8 Tdo 1481/2006
Datum rozhodnutí: 14.12.2006
Dotčené předpisy:




8 Tdo 1481/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. prosince 2006 o dovolání obviněného L. H., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 18. 7. 2006, sp. zn. 55 To 348/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 4 T 222/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. H. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný L. H. byl rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 5. 5. 2006, sp. zn. 4 T 222/2005, uznán vinným jednáním, jež tento soud právně kvalifikoval jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. a za které jej podle § 235 odst. 2 tr. zák. odsoudil k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků se zařazením podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou.

K odvolání obviněného Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci napadený rozsudek rozsudkem ze dne 18. 7. 2006, sp. zn. 55 To 348/2006, podle § 258 odst. 1 písm. b), d) a e) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. obviněného nově uznal vinným, že

dne 15. 12. 2004 kolem 13:50 hodin v blízkosti hotelu, přistoupil se slzným plynem v ruce k procházejícím M. H. a T. H. a vyhrožoval jim tím, že je zlikviduje, zbije, zabije, že jim ublíží na zdraví, pošle na ně lidi, kteří je dobijí, pokud nestáhnou trestní oznámení, které na něj podali, a to M. H. ve věci šetřené Službou kriminální policie a vyšetřování, pro trestný čin křivého obvinění podle § 174 odst. 1 tr. zák. (č. l. 51 spisu) .

Takto zjištěné jednání obviněného soud druhého stupně právně kvalifikoval jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. a podle téhož ustanovení za použití § 45 odst. 1, 2 a § 45a odst. 1 tr. zák. jej odsoudil k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 400 hodin.

Posledně citovaný rozsudek odvolacího soudu obviněný napadl prostřednictvím obhájce Mgr. S. S. dovoláním, ve kterém odkázal na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř. V obecné rovině vytkl, že ve věci rozhodl v prvním stupni vyloučený orgán, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, že v průběhu trestního řízení došlo k závažným procesním vadám a že napadený rozsudek je zejména pro nedostatek odůvodnění nepřezkoumatelný.

V rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. se obviněný domáhal vyloučení předsedkyně senátu soudu prvního stupně z projednání jeho trestní věci, neboť existují pochybnosti o její nestrannosti. Její údajnou podjatost spatřoval konkrétně v tom, že po odročení hlavního líčení dne 21. 3. 2006 hovořila bez jeho přítomnosti s poškozenými M. a T. H. a měla jim sdělit, čeho se bude týkat jejich dodatečný výslech. O tomto výslechu se obviněný dozvěděl z výpovědi svědka T. H. dne 5. 5. 2006 a ač na důvody podjatosti upozornil již v průběhu řízení před soudem prvního stupně, byla jeho stížnost usnesením Okresního soudu v Šumperku ze dne 23. 5. 2006, sp. zn. 4 T 222/2005, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 55 To 349/2006, zamítnuta.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný vyjádřil názor, že se soudy nezabývaly všemi skutečnostmi podstatnými pro závěr, zda se uvedeného jednání dopustil, a nezkoumaly dostatečně existenci všech znaků skutkové podstaty trestného činu vydírání. Hodnotící úvahy soudů podle něj absentují i v odůvodnění napadených rozhodnutí, z nichž nevyplývá ani existence reálné pohrůžky násilí, kterou měl vůči poškozeným učinit. Zmínil, že v průběhu dosavadního řízení nebyl proveden žádný důkaz, který by nasvědčoval tomu, že věděl nebo mohl vědět o existenci příslušného trestního oznámení, jehož zpětvzetí ze strany poškozených se domáhal. Za nedostatek označil také to, že mu soud kladl za vinu útok rovněž na poškozeného T. H., třebaže jmenovaný na obviněného nepodal trestní oznámení a nemohl tak být cílem dovolatelových pohrůžek. V dalším vznesl výhrady vůči učiněným skutkovým zjištěním a vyslovil názor, že jsou v hrubém rozporu s provedenými důkazy a jejich hodnocením. Soudy se nevypořádaly s rozpory ve výpovědích obou poškozených a jejich nesouladem s ostatními důkazy; zde odkázal na odůvodnění svého odvolání, kde jednotlivé rozpory podrobně rozepsal. Dodal, že třebaže navrhl v průběhu řízení provedení četných a pro spolehlivé zjištění skutkového stavu údajně zcela zásadních důkazů, nebylo jeho návrhům ze strany soudů bez bližšího odůvodnění vyhověno. Současně obviněný poukázal na údajnou nezákonnost usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 10. 2. 2005, které postrádá dostatečně konkrétní určení toho, čeho se na poškozených domáhal.

