8 Tdo 1461/2006
0
Dotčené předpisy:




8 Tdo 1461/2006



ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 31. ledna 2007 dovolání obviněného J. H., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 6. 2006, sp. zn. 6 To 42/2006, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 9/2005, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se ohledně obviněného J. H. z r u š u j í rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 6. 2006, sp. zn. 6 To 42/2006, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. 1 T 9/2005.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e současně z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265m odst. 1 tr. ř. se ve věci znovu rozhoduje tak, že obviněný

J. H.,

j e v i n e n, že

s již odsouzeným J. P.

v době od 14. 10. 1999 do 22. 3. 2005 zčásti sami (pod bodem 1) vyrobili a zčásti (pod bodem 2) si opatřili od dosud neztotožněných osob celkem 74 kusů padělků směnek s otiskem padělaného razítka této banky a napodobenými podpisy funkcionářů této banky Ing. J. K., CSc. a Ing. L. P., a k nim příslušných smluv o vkladových účtech I., a.s., výpisů z účtů, plných mocí pro klienta I., a.s., M. P. U., doložek o termínovaných vkladech pro klienta I., a.s., M. P. U., s falešnou akceptací I., a.s., přičemž padělky byly opatřeny textem označujícím jako výstavce M. P. U., v celkové nominální hodnotě 19.750.000.000,- Kč s určením placení na řad výstavce, které pak nejméně od počátku roku 2005 nabízeli jako pravé k odkoupení za cca jedno procento jejich nominální hodnoty prostřednictvím M. K., JUDr. V. P. a Z. E., a dne 23. 3. 2005 oba obvinění spolu jeli do hotelu, kde v době od 14.00 hodin do 15.10 hodin v hotelu a v osobním vozidle před hotelem obviněný J. P. těchto 74 kusů směnek s příslušnými bankovními dokumenty prodal jako pravé v rámci předstíraného převodu podle § 158c tr. ř. Z. N. za částku 100.000,- EUR a 3.660.000,- Kč, přičemž při prodeji byli oba obvinění zadrženi policisty Policie České republiky, přičemž obvinění k tomu prodeji použili

1) jimi na zajištěném psacím stroji vyplněných 31 směnek:

- ze dne 10.5.1998 na částku 95 miliónů Kč ke smlouvě o vkladovém účtu,

- ze dne 27.7.1998 na částku 490 miliónů Kč ke smlouvě o vkladovém účtu,

- ze dne 20.4.1998 na částku 80 miliónů Kč ke smlouvě o vkladovém účtu,

- ze dne 23.5.1998 na částku 490 miliónů Kč ke smlouvě o vkladovém účtu,

- ze dne 17.6.1998 na částku 495 miliónů Kč ke smlouvě o vkladovém účtu,

- ze dne 8.5.1998 na částku 450 miliónů Kč ke smlouvě o vkladovém účtu,

- ze dne 18.6.1998 na částku 475 miliónů Kč ke smlouvě o vkladovém účtu,

- ze dne 11.5.1998 na částku 95 miliónů Kč ke smlouvě o vkladovém účtu,

- ze dne 29.5.1998 na částku 95 miliónů Kč ke smlouvě o vkladovém účtu,

- ze dne 5.6.1998 na částku 30 miliónů Kč ke smlouvě o vkladovém účtu,

- ze dne 10.8.1998 na částku 475 miliónů Kč ke smlouvě o vkladovém účtu,

- ze dne 14.8.1998 na částku 475 miliónů Kč ke smlouvě o vkladovém účtu,

- ze dne 28.7.1998 na částku 480 miliónů Kč ke smlouvě o vkladovém účtu,

- ze dne 22.4.1998 na částku 490 miliónů Kč ke smlouvě o vkladovém účtu,

- ze dne 4.8.1998 na částku 485 miliónů Kč ke smlouvě o vkladovém účtu,

- ze dne 11.8.1998 na částku 475 miliónů Kč ke smlouvě o vkladovém účtu,

- ze dne 13.8.1998 na částku 495 miliónů Kč ke smlouvě o vkladovém účtu,

- ze dne 18.8.1998 na částku 490 miliónů Kč ke smlouvě o vkladovém účtu,

- ze dne 20.8.1998 na částku 475 miliónů Kč ke smlouvě o vkladovém účtu,

- ze dne 25.8.1998 na částku 480 miliónů Kč ke smlouvě o vkladovém účtu,

- ze dne 27.8.1998 na částku 490 miliónů Kč ke smlouvě o vkladovém účtu,

- ze dne 3.9.1998 na částku 150 miliónů Kč ke smlouvě o vkladovém účtu,

- ze dne 11.9.1998 na částku 190 miliónů Kč ke smlouvě o vkladovém účtu,

- ze dne 17.9.1998 na částku 220 miliónů Kč ke smlouvě o vkladovém účtu,

- ze dne 7.9.1998 na částku 130 miliónů Kč ke smlouvě o vkladovém účtu,

- ze dne 5.10.1998 na částku 175 miliónů Kč ke smlouvě o vkladovém účtu,

- ze dne 19.10.1998 na částku 160 miliónů Kč ke smlouvě o vkladovém účtu,

- ze dne 16.10.1998 na částku 200 miliónů Kč ke smlouvě o vkladovém účtu,

- ze dne 23.9.1998 na částku 115 miliónů Kč ke smlouvě o vkladovém účtu,

- ze dne 12.10.1998 na částku 145 miliónů Kč ke smlouvě o vkladovém účtu,

- ze dne 30.9.1998 na částku 250 miliónů Kč ke smlouvě o vkladovém účtu,

2) dalších 43 směnek, u nichž nebylo prokázáno, že by je sami padělali, a to směnky:

