8 Tdo 1481/2009
Datum rozhodnutí: 27.01.2010
Dotčené předpisy:




8 Tdo 1481/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. ledna 2010 o dovolání obviněného Ing. J. K., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 5 To 278/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 6 T 138/2007, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. J. K. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 2. 2009, sp. zn. 6 T 138/2007, byl obviněný Ing. J. K. (dále jen obviněný , příp. dovolatel ) uznán vinným, že:

dne 06. 02. 2007 okolo 14,20 hodin v obci S. v domě po předchozích slovních dohadech shodil ze schodů v 1. poschodí poškozeného P. K., který utrpěl otřes mozku, lehké pohmoždění pravého spánku s pohmatovou citlivostí, pohmožděninu při dolním okraji žeber vpravo s krevním výronem do podkoží o velikosti 5 x 1 cm, lehké pohmoždění levé bederní krajiny, pohmoždění dolní části přední plochy hrudníku s pohmatovou bolestivostí s následnou hospitalizací v Masarykově nemocnici v Ústí nad Labem v době od 06. 02. 2007 do 09. 02. 2007 a s tímto spojenou pracovní neschopností do 28. 2. 2007 .

Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. a uložil mu podle téhož ustanovení trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Současně mu podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost uhradit poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně ČR, pobočce Ústí nad Labem, ul. Winstona Churchilla č. 7, 400 01 Ústí nad Labem, škodu ve výši 5.922,- Kč, a podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozeného P. K., s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl usnesením ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 5 To 278/2009, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Obviněný ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce JUDr. J. C. podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a e) tr. ř. [z textu dovolání je však zřejmé, že ve druhém případě měl evidentně na mysli důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.].

Dovolatel spatřoval naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v tom, že soudy dospěly k nesprávnému právnímu posouzení skutku, který kvalifikovaly jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. Poukázal na to, že trestní zákon pojem ublížení na zdraví nevykládá (na rozdíl od těžké újmy na zdraví, jenž vymezuje § 89 odst. 7 tr. zák.). Pojem ublížení na zdraví proto postupně dovodila soudní praxe s tím, že nikoli každá porucha zdraví je ublížením na zdraví ve smyslu trestního zákona. Za ublížení na zdraví je tak pokládán takový stav, kdy dochází k porušení běžných tělesných nebo duševních funkcí znesnadňujících výkon obvyklé činnosti, zpravidla včetně pracovní neschopnosti, nebo má jiný vliv na obvyklý způsob života poškozeného a zpravidla vyžaduje lékařské ošetření.

Obviněný rovněž poukázal na to, že z hlediska subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. nestačí, že pachatel jednal úmyslně, nýbrž musí být prokázáno, že jeho úmysl směřoval ke způsobení následku ublížení na zdraví.

Dovolatel také zmínil, že Nejvyšší soud do hodnocení důkazů zasáhnout může v případě, že skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (odkázal přitom na nález Ústavního soudu ČR pod sp. zn. III. ÚS 8/94, Sb. n. a u. ÚS či sp. zn. III. ÚS 165/95 nebo III. ÚS 376/03 ). Takový extrémní nesoulad skutkových zjištění s právními závěry v rozhodnutí soudů obou stupňů z níže uvedených důvodů podle něho nastal a v důsledku toho byl skutek nesprávně právně posouzen jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák.

Po tomto obecném vymezení problematiky obviněný uvedl, že v daném případě soudy obou stupňů při právním posouzení ublížení na zdraví vycházely (mimo jiné) ze znaleckého posudku znalkyně MUDr. A. V. a z lékařských zpráv. Jmenovaná znalkyně uvedla, že poškozený byl preventivně pro otřes mozku dva dny hospitalizován a po propuštění se pohmožděniny měkkých tkání projevovaly bolestivostí nejvýše tři až pět dní s tím, že intenzita se postupně snižovala, a dále uvedla, že na běžném způsobu života poraněními nijak významně omezen nebyl. Obviněný je proto přesvědčen, že v případě otřesu mozku se jednalo toliko o preventivní opatření (to i vzhledem k tomu, že kromě subjektivního tvrzení poškozeného nebyly prokázány zdravotní obtíže spojené s otřesem mozku, zejména pokud jde o poškozeným tvrzené zvracení, které nebylo prokázáno ani lékařským personálem či svědkem A. K.).