Ze všech shora uvedených důvodů obviněný zastával názor, že pokud by se skutek stal tak, jak je popsán ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, nejde o trestný čin. V závěru svého dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 18. 7. 2006, sp. zn. 55 To 348/2006, a rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 5. 5. 2006, sp. zn. 4 T 222/2005, a aby podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Zároveň navrhl, aby dovolací soud věc přikázal podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Šumperku k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ) ve svém vyjádření podle § 265h odst. 2 tr. ř. konstatoval, že ta část podaného dovolání, která s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. směřuje proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 55 To 349/2006, jímž byla zamítnuta stížnost obviněného proti usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 23. 5. 2006, sp. zn. 4 T 222/2005, týkající se podjatosti předsedkyně senátu soudu prvního stupně, je nepřípustná, neboť uvedené usnesení odvolacího soudu není rozhodnutím ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1 tr. ř.

Uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podle státního zástupce sice odpovídají námitky obviněného, jestliže tvrdil nenaplnění skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. po stránce objektivní, avšak tyto argumenty jsou zjevně neopodstatněné. Skutečnost, že příslušné trestní oznámení podal toliko poškozený M. H., je irelevantní, neboť násilí, pohrůžka násilí či pohrůžka jiné těžké újmy ve smyslu § 235 odst. 1 tr. zák. nemusí nutně směřovat přímo vůči donucované osobě, ale i proti komukoliv jinému. Ke stažení trestního oznámení podaného poškozeným M. H. tedy bylo možno jmenovaného nutit jak pohrůžkou násilí přímo vůči jeho osobě, tak i pohrůžkou násilí vůči poškozenému T. H. Doplnil, že za situace, kdy obviněný oběma poškozeným vyhrožoval též tím, že na ně pošle lidi, kteří je dobijí, se dovolatel nemohl dovolávat ani fyzické převahy poškozených nad jeho osobou.

Na základě uvedených skutečností státní zástupce navrhl Nejvyššímu soudu podané dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Zároveň navrhl, aby Nejvyšší soud učinil navrhované rozhodnutí v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, přičemž souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí dovolacího soudu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje obligatorní náležitosti obsahu dovolání stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Pokud jde o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod ovšem nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.

Z formulace tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že dovolací důvod obsažený v § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. předpokládá splnění dvou kumulativně stanovených podmínek:

a) ve věci rozhodl vyloučený orgán a

b) tato okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.

Jak vyplývá z podaného dovolání, obviněný uplatnil tento dovolací důvod v přesvědčení, že soudkyně Mgr. P. H., jež rozhodovala v jeho trestní věci v prvním stupni, byla podjatá. Důvod podjatosti přitom dovozoval z toho, že tato soudkyně měla hovořit po odročení hlavního líčení dne 21. 3. 2006 bez jeho přítomnosti s poškozenými M. a T. H. a sdělit jim, čeho se bude týkat jejich dodatečný výslech.

K takto vznesené námitce je především třeba uvést, že zákon vylučuje z vykonávání úkonů trestního řízení ten orgán činný v trestním řízení, u něhož lze mít pochybnosti o jeho nepodjatosti z důvodů taxativně vyjmenovaných v ustanovení § 30 tr. ř. Pokud byly provedeny úkony trestního řízení vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení, a proto k nim orgán, který činí rozhodnutí, nesmí v žádném směru přihlížet.

Podle § 30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.

Podle § 30 odst. 2 tr. ř. soudce nebo přísedící je dále vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného. Po podání obžaloby je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba.

