8 Tdo 1478/2015
Datum rozhodnutí: 20.01.2016
Dotčené předpisy: § 173 odst. 1 tr. zákoník



8 Tdo 1478/2015-32

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 1. 2016 o dovolání obviněného R. P. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 4 To 85/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 4 T 167/2014, takto :

Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného R. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 4 T 167/2014, byl obviněný R. P. uznán vinným v bodě 1. přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, a v bodě 2. zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil skutky popsanými tak, že ad 1. v době kolem 12.30 hod. dne 7. 1. 2014 v B. na ulici L. u zadního vchodu do domu opakovaně vyhrožoval zastřelením poškozenému J. G., který vyšel z domu společně s J. O., bývalou přítelkyní obviněného, a za poškozeným se rozběhl, ten z obavy o svůj život a zdraví se před ním dal na útěk po ulici L., neboť se s ohledem na dřívější chování a jednání obviněného vůči němu a jeho současné přítelkyni J. O. mohl důvodně domnívat, že obviněný své výhrůžky uskuteční, zejména poté, co si obviněný sahal za oblečení, čímž budil dojem, že vytahuje zbraň, 2. v době kolem 12.30 hod. dne 7. 1. 2014 v B. na ulici L. poté, co zanechal pronásledování J. G., se vrátil k poškozené J. O., která stála na ulici L. a volala o pomoc, a začal ji tahat za ruku a přesvědčovat ji, aby s ním odešla, což nejdříve z obavy udělala, a společně šli k hlavní silnici, když si všiml, že hledá pomoc, upozornil ji, aby to nedělala, po chvíli ji chytil za ruku a odtáhl k trafice, a když začala volat o pomoc, násilím ji vzal do náručí a nesl ji k silnici, když se mu vysmekla, tahal ji za ruku a za vlasy, až upadla na zem, a začal na ni křičet, aby mu dala svůj mobilní telefon, a přitom se pokoušel jí strhnout kabelku, kterou měla křížem přes levé rameno, protože ji však pevně držela, nepodařilo se mu ji vytrhnout, přičemž stále křičel, aby mu dala telefon, a svého jednání zanechal až po zásahu kolemjedoucího řidiče, a z místa odešel, poškozené nic neodcizil.

Obviněný byl za tyto trestné činy a také za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 90 T 7/2014, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 5 To 132/2014, odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 90 T 7/2014, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 5 To 132/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla pokladu. Rozhodnuto bylo také o náhradě škody.

Obviněný byl mimo uvedené odsuzující části rozsudkem soudu prvního stupně podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek v citovaném rozsudku popsaný, v němž byl spatřován přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že ho spáchal obviněný. Též bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 4 To 85/2015, odvolání obviněného podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti tomuto usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, jež zaměřil výslovně pouze proti výroku o vině zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil skutkem popsaným pod bodem 2., a v té souvislosti i proti výroku o trestu. Poukázal na obsah dříve podaného odvolání s tím, že své důvody formuloval nyní obdobně, protože odvolací soud je téměř ignoroval a v odůvodnění napadeného usnesení se s nimi nevypořádal. K činu, pro který se řízení vede, obviněný uvedl, že se jednalo o konflikt mezi ním a poškozenou J. O., která odešla k čtyřproudé silnici, kde mezi nimi došlo k bouřlivější komunikaci, během níž poškozená chvíli seděla na chodníku u silnice, chvílemi vbíhala do silnice a on se ji pokoušel ze silnice odnést. Konflikt vyvrcholil přetahováním o kabelku poškozené, neboť obviněný chtěl mobilní telefon, avšak po verbálním zásahu svědka V. Š. svého jednání zanechal. Obviněný soudu vytkl, že nesprávně vyhodnotil skutkový stav a výpověď svědka V. Š., který uváděl, že několikrát projížděl kolem a viděl, že se něco děje, což si nedokázal přesněji vyhodnotit až do chvíle, než uviděl přetahování o kabelku, ovšem ani tehdy neviděl, že by se obviněný choval zvlášť agresivně.