Dovolatel dále poukázal na to, že v řízení před soudem byl také proveden důkaz lékařskou zprávou MUDr. R. M. ml. ze dne 17. 8. 1999, v níž je popisován zdravotní stav poškozeného v roce 1996 (tehdy poškozený utrpěl újmu na zdraví při dopravní nehodě) a v roce 1999, kdy lékař konstatoval víceložiskovou kontusi mozku s poruchami paměti, koncentrace, nekritičností s tím, že si pacient stěžuje na bolesti a píchání v hlavě, a svoji zprávu uzavírá tím, že nelze očekávat významnější zlepšení zdravotního stavu poškozeného. Z toho obviněný dovodil, že soudy obou stupňů se nevypořádaly s tím, zda vůbec u poškozeného nastala újma na zdraví ve smyslu § 221 tr. zák. Stalo se tak prý i v důsledku nesprávného hodnocení důkazů, posouzení věrohodnosti poškozeného a nevysvětlením rozporů v jeho tvrzeních. Proto jsou skutková zjištění soudů obou stupňů v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v rozhodnutí. Soudy obou stupňů se při závěru o existenci ublížení na zdraví jako následku trestného činu podle § 221 odst. 1 tr. zák. chybně soustředily na subjektivní hodnocení zdravotního stavu ze strany poškozeného, aniž změny jeho zdravotního stavu byly odpovídajícím způsobem objektivizovány. Navzdory lékařským zprávám a znaleckému posudku rezignovaly na povinnost posoudit závěry o charakteru a závažnosti újmy na zdraví jako závěry právní při respektování toho, že se nelze jen mechanicky omezovat na délku pracovní neschopnosti nebo dobu trvání poruchy zdraví, neboť posuzování každého případu musí být komplexní a přísně individuální.

Obviněný v této souvislosti odvolacímu soudu vytknul, že se nevypořádal s námitkami uvedenými již v odvolání, na něž buď nereagoval vůbec, nebo jen obecně. Jednalo se především o to, že újma na zdraví je vyjádřena ve skutkové větě rozsudku prvního stupně tak, že (obviněný) měl poškozeného shodit ze schodů a tím mu způsobit otřes mozku a další zranění ve výroku citovaná s jeho následnou hospitalizací v době od 6. 2. 2007 do 9. 2. 2007 a s tím spojenou pracovní neschopností do 28. 2. 2007. Této délce pracovní neschopnosti však neodpovídají ani závěry učiněné znalkyní, která v tomto směru uvedla, že hospitalizace poškozeného měla ryze preventivní charakter, přičemž na běžném způsobu života nebyl poškozený nijak významně omezen. Otřes mozku však prokázán nebyl, byť se poškozený podrobil řadě vyšetření a jím uváděné bolesti hlavy jsou dány jeho předchozím zdravotním stavem po dopravní nehodě, jak již konstatoval ve výše uvedené zprávě MUDr. R. M. ml. Soudy obou stupňů nehodnotily závěry této lékařské zprávy ze dne 17. 8. 1999 v souvislosti s tvrzeními poškozeného v tomto řízení, zejména pokud jde o údaje obsažené v této zprávě vztahující se k bolestem hlavy, poruchám paměti a koncentrace.

Podle dovolatele je pak zásadní i hodnocení soudů obou stupňů o příčinné souvislosti mezi údajným jednáním obviněného a újmou na zdraví poškozeného. Odvolací soud v odůvodnění svého usnesení dospěl k závěru, že lze vycházet z výpovědi poškozeného, která je podporována, pokud jde o kopání do těla poškozeného, výpovědí svědka A. K. I v tomto směru se prý jedná o extrémní nesoulad skutkových zjištění a právních závěrů.

