, zjevně bez závislosti na tom, že krom jiného je sbormistrem.

Za do jisté míry obdobnou považoval dovolatel důkazní situaci i v případě skutku popsaného pod bodem 11) rozsudku. I zde stojí výpovědi proti sobě a poškozenou (V. H., roz. H.) označoval jako krajně nedůvěryhodnou osobu, která lhala a vymýšlela si. Zdůraznil, že tato poškozená zřetelně lhala, i pokud jde o popis či charakteristiku atmosféry ve sboru, ze kterého odešla po konfliktu s ním, a to když tvrdila, že její přátelství s J. S. a J. P. (o kterých uvedla, že je měl také osahávat, které toto však popřely) bylo rozbito jeho aktivním jednáním. Připomněl rovněž, že z několika svědeckých výpovědí vyplývá i to, že tato poškozená měla, pokud jde o sex či krátkodobé partnerské vztahy, poměrně uvolněnou morálku. Proto i v tomto případě měly soudy postupovat podle zásady in dubio pro reo. Přestože jde o skutkový závěr soudu učiněný na základě jím provedeného hodnocení důkazů, což by obecně bylo mimo přezkum dovolacího soudu, v daném případě jde o extrémní rozpor mezi tím, co bylo zjištěno a učiněným právním závěrem . Pokud by bylo možno učinit závěr o vině na základě takovéto výpovědi od takovéto poškozené, pak by byl princip in dubio pro reo z této oblasti hodnocení důkazů zcela vyloučen. Obviněný své úvahy uzavřel konstatováním, že popsaným jednáním nemohlo dojít ke spáchání trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, 2 tr. zák. a § 243 tr. zák., neboť ani zde nelze mluvit o zneužití závislosti nebo podřízenosti s ohledem na dobrovolnou účast poškozené ve sboru.

Podle dovolatele nemohlo dojít ze stejného důvodu (tj. nenaplnění objektivní stánky trestného činu) k naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, 2 tr. zák. ani skutkové podstaty trestného činu pohlavního zneužívání podle § 243 tr. zák. u skutku popsaného pod bodem 16) rozsudku (poškozená Š. N.). Nehledě už na to, že při kvalifikaci tohoto skutku bylo jedno popsané jednání kvalifikováno hned jako dva trestné činy, když je ve výrokové části rozsudku uvedeno, že jednáním popsaným pod bodem 16) rozsudku obviněný spáchal trestný čin pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, 2 tr. zák. a také podle § 243 tr. zák. Došlo zde k poněkud nepřehledné situaci, neboť nebylo objasněno, ve které části jeho jednání je spatřován trestný čin pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, 2 tr. zák., a ve které části jeho jednání je spatřováno naplnění skutkové podstaty trestného činu pohlavního zneužívání podle § 243 tr. zák. (jednání není rozděleno na dvě fáze jako v jiných bodech rozsudku). Toto rozdělení není provedeno ani ve výrokové části rozsudku, kde odvolací soud tento skutek právně kvalifikoval a kde pouze jednání uvedené pod bodem 16) bez dalšího podřadil pod oba z uvedených trestných činů. Je tak zřejmé, že přinejmenším právní kvalifikace skutku, pokud byl podřazen pod trestný čin pohlavního zneužívání podle § 243 tr. zák., je zcela nesprávná, neboť tato skutková podstata předpokládá zneužití osoby starší patnácti let a mladší osmnácti let, k čemuž vzhledem k datu narození poškozené (dne 27. 6. 1984) a údajnému období, ve kterém měl být tento trestný čin spáchán (od roku 1997 do 26. 6. 1999), dojít nemohlo, neboť poškozená v této době patnáct let neměla. Popis skutku pod bodem 16) rozsudku toto dokonce ani netvrdí, nicméně z neznámého důvodu je jednání obviněného takto právně kvalifikováno. Lze tedy toliko uvažovat o naplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 242 odst. 1, 2 tr. zák., nicméně ve světle shora uvedených argumentů je nutno mít za to, že nedošlo ani k naplnění jeho objektivní stránky.

Za poněkud kuriózní situaci obviněný označil případ poškozené L. P. [skutek popsaný pod bodem 7) rozsudku], která nemohla být vyslechnuta s ohledem na její těhotenství. V přípravném řízení tvrdila osahávání v roce 1988 na zájezdu sboru, přitom ale obviněný přiznal, že s touto poškozenou měl sexuální vztah, který začal v jejích sedmnácti nebo osmnácti letech, o němž ale poškozená vůbec nic neříkala. Podle výpovědi jeho samotného, která sice nemohla být s poškozenou konfrontována, ale která ani nebyla vyvrácena žádným jiným důkazem, šlo o sexuální vztah, v němž si tato poškozená představovala, že by mohla být druhou paní K. . Za této situace už lze toliko domýšlet, že poškozená z nějakých důvodů, např. proto, že měla jiný vztah, nechtěla přiznat své sexuální partnerství s obviněným, ale právě proto, že její záměr se jí nepodařilo dokonat, tedy nebyla druhou paní K. , tvrdila osahávaní tak, že s ohledem na dobu a místo je nelze ani vyvrátit ani potvrdit. I zde by tedy měla nastoupit zásada in dubio pro reo. Obviněný je proto přesvědčen, že k trestnému činu pohlavního zneužívání v tomto případě nedošlo a jeho údajné jednání už vůbec nemůže být podřazeno pod kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, 2 tr. zák. (z důvodů, které byly již shora opakovaně zdůrazněny).

Podle dovolatele nemohlo dojít k naplnění skutkových podstat trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, 2 tr. zák. a § 243 tr. zák. ani v případě jednání popsaného pod body 1 a) a b) rozsudku (poškozená M. T.), a to také z již výše uvedených důvodů, pokud lze za nejasné důkazní situace dospět k závěru, že došlo k jednání, které vede k naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu a už vůbec ne podle § 243 tr. zák. (opět prý zcela evidentně chybí znak objektivní stránky skutkové podstaty těchto trestných činů­ závislost nebo podřízenost). Navíc je přesvědčen, že v tomto případě nebyla naplněna ani základní skutková podstata trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák., neboť jeho jednání nedosáhlo takové intenzity, aby bylo možné mluvit o pohlavním zneužívání. Úplně totéž lze pak konstatovat ve vztahu ke skutku, kterého se měl údajně dopustit jednáním popsaným pod bodem 9) rozsudku (poškozená J. G.).

Ve vztahu k jednáním popsaným pod body 13) a 14) rozsudku (poškozené M. B. a M. L.) obviněný opět namítal, že k naplnění skutkové podstaty trestného činu pohlavního zneužívání podle § 243 tr. zák. zde nedošlo, a to opět z toho důvodu, že i kdyby k tomuto údajnému jednání došlo, rozhodně nelze mluvit o zneužívání vztahu závislosti nebo jakékoliv podřízenosti.

U jednání popsaného pod body 4a), 4b), 6a), 6b) a 15) rozsudku (poškozené M. C., J. F. a M. Š.) obviněný sice přiznal, že s tam uvedenými dívkami měl pohlavní styk, namítal však, že se tak stalo jednak v době, kdy již byly starší patnácti let, a také nikoli v souvislosti s jejich činností ve sboru. Hájil se tím, že šlo o citový vztah, který s těmito dívkami navázal a jehož součástí byly i intimní styky. Toto jednání je ve všech případech kvalifikováno jako trestný čin pohlavního zneužívání podle § 243 tr. zák.

Dovolatel soudům obou instancí vytknul, že dospěly k závěru, že byly naplněny oba dva znaky, ač postačuje, aby byl naplněn toliko jeden, tedy, že zneužil závislosti osoby mladší osmnácti let a nadto osoby, která byla svěřena jeho dozoru, a takovouto osobu přiměl k mimomanželské souloži. Vyslovil názor, že pro posouzení toho, zda v daném případě šlo ve vztahu konkrétních poškozených k němu o stav závislosti, resp. jeho zneužití, anebo zda poškozené byly svěřené jeho dozoru a v příčinné souvislosti s tím je přiměl k nemanželské souloži, je nutné především hodnotit důkazy a skutková zjištění z toho vyplývající.

Obviněný v této souvislosti poukázal na to, že některé poškozené (jmenovitě uvedl M. C., J. F. a M. Š.) jej hodnotí jako charismatickou osobnost a intimity z jeho strany vnímaly jako součást hlubšího vztahu, který mezi nimi a jím existoval a nebo měl vzniknout. Ve všech případech šlo prokazatelně o vztah dlouhodobý, tedy nikoliv o to, čemu se na jiné úrovni říká přechodná známost nebo známost na jednu noc. Poškozené v podstatě shodně uvádějí, že se více či méně považovaly za partnerky dovolatele. V této souvislosti obviněný zmínil podle něho velmi důležitý fakt, jímž je odstup všech poškozených od celé události. Z jejich výpovědi je patrné, že z dnešního pohledu svůj vztah s ním (obviněným) hodnotí kriticky a zřetelně a naprosto logicky a realisticky v něm nevidí takovou perspektivu, jakou vnímaly v té době. Žádná z nich ale nehovoří o jakékoliv formě donucení k tomu, k čemu mezi nimi a jím docházelo. Obviněný zdůraznil, že ve všech případech ke kontaktům s ním na běžné společenské úrovni i na úrovni intimní docházelo nejen v rámci sboru, ale i mimo sbor, tedy ve formě setkání v kavárnách, restauracích atd., a poté k intimním stykům v jeho bytě.

Dovolatel rovněž poukázal na to, že s ohledem na jeho postavení je velice sporné, zda alespoň formálně vystupoval ve vztahu k osobám, které mu byly svěřeny, zneužívaje (současně) jejich závislosti. V rozsudku soudu prvního stupně v tomto směru není uvedeno nic konkrétního, s čím by bylo možné vést polemiku, toliko se v něm tvrdí (na straně 63 jeho odůvodnění), že obžalovaný chod Sboru organizoval a řídil, a to jak na zkouškách, vystoupeních, zájezdech i soustředěních. Členy Sboru i veřejností byl tedy brán nejen jako sbormistr, ale i jako osoba, která o všem rozhoduje. Role obviněného je zcela výstižně popsána ve znaleckém posudku, jenž na něho byl vypracován.