Podle obviněného v popisu skutku nebyla přesně odlišena fáze, kdy měl čin od prostého konfliktu mezi ním a poškozenou vygradovat od fáze, kdy mělo dojít k naplnění znaků skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu loupeže, s tím, že se soud ani nezabýval intenzitou násilí, když ve výroku bylo dokonce uvedeno, že se jednalo o pohrůžku násilím, aniž však bylo zdůrazněno, v čem konkrétně měla spočívat. Soud se dostatečně nevypořádal ani s tím, o jaký mobilní telefon se mělo jednat a komu svědčilo vlastnické právo, ačkoli nebylo možné tuto skutečnost odbýt s poukazem na to, že poškozená mobilní telefon delší dobu užívala, neboť obviněný mohl tento telefon důvodně považovat za svůj a chtít jej nazpět, což by zakládalo možnost omylu. O zločin loupeže se podle obviněného nemůže jednat z důvodu nízké intenzity v popisu skutku nedostatečně vyjádřené použité pohrůžky násilí, která nebyla řádně specifikována, a nebyl k loupeži prokázán ani úmysl obviněného, když výpověď poškozené nelze považovat za věrohodnou. Uvedený čin v bodě 2. tak mohl být podle obviněného posouzen pouze jako výtržnictví.

V závěru dovolání obviněný z těchto důvodů navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí ve výroku o vině pod bodem 2. a ve výroku o trestu zrušil.

K podanému dovolání obviněného se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřilo Nejvyšší státní zastupitelství prostřednictvím u něj působícího státního zástupce, jenž konstatoval, že popis skutku uvedený ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně obsahuje konkrétní pohrůžky násilí v podobě křiku obviněného, aby mu poškozená vydala mobil. Obviněný však vzápětí přistoupil k samotnému násilí, když se pokoušel poškozené nejprve strhnout, a poté vytrhnout kabelku, což se mu pro odpor poškozené nepodařilo (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 842/2013, 7 Tdo 912/2013, 5 Tdo 45/2014 a další). Poukázal na nepříliš výstižné odůvodnění odvolacího soudu na straně 4 napadeného usnesení, který svou úvahu, že k pohrůžce stačí i konkludentní jednání , blíže nevysvětlil, avšak státní zástupce shrnul, že jednání obviněného spočívalo jak v pohrůžce bezprostředního násilí, tak i v užití takového násilí, a proto v tomto směru považoval právní větu rozsudku soudu prvního stupně za neúplnou. V uvedené nesprávnosti však neshledal významné pochybení a k namítané nízké intenzitě násilí s odkazem na uvedenou judikaturu uvedl, že intenzita i forma násilí byla i v posuzované věci zcela dostatečná, běžná a typická pro typ loupeže, který je přezkoumáván i v nyní posuzované věci. Státní zástupce z uvedených důvodů, když použitou právní kvalifikaci považoval za správnou, v této části považoval dovolání za zjevně neopodstatněné.

Ve vztahu k ostatním argumentům uvedeným v dovolání státní zástupce zmínil, že v nich obviněný jen nesouhlasil se soudy učiněnými skutkovými zjištěními, a proto jimi nebyl nejen uplatněný, ale ani žádný jiný z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1, 2 tr. ř. naplněn. Jelikož konkrétní důvody uvedené dovolatelem jsou dílem zjevně neopodstatněné, neboť právní posouzení skutku je správné, dílem zákonem stanoveným dovolacím důvodům vůbec neodpovídají, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání bylo zasláno k replice obhájci obviněného, který však Nejvyššímu soudu ve stanovené lhůtě, ani do dne konání neveřejného zasedání o dovolání své případné písemné stanovisko nezaslal.

Po přezkoumání formálních náležitostí dovolání Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

S ohledem na to, že dovolání může být relevantně podáno jen ze zákonem stanovených důvodů, Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda obviněný tento mimořádný opravný prostředek opřel o skutečnosti naplňující jím označený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jen na podkladě relevantně podaného dovolání lze napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobit věcnému přezkoumání.

Dovolání je možné podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho prostřednictvím je tudíž možné namítat buď mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení (srov. rozhodnutí č. 36/2004. s 299 Sb. rozh. tr.).

Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem [srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, či ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06]. V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud.

Zejména z těchto důvodů je Nejvyšší soud zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), aj.].

Zásah dovolacího soudu do soudy zjištěného skutkového stavu přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)], a pokud obviněný učinil extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu blíže srov. také například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05 (U 22/38 SbNU 579), nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451).

