8 Tdo 1482/2015
Datum rozhodnutí: 16.12.2015
Dotčené předpisy: § 178 odst. 1, 2 tr. zákoník, § 228 odst. 1, 3 písm. d) tr. zákoník



8 Tdo 1482/2015-47

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. prosince 2015 o dovolání obviněného V. J. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 6 To 173/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 21 T 116/2014, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. J. odmítá .
Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 21 T 116/2014, byl obviněný V. J. (dále převážně jen obviněný , příp. dovolatel ) spolu s dalšími obviněnými P. N., B. B. a M. H., uznán vinným, že
1) obžalovaní V. J., P. N. a B. B. poté, co nejprve dne 29. 12. 2013 z přesněji nezjištěného důvodu zášti obž. V. J. vůči poškozenému V. B., požádal obžalovaný V. J. obžalovaného P. N., aby za přislíbenou odměnu ve výši 5 000 Kč zapálil osobní motorové vozidlo tov. značky Chevrolet, náležející poškozenému V. B., dohodl se následně obžalovaný N. s obžalovaným B. na tom, že vozidlo poškozeného B. zapálí společně, přičemž za zapálení vozidla přislíbil obžalovaný N. obžalovanému B. finanční odměnu ve výši 2 000 Kč, když posléze dne 30. 12. 2013 v době kolem 00:45 hodin v P., B. ulici, obžalovaní N. a B. společně vnikli neuzamčenou brankou na oplocený pozemek u rodinného domu poškozeného V. B., kde obžalovaný N. rozhodl, že namísto vozidla tov. značky Chevrolet zapálí zde rovněž zaparkované vozidlo tov. značky Škoda Fabia, načež obžalovaný B. nejprve polil benzínem z kanystru a olejem z láhve, který na místo obžalovaný N., osobní motorové vozidlo tov. značky Škoda Fabia, rok výroby 2002, barvy šedé metalízy, a toto následně i zapálil, přičemž při této činnosti se obžalovaný B. benzínem zároveň polil na kalhotách a bundě a začal hořet, načež obžalovaní z místa utekli, přičemž vzniklým požárem vozidla došlo k poškození vozidla tov. značky Škoda Fabia v hodnotě 66 300 Kč, k poškození garážových vrat, omítky na rodinném domu a vypínačů v hodnotě 9 714 Kč, a tímto jednáním způsobili obžalovaní J., N. a B. poškozenému V. B. škodu v celkové výši 76 014 Kč, která byla poškozenému v rámci pojistných plnění nahrazena ze strany pojišťovny Kooperativa, IČ 47116617 ve výši 58 000 Kč a ze strany České pojišťovny a. s., IČ 45272956 ve výši 61 027 Kč,
2) obžalovaní V. J., P. N. a M. H.
poté, co se v přesněji nezjištěné době kolem 6. 2. 2014 dotázal obžalovaný V. J. obžalovaného P. N., zda neví o osobě, která by byla pro něj ochotna zapálit karavan poškozeného V. B., a to za odměnu ve výši 10 000 Kč, se následně obžalovaný N. dohodl s obžalovaným H. na zapálení předmětného vozidla s tím, že zapálení provede obžalovaný H., následně dne 10. 2. 2014 v době kolem 21:30 hodin se nechali obžalovaní H. a N. odvézt svědkem K. N. vozidlem na benzinovou čerpací stanici ÖMV v P. v ulici S., kde v 21:38 hodin obžalovaný N. natankoval do pet lahve o objemu 0,5 l benzín, zaplatil jej, načež oba obžalované K. N. z benzinové stanice odvezl do P. K., kde oba obžalovaní poblíž ulice B. z vozidla vystoupili a pěšky došli k bydlišti poškozeného V. B. v P. v ulici B., kde obžalovaný N. ukázal obžalovanému H., jaké vozidlo má zapálit, a následně z místa odešel, obžalovaný H. kolem 22:00 hodin přelezl oplocení a vnikl na pozemek pošk. V. B., kde za pomoci benzínu, který předtím do pet lahve natankoval obžalovaný N., zapálil zde zaparkovaný obytný automobil tov. zn. CAPRON T67/T488 EG/CF 002, barvy stříbrné, a posléze obžalovaný H. z místa činu odešel, přičemž vzniklým požárem došlo k poškození předmětného vozidla tov. značky CAPRON T67/T488 EG/CF 002 v hodnotě 869 500 Kč a rovněž v blízkosti popáleného vozidla se nacházejících okrasných dřevin a rostlin v hodnotě 115 137 Kč, přičemž za provedení zapálení vozidla obžalovaný N. od obžalovaného J. obdržel částku ve výši 10 000 Kč, ze které předal 4 500 Kč obžalovanému H., a tímto jednáním obžalovaní J., N. a H. způsobili poškozenému V. B. škodu ve výši 984 637 Kč, která byla poškozenému v rámci pojistných plnění za zničení karavanu nahrazena ze strany UNIQA pojišťovny, a. s., IČ 49240480 v částce 932 920 Kč.