Obviněný dále uvedl, že judikatura obecně zmiňuje, že žákyně základní školy či mládežnického oddílu jsou ve vztahu k vedoucím těchto oddílů závislé a jsou svěřeny do jejich dozoru ve smyslu § 242 odst. 2 tr. zák. (odkázal na rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 29/1985 ). Současně ale poukázal na to, že z odůvodnění rozsudku není jasné, jak v dané věci toto svěření formálně proběhlo. Ačkoliv připustil, že nemusí jít o formální akt předání osoby mladší osmnácti let, tedy svěření, na druhé straně namítl, že nelze vystačit s pouhým konstatováním, že k tomuto svěření došlo. V té souvislosti připomenul, že je stíhán za skutky spáchané v období let 1984 až 2004, přičemž (zejména pokud jde o pohlavní styky) mělo jít o roky 1985 (M. C.), 1991 (K. Ch.) a 1996 (V. H., roz. H.), a odvolacímu soudu vytknul, že v rozsudku zejména neuvedl, jaké bylo jeho právní a případně faktické postavení ve sboru a z čeho dovodil, že alespoň v míře, v jaké to požaduje judikatura, lze dovozovat, že členky sboru byly svěřeny jeho dozoru.

Dovolatel akcentoval, že primárně je třeba posuzovat, zda poškozené byly svěřeny jeho dozoru nebo na něm byly závislé ve smyslu trestního zákona, a sekundárně pak, zda některá z těchto skutečností jím byla zneužita k tomu, aby některé poškozené přiměl k mimomanželské souloži. Pokud jde o právní kvalitu jeho vztahu a poškozených členek sboru, namítal, že jde o vztah ne zcela jasný, neboť byl sbormistrem a z tohoto titulu byl bez jakéhokoliv formálního vztahu k členkám sboru (toliko je měl dirigovat). Proto zcela jistě nebyly svěřeny jeho dozoru. Lze-li to tak označit, tak provozovatelkou sboru či osobou, která podnikala v této oblasti, byla jeho matka (profesorka B. K.), která organizovala činnost sboru v celém rozsahu (určovala termíny zkoušek, sjednávala koncerty, určovala termíny soustředění, formálně rozhodovala či spolurozhodovala o tom, kdo bude do sboru chodit, kdo pojede na soustředění a koncerty), takže členky sboru byly pro takovéto akce neformálně svěřovány do jejího dozoru. Jednou z těchto organizačních činností bylo i jeho angažování jako dirigenta či sbormistra.

Podle dovolatele nelze ale nevidět, že když již k této koincidenci došlo (na jedné straně sbor tvořený individuálními členkami a na druhé straně on jako jeho sbormistr), pak oprávnění tohoto sbormistra nepochybně zahrnovala nejen to, co bezprostředně souviselo s řízením pěvecké aktivity sboru, tedy dirigováním, ale i pravomoci při nácviku sborového zpěvu a v konečné fázi, jak vyplynulo ze všech výpovědí, a obviněný měl rovněž podstatný vliv jak na to, kdo ze sboru jakožto širšího kádru bude vybrán pro určitý zájezd, tak na to, kdo ze sboru odejde. Jistá míra závislosti členek sboru na něm tady byla, byť byla vytvořena v souladu s vůlí těchto členek, protože mohly kdykoliv dobrovolně, na základě svého vlastního rozhodnutí, ze sboru odejít, což on ani kdokoliv jiný nijak ovlivnit nemohl. Otázkou ale je, zda tato míra závislosti, či spíše služební podřízenosti dosahuje té kvality, jakou předpokládá § 243 tr. zák. Za nutné proto považoval připomenout to, že sbor byl nejen umělecké, ale i komerční uskupení. Ve vztahu k sjednaným koncertům a jiným vystoupením byl sbor závislý na členkách, zpěvačkách a nejvíce z nich pak nepochybně na části A1. Z tohoto pohledu považoval za důležité to, co uvedla zdrcující většina všech svědkyň, konkrétně čtyřicet šest, že podle jejich přesvědčení pro výběr do Al, resp. na zájezdy nebylo určující nic jiného než kvalita zpěvu.

Obviněný dále zdůraznil, že nebylo prokázáno, a dokonce ani nebylo tvrzeno, že by i jen náznakem vyvolával dojem, že reakce na jeho chování může nějakým způsobem ovlivnit osud poškozené, tedy její postavení ve sboru. Lze-li to tak říci, pak všechny poškozené, které s ním měly pohlavní styk, zcela jistě tak nečinily z důvodu jejich formální závislosti jako členek sboru na nadřízeném. Zcela pregnantně to vyjádřila poškozená M. C., když uvedla, že šlo o nikoliv formální vztah, ale o vztah umělecký. Po skutkové stránce lze tedy konstatovat, že zde byl na jedné straně vztah členky sboru a jeho jako sbormistra, ale zcela mimo to existovaly intimní, citové vztahy mezi touto členkou sboru a jím.

Dovolatel dále uvedl, že v rovině právního posouzení je především nutné připomenout velmi složitou situaci, která v případě těchto trestných činů nastává. To je podle něj dáno například tím, že podle dnes již klasického rozhodnutí R 17/1982 nejde o zneužití závislosti, byl-li tu vzájemný citový vztah, nebo využil-li pachatel jiné okolnosti. Tedy skutkově zcela shodné děje mohou mít zcela jinou právní kvalifikaci. Klasický vztah osoby svěřené dozoru či osoby závislé a vztah osoby dozorující nebo osoby, na které je závislost dána, je vztahem učitele a žáka, resp. žákyně. Primárně je tedy možné, že učitel zneužije tohoto svého postavení a vynutí si pohlavní styk nebo strpění jiné ekvivalentní sexuální aktivity, přičemž oběť takové jednání snáší právě v důsledku závislosti nebo toho, že byla svěřena dozoru, aniž by k tomu měla jakoukoliv jinou motivaci. Zcela stejný sexuální akt osob ve stejném formálním vztahu, ale může být motivován citovou náklonností, pak (vycházeje z logiky věci a z již zmíněného rozhodnutí) ale nejde o zneužití závislé osoby, protože nad touto závislostí stojí pozitivní cit svěřené či závislé osoby, která zcela dobrovolně a naprosto bez ohledu na její formální postavení chce být partnerkou, a to i partnerkou intimní osoby, na které je jinak závislá a nebo které jinak byla svěřena k dozoru.

Podle obviněného je tedy velmi důležité posuzovat konkrétní okolnosti daného případu právě z hlediska těchto odlišujících znaků. Již v rámci skutkového rozboru bylo konstatováno, že pokud vůbec byly členky sboru závislé na sbormistrovi, pak šlo o vztah relativně velmi volný. Zcela jistě mu nebyly svěřeny k dozoru. Poškozené hovoří o jeho charismatičnosti a do větší či menší míry naznačují, že tomuto charismatu podlehly. Jeho umělecké úspěchy, lidská působivost a vše další, co lze podřadit pod jinak poměrně obtížně definovatelný pojem charisma, zcela jistě nebylo podmínkou pro výkon funkce sbormistra. Osobní přitažlivost pak je navíc vždy individuální záležitostí, přičemž lze toliko lišit míru její kvality či intenzity počtem těch, pro které se ten který jeví jako přitažlivý. Lze zřejmě dovozovat, že minimálně z pohledu členek sboru se jim jevil jako přitažlivý, avšak opět nikoliv jako formální vedoucí tohoto sboru, sbormistr, ale díky tomu, jak svoji činnost vykonával, jak se choval, a to nejen ve funkci sbormistra, ale zřejmě obecně v rámci sboru jako kolektivu, který spolu jednak vykonával určitou činnost (sborový zpěv), jednak spolu trávil volný čas na soustředěních, zájezdech atd.

Dovolatel připomněl, že členky sboru vnímaly jeho pokusy o kontakty jako zájem o sebe a jako náznak zájmu o trvalejší a hlubší vztah. Dokonce k takovémuto trvalejšímu a hlubšímu vztahu došlo, byť vesměs šlo o vztah paralelní, probíhající vedle vztahu hlavního, obvykle manželského nebo předmanželského, tedy v době tzv. vážné známosti. Lze jistě z morálního hlediska vyslovit pochybnosti o tom, zda je vhodné navazovat takovéhoto vztahy a zda je například nenavazoval s vědomím, že jde o vztahy sekundární, které z jeho pohledu nemají žádnou perspektivu, a s jistou mírou lhostejnosti k tomu, jak takovýto vztah vnímá druhá strana a co si od něj slibuje. Stejně tak je ale možné, že o těchto věcech neuvažoval tak, jak o nich neuvažuje celá řada jiných lidí, nezávisle na pohlaví, které vedle svého tzv. hlavního vztahu navazují vztah další, aniž by uvažovali o tom, jaké to do budoucna bude mít následky. V některých případech tento vztah skončí, v některých naopak nabude dominanci, takže dojde k rozchodu s původním hlavním partnerem, a nepochybně existují i jiné možnosti (například že v důsledku vyzrazení skončí oba vztahy).

Mnohé členky sboru přiznaly, že byly obviněným přitahovány a byl pro ně charismatickou osobností, jejíž pozornost jim byla velmi příjemná. Lze spekulovat o tom, zda si byl (obviněný) této skutečnosti vědom a zda ji například využil k tomu, aby poškozené, řečeno dikcí zákona, přiměl k mimomanželské souloži. Ihned je však třeba připomenout, že nešlo o ojedinělý pohlavní styk, ale o dlouhodobý vztah. Jako klasický příklad pohlavního zneužívání podle § 243 tr. zák. již bylo zmíněno jednání učitele, který sexuálně obtěžuje svoji žačku, a ta to trpí v obavě, že pokud by se vzepřela, může to pro ni mít v budoucnu nepříjemné následky. Takovýto model lze v případě obviněného a členek sboru zcela spolehlivě vyloučit. Jako druhou možnou alternativu si lze představit dovolatele, který charisma, které nepochybně působilo nejen v rámci sboru, ale i mimo sbor, využívá ve vztahu k dívkám, které nejsou členkami sboru, a to například tak, že jim slibuje přijetí do sboru a úspěšnou kariéru v jeho rámci, zahraniční cesty atd. Pokud by takto obviněný jednal, a to byť jen se záměrem přimět takovouto dívku jednorázově k mimomanželské souloži, tedy tzv. na jednu noc, pak by jeho jednání, byť by šlo o dívky naivní a podléhající jeho kouzlu, nebylo možné považovat za pohlavní zneužívání ani za jakýkoliv jiný trestný čin, i když by jim bylo pouze patnáct let. Je ale zřejmé, že tyto dívky by s velkou pravděpodobností následně tvrdily, že se na něm do jisté míry staly závislé, neboť podlehly jeho charismatu, jeho osobnosti, tomu co jim říkal atd. To ale není zcela zřetelně závislost ve smyslu § 243 tr. zák. V souvislosti s tím dovolatel připomenul, že minimálně ve dvou případech jeho vztahy se členkami sboru posléze přerostly ve vztah, který skončil manželstvím.

Tyto své úvahy dovolatel shrnul v závěr, že v případě shora zmíněných tří členek sboru (M. C., J. F. a M. Š.) nemohlo jít z jeho strany o pohlavní zneužívání podle § 243 tr. zák. a že ani u poškozených J. F. a M. Š. rovněž nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, 2 tr. zák., neboť nebyla naplněna objektivní stránka ani jednoho z uvedených trestných činů. Za odpovídající právní kvalifikaci jeho jednání nelze považovat závěr o vině trestným činem pohlavního zneužívání v případech, kde nebylo ani tvrzeno, tím méně prokázáno, kde a kdy mělo ke skutku dojít.