Podle § 31 odst. 1 tr. ř. platí, že o vyloučení z důvodů uvedených v ustanovení § 30 tr. ř. rozhodne orgán, kterého se tyto důvody týkají, a to i bez návrhu. O vyloučení soudce nebo přísedícího, pokud rozhodují v senátě, rozhodne tento senát.

Nejvyšší soud dovodil, že v posuzované věci nelze hovořit o tom, že by výše uvedené námitky obviněného mohly založit aplikaci citovaných zákonných ustanovení vztahujících se k vyloučení orgánu činného v trestním řízení pro jeho podjatost.

Podle ustálené judikatury platí, že poměr vyloučené osoby k věci, či osobám, jichž se úkon přímo dotýká, musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybností o schopnosti této osoby v tomto případě soudkyně přistupovat k věci a k úkonům jí se týkajícím objektivně (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001). Nemůže proto postačovat poměr abstraktního rázu, který se promítá v právním názoru a z něj vycházejícímu přístupu k projednávané věci, protože nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný právní názor na projednávanou věc. (srov. přiměřeně rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek č. 13/2002 T 339.). A právě o takovou situaci se se zřetelem ke konkrétním námitkám obsaženým v dovolání obviněného v této trestní věci jednalo.

Nelze přehlédnout, že obviněný v podstatě opakoval své námitky z předchozích stadií řízení, s nimiž se soud prvního stupně náležitě vypořádal a přihlédl ke všem skutečnostem, které byly pro spolehlivé posouzení otázky případné podjatosti soudkyně Mgr. P. H. podstatné:

V časové řadě prvním rozhodnutím, v němž bylo v tomto směru reagováno na námitky obviněného týkající se podjatosti jmenované soudkyně, bylo usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 13. 3. 2006, sp. zn. 4 T 222/2005 (č. l. 494 až 496), v němž označený soud dospěl k závěru, že podle § 31 odst. 1 tr. ř. není senát složený z předsedkyně senátu Mgr. P. H. a přísedících Z. B. a V. H. vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v předmětné trestní věci. V odůvodnění tohoto usnesení soud zejména zmínil, že neshledal žádné pochybnosti, které by členy uvedeného senátu vylučovaly z vykonávání úkonů předmětného trestního řízení pro poměr k projednávané věci nebo k osobě, jíž se úkon přímo dotýká, neboť obviněného znají pouze jako osobu, proti níž bylo právě vedeno trestní stíhání, a žádný vztah nemají ani k obhájci obviněného, státnímu zástupci či k osobám poškozeným.

O stížnosti obviněného, již podal proti tomuto usnesení, rozhodl Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, v neveřejném zasedání konaném dne 26. 4. 2006 tak, že ji usnesením sp. zn. 55 To 186/2006 podle § 148 odst. 1 písm. b) tr. ř. zamítl jako podanou opožděně.

Dalším rozhodnutím v tomto směru bylo usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 23. 5. 2006, sp. zn. 4 T 222/2005, jímž tento soud k další stížnosti obviněného opět rozhodl, že podle § 30 odst. 1 a § 31 odst. 1 tr. ř. není předsedkyně senátu Mgr. P. H. vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení v uvedené trestní věci. Své stanovisko tento soud odůvodnil nad rámec argumentace zmíněné v předchozím usnesení tím, že jmenovaná soudkyně řešila s poškozeným M. H. toliko otázku svědečného, neboť tento poškozený uvedl, že pobývá a pracuje v cizině. Dále tento soud poukázal na četný počet dosavadních výpovědí obou poškozených s tím, že pokud soudkyně k dotazu poškozeného M. H. sdělila, že jeho dodatečná výpověď se již nebude týkat opakování jeho předchozích výpovědí, nelze z tohoto postupu dovozovat žádný její vztah k tomuto poškozenému, nehledě na to, že zaměření dalších výslechů poškozených vyplynulo z dosavadního vedení dokazování při hlavním líčení, jemuž byli obviněný i jeho obhájce osobně přítomni.

Rovněž stížnost obviněného proti tomuto usnesení Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 55 To 349/2006, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl a v odůvodnění v plném rozsahu odkázal na argumenty soudu prvního stupně, s nimiž se zcela ztotožnil.

