8 Tdo 1485/2006
Datum rozhodnutí: 20.12.2006
Dotčené předpisy:




8 Tdo 1485/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. prosince 2006 o dovolání obviněného M. P., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2003, sp. zn. 6 To 282/2003, který rozhodl jako odvolací soud v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 16/2002, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. P. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný M. P. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2003, sp. zn. 6 To 282/2003, kterým bylo podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 24. 1. 2003, sp. zn. 2 T 16/2002. Tímto rozsudkem byl uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzen podle § 250 odst. 2 tr. zák., § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na dvě léta, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na pět let. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 13. 10. 2000, sp. zn. 2 T 121/2000, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému RNDr. R. D. částku 379.697,40 Kč.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu zpronevěry dopustil tím, že v době od 25. 2. 2000 do 31. 7. 2000 v P., v pobočce K. b., a. s., kam si nechal na základě písemného pokynu na svůj účet zasílat splatné pohledávky podnikatele G. s. RNDr. R. D., V., R., vůči V. s. P., a. s. se sídlem P., a to částku 100.000,- Kč dne 25. 2. 2000, částku 100.000,- Kč dne 28. 3. 2000, částku 100.000,- Kč dne 5. 5. 2000, částku 22.900,- Kč dne 30. 5. 2000 a na úrok z prodlení částku 56.794,40 Kč dne 4. 7. 2000, k jejichž vymáhání byl pověřen plnou mocí ze dne 16. 2. 2000 RNDr. R. D., postupně tyto částky vybral a použil pro svoji potřebu, ačkoliv byl zmocněn pouze k převzetí pohledávek v hotovosti a byl povinen je neprodleně předat G. s. RNDr. D., čímž poškozenému způsobil celkovou škodu ve výši 379.697,40 Kč.

Obviněný podal dovolání v rozsahu výroku o vině i všem na něm navazujícím výrokům, odkázal v něm na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení. Vytkl, že soudy obou stupňů nesprávně aplikovaly hmotné právo na posouzení příčinné souvislosti mezi jednáním a požadovanou náhradou škody, přičemž chybná je podle něj aplikace občanského práva a právní teorie odpovědnosti za škodu, zejména teorie příčinné souvislosti. Připomněl, že bez ohledu na to, zda se vůči poškozenému dopustil trestného činu, či nikoliv, objektivně mezi ním a poškozeným existoval soukromoprávní vztah. V adhezním řízení o nároku na náhradu škody je nutno aplikovat příslušné hmotně právní předpisy, včetně předpisů práva občanského. Opíraje se o teorii příčinné souvislosti, zahrnující teorii podmínky a teorii adekvátní příčinnosti, ve vztahu k teorii podmínky zdůraznil, že příčinná souvislost mezi protiprávním úkonem a škodou existuje tehdy, jestliže by škoda bez nich nenastala. To znamená, že protiprávní úkon je podmínkou sine qua non pro vznik škodlivého následku, a v případě kumulace škod postačí, je-li protiprávní úkon jen jednou z nich, musí však být příčinou, bez níž by ke škodě nedošlo. Za rozhodující otázku pokládal stanovit, o jakou hodnotu by se majetek poškozeného zvýšil, nebýt jednání, jehož se dopustil. Odkazuje na provedení testu příčinné souvislosti, obviněný vedle sebe stavil skutečnou a hypotetickou situaci, k níž by došlo, kdyby se předmětného skutku nedopustil. Ve skutečnosti se majetek poškozeného nezvýšil, v hypotetické situaci, že by svěřené prostředky nepoužil pro svoji potřebu, jak je mu kladeno za vinu, by buď tyto částky vyplatil poškozenému snížené o provizi, nebo by mu je vyplatil všechny a provize by se domáhal dodatečně. Je zřejmé, že na konci obou těchto variant by byla situace, že by poškozený obdržel vymoženou částku sníženou o provizi, a to bez ohledu na to, zda by si provizi sám zadržel, nebo by mu ji poškozený vyplatil následně. Obviněný připustil, že při absenci písemné smlouvy by se nárok na provizi stal s největší pravděpodobností splatným až poté, co by poškozenému vyplatil celou vymoženou pohledávku a teprve poté by se zřejmě mohl provize domáhat. To ale podle něj nic neměnilo na skutečnosti, že nebýt jeho trestného jednání, dříve či později by mu nárok na provizi vznikl, což je pro posouzení příčinné souvislosti rozhodující. Měl za to, že otázka výše provize je otázkou skutkovou a není na místě se jí zabývat v dovolacím řízení s tím, že pro její určení bude nutné podrobněji posoudit, jaký soukromoprávní vztah mezi ním a poškozeným vznikl, event. zda vůbec právní vztah vznikl. Za potřebné pokládal zkoumat též výši obvyklé provize v takových případech a sám se domníval, že soudy obou stupňů měly brát za nejvyšší možnou sjednanou provizi 50% a zvážit, zda je taková výše provize bez důvodných pochybností vyloučena. Pokud by dospěly k závěru, že nikoliv, měla být v popisu skutku jako škoda uvedena nižší částka, a to formulací, že způsobil škodu ve výši nejméně 189.848,70 Kč.

Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, popř. aby zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a soudu prvního stupně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, neshledá-li zákonné podmínky pro to, aby sám ve věci rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se do konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jiným nesprávným hmotně právní posouzení se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Námitky obviněného týkající se vadné aplikace hmotného práva na posouzení příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a vzniklou jakož i požadovanou náhradou škody lze pod tento důvod dovolání podřadit.

Z hlediska napadeného usnesení a obsahu dovolání je významná otázka stanovení výše škody způsobené trestným činem zpronevěry (právě na částku 379.697,40 Kč bez přihlédnutí k odměně) a v návaznosti na to i rozhodnutí o náhradě škody v adhezním řízení, byla-li obviněnému uložena povinnost k náhradě škody ve výši korespondující se škodou způsobenou trestným činem zpronevěry.

Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. spočívající v tom, že obviněný si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli malou. Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která zákonné znaky trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. přesvědčivě vyjadřují.

Podstata jednání obviněného spočívala v tom, že na základě pověření plnou mocí ze dne 16. 2. 2000 RNDr. R. D. k vymáhání splatných pohledávek poškozeného podnikatele G. s. RNDr. R. D., V., R., vůči V. s. P., a. s. se sídlem P., si nechal v období od 25. 2. 2000 do 4. 7. 2000 na základě písemného pokynu zasílat tyto splatné pohledávky včetně úroku z prodlení v celkové výši 379.697,40 Kč na svůj účet, ačkoliv byl zmocněn pouze k převzetí pohledávek v hotovosti a byl povinen je neprodleně předat poškozenému, přičemž postupně tyto částky ze svého účtu vybral a použil pro svoji potřebu.

Pro trestní odpovědnost podle § 248 tr. zák. se vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§ 3 odst. 3 tr. zák.) a platí, že úmysl se musí vztahovat k přisvojení si cizí svěřené věci i způsobení škody na cizím majetku. Podle ustálené praxe soudů pachatel si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, tehdy, jestliže s ní naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla dána do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Přisvojením věci se rozumí získání možnosti trvalé dispozice s ní, aniž by bylo rozhodné, jak poté pachatel s věcí skutečně nakládá (může si ji ponechat pro sebe, ale případně ji i někomu darovat nebo ji zničit apod.). Věc je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci s tím, aby s ní nakládal určitým způsobem. Je zjevné, že peněžní prostředky došlé na účet obviněného coby fyzické osoby (nikoliv podnikatele), mají povahu cizí věci, která mu byla svěřena, a že si je obviněný přisvojil, poněvadž je ze svého účtu u K. b., a. s., který byl již zrušen, vybral a použil pro svoji potřebu.

Obviněný nezpochybňoval, že výše popsané jednání znaky trestného činu zpronevěry naplňuje. Vytkl však, že soudy obou stupňů pochybily v aplikaci občanského práva a sjednocené právní teorie odpovědnosti za škodu a že aplikovat občanské právo hmotné fakticky odmítly. Zdůraznil, že mezi ním a poškozeným bez ohledu na to, zda se vůči němu dopustil trestného činu, či nikoliv objektivně existoval soukromoprávní vztah, a v adhezním řízení je proto nutno použít příslušné hmotně právní předpisy, včetně předpisů práva občanského. Pro posouzení příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a škodou způsobenou poškozenému považoval za rozhodující skutečnost, že nebýt jeho trestného jednání, majetek poškozeného by se zvýšil o výši pohledávky sníženou o provizi (odměnu), a to bez ohledu na to, zda by tuto provizi zadržel dopředu, nebo by mu nárok na její vyplacení vznikl až po vyplacení pohledávky poškozenému, protože nebýt jeho trestného jednání, nárok na provizi by byl dříve či později po právu. Měl tedy za to, že lze spatřovat příčinnou souvislost mezi jeho jednáním a vyplacenou peněžní částkou, již je třeba snížit o provizi. Protože se podle něj uvažovalo o provizi ve výši 50%, bylo na místě rozhodnout tak, že způsobil škodu ve výši nejméně 189.848,70 Kč a odpovídajícím způsobem promítnout toto zjištění i do výroku o náhradě škody.

