8 Tdo 1457/2008
Datum rozhodnutí: 13.01.2009
Dotčené předpisy:




8 Tdo 1457/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. ledna 2009 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně, které podala v neprospěch obviněných M. P., M. S. a V. V., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. 12 To 34/2008, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 5 T 70/2007, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyšší státní zástupkyně o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 5 T 70/2007, byli uznáni vinnými obvinění M. P. a M. S. trestným činem padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a obviněný V. V. jednak trestným činem padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 alinea 2 tr. zák. a jednak trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. Obviněný V. V. byl odsouzen podle § 140 odst. 2, § 35 odst. 1 tr. zák., § 40 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na tři léta, jehož výkon byl podle § 60a odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 60a odst. 2 tr. zák. na pět let za současného vyslovení dohledu. Podle § 60a odst. 3 tr. zák. byla obviněnému uložena povinnost, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 24 odst. 1 tr. zák. bylo upuštěno od potrestání obviněných M. S. a M. P. V dalším bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění uvedených trestných činů dopustili tím, že v přesně nezjištěné době na přelomu března a dubna 2007 obviněný M. P. společně s obviněným M. S. úmyslně opatřili obviněnému V. V. minimálně 6 ks padělaných bankovek v nominální hodnotě 5.000,- Kč shodného sériového čísla, které obviněný M. S. v místě svého bydliště v Č. vyrobil a obviněný M. P. obviněnému V. V. v Č. předal, a poté obviněný V. V. sám v Č. v domě 1632, U. K., postupně v přesně nezjištěné době v dubnu 2007 a dále ve dnech 1. 5. 2007, 17. 5. 2007, 18. 5. 2007 a 20. 5. 2007 předal 5 kusů těchto padělaných bankovek jako pravých své babičce H. S. jako splátku svého dřívějšího dluhu a H. S. mu na každou z těchto bankovek vracela část pravých peněz, neboť byli dohodnuti na splátkách nižších než pět tisíc korun českých, a způsobil tak poškozeným H. S. a B. M. škodu ve výši 25.000,- Kč.

Rozsudek soudu prvního stupně napadla státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze odvoláním podaným v neprospěch všech obviněných, které zaměřila proti výroku o trestu ohledně obviněného V. V. a proti výroku, kterým bylo upuštěno od potrestání ohledně obviněných M. S. a M. P. Z podnětu podaného odvolání byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. 12 To 34/2008, podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušen rozsudek soudu prvního stupně u obviněného V. V. ve výroku o podmíněném odkladu výkonu trestu odnětí svobody. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že uložený trest odnětí svobody ve výměře tří let je trestem nepodmíněným, pro jehož výkon byl obviněný podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem (bod I). Ve vztahu k obviněným M. P. a M. S. bylo odvolání státní zástupkyně podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto (bod II).

Proti označenému rozsudku odvolacího soudu podala nejvyšší státní zástupkyně v zákonné lhůtě v neprospěch všech obviněných dovolání směřující proti všem jeho výrokům. Ve vztahu k výroku pod bodem I) vytkla, že rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a obviněnému V. V. byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, a odkázala tak na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Ve vztahu k výroku pod bodem II) namítla, že jím bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup, přičemž rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto a upuštěno od potrestání, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup, a toto rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, čímž jsou podle ní dány důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), i), l) tr. ř.

Dovolatelka uvedla, že odvolací soud věc nesprávně posoudil z hlediska aplikace ustanovení § 24 odst. 1 tr. zák., když aproboval jako správné právní závěry soudu prvního stupně o splnění jeho podmínky, že šlo o čin menší nebezpečnosti pro společnost. Přehlédl, že soud prvního stupně nehodnotil všechny rozhodné okolnosti případu, které mají vliv na jeho společenskou nebezpečnost a jsou demonstrativně uvedeny v § 3 odst. 4 tr. zák., a k nesprávnému závěru o nižším stupni konkrétní společenské nebezpečnosti daného činu dospěl i jejich nevyváženým hodnocením. Nelze tak podle ní akceptovat, že význam konkrétního zájmu, který byl činem dotčen, je mimořádně malý s ohledem na nízkou kvalitu padělků peněz a s ohledem na to, že obvinění nepředpokládali, že budou dány do oběhu. Soud prvního stupně absenci tohoto specifického úmyslu, který je zákonným znakem skutkové podstaty přísněji trestného činu (§ 140 odst. 2 alinea 1 tr. zák.), chybně hodnotil jako okolnost snižující společenskou nebezpečnost posuzovaného skutku.