Na podkladě těchto zásad Nejvyšší soud posuzoval obviněným podané dovolání, z jehož obsahu shledal, že jen v části uvedeným hlediskům vyhověl, a to zejména pokud vytýkal nesprávnost právní kvalifikace činu v bodě 2. pro vady spočívající v nesprávnosti právní věty, v nedostatku pohrůžky bezprostředního násilí, anebo že poškozená mobil, jejž měla u sebe, nevlastnila. Ostatní námitky, jimiž obviněný brojil proti věrohodnosti poškozené nebo svědka V. Š., či sám jinak, než soudy zjistily, popisoval průběh konfliktu mezi ním a poškozenou, na označený ani jiným důvod dovolání nedopadají a Nejvyšší soud podle nich správnost napadených rozhodnutí posuzovat nemohl, protože obviněný jimi primárně vytýkal způsob, jakým byly okolnosti činu, kterým byl uznán vinným, prokázány, což jsou námitky dopadající na procesní pravidla zajišťující řádné dokazování podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř., a zásadně je nelze s označeným dovolacím důvodem spojovat, neboť se nejedná o hmotněprávní výhrady, k jejichž nápravě je uvedený dovolací důvod primárně určen.

I přesto, že uvedená část námitek obviněného, jimiž vytýkal nedostatky ve skutkových zjištěních, byla uplatněna mimo jím označený dovolací důvod, Nejvyšší soud nad rámec uvedených zásad pro úplnost zmiňuje, že z obsahu napadených rozhodnutí plyne, že soudy zajistily pro své rozhodnutí potřebné důkazy, které provedly zákonným způsobem a své skutkové závěry rozvedly v odůvodnění napadených rozhodnutí, čímž dostály svým povinnostem podle § 2 odst. 5, 6, § 120 a § 125 tr. ř. Jen pro úplnost lze zdůraznit, že soud prvního stupně předestřel poměrně podrobný popis a interpretaci jednání obviněného, jež založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Zvýšenou pozornost věnoval všem výpovědím svědků, konkrétně svědka V. Š., ale i pracovnice novinového stánku A. P. Své úvahy týkající se hodnocení důkazů a z něj vyvozených právních závěrů ve vztahu k obviněným zpochybňovanému skutku pod bodem 2. vysvětlil na stranách 5 až 7 citovaného rozsudku, kde se zabýval rovněž otázkou vztahu obviněného k předmětnému mobilnímu telefonu. Vypořádal se řádně i s obsahem dalších ve věci zajištěných důkazů, jež rovněž opodstatňují závěr o průběhu činu ve prospěch poškozené (konfliktní průběh partnerského vztahu s obviněným, který vyústil ve vydání předběžného opatření, jímž bylo obviněnému zakázáno se k poškozené přibližovat na vzdálenost 100 m, viz č. l. 103 spisu).

S učiněnými skutkovými i právními závěry se ztotožnil posléze i soud odvolací, který své úvahy rozvedl na stranách 3 a 4 odůvodnění svého usnesení.

Nejvyšší soud v tomto postupu soudů nižších stupňů shledal, že skutková zjištění učiněná na základě zákonem předepsaného a ničím nezpochybněného procesu dokazování jsou dostatečným základem pro právní závěry na nich vystavěné, a proto je vzal za podklad posouzení správnosti právních úvah soudů nižších stupňů v podobě, v jaké byla popsána ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 701/09, či ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 572/14). Na jejich podkladě proto zkoumal důvodnost těch výhrad obviněného, jež shledal uplatněné v souladu s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným, se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.

Cizí věcí se rozumí věc, která nenáleží pachateli buď vůbec, nebo nenáleží jen jemu a kterou pachatel nemá ve své dispozici.

Předmětného zločinu se pachatel může dopustit vůči pro něj cizí věci dvěma alternativně vymezenými jednáními, a to buď užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci, musí tedy předcházet zmocnění se věci [srov. (uveřejněné pod č. 58/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Napadenou osobou může být nejen osoba, která věc vlastní, nýbrž i ta, která je oprávněna s cizí věcí nakládat.

Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Postačuje i použití násilí menší intenzity, když ani výjimečně malá intenzita násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí není důvodem pro to, aby se o loupež nejednalo [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 25. 4. 1967, sp. zn. 7 Tz 13/67 (uveřejněné pod č. 60/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1380/2014]. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka nebo útočníků a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele. Neočekávané vytrhnutí věci z ruky není ještě násilím ve smyslu § 173 odst. 1 tr. zákoníku, a proto je takové jednání pouze krádeží podle § 205 tr. zákoníku. Za násilí by však bylo třeba považovat takové počínání pachatele, při kterém pachatel například tím, že věcí cloumá, překonává odpor napadeného, který věc pevně svírá a snaží se klást odpor, aby se jí již proti projevované vůli napadeného zmocnil [srov. přiměřeně zprávu Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 11. 2. 1979, sp. zn. Tpjf 33/79 (uveřejněnou pod č. 1/1980 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) či rozhodnutí Nejvyššího soudu SSR ze dne 23. 9. 1971, sp. zn. 1 To 121/71 (uveřejněné pod č. 19/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), rovněž např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 7 Tdo 912/2013, ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 5 Tdo 45/2014 (uveřejněné pod č. 3/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), aj.].