Nejvyšší soud nemá důvod citované závěry soudů, jimiž se s těmito námitkami obviněného přesvědčivě vypořádaly, jakkoli zpochybňovat. Je totiž zcela mimo jakoukoli pochybnost, že z postupu jmenované soudkyně, hovořila-li s poškozenými M. a T. H. mimo hlavní líčení s tím, že jim měla sdělit předmět jejich dodatečného výslechu, nelze rozhodně dovozovat, že tato soudkyně byla pro poměr k projednávané věci či osobě, jíž se úkon přímo dotýká, vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení ve smyslu § 30 odst. 1, 2 tr. ř., jak ve svém dovolání naznačil obviněný, a tomuto jejímu kroku nelze přikládat širší význam, než ve skutečnosti měl.

V této spojitosti je třeba zdůraznit, že vyloučení orgánů činných v trestním řízení nemůže být založeno pouze na pochybnostech o jejich poměru k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nýbrž i na hmotně právním rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedly (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 15. 12. 1999, sp. zn. II. ÚS 475/99, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky ve svazku 16 pod č. 182). A vzhledem k tomu, že právě takový rozbor skutečností, které k pochybnostem obviněného o nestrannosti soudkyně Mgr. P. H. vedly, v podaném dovolání zcela absentuje, nemohl se Nejvyšší soud touto námitkou obviněného blížeji zaobírat.

Protože výše uvedené výhrady obviněného nebyly způsobilé vzbudit pochybnosti o nestrannosti soudkyně Mgr. P. H. pro rozhodování v předmětné trestní věci a nebyly tak objektivně splněny zákonné podmínky pro vyloučení této soudkyně pro vykonávání úkonů v trestním řízení podle § 30 odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání obviněného se v této části opíralo o námitky, které nebyly z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. uplatněny právně relevantním způsobem.

Dalším důvodem dovolání, na nějž obviněný ve svém podání odkázal, byl ten, který je obsažený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V mezích tohoto důvodu dovolání lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o hodnocení provedených důkazů a správnosti učiněných skutkových zjištění, což právě obviněný ve vztahu k citovanému dovolacímu důvodu v části svých námitek činí. V takovém případě nebyl ve skutečnosti (materiálně) uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který by se týkal nesprávného hmotně právního posouzení, tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení důkazů.

Z tohoto pohledu nemají hmotně právní charakter ty námitky obviněného, v jejichž rámci vyjádřil nesouhlas s rozsahem soudy provedeného dokazování a vytkl, že nebyl proveden žádný důkaz nasvědčující tomu, že věděl nebo mohl vědět o existenci příslušného trestního oznámení, nebo pokud měl za to, že se soudy nezaobíraly všemi skutečnostmi podstatnými pro závěr, že se přisouzeného skutku skutečně dopustil. Nejvyšší soud uzavřel, že takové námitky se rozhodně netýkají otázky tzv. právního posouzení skutku (jímž byl obviněný uznán vinným), ale naopak jde o námitky, které jsou právně irelevantní, neboť obsahově stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

S poukazem na zákonnou citaci ustanovení § 265a odst. 4 tr. ř. bylo třeba z hlediska řízení o dovolání označit za nepřípustnou argumentaci obviněného, jíž brojil proti rozsahu, přesvědčivosti a přezkoumatelnosti (zejména s ohledem na údajnou absenci hodnotících úvah soudu) odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně.

Pro rozpor s ustanovením § 265a odst. 1 tr. ř., podle kterého lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, jsou nepřípustné též výhrady obviněného směřující proti usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 10. 2. 2005, jež dovolatel považoval z důvodu nedostatečně precizního vymezení stíhaného skutku za nezákonné.

Protože obviněným vytýkané vady měly v této části výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních či nepřípustných, nikoliv hmotně právních, a dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle § 265b tr. ř. za relevantní, a současně se zřetelem k tomu, že námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).

Z hlediska podaného dovolání a napadeného rozsudku soudu druhého stupně jsou však významné dva okruhy otázek: zda v posuzovaném případě byl splněn předpoklad extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy, učiněnými skutkovými závěry soudů a následným právním hodnocením a zda byly naplněny veškeré zákonné znaky trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. Jelikož takové výhrady mohly deklarovaný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zakládat, zabýval se Nejvyšší soud dále otázkou, zda dovolání obviněného je v této části opodstatněné.

K námitkám obviněného, jejichž podstatou bylo tvrzení o extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a jejich následným hodnocením soudy, je třeba uvést, že ačkoliv obviněný na tento nesoulad ve svém podání výslovně poukázal, jeho argumenty, kterými toto své stanovisko podpořil, pro uvedený závěr nehovoří.

Příkrý nesoulad mezi skutkovým stavem a právními závěry soudu je namístě pouze tehdy, pokud by pochybnosti o správnosti zjištěného skutkového stavu byly takové intenzity, že by již nepřicházelo v úvahu přijetí právního závěru na jeho podkladě dovozeného, resp. kdy by rozhodnutí soudu svědčilo o možné libovůli v jeho rozhodování (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 248/2004). Tento předpoklad aplikace uvedeného zásahu však v daném případě naplněn nebyl. Založil-li obviněný svoji argumentaci v tomto směru toliko na tvrzení, že se soudy nevypořádaly s rozpory (a to jak rozpory vnitřními, tak vzájemnými) ve výpovědích poškozených M. a T. H. a že nevyhověly jeho návrhům na doplnění dokazování, zpochybnil tím opět rozsah provedeného dokazování a způsob, jakým soudy přistoupily k hodnocení provedených důkazů. Tato tvrzení sama o sobě nepostačují pro závěr, kdy by bylo možné usuzovat na extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními úvahami soudu.

Nejvyšší soud shledal, že soudy obou stupňů zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Stejně tak hodnocení provedených důkazů je v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu dostatečně zevrubné a poskytuje dostatečný podklad pro kontrolu správnosti skutkových zjištění, přičemž při provádění a hodnocení důkazů se soudy nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu.

K námitce obviněného stran neprovedení jím navrhovaných důkazů Nejvyšší soud konstatoval, že soud nemá povinnost provést všechny důkazy, které strana řízení navrhne, jestliže je rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů dostatečný; o uplatněných návrzích však soud musí rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, musí v odůvodnění svého rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Tomuto požadavku soud druhého stupně ve svém rozhodnutí dostál (str. 5 rozsudku), přičemž samotný nesouhlas obviněného se závěrem soudu o jeho vině nemůže v tomto směru sám o sobě založit odůvodněnost dovolání.

Jinými slovy řečeno, třebaže námitky obviněného v tomto rozsahu lze po stránce formální pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zahrnout, svou povahou se i zde jedná toliko o výhrady, jimiž obviněný primárně vyslovil nesouhlas s verzí skutkového děje, ke které dospěl v odůvodnění napadeného rozhodnutí soud druhého stupně, a jež uplatněný důvod dovolání po stránce věcné nenaplňují. Proto jim nelze přiznat opodstatnění.

V další části svých dovolacích námitek obviněný vytkl neexistenci znaků objektivní stránky trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. Podle jeho přesvědčení nebyla splněna podmínka reálnosti pohrůžky násilí vůči poškozeným (to s ohledem na jejich vzájemné vztahy s obviněným a na jejich fyzickou převahu) a soud chybně zahrnul mezi osoby, vůči nimž jeho útok směřoval, také poškozeného T. H., třebaže jmenovaný na obviněného trestní oznámení nepodal a nemohl tak být cílem jeho útoku.

K tomu je třeba nejprve v obecné rovině uvést, že trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl.

Objektem tohoto trestného činu je svobodné rozhodování člověka. Objektivní stránka záleží v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby něco konal, opomenul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy. Čin je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy a nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval.

Je-li Nejvyšší soud vázán skutkovým stavem, k němuž dospěl soud druhého stupně, pak je pro posouzení, zda obviněný trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. spáchal či nikoliv, rozhodující skutek uvedený ve výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně (v tzv. skutkové větě), případně rozvedený v jeho odůvodnění. Nepopiratelný význam však má i navazující tzv. právní věta výrokové části rozsudku.