Podle skutkového zjištění soudu byly padělky vyrobeny, aby byly předloženy poškozené a jako pravé peníze osvědčily solventnost obviněného V. V. Tento záměr jejich použití předpokládal, že padělané peníze budou vyrobeny v takové kvalitě, aby mohly být poškozené ukázány jako peníze pravé a jako takové obstály. Podle jejího názoru byly okolnosti, za nichž byl čin spáchán, soudem zlehčovány. Následek činu nelze bagatelizovat ani dle soudu politováníhodnou okolností případu, že poškozená nikdy peníze tak velké nominální hodnoty neviděla. Připomněla, že intenzita porušení chráněného zájmu osobou, která podvodně falešné peníze zhotovuje, není snižována tím, že jimi lze oklamat třeba jen starší lidi ze skromnějších poměrů, jak dovodil soud prvního stupně. Zjištěné jednání obviněných M. S. a M. P. směřující k vyhotovení padělků peněz a zhotovení minimálně 6 kusů bankovek v nominální hodnotě 5.000,- Kč nasvědčuje tomu, že obvinění jednali v přímém úmyslu podle § 4 písm. a) tr. zák. Závěr soudů, že obvinění byli pouze srozuměni s tím, že jinému možná ...opatřili padělané peníze... a na tom základě vybudovaný závěr o zavinění formou úmyslu nepřímého a menší míře jejich zavinění je v rozporu se zásadami formální logiky.

Dovolatelka také zdůraznila, že podle standardní judikatury je primární podmínkou pro upuštění od potrestání podle § 24 odst. 1 tr. zák., že pachatel spáchal trestný čin menší nebezpečnosti pro společnost. Ohledně splnění této zákonné podmínky nebyly podle ní právní závěry soudu prvního stupně založeny na důsledném hodnocení okolností případu podle hledisek uvedených v § 3 odst. 4 tr. zák. Soud prvního stupně na straně jedné akcentoval polehčující okolnosti, bezúhonnost pachatelů, jejich doznání a projevenou lítost a na druhou stranu výše uvedené okolnosti buď vůbec nevzal v úvahu, nebo je chybně hodnotil jako podstatně snižující společenskou nebezpečnost jednání obviněných M. P. a M. S. V důsledku toho aplikoval ustanovení § 24 odst. 1 tr. zák., ačkoliv zákonný předpoklad, že pachatel spáchal trestný čin menší nebezpečnosti pro společnost, splněn nebyl.

Státní zástupkyně nesouhlasila ani s výrokem o trestu ohledně obviněného V. V., byl-li již soudem prvního stupně uložen za použití § 40 odst. 1 tr. zák. a aproboval-li i odvolací soud mimořádné snížení trestu odnětí svobody jako správné. Vytkla, že zákonné důvody spočívající ve specifických okolnostech případu nebo osobních poměrech pachatele, z nichž by bylo možno dovodit, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřené a že by účelu trestu mohlo být dosaženo i trestem kratšího trvání, soud prvního stupně založil na výrazném přecenění některých skutečností, které nepřevyšují obvyklé okolnosti případu a obvyklé poměry pachatele, a bylo možné je hodnotit ve prospěch obviněného jen jako polehčující okolnosti, z hlediska podmínek aplikace § 40 odst. 1 tr. zák. neměly žádný význam. Pokud soud prvního stupně v souvislosti s podmínkami § 40 odst. 1 tr. zák. zmiňuje psychický stav obviněného, není patrno, zda v této souvislosti činí závěry k okolnostem případu nebo poměrům pachatele. Obviněný se nedopustil činu ve stavu přechodné zmenšené příčetnosti, aby bylo možné usuzovat na výjimečné okolnosti případu. Nebyla u něj zjištěna ani vážná choroba, kterou by bylo lze považovat za mimořádné poměry pachatele odůvodňující použití § 40 odst. 1 tr. zák. Byla přesvědčena, že zjištění, že se obviněný k trestné činnosti doznal, svého jednání litoval a projevil ochotu nahradit způsobenou škodu, nemohlo najít jiného výrazu než toho, který je upraven ustanoveními § 33 písm. h), ch), j) tr. zák.

