8 Tdo 1461/2010
Datum rozhodnutí: 30.11.2010
Dotčené předpisy: § 250 odst. 1 tr. zák., § 209 tr. zák.



8 Tdo 1461/2010
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. listopadu 2010 o dovolání obviněného J. Š., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 2. 2010, sp. zn. 4 To 313/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 19 T 115/2008, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Š. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 11. 9. 2009, sp. zn. 19 T 115/2008, byl obviněný J. Š. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák., kterého se podle popsaných skutkových zjištění dopustil tím, že dne 5. 6. 2007 v K., okres B., pod záminkou, že jde o kino M. v K., ač ve skutečnosti nebyl k vydávání programových letáků kina oprávněn, uzavřel se S. R. smlouvu o poskytnutí reklamní plochy o velikosti 10x5 cm na programovém letáku kina M. formátu A1 v minimálním nákladu 2400 ks v sezóně 2007/2008 za částku 11.900,- Kč, kterou poškozený S. R. zaplatil dne 7. 6. 2007, reklamní plochu na programovém letáku žádného kina neposkytl, peníze nevrátil a o uvedenou částku tak jmenovaného poškodil.

Podle § 37a tr. zák. bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu k rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 18. 3. 2009, sp. zn. 19 T 39/2008, který nabyl právní moci dne 12. 8. 2009, a kterým byl obviněný J. Š. odsouzen pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon mu byl odložen na zkušební dobu v trvání jednoho a půl roku.

Oproti tomu byl obviněný zproštěn obžaloby ze dne 1. 8. 2008, sp. zn. 1ZT 157/2008, v bodech 1) - 18) a 20) - 32), neboť podle § 226 písm. b) tr. ř. označené skutky nebyly trestnými činy. Poškození byli podle § 229 odst. 3 tr. ř. odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 10. 2. 2010, sp. zn. 4 To 313/2009, jednak podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání podaná proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně obviněným a státním zástupcem v neprospěch obviněného, a jednak podle § 253 odst. 1 tr. ř. zamítl odvolání podané poškozenou D. S.

Obviněný J. Š. toto usnesení krajského soudu napadl prostřednictvím obhájce JUDr. Petra Prokopia dovoláním, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v přesvědčení, že rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení provedených důkazů, které nevedou k závěru o jeho vině. Napadené rozhodnutí tak podle obviněného nemá oporu ve skutkovém stavu, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně. Provedeným dokazováním nelze považovat za objasněné, zda se obviněný uvedeného trestného činu dopustil, protože soudy vycházely jen z výpovědi poškozeného, který tvrdil, že se vyptával obviněného na různé věci i na to, jak to bude s kinem dál, zda bude nadále v provozu videopůjčovna, která se tam také nacházela atd. Obviněný na to nereagoval a nesdělil mu, že se nejedná o k. kino. Ze shora uvedených tvrzení však není patrné využití žádné záminky, a nesvědčí o ni ani smlouvy, faktura a obsah výpovědi. Z provedeného dokazování tak nelze dovodit, že by poškozeného uvedl v omyl tím, že se mělo jednat o kino M. v K. V daném případě tak nemohlo dojít ke spáchání trestnému činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák.

V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) napadené rozhodnutí zrušil a rozhodl, že se obviněný obžaloby zprošťuje, popř. že se věc přikazuje k novému projednání a rozhodnutí.

Přestože byl opis dovolání obviněného řádně doručen Nejvyššímu státnímu zastupitelství, to své případné písemné stanovisko do dne konání neveřejného zasedání nezaslalo.

Nejvyšší soud nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.] a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Pokud jde o včasnost podaného dovolání, Nejvyšší soud považuje za vhodné zmínit, že obviněnému bylo usnesení odvolacího soudu doručeno dne 26. 3. 2010. Pokud byl obviněnému v řízení před soudem prvního stupně podle § 251 odst. 2 tr. ř. dne 3. 12. 2009 ustanoven obhájce, stalo se tak toliko za účelem odůvodnění podaného odvolání (č. l. 977), se splněním tohoto úkonu obhajoba skončila, a tento obhájce již za obviněného nemohl podat dovolání.

Lhůta k dovolání tak obviněnému počala běžet ve smyslu § 265e odst. 1 tr. ř. okamžikem, kdy obviněný obdržel rozhodnutí soudu druhého stupně, tedy od 26. 3. 2010 (č. l. 1022 verte) a uplynula dne 26. 5. 2010. Okresní soud v Opavě obdržel od obviněného dne 21. 5. 2010 podání, označené jako dovolání, v němž sám obviněný uvedl, že napadá usnesení odvolacího soudu, ve kterém současně žádá o přidělení právního zástupce za účelem sepsání dovolání, jehož si nemůže proto, že nemá dostatek financí, jak též konkrétními okolnostmi doložil, dovolit (č. l. 1032). Když okresní soud dne 31. 5. 2010 obviněnému sdělil, že lhůta pro podání dovolání uplynula dne 26. 5. 2010, a proto nepovažoval za potřebné, aby byl obhájce za účelem podání dovolání ustanoven soudem (č. l. 1044), Nejvyšší soud ve svém přípisu ze dne 28. 7. 2010 tento postup nepovažoval za správný. Soudu prvního stupně uložil, aby v souladu se zákonem posoudil, zda jsou v případě obviněného dány podmínky pro přiznání bezplatné obhajoby podle § 33 odst. 2 tr. ř. a v kladném případě, aby obviněnému za podmínek § 33 odst. 4 tr. ř. obhájce ustanovil proto, aby dovolání za obviněného podal. Soud prvního stupně tyto podmínky dodržel a obviněnému ustanovil obhájce JUDr. Petra Prokopia, který za obviněného dne 26. 10. 2010 podal nyní projednávané dovolání.

V rámci tohoto postupu má Nejvyšší soud zato, že i když obviněný nesplnil všechny podmínky pro řádné uplatnění dovolání v rámci stanovené dovolací doby (dovolání nepodal prostřednictvím obhájce), ale ještě v jejím průběhu projevil požadavek dovolání podat a rovněž požádal soud, aby mu byl obhájce za účelem sepsání dovolání za současného přiznání bezplatné obhajoby ustanoven, a na základě tohoto jeho požadavku ustanovený obhájce, poté, co byla obviněnému přiznána bezplatná obhajoba, dovolání za obviněného sepsal a podal, lze jeho dovolání meritorně projednat.

Za splnění těchto formálních podmínek Nejvyšší soud dále posuzoval, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod dovolání v tomto zákonném ustanovení vymezený, neboť dovolání lze podat pouze z důvodů taxativně stanovených v § 265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.

Z dikce uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyplývá, že podle něho se dovolání podává, když rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Ve vztahu ke zjištěnému skutku je tudíž možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení. Nelze proto za naplnění uvedeného důvodu považovat takové výhrady obviněného, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil.

Se zřetelem na tato hlediska je k argumentům uplatněným v podaném dovolání nutno uvést, že s označeným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. korespondují jen částečně, protože výhrady, že napadené rozhodnutí nemá oporu ve skutkovém stavu, anebo námitky proti věrohodnosti výpovědi svědka S. R., jsou výhradami stojícími mimo jakýkoliv dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1, 2 tr. ř. Z podnětu těchto námitek Nejvyšší soud nepřezkoumával správnost napadených rozhodnutí po skutkové stránce s ohledem na zásadu, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).

Nejvyšší soud nad rámec tohoto závěru považuje za vhodné konstatovat, že neshledal v postupech soudů obou stupňů žádná taková pochybení, k nimž by došlo při posuzování a hodnocení provedených důkazů, jak je vymezeno v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Zjištěný skutkový stav byl posouzen jako správný, netrpící žádnými nelogičnostmi, neopodstatněností učiněných závěrů ani se v něm neprojevily snahy libovůle či tendence k neobjektivnímu hodnocení ve věci objasněných a učiněných skutkových zjištění. Ze soudem prvního stupně zjištěného skutkového stavu věci pro jeho nerozpornost s právním posouzením věci vycházel i odvolací soud.

Obviněný vedle uvedených výhrad, jimiž se Nejvyšší soud, protože byly podány z jiného než zákonem uvedeného důvodu, nemohl zabývat, však v souladu s označeným dovolacím důvodem vytkl, že nedošlo k naplnění znaku uvedení v omyl , což je námitka mající právní povahu, a proto Nejvyšší soud z jejího podnětu dále zkoumal, zda je dovolání v této části opodstatněné.

Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným, se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou.

Uvedení v omyl, je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, jež nejsou v souladu se skutečným stavem věci, a jde tedy o podvodné jednání, které představuje rozpor mezi představou a skutečností. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Uvedení v omyl může být spácháno konáním, opomenutím i konkludentním jednáním, může se stát lstí, ale může jít jen o pouhou nepravdivou informaci (přiměřeně srov. rozhodnutí č. 57/1978, č. 46/1981 Sb. rozh. tr.).

Podle skutkových okolností, jak jsou popsány ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, obviněný uzavřel s poškozeným smlouvu o poskytnutí reklamní plochy na programovém letáku kina M. v K. za částku 11.900,- Kč. Obviněný však nebyl k vydávání programových letáků tohoto kina oprávněn, reklamní plochu na programovém letáku žádného kina neposkytl a peníze od poškozeného tímto způsobem pouze vylákal, proto, aby když mu předmětnou smluvní částku zaplatil, tyto nevrátil.

Podle obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí je dostatečně zřejmé, že soudy se nejenom v rámci prováděného dokazování, ale i se zřetelem na právní závěry, zaměřily na objasnění okolností dosvědčujících způsob, jímž obviněný vůči poškozenému jednal. Je vhodné poukázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který na str. 8-9 vysvětlil potřebné skutečnosti v této souvislosti rozhodné. Pro své závěry vycházel zejména z výpovědi poškozeného S. R., který uvedl, že to byl obviněný, který ho v jeho kanceláři v K. navštívil a představil se mu jako provozovatel kina, po celou dobu, kdy spolu jednali, nesvědčilo nic proto, že by předmětem dohody nebylo kino v K., protože poškozený obviněnému zmiňoval i další skutečnosti právě s tímto kinem spojené. Smlouvy sepsal právě s vědomím toho, že se bude jednat o kino M. v K. Až z pozdější korespondence vyplynulo, že jde o kino v O., avšak i poté jej obviněný ujišťoval, že inzerce bude i na plakátech k. kina. Pokud by býval věděl, že se má jeho reklama umístit na plakátech v o. kině M., na smlouvu by nepřistoupil a peníze obviněnému by neuhradil. Soudy dále vycházely z výpovědi K. L., která uvedla, že obviněný nikdy nebyl oprávněn k vydávání programových letáků kina M.v K.

Soud prvního stupně se vypořádal i s tím, že v textu smlouvy sepsané mezi obviněným a poškozeným dne 5. 6. 2007 (č. l. 218) je předmět smlouvy uveden dvakrát toliko jako kino M. , když z celého obsahu smlouvy nevyplývá žádná jeho místní identifikace, a to právě na rozdíl od jiných smluv, které obviněný v dalších případech podepsal, u nichž vždy bylo konkretizováno, že se jedná o kino M. v O. (č. l. 491-537).

Touto okolností se v napadeném usnesení zabýval zejména odvolací soud, který k obdobné námitce obviněného uplatněné v odvolání na straně 6 odůvodnění usnesení rozvedl, že se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že podvodný úmysl obviněného vůči poškozenému byl dán již při vlastním uzavření smlouvy. Nemohl přehlédnout, že uvedený údaj musel být obviněným záměrně upraven tak, aby poškozený nabyl vědomí, že se jedná o kino M. ve městě, kde podnikal, tj. v K., ač tomu tak ve skutečnosti nebylo. Obviněný tak záměrně v rozporu s objektivní skutečností navodil u poškozeného mylný stav, že se jedná o kino v K., ač tomu tak nebylo.

Nejvyšší soud se zřetelem na výsledky provedeného dokazování a teoretické vymezení pojmu uvedení v omyl, jak jsou výše zmíněny, považuje uvedené úvahy jak soudu prvního stupně, tak i odvolacího soudu za správné a nevyvolávající pochybnosti. Pro úplnost k výhradám obviněného dodává, že jestliže soudy na podkladě výsledků hodnocení provedených důkazů vzaly za prokázané, že obviněný zcela záměrně poškozeného S. R. utvrzoval ve vědomí, že předmětem jejich smlouvy, kterou uzavřeli, je kino M. v K., pak pro takové zjištění měly dostatek přesvědčivých argumentů i přesto, že místo určení sjednávaného kina v předmětné smlouvě přímo uvedeno není. Jde o skutkovou okolnost, která je dostatečným podkladem pro právní závěr o podvodném úmyslu obviněného, neboť z ní vyplývá, že obviněný, ač mu bylo zcela zřejmé, že není oprávněn sjednat s poškozeným smlouvu, v níž by se zavázal poskytnout poškozenému reklamní plochu na programovém letáku kina M. v K., předmětnou smlouvu uzavřel tak, aby v poškozeném navodil přesvědčení, že právě na letácích tohoto kina bude reklama společnosti poškozeného ve smluveném prostoru prezentována. Poškozeného jakkoli neinformoval, že v případě předmětného kina nemá žádná oprávnění, a rovněž způsobem, jak v této souvislosti obviněný vystupoval, poškozeného ujišťoval, že jde o kino v K. Obviněný za uvedeným účelem poškozeného navštívil v jeho kanceláři v K., kde měla společnost poškozeného sídlo, a poškozený požadoval reklamu uveřejnit právě v místě, kde tato jeho společnost sídlí.

Ze všech těchto okolností je patrné, že obviněný svým chováním i způsobem, jímž byla smlouva sepsána, předstíral okolnosti, které nebyly v souladu se skutečným stavem věci, čímž uvedl poškozeného v omyl, protože poškozený neměl o tom, že se nejedná o kino M. v K., tušení, neboť kdyby věděl o tom, že jde o kino M. v O., předmětnou smlouvu by s obviněným nesepsal a peníze by mu neuhradil.

Tím, že obviněný uvedeným způsobem poškozeného uvedl v omyl, od poškozeného vylákal předmětnou finanční částku, a tím se na úkor poškozeného obohatil.

Vzhledem k tomu, že učiněná skutková zjištění soudu prvního stupně i na ně navazující právní závěry dávají dostatečný podklad pro závěr, že obviněný jednal v úmyslu uvést poškozeného v omyl a způsobit mu škodu nikoli nepatrnou, byly objasněny a prokázány všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud se z výše popsaných skutečností ztotožnil i s argumentací soudů obou stupňů rozvedenou v odůvodnění jejich rozhodnutí, na kterou pro stručnost toliko odkazuje.

Ze všech důvodů, jak jsou shora uvedeny, Nejvyšší soud neshledal námitky obviněného důvodnými, a protože soudy se v potřebné míře již se všemi výhradami obviněného dostatečně vypořádaly a podstatné okolnosti objasnily, bylo dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. listopadu 2010


Předsedkyně senátu: JUDr. Milada Šámalová