Jednání obviněného popsané v obou bodech tohoto výroku rozsudku soud prvního stupně právně kvalifikoval jako pokračující přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1, 3 písm. d) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, spáchané ve formě účastenství podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, a za oba tyto trestné činy mu podle § 178 odst. 2 a 43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Zároveň mu podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil, aby společně a nerozdílně s obviněnými P. N. a M. H. nahradil poškozenému V. B., bytem B., P., škodu ve výši 115 137 Kč, a poškozené Uniqa pojišťovně, a. s., IČ 49240480, Evropská 136, Praha 6, škodu ve výši 869 500 Kč, a aby společně a nerozdílně s obviněnými P. N. a B. B. nahradil poškozené Kooperativa pojišťovně, a. s., Vienna Insurance Group, IČ 47116617, Pobřežní 21, Praha 8, škodu ve výši 58 000 Kč, a poškozené České pojišťovně, a. s., IČ 45272956, Spálená 75/16, Praha 1, škodu ve výši 9 714 Kč. Se zbytkem uplatněných nároků na náhradu škody pak podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozené V. B., Uniqa pojišťovnu, a. s., a Českou pojišťovnu, a. s., na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Městský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 6 To 173/2015, tak, že je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a dne 20. 7. 2015 proti němu podal prostřednictvím své tehdejší obhájkyně JUDr. Marie Nedvědové dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. s tvrzením, že neměl v řízení obhájce, ačkoliv ho podle zákona mít měl.

V podrobnostech dovolatel uvedl, že nebyly zajištěny podmínky pro uplatnění jeho práva na obhajobu a rovnost stran a jejich práv v celém řízení. Důvodem byla skutečnost, že jemu ani jeho obhájkyni nebyla umožněna účast na výslechu spoluobviněného P. N. dne 6. 3. 2014, z něhož posléze soudy obou stupňů vycházely ve svých závěrech o jeho vině. V následujících odstavcích svého podání pak podrobně rozebral časové i věcné souvislosti, za kterých se předmětný výslech odehrál, i údajné pochybení policejního orgánu, kvůli němuž nemohl být on ani jeho obhájkyně tomuto výslechu přítomni. Zdůraznil, že spoluobviněný P. N. byl zadržen již dne 5. 3. 2014 v 7:05 hodin, vyslýchán však byl až následujícího dne ve 12:35 hodin. Právní zástupkyně dovolatele byla o tomto výslechu (nikoliv ovšem jako obviněného, ale údajně pouze jako svědka) vyrozuměna pouhé tři hodiny před jeho konáním. Za takto nepřiměřeně krátkou dobu neměla možnost osobně se dostavit či zajistit substituci. Navíc v tu dobu dovolatel ani nevěděl, pro jakou trestnou činnost by měl být zadržen a trestně stíhán, neboť usnesení o zahájení trestního stíhání převzal až dne 6. 3. 2014 ve 14:50 hodin.

Přestože výslech spoluobviněného P. N. neproběhl podle dovolatele kontradiktorním způsobem, k jeho opakování již v přípravném řízení ani přes jeho opětovné návrhy nedošlo. Tím byla porušena jeho práva, jelikož i podle platné judikatury umožnění přítomnosti obviněného nebo jeho obhájce při výslechu spoluobviněného nebo svědka zajišťuje použitelnost tohoto důkazu z hlediska zachování rovnosti stran při jeho provádění. V této souvislosti poukázal i na čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z těchto důvodů dovolatel v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 6 To 173/2015, a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265 o odst. 1 tr. ř. odložil výkon rozhodnutí, proti němuž je dovolání podáno.

K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ), který uvedl, že s námitkou uplatněnou dovolatelem se již dostatečně zabýval soud druhého stupně, přičemž žádné pochybení policejního orgánu neshledal.