S těmito výhradami, jež byly v podstatných rysech shodně uplatněny i v odvolání, se zabýval odvolací soud a neshledal je opodstatněnými. Odvolací soud položil důraz na povahu činu obviněného a konstatoval, že jde o věc ryze trestněprávní . Právní rozbor poskytnutý v odvolání pokládal za nepřijatelný a odmítl úvahy o možné výši provize a její promítnutí do stanovení výše škody trestným činem zpronevěry. Připomněl v této souvislosti, že poškozený z vyplacené částky dosud nic nezískal a ztotožnil se i s výrokem o náhradě škody, jak jej učinil soud prvního stupně (strany 2, 3 napadeného usnesení).

Odvolací soud správně zdůraznil, že obviněný porušil své povinnosti vyplývající ze smlouvy uzavřené mezi ním a RNDr. R. D. jednajícím za poškozeného G. s. RNDr. R. D., a to jednáním, které naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. Tím nevyloučil, že mezi obviněným a poškozeným vznikl soukromoprávní vztah, jak dedukuje obviněný, ale pro posouzení následku činu obviněného v rovině trestního práva ho nepokládal za relevantní. Závěry odvolacího soudu lze v podstatě akceptovat.

Příznačné pro vztah mezi obviněným a poškozeným je, že jde o majetkový vztah mezi fyzickou osobou (obviněným) a podnikatelem fyzickou osobou (poškozeným), tedy vztah, jehož zákonnou úpravu je třeba hledat v občanském zákoníku. O obchodní závazkový vztah nešlo, poněvadž obviněný nejednal za podnikatele - právnickou osobu a nejednal ani jako podnikatel fyzická osoba, jak to dokládá nejen výpověď svědka RNDr. R. D. (obchodní společnost T. R., s. r. o., za niž měl jednat, nikdy nevznikla), ale též obsah plné moci vystavené dne 16. 2. 2000 (č. l. 35) a sdělení o změně čísla účtu adresované V. s., a. s. (nové číslo účtu bylo číslem účtu obviněného jako fyzické osoby u K. b., a. s., č. l. 36). Smlouva ústně uzavřená mezi obviněným a RNDr. R. D. jako zástupcem poškozeného obsahovala ujednání o tom, že obviněný vymůže splatné pohledávky poškozeného vůči V. s., a. s., a zajistí předání těchto peněžních prostředků poškozenému. Ve smyslu tohoto ujednání byla dne 16. 2. 2000 obviněnému vystavena plná moc, jíž byl zmocněn k zastupování poškozeného ve věci zajištění a realizace pohledávky za V. s., a. s., a to včetně inkasa dlužné částky v hotovosti . Smlouva tohoto obsahu odpovídá typově příkazní smlouvě upravené v § 724 - § 732 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (nadále jen obč. zák.). Příkazní smlouvou se podle § 724 obč. zák. zavazuje příkazník, že pro příkazce obstará nějakou věc nebo vykoná jinou činnost. Byl-li předmět smlouvy vymezen jako zajištění a realizace pohledávky poškozeného za V. s., a. s. , jde o vykonání činnosti ve smyslu citovaného ustanovení obč. zák.

Obecně platí, že příkazník je povinen uskutečňovat řádně činnost určenou ve smlouvě a ze zákona vyplývá, že tato činnost musí být uskutečňována v zájmu příkazce (§ 725 obč. zák.). Při uskutečňování činnosti je příkazník povinen řídit se pokyny příkazce; od pokynů příkazce se může odchýlit jen v případě, že je to nezbytné v zájmu příkazce a nemůže-li včas obdržet jeho souhlas. Odchýlí-li se od nich bez splnění těchto předpokladů, je povinen nahradit příkazci škodu tím způsobenou (§ 725 obč. zák.). Jestliže tedy některá ze stran poruší svou povinnost ze závazkového vztahu vzniklého uzavřením příkazní smlouvy, vznikne jí podle obecné úpravy povinnost nahradit škodu tím způsobenou (§ 420 obč. zák.).