Dovolatel zdůraznil, že právě pokud jde o kopy, soud druhého stupně se v napadeném usnesení odvolává na výpověď svědka A. K. a na údaj znalkyně při její výpovědi při hlavním líčení konaném dne 14. 4. 2008, kdy uvedla, že ze zprávy nelze vyvodit, zda zranění poškozeného vznikla pouze pádem ze schodů nebo i kopy malé intenzity. Z rozhodnutí soudů obou stupňů však vyplývá, že vznik zranění poškozeného soudy připisují pádu poškozeného ze schodů, nikoliv kopáním do těla poškozeného. Pak však nelze stavět na závěrech o kopání a na výpovědi svědka A. K. Nelze prý v této souvislosti přehlédnout ani to, že poškozený uvedl při hlavním líčení, že byl kopnut do hlavy a třikrát do hrudníku a vzápětí k dotazu obhájce obviněného uvedl, že se jednalo o tři až čtyři kopy do žeber (tedy nikoliv do hrudníku) a jeden kop do hlavy. Svědek A. K. při tomto hlavním líčení uvedl, že viděl dva kopy do zad poškozeného, nikoliv však do hlavy poškozeného. Těmito rozpory se soudy obou stupňů nezabývaly vůbec či nedostatečně, a to zejména pokud jde o věrohodnost výpovědi poškozeného i svědka A. K. Obdobně je tomu i pokud jde o údaj v tomto směru citovaný odvolacím soudem v odůvodnění jeho usnesení v závěru na straně 3, kde odvolací soud uvádí, že poškozený již na čl. 32 v propouštěcím protokolu uvedl, že byl napaden příbuzným . Odvolací soud však již zcela pomíjí další údaje obsažené v tomto protokolu, a to že dostal rány do hrudníku (nikoliv do hlavy), a že pak spadl na schodech a ještě ho kopali, kde nelze přehlédnout množné číslo, tedy že nebyl kopán jednou osobou. Především však kopání jako takové není ve výrokové části rozsudku soudu prvého stupně uvedeno jako mechanismus vzniku zranění poškozeného. Pak za této situace nastává extrémní rozpor i ve výroku a odůvodnění napadeného rozsudku soudu prvého stupně a je třeba vycházet z toho, že zranění poškozený utrpěl pádem ze schodů.

Podle rozhodnutí soudů obou stupňů měl dovolatel způsobit pád poškozeného ze schodů tím, že jej měl ze schodů shodit. V tomto směru však jeho neměnná obhajoba spočívající v tvrzení, že poškozený upadl zcela sám bez jeho přičinění, nebyla žádným způsobem vyvrácena, a opačné tvrzení poškozeného o tom, že jej udeřil do hrudníku a poté strčil ze schodů, je tvrzením zcela osamoceným a tedy neprokázaným. Z rozhodnutí soudů obou stupňů pak není patrné, z jakých důvodů vycházejí z výpovědi poškozeného, nikoliv z výpovědi dovolatele, a není ani patrné, z jakých důvodů nevycházejí ze všech údajů, které v tomto směru poškozený ve své výpovědi tvrdí. Je tomu tak proto, že poškozený se neomezuje na údaj o strčení ze schodů, ale také tvrdí, že byl předtím udeřen do hrudníku a došlo k vyražení jeho dechu. Tyto údaje o úderu do hrudníku a vyražení dechu však již soud prvého stupně do výrokové části z blíže nevysvětlených důvodů nepřejímá.

Obviněný má v tomto směru za to, že skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v rozsudku soudu prvého stupně a potvrzenými v usnesení odvolacího soudu. Kromě toho ublížení na zdraví je založeno jen na subjektivních pocitech poškozeného s přihlédnutím k jeho zdravotnímu stavu po dopravní nehodě v roce 1996, kdy ani z hlediska délky pracovní neschopnosti a doby trvání poruchy zdraví nelze dospět k závěru o správnosti ryze právního závěru o existenci újmy na zdraví jako následku trestného činu podle § 221 odst. 1 tr. zák. V tomto směru znovu zdůraznil, že otřes mozku nebyl objektivně prokázán a že se jedná pouze o subjektivní stesky poškozeného doprovázené bolestmi hlavy. Věrohodnost poškozeného je prý snižována i poruchami paměti, koncentrace a jeho nekritičností, jak uvedl MUDr. R. M. ml. ve své zprávě ze dne 17. 8. 1999, a dále také zcela zjevně nepravdivým údajem poškozeného o tom, že incident se odehrál (dne 6. 2. 2007) po jeho příchodu ze zaměstnání. Pak prý ovšem nelze na výpovědi poškozeného stavět ani pokud jde o důvody jeho pádu ze schodů ani pokud jde o rozsah tímto pádem mu způsobené újmy na zdraví. Ze zprávy zaměstnavatele poškozeného, společnosti Isotec, s. r. o., totiž vyplývá, že v roce 2007 vůbec v zaměstnání nebyl a práci nevykonával.