Podle státního zástupce uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. nemohl být naplněn, protože v době předmětného výslechu, tedy dne 6. 3. 2014 ve 12:35 hodin, nebyl dovolatel obviněným, neboť usnesení o zahájení trestního stíhání mu bylo doručeno až ve 14:50 hodin téhož dne. Zároveň JUDr. Marie Nedvědová nemohla být před tímto doručením chápána jako jeho obhájkyně, ale pouze jako advokátka poskytující dovolateli právní pomoc podle § 158 odst. 3 tr. ř. (státní zástupce měl zřejmě na mysli odst. 5 tohoto ustanovení). V tomto postavení ovšem neměla podle platného trestního řádu právo účastnit se úkonů prováděných jinými osobami. V době provádění zmíněného výslechu navíc dovolatel nebyl ve vazbě či ve výkonu trestu odnětí svobody (byl pouze zadrženým podezřelým) a z ničeho nevyplynul ani žádný jiný důvod nutné obhajoby.

Pro úplnost státní zástupce dodal, že procesní námitka ohledně použitelnosti výpovědi spoluobviněného Pavla Netíka je nikoliv otázkou obhajoby, nýbrž otázkou provádění a hodnocení důkazů. Bylo by proto možno se jí výjimečně zabývat v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pokud by jej ovšem dovolatel se zcela jinou argumentací uplatnil. Nic takového však dovolatel ve svém podání neuvedl a státní zástupce nesmí rozšiřovat či měnit rozsah dovolání obviněného, resp. domýšlet a konstruovat to, co dovolání neobsahuje (poukázal tu jednak na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 6 Tdo 251/2003, jednak na nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 3749/13).

Státní zástupce proto v závěru svého vyjádření shrnul, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než který je uveden v § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., a navrhl, aby je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Zároveň z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s jeho projednáním v neveřejném zasedání.

Soud prvního stupně předložil dne 12. 11. 2015 spisový materiál s předkládací zprávou k rozhodnutí o dovolání Nejvyššímu soudu (tomu však byl spisový materiál doručen teprve dne 25. 11. 2015). Nejvyšší soud zaslal dne 3. 12. 2015 vyjádření státního zástupce na vědomí nově zvolenému obhájci obviněného JUDr. Petru Jurákovi (plná moc na č. l. 600 spisu), jenž byl rozhodnutím předsedkyně senátu soudu prvního stupně ze dne 4. 8. 2015 (č. l. 618 spisu) určen k přijímání písemností a vyrozumívání o úkonech. Na toto vyjádření, které mu bylo doručeno do datové schránky dne 4. 12. 2015, však jmenovaný obhájce do dne rozhodnutí Nejvyššího soudu nereagoval.

Nejvyšší soud shledal, že výše uvedené dovolání je podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a místě k tomu určeném podle § 265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v § 265f odst. 1 tr. ř.

V návaznosti na to je třeba pro úplnost dodat, že dne 30. 11. 2015 dovolatel prostřednictvím svého dalšího obhájce JUDr. Václava Hajšmana (plnou moc mu udělil dne 27. 11. 2015) učinil elektronickou cestou další podání, které zaslal přímo Nejvyššímu soudu a označil je jako Doplnění dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 6 To 173/2015 . V něm vyslovil přesvědčení, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení [konkrétní dovolací důvod výslovným poukazem na příslušné zákonné ustanovení sice neoznačil, podle kurzívou zvýrazněného textu však lze usuzovat, že původní dovolání chtěl ve své podstatě rozšířit o další dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Brojil zejména proti závěru soudů nižších instancí o formě spáchání předmětných trestných činů, konkrétně účastenství ve formě návodu podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, a v úzké souvislosti s tím nesouhlasil ani s kvalifikací přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1, 3 písm. d) tr. zákoníku jako přečinu pokračujícího. Závěrem zpochybnil i naplnění znaků skutkové podstaty přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku u skutku popsaného v bodě 1) výroku o vině odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu.