Jedním z předpokladů občanskoprávní odpovědnosti ve smyslu § 420 obč. zák. je objektivní existence příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti (protiprávním úkonem) jako příčinou a škodou včetně jejího rozsahu jako následkem. Za škodu se v právní teorii i praxi považuje újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. Není pochybností o tom, že zaviněné porušení právní povinnosti příkazníka popsaným jednáním obviněného je v příčinné souvislosti se škodou na majetku poškozeného, kterou představuje peněžní částka, kterou si obviněný ponechal na svém účtu a použil pro svoji potřebu. Významné však v kontextu trestněprávních souvislostí je, že jednání znamenající porušení právní povinnosti současně vykazuje znaky jednání charakterizujícího objektivní stránku trestného činu zpronevěry, v důsledku čehož je tato škoda totožná se škodou jako trestněprávním následkem. Soudy obou stupňů přesvědčivě uzavřely, že škodu představuje peněžní částka, již si nechal obviněný, zneužívaje vystavené plné moci, převést na svůj účet, tedy 379.697,40 Kč.

Úvahy dovolatele vztahující se k provizi, tj. odměně, a jejím průmětům do stanovení výše škody způsobené trestným činem zpronevěry nemají oporu ani v příslušných ustanoveních obč. zák. Podle § 730 odst. 1 obč. zák. příkazce je povinen poskytnout příkazníkovi odměnu pouze tehdy, jestliže byla dohodnuta nebo je obvyklá, zejména vzhledem k povolání příkazníka. Podle odst. 2 tohoto ustanovení příkazce je povinen poskytovat odměnu, i když výsledek nenastal, ledaže nezdar jednání byl způsoben porušením povinnosti příkazníka. Ze znění tohoto ustanovení zřetelně vyplývá, že odměna je úplatou za řádné a včasné provedení činnosti uložené příkazníkovi příkazní smlouvou, a nikoliv úplatou za výsledek, jehož by mělo být touto činností dosaženo.

Obviněný sice dosáhl zamýšleného výsledku v tom smyslu, že mu na podkladě plné moci vystavené poškozeným jako příkazcem byla V. s., a. s., vyplacena částka, kterou tato akciová společnost dlužila poškozenému, a to včetně úroku z prodlení, avšak byla vyplacena nikoliv poškozenému, nýbrž na soukromý účet obviněného. Obviněný tak evidentně porušil povinnosti vyplývající z příkazní smlouvy, ve prospěch a v zájmu příkazce žádnou činnost nevyvinul, a proto jsou hypotetické vývody o změnách majetku poškozeného pro případ, že by svěřené prostředky nepoužil pro svoji potřebu, tj. že by se činu nedopustil, na straně jedné, a pro případ, že se činu dopustil na straně druhé, zcela nepřiléhavé.

Představuje-li porušení povinnosti z příkazní smlouvy přivlastnění si cizí věci, která byla obviněnému jako příkazci svěřena, tj. naplnění znaků jednání jakožto obligatorního znaku objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, pak škodu způsobenou na cizím majetku trestným činem zpronevěry podle § 248 tr. zák. představuje celá částka převedená na účet obviněného, korespondující s výší celkové pohledávky včetně úroků z prodlení poškozeného, a to bez ohledu na případné ujednání o výši odměny.

Obviněný ani v části převyšující stanovení výše škody nad jím deklarovanou částku 189.848,70 Kč nebyl stíhán proto, že nedostál svému smluvnímu závazku, ale proto, že porušil své povinnosti a zároveň tím naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry (k tomu přiměřeně srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 38/98).

V tomto kontextu neobstojí ani námitky obviněného vůči správnosti výroku o náhradě škody v adhezním řízení.

Uložit obviněnému povinnost nahradit škodu lze, je-li návrh na náhradu škody učiněn včas a řádně, za splnění podmínek, že škoda byla způsobena v příčinné souvislosti s tím skutkem vykazujícím znaky trestného činu, jehož spácháním byl obviněný uznán vinným, škoda, která byla trestným činem způsobena, má charakter majetkové škody, o jejíž náhradě lze v adhezním řízení rozhodovat, uplatněný nárok má podklad v příslušných hmotně právních předpisech, jeho výše a odpovědnost obviněného za škodu byla v trestním řízení dostatečně prokázána a není zde jiná zákonná překážka, která brání rozhodnout o uplatněném nároku na náhradu škody. Protože všechny tyto předpoklady byly splněny, jak již bylo výše vyloženo, byla obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. správně uložena povinnost nahradit poškozenému škodu ve výši 379.697,40 Kč. Takto stanovená povinnost k náhradě škody odpovídá výši škody coby součásti popisu skutku uvedenému ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena.

Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. prosince 2006



Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Kůrková