Obviněný soudům obou stupňů vytknul, že skutky vymezovaly časově nepříliš konkrétně, dokonce do několika let a do teritoria v rozsahu státu, takže není schopen se vyjádřit k tomu, co se dělo v tom kterém roce a na tom kterém místě, stejně jako není schopen si vzpomenout, co v té době a na tom místě dělal. Např. u skutku popsaného pod bodem 1a) rozsudku odvolacího soudu se tvrdí, že k němu došlo v době od roku 1984 do 30. 9. 1989 na různých místech v tehdejším Československu i v zahraničí na zájezdech sboru. Přitom je zřejmé, že muselo jít o zcela konkrétní zájezdy, u nichž s ohledem na evidenci státních orgánů nemohl být problém zjistit, kdy se konaly a kdo byl jejich účastníkem. Do roku 1989 šlo o evidenci orgánů pasové kontroly, tedy bývalé Státní bezpečnosti, a později bylo možné termíny zájezdů, resp. koncertů a osoby, které se jich zúčastnily, zjistit z administrativy pořadatelů koncertů, případně z výpovědí jednotlivých členů sboru, o kterých bylo zřejmé, že se koncertů zúčastnily. Teprve po prokázání, že vůbec nějaký zájezd existoval, by bylo možné uvažovat o tom, zda je prokázána i jeho přítomnost na tomto zájezdu a samozřejmě i přítomnost údajné poškozené. Následně by pak muselo být prokázáno, že došlo-li mezi ním a poškozenou k pohlavnímu styku či jiné rovnocenné aktivitě, dělo se tak za okolností, které odůvodňují kvalifikaci skutku jako trestného činu pohlavního zneužívání. O něco takového se však soudy v řadě případů ani nepokusily. Není tedy prokázáno, že by skutečně byl na místech, kde je tvrzeno, že se měl dopouštět jednání, která on popírá, a navíc jednoznačně uvádí, že ani neví, zda na těchto místech byl. Přitom tato jeho obhajoba zcela jistě nemůže být považována za účelovou, protože až na vzácné výjimky v případě osob s geniální pamětí si zcela jistě nikdo nemůže pamatovat, zda, a pokud ano, kdy konkrétně a kde byl na zájezdu od počátku roku 1984 do 30. 9. 1989.

Obviněný rovněž zdůraznil, že nebylo prokázáno, že by na tom kterém místě byl a že tam také byla ta z poškozených, která tvrdí, že jím měla být obtěžována, či dokonce mělo dojít ke skutku, který je kvalifikován jako pohlavní zneužívání. Je vyloučeno formulovat alespoň premisu, že se skutek technicky mohl stát, tedy že minimálně on a údajná poškozená byli ve stejnou dobu na stejném místě. Typické to je v případě, který ještě bude zmíněn, neboť podle evidence sboru nebyl tímto tělesem pořádán v roce 1985 žádný zájezd do F., ačkoliv pod bodem 4) rozsudku se tvrdí, že se tam měl obviněný ve večerních hodinách v hotelovém pokoji dopustit pohlavního zneužívání členky sboru M. C. V té souvislosti namítal, že rozsudek ani neuvádí, z jakého důvodu se měl ocitnout v přesně nezjištěnou dobu v roce 1985 ve večerních hodinách na nezjištěném místě ve F. v hotelovém pokoji s touto členkou sboru.

Podle dovolatele totéž platí o řadě dalších případů. Například u dílčího skutku popsaného pod bodem 1a) rozsudku (poškozená M. T.) se tvrdí, že k pohlavnímu zneužívání docházelo na soustředěních sboru, ovšem už pod body 2), 3), 4a), 4b), 8) rozsudku se již nic takového netvrdí. V bodě 5) rozsudku se opět uvádí, že k pohlavnímu zneužívání mělo docházet u příležitosti soustředění a zájezdů sboru, a obdobně je tomu pod bodem 6), 7), 9a), 9b), 10), 11a), 11b), 12), 13), 15), 16), 17), 18) a 19). Rozsudek odvolacího soudu tedy nejenže neprokazuje, že on (obviněný) a poškozená byli v tvrzenou dobu na tvrzeném místě, ale dokonce ani netvrdí, tím méně pak prokazuje důvod, proč by tam s poškozenou měl být.

Obviněný dále uvedl, že v případě skutků, kde popírá, že by se čehokoliv dopustil, a ani si není vědom, zda v inkriminovanou dobu na inkriminovaném místě byl a zda tam byla poškozená, která takové jednání tvrdí, pak je mimo veškerou pochybnost, že bylo povinností orgánů činných v trestním řízení prokázat, že se tomu skutečně tak stalo. Jako příklad uvedl jednání uvedené pod bodem 3) rozsudku, kde se tvrdí, že někdy od počátku května do měsíce srpna 1985 na přesně nezjištěných místech v J. ve třech případech navštívil v hotelovém pokoji I. B. a tu pohlavně zneužíval. Z rozsudku, ale ani z žádného z předložených důkazů není patrné, zda poškozená skutečně byla v J. v roce 1985, zda tam byla v nějakém hotelu, zda v tomto hotelu byl přítomen také obviněný, zda to vše bylo v uvedených měsících květen až srpen.

Dovolatel zdůraznil, že jediným veřejně přístupným údajem o cestách sboru do zahraničí je webová stránka sboru, z níž vyplývá již zmiňovaný údaj vylučující přítomnost sboru ve F. v roce 1985. Ze zdroje ovšem nelze spolehlivě zjistit, zda byl sbor v prosinci 1988 na zájezdu v tehdejší N. d. r. [bod 7) rozsudku], zda byl v roce 1993 sbor v I. [bod 12) rozsudku]. Totéž pak platí o tvrzených soustředěních sboru, neboť i zde nutně existují doklady o tom, v jaké době a v jakém zařízení sbor měl své soustředění.

Dovolatel dále poukázal na to, že z přehledu zájezdů sboru vyplývá, že sbor byl na zájezdu ve F. v letech 1983, 1987 a 1988. V napadeném rozsudku se ovšem ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 4) tvrdí, že k pohlavnímu styku s M. C. došlo v přesně nezjištěnou dobu v roce 1985 na přesně nezjištěném místě ve F. Sama poškozená pak tvrdí, že mělo jít o zájezd sboru a v rozhodné době jí bylo asi třináct let, přičemž narozena je 4. 5. 1972. Od toho se také odvíjí právní kvalifikace tohoto skutku jako trestného činu podle § 242 odst. 1, 2 tr. zák.

Obviněný podotkl, že orgány činné v trestním řízení dosud nepředložily žádný důkaz o tom, že v roce 1985 sbor B. skutečně byl na zájezdu ve F. Přitom je zřejmé, že již v době zahájení vyšetřování šlo o odstup devatenácti let a za této situace přesné časové určení zájezdu jen tak z hlavy je problematické. Bylo věcí policie, aby prokázala, že skutečně k takovémuto zájezdu došlo v roce 1985 a že na něm byla přítomna M. C., zvláště když on sám skutek popírá a tvrdí, že s poškozenou navázal intimní vztah mnohem později. Pokud by k pohlavnímu styku s poškozenou M. C. mělo dojít na zájezdu do F., pak by to muselo být buď v roce 1983, jestliže na tomto zájezdu byla, anebo v roce 1987, pokud na tomto zájezdu byli oba přítomni, případně v roce 1988 za stejné podmínky.

Podle dovolatele je nutno vycházet z toho, že minimálně zde existují dva zdroje informací, které se rozcházejí na jedné straně oficiální webová stránka sboru, a oproti tomu výpověď poškozené M. C. Přitom z ničeho nelze dovozovat, že je-li výpověď poškozené nepřesná, pak do té míry, že si prostě spletla rok 1983 s rokem 1985, takže by automaticky bylo vyloučeno, že nešlo o rok 1987 nebo dokonce 1988. Od samého začátku vyšetřování muselo být jasné, že je velmi podstatné, zda tam, kde je tvrzeno pohlavní zneužívání na osobách mladších patnácti let v daném čase a místě,
k takovémuto skutku mohlo dojít. Nejpozději ve chvíli, kdy se (obviněný) vyjádřil ke všem skutkům a bylo zřejmé, které z nich popírá a které nikoliv, pak muselo být jasné, jaké důkazy je třeba shromažďovat k případnému vyvrácení jeho výpovědi. Do této chvíle se žádný z orgánů činných v trestním řízení nepokoušel prověřit, zda je pravdivé to, co tvrdí sbor na svých webových stránkách ve vztahu k zájezdům do F., anebo zda je pravdivé to, co tvrdí poškozená M. C. Obviněný je proto přesvědčen, že jako trestný čin bylo kvalifikováno jeho údajné jednání, které ani nebylo dostatečně popsáno tak, aby alespoň formálně mohlo jít o tvrzený trestný čin.

Pokud jde o jednání popsané pod bodem 17) rozsudku, dovolatel zopakoval, že v něm došlo k závažné chybě, neboť je v něm popsáno jeho údajné jednání vůči poškozené M. N., které však rozsudkem zarážejícím způsobem není kvalifikováno jako jakýkoliv trestný čin . Jelikož jakákoliv právní kvalifikace tohoto jeho jednání v rozsudku úplně absentuje, nelze dovodit nic jiného, než že pro tento skutek odsouzen vůbec nebyl a není pro něj ani potrestán. Proto se ani nelze vyjádřit k právní kvalifikaci tohoto skutku, když Vrchní soud v Praze jej vůbec nekvalifikoval. Dovolatel je proto přesvědčen, že tato okolnost vede k naplnění dovolacího důvodu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., protože je zcela jasně patrno, že výrok o vině a trestu v napadeném rozsudku je neúplný.

K jednání popsanému pod bodem 1) rozsudku (poškozená M. T.), bodem 5) rozsudku (poškozená B. I.), bodem 8) rozsudku (poškozená J. V.), bodem 12) rozsudku (poškozená L. S.) a bodem 18a) rozsudku (poškozená R. U.) obviněný uvedl, že v něm nelze spatřovat naplnění základní skutkové podstaty trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák., neboť z něj neplyne nic, co by nasvědčovalo, že se ho měl dopustil ve snaze o jakékoliv sexuální aktivity vůči těmto svědkyním, a toto jeho údajné jednání už vůbec nedosáhlo intenzity potřebné k tomu, aby bylo možno mluvit o pohlavním zneužívání.