Z uvedeného časového sledu je ovšem zřejmé, že výše jmenovaný obhájce obviněného zaslal toto doplnění dovolání Nejvyššímu soudu až po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty pro podání dovolání uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. K tomu je zapotřebí upřesnit, že soud prvního stupně se pokusil doručit obviněnému opis usnesení odvolacího Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 6 To 173/2015, jímž bylo jeho odvolání zamítnuto, nejprve na adresu P., P., která se však ukázala jako nesprávná (pošta na zásilku poznamenala, že jde o špatnou adresu, resp. že uvedené číslo neexistuje srov. č. l. 584 a 592 spisu). Posléze již uvedené rozhodnutí zaslal na adresu jeho trvalého pobytu, tedy H., Š., kterou obviněný označil i jako adresu pro účely doručování a na níž přebíral i mnohé jiné zásilky (srov. č. l. 57, 463a, 478 p. v., 549, 617, 621 a 631 spisu). Obviněný ale nebyl tehdy ani na této adrese zastižen, a proto písemnost byla v souladu s ustanovením § 64 odst. 2 tr. ř. uložena dne 30. 7. 2015 u příslušné pošty, o čemž byl adresát vhodným způsobem vyrozuměn. Podle § 64 odst. 4 tr. ř. platí, že nevyzvedne-li si adresát písemnost do 10 dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení. Jelikož tímto dnem byla neděle 9. 8. 2015, pokládá se za poslední den lhůty nejbližší příští pracovní den (srov. § 60 odst. 3 tr. ř.), jímž bylo pondělí 10. 8. 2015. Proto posledním dnem lhůty pro podání dovolání obviněným bylo podle § 265e odst. 1 tr. ř. pondělí 12. 10. 2015 (dne 10. 10. 2015 byla sobota znovu srov. § 60 odst. 3 tr. ř.).

Z uvedeného je evidentní, že učinil-li obviněný prostřednictvím nově zvoleného obhájce doplnění dovolání teprve dne 30. 11. 2015 , stalo se tak cca 6 týdnů po uplynutí dovolací lhůty. S ohledem na ustanovení § 265f odst. 2 tr. ř. přitom platí, že rozsah, v němž je dovoláním napadáno rozhodnutí ve věci samé, lze měnit jen po dobu trvání dovolací lhůty, což platí i v případě, když byl skutek posouzen jako dva či více trestných činů spáchaných v jednočinném souběhu a dovoláním podaným ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e tr. ř. dovolatel namítá nesprávné právní posouzení tohoto skutku jen ohledně některé z více jeho sbíhajících se právních kvalifikací. Proto již nelze v dovolacím řízení přihlížet k námitkám dovolatele, které byly uplatněny až po uplynutí zákonné dovolací lhůty a vztahují se k další právní kvalifikaci skutku, jejíž správnosti se netýkalo dovolání podané ještě ve stanovené dovolací lhůtě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 7 Tdo 405/2008). Obdobně vyznělo i usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 1706/08, podle něhož není porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, publikované pod č. 2/1993 Sb. (dále jen Listina ), jestliže Nejvyšší soud odmítl přihlédnout k podání, jímž dovolatel po uplynutí dvouměsíční lhůty podle § 265e odst. 1 tr. ř. rozšířil důvody svého dovolání o nesouhlas s další ze sbíhajících se trestněprávních kvalifikací téhož skutku. Dovolání z důvodu uvedeného v první alternativě v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí směřovat proti konkrétní přesně vymezené právní kvalifikaci uvedené v právní větě ve výroku o vině napadeného rozsudku. Námitky proti konkrétní právní kvalifikaci musí být vymezeny ve smyslu § 265f odst. 2 tr. ř. již v dovolání podaném v dvouměsíční lhůtě podle § 265e odst. 1 tr. ř.

Z tohoto důvodu se Nejvyšší soud tímto podáním (označeným jako doplnění dovolání ) věcně nezabýval a svou pozornost zaměřil jen na původní včas podané dovolání obviněného.

Jelikož dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda byl naplněn dovolatelem uplatněný důvod podle písm. c) tohoto zákonného ustanovení. Ten je dán v případě, neměl-li obviněný v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl . Spadají sem tedy zejména případy porušení ustanovení § 36 a násl. tr. ř. o nutné obhajobě, ovšem zdaleka nejen ony, neboť čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny zaručují každému obviněnému právo na obhajobu. Na ně navazující § 33 odst. 1 tr. ř. pak přiznává obviněnému např. právo žádat, aby byl vyslýchán za účasti svého obhájce a aby se obhájce účastnil i jiných úkonů přípravného řízení . Proto je tento dovolací důvod dán i v případě, že obviněný sice obhájce měl, ale ze strany orgánů činných v trestním řízení nejsou splněny jejich zákonné povinnosti, jež mají obhájci umožnit, aby svá zákonná oprávnění mohl vůbec vykonávat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2002, sp. zn. 11 Tdo 636/2002 publikované pod č. T 513 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, Svazek 22, Praha: C. H. Beck, 2003, s. 194; obdobně vyznívá i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 11 Tdo 1286/2003).