Dovolatel poukázal i na to, že délka pracovní neschopnosti a okolnosti jejího vzniku i ukončení nedovolují ani za použití tohoto podpůrného kritéria dospět k objektivnímu závěru o rozsahu újmy na zdraví poškozeného v důsledku pádu ze schodů, neboť poškozený byl v pracovní neschopnosti již v době od 8. 1. 2007, kdy jeho pracovní neschopnost navázala na čerpání dovolené v prvním týdnu měsíce ledna 2007, trvala do 28. 1. 2007 a ihned poté pokračovala bez souvislosti se skutkem od 29. 1. 2007 (ukončena byla dne 11. 3. 2007). V tomto směru je nejen zřejmé, že poškozený, který byl v pracovní neschopnosti s výjimkou prvního týdne měsíce ledna 2007, po celou dobu roku 2007, tedy od 8. 1. 2007, a tedy i v době skutku dne 6. 2. 2007 a tedy se nemohl v den incidentu vrátit ze zaměstnání vzhledem k této pracovní neschopnosti, ale i to, že byla nesprávně vymezena délka jeho pracovní neschopnosti ve výroku rozsudku soudu prvého stupně na dobu do 28. 2. 2007.

V tomto směru dovolání obviněného směřovalo rovněž do nesprávného posouzení výroku o náhradě škody, neboť poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně ČR byla přiznána náhrada škody ve výši 5.922,- Kč, tedy i za dobu původně v obžalobě uvedené pracovní neschopnosti poškozeného do 12. 3. 2007, byť v tomto směru soud prvého stupně omezil pracovní neschopnost na dobu do 28. 2. 2007. I tato doba pracovní neschopnosti však neodpovídá výpovědi znalkyně MUDr. A. V., která při hlavním líčení dne 14. 4. 2008 uvedla, že pro otřes mozku se jednalo o preventivní hospitalizaci, a že na běžném způsobu života nebyl poškozený nijak významně omezen s tím, že postupně snižující se bolestivost pohmožděnin měkkých tkání se projevovala nejvýše v rozsahu tří až pěti dnů. Přitom je zřejmé, že období tří až pěti dnů podle údajů této znalkyně je třeba vztáhnout na dobu od vzniku zranění, tj. od 6. 2. 2007, nikoliv snad tak, že by se bolestivost pohmožděnin začala projevovat teprve po předchozí preventivní dvoudenní hospitalizaci poškozeného pro otřes mozku. Přestože doba trvání poruchy zdraví či délka pracovní neschopnosti nejsou jedinými kritérii pro posouzení právního závěru o vzniku újmy na zdraví, jedná se o kritéria významná k posouzení toho, zda došlo k porušení normálních tělesných či duševních funkcí znesnadňujících výkon obvyklé činnosti nebo majících vliv na obvyklý způsob života poškozeného. Pokud tedy znalkyně uvedla při svém výslechu při hlavním líčení, že poškozený musel vykonávat i veškeré domácí práce sám, včetně těch fyzicky náročných, a že lze tedy vyvozovat, že na běžném způsobu života poraněními nijak významně omezen nebyl a že pouze bolestivost pohmožděnin, která se ještě snižovala, trvala po dobu tří až pěti dnů, tj. do 9. či 11. 2. 2007, a to od 6. 2. 2007, pak je třeba dospět k závěru, že se nejedná o újmu na zdraví takové intenzity a rozsahu, která je nezbytná pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. V tomto směru pak skutková věta výroku rozsudku soudu prvého stupně neodpovídá právnímu závěru o povaze újmy na zdraví poškozeného z hlediska právní kvalifikace skutku jako trestného činu ublížení na zdraví a je tak i dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (odkázal přitom na rozhodnutí NS 22/2003 - T 511 ).