Pohrůžkou bezprostředního násilí je pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno okamžitě, jestliže se napadený nepodrobí vůli útočníka. Pohrůžka bezprostředního násilí je zpravidla vyjádřena výslovně, ale stačí i konkludentní jednání (např. obstoupení napadeného, napřahování k úderu či zatínání pěstí spojené s posunky, z nichž vyplývá odhodlání použít ihned násilí), je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele [srov. přiměřeně zprávu Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 11. 2. 1979, sp. zn. Tpjf 33/79 (uveřejněnou pod č. 1/1980 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Podle judikatury se proto trestného činu loupeže pachatel může dopustit i v těch případech, vzbudí-li v poškozeném obavu a strach z bezprostředního fyzického násilí, aniž by výslovně pronesl jakoukoliv pohrůžku násilí, dává-li zároveň poškozenému najevo, že k použití násilí dojde, pokud se ohledně požadované věci nepodrobí jeho vůli [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1232/2009 (uveřejněné pod č. 11/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); ŠÁMAL, P a kol. Trestní zákoník II. § 140-421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1729].

Soudy uvedený právní závěr o vině obviněného zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku v bodě 2. učinily na základě skutkového zjištění uvedeného v popisu skutku, které spočívalo v zásadě v tom, že obviněný poté, co zanechal pronásledování J. G. (bod 1.), se vrátil k poškozené J. O., která stála na ulici a volala o pomoc, a začal ji tahat za ruku a přesvědčovat ji, aby s ním odešla, což nejdříve z obavy udělala. Když si všiml, že hledá pomoc, upozornil ji, aby to nedělala, po chvíli ji chytil za ruku a odtáhl k trafice, a když začala volat o pomoc, násilím ji vzal do náručí a nesl ji k silnici, když se mu vysmekla, tahal ji za ruku a za vlasy, až upadla na zem, a začal na ni křičet, aby mu dala svůj mobilní telefon, a přitom se pokoušel jí strhnout kabelku, kterou měla křížem přes levé rameno, protože ji však pevně držela, nepodařilo se mu ji vytrhnout. Stále křičel, aby mu dala telefon, a svého jednání zanechal až po zásahu kolemjedoucího řidiče.

Podle tzv. právní věty výroku o vině soud prvního stupně v odsuzující části rozsudku shledal zločin loupeže v bodě 2. naplněn v alternativě, že obviněný proti jinému užil pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci .

Nejprve k námitce obviněného směřující proti tomu, že mobilní telefon pro něj nebyl cizí věcí, ale že mu patřil, je třeba uvést, že soudy se touto otázkou zabývaly, neboť předmětem dokazování a úvah soudu bylo mimo jiné i zjištění, komu předmětný telefon patřil, protože obviněný nejen v době řízení před nalézacím soudem, ale již i v průběhu činu tvrdil, že jde o jeho věc, protože např. svědkyně A. P., která slyšela hádku mezi obviněným a poškozenou, slyšela, jak obviněný na poškozenou křičel, že mu ukradla telefon (srov. č. l. 82 až 83, 179 spisu). Soudy se zřetelem na to, že předmětem zločinu loupeže musí být věc cizí, zkoumaly, zda uvedená tvrzení jsou pravdivá, avšak s ohledem na skutečnosti, jež ve věci zjistily (srov. obhajobu obviněného na č. l. 170, 171, 173 spisu), považovaly tuto okolnost za vyvrácenou. Ke způsobu, jakým se soud prvního stupně s touto skutkovou otázkou vypořádal, lze poukázat na stranu 6 jeho rozsudku, kde konstatoval, že považuje za naprosto vyvrácené, že by šlo o mobilní telefon obviněného . Za nevěrohodnou označil i další verzi obviněného, že šlo o telefon, který měl v první části konfliktu (bod 1.) u sebe, a že tento mu vypadl, ale naopak uvěřil výpovědi poškozené, která tvrdila, že tento telefon dlouhodobě užívala, a své vlastnictví k němu odvozovala od směny telefonu mezi ní a obviněným v době jejich partnerského vztahu, kdy obviněný předal poškozené předmětný telefon a ona jemu dala zase ten, který v té době užívala ona. Poškozená své vlastnictví k telefonu dotvrzovala i tím, že důvodem, proč jej obviněný od ní chtěl, byl obsah výhrůžných zpráv, které jí zasílal a které v něm byly uloženy z doby, kdy spolu chodili (viz strana 5 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

Závěr o tom, že telefon byl pro obviněného cizí věcí, potvrdil i odvolací soud, který se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil, na straně 4 přezkoumávaného usnesení.