K jednání popsanému pod bodem 2) rozsudku (poškozená H. K.), bodem 18a) rozsudku (poškozená R. U.), bodem 19) rozsudku (poškozená A. S.) dovolatel uvedl, že ani v něm nelze spatřovat naplnění skutkové podstaty trestného činu pohlavního zneužívání podle § 243 tr. zák., neboť jeho údajné jednání ani v tomto případě nedosáhlo intenzity potřebné k naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu.

K jednáním popsaným pod body 1a), 4a), 5), 6a), 7), 8), 9a), 10a), 11a), 12), 18) rozsudku dovolatel opět uvedl, že ani v jednom z těchto případů nelze v jeho údajném jednání spatřovat naplnění skutkové podstaty trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, 2 tr. zák., neboť nedošlo k naplnění objektivní stránky kvalifikované skutkové podstaty tohoto trestného činu, když ani jedna z poškozených nebyla vůči němu ve vztahu podřízenosti nebo závislosti (a i to jen v případě, že lze za nejasné důkazní situace vůbec dospět k závěru, že zde došlo k spáchání jakéhokoliv trestného činu).

Totožně se obviněný vyjádřil k jednání popsanému pod body 1b), 2), 3), 4b), 6b), 9b), 10b), 11b), 13), 14), 15), 16), 18b), 19) rozsudku, kde je přesvědčen, že nedošlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu pohlavního zneužívání podle § 243 tr. zák., neboť nebyla naplněna objektivní stránka skutkové podstaty tohoto trestného činu, když ani jedna z poškozených nebyla vůči němu ve vztahu podřízenosti nebo závislosti (a i to jen v případě, že lze za nejasné důkazní situace vůbec dospět k závěru, že zde došlo k spáchání jakéhokoliv trestného činu).

Nadto obviněný zdůraznil, že jeho vztah k těm poškozeným, vůči kterým se měl dopustit trestného činu pohlavního zneužívání podle § 243 tr. zák., lze zcela jednoznačně považovat za vztah milenecký, což úplně vylučuje možnost podřadit jeho jednání pod skutkovou podstatu tohoto trestného činu.

K jednání popsanému v bodě 16) rozsudku dovolatel uvedl, že nemohlo dojít k naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, 2 tr. zák. kvůli absenci naplnění objektivní stránky této kvalifikované skutkové podstaty. Ze stejného důvodu nemohlo ani dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu pohlavního zneužívání podle § 243 tr. zák., nehledě už na to, že při kvalifikaci tohoto skutku bylo jedno popsané jednání kvalifikováno hned jako dva trestné činy, když je ve výrokové části rozsudku uvedeno, že jednáním popsaným pod bodem 16) rozsudku spáchal jak trestný čin pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, 2 tr. zák., tak trestný čin pohlavního zneužívání podle § 243 tr. zák. Zde došlo k poněkud nepřehledné situaci, když není objasněno, ve které části jeho jednání je spatřován trestný čin pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, 2 tr. zák. a ve které části naplnění skutkové podstaty trestného činu pohlavního zneužívání podle § 243 tr. zák. (toto jednání není rozděleno na dvě fáze jako v jiných bodech rozsudku). Takové rozdělení není provedeno ani ve výrokové části, kde odvolací soud tento skutek právně kvalifikoval jako oba uvedené trestné činy.

Ve shora uvedeném proto obviněný spatřoval dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V tom, že skutek popsaný pod bodem 17) rozsudku nebyl kvalifikován jako jakýkoliv trestný čin, neboť ve výrokové části tohoto rozsudku úplně absentuje jeho podřazení pod jakoukoliv skutkovou podstatu, spatřuje dovolatel dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., neboť došlo k závažné chybě rozsudku, kterou nelze odstranit, a s ohledem na trest, který mu byl uložen, je toto nutné posoudit jako závažný zásah do jeho práv, nehledě na to, že je nutno považovat výrok o vině a trestu z napadeného rozsudku za neúplný.

V závěru svého podání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 7 To 80/2008 (správně mělo být uvedeno ze dne 15. 1. 2009, sp. zn. 10 To 86/2008) a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 4. 2008, sp. zn. 1 T 11/2005, a v souladu s § 265m odst. 1 tr. ř. jej v plném rozsahu zprostil obžaloby, nebo podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. ve spojení s § 265 l odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a přikázal příslušnému soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu s ohledem na obsah jeho podání před vlastním rozhodnutím o dovolání v souladu s § 265 o odst. 1 tr. ř. vydal usnesení, kterým přeruší výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody ve věznici s dozorem, mající svůj základ v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2009, sp. zn. 10 To 86/2008, proti němuž bylo podáno dovolání.

K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále převážně jen státní zástupce ) a k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. uvedl, že dovolatel namítá neúplnost výroku o vině skutkem ad 17) napadeného rozsudku, který je sice popsán v příslušné skutkové větě, nicméně není k ní již přiřazena odpovídající věta právní, takže tento skutek není podřazen pod skutkovou podstatu žádného trestného činu.

V této části státní zástupce považoval dovolání za podané neoprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. a § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř., a to z toho důvodu, že zmíněná vada bezprostředně souvisí s vadou vztahující se ke skutku ad 16) napadeného rozsudku, k jehož skutkové větě jsou naopak přiřazeny dvě věty právní. Celý problém vznikl již při vyhlášení napadeného rozsudku, kdy ke skutku pod bodem 17) byla omylem přiřazena sice správná právní věta, nicméně označená nesprávně číslicí 16 namísto správné 17. Jelikož takto nesprávně byl rozsudek již vyhlášen, nelze nápravu zjednat vydáním opravného usnesení a je třeba hledat řešení jiné.

Státní zástupce vyšel z úvahy, že pokud nebyla ke skutkové větě pod bodem 17) přiřazena žádná věta právní, obviněný nebyl ohledně skutku pod bodem 17) fakticky uznán vinným žádným trestným činem. Pokud se nyní domáhá nápravy a doplnění výroku o vině, musel by dovolací soud v případě vyhovění dovolání posoudit skutek ad 17) jako jeden z útoků pokračujícího trestného činu pohlavního zneužívání podle § 243 tr. zák., což by bylo nepochybně rozhodnutím v neprospěch obviněného. Podat dovolání v neprospěch obviněného je však oprávněn toliko nejvyšší státní zástupce, který tak neučinil. Zmíněná vada ani její řešení (či ponechání bez opatření) na postavení obviněného ovšem žádný vliv nemají, a to ani pokud jde o konečný výrok o vině, ani pokud jde o výrok o trestu.

K uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce uvedl, že dovolání je sice podáno též s odkazem na důvody uvedené v citovaném ustanovení, ve skutečnosti však významná část námitek směřuje proti hodnocení provedených důkazů, čímž dovolání fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění. Další významná část námitek pak sice tvrdí, že jednotlivé útoky nenaplňují skutkové podstaty žádného z trestných činů pro absenci jakéhokoliv sexuálně motivovaného jednání obviněného, tyto námitky však vycházejí z odlišných skutkových okolností, než jaké zjistil nalézací soud.

Státní zástupce podotknul, že skutkovými zjištěními, tak jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim tyto soudy dospěly v řádně vedeném trestním řízení způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je Nejvyšší soud vázán, neboť dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Přezkoumáním věci však ve shora naznačeném směru extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry vesměs zjištěny nebyly.

Podle názoru státní zástupce tak tomuto dovolacímu důvodu odpovídají toliko tyto námitky:

1. obviněný nebyl osobou, jíž byly poškozené svěřeny k dozoru, nýbrž toliko sbormistrem, jehož úkolem bylo sbor dirigovat; mezi ním a členkami souboru nebyl vztah závislosti ani podřízenosti,
2. účast poškozených ve sboru byla dobrovolná a každá z poškozených měla možnost sbor kdykoliv opustit,
3. pohlavní zneužívání ve smyslu § 243 tr. zák. vyžaduje určitou formu psychického nátlaku; k žádnému donucování ze strany obviněného však nedošlo, neboť poškozeným imponoval,
4. v některých případech existoval mezi obviněným a poškozenými milostný vztah, což vylučuje posouzení takových skutků jako trestného činu pohlavního zneužívání podle § 243 tr. zák.,
5. skutek ad 16) byl současně posouzen jako trestný čin pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, 2 tr. zák. i podle § 243 tr. zák.,
6. v extrémním rozporu s provedenými důkazy je závěr soudu, že skutek ad 4a) proti poškozené M. C. byl spáchán v roce 1985 na zájezdu ve F., když v tomto roce soubor B. na zájezdu ve F. prokazatelně nebyl.

První čtyři z těchto relevantně uplatněných námitek jsou však podle státního zástupce obsahově shodné s obhajobou, kterou dovolatel uplatnil již v předchozích stadiích trestního stíhání a s níž se soudy obou stupňů přiměřeným způsobem vypořádaly, a proto je považoval za zjevně neopodstatněné. Podle jeho názoru tak lze dovolateli přisvědčit toliko v nepatrné části týkající se posledních dvou shora uvedených námitek.

Státní zástupce poté uvedl, že obviněný se trestné činnosti dopustil vůči poškozeným, kterými byly dívky ve věku nepřevyšujícím osmnáct let, zčásti pak i ve věku nižším než patnáct let. Obviněný pro ně byl (bez ohledu na své oficiální pracovněprávní postavení) autoritou, která nejen dirigovala, ale fakticky rozhodovala i o zařazení členek do jednotlivých souborů (soubor A1 byl nejkvalitnější a jezdil na zájezdy). Coby osoba dospělá a fakticky zastupující sbor navenek, zejména při zájezdech v cizině, zajišťoval všechny potřeby, které soubor a potažmo i jeho jednotliví členové měli. Členky souboru tak byly ve vztahu k němu v postavení podřízenosti, přičemž je zcela irelevantní, že členství v souboru bylo dobrovolné a každá z nich mohla ze souboru kdykoliv odejít. Jeho postavení, ať již jde o svěření dívek k dozoru, tak i o určitý vztah závislosti a podřízenosti, však nelze omezit toliko na zájezdy jako takové, neboť zcela shodné postavení měl obviněný i v případě pravidelně pořádaných soustředění i v běžném životě souboru, neboť právě zde se rozhodovalo o dalším zařazení (a uměleckém růstu) jednotlivých členek.

Státní zástupce zdůraznil, že svěření k dozoru nevyžaduje žádný oficiální akt. Nezletilé a mladistvé členky mu tak byly k dozoru svěřeny již tím, že do souboru vstoupily a jeho aktivit se zúčastnily. Ustanovení § 243 tr. zák. nevyžaduje nutně žádnou formu psychického nátlaku a lze se ho dopustit i tím, že pachatel zneužije toho, že poškozeným imponuje, a poškozené pohlavně zneužije. Toto však dopadá jen na část skutků, když jejich další část spočívá v tom, že poškozené v podstatě mlčky trpěly jeho sexuální harašení .

Státní zástupce vyjádřil přesvědčení, že o existenci citového vztahu mezi obviněným a některou z poškozených by bylo možno hovořit tehdy, pokud by se jednalo o svým způsobem výjimečnou (a nikoliv pravidelnou) situaci. V posuzovaném případě však obviněný zcela zjevně pravidelně a po dlouhou dobu zneužíval svého postavení v souboru a skutečnosti, že je jeho členkami obdivován, aniž by vůbec rozlišoval, zda je poškozená mladistvá nebo dosud nezletilá. Proto státní zástupce všechny shora zmíněné námitky považoval za zjevně neopodstatněné, a pokud by dovolatel neuplatnil ještě námitky další, přicházelo by v úvahu navrhnout odmítnutí (v písemném vyjádření je omylem uvedeno odložení ) dovolání z důvodu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Pokud jde o poslední dvě relevantně uplatněné námitky [tj. námitky uvedené pod body 5. a 6. vyjádření], státní zástupce dospěl k závěru, že je na místě jim přisvědčit.

V podrobnostech státní zástupce uvedl, že skutek pod bodem 16) napadeného rozsudku byl skutečně nedopatřením posouzen jako trestný čin pohlavního zneužívání současně podle § 242 odst. 1, 2 tr. zák. a § 243 tr. zák. S ohledem na věk poškozené Š. N. je nepochybné, že správná je právní kvalifikace podle § 242 odst. 1, 2 tr. zák., a že k nesprávné právní kvalifikaci též podle § 243 tr. zák. došlo záměnou číslice 16 se správnou číslicí 17, jak je uvedeno shora.

Za extrémní rozpor s provedenými důkazy pak státní zástupce považoval, pokud je ve skutkové větě pod bodem 4a) rozsudku výslovně uvedeno, že se skutek udál v roce 1985 ve F., když v tomto roce soubor B. F. nenavštívil. Současně však vyslovil názor, že projednání dovolání by na postavení obviněného nic nezměnilo, neboť byl uznán vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, 2 tr. zák. spáchaným celkem dvanácti dílčími útoky a dále trestným činem pohlavního zneužívání podle § 243 tr. zák. spáchaným dalšími čtrnácti dílčími útoky. I kdyby po případném projednání dovolání Nejvyšší soud provedl nějakou dílčí změnu, celková právní kvalifikace by zůstala nezměněna a nebyl by ani důvod měnit výrok o uloženém trestu.

Jelikož uvedená otázka, která by měla být dovoláním řešena, není po právní stránce zásadního významu, státní zástupce v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl, přičemž poukázal na to, že takové rozhodnutí lze podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinit v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, vyslovil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Na vyjádření státního zástupce reagoval dovolatel replikou, v níž namítl, že pokud státní zástupce ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. uvedl, že dovolání bylo podáno osobou neoprávněnou, neboť se jedná o dovolání
v neprospěch obviněného, nemůže s tím souhlasit. Jestliže by byla úvaha státního zástupce [totiž že pokud nebyla ke skutkové větě pod bodem 17) přiřazena žádná věta právní, nebyl ohledně skutku 17) obviněný uznán žádným trestným činem, a pokud se obviněný nyní domáhá nápravy o doplnění výroku o vině, musel by v případě vyhovění být skutek pod bodem 17) posouzen jako jeden z dílčích útoků pokračujícího trestného činu pohlavního zneužívání podle § 243 tr. zák., což by bylo nepochybně v jeho neprospěch] dovedena do absurdity, bylo by v obecné rovině nezbytné dospět k závěru, že pokud by libovolný rozsudek v trestní věci obsahoval pouze skutkovou větu a následně výrok o trestu, přičemž ke skutkové větě by nebyla přiřazena žádná věta právní a skutek by nebyl kvalifikován jako trestný čin, obviněný by nesměl na tuto skutečnost poukázat, neboť by šlo o rozhodnutí v jeho neprospěch. Docházelo by tím k situacím, že by bylo možné obviněné odsoudit bez toho, aby byl skutek, který se jim klade za vinu, podřazen pod skutkovou podstatu trestného činu.

S tímto názorem státního zástupce se obviněný neztotožnil, neboť je přesvědčen, že pokud došlo k popsané situaci, má právo na tuto okolnost poukázat a domáhat se nápravy. Zastává totiž názor, že se mu klade za vinu jednání, které v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2009, sp. zn. 10 To 86/2008, není následně podřazeno pod skutkovou podstatu jakéhokoliv trestného činu, v čemž je třeba spatřovat závažnou chybu a neúplnost výroku napadeného rozsudku. Rovněž má právo domáhat se toho, aby bylo z rozsudku nadevší pochybnost patrno, jaký skutek je mu kladen za vinu, jaký trestný čin je v tomto skutku spatřován a jaký trest je za tento trestný čin uložen. Pokud nebylo možné napravit vzniklou situaci opravným usnesením, spatřuje v tomto ohledu jedinou možnost nápravy ve zrušení napadeného rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 265k odst. 1, 2 tr. ř. ve spojení s § 265 l odst. 1 tr. ř. a v přikázání příslušnému soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.

K námitce státního zástupce ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (spočívající v tom, že významná část uplatněných námitek směřuje proti hodnocení provedených důkazů, resp. že námitky vycházejí z odlišných skutkových okolností, než jaké zjistil nalézací soud) dovolatel uvedl, že zásadně nezpochybňuje skutkové závěry nalézacích soudů. Naopak, jak je z dovolání patrno, drtivá většina předložených argumentů vede k jednoznačnému závěru o nesprávné právní kvalifikaci jednání, které je mu kladeno za vinu. Pokud se na některých místech uchýlil i k polemice se skutkovými zjištěními nalézacích soudů, učinil tak pouze podpůrně, s cílem poukázat jednak na extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry, jednak na skutečnost, že nalézací soudy při svém rozhodování nerespektovaly zásadu in dubio pro reo.

Obviněný státnímu zástupci vytknul, že neakceptoval závěr o tom, že nebyl osobou, jíž byly poškozené svěřeny k dozoru, nýbrž byl toliko sbormistrem, jehož úkolem bylo sbor dirigovat, a že mezi ním a členkami sboru neexistoval vztah nadřízenosti a podřízenosti, když (státní zástupce) ve vyjádření uvedl, že byl autoritou a fakticky rozhodoval i o zařazení členek do jednotlivých souborů, zastupoval sbor navenek a zajišťoval jeho veškeré potřeby. V prvé řadě poukázal na skutečnost, že tento názor státního zástupce nemá oporu v provedeném dokazování. Nadto, i kdyby fakticky zastupoval sbor navenek a obstarával běžné potřeby sboru (což odmítá), nelze pouze z této skutečnosti dovodit, že by mu členky sboru byly svěřeny k dozoru. Podotkl, že jeho argument o neexistenci vztahu nadřízenosti a podřízenosti mezi ním a členkami sboru nespočívá v pouhé skutečnosti, že členství ve sboru bylo dobrovolné (jak se patrně domnívá státní zástupce), ale zejména v tom, že to byl naopak sbor, který byl na svých členkách závislý, neboť kdyby tyto sbor opustily, nemohl by se dál rozvíjet jako prestižní umělecké těleso.

Obviněný proto setrval na tom, že jeho údajné jednání bylo nesprávně kvalifikováno jako trestný čin pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, 2 tr. zák., resp. jako trestný čin pohlavního zneužívání podle § 243 tr. zák. Pokud státní zástupce zpochybnil existenci mileneckého vztahu mezi ním a některými z poškozených (patrně měl na mysli případ poškozených M. C., J. F. a M. Š.), vytvořil konstrukci, podle které by bylo možné o takovém vztahu uvažovat pouze za předpokladu, že by se jednalo svým způsobem pouze o výjimečnou (nikoliv pravidelnou situaci). I kdyby bylo pravdou, že se dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu, resp. že by v tomto jednání byly spatřovány trestné činy pohlavního zneužívaní podle § 242 odst. 1, 2 tr. zák. a § 243 tr. zák., tato úvaha státního zástupce vede ve své podstatě k tomu, že je mu kladeno za vinu spáchání trestného činu vůči shora jmenovaným pouze proto, že se měl dopustit jiných trestných činů. S tímto závěrem se však za žádných okolností nemůže ztotožnit.

Dovolatel dále poukázal na to, že státní zástupce shodně jako on v dovolání považuje za extrémní rozpor s provedenými důkazy, pokud je ve skutkové větě rozsudku pod bodem 4a) výslovně uvedeno, že se skutek udál v roce 1985 ve F., když v tomto roce soubor B. F. nenavštívil. Avšak pokud státní zástupce navrhuje podané dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť projednání tohoto dovolání by na jeho pozici nic nezměnilo, považuje za nemyslitelné, aby v právním a demokratickém státě, jakým Česká republika nepochybně je, byli občané na základě nedopatření orgánů činných v trestním řízení uznávaní vinnými trestnými činy a následně odsuzováni k přísným trestům.

Co se týká extrémního rozporu mezi provedeným dokazováním a závěry nalézacího soudu, obviněný poukázal na konstantní judikaturu Ústavního soudu, podle které i z ústavně právního pohledu lze vymezit zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátu spravedlivého procesu. V řízení o ústavních stížnostech Ústavní soud došel ve své rozhodovací praxi k závěru, že lze co do ústavně právní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, vyčlenit zejména případy svévolného hodnocení důkazu provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu.

Dovolatel připomněl, že Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích konstatoval, že vadou důkazního řízení jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněna skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (sp. zn. III. ÚS 359/2005, I. ÚS 585/04, II. ÚS 539/02, II. ÚS 182/02, III. ÚS 166/95, III. ÚS 84/94). Nadto poukázal na skutečnost, že tuto okolnost nenamítal pouze u skutku pod bodem 4), ale téměř u všech skutků, které jsou mu kladeny za vinu. Rozsudek v celé řadě případů nejen že neprokazuje, že on a svědkyně byli v tvrzenou dobu na tvrzeném místě, ale dokonce ani netvrdí, tím méně pak prokazuje důvod, proč by tam měl být on i zmíněné svědkyně.

Obviněný s odkazem na text podaného dovolání konečně uvedl, že i pokud by se Nejvyšší soud neztotožnil se shora uvedenými námitkami vůči právní kvalifikaci skutků, kterých se měl dopustit, pak uložený nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců je trestem nepřiměřeně přísným, neboť k jeho nápravě jednoznačně postačuje trest mnohem mírnější.

V závěru své repliky obviněný s ohledem na všechny shora uvedené argumenty a s odkazem na podané dovolání zopakoval svůj dovolací návrh.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení § 265f tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaných ustanoveních zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Obviněný ve svém podání uplatnil hned dva dovolací důvody, a to podle § 265b odst. 1 písm. g) a písm. k) tr. ř.

Dovolání z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci, naopak je povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Pokud by Nejvyšší soud přezkoumával a posuzoval postup hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů, dostával by se do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Z tohoto pohledu některé námitky, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, nemohly obstát. Jednalo se například o výhradu, že v projednávané trestní věci existuje řada rozporů ohledně skutečností, zda se vůbec staly skutky, pro které byl uznán vinným a potrestán , nebo o výhradu, že nebylo prokázáno, že by na tom kterém místě byl a že tam také byla ta z poškozených, která tvrdí, že jím měla být obtěžována, či dokonce mělo dojít ke skutku, který je kvalifikován jako pohlavní zneužívání . Takové námitky jednoznačně směřují především proti skutkovému zjištění, které soudy obou instancí po provedeném dokazování učinily, a nepřímo i proti způsobu, jakým tyto soudy provedené důkazy hodnotily, pokud k takovému skutkovému zjištění dospěly. To se týká i všech obsáhle formulovaných námitek k jednotlivým dílčím útokům, jimiž byl obviněný uznán vinným a o nichž tvrdil, že nenaplňují skutkovou podstatu žádného z trestných činů pro absenci jakéhokoliv sexuálně motivovaného jednání z jeho strany, neboť i takové námitky vycházejí z předpokladu odlišných skutkových okolností, než jaké zjistily soudy obou stupňů.

Z povahy takto vytýkaných vad je proto mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli dovolatel ve svém podání formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným.

Stejně tak nelze za relevantně uplatněnou výhradu považovat ani tvrzení obviněného, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo . Také tato námitka totiž směřuje výlučně do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí v pochybnostech ve prospěch obviněného . Je tudíž zjevné, že toto pravidlo se týká právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotně právního posouzení.

Lze tak shrnout, že obviněným takto vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).

Nejvyšší soud je samozřejmě obeznámen s nálezy Ústavního soudu (dovolatelem shora citovanými), podle nichž vadou důkazního řízení jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněna skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. Akceptuje proto, že i v rámci řízení o dovolání lze zásah do skutkových zjištění připustit, ovšem jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z velice podrobných odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (zejména soudu prvního stupně) vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.

Za extrémní rozpor s provedenými důkazy Nejvyšší soud nepovažuje (na rozdíl od dovolatele i státního zástupce) ani závěr soudu, že skutek ad 4a) rozsudku odvolacího soudu vztahující se k poškozené M. C. byl spáchán v roce 1985 na zájezdu ve F. Tvrdil-li dovolatel, že v tomto roce soubor B. na zájezdu ve F. prokazatelně nebyl , opíral svou argumentaci toliko o tzv. webovou stránku sboru, která je prý jediným veřejně přístupným údajem o cestách sboru do zahraničí a z níž vyplývá zmíněný údaj vylučující přítomnost sboru ve F. v roce 1985 (z přehledu zájezdů sboru vyplývá, že sbor byl na zájezdech ve F. v letech 1983, 1987 a 1988).

Popsané tvrzení obviněného není tvrzením novým, neboť jej uplatnil již v řízení před soudem prvního stupně. Tento soud uvedené tvrzení nepřehlédl (srov. zmínku
o něm např. na straně 61 odůvodnění jeho rozhodnutí), musel jej však při hodnocení důkazů konfrontovat s opakovanou a neměnnou výpovědí poškozené M. C. Jelikož z odůvodnění jeho rozhodnutí (srov. stranu 62) vyplývá, že o věrohodnosti výpovědí všech poškozených nepochyboval a uvěřil jim, je zřejmé, že i při časovém vymezení posuzovaného dílčího útoku vyšel právě z výpovědi jmenované poškozené. To ovšem současně znamená (byť to explicitně neuvedl), že údaj o zájezdech sboru do F. na tzv. webové stránce sboru nepovažoval za natolik věrohodný, aby mohl výpověď poškozené zpochybnit.

Jakkoliv by v obecné rovině bylo možno dovolateli přisvědčit v tom, že jeho obhajoba a možnost adekvátní argumentace byla ztížena i tím, že jednotlivé útoky, jichž se měl vůči poškozeným dopouštět, jsou z časového hlediska vymezeny příliš široce, Nejvyšší soud ani v tomto případě nedospěl k závěru, že by se tak stalo v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Je totiž třeba vidět, že pokud k zahájení trestního stíhání obviněného došlo s odstupem třeba i dvou desítek let, bylo přesné časové určení toho kterého dílčího útoku značně problematické. Přesto se soudům obou instancí podařilo i z časového hlediska jednotlivé útoky vymezit co nejpřesněji.

Ke všem až dosud uvedeným výhradám obviněného je třeba dodat, že pokud by měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (dovolatel je označil za nedostatečné ), pak dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. § 265a odst. 4 tr. ř.).

Lze tak uzavřít, že všechny doposud zmíněné námitky dovolatele stojí mimo jím zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto pokud by v jeho rámci uplatnil pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Dovolatel však ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil také námitky, které jsou pod citovaný dovolací důvod podřaditelné. Jednalo se v podstatě o ty námitky, které formuloval ve svém vyjádření pod body 1. až 5. již státní zástupce a na něž stačí na tomto místě jen odkázat, neboť o nich ještě bude v dalším textu zmínka.

K těmto relevantně uplatněným námitkám je zapotřebí (alespoň ve stručnosti a jen v obecné rovině) uvést, že trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo vykoná soulož s osobou mladší než patnáct let nebo kdo takové osoby jiným způsobem pohlavně zneužije, spáchá-li takový čin na osobě svěřené jeho dozoru, zneužívaje její závislosti. Trestného činu pohlavního zneužívání podle § 243 tr. zák. se pak dopustí ten, kdo zneužívaje závislosti osoby mladší než osmnáct let nebo osoby svěřené jeho dozoru, přiměje ji k mimomanželské souloži, nebo kdo takové osoby, zneužívaje její závislosti, jiným způsobem pohlavně zneužije.

Objektem těchto trestných činů je mravní a tělesný vývoj dětí. Jde o důslednou ochranu všech osob mladších než patnáct let (resp. než osmnáct let) před jakýmikoli útoky na jejich pohlavní nedotknutelnost. Přitom se nevyžaduje, aby došlo k narušení osob, které byly zneužity.

Po objektivní stránce se rozlišuje na jedné straně vykonání soulože a na straně druhé pohlavní zneužití provedené jiným způsobem.

Za soulož je třeba pokládat spojení pohlavních orgánů muže a ženy, přičemž postačí, že došlo i jen k částečnému zasunutí pohlavního údu muže do pochvy ženy. Přitom nemusí ani dojít k porušení panenské blány. Za jiný způsob pohlavního zneužití jsou považovány toliko intenzivnější zásahy do pohlavní sféry poškozených, jako např. orální pohlavní styk, ale i ohmatávání prsou nebo pohlavních orgánů, líbání přirození apod., které směřují k sexuálnímu vzrušení pachatele. K naplnění uvedeného zákonného znaku dojde nejen aktivní činností pachatele, ale i aktivním jednáním poškozené osoby (např. ohmatáváním pachatelova pohlavního údu). Jako trestný čin pohlavního zneužívání však nelze považovat jednorázové letmé dotyky přes oděv.

K naplnění znaků trestného činu pohlavního zneužívání není třeba, aby při pohlavním zneužití osoby mladší patnácti let došlo u pachatele k pohlavnímu ukojení; stačí, jedná-li pachatel v pohlavním vzrušení ve snaze své vzrušení jakýmkoli způsobem uspokojit, aniž je rozhodné, zda a do jaké míry takového uspokojení dosáhne (srov. rozhodnutí publikované pod č. 31/1964 Sb. rozh. trest.).

U trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, 2 tr. zák. se k vyšší trestnosti vyžaduje, aby byly splněny současně dva znaky: jednak spáchání činu uvedeného v odst. 1 na osobě svěřené dozoru pachatele a jednak zneužití její závislosti.

O osobu svěřenou dozoru pachatele jde tehdy, jestliže pachatel má právo a povinnost na ni dohlížet a bdít nad ní. Tak je tomu u rodičů vůči dětem, u opatrovníka vůči osobě zbavené svéprávnosti, u vychovatele nebo učitele vůči chovancům a žákům, u manžela matky žijícího s ní ve společné domácnosti, nebo u vedoucího uměleckého sboru vůči jeho členům (srov. rozhodnutí č. 28/1985 a č. 29/1985 Sb. rozh. tr., dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. července 2003, sp. zn. 7 Tdo 638/2003, a ze dne 11. ledna 2006, sp. zn. 3 Tdo 1552/2005).

Závislost je stav, v němž se osoba nemůže svobodně rozhodovat vzhledem k tomu, že je v určitém směru odkázána na pachatele (poměr dlužníka a věřitele, učitele a žáka, faktický poměr závislosti daný např. tím, že pachatel poškozeného vychovává apod.). Nemusí jít o závislost vyplývající z právního poměru určeného zákonem, ale stačí faktický poměr závislosti daný např. tím, že pachatel vykonával úkony spojené s výchovou osoby mladší než osmnáct let (srov. rozhodnutí publikované pod č. 47/1953 Sb. rozh. trest.). Zneužití závislosti osoby svěřené dozoru pachatele znamená, že tato osoba mladší než patnáct let dá pachateli souhlas k souloži nebo k jinému pohlavnímu zneužití pod určitým psychickým nátlakem (např. ve formě pachatelova slibu nebo naopak odepření něčeho). Naplnění tohoto znaku předpokládá stav, kdy poškozená osoba je v určitém směru odkázána na pachatele, a tím je omezena svoboda jejího rozhodování. Právě tohoto nedostatku úplné svobody pachatel využívá k realizaci svých záměrů (srov. rozhodnutí publikované pod č. 17/1982 Sb. rozh. trest.). Znak závislosti však zpravidla nebude naplněn při milostném poměru mezi učitelem a žákyní mladší než patnáct let.

Po subjektivní stránce se u obou jmenovaných trestných činů vyžaduje úmysl [srov. § 4 písm. a), b) tr. zák.], který se musí vztahovat i k tomu, že předmětem útoku je osoba mladší než patnáct let (resp. než osmnáct let).

Konečně je třeba zmínit, že jednání pachatele, který přiměje osobu mladší než patnáct let, svěřenou jeho dozoru, zneužívaje její závislosti k opětovným souložím a v tomto jednání pokračuje i po dosažení patnáctého roku jejího věku, naplňuje znaky trestných činů pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, 2 tr. zák. a podle § 243 tr. zák. v reálném souběhu. V těchto případech není proto trestný čin pohlavního zneužívání podle § 243 tr. zák. konzumován trestným činem pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, 2 tr. zák. (srov. rozhodnutí č. 25/1980-I. Sb. rozh. trest.).

Při aplikaci těchto teoretických východisek na posuzovaný případ Nejvyšší soud dospěl k těmto závěrům.

K námitce obviněného, že jeho jednání [u skutků popsaných pod body 2), 5), 8), 12), 13), 14), 18) a 19) napadeného rozsudku] nedosáhlo takové intenzity, aby mohlo být kvalifikováno jako trestný čin pohlavního zneužívání, je třeba připomenout, že ani v tomto případě se nejedná o námitku novou, neboť obviněný ji uplatnil již v odvolacím řízení a soud druhého stupně se jí dostatečně zabýval (srov. stranu 27 odůvodnění jeho rozhodnutí). Stačí proto jen zdůraznit, že jednání obviněného ve shora citovaných bodech skutkové věty napadeného rozhodnutí spočívalo převážně v tom, že nezletilé poškozené osahával na nahém těle (zpravidla na prsou nebo genitáliích). Takové osahávání je třeba považovat za intenzivnější zásahy do pohlavní sféry poškozených, tedy ve smyslu zákona o jiný způsob jejich pohlavního zneužívání, který směřoval k sexuálnímu vzrušení dovolatele. V některých případech však nezůstalo jen u popsaného osahávání, neboť soudy zjistily, že například poškozené M. L. [srov. skutek pod bodem 14) rozsudku] též zavedl prsty do pochvy a sám si sundal kalhoty a žádal ji, aby ho rukou dráždila na pohlavním údu, což učinila, a s poškozenou M. B. [srov. skutek pod bodem 13) rozsudku] nejprve v listopadu až prosinci 1994 nejméně v šesti případech a posléze v listopadu až prosinci 1996 nejméně v jednom případě vykonal soulož.

Při takto vymezených skutkových okolnostech nemůže být pochyb o tom, že popsané jednání obviněného již dosáhlo (ba dokonce přesáhlo) takovou míru intenzity, aby je bylo možné posoudit jako mimomanželskou soulož [skutek popsaný pod bodem 13) rozsudku] a pohlavní zneužití jiným způsobem [skutky popsané pod body 2), 5), 8), 12), 14), 18) a 19) rozsudku]. Pokud odvolací soud tato jednání obviněného právně kvalifikoval jako trestný čin pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, 2 tr. zák., resp. podle § 243 tr. zák., je třeba jeho rozhodnutí považovat za zcela správné a odpovídající zákonu.

Nejvyšší soud pro úplnost dodává (ačkoliv to dovolatel ve svém podání výslovně nenamítal), že právě uvedené závěry (tj. že jednání obviněného dosáhlo takové intenzity, aby mohlo být kvalifikováno jako jmenované trestné činy) plně dopadají i na zbývající část skutků, jimiž byl obviněný uznán vinným [tj. na skutky popsané pod body 1), 3), 4), 6), 7), 9), 10), 11), 15), 16) a 17) rozsudku], neboť podstata jeho jednání tu byla takřka totožná (osahávání poškozených po těle, zejména na prsou a genitáliích, zavádění prstů do pochvy, soulož). Na druhé straně však současně dodává, že soud druhého stupně ve svém rozhodnutí citlivě odlišil případy, v nichž jednání obviněného ještě nedosáhlo takové intenzity, aby mohlo být kvalifikováno jako jmenované trestné činy, a proto po zrušení odsuzujícího rozsudku a při novém rozhodnutí obviněného pro tyto dílčí útoky zprostil obžaloby (srov. strany 3 a 4 výroku a str. 27 a násl. odůvodnění jeho rozhodnutí).

Pokud se jedná o další námitku dovolatele, že u skutku popsaného pod bodem 8) rozsudku odvolacího soudu nebyla z jeho strany naplněna subjektivní stránka trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, 2 tr. zák., je zapotřebí uvést, že pro posouzení, zda obviněný tímto skutkem spáchal trestný čin pohlavního zneužívání podle § 241 odst. 1, 2 tr. zák., či nikoliv, je rozhodující popis skutku ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, případně dále rozvedený v jeho odůvodnění.

Z tzv. skutkové věty výroku rozsudku odvolacího soudu (v návaznosti na větu uvozující jednotlivé dílčí útoky srov. shora) se pod bodem 8) podává, že obviněný v přesně nezjištěnou dobu v letech 1989 1990 na rodičovském večírku v P., R. u., ve zkušebně, si posadil na klín členku sboru J. V., a sahal jí pod tričko na nahá prsa, ač věděl, že jí doposud nebylo 15 let .

Z hlediska hodnocení okolností významných pro subjektivní stránku jednání obviněného má význam především to, že v takto zjištěném skutku je popsáno jeho jednání způsobem zcela dostačujícím pro posouzení všech rozhodných zákonných znaků. Při posuzování subjektivní stránky je nutné vycházet ze zásady, že zavinění (ve formě úmyslu nebo nedbalosti) vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění je proto třeba usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Z okolností uvedených v rozhodnutích obou soudů
(z výroku i odůvodnění) lze spolehlivě usoudit, jaký byl průběh fyzického kontaktu obviněného s poškozenou, a stejně spolehlivě lze dospět k závěru, že obviněný jednal úmyslně ve smyslu § 4 tr. zák.

Jako další dovolací námitku obviněný uplatnil tu, že mezi ním a poškozenými nebyl vztah závislosti ani podřízenosti (především z důvodu, že poškozené mu nebyly svěřeny, že nezneužil jejich údajné závislosti, a rovněž z důvodu, že mezi ním a poškozenými se jednalo o milenecký vztah).

S ohledem na první část takto uplatněné námitky považuje Nejvyšší soud za nutné znovu připomenout, že osoba svěřená dozoru pachatele ve smyslu § 242 odst. 2 tr. zák. je taková osoba, nad kterou má pachatel právo a povinnost dohlížet a bdít nad ní. Jak již bylo výše s odkazem na konstantní judikaturu uvedeno, je tomu tak především u rodičů vůči dětem, ale také např. u vychovatele či učitele vůči chovancům a žákům, u manžela matky žijícího s ní ve společné domácnosti, nebo u vedoucího uměleckého souboru vůči jeho členům.

Obdobně je vhodné připomenout, že naplnění zákonného znaku spáchání trestného činu pohlavního zneužívání na osobě svěřené dozoru pachatele zneužívaje její závislosti vyžaduje, aby poškozená osoba souhlasila se souloží nebo s jiným způsobem svého pohlavního zneužití pod určitým psychickým nátlakem, tedy aby tak učinila ve stavu, kdy je v jistém věku v určitém směru na pachatele odkázána a tím je omezena svoboda jejího rozhodování, čehož pachatel využije k realizaci svých záměrů (tady je třeba vedle již shora citovaných rozhodnutí č. 90/1956 a č. 17/1982 Sb. rozh. trest. zmínit též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2007, sp. zn. 11 Tdo 759/2006, publikovaný pod č. T 976. Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Svazek 34/2007, Praha: C. H. Beck).

Nejvyšší soud je přesvědčen, že soudy obou instancí se při výkladu obou zmíněných zákonných znaků od stávající judikatury neodchýlily. Soud prvního stupně k této problematice uvedl (srov. strany 62 až 64 jeho rozhodnutí), že obviněný byl nejen členkami sboru, ale i jejich rodiči a rovněž tak veřejností vnímán jako ten, který sbor řídí a má jej na starosti . Byl to totiž on, kdo chod sboru organizoval a řídil, a to jak na zkouškách, vystoupeních, zájezdech i soustředěních, byl tedy brán nejen jako sbormistr, ale i jako osoba, která o všem rozhoduje. Zároveň si byl vědom, že dívky jsou na něm závislé i po stránce zařazení ve sboru, ve výběru na zájezd a těžko se jim bude odmítat něco, co on sám určil jako pravidlo a běžný způsob soužití ve sboru . Především z toho dovodil přesvědčení, že členky sboru byly osoby svěřené jeho dozoru, neboť šlo o osoby mladší 18-ti, resp. 15-ti let, které jejich rodiče při zkouškách, zájezdech a soustředěních předali do sboru B., reprezentovaného obviněným. Povinností osob, které měly za sbor zodpovědnost, tedy bylo dohlížet nad dětmi po dobu, kdy je měly svěřeny . K zákonnému znaku zneužití závislosti uvedl, že znak závislosti lze spatřovat ve vzájemném postavení obviněného a členek sboru, v jeho chování vůči členkám sboru, ve výchově členů sboru, při níž byly odstraněny běžné hranice studu či nedotýkání se cizího těla . Závislost poškozených na obviněném soud dovodil i z toho, že žádná z dívek jednání, kterého se vůči ní obviněný dopustil, neoznámila, a to jednak z důvodu, že chtěla setrvat v prestižním souboru, nechtěla se před ostatními dívkami shodit a být ku posměchu, na druhé straně se za své jednání dívky styděly a měly strach oznámit jednání obviněného doma .

S těmito úvahami a právními závěry se v zásadě ztotožnil soud odvolací a mohl se s nimi identifikovat i soud dovolací. Obviněný nepochybně měl právo i povinnost dohlížet a bdít nad jednotlivými členkami souboru, neboť právě pod jeho dozor byly v době, kdy se účastnily jednotlivých akcí, na nichž docházelo k jejich pohlavnímu zneužívání, svěřeny. Jeho výhrady, že z právního hlediska nebyl vedoucím souboru (tou byla jeho matka B. K.), nemohly obstát ani před dovolacím soudem, neboť je naprosto evidentní, že byl nejen členkami sboru, ale i jejich rodiči vnímán jako osoba, která sbor fakticky řídí a má jej na starosti. To odpovídá i zjištění soudů nižších stupňů, že to byl právě obviněný, kdo chod sboru organizoval a řídil, a to jak na zkouškách a vystoupeních, tak na zájezdech či soustředěních. Svěření k dozoru přitom nevyžaduje žádný oficiální akt nezletilé a mladistvé členky souboru byly obviněnému svěřeny k dozoru již tím, že do souboru vstoupily a jeho jednotlivých aktivit, které obviněný organizoval (příp. spoluorganizoval), se zúčastnily.

K tomu lze dodat (v zásadě shodně se státním zástupcem), že obviněný byl (bez ohledu na jeho oficiální pracovněprávní postavení) autoritou, která nejen dirigovala, ale fakticky rozhodovala i o zařazení členek do jednotlivých souborů (z nich soubor A1 byl nejkvalitnější a jezdil na zájezdy). Právě na zájezdech v cizině fakticky zastupoval sbor navenek, zajišťoval všechny potřeby, které soubor a jeho jednotliví členové měli. Členky souboru tak byly ve vztahu k němu v postavení podřízenosti, přičemž je zcela irelevantní dovolatelova námitka, že členství v souboru bylo dobrovolné a každá z nich mohla ze souboru kdykoliv odejít. Jeho postavení, ať již jde o svěření dívek k dozoru, tak i o určitý vztah závislosti a podřízenosti, však nelze omezit toliko na zájezdy jako takové, neboť zcela shodné postavení měl obviněný jak v případě pravidelně pořádaných soustředění, tak v běžném životě souboru, neboť právě zde se rozhodovalo o dalším zařazení (a uměleckém růstu) jednotlivých členek. V tomto směru tak na něm poškozené členky sboru byly svým způsobem závislé, zvláště když se vezme v úvahu, že v době, kdy se obviněný trestné činnosti vůči nim dopustil, byly ve věku nepřevyšujícím osmnáct let, zčásti pak i ve věku nižším než patnáct let.

Jestliže dovolatel rovněž namítal, že mezi ním a poškozenými nebyl vztah závislosti ani podřízenosti také z důvodu, že se mezi nimi jednalo o milenecký vztah, Nejvyšší soud (stejně jako předtím odvolací soud srov. stranu 27 odůvodnění jeho rozhodnutí) nemohl ani takové výhradě přisvědčit. V již shora citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2007, sp. zn. 11 Tdo 759/2006, Nejvyšší soud přijal právní závěr, že milostný vztah mezi pachatelem a poškozenou osobou mladší než patnáct let zpravidla vylučuje u trestného činu pohlavního zneužívání, aby k jeho spáchání došlo zneužitím závislosti poškozené osoby ve smyslu § 242 odst. 2 tr. zák. To platí ovšem jen za situace, když takový vztah mezi pachatelem a zneužívanou osobou vznikl již od počátku trestné činnosti pachatele jako vztah milostný, což vyžaduje, aby ho takto vnímala a byla schopna posoudit i sama poškozená osoba (zejména s ohledem na svůj věk a úroveň rozumové a mravní vyspělosti). Tak tomu nebude např. v případě jedenáctileté poškozené, která svého trenéra (obviněného) vnímala jako autoritu a z tohoto důvodu se podřizovala jeho pohlavnímu zneužívání, byť později se v důsledku trestné činnosti obviněného vyvinul mezi nimi milostný poměr.

Tyto závěry lze v plném rozsahu aplikovat i na nyní souzenou věc. Především je třeba zdůraznit, že (z celého spisu, jakož i z rozhodnutí soudů obou stupňů) je zřejmé, že mezi dovolatelem a nezletilými poškozenými nemohl v době, kdy se vůči nim začal dopouštět trestné činnosti, vzniknout takový vztah (tj. milenecký), a to již jen s ohledem na skutečnost, že na jedné straně tohoto vztahu byl plně dospělý obviněný (posuzované trestné činnosti se začal dopouštět v cca dvaceti pěti let a poslední z prokázaných útoků spáchal v cca čtyřiceti třech letech) a na straně druhé poškozené, jejichž věk ve většině případů činil na počátku vztahu pouhých deset až patnáct let (byť v několika případech pokračoval i poté). V tak nízkém věku a jemu odpovídajícím stupni rozumové a mravní vyspělosti poškozené dozajista nemohly svůj vztah k obviněnému skutečně považovat za vztah milostný, resp. milenecký. Ostatně z výpovědí celé řady poškozených vyplynulo, že jeho jednání odsuzovaly. Jakkoliv lze připustit, že mezi obviněným a některými poškozenými se posléze milostný vztah vyvinul, došlo k tomu až jako důsledek jeho trestné činnosti spočívající v jejich pohlavním zneužívání. Proto Nejvyšší soud neshledal ani tyto námitky dovolatele důvodnými.

Obviněný uplatnil jako druhý dovolací důvod ten, který je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. , když namítal, že skutek popsaný pod bodem 17) rozsudku Vrchního soudu v Praze nebyl v rozsudku kvalifikován jako jakýkoliv trestný čin, neboť v jeho výrokové části úplně absentuje podřazení tohoto skutku pod jakoukoliv skutkovou podstatu. Z těchto důvodů považoval výrok o vině z napadeného rozsudku za neúplný.

K tomu je vhodné připomenout, že jmenovaný dovolací důvod je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Je tomu tak tehdy, když v napadeném rozhodnutí nebyl učiněn určitý výrok, který tak v rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, nebo určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný. Chybějícím je takový výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona měl soud tento výrok do výrokové části pojmout. Neúplnost výroku rozhodnutí pak spočívá v absenci či neúplnosti obligatorních náležitostí výrokové části rozsudku a jeho jednotlivých výroků, uvedených zejména v ustanoveních § 120 odst. 1 písm. c), odst. 3, § 121 až § 124 tr. ř. nebo ve výrokové části usnesení uvedené v § 134 odst. 1 písm. c) tr. ř.

Vzhledem k takto uplatněné námitce považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že podle právní věty napadeného rozsudku obviněný skutky popsanými ad 1a, 4a, 5, 6a, 7, 8, 9a, 10a, 11a, 12, 16, 18a vykonal soulož s osobou mladší než patnáct let a takovou osobu jiným způsobem pohlavně zneužil, když čin spáchal na osobě svěřené jeho dozoru, zneužívaje její závislosti , čímž spáchal trestný čin pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, 2 tr. zák., a skutky popsanými ad 1b, 2, 3, 4b, 6b, 9b, 10b, 11b, 13, 14, 15, 16, 18b, 19 zneužívaje závislosti osoby mladší než osmnáct let svěřené jeho dozoru, tuto přiměl k mimomanželské souloži a jiným způsobem ji pohlavně zneužil spáchal trestný čin pohlavního zneužívání podle § 243 tr. zák.

S ohledem na právě uvedené se jeví též vhodným poukázat na body 16) a 17) skutkové věty výroku napadeného rozhodnutí, podle nichž se obviněný:

16) v přesněji nezjištěnou dobu od roku 1997 do 26. 6. 1999 v P. a na dalších přesněji neurčených místech v České republice a v zahraničí na soustředěních, zájezdech a koncertech sboru B. ve více případech na pokojích, v sauně ve vířivé vaně a na dalších místech osahával členku sboru Š. N., na celém nahém těle, zejména na prsou a genitáliích, dráždil ji na genitáliích a její rukou si dráždil svůj ztopořený pohlavní úd, ač věděl, že jí doposud nebylo 15 let,

17) v přesněji nezjištěnou dobu v měsících listopadu až prosinci roku 2000 na zájezdu sboru B. v J. na přesněji neurčeném místě na hotelovém pokoji navštívil členku sboru M. N., a hladil ji na holém těle na hrudníku, prsou a na břiše, snažil se ji hladit na genitáliích, k čemuž pro nesouhlas M. N. nedošlo .

Z takto formulovaných výroků napadeného rozsudku odvolacího soudu je mimo jakoukoliv pochybnost, že skutek popsaný pod bodem 16) vykazuje všechny zákonné znaky trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, 2 tr. zák., zatímco skutek popsaný pod bodem 17) vykazuje všechny zákonné znaky trestného činu pohlavního zneužívání podle § 243 tr. zák. Pochybením odvolacího soudu (vzniklým již při vyhlášení napadeného rozsudku) však došlo k tomu, že v tzv. právní větě rozsudku byl skutek popsaný pod bodem 16) podřazen pod skutkovou podstatu dvou trestných činů (tj. trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, 2 tr. zák. a současně i trestného činu pohlavního zneužívání podle § 243 tr. zák.), zatímco skutek popsaný pod bodem 17) rozsudku nebyl podřazen pod skutkovou podstatu žádného trestného činu. Jinými slovy řečeno ke skutku uvedenému pod bodem 17) výroku rozsudku nebyla přiřazena žádná právní věta, zatímco skutek popsaný pod bodem 16) výroku rozsudku se znovu nesprávně objevil i ve druhé právní větě, ačkoliv měl být přiřazen jen k první z nich.

Ačkoliv jde o evidentní omyl (či písařskou chybu) v číselném označení, není možné zjednat nápravu vydáním opravného usnesení podle § 131 tr. ř., jelikož písemné vyhotovení rozsudku odpovídá tomu, jak byl vyhlášen. Nejvyšší soud proto musel řešit otázku, zda jde o okolnost natolik závažnou, pro kterou by napadený rozsudek neměl obstát a měl by být k podanému dovolání obviněného zrušen.

Při řešení této otázky Nejvyšší soud vyšel ze zcela reálného předpokladu, že k popsanému pochybení došlo v důsledku toho, že odvolací soud odsuzující rozsudek soudu prvního stupně zrušil a poté sám ve věci rozhodl, když ovšem uznal obviněného vinným toliko devatenácti skutky oproti původním dvaceti třem (pro zbývající 4 skutky obviněného současně zprostil obžaloby). Pouhým srovnáním rozsudků soudů obou stupňů tak lze zjistit, že v rozsudku soudu prvního stupně byl popsán skutek týkající se poškozené Š. N. pod bodem 20) jeho výroku a skutek týkající se poškozené M. N. pod bodem 21) jeho výroku, zatímco v rozsudku odvolacího soudu jsou tyto skutky popsány jak je již uvedeno shora pod body 16) a 17) jeho výroku. To je třeba akcentovat už proto, že pro dovolatele nemohlo být nikterak překvapivé a nepředvídatelné, pokud odvolací soud tyto dva skutky do výroku svého rozsudku znovu pojal.

Z tohoto pohledu Nejvyšší soud nahlížel i na vytýkanou vadu. I pokud by shledal v uvedeném směru dovolání důvodným, je mimo jakoukoliv pochybnost, že projednání dovolání v tomto rozsahu a z tohoto důvodu by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného, a to ani pokud jde o konečný výrok o vině, ani pokud jde o výrok o trestu. Nesprávně uvedená číslice 16 (namísto správné číslice 17) ve druhé právní větě napadeného rozsudku odvolacího soudu totiž nemá vliv na právní kvalifikaci jednání obviněného.

Proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že výše popsaná vada ve svém důsledku není natolik významnou, aby pro ni dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu nemohl obstát, a že by na jeho právní moci a stabilitě nebylo možno spravedlivě trvat. Za daných okolností totiž popsané pochybení odvolacího soudu nezpochybňuje právní kvalifikaci stíhaných skutků jednak jako trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, 2 tr. zák. a jednak jako trestného činu pohlavního zneužívání podle § 243 tr. zák., která je jinak věcně správná. Zároveň se zjištěné pochybení vzhledem k závažnosti spáchaného skutku nemohlo nijak významně projevit ani ve výměře uložených trestů.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovodil, že je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která byla z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.

Konečně je třeba uvést, že pokud obviněný v replice k vyjádření státního zástupce namítl, že uložený nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců je trestem nepřiměřeně přísným, neboť k jeho nápravě jednoznačně postačuje trest mnohem mírnější , nejedná se o výhradu, která by byla podřaditelná pod některý z obviněným uplatněných dovolacích důvodů (ale ani pod žádný jiný). Proto se Nejvyšší soud touto námitkou blíže nezabýval.

Z těchto podstatných důvodů (srov. § 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. září 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a