- ze dne 14.5.1998 na částku 450 miliónů Kč ke smlouvě o vkladovém účtu,

- ze dne 27.4.1998 na částku 420 miliónů Kč ke smlouvě o vkladovém účtu,

- ze dne 18.5.1998 na částku 475 miliónů Kč ke smlouvě o vkladovém účtu,

- ze dne 14.6.1998 na částku 470 miliónů Kč ke smlouvě o vkladovém účtu,

- ze dne 19.6.1998 na částku 460 miliónů Kč ke smlouvě o vkladovém účtu,

- ze dne 2.7.1998 na částku 465 miliónů Kč ke smlouvě o vkladovém účtu,

- ze dne 14.7.1998 na částku 420 miliónů Kč ke smlouvě o vkladovém účtu,

- ze dne 13.7.1998 na částku 475 miliónů Kč ke smlouvě o vkladovém účtu,

- ze dne 20.7.1998 na částku 430 miliónů Kč ke smlouvě o vkladovém účtu,

- ze dne 5.8.1998 na částku 445 miliónů Kč ke smlouvě o vkladovém účtu,

- ze dne 19.8.1998 na částku 475 miliónů Kč ke smlouvě o vkladovém účtu,

- ze dne 24.8.1998 na částku 470 miliónů Kč ke smlouvě o vkladovém účtu,

- ze dne 3.11.1998 na částku 190 miliónů Kč ke smlouvě o vkladovém účtu,

- ze dne 20.4.1998 na částku 80 miliónů Kč ke smlouvě o vkladovém účtu,

- ze dne 27.5.1998 na částku 95 miliónů Kč ke smlouvě o vkladovém účtu,

- ze dne 4.6.1998 na částku 75 miliónů Kč ke smlouvě o vkladovém účtu,

- ze dne 12.6.1998 na částku 115 miliónů Kč ke smlouvě o vkladovém účtu,

- ze dne 2.7.1998 na částku 120 miliónů Kč ke smlouvě o vkladovém účtu,

- ze dne 10.7.1998 na částku 85 miliónů Kč ke smlouvě o vkladovém účtu,

- ze dne 18.7.1998 na částku 95 miliónů Kč ke smlouvě o vkladovém účtu,

- ze dne 20.4.1998 na částku 80 miliónů Kč ke smlouvě o vkladovém účtu,

- ze dne 13.5.1998 na částku 80 miliónů Kč ke smlouvě o vkladovém účtu,

- ze dne 26.5.1998 na částku 80 miliónů Kč ke smlouvě o vkladovém účtu,

- ze dne 9.6.1998 na částku 75 miliónů Kč ke smlouvě o vkladovém účtu,

- ze dne 22.6.1998 na částku 30 miliónů Kč ke smlouvě o vkladovém účtu,

- ze dne 25.6.1998 na částku 115 miliónů Kč ke smlouvě o vkladovém účtu,

- ze dne 6.7.1998 na částku 120 miliónů Kč ke smlouvě o vkladovém účtu,

- ze dne 8.7.1998 na částku 30 miliónů Kč ke smlouvě o vkladovém účtu,

- ze dne 16.7.1998 na částku 475 miliónů Kč ke smlouvě o vkladovém účtu,

- ze dne 19.7.1998 na částku 420 miliónů Kč ke smlouvě o vkladovém účtu,

- ze dne 24.7.1998 na částku 85 miliónů Kč ke smlouvě o vkladovém účtu,

- ze dne 22.7.1998 na částku 45 miliónů Kč ke smlouvě o vkladovém účtu,

- ze dne 30.7.1998 na částku 95 miliónů Kč ke smlouvě o vkladovém účtu,

- ze dne 31.7.1998 na částku 45 miliónů Kč ke smlouvě o vkladovém účtu,

- ze dne 30.11.1998 na částku 150 miliónů Kč ke smlouvě o vkladovém účtu,

- ze dne 7.12.1998 na částku 180 miliónů Kč ke smlouvě o vkladovém účtu,

- ze dne 23.11.1998 na částku 180 miliónů Kč ke smlouvě o vkladovém účtu,

- ze dne 21.12.1998 na částku 250 miliónů Kč ke smlouvě o vkladovém účtu,

- ze dne 14.12.1998 na částku 220 miliónů Kč ke smlouvě o vkladovém účtu,

- ze dne 30.10.1998 na částku 200 miliónů Kč ke smlouvě o vkladovém účtu,

- ze dne 26.10.1998 na částku 190 miliónů Kč ke smlouvě o vkladovém účtu,

- ze dne 16.11.1998 na částku 250 miliónů Kč ke smlouvě o vkladovém účtu,

- ze dne 10.11.1998 na částku 210 miliónů Kč ke smlouvě o vkladovém účtu,

t e d y :

jednak padělal tuzemské bezhotovostní platební prostředky v úmyslu udat je jako pravé (v bodě 1) a dopustil se jednání společensky nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k dokonání padělané tuzemské bezhotovostní platební prostředky udat jako pravé, jehož se dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k dokonání činu nedošlo (v bodě 2),

jednak poskytl jinému pomoc ke spáchání jednání společensky nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k dokonání, že ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu, jehož se dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k dokonání činu nedošlo,

t í m s p á c h a l

jednak trestný čin padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2, alinea 1. tr. zák. v části pod bodem 1) dokonaný a v části pod bodem 2) ve formě pokusu podle § 140 odst. 2, alinea 2. tr. zák., za použití § 143 tr. zák.

jednak pomoc k pokusu trestného činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., § 8 odst. 1 tr. zák., § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a

o d s u z u j e s e

podle § 250 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání p ě t i (5) roků.

Podle § 39a odst. 2 pím. c) tr. zák. se pro výkon tohoto trestu zařazuje do věznice s o s t r a h o u .



Odůvodnění:

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. 1 T 9/2005, byl obviněný J. H. uznán vinným jednak trestným činem padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 alinea 1 (v bodě 1), alinea 2 (v bodě 2) tr. zák. za použití § 143 tr. zák. a jednak pomocí k trestnému činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 250 odst. 1, 4 tr. zák. ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., jichž se podle popsaných skutkových zjištění dopustil s obviněným J. P. tak, že v době od 14. 10. 1999 do 22. 3. 2005 zčásti sami vyrobili a zčásti si opatřili od dosud neztotožněných osob 74 kusů padělků směnek a k nim příslušných smluv o vkladových účtech I., a.s., výpisů z účtů, plných mocí pro klienta I., a.s., M. P. U., doložek o termínovaných vkladech, vystavených na řad společnosti M. P. U., s.r.o., s falešnou akceptací I., a.s., s otiskem padělaného razítka této banky a napodobenými podpisy funkcionářů této banky Ing. J. K., CSc. a Ing. L. P., přičemž padělky byly opatřeny textem označujícím jako výstavce firmu M. P. U., v celkové nominální hodnotě 19.750.000.000,- Kč s určením placení na řad výstavce, které pak nejméně od počátku roku 2005 nabízeli jako pravé k odkoupení za cca jedno procento jejich nominální hodnoty a dne 23. 3. 2005 oba obvinění spolu jeli do hotelu, kde v době od 14.00 hodin do 15.10 hodin v hotelu a v osobním vozidle před hotelem obviněný J. P. těchto 74 kusů směnek s příslušnými bankovními dokumenty prodal Z. N. za částku 100.000,- EUR a 3.660.000,- Kč, přičemž při prodeji byli oba obvinění zadrženi policisty Policie České republiky, přičemž obvinění

1) sami vyplnili 31 směnek na zajištěném psacím stroji, a to směnky, jejichž seznam byl uveden ve výroku o vině pod bodem 1) ve znění popsaném ve výroku tohoto rozsudku,

2) dále k tomuto prodeji využili dalších 43 směnek, u nichž nebylo prokázáno, že by je sami padělali, a to směnky, jejichž seznam byl uveden ve výroku o vině pod bodem 2) ve znění popsaném ve výroku tohoto rozsudku,

Za tyto trestné činy byl obviněný J. H. odsouzen podle § 250 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Dále bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného J. P.

Proti tomuto rozsudku podali obvinění J. H. a J. P. odvolání, o nichž Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl tak, že rozsudkem ze dne 30. 6. 2006, sp. zn. 6 To 42/2006, z podnětu odvolání obou obviněných podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného J. H. uznal vinným jednak trestným činem padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2, alinea 1 tr. zák. (v bodě 1), jednak pokusem trestného činu padělání a pozměňování peněz podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 140 odst. 2 alinea 2. tr. zák. (v bodě 2) za použití § 143 tr. zák. a jednak pokusem trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 250 odst. 1, 4 tr. zák.,

jichž se podle popsaných skutkových zjištění dopustil společně s J. P. tak, že v době od 14. 10. 1999 do 22. 3. 2005 zčásti sami (pod bodem 1) vyrobili a zčásti (pod bodem 2) si opatřili od dosud neztotožněných osob 74 kusů padělků směnek a k nim příslušných smluv o vkladových účtech I., a.s., výpisů z účtů, plných mocí pro klienta I., a.s., M. P. U., doložek o termínovaných vkladech, vystavených na řad společnosti M. P. U., s.r.o., s falešnou akceptací I., a.s., s otiskem padělaného razítka této banky a napodobenými podpisy funkcionářů této banky Ing. J. K., CSc. a Ing. L. P., přičemž padělky byly opatřeny textem označujícím jako výstavce firmu M. P. U., v celkové nominální hodnotě 19.750.000.000,- Kč s určením placení na řad výstavce, které pak nejméně od počátku roku 2005 nabízeli jako pravé k odkoupení za cca jedno procento jejich nominální hodnoty prostřednictvím M. (správně však M.) K., JUDr. V. P. a Z. E. a dne 23. 3. 2005 oba obvinění spolu jeli do hotelu, kde v době od 14.00 hodin do 15.10 hodin v hotelu a v osobním vozidle před hotelem obviněný J. P. těchto 74 kusů směnek s příslušnými bankovními dokumenty prodal jako pravé v rámci předstíraného převodu podle § 158c tr. ř. Z. N. za částku 100.000,- EUR a 3.660.000,- Kč, přičemž při prodeji byli oba obvinění zadrženi policisty Policie České republiky, přičemž obvinění k tomu prodeji použili 1) jimi na zajištěném psacím stroji vyplněných 31 směnek, jak jsou popsány ve výroku o vině tohoto rozsudku pod bodem 1) a dalších 43 směnek, u nichž nebylo prokázáno, že by je sami padělali, a to směnky, jak jsou ve výroku o vině popsány pod bodem 2).

Za tyto trestné činy byl obviněný J. H. podle § 250 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně bylo též rozhodnuto o vině a trestu obviněného J. P.

Proti uvedenému rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný J. H. prostřednictvím svého obhájce Mgr. D. N. dovolání, které vymezil dovolacím důvodem uvedeným v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a zaměřil ho proti nesprávné právní kvalifikaci pokusu trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 251 odst. 4 tr. zák. (správně § 250 odst. 4 tr. zák.). Za vadu napadeného rozsudku označil, že nominální hodnota směnek ani cena, za kterou byly směnky nabízeny, nemůže být okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 88 odst. 1 tr. zák., a proto jeho jednání nelze kvalifikovat podle § 250 odst. 4 tr. zák., ale mělo být posouzeno podle ustanovení § 250 odst. 1, 3 tr. zák. Poukázal zejména na to, že směnky by ve skutečnosti nikdo nekoupil, protože byly neprodejné, a to i ve vztahu k částce 5 mil. korun, jako minimální hranici, jež je vyžadována u § 250 odst. 4 tr. zák. Tudíž jejich hodnota ani cena, za kterou byly nabízeny, nemohou být považovány za okolnost podstatně zvyšující stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost na úroveň stanovenou uvedeným kvalifikovaným trestným činem. Obviněný dále rozvedl skutečnosti, které jej vedly k závěru o neprodejnosti směnek, především to, že byly promlčené, neboť byly splatné v roce 1999 a podle zákona směnečného a šekového uběhla tříletá promlčení doba již v roce 2002. Pokud mu tedy je kladeno za vinu, že měl směnky nabízet od roku 2005, stalo se tak v době, kdy směnky byly promlčené a nebylo možné je úspěšně uplatnit u civilního soudu. Každý, kdo by je kupoval, musel počítat s tím, že právě proto nebudou nikdy proplacené. Vrchnímu soudu v Praze vytkl, že tuto skutečnost nevzal do úvahy a vůbec se k ní nevyjádřil. Ve vztahu k neprodejnosti směnek poukázal i na okolnosti, které vyplynuly z výpovědí svědků Ing. J. K., CSc. a Ing. L. P., kteří upozornili na nelogičnost celé situace se směnkami. Bylo podle nich zcela v rozporu s praxí banky, že by M. P. vložil na vkladové účty I., a.s., částku 19 miliard 750 mil. Kč, s tím, že závazek I., a.s., tuto částku zajistí směnkami. Banka by totiž takto nikdy nepostupovala, neboť když si někdo u banky uloží peníze, banka mu již žádné směnky nevystavuje, pouze mu peníze z účtu vyplatí. Poroto každému zkušenému investorovi by bylo jasné, že banka nebude jistit svoje termínované vklady směnkami. K neprodejnosti směnek zmínil i to, že si obviněný J. P. při jejich nabízení k prodeji počínal značně naivně, neboť uváděl naprosto nesmyslné výzvy jako např., ... že směnky jsou pod pečetí , a pokud byl dotázán na splatnost směnek, nebyl schopen se k ní vyjádřit. Muselo být tudíž každému zřejmé, že obchodu se směnkami vůbec nerozumí. Dovolatel též upozornil na to, že Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého rozsudku označil míru účasti obviněného J. H. na projednávaném skutku za menší, což se mělo rovněž projevit v právní kvalifikaci jeho trestného jednání. Dále dovolatel ve vztahu k pokusu trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, 4 tr. zák. namítl porušení zásady zákazu reformationis in peius , a soudu druhého stupně vytkl, že jeho jednání na rozdíl od rozsudku soudu prvního stupně, který v něm spatřoval pomoc k uvedenému činu, posoudil jako spolupachatelství, a to přesto, že rozhodoval pouze na podkladě odvolání obviněných, neboť státní zástupce se neodvolal. Jestliže Vrchní soud v Praze uvedenou změnu k tíži obviněného odůvodnil tím, že trestnost činu je v případě spolupachatelství i pomoci shodná, jde o závěr, s nímž se dovolatel neztotožnil, a naopak zdůraznil, že zejména z hlediska stupně společenské nebezpečnosti, existuje rozdíl mezi spolupachatelstvím a účastenstvím, který je nutné vkládat v jeho prospěch tak, že pomoc je mírnější než spolupachatelství.

S ohledem na výše uvedené výhrady obviněný J. H. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 6. 2006, sp. zn. 6 To 42/2006, ve vztahu k právní kvalifikaci pokusu trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a uznal ho vinným pomocí k trestnému činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 250 odst. 1, 3 tr. zák. ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák.

K tomuto dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který po stručném shrnutí obsahu dovolání a jemu předcházejícího řízení konstatoval, že dovolatel uvedl shodné námitky, jimiž odůvodňoval i svoje odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a vrchní soud se jimi zabýval do té míry, že postačí odkázat na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí, s nímž lze bez výhrad souhlasit. Napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání. Vzhledem k těmto skutečnostem navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné a učinil tak za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., že bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Když nezjistil existenci důvodů, pro které by musel dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř. odmítnout, přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející.



Podle skutkových zjištění byl obviněný J. H. rozsudkem odvolacího soudu uznán vinným skutkem, jehož se ve vztahu k namítané právní kvalifikaci pokusem trestného činu podvodu dopustil s obviněným J. P. tak, že použili k prodeji celkem 74 padělaných směnek [popsaných pod body 1), 2)], včetně dalších zfalšovaných podkladů v popisu skutku též specifikovaných a nejméně od počátku roku 2005 nabízeli jako pravé k odkoupení za cca jedno procento jejich nominální hodnoty prostřednictvím M. (správně však M.) K., JUDr. V. P. a Z. E. a dne 23. 3. 2005 oba obvinění spolu jeli do hotelu, kde v době od 14.00 hodin do 15.10 hodin v hotelu a v osobním vozidle před hotelem obviněný J. P. těchto 74 kusů směnek s příslušnými bankovními dokumenty prodal jako pravé v rámci předstíraného převodu podle § 158c tr. ř. Z. N. za částku 100.000,- EUR a 3.660.000,- Kč, přičemž při prodeji byli oba obvinění zadrženi policisty Policie České republiky .

Ve vztahu k této části popsaného skutkového zjištění odvolací soud trestné jednání obviněného J. H. posoudil jako pokus trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a k odůvodnění této právní kvalifikace, odlišné od právního posouzení soudem prvního stupně, uvedl, že s ohledem na to, jaký byl prokázán rozsah účasti obviněného J. H. na projednávaném skutku, je třeba posoudit jeho jednání jako společné s jednáním obviněného J. P. podle § 9 odst. 2 tr. zák., a to i ve vztahu k trestnému činu podvodu. Tomuto postupu nebrání ani zásada zákazu reformationis in peius spočívající v tom, že v neprospěch obviněného může odvolací soud změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného (§ 259 odst. 4 tr. ř.). Ačkoli v daném případě bylo podáno odvolání pouze obviněnými, má vrchní soud za to, že korekce právní kvalifikace ohledně účastenství shora uvedeným způsobem není změnou v neprospěch obviněného, neboť trestnost jednání pachatele je v případě spolupachatelství i pomoci shodná a účastenství ve smyslu § 10 odst. 1 písm. a) c) tr. zák. (tj. i pomoc), je postaveno stupněm společenské nebezpečnosti na roveň pachatelství (tj. i spolupachatelství), neboť organizátorství, návod a pomoc jsou prohlášeny za obecné formy trestné činnosti (§ 89 odst. 1 tr. zák.) .

K takto vyjádřenému právnímu závěru, a též i s ohledem na dovolací námitky obviněného J. H., považuje Nejvyšší soud za nutné nejprve zdůraznit, že zásada zákazu změny k horšímu je ve vztahu k odvolacímu řízení vyjádřena v ustanovení § 259 odst. 4 tr. ř. tak, že odvolací soud může v neprospěch obviněného změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného. Z hlediska této zásady bylo proto důležité posoudit, zda rozhodnutím odvolacího soudu došlo k jejímu porušení.

Vhodné je tudíž zmínit, že pokus trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, 4 tr. zák., je jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k tomu, že ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tímto činem škodu velkého rozsahu. Škodou velkého rozsahu se podle § 89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky nejméně 5.000.000,- Kč.

Pachatelem trestného činu podle § 9 odst. 1 tr. zák. je ten, kdo trestný čin spáchal sám, a podle § 9 odst. 2 tr. zák. je spolupachatelem, kdo trestný čin spáchal společným jednáním dvou nebo více osob. Čin každého ze spolupachatelů se posuzuje tak, jako by ho spáchal sám.

Za účastníka na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu se podle § 10 odst. 1 tr. zák. považuje, kdo úmyslně spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil (organizátor), nebo navedl jiného k spáchání trestného činu (návodce), poskytl jinému pomoc k spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v předsevzetí, slibem přispět po trestném činu (pomocník).

Pomocník úmyslně umožňuje nebo usnadňuje jinému (hlavnímu pachateli) spáchání trestného činu, čímž mu pomáhá nebo ho podporuje, a to ještě před spácháním činu nebo v době činu, jestliže došlo alespoň k pokusu trestného činu. Formy pomoci uvádí trestní zákon pouze demonstrativně. Rozlišuje se pomoc fyzická a psychická (intelektuální). Fyzickou pomocí je např. opatření prostředků, odstranění překážek apod., naproti tomu za psychickou pomoc se považuje rada, utvrzování v předsevzetí, slib přispět po trestném činu apod. (srov. k tomu i č. 45/1963 Sb. rozh. tr.).

V ustanovení § 10 odst. 1 písm. b) tr. zák. je vyslovena zásada akcesority účastenství, tedy závislosti jevu akcesorního na jevu jiném, jinými slovy závislosti některé z forem účastenství a jejich trestnosti na trestném činu přímého pachatele (srov. rozh. č. 61/1994 Sb. rozh. tr.). Jestliže je účastenství ovládáno zásadou akcesority (tj. závislostí účastníka na hlavním pachateli), jde o podpůrnou formu trestné činnosti, která vždy předpokládá trestní odpovědnost hlavního pachatele (jiné osoby), od níž se odvíjí. Je podmíněna i tím, do jakého stádia se z hlediska vývojových stádií trestného činu trestná činnost hlavního pachatele dostala při uskutečňování jeho úmyslu spáchat trestný čin (provinění). Zásada akcesority účastenství tedy znamená, že postavení osoby, která trestný čin (provinění) organizovala, ke spáchání navedla nebo k němu pomáhala (§ 10 odst. 1 tr. zák.), tj. zda bude či nebude účastníkem, závisí na trestní odpovědnosti hlavního pachatele. Z takto obecně chápaného vymezení účastenství lze dovozovat, že společenská nebezpečnost účastníka se zpravidla jeví jako nižší, než je tomu u pachatelství (§ 9 odst. 1 tr. zák.) nebo spolupachatelství (§ 9 odst. 2 tr. zák.).

I když se v obecné rovině připouští výjimka z uvedeného pravidla, protože mohou nastat případy, kdy účastenství může být za jistých konkrétních situací pro společnost buď stejně nebezpečné jako pachatelství, anebo i nebezpečnější, zejména u organizátorství (je však možné připustit, že tomu může být ve zcela výjimečných případech i u návodu), u něhož se ze všech tří forem účastenství předpokládá nejužší spojení účastníka s vlastním provedením činu hlavního pachatele, což vychází ze samotné povahy organizátorství, které je ve srovnání s návodem závažnější a nebezpečnější formou trestné součinnosti, protože organizátor se ve svém jednání neomezuje jen na vzbuzení rozhodnutí spáchat trestný čin (provinění), ale vyvíjí širší a intenzivnější činnost ve formě zosnování nebo řízení trestného činu (provinění) (srov. rozh. č. 67/1971-I. Sb. rozh. tr.).

Jestliže organizátorství v zásadě připouští možnost, že může jít o jednání, které vykazuje vyšší stupeň společenské nebezpečnosti než u pachatelství, pak u pomoci zpravidla takový závěr učinit nelze, protože pomoc může být jen jednáním, které umožňuje nebo usnadňuje jinému (hlavnímu pachateli) spáchání trestného činu, čímž mu pomáhá nebo ho podporuje. Již z této samotné povahy a zákonem vymezené role pomocníka, jakožto osoby, která svými postoji jen hlavního pachatele v jeho trestné činnosti podporuje, je zřejmé, že jeho trestné jednání je v této obecné poloze méně společensky nebezpečné než vlastní trestná činnost hlavního pachatele. Významné je rovněž i to, že byť se pomoc vyskytuje ve velmi rozdílných formách s různým stupněm nebezpečnosti pro společnost a vždy je rozhodující konkrétní zapojení pomocníka do trestné činnosti hlavního pachatele, což je potřeba v každém konkrétním případě posuzovat a hodnotit samostatně, je stupeň nebezpečnosti pro společnost u pomoci nižší, než je tomu u dalších forem účastenství (organizátorství a návodu). Z těchto důvodů zejména u pomoci k trestnému činu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. je její typový stupeň nebezpečnosti pro společnost výrazně nižší. (viz. Novotný, O., Dolenský, A., Jelínek, J., Vanduchová, M. Trestní právo hmotné - I. Obecná část. Praha: Aspi Publishing, 2003, s. 243).

V projednávaném případě ani odvolací soud, jak lze shledat v odůvodnění jeho rozhodnutí, ve vztahu k okolnostem, za nichž obviněný J. H. čin spáchal, neshledal na straně tohoto obviněného žádné mimořádné ani výjimečné skutečnosti, a pro svůj závěr vycházel pouze z toho, že trestnost jednání pachatele je v případě spolupachatelství i pomoci shodná a účastenství ve smyslu § 10 odst. 1 písm. a) c) tr. zák. (tj. i pomoc) je postaveno stupněm společenské nebezpečnosti na roveň pachatelství (tj. i spolupachatelství), neboť organizátorství, návod a pomoc jsou prohlášeny za obecné formy trestné činnosti (§ 89 odst. 1 tr. zák.) . Tento názor však shora rozvedeným zásadám odporuje a je nesprávný. Je totiž zřejmé, že v činu, jímž byl obviněný J. H. uznán vinným a který soud prvního stupně posoudil jako účastenství ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., nebyly shledány takové okolnosti, které by jinak stupeň jeho nebezpečnosti pro společnost zvyšovaly natolik, aby se nižší typová nebezpečnost pomoci vyrovnala typové nebezpečnosti spolupachatelství (§ 9 odst. 2 tr. zák). Přitom je nutné vycházet i z ustanovení § 31 odst. 2 písm. b) tr. zák., že se i u pomocníka přihlíží k významu a povaze jeho účasti na spáchání trestného činu, tedy k tomu, jak se svým aktivním jednáním podílel na jeho celkové realizaci atd. V této souvislosti nelze přehlédnout ani to, že stupeň nebezpečnosti pro společnost je u pomoci, jako u jedné ze tří zákonem uvažovaných forem účastenství, vedle organizátorství a návodu, typicky nižší než u ostatních dvou.

Z obsahu spisu se podává, že svědci M. K., JUDr. V. P., Z. E., i utajený svědek vystupující pod jménem Z. N., kteří popsali okolnosti, za nichž jim byly nabízeny falešné směnky ke koupi, shodně připisovali veškerou iniciativu při nabízení těchto směnek ke koupi pouze obviněnému J. P., zatímco k roli obviněného J. H. uvedli jen to, že byl při jednání též účasten, a do projednávaných otázek výrazněji nezasahoval. Ani z jiných důkazů ve spise obsažených nelze zjistit nic, co by o aktivnější roli obviněného J. H. svědčilo.

Vzhledem k těmto skutkových zjištěním lze učinit závěr o tom, že míra, kterou obviněný J. H. přispěl k jednání obviněného J. P. spočívala především v morální podpoře tohoto hlavního pachatele a nevymyká se obvyklému posouzení pomoci v jiných obvyklých případech ve smyslu ustanovení § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák.

Na základě těchto úvah Nejvyšší soud dospěl k závěru, že když nebyly ve vztahu k osobě obviněného J. H. zjištěny žádné zcela mimořádně přitěžující okolnosti a ani z povahy jím spáchaného činu nevyplývá ojediněle neobvyklý a výjimečně provedený způsob, jímž obviněnému J. P. ve spáchání jeho činu napomohl, je nutné při porovnávání závažnosti účastenství ve formě pomoci a spolupachatelství vycházet z obecné zásady, že je svou podstatou méně společensky závažným jednáním než je tomu u spolupachatelství.

Rozhodoval-li odvolací soud o vině obviněného výlučně k jeho odvolání, byl vázán ustanovením § 259 odst. 4 tr. ř., které vyjadřuje zákaz změnit napadený rozsudek soudu prvního stupně v neprospěch obviněného. Za změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného je nutno považovat jakoukoliv změnu a v kterémkoli výroku, pokud zhoršuje postavení obviněného a přímo se ho dotýká, bez ohledu na to, o které otázce z těch, o nichž se v trestním řízení rozhoduje, bylo v daném případě rozhodováno. (viz např. rozh. č. 22/1999 Sb. rozh. tr.).

Jestliže tedy bylo v případě pokusu trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. soudem prvního stupně trestné jednání obviněného J. H. posouzeno jako pomoc k tomuto trestnému činu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a odvolací soud jej uznal vinným jako spolupachatele podle § 9 odst. 2 tr. zák., zhoršil jeho postavení. Tento závěr je možné učinit i přesto, že ve vztahu k trestnému činu padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2, alinea 2. tr. zák. za použití § 143 tr. zák. odvolací soud mimo jiné i částečně zmírnil formu vývojového stádia tohoto trestného činu z dokonaného na pokus podle § 8 odst. 1 tr. zák. Toto zmírnění, tudíž nemůže zcela vyvážit zpřísnění, k němuž došlo ve vztahu k trestnému činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., neboť k němu došlo u závažnějšího trestného činu, u kterého je trestní sazba vymezena rozpětím od 5 do 12 let, kdežto u trestného činu padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 tr. zák. je trestní sazba ohraničena trestem odnětí svobody od 5 do 10 let. Zpřísněním u závažnějšího trestného činu došlo k rozhodnutí v neprospěch obviněného.

Při celkovém posuzování otázky, do jaké míry byl v daném případě zákaz zásady reformationis in peius porušen, má význam i to, že odvolací soud zhoršil postavení obviněného i v rámci této další právní kvalifikace § 140 odst. 2 tr. zák., proti níž obviněný sice dovolání přímo nepodal, ale s níž vada, kterou důvodně namítl, přímo souvisí. Čin obviněného byl posouzen jako jeden skutek spáchaný ve vícečinném souběhu, a proto je nutné posuzovat nebezpečnost činu a význam všech trestných činů, podle kterých byl skutek právně posouzen, jako jeden celek. Nelze tudíž jednotlivé právní kvalifikace oddělit a při úvahách v rámci dovolacích námitek, netýkajících se sice právní kvalifikace jako trestného činu padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 tr. zák., se zřetelem na zásadu zákazu změny k horšímu rovněž nezmínit, že odvolací soud postavení obviněného zhoršil i tím, že jej uznal vinným ve vztahu k § 140 odst. 2 tr. zák. dvěma trestnými činy, a to jednak dokonaným trestným činem podle § 140 odst. 2, aliena 1. tr. zák. za použití § 143 tr. zák. a jednak pokusem trestného činu podle § 8 odst. 1 k § 140 odst. 2, alinea 2. tr. zák. za použití § 143 tr. zák., zatímco soud prvního stupně obviněného uznal vinným jedním trestným činem padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 aliena 1. (v bodě 1) aliena 2. (v bodě 2) tr. zák. za použití § 143 tr. zák.

Nejvyšší soud shledal, že pokud odvolací soud změnil u obviněného J. H. právní kvalifikaci z účastenství ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. na spolupachatelství pokusu trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250 odst. 1, 4 tr. zák., jde o zhoršení jeho postavení, a to tím spíš, když u jiné právní kvalifikace téhož skutku namísto jednoho dokonaného trestného činu jeho jednání posoudil jako dva trestné činy, byť u jednoho z nich ve formě pokusu. Postavení obviněného J. H. tím zpřísnil, což je při absenci dovolání podaného v jeho neprospěch nepřípustná změna.

Z těchto podrobně rozvedených důvodů Nejvyšší soud k dovolání obviněného J. H. zrušil podle § 265k odst. 1, odst. 2 věta první tr. ř. ohledně něj rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 6. 2006, sp. zn. 6 To 42/2006 i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. 1 T 9/2005. Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. současně zrušil i další rozhodnutí, na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Vzhledem k tomu, že pochybení odvolacího soudu spočívalo jen v nesprávném a v neúplném vyhodnocení okolností rozhodných pro právní kvalifikaci jednání obviněného J. H., Nejvyšší soud podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl.

Nejvyšší soud obviněného J. H. uznal vinným v souladu s tím, jak o jeho vině, a to z důvodů výše vysvětlených, rozhodl ve vztahu k právní kvalifikaci soud prvního stupně tedy jednak trestným činem padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 alinea 1. (v bodě 1), alinea 2. (v bodě 2) tr. zák., za použití § 143 tr. zák. a jednak pomocí k pokusu trestného činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 8 odst. 1 § 250 odst. 1, 4 tr. zák. Přitom vycházel ze skutkového stavu zjištěného v rozsudku soudu druhého stupně, který jen nepatrně pro přehlednost upravil a s ohledem na obsah spisu upřesnil ve všech citacích osobu výstavce tak jak byla označena ve zmiňovaných dokladech na jednotné M. P. U., u jména svědka K. jeho křestní jméno v souladu s obsahem spisu změnil na M. .

Při úvahách o použité právní kvalifikaci se Nejvyšší soud zabýval i dalšími námitkami obviněného J. H., jimiž namítal nedostatek materiální stránky pro uvedený kvalifikovaný trestný čin a domáhal se posouzení činu podle mírnější právní kvalifikace jako pokusu trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, 3 tr. zák.

K tomu je potřeba uvést, že podle § 3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Poukázat je též nutné na ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák., podle něhož se k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.

Odvolací soud, který se obdobnou námitkou obviněného uplatněnou již v jím podaném odvolání, zabýval, neshledal v obsahu spisu podmínky pro závěr, že by ve vztahu k obviněnému J. H., byly dány takové okolnosti, které by podle § 88 odst. 1 tr. zák. mohly vést k závěru, že lze jeho jednání posoudit podle mírnější právní kvalifikace. Pro tyto své závěry vyházel ze stejných hledisek a okolností, které k této otázce ve svém rozhodnutí rozvedl a popsal již Vrchní soud v Praze, který na straně 11 k obdobným námitkám obviněného konstatoval, že míra účasti J. H. na trestném jednání obviněného J. P. nebyla nulová . K tomu Nejvyšší soud dodává, že byť roli obviněného J. H. označil za pasivní přítomnost u činu, jehož se obviněný J. P. dopouštěl, nebyla tato jeho role nevýznamná a pro průběh všech obchodních jednání nepochybně zcela nedůležitá, aby nedosahoval stupně společenské nebezpečnosti obvyklé pro účastenství ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k pokusu trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, 4 tr. zák. Obviněný J. H. tím, že byl přítomen jednání obviněného J. P., který obchody se směnkami sjednával, dodával vážnost, tohoto pachatele, kterého nepochybně v jeho činu podporoval a i utvrzoval. Nelze rovněž přehlédnout, že obviněný J. H. byl do způsobu opatření padělaných směnek zcela (svým spolupachatelstvím) zasvěcen, a bylo mu též i známo, za jaké částky obviněný takto v rozporu se zákonem nabyté směnky hodlá prodat. Rovněž nelze pominout, že obviněný J. H. k padělání předmětných směnek obstarával příslušné formuláře a domlouval se s obviněným J. P. na realizaci jejich padělání (viz protokoly o odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu na čl. 192 194, 202 a 205), ani jeho přítomnost při jejich nabízení a udávání směnek (viz výpověď svědků M. K. č. l. 124, Z. N. č. l. 95 a M. Š. č. l. 102). S ohledem na obsah spisu a na další skutečnosti vyplývající ze skutkových zjištění, není pochyb o tom, že společenská nebezpečnost pomoci, jíž obviněný J. H. byl uznán vinným, vykazuje požadovaný stupeň společenské nebezpečnosti (§ 3 odst. 4 tr. zák.). Ve vztahu k této okolnosti je významné poznamenat i to, že tento obchod realizovaný v rámci předstíraného převodu, byl obviněným J. P. brán zcela vážně se snahou tímto způsobem falešné směnky prodat. Z výpovědí svědků Z. N. a M. Š. totiž vyplývá, že obchod proběhl, protože obviněný J. P. předal utajenému svědkovi Z. N. dva šanony, v nichž byly směnky (ke každé byly připojeny plné moci, doklady o vkladových účtech I., a.s., a výpisy z těchto účtů), a obviněný J. P. si převzal kufřík s hotovostí. Je tedy patrné, že i když si byl obviněný J. P. vědom, že prošla splatnost směnek, směnky s vážnými úmysly k prodeji nejen nabízel, jak tomu bylo u svědků M. K., JUDr. V. P. a Z. E., ale i v rámci předstíraného převodu je prodal.

Na základě těchto skutkových poznatků Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v daném případě se nejednalo o takovou situaci, že by bylo možné dovodit, malou pravděpodobnost úspěchu při pokusu vylákat podvodným způsobem obviněnými zamýšlenou a od zájemců o směnky také požadovanou částku přesahující 5 milionů korun, která by snižovala stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 36/1983 Sb. rozh. tr.) Tato okolnost tudíž nesnižuje nebezpečnost činu pro společnost a nebrání tomu, aby čin obviněného byl posouzen podle přísnější právní kvalifikace, neboť podmínky pro použití ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. v této okolnosti nejsou dány.

Se zřetelem na ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud též posuzoval okolnosti, za nichž byl předstíraný převod realizován, neboť vycházel z toho, že pokud by bylo prokázáno, že určitá část skutku byla zinscenována, či dokonce vyprovokována Policií České republiky, bylo by toto zjištění třeba pečlivě hodnotit např. v rámci úvah o tom, zda je splněna materiální podmínka pro posouzení věci s přihlédnutím k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zák. (viz NS 9/2001-T 238). S ohledem na průběh prodeje popsaného utajeným svědkem Z. N., se v daném případě nejednalo o situaci, kdy by byl předstíraný převod vyprovokován nebo zinscenován policií, neboť obviněný J. P. byl tím, kdo jako první kontaktoval jmenovaného svědka a celý obchod inicioval. Byl tudíž již soudy nižšího stupně učiněn správný závěr, že vliv policie nevedl k formálnímu naplnění této okolnosti podmiňující použití přísnější právní kvalifikace.

Nejvyšší soud na základě těchto zjištění a právních úvah shledal, že v daném případě je znak kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 4 tr. zák. dán nejen po formální stránce, ale i po stránce materiální, neboť pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (viz též rozhodnutí č. 39/1980-II. Sb. rozh. tr.).

V návaznosti na postup podle § 265k odst. 2 tr. ř. se Nejvyšší soud zabýval okolnostmi rozhodnými pro stanovení druhu a výměry trestu, který je třeba obviněnému J. H. za činy, jimiž byl uznán vinným, tedy za trestný čin padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2, alinea 1. tr. zák. v části pod bodem 1) dokonaný a v části pod bodem 2) ve formě pokusu podle § 140 odst. 2, alinea 2. tr. zák. za použití § 143 tr. zák. a za pomoc k pokusu trestného činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., § 8 odst. 1 tr. zák., § 250 odst. 1, 4 tr. zák. uložit.

Nejvyšší soud sice vycházel ze zásady, že by změna výroku o vině ve prospěch obviněného oproti rozsudku odvolacího soudu měla být promítnuta i do výroku o trestu, je však potřeba zdůraznit, že obviněnému byl za splnění podmínek pro ukládání úhrnného trestu podle přísnějšího trestného činu podle § 250 odst. 4 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání pěti roků. Je též nutné připomenout, že i odvolací soud, který, i když ve vztahu k nově upravené a zpřísněné právní kvalifikaci postavení obviněného J. H. zhoršil, výměru a druh trestu ponechal beze změny. Proto i v tomto směru Nejvyšší soud vycházel především ze skutečností, které ve svých rozhodnutích hodnotily již soud prvního stupně i odvolací soud, na jejichž odůvodnění v zásadě pro stručnost odkazuje. Z obsahu vlastních zjištění, která před konáním veřejného zasedání k osobě obviněného provedl, nevyplynuly žádné nové skutečnosti, které by na již dříve stanovenou výměru trestu měly jakýkoliv vliv. Nejvyšší soud přihlédl i k účelu trestu a ke všem zákonným hlediskům rozhodným pro druh a výměru trestu ve smyslu § 23 odst. 1 a § 31 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Zejména v neprospěch obviněného hodnotil, že obviněný je odsuzován za dva trestné činy, což je obecnou přitěžující okolností ve smyslu § 34 písm. j) tr. zák. stejně jako i k tomu, že činy páchal po delší dobu [§ 34 písm. i) tr. zák.]. Ve vztahu k jeho osobě nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by obviněnému přitěžovaly. Nejvyšší soud zjistil, že z místa jeho bydliště k němu nejsou negativní poznatky. Podle zprávy Vězeňské služby České republiky, Vazební věznice P., jíž si Nejvyšší soud vyžádal, se obviněný ve výkonu trestu odnětí svobody chová slušně a je nekonfliktní. Prozatím nebyl kázeňsky odměněn, ani trestán.

I když je hodnocení osoby obviněného možné posoudit jako pozitivní, má uvedená skutečnost význam toliko jako polehčující okolnost. Nejvyšší soud však v takto zjištěných poměrech obviněného neshledal splnění zákonných podmínek pro zmírnění trestu pod spodní hranici zákonné trestní sazby podle § 40 odst. 1 tr. zák., protože uvedená kladná hodnocení nelze považovat za okolnosti naplňující podmínku, že účelu trestu by bylo možné dosáhnout i trestem kratšího trvání. Takto zákonem vyžadované skutečnosti v případě obviněného J. H. shledány nebyly.

V důsledku těchto poznatků a argumentů vyplývajících z odůvodnění rozsudků soudu prvního i druhého stupně v částech týkajících se okolností, za nichž byl obviněnému J. H. trest ukládán, Nejvyšší soud vyměřil obviněnému v rámci sazby podle § 250 odst. 4 tr. zák. (§ 10 odst. 2 tr. zák.), která činí pět až dvanáct let trest odnětí svobody v trvání pěti roků, tedy na samé dolní hranici této trestní sazby. Tento trest je ze zákona nepodmíněným a náležitým způsobem vyjadřuje konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost.

Pro výkon tohoto trestu Nejvyšší soud zařadil obviněného podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou, neboť mu byl trest uložen za úmyslné trestné činy a nejsou zároveň splněny podmínky pro umístění do věznice s dozorem nebo se zvýšenou ostrahou. Pro použití § 39a odst. 3 tr. zák. Nejvyšší soud neshledal v případě obviněného splněny zákonné podmínky.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. ledna 2007

Předsedkyně senátu:

JUDr. Milada Šámalová