Právě z této právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud považoval za naplněné ty znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že pachatel jiného pohrůžkou násilí nutil, aby něco konal.

Skutková část výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která spolehlivě vyjadřují zákonné znaky tohoto trestného činu.

Jednání obviněného je v odsuzujícím rozsudku v podstatě vymezeno tak, že dne 15. 12. 2004 v odpoledních hodinách přistoupil se slzným plynem v ruce k okolo jdoucím poškozeným M. a T. H. a vyhrožoval jim likvidací, zbitím, smrtí, ublížením na zdraví a že na ně pošle lidi, kteří je dobijí, nevezmou-li zpět podané trestní oznámení vůči jeho osobě ve věci šetřené Službou kriminální policie a vyšetřování pro trestný čin křivého obvinění podle § 174 odst. 1 tr. zák.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že z takto popsaných skutkových zjištění evidentně vyplývá, že veškeré zákonné předpoklady pro právní kvalifikaci jednání obviněného jako trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. byly v této trestní věci splněny a uvedené námitky obviněného nelze přijmout.

Obecně platí, že znak pohrůžky násilí zahrnuje jak pohrůžku bezprostředního násilí, tak pohrůžku násilí, které má být vykonáno nikoli ihned, ale teprve v bližší nebo vzdálenější budoucnosti.

Nejvyšší soud konstatoval, že předpoklad existence reálné pohrůžky násilí vůči poškozeným byl v posuzované věci bezezbytku dán a odpovídá mu zejména to zjištění soudu, podle něhož obviněný poškozeným vyhrožoval (vedle likvidace, zbitím, smrtí, ublížením na zdraví) tím, že na ně pošle lidi, kteří je dobijí . V tomto případě totiž obviněný nevyhrožoval tím, že použije vlastní fyzickou sílu k použití násilí vůči poškozeným (kde by bylo možno zvažovat jím tvrzenou fyzickou převahu na straně poškozených), ale výslovně uvedl, že zajistí třetí osoby, aby proti poškozeným použily násilí. Při zasazení této pohrůžky násilí do všech souvislostí, kdy mezi obviněným a oběma poškozenými ač byli všichni sourozenci dlouhodobě vládla vzájemná nevraživost a fyzické napadání, nebylo lze než dospět k závěru, že takto formulovaná pohrůžka násilí byla plně způsobilá vyvolat na straně poškozených důvodnou obavu o své zdraví a životy.

Jinými slovy, námitce obviněného stran nedostatku způsobilosti jeho pohrůžek adresovaných poškozeným vyvolat u těchto osob obavu z jejich uskutečnění by bylo možno do určité míry přisvědčit pouze tehdy, jestliže by jim obviněný vyhrožoval výlučně násilím ze strany své osoby. Jestliže jim však zároveň vyhrožoval tím, že na ně pošle lidi, kteří je dobijí , pak se fyzické převahy poškozených nad obviněným dovolávat nelze.

Stejně tak Nejvyšší soud neshledal žádného pochybení soudu ani pokud jde o obviněným namítané nesprávné vymezení osob, vůči nimž jeho útok směřoval, neboť podle soudní judikatury pohrůžka násilí nemusí směřovat přímo proti napadenému.

V tomto případě to znamená, že ke stažení předmětného trestního oznámení podaného poškozeným M. H. bylo možno tohoto poškozeného nutit jak pohrůžkou násilí směřující přímo vůči jeho osobě, tak i pohrůžkou násilí vůči poškozenému T. H., který je jeho bratrem a který byl jednání obviněného přítomen. Jak tedy výstižně uvedl státní zástupce, použití množného čísla v popisu skutku ( pokud nestáhnou trestní oznámení, které na něj podali ) je toliko gramatickou formální nesprávností, jež je v následující větě rozvedena a uvedena na pravou míru tím, že předmětné trestní oznámení podal toliko poškozený M. H. ( ... a to M. H. ve věci šetřené službou ).

Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud nemohl námitky obviněného L. H., které relevantně uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., akceptovat.

Nejvyšší soud z těchto důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. prosince 2006

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a