V závěru svého podání obviněný navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud jeho dovolání vyhověl, zrušil usnesení odvolacího soudu jakož i rozsudek soudu prvního stupně a přikázal odvolacímu soudu, případně soudu prvého stupně, aby o věci v potřebném rozsahu znovu jednal a rozhodl .

K podanému dovolání se nejvyšší státní zástupkyně ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. ke dni rozhodování Nejvyššího soudu nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení § 265f tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaných ustanoveních zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Podle obsahu podání (srov. § 59 odst. 1 tr. ř.), zejména z toho, že obviněný výslovně uvedl, že odvolání proti rozsudku soudu prvého stupně bylo zamítnuto po věcném přezkoumání z důvodů uvedených v § 256 tr. ř., byť v řízení před soudem prvého stupně byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení a odvolací soud neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku proti rozsudku soudu prvého stupně, je evidentní, že uplatnil v první řadě dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., byť (zřejmě písařskou chybou) citoval § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.

K tomu je zapotřebí uvést, že podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Z předchozího textu je zřejmé, že tento dovolací důvod obviněný uplatnil v jeho druhé alternativě, neboť tvrdil, že v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tato alternativa by v dané věci mohla být naplněna pouze za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo hmotně právními vadami v citovaném důvodu dovolání předpokládanými.

Obviněný uplatnil jako další dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Nejvyšší soud se z těchto hledisek nejprve věnoval opodstatněnosti dovolacích námitek obviněného a shledal, že převážná jejich část směřuje do skutkových zjištění, jak je učinily soudy nižších stupňů. Uplatněné výhrady totiž v podstatné části směřují proti způsobu, jakým soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, zejména výpovědi poškozeného P. K. a svědka A. K. (které dovolatel považoval za nevěrohodné) a znalecký posudek znalkyně MUDr. A. V. a zprávu MUDr. R. M. ml. Takové námitky však nelze považovat za naplňující zvolený ani žádný jiný dovolací důvod, neboť představovaly pouhý pokus obviněného o vlastní konstrukci alternativního skutkového děje, nikoliv výhrady k nesprávnému podřazení výsledků provedeného dokazování pod příslušná ustanovení trestního zákona.

Je tak mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli obviněný v dovolání v této části formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil v tomto směru toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným.

S ohledem na dovolatelem vznesené námitky o údajně extrémním nesouladu skutkových zjištění s právními závěry je zapotřebí rovněž uvést, že zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé (v podrobnostech stačí odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů).

Formuloval-li obviněný některé výhrady způsobem svědčícím o jeho nesouhlasu s odůvodněním napadeného rozhodnutí, je třeba připomenout, že podle § 265a odst. 4 tr. ř. dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.

Pokud by dovolatel uplatnil pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Dovolatel však ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil také námitky, které jsou pod citovaný dovolací důvod podřaditelné. Jednalo se zejména o argumenty, že svým jednáním nezpůsobil poškozenému takovou újmu na zdraví, kterou by bylo možné považovat za ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud však shledal, že takové námitky jsou zjevně neopodstatněné.

Pro spolehlivé posouzení otázky, zda obviněný svým jednáním naplnil veškeré zákonné znaky skutkové podstaty shora uvedeného trestného činu či nikoliv, je rozhodující nejen skutek uvedený ve výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně, ale i na něj navazující tzv. právní věta. Právě z ní vyplývá, že obviněný jinému úmyslně ublížil na zdraví .

K tomu je zapotřebí alespoň stručně a v obecné rovině uvést, že trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví.

Zákonný znak ublížení na zdraví není (resp. nebyl srov. nyní § 122 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, účinného od 1. 1. 2010) v trestním zákoně (zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů) definován (to např. na rozdíl od těžké újmy na zdraví vymezené v § 89 odst. 7 tr. zák.). V soudní praxi je za ublížení na zdraví pokládán takový stav (onemocnění, poranění), který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje výkon obvyklé činnosti nebo má jiný vliv na obvyklý způsob života poškozeného, a který vyžaduje lékařské ošetření, i když nezanechá trvalých následků. Ublížením na zdraví bude tedy změněný stav, který nastal např. déle trvajícími bolestmi, horečkami nespavostí, poruchami nervstva, nechutí k jídlu, déle trvajícím vrhnutím, nemožností pohybu, upoutáním na lůžko apod.; patří sem také případy, kdy nemoc, kterou již poškozený měl, se zhoršila, příznaků jak co do množství, tak co do intenzity přibylo.

Důležitým kritériem při posuzování pojmu ublížení na zdraví je délka léčení, resp. pracovní neschopnosti, není však kritériem jediným, ani rozhodujícím. Při posuzování mají význam zejména takové skutečnosti, jako je povaha poruchy zdraví, jak byla způsobena, jakými příznaky se projevuje, který orgán a která funkce byla narušena, bolestivost zranění a její intenzita, zda a jaké lékařské ošetření vyžaduje a zda a do jaké míry porucha narušila obvyklý způsob života poškozeného, počítaje v to i vyřazení z pracovního procesu. Platí, že musí jít o takovou poruchu zdraví, která poškozenému ztěžuje obvyklý způsob života nebo výkon obvyklé činnosti anebo má jiný vliv na obvyklý způsob života, a to nikoli jen po krátkou, zcela přechodnou dobu. Přičemž je třeba zdůraznit, že posuzování každého případu musí být komplexní a přísně individuální (k tomu srov. například rozhodnutí publikovaná pod č. II/1965, č. 16/1986 Sb. rozh. trest.).

Soudní praxe při zvažování všech shora uvedených kritérií vychází z toho, že znesnadnění obvyklého způsobu života postiženého, popř. pracovní neschopnosti, musí trvat nejméně sedm dní. Při zvažování této doby je však třeba mít na paměti, že pracovní neschopnost nemusí vždy správně odrážet povahu, intenzitu a závažnost způsobené poruchy na zdraví (např. při práci v prašném prostředí může mít i drobné zranění na ruce za následek delší pracovní neschopnost, byť jinak nemá vliv na obvyklý způsob života). Naproti tomu v některých případech ublížení na zdraví nemusí mít vůbec za následek pracovní neschopnost (např. vyražení několika zubů může vést k ztížení rozmělňování stravy a výslovnosti, přesto však nemusí odůvodnit pracovní neschopnost k tomu srov. například rozhodnutí publikovaná pod č. 21/1984, č. 6/1976- II Sb. rozh. trest.).

S ohledem na shora uvedená teoretická východiska je třeba uvést, že v daném případě soud prvního stupně jednoznačně popsal zranění, která byla útokem obviněného vyvolána, přičemž se neomezil pouze na konstatování délky pracovní neschopnosti poškozeného. Opíral se přitom především o znalecký posudek MUDr. A. V. (která jej při hlavním líčení stvrdila), z něhož vyplynulo, že poškozený utrpěl otřes mozku, lehké pohmoždění pravého spánku s pohmatovou citlivostí, pohmožděninu při dolním okraji žeber vpravo s krevním výronem do podkoží, lehké pohmoždění levé bederní krajiny a pohmoždění dolní části přední plochy hrudníku s průvodní pohmatovou bolestivostí, když se jednalo o středně těžké zranění vzniklé tupým násilím, kdy postupný pád ze schodů z úrovně na úroveň by vznik těchto poranění vysvětlil. V tomto znaleckém posudku znalkyně dále zdůraznila, že zranění by si nevyžádalo léčbu delší než dva týdny, ale do celkového léčení poškozeného se promítly i zdravotní potíže (bolesti zad a problémy s páteří), kterými trpěl již před napadením, a proto trvala pracovní neschopnost déle, než by odpovídalo samotnému poranění.

Před soudem prvního stupně vypovídala k délce pracovní neschopnosti poškozeného také jeho obvodní lékařka MUDr. M. B. Uvedla, že poškozený byl kvůli bolestem zad od 9. 1. 2007 v pracovní neschopnosti, která sice byla ukončena dne 29. 1. 2007, týž den se však poškozený dostavil s angínou, a proto mu byla pracovní neschopnost prodloužena. Na kontroly se poškozený následně dostavil ve dnech 5. 2. 2007 a 16. 2. 2007. Ve dnech 19. 2. 2007 a 26. 2. 2007 (tj. po napadení) se poškozený dostavil znovu s tím, že má bolesti hlavy. Dne 28. 2. 2007 byl na kontrole u MUDr. A. L. (neuroložky, která jej ošetřovala po incidentu dne 6. 2. 2007). Další kontrolu poškozený absolvoval dne 6. 3. 2007 a pracovní neschopnost mu byla ukončena až dne 12. 3. 2007. Ošetřující lékařka v rámci své svědecké výpovědi dále uvedla, že pokud by se poškozený dostavil dne 28. 2. 2007 a neměl žádné subjektivní příznaky, a pokud by již měla k dispozici i zprávu od neurologa, pracovní neschopnost by mu ukončila již uvedeného dne. Právě z tohoto vyjádření jmenované obvodní lékařky vycházel soud prvního stupně při stanovení délky pracovní neschopnosti poškozeného, s čímž se ztotožnil i odvolací soud.

Takové skutkové závěry soudů nižších stupňů nejsou v žádném (natož extrémním) rozporu s provedenými důkazy. Zjištěná porucha na zdraví poškozeného (vedle drobnějších poranění především otřes mozku), kterou mu přivodil úmyslným jednáním obviněný, zákonné znaky trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. nepochybně vykazuje. Celkový rozsah a charakter zranění, které poškozený v souvislosti s útokem obviněného utrpěl, skutečnost, že musel být po dobu čtyř dnů hospitalizován, pracovní neschopnost trvající přinejmenším od 6. 2. 2007 do 28. 2. 2007 několikanásobně překračující soudní praxí vyžadovanou dobu kolem sedmi dnů (v souzené věci jde o dobu 23 dnů), svědčí pro závěr, že o ublížení na zdraví ve smyslu trestního zákona se již jednalo.

Námitce obviněného, že u poškozeného se ještě nejednalo o újmu na zdraví takové intenzity a rozsahu, která je nezbytná pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., Nejvyšší soud nemohl z výše uvedených důvodů přisvědčit. Stejně tak nemohl akceptovat ani navazující výtku, že skutková věta výroku rozsudku soudu prvního stupně neodpovídá právnímu závěru o povaze újmy na zdraví poškozeného . Otázka totiž zní zcela opačně zda právní závěr soudů obou stupňů odpovídá jejich skutkovému zjištění o rozsahu, charakteru a intenzitě zranění, které poškozený při napadení obviněným utrpěl. Odpověď na takto položenou otázku je naprosto jednoznačná, a proto lze uzavřít, že jednání obviněného bylo správně kvalifikováno jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. To současně znamená, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně nespočívají na nesprávném právním posouzení skutku ani jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Poslední obviněným relevantně uplatněná dovolací námitka směřovala do údajně nesprávného výroku o náhradě škody, když poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně ČR prý byla nesprávně přiznána náhrada škody ve výši 5.922,- Kč, tedy i za dobu původně v obžalobě uvedené pracovní neschopnosti poškozeného do 12. 3. 2007, byť v tomto směru soud prvého stupně omezil pracovní neschopnost na dobu do 28. 2. 2007.

Ani této námitce však Nejvyšší soud nemohl přisvědčit. Vojenská zdravotní pojišťovna ČR se totiž připojila k trestnímu řízení s požadavkem náhrady škody vůči obviněnému ve smyslu § 43 odst. 2 tr. ř. nejen řádně a včas, ale shora požadovanou částku současně náležitě doložila. Z obsahu spisu (srov. č. l. 34 až 36) je přitom zřejmé, že jednotlivé položky, představující v součtu právě částku 5.922,- Kč, se vztahují pouze ke dnům 6. a 7. února 2007 a k lékařským úkonům provedeným během hospitalizace poškozeného. Výpočet požadované náhrady škody se tedy váže pouze k výši nákladů vynaložených během nemocniční léčby poškozeného a nikterak nesouvisí s celkovou dobou jeho léčení a trvání pracovní neschopnosti v souvislosti s útokem obviněného (oproti obžalobě upřesněnou a omezenou soudy obou stupňů na dobu od 6. do 28. února 2007), jak dovolatel zřejmě chtěl tvrdit.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (srov. § 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Takové rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. ledna 2010

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a