Nejvyšší soud na základě uvedených skutkových závěrů soudů obou stupňů považuje za vhodné doplnit, že tyto správně shledaly, že uvedený telefon byl pro obviněného v době, kdy se jej chtěl od poškozené zmocnit, věcí cizí, a to nejen proto, že jej poškozená dlouhodobě užívala, v důsledku čehož vlastnictví k němu mohlo vzniknout tzv. vydržením [srov. § 1089 až 1098 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále obč. zákoník ), pokud by ho ve smyslu § 1091 odst. 1 obč. zákoníku nepřerušeně držela tři roky, ale též proto, že ho nabyla do vlastnictví směnou , neboť si mobilní telefony mezi sebou s obviněným vyměnili (srov. § 2184 až 2180 obč. zákoníku), tzn., že se každý zavázal převést druhému vlastnické právo k věci výměnou za závazek druhé strany převést vlastnické právo k jiné věci. Tím bylo i z právního hlediska doloženo, že obviněný nebyl vlastníkem předmětného telefonu, ale vlastnila jej poškozená.

Na základě těchto skutečností Nejvyšší soud považuje právní závěr soudů obou stupňů o tom, že obviněný se domáhal telefonu, který pro něj byl cizí věcí, za zcela správný, a není proto pochyb o tom, že obviněný tento znak skutkové podstaty zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku naplnil.

Další námitce obviněného spočívající v tom, že se uvedeného zločinu nedopustil pohrůžkou bezprostředního násilí , kterou jako alternativu formy jednání, jímž lze uvedený zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku vedle násilí naplnit, zvolil soud prvního stupně, je sice možné přisvědčit, nikoliv však v důsledcích, jichž se obviněný v dovolání domáhal.

Především je nutné zdůraznit, že právní závěr o tom, v jaké formě obviněný uvedený zločin spáchal, se činí na pokladě zjištěných skutkových závěrů, jak jsou v bodě 2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně popsány a již výše konstatovány. Podle nich, když si obviněný všiml, že poškozená hledá pomoc, upozornil ji, aby to nedělala, po chvíli ji chytil za ruku a odtáhl k trafice, a když začala volat o pomoc, násilím ji vzal do náručí a nesl ji k silnici, když se mu vysmekla, tahal ji za ruku a za vlasy, až upadla na zem, a začal na ni křičet, aby mu dala svůj mobilní telefon, a přitom se pokoušel jí strhnout kabelku, kterou měla křížem přes levé rameno, protože ji však pevně držela, nepodařilo se mu ji vytrhnout, přičemž stále křičel, aby mu dala telefon a svého jednání zanechal až po zásahu kolemjedoucího řidiče a z místa odešel, poškozené nic neodcizil .

Z popsaného průběhu činu je zřejmé, že šlo o konflikt mezi obviněným a poškozenou, který probíhal v delším časovém úseku a vyvíjel se tak, že hádka mezi oběma vygradovala až do situace, kdy obviněný na poškozené požadoval předmětný telefon, a protože mu ho dobrovolně nechtěla dát, snažil se jí kabelku, v níž jej měla uschován, strhnout z ramene. Vzhledem k tomu, že nikoliv veškeré jednání, které obviněný v dané situaci vůči poškozené vyvíjel, lze považovat za to, které směřovalo ke zmocnění se cizí věci , je třeba jednotlivé fáze celého konfliktu oddělit, protože v jeho počátku byla zřejmá zejména snaha obviněného přesvědčit poškozenou, aby se chovala určitým způsobem (viz první část konfliktu popsaného v bodě 2.). V této části jeho jednání není patrné, že by jeho záměrem bylo zmocnit se mobilního telefonu, přičemž křik a nadávky namířené vůči poškozené, jakož i to, že ji obviněný nesl k silnici, nebylo bezprostředním jednáním směřujícím ke zmocnění se telefonu, ale jen způsob vyřizování si nevyjasněných vztahových záležitostí. To jednání, které vedlo ke zmocnění se cizí věci, nastalo až v okamžiku, kdy obviněný se slovně domáhal na poškozené vydání telefonu, a jež konkrétně spočívalo v tom, že se pokoušel jí strhnout kabelku , kterou měla křížem přes levé rameno, nepodařilo se mu ji vytrhnout .