Nejvyšší soud proto shledal, že obviněným zvolený dovolací důvod byl uplatněn relevantně, jeho námitky však zhodnotil jako zcela zjevně neopodstatněné.

K tomu je třeba nejprve poznamenat, že v posuzované věci se nejednalo o případ nutné obhajoby podle § 36 tr. ř. Proto účast obhájkyně dovolatele JUDr. Marie Nedvědové na výslechu spoluobviněného P. N. byla pouze jejím právem, nikoli povinností. Z tohoto důvodu se dovolací soud plně ztotožnil zejména se závěrem soudu druhého stupně (srov. stranu 7 odůvodnění jeho usnesení). Z úředního záznamu č. j. KRPA-56548-73/TČ-2014-001372-HACURA, založeného ve spisu na č. l. 47 je zřejmé, že jmenovaná obhájkyně byla dne 6. 3. 2014 v 9:00 hodin o výslechu všech obviněných telefonicky informována, přičemž uvedla, že chce být přítomna pouze u výslechu svého klienta (jeho výslech byl proto přesunut na 10. 3. 2014). Ohledně výslechu ostatních obviněných jí byla dána možnost zajistit si substituci, k tomu ovšem sdělila, že takto učinit nemůže, a výslovný požadavek na svou přítomnost u těchto úkonů nevznesla.

V době zmiňovaného telefonátu sice ještě nebylo zahájeno trestní stíhání žádného z obviněných (v případě dovolatele k tomu došlo téhož dne v 11:30 hodin, kdy mu byl opis usnesení o zahájení trestního stíhání předán srov. č. l. 6 spisu), ze všech okolností případu se však již tehdy dalo zcela reálně předpokládat, že se tak vbrzku stane. Dovolatel byl totiž již předchozího dne 5. 3. 2014 v 18:28 hodin policejními orgány zadržen a do protokolu o jeho zadržení, který jako správný podepsal, bylo uvedeno, že se tak stalo pro podezření ze spáchání přečinů porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a poškození cizí věci podle § 228 odst. 1, 3 písm. d) tr. zákoníku . Nedlouho po zadržení uvedeného dne mu dokonce bylo v 19:12 hodin umožněno, aby ze svého mobilního telefonu vyrozuměl svou advokátku JUDr. Marii Nedvědovou (srov. č. l. 24 spisu), jíž ještě téhož dne udělil plnou moc (srov. č. l. 46 spisu). V ranních hodinách toho samého dne (5. 3. 2014) byli zadrženi i další podezřelí v této kauze a JUDr. Marie Nedvědová pak byla další den s předstihem několika hodin informována o chystaných výsleších.

Takový postup je v souladu s ustanovením § 165 odst. 3 tr. ř., které se vztahuje na úkony vyšetřujícího orgánu po zahájení trestního stíhání. JUDr. Marii Nedvědové tak nic nebránilo oznámit policejním orgánům, že na své přítomnosti u výslechu dalších obviněných (případně svědků) trvá, případně žádat i jejich odložení na pozdější termín (k tomu srov. rozhodnutí Ústavního soudu publikované pod č. j. ÚS 106/2009-n.). To ale neučinila, explicitně vyjádřila jen požadavek zúčastnit se osobně výslechu dovolatele.

K tomu lze dodat, že v citovaném ustanovení není uveden minimální časový odstup mezi oznámením o záměru provést určitý vyšetřovací úkon a jeho faktickou realizací. A i když lze připustit, že obhájkyně neměla příliš časového prostoru ani pro zajištění případné substituce při prvotních výsleších spoluobviněných, stále je třeba považovat za rozhodné, že výslovný požadavek na účast i při těchto úkonech neuplatnila. Nejvyšší soud je tudíž přesvědčen, že ze strany policejního orgánu nedošlo k takovému procesnímu pochybení, které by bylo třeba napravovat v dovolacím řízení.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zcela zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud neopomněl, že obviněný ve svém podání rovněž navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265 o odst. 1 tr. ř. odložil výkon rozhodnutí, proti němuž je dovolání podáno. K takovému postupu však předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvod už s ohledem na způsob, jímž senát Nejvyššího soudu o podaném dovolání rozhodl.

Poučení : Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. prosince 2015
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu