8 Tdo 1489/2008
Datum rozhodnutí: 28.01.2009
Dotčené předpisy: § 148 odst. 1, 3 písm. e) tr. zák., § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.




8 Tdo 1489/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. ledna 2009 o dovolání obviněných Ing. J. H. a Ing. J. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. 4 To 121/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně, pod sp. zn. 2 T 320/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných Ing. J. H. a Ing. J. K. o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. 2 T 320/2004, byli obvinění Ing. J. H. a Ing. J. K. (dále převážně obvinění , příp. dovolatelé ) uznáni vinnými skutkem kvalifikovaným jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a odsouzeni podle § 148 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody každý v trvání jednoho roku, jehož výkon byl každému z nich podmíněně odložen podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. na zkušební dobu v trvání jednoho roku.



Tento rozsudek napadli oba obvinění odvoláními, o nichž Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. 4 To 121/2008, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali oba obvinění prostřednictvím svých obhájců JUDr. P. K. (J. H.) a JUDr. V. V. (J. K.) dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. l) a g) tr. ř. Jsou přesvědčeni, že bylo rozhodnuto o zamítnutí jejich odvolání proti rozsudku, přestože řízení, které rozhodnutí odvolacího soudu předcházelo, byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože rozsudek okresního soudu spočíval na nesprávném právním posouzení skutku.

V obsahově totožných podáních oba obvinění spatřovali nesprávnost právního posouzení v tom, že skutek popsaný ve výroku o vině nevykazuje všechny znaky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. Své námitky konkretizovali tvrzením, že pokud by měla být naplněna skutková podstata tohoto trestného činu, museli by jednak v době daňových přiznání v roce 2000 vědět, že faktury firmy N. A. K, s. r. o., jsou falešné, a jednak je založit do účetnictví s úmyslem snížit daňový základ a zkrátit tak daň.

Oba dovolatelé se dále zabývali výsledky provedeného dokazování, podle kterých posledně uvedená obchodní společnost v době, kdy měla provádět práce pro jimi zastupovanou společnost I. H., s. r. o., prováděla tyto práce také pro jinou společnost, a to pro společnost S., s. r. o. Z doplněného dokazování podle jejich názoru vyplynulo, že společnost N. A. K, s. r. o., prováděla podobné stavební činnosti pro jiné firmy v H., tedy činnost reálně prováděla, přitom z obsahu spisu nikterak nevyplývá, že mohli vědět, že neuzavírají smlouvy s firmou N. A. K, s. r. o., a že tato společnost vyfakturované práce, zahrnuté do daňových přiznání jimi zastupované společnosti I. H., s. r. o., ve skutečnosti nevykonává. Ze znaleckého posudku Ing. B. vyplynulo, že normohodiny k provedení předmětných stavebních prací nemohli provést pracovníci společnosti I. H., s. r. o., že tato společnost zaplatila společnosti N. A. K, s. r. o., částku 2.536.328,- Kč a že celkem jí za tyto práce bylo společností V. zaplaceno o 1.088.323,- Kč více a společnost I., s. r. o. je řádně přiznala. Navíc, jak vypověděli svědci J. M. a K. S., bourací práce provedeny byly. Přesto soudy přijaly v uvedeném směru jiný závěr.

Oba obvinění dále tvrdili, že soud nepřihlédl k řadě dalších důkazů obsažených ve spise. Pokud by se jimi zabýval, musel by rozhodnout podle zásady in dubio pro reo . V závěru svých podání proto navrhli, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil obě rozhodnutí nižších soudů a sám rozhodl ve věci tak, že je zprostí obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř.

K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ) a uvedla, že obvinění oběma soudům vytýkali vadně zjištěný skutkový stav a zpochybňovali skutkový základ, proto nelze jejich dovolání věcně projednat. Takové zdůvodnění dovolání totiž nepovažovala ani za výjimku, kterou lze připustit ojedinělý zásah do skutkových zjištění, jak měl na mysli Ústavní soud např. v rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 78/05.

Státní zástupkyně dále poukázala na skutečnost, že zcela totožnou argumentací obviněných se zabýval již odvolací soud, na jehož závěry plně odkázala. Nad rámec toho ještě uvedla, že obvinění do účetnictví společnosti I. H., s. r. o., ve třech případech zahrnuli fingované účetní doklady, resp. faktury pouze formálně deklarující výdaje zohlednitelné při snížení daňového základu daně z příjmu právnických osob, přitom tyto doklady nemohly být spojovány s žádnými právními účinky. Ke způsobení značného škodlivého následku na zkrácené dani z příjmu právnických osob a na vylákané daňové výhodě došlo za použití faktur obchodní společnosti N. A. K, s. r. o., údajně provádějící ve sledovaném daňovém období subdodavatelskou formou v areálu společnosti finálního odběratele V. H. vykazované bourací práce. Tyto práce byly sice pokryty tzv. řádnými smlouvami o dílo, ale byly ve skutečnosti realizovány již dříve a prostřednictvím jiných obchodních společností než byla společnost údajného subdodavatele N. A. K, s. r. o. Ta totiž v rozhodné době již žádnou podnikatelskou činnost nevyvíjela, jakožto daňový subjekt již nevystupovala, byla zcela nekontaktní, nepodařilo se zjistit její skutečné sídlo a její jednatel V. S. pobýval v rozhodném období ve vazební věznici.

Z těchto důvodů státní zástupkyně považovala právní kvalifikaci jednání obou obviněných za správnou a zákonnou. V závěru svého vyjádření proto navrhla, aby Nejvyšší soud podaná dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Současně navrhla, aby takto učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obou obviněných jsou přípustná § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., byla podána osobami oprávněnými § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze tato podání učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a že splňují i obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení § 265f tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnými uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Oba obvinění spatřovali naplnění tohoto dovolacího důvodu v tom, že řízení předcházející vydání rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnili tedy tento důvod dovolání v jeho druhé variantě, přičemž podle jejich názoru byl v předcházejícím řízení dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Namítaný důvod dovolání obsažený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Námitky obou obviněných, které ve svých mimořádných opravných prostředcích uplatnili a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřeli, v tomto ohledu nemohou obstát. Uplatněné výhrady totiž napadají především způsob hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Obvinění soudům vytýkali zejména nesprávné zjištění skutkového stavu věci, přičemž se snažili uplatnit vlastní náhled na provedené důkazy, prosadit výpovědi některých svědků a z toho konstruovali odlišný skutkový závěr o své vině, resp. nevině.

Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat tvrzení obviněných, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo . Tato námitka směřuje výlučně do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí v pochybnostech ve prospěch obviněného . Je tudíž zjevné, že toto pravidlo se týká právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotně právního posouzení.

Z povahy vytýkaných vad je tak mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli oba obvinění ve svých dovoláních formálně deklarovali dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnili toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhali odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byli uznáni vinnými.

Lze tak shrnout, že obviněnými vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatelé neuplatnili žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).

Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť byla podána z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.

Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. ledna 2009

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a