Z uvedeného je patrné, že v něm nejsou obsaženy žádné výhrůžky, ale jde o použití síly, kterou obviněný vyvíjel k tomu, aby strhl kabelku z ramene poškozené nebo aby jí ji vytrhl z ruky, když ji držela a on se o ni přetahoval. Správně proto měly soudy učinit závěr, že se obviněný činu dopustil násilím , a nikoliv v podobě užití pohrůžky bezprostředního násilí , jak je výslovně v tzv. právní větě uvedeno, a jak doložil byť stručně na straně 6 rozsudku soud prvního stupně, který pouze konstatoval, že obviněný proti poškozené užil pohrůžky bezprostředního násilí. Odvolací soud toto jeho rozhodnutí, včetně odůvodnění shledal správným a na straně 4 svého usnesení správnost uvedeného právního závěru výslovně potvrdil.

Nejvyšší soud se zřetelem na výše uvedené shledal, že závěr soudů obou stupňů, že se obviněný zločinu loupeže v bodě 2. dopustil užitím pohrůžky bezprostředního násilí , neodpovídá uvedeným skutkových zjištěním, z nichž nevyplývá žádná verbálně pronesená či konkludentně projevená výhrůžka obviněného vůči poškozené ve smyslu zmocnění se cizí věci, ale šlo výhradně o projev násilí v souladu s tím, jak je tento znak teorií i praxí vykládán (viz shora). Je totiž zcela zjevné, že obviněný v úmyslu zmocnit se cizí věci, již měla obviněná při sobě, proti ní užil násilí spočívajícího v tom, že se jí z ramene pokoušel násilím strhnout kabelku, kterou poškozená pevně držela a kladla značný odpor, v jehož důsledku (jakož i díky včasnému zásahu kolem projíždějícího V. Š.) k takovému zmocnění se nedošlo.

Podle těchto skutkových zjištění je zřejmé, že oba soudy nižších stupňů učinily nesprávný právní závěr o tom, že obviněný zločin loupeže spáchal užitím pohrůžky bezprostředního násilí , což výslovně vyjádřil nalézací soud v právní větě, ač tak obviněný ve skutečnosti učinil za užití násilí . Jde o vadu v posouzení této právní otázky, kterou však Nejvyšší soud v zájmu zásady minimalizace zásahů do již pravomocných rozhodnutí nepovažoval za důvodné napravovat tím, že by sám napadené rozhodnutí zrušil a rozhodl, neboť by se jednalo vůči obviněnému o změnu k horšímu. Forma užití násilí , které mělo být v jednání obviněného shledáno, je právně závažnější formou jednání nežli užití pohrůžky bezprostředního násilí , protože pohrůžka představuje kvalitativně nižší podobu násilného projevu, a to zejména proto, že se obvykle odvíjí jen ve slovních projevech, zatímco násilí je výrazně intenzivnějšího projevu zasahujícího již integritu osoby nebo věci, která na nich obvykle zanechá stopy. V projednávané věci bylo dovolání podáno jen obviněným, a tudíž není možné ve smyslu § 265p odst. 1 tr. ř. při absenci dovolání podaného v neprospěch obviněného učinit změny, které by byly v neprospěch obviněného.

Nejvyšší soud proto s přihlédnutím ke všem zvažovaným okolnostem shledal, že i když v posuzované věci napadená rozhodnutí vykazují shora uvedenou vadu, způsob, jakým i v důsledku ní rozhodly, je z hlediska použité právní kvalifikace správný, neboť obviněný v každém případě naplnil všechny znaky zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedená změna by se tedy z popsaných důvodů týkala výhradně právního určení jiné alternativy jednoho ze znaků této skutkové podstaty, jež se vyjadřuje v právní větě, a šlo by tedy jen o úpravu, která by na použitou právní kvalifikaci neměla žádný vliv. Nejedná se zcela zřejmě o taková pochybení, jejichž projednání by mohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného, a otázka, která by byla v těchto částech z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu, navíc v neprospěch obviněného (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 205/03 (N 102/37 SbNU 371).

Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud k dovolání obviněného učinil závěr, že byť byly zjištěny nepřesnosti ve výroku o vině v bodě 2., nejedná se o taková pochybení, jejichž projednání by mohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného, a otázka, která by byla v těchto částech z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu, a proto rozhodl tak, že dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 1. 2016
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu