8 Tdo 148/2017
Datum rozhodnutí: 23.02.2017
Dotčené předpisy: § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, § 325 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, § 26 tr. zákoníku, § 2 odst. 5, 6 tr. ř., § 118 tr. zákoníku



8 Tdo 148/2017-27

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 2. 2017 o dovolání obviněného R. Š. (v jiné trestní věci), proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. 7 To 236/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 1 T 20/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. Š. odmítá .
Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 9. 3. 2015, sp. zn. 1 T 20/2014, byl obviněný R. Š. uznán vinným pod bodem 1) přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a v bodě 2) zločinem násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterých se dopustil skutky popsanými tak, že
ad 1) dne 22. 12. 2013 v době okolo 21.00 hod. ve vinárně Luna na M. n. v Ú., napadl poškozeného A. Z., tak, že na něj skočil, povalil na zem a mlátil ho pěstmi do hlavy a kopanci do různých částí těla, v důsledku čehož způsobil poškozenému tržnou ránu pod pravým okem a zranění pravého kolena,
a uvedeného jednání se dopustil, ačkoli byl odsouzen za trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zákona č. 140/1961 Sb. rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. 5 T 28/2008, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 6. 2012, sp. zn. 7 To 573/2011, k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu do 5. 6. 2014 a k peněžitému trestu ve výši 20.000 Kč,
2) dne 24. 2. 2014 okolo 23.10 hod. v podnapilém stavu na M. n. v Ú. nejprve slovně napadal policisty Policie České republiky, Obvodní oddělení Litoměřice, policejní stanice Ú., pprap. P. H., prap. L. P., kteří byli ve službě ve služebním stejnokroji tzv. čerňákách a řádně označeni, a rovněž i policisty Policie České republiky, Služby kriminální policie a vyšetřování, Územního odboru Litoměřice, por. Bc. P. P. a nprap. P. V., kteří obviněnému řádně prokázali svou příslušnost k Policii České republiky služebním průkazem, tak, že jim vulgárně nadával výrazy čuráci a mrdky a vyhrožoval tím, že je všechny sundá a por. Bc. P. P. ukopne hlavu, i když je policajt , načež přistoupil k por. Bc. P. P. a s nadávkami a slovy já tě zabiju jej nejméně dvakrát zatlačil sevřenými pěstmi do hrudi a tlakem ho odstrčil, ale policista neupadl. Po opakovaných výzvách Jménem zákona , aby svého jednání zanechal, se obviněný dal na útěk do ulice 1. Máje, kde bydlí, a vešel do domu a zamkl. Když policisté P. H. a L. P. odcházeli z ulice M. v domnění, že jednání obviněného skončilo, tak obviněný vyběhl znovu z domu ven, běžel proti policistům s napřaženýma rukama nad hlavou, ve kterých držel tyč (později zjištěnou násadu od smetáku), přičemž na policisty křičel, že je rozseká. Ti ho na svou obranu včas zpacifikovali za užití donucovacích prostředků, hmatů a chvatů, a na místě zadrželi podle § 76 odst. 1 tr. ř., přitom ke zranění policistů a škodě na majetku nedošlo.

2. Za tyto trestné činy byl obviněný R. Š. odsouzen podle § 325 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.

3. Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací usnesením ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. 7 To 236/2015, odvolání obviněného podané proti shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
4. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, jímž vytýkal, že soudy závěry o jeho vině založily na extrémním nesouladu, a proto přezkoumávaná rozhodnutí spočívají na nesprávném právní posouzení skutků, jimiž byl pod body 1) a 2) uznán vinným. Nesprávné hmotněprávní posouzení, na které obviněný poukázal, shledal v rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními a vytýkal i nesoulad popsaných skutkových zjištění a provedených důkazů. Obviněný za příčinu extrémního nesouladu považoval porušení základních lidských práv a svobod ve vztahu k řádnému a spravedlivému procesu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina ), a též i konkrétně citovaných článků 1 odst. 1, 2, 3; článku 3; 4; 10 odst. 1; 95 odst. 1; 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen Ústava ), a článků 1, 2, 8, 36, 37, 39 a 40 odst. 2 Listiny, a článků 5 odst. 1 písm. a); článku 6 odst. 1, 2 a článku 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále § 1 odst. 1, § 2 odst. 2, 4, 5, 6, § 89 odst. 3, § 101 odst. 3 a § 125 odst. 1 tr. ř. a § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, jimiž se podle jeho názoru soudy nižších stupňů v daném trestním řízení proti němu vedeném neřídily. 5. V důsledku uvedených porušení obviněný výroku o vině pod bodem 2) vytkl, že soudy dostatečně neobjasnily, která verze popisu události je pravdivá, zda policistů nebo jeho, když Policie České republiky ani soudy neprojevily vůli ztotožnit a předvolat nestranné svědky. Nebylo rovněž zjištěno, jak probíhal incident u kostela, ani následném pokračování situace cestou k jeho bydlišti a u místa bydliště, ani jaké ústní výhrůžky vůči policistům činil a zda je bylo možné s ohledem na jeho ovlivnění alkoholem brát vážně, zda se chopil koštěte za účelem své obrany nebo útoku, jak a kdy vznikla jeho zranění, a do jaké míry u něj zjištěná hladina 2.82 g/kg alkoholu v krvi ovlivnila jeho jednání, zda jsou učiněné výpovědi věrohodné či nikoli.

6. Za nedostatek obviněný označil, že vůči němu nebyla respektována zásada presumpce neviny , rozhodnuto bylo v jeho neprospěch s ohledem na jeho dřívější odsouzení a rovněž na to, že poškozenými byli policisté. Byly tak upřednostňovány důkazy svědčící v jeho neprospěch, zatímco ty, které mohly svědčit v jeho prospěch, vyhledány nebyly a návrhy na jejich provedení soudy zamítaly. Obviněný rovněž vytkl, že soudy nezdůvodnily, proč výpovědi všech čtyř policistů považovaly za věrohodné, když proti jejich tvrzení stojí jeho odlišná výpověď, a pominuly, že se jednalo o kolegy, kteří se mezi sebou navzájem velmi dobře znali. Nezkoumaly jejich nezainteresovanost a nestrannost a přehlížely rozpory v nejen v jejich výpovědích, ale i dalších svědků, a nezvážily, že na náměstí v nočních klidných hodinách by vše bylo slyšet.

7. Podle obviněného soudy pochybily i v tom, že se nezabývaly otázkou, jak a kdy vznikla jeho zranění popsaná v lékařské zprávě MUDr. E. V. ze dne 28. 2. 2014, doplněná fotodokumentací, a že odvolací soud odmítl jeho návrh na doplnění dokazování jednak přibráním znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, za účelem objasnění, jakým způsobem u něj mohla uvedená zranění vzniknout, zda se tak stalo jednáním policistů, jednak výslechem svědkyně K. N., která měla vidět incident popsaný pod bodem 2).

8. Výhrady obviněného směřovaly i proti závěru soudů, že užil násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby a že předmětné plastové koště použil jako zbraň vůči policistům s úmyslem na ně zaútočit pro výkon jejich pravomoci. S tímto závěrem se obviněný neztotožnil proto, že podle znaleckého posudku MUDr. Kláry Semerádové, Ph.D., byla jeho schopnost ovládat své jednání podstatnou měrou narušena.

9. Ohledně skutku pod bodem 2) obviněný shrnul, že soudy obou stupňů odmítly náležitě zjistit skutkový stav věci bez důvodných pochybností, spokojily se s nedostatečným prokázáním viny obviněného, důkazy nehodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Závěry v napadených rozhodnutích ani logicky a přesvědčivě nevysvětlily, když navíc odmítly provést obviněným navržené důkazy svědčící v jeho prospěch.

10. Ke skutku popsanému pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně obviněný namítal, že nebylo prokázáno, že by do poškozeného A. Z. kopal, neboť podle výsledků provedeného dokazování tento poškozený nevypovídal zcela pravdivě. Soudy obviněného uznaly nesprávně vinným přečinem, aniž by braly do úvahy jeho částečné doznání, které s ostatními okolnostmi svědčícími v jeho prospěch měly vyhodnotit tak, že šlo o přestupek, a nikoli trestný čin. 11. Ze všech uvedených důvodů obviněný proti výroku o vině namítl, že nebylo prokázáno, že by naplnil skutkovou podstatu přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a zločinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. 12. Obviněný brojil i proti výroku o trestu, a to zejména s ohledem na okolnosti, za nichž mělo dojít ke spáchání předmětných skutků. Při absenci jakýchkoli zranění policistů, jakož i pro pochybnosti o přesvědčivosti důkazů svědčících v neprospěch obviněného zejména u skutku pod bodem 2), považoval uložený trest za nepřiměřeně přísný.

13. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

14. Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného v opise doručeno dne 6. 1. 2017 k vyjádření podle § 265h odst. 2 tr. ř., prostřednictvím u něj působícího státního zástupce Nejvyššímu soudu sdělilo, že po seznámení se s jeho obsahem i obsahem napadených rozhodnutí se k němu nebude věcně vyjadřovat.
III. Přípustnost a další podmínky dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále zkoumal, zda dovolání obsahuje takové výhrady, které naplňují označený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože dovolání, jakožto mimořádný opravný prostředek, je vymezeno zákonem taxativně určenými důvody, a proto jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z nich mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání.

16. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným (srov. usnesení Nejvyššího sudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006, seš. 27, č. T 912).

17. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].

18. Správnost právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu Nejvyšší soud posuzuje na podkladě skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž jimi učiněná skutková zjištění zásadně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Tato zákonná podmínka je spojena s požadavkem, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu zásadně nestačí pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). 19. Uvedené zásady jsou však limitovány případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v tehdy je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. V takovém případě jde o výjimku ze shora vymezených obecných zásad představovanou zjištěním extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle kterých mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)].
IV. K námitkám obviněného
20. Nejvyšší soud s ohledem na takto vymezená hlediska posuzoval, zda dovolání obviněného opřené o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a směřující proti výroku o vině, jímž vytýkal ve vztahu ke skutku pod bodem 2) nesprávná skutková zjištění, nevěrohodnost slyšených svědků, neprovedení všech navržených důkazů, nebo u skutku pod bodem 1) uváděl, že do poškozeného nekopal, a proto se nemělo jednat o trestný čin, ale jen o přestupek, je učiněno v souladu s tímto označeným důvodem. V této části obviněný označený dovolací důvod nenaplnil, protože zásadně brojil proti skutkovým závěrům, eventuálně na základě vlastních tvrzení dovozoval skutkové okolnosti odlišné od těch, k nimž na podkladě výsledků provedeného dokazování soudy dospěly, a na jejich podkladě tvrdil, že je použitá právní kvalifikace nesprávná, a to jak u skutku pod bodem 1), tak i 2). I přesto, že jsou tyto výhrady uplatněny mimo zákonné vymezení uvedeného dovolacího důvodu, Nejvyšší soud nad jeho rámec, v intencích judikatury Ústavního soudu posuzoval, zda v procesních postupech byla dodržena pravidla spravedlivého procesu. a) K námitkám proti nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu
21. Ke skutku pod bodem 1) obviněný vytýkal, že nebylo prokázáno, že by poškozeného A. Z. kopal, a že tento poškozený nevypovídal zcela pravdivě. Vzhledem k těmto námitkám se obviněný domáhal, aby uvedený čin byl posouzen jako přestupek. 22. K tomuto požadavku, jak již bylo výše naznačeno, je třeba uvést, že jde prvotně o výhrady založené na jiných skutkových okolnostech, protože podle popsaných zjištění vzal soud prvního stupně za prokázané, že obviněný fyzicky napadl poškozeného A. Z. tak, že na něj skočil, povalil na zem a mlátil ho pěstmi do hlavy a kopanci do různých částí těla . Dovolatelovo tvrzení o tom, že poškozeného nekopal, s uvedeným skutkovým stavem nekoresponduje, a nemůže se proto o ně opírat žádný právní závěr, neboť pouze soudem vymezený skutek mohl být obviněným brán do úvahy pro výhrady proti právní kvalifikaci na něm vystavěné. Obviněný však svými námitkami tato skutková zjištění zpochybnil, protože kopání popíral, ačkoli další ve výroku o vině uvedené jednání doznal.

23. Nejvyšší soud přitom z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí zjistil, že soudy uvedené skutkové závěry učinily na podkladě dokazování provedeného v rozsahu dostatečném pro řádné, spolehlivé a úplné objasnění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti. 24. Vedle částečného doznání obviněného a výpovědi samotného poškozeného vycházely soudy pro skutkové závěry zejména ze svědectví I. P. a L. P., které byly incidentu v baru osobně přítomny a jeho průběh popsaly v zásadě shodně jako poškozený, s výjimkou kopání nohou do těla poškozeného, jež však, jak vysvětlil k obdobným výhradám obviněného soud druhého stupně v odůvodnění svého usnesení, nemusely tyto svědkyně postřehnout. Zjištěná a popsaná zranění poškozeného přitom s průběhem skutku korespondují a byla doložena též lékařskou zprávou z ošetření poškozeného dne 22. 12. 2013 a rovněž odborným vyjádřením MUDr. P. V. ze dne 17. 3. 2014. Protože soudy dospěly k závěru, že výpovědi poškozeného se z valné části shodují s výpověďmi obou svědkyň, vyhodnotily výpověď poškozeného jako věrohodnou, bez zjevné snahy obviněnému jakkoli uškodit. V návaznosti na to odvolací soud nevyhověl návrhu obviněného na zpracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, neboť tento důkaz pokládal s ohledem na výsledky dosavadního dokazování za nadbytečný (viz strany 3 až 6 rozsudku soudu prvního stupně a strany 3 až 4 usnesení odvolacího soudu). 25. Při závěru o správnosti skutkových zjištění v bodě 1) lze jen pro úplnost k požadavku obviněného na to, aby v jím spáchaném činu byl spatřován přestupek, uvést, že jde o požadavek, kterému nebylo možné vyhovět, protože soudy škodlivost činu, jejž obviněný spáchal, posuzovaly mimo jiné i z hlediska zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku a při respektu k ní správně posoudily, že jde o jednání, které se vyznačuje vyšší mírou škodlivosti předpokládanou u přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Tento přečin spáchá ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu, průběh nebo zakončení organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí, a spáchá takový čin opětovně.

26. V posuzované věci obviněný na poškozeného útočil fyzicky různými mechanizmy, když na něj skočil, povalil na zem, mlátil pěstmi do hlavy a kopanci do různých částí těla . Tento jeho čin byl tedy veden poměrně velkou intenzitou, což je okolnost významná pro stanovení jeho škodlivosti, která se projevila i tím, že tyto útoky měly nepříznivý dopad na zdraví poškozeného, jenž utrpěl újmu na zdraví v podobě tržné rány pod pravým okem a zranění pravého kolena, byť nikoliv v rozsahu, jak je chápán ustanovením § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Ačkoli následky u poškozeného nedosáhly újmy na zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku o ublížení na zdraví [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1449/2015 (uveřejněné pod č. 27/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)], přesto jej v běžném způsobu života na krátkou dobu ovlivnily. Za podstatné je třeba považovat i to, že obviněný uvedeným činem naplnil i kvalifikační znak podle § 358 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, protože se tohoto činu dopustil opětovně, neboť pro obdobný čin byl již v minulosti odsouzen, což je okolnost, která škodlivost činu též zvyšuje.

27. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud přisvědčil závěrům soudů obou stupňů, jestliže v činu pod bodem 1) shledaly po všech stánkách naplněné znaky přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. 28. Vůči skutku pod bodem 2) obviněný v rozporu s citovaným dovolacím důvodem namítal rovněž v návaznosti na nevěrohodnost slyšených svědků a neprovedení všech navržených důkazů nesprávnost učiněných skutkových zjištění. I v tomto případě obviněný primárně zpochybňoval věrohodnost výpovědí dotčených policistů a prosazoval svoji vlastní výpověď, anebo brojil proti přehlížení, zamítání či opomíjení důkazů navržených obhajobou, zejména výslechu svědkyně K. N. a znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství či se domáhal aplikace principu presumpce neviny a in dubio pro reo , anebo poukazoval na extrémní nesoulad.

29. Přestože takto formulované námitky vůči skutku v bodě 2) výroku o vině odsuzujícího rozsudku směřují zejména proti procesním postupům stanoveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., Nejvyšší soud se zřetelem na vyloučení vad, které by se mohly dotýkat spravedlivého procesu, připomíná, že zejména soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném k řádnému a spolehlivému objasnění všech skutkových okolností. Za tím účelem vyslechl vedle obviněného, u nějž konfrontoval a pečlivě posuzoval jeho výpovědi učiněné v přípravném řízení a posléze v řízení před soudem, především poškozené policisty P. H., L. P., P. P. a P. V., dále svědky J. H. a M. K., znalkyni MUDr. Kláru Semerádovou, Ph.D., a provedl důkaz i listinami za podmínek § 211 odst. 3 písm. a) tr. ř. Všechny důkazy následně hodnotil jednotlivě i v jejich vzájemném souhrnu podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu, což koresponduje se zákonnými požadavky zakotvenými v § 2 odst. 6 tr. ř. Soud prvního stupně obviněným tvrzené skutečnosti nepominul, ale hodnotil je s ohledem na všechny provedené důkazy, a zcela logicky vysvětlil, z jakých důvodů jeho obhajobu, případně i výpovědi některých slyšených svědků (M. K.) nepovažoval za věrohodné. Současně vyložil i to, z jakých důvodů jiným svědeckým výpovědím uvěřil (zejména výpovědi všech čtyř policistů a svědka J. H.), a to s odkazem i na další důkazy svědčící o správnosti na jejich základě učiněného skutkového zjištění. Konkrétní údaje a informace podávající se z provedených důkazů ve vztahu ke skutku soud prvního stupně uvedl na stranách 6 až 9, 10 až 12 cit. rozsudku, argumenty a úvahy týkající se na jejich základě učiněných skutkových zjištění pak rozvedl na stranách 9 až 10, 12 tohoto rozsudku. Správnost jeho procesních postupů a na nich učiněných skutkových i právních závěrů následně potvrdil také odvolací soud, přezkoumávající rozsudek soudu prvního stupně k obdobným výhradám obviněného (viz č. l. 232 verte, 238, 242, 243, 247, 253), jenž sám za podmínek § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. přistoupil k doplnění dokazování (viz č. l. 297 verte).

30. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud neshledal v postupu soudů nižších stupňů žádné podstatné nedostatky ani vady, které by svědčily o nedodržení zásad vztahujících se k řádnému objasnění věci bez důvodných pochybností. Lze proto uzavřít, že jimi učiněné skutkové závěry vztahující se k bodu 1) i bodu 2) neobsahují žádné obviněným vytýkané, ale ani jiné nedostatky nebo vady, tzv. opomenuté důkazy nevyjímaje. Oba soudy nižších stupňů věnovaly potřebnou pozornost všem rozhodným okolnostem a důsledně všechny provedené důkazy hodnotily (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Tento postup koresponduje i s tím, že, trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12). Je třeba též zdůraznit, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, čemuž soudy v posuzované věci dostály, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností. V této souvislosti je vhodné zmínit, že hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější, které ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější, apod. provádí zásadně obecné soudy, které jsou k tomu díky závaznosti zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilé [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15]. Obecné soudy nejsou povinny provádět všechny navrhované důkazy, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; soudy jsou však vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, že důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek a že odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09 (N 133/66 SbNU 77)].

31. Obviněnému nebylo možné přisvědčit ani v požadavku na uplatnění zásady in dubio pro reo , protože soudy při existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy splnily svou povinnost zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě, a poté v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti. Z výše uvedených skutečností plyne, že nedošlo k porušení presumpce neviny, protože obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlil, proč výpovědi některých svědků uvěřil a výpovědi obviněného nikoli. Případné rozpory ve výpovědích překlenul v rámci hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09 (U 6/66 SbNU 441)]. 32. Nejvyšší soud z uvedených důvodů neshledal v procesním postupu žádné známky libovůle nebo snahy soudů vyhnout se plnění svých povinností a nejedná se ani o nedostatky namítané v dovolání, nebo o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která by v žádném smyslu nevyplývala z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)]. Při tomto zjištění Nejvyšší soud mohl dále přezkoumávat důvodnost výhrad obviněného obsahově korespondujících s uplatněným dovolacím důvodem podle těch skutkových okolností, k nimž soudy dospěly na základě výsledků provedeného dokazování, na základě shora vymezených ústavně zaručených zásad.
b) K námitkám proti subjektivní stránce

33. Nejvyšší soud shledal, že obviněný v části dovolání proti skutku pod bodem 2) dovolacímu důvodu dostál, neboť jím brojil proti závěrům o naplnění úmyslu působit na výkon pravomoci jmenovaných policistů jako úředních osob, a tom, že k tomuto činu došlo se zbraní . Vzhledem k tomu, že tyto výhrady směřují proti hmotněprávnímu posouzení, Nejvyšší soud z jejich podnětu zkoumal, zda jsou opodstatněné. 34. Zločinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl obviněný v případě skutku pospaného v bodě 2) rozsudku soudu prvního stupně uznán vinným, se dopustí, kdo užije násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby, a spáchá tento čin se zbraní. 35. Násilím se v obecné rovině rozumí použití fyzické síly k působení na vůli člověka s cílem překonat kladený odpor nebo očekávaný odpor anebo mu zamezit. Násilí může směřovat proti člověku, a to jak proti člověku, jehož odpor má být překonán, nebo jehož odporu chce pachatel zamezit. K naplnění znaku násilí se nevyžaduje, aby pachatel způsobil újmu na zdraví. 36. Po subjektivní stránce se u tohoto trestného činu vyžaduje úmysl přímý [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], neboť pachatel jedná s cílem působit na výkon pravomoci úřední osoby tak, aby napadená úřední osoba buď svou pravomoc vůbec nevykonala, nebo ji vykonala jinak, než ji zamýšlela vykonat předtím, než došlo k použití násilí, anebo jedná úmyslně pro výkon pravomoci úřední osoby (viz § 127 tr. zákoníku). 37. Podle skutku popsaného v bodě 2) obviněný napadal příslušníky Policie České republiky, kteří byli oděni ve služebních stejnokrojích a řádně se také obviněnému prokázali. Obviněný jim nejprve vulgárně nadával a vyhrožoval tím, že je všechny sundá , jednomu řekl, že mu ukopne hlavu, i když je policajt , a se slovy já tě zabiju jej nejméně dvakrát zatlačil sevřenými pěstmi do hrudi a tlakem ho odstrčil. Ve vztahu k subjektivní stránce soud prvního stupně poté, co u obviněného neshledal ani nedostatek příčetnosti, uzavřel, že obviněný v době spáchání činu věděl, že útočí na policisty, kteří plnili služební povinnosti podle zákona o Policii České republiky, a tudíž požívají také zvláštní ochrany jako úřední osoby, s čímž se ztotožnil i odvolací soud (viz strany 12 rozsudku soudu prvního stupně a 6 usnesení odvolacího soudu). 38. K těmto jinak správným závěrům Nejvyšší soud považuje za vhodné doplnit, že pokud obviněný jednal způsobem v bodě 2) popsaným, věděl, že jeho jednání směřuje proti zákroku policejních orgánů a věděl, že tak činí pro výkon jejich pravomoci, kterou vůči němu v té době uplatňovali. Jeho jednání spočívalo sice ve slovních projevech, ale tím, že v dané situaci tlačil sevřenými dlaněmi do stojícího policisty, vůči němu použil fyzické síly a naplnil tak znak násilí, jak má tato skutková podstata na mysli [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 1966, sp. zn. 1 Tz 95/65 (uveřejněné pod č. 22/1966 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Z popsaného průběhu události plyne, že obviněný zcela záměrně ve snaze zamezit úředním osobám ve výkonu jejich pravomoci, vědomě a chtěně užil násilí, aby jim v tomto zákroku proti němu zabránil. Jeho násilí se proto stalo prostředkem působení na výkon jejich pravomoci jakožto úředních osob. Tím po subjektivní stránce užil násilí, v přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a působil na výkon pravomoci úřední osoby, jak ustanovení v § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku předpokládá [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1966, sp. zn. 9 Tz 56/66 (uveřejněné pod č. 16/1967-II. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 1972, sp. zn. 4 To 47/71 (uveřejněné pod č. 48/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či ze dne 27. 11. 1979, K rozboru a zhodnocení postihu zneužívání pravomoci veřejného činitele (uveřejněné pod č. 19/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. 39. Pokud obviněný v této souvislosti zpochybňoval správnost závěrů o svém zavinění s ohledem na těžkou opilost, v níž se podle výsledků provedeného dokazování nacházel, je třeba zdůraznit, že zavinění vztahující se k subjektivní stránce a příčetnost jsou rozdílné a samostatné znaky skutkové podstaty, a proto je nutné se jimi zabývat odděleně. Jestliže soudy učinily správný závěr o zavinění obviněného, posuzovaly ho až poté, co shledaly, že obviněný byl v době činu příčetný. Z výsledků provedeného dokazování (srov. závěry znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Kláry Semerádové. Ph.D. ve znaleckém posudku na č. l. 27 až 42 spisu), vzaly za objasněné, že obviněný se činu pod bodem 2) dopustil ve zmenšené příčetnosti, protože jeho ovládací schopnosti byly sice v důsledku stavu těžké opilosti podstatně narušeny, avšak schopnost rozpoznat protiprávnost jednání byla zachovaná. Bylo zjištěno, že obviněný je sice osobou na alkoholu závislou, ale dobře zná účinky alkoholu na svou psychiku, nikdy se nepokusil pití alkoholu regulovat, do stavu opilosti se dostal sám, ač se mohl jeho požití zdržet, jelikož dobře ví, že po alkoholu je zvýšeně agresivní, hůře se ovládá a páchá trestnou činnost (č. l. 41 až 42, viz též strany 11 a 12 rozsudku soudu prvního stupně). Soudy z těchto důvodů dospěly k závěru o trestní odpovědnosti obviněného, protože nebylo z výsledků provedeného dozování prokázáno, že by jednal jako nepříčetná osoba (§ 26 tr. zákoníku). 40. Nejvyšší soud k těmto správným závěrům jen pro úplnost doplňuje, že podle § 26 tr. zákoníku je nepříčetnost definována jako stav, ve kterém někdo pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, a proto není za tento čin trestně odpovědný. Přitom postačuje, že chybí jedna z těchto schopností. V důsledku nedostatku rozpoznávací schopnosti pachatel není schopen rozpoznat, že jeho čin je protiprávní (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Nedostatek schopnosti určovací způsobuje, že pachatel není způsobilý ovládat své jednání. Pachatel si tedy uvědomuje protiprávnost činu, ale není způsobilý v konkrétním případě své jednání regulovat, tedy ovládnout. 41. Za nepříčetného se ve smyslu § 26 tr. zákoníku považuje pachatel, jenž pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho nebezpečnost pro společnost nebo ovládat své jednání. Duševní poruchou je zřetelná odchylka od stavu duševního zdraví a rovnováhy, kterým se rozumí stav úplné a sociální pohody, jako výslednice vnitřních (genetických) a vnějších (psychociálních a environmentálních) faktorů. >1< O nedostatek schopnosti rozpoznávací půjde i v tom případě, jestliže osoba, jejíž nepříčetnost posuzujeme, sice vnímala rozhodné skutečnosti ohledně svého činu, ale nebyla schopna vůbec pochopit protiprávnost činu, tedy jeho společenské souvislosti, jeho vlastní smysl a dopad (např. osoba trpící určitou psychózou dobře reprodukuje skutkové okolnosti svého činu, ale není schopna pochopit jeho protiprávnost, tedy že jde o čin nedovolený a v dané společnosti právem zakázaný). Nedostatek schopnosti určovací se spatřuje v tom, že osoba, jejíž nepříčetnost se posuzuje, není způsobilá ovládat své jednání. Nepříčetná osoba je tedy v takovém duševním stavu, že si sice uvědomuje protiprávnost svého činu, ale není způsobilá v konkrétním případě své jednání svými duševními schopnostmi regulovat, aby se ho přes vědomí protiprávnosti nedopustila, tedy není schopna své jednání ovládnout. Nedostatek schopnosti určovací nastane, pokud nedokáže ovládnout své jednání zcela, tedy jestliže je schopnost určovací zcela vymizelá, pokud jde jen o podstatné snížení schopnosti určovací, půjde o zmenšenou příčetnost. Zda jsou či nejsou dány u pachatele schopnosti rozpoznávací a určovací, je třeba posuzovat se zřetelem k povaze spáchaného trestného činu. Byl-li trestný čin spáchán pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky, jež je způsobilá nepříznivě ovlivnit psychiku člověka nebo jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti nebo sociální chování, je třeba posuzovat, v jakém stavu se obviněný nacházel před spácháním činu, za jakých okolností čin provedl (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2001, s. 371, 372). 42. V posuzované věci se obviněný odvolával na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, podle kterého u něj v době spáchání činu šlo o nedostatek schopnosti určovací, v jejímž důsledku nebyl způsobilý ovládat své jednání. Uvědomoval si tedy protiprávnost svého činu, ale nebyl způsobilý v konkrétním případě své jednání svými duševními schopnostmi regulovat tak, aby se jej nedopustil. 43. Z takto vyložených zásad je patrné, že při zkoumání trestní odpovědnosti pachatele za konkrétní čin nepostačuje jen to, že u obviněného bylo zjištěno vysoké množství požitého alkoholu či jiné návykové látky, ale toto požití musí u něj vyvolat stav nepříčetnosti ve smyslu § 26 tr. zákoníku, jak je shora definován. V projednávané věci však bylo prokázáno, že obviněný si stav těžké opilosti, v níž čin spáchal, přivodil tím, že i když znal účinky alkoholu na svůj organizmus, požil ho velké množství, které působilo na jeho psychiku tak, že nebyl zcela schopen své jednání ovládat, a tedy tato schopnost byla do velké míry narušena, nebyla však zcela vymizelá. Soudy proto navíc kromě závěrů znalkyně MUDr. Kláry Semerádové, Ph.D., zejména z průběhu činu a chování obviněného při něm zjistily, že u obviněného i přes jeho vysokou opilost nebyly shledány známky chování, které by svědčilo o tom, že by byl dezorientován. Nechoval se neadekvátně k probíhajícím událostem a nejednal zmateně nebo jinak nesmyslně. Naopak z jeho konkrétního chování bylo možné shledat, že byl orientovaný v místě i v čase, neboť věděl, proti komu a z jakých důvodů verbálně i fyzicky útočí. Z okolností činu i z chování obviněného po něm nic nesvědčí o takových projevech, které by byly v logickém rozporu s aktuální skutečností (např. zmatenost, bezcílnost či dezorientace). Naopak z jeho jednání je patrná cílenost a jasný záměr i důvody, proč čin spáchal, a význam má i to, že si většinu svého jednání i přes těžkou opilost vybavoval. 44. Na základě těchto skutečností Nejvyšší soud ve shodě se závěry soudů nižších stupňů shledal, že obviněný byl v době činu příčetným, byť zmenšeně i přesto, že se jej dopustil ve stavu silné, leč prosté opilosti, do níž se sám přivedl. Zcela důvodně byl proto uznán vinným zločinem násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, tedy nejen v jeho základní, ale i kvalifikované skutkové podstatě. 45. K výhradám obviněného o nesprávnosti závěru o naplnění kvalifikačního znaku se zbraní podle § 325 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, je třeba uvést, že trestný čin je spáchán se zbraní podle § 118 tr. zákoníku, jestliže pachatel užije zbraně k útoku, k překonání nebo zamezení odporu anebo jestliže ji k tomu účelu má u sebe; zbraní se tu rozumí, pokud z jednotlivého ustanovení trestního zákona nevyplývá něco jiného, cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším. Jde tedy nejen o zbraň v technickém slova smyslu (např. střelná zbraň, sečná zbraň jako šavle, bodná zbraň jako kord), ale i o jakýkoli předmět způsobilý přivodit zranění. V konkrétním případě to může být kámen, železná tyč, vidle, silný klacek, tzv. kasr (aerosolový rozprašovač se slzným plynem). Zbraní může být i motorové vozidlo [srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 3 Tdo 1312/2012 (uveřejněné pod č. 39/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení ze dne 23. 6. 2016, sp. zn. 8 Tdo 751/2016, aj.]. 46. V případě činu pod bodem 2) se obviněný útoku proti policistovi dopustil násadou od smetáku, s níž vyběhl z domu a křičel na policisty, že je rozseká. Lze jen dodat, že tak činil poté, co jeho prvotní užité násilí vůči nim bylo zdánlivě ukončeno jeho odchodem do domu, z něhož s násadou proti nim vyběhl, a poté, co jej policisté opakovaně vyzývali jménem zákona , aby svého jednání zanechal. 47. Soudy správně uvedené jednání obviněného i nástroj, jejž ke svému činu užil, posoudily tak, že byl naplněn uvedený znak kvalifikované skutkové podstaty vymezené v odstavci 2 písm. a) § 325 tr. zákoníku, poněvadž násada od smetáku s níž obviněný proti policistům běžel spolu se slovy, jež v této souvislosti užil, mu sloužila jako zbraň, jíž chtěl působit proti policistům, kteří vůči němu vykonávali svou pravomoc, a tím svůj odpor vůči jejich zákroku učinit údernější. V dané situaci volil takový prostředek, který mu místní možnosti poskytly, a protože se jednalo o dům, v němž bydlel, byl s tím, že násadu v daném místě nalezne, obeznámen. Užil ji proto zcela záměrně právě pro uvedený účel, tj. k zamezení či překonání předpokládaného odporu dotčených policistů. Ze všech uvedených důvodů v posuzované věci násada od smetáku (tyč) naplňovala kritéria zbraně ve smyslu citovaných zákonných ustanovení. 48. Na základě všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud výhrady obviněného, jimiž brojil proti nesprávnosti použité právní kvalifikace v bodě 2), shledal nedůvodnými, protože závěr o tom, že obviněný naplnil po všech stránkách znaky skutkové podstaty trestného činu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl učiněn na podkladě správných skutkových zjištění i zákonem stanovených podmínek.
c) K výhradám proti nepřiměřenosti uloženého trestu
49. Obviněný proti výroku o trestu namítal výhradně jeho nepřiměřenost a přílišnou tvrdost. Takové námitky však není možné prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o nějž obviněný své dovolání opřel, uplatňovat, neboť tento důvod je určen jen k odstranění vad právní povahy. Pro nápravu vad ve vztahu k výroku o trestu slouží především důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který však v dovolání neuplatnil), jejž je však možné užít tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznám vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002 (uveřejněné pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)] . 50. Obviněný uvedené dovolací důvody obsahově relevantními výhradami nenaplnil, protože nevyhověl zásadám pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když brojil výhradně proti zhodnocení a posouzení skutečností rozhodných z hlediska obecných zásad určujících druh trestu (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 3 Tdo 257/2013, ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1580/2010, či ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1267/2013). 51. Pouze pro úplnost lze poznamenat, že Nejvyšší soud v posuzované věci neshledal žádný exces při ukládání trestu, neboť soudy zkoumaly podmínky rozhodné pro jeho vyměření, když podrobně uvedly veškeré okolnosti, které posuzovaly. Vysvětlily i úvahy, jimiž se při svém rozhodování řídily a na jejichž základě dospěly k závěru o nutnosti uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody (viz strany 12 a 13 rozsudku soudu prvního stupně a strany 6 a 7 napadeného usnesení odvolacího soudu). Tento způsob posouzení všech skutečností významných pro uložení trestu odnětí svobody co do jeho výše i nepodmíněnosti lze považovat za dostatečné zhodnocení všech potřebných hledisek [srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06 (N 62/45 SbNU 53)], ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12 (N 119/73 SbNU 827), a další, dostupné v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz ].

V. Závěr
52. Ze všech těchto důvodů, když Nejvyšší soud v projednávané trestní věci shledal, že soudy obou stupňů na základě zjištěných skutkových okolností řádně posoudily všechny významné procesní i právní otázky, a to i z hlediska obviněným vznesených námitek, dovolání obviněného jako celek neshledal opodstatněným. Vzhledem k tomu, že tento závěr mohl učinit na základě napadených rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž je patrné, že napadená rozhodnutí ani jim předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně 23. 2. 2017
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu


_______________________________________________________
Poznámky pod čarou jsou v textu odkazovány následovně: >číslo<

1) Srov. např. Raboch, J., Zvolský, P. a kol. Psychiatrie. 1. vyd. Praha: Galén, 2001, s. 18 a 146n.