Podle dovolatelky užití zmírňujícího ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. soud prvního stupně neodůvodnil adekvátními okolnostmi případu, které by měly vliv na posouzení stupně nebezpečnosti činu pro společnost, ani korektním náhledem na osobu obviněného, pokud jde o poměry pachatele, jež by měly ovlivnit spáchání trestného činu. Dodala, že hodnocením pouze okolností pro obviněného příznivých nemohl soud prvního stupně ve smyslu § 23 odst. 1 tr. zák. zjistit, zda ochrany společnosti před pachateli trestných činů a zabránění odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti, včetně jeho výchovného aspektu, může být dosaženo trestem kratšího trvání.

Pokud jde o povahu a závažnost trestných činů, jejich konkrétní míru společenské nebezpečnosti, upozornila, že ze strany obviněného šlo o promyšlené jednání, kterým po delší dobu za užití padělaných peněz připravoval poškozenou, svou babičku, o úspory a současně padělanými bankovkami umořoval existující dluh.

Nesouhlasila s tím, že odvolací soud námitky státní zástupkyně směřující proti použití § 40 odst. 1 tr. zák. bez dalšího odmítl a ohledně odvoláním napadeného výroku o trestu se neztotožnil pouze s jeho podmíněností. Poznamenala, že není zřejmé, čím se jednání obviněného, vyznačující se udáním padělaných peněz jako pravých, jímž byla podvodně způsobena škoda staré ženě, členovi rodiny, liší od jiných běžných projevů zištnosti, kdy je způsobena škoda provozovatelům restaurací, majitelům trafik apod. taktéž osobami řešícími finanční situaci trestnou činností.

Závěrem dodala, že odvolacím soudem byla věc přezkoumána jen na základě odvolání státní zástupkyně, přičemž odvolací soud po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně současně vyhověl tomuto odvolání a současně je zamítl jako nedůvodné. Pakliže odvolací soud, aniž to bylo nutné, rozhodl i o zamítnutí odvolání státní zástupkyně, domáhala se z důvodů procesní opatrnosti přezkumu výroku, jímž bylo u obviněných M. P. a M. S. nesprávně aplikováno ustanovení § 24 odst. 1 tr. zák., prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé variantě.

Nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soud v Praze v celém rozsahu a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Praze ve výroku o trestu uloženém obviněnému V. V. a ve výroku, kterým bylo podle § 24 odst. 1 tr. zák. upuštěno od potrestání obviněných M. P. a M. S., a současně aby zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby Krajskému soudu v Praze přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Obviněný M. P. ve vyjádření k dovolání nejvyšší státní zástupkyně, které učinil prostřednictvím svého obhájce, uvedl, že skutek vykazuje nižší míru společenské nebezpečnosti, neboť falzifikáty bankovek byly vyrobeny na kopírce, nebyly upravovány, byly lehce rozpoznatelné od pravých bankovek, neměly sloužit jako oběživo, pouze jako půjčka na ukázku babičce. Nemohl údajně předpokládat, že obviněný V. V. naloží s bankovkami jiným než dohodnutým způsobem, tj. že je vrátí a poté budou zničeny. Připomenul, že dosud žil řádným životem, nemá sklony k páchání trestné činnosti a měl za to, že případné uložení byť i podmíněného trestu pro něho bude mít negativní dopad v podobě ztráty zaměstnání. Soudy podle něho nepochybily, pokud aplikovaly ustanovení § 24 odst. 1 tr. zák., upustily od jeho potrestání, neboť pro užití tohoto institutu byly splněny všechny zákonem předpokládané podmínky. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyšší státní zástupkyně jako nedůvodné zamítl.

Obvinění V. V. ani M. S. se do konání neveřejného zasedání k dovolání nejvyšší státní zástupkyně nevyjádřili.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že je zjevně neopodstatněné.

K výroku pod bodem I) rozsudku odvolacího soudu obviněný V. V.

Dovolání nejvyšší státní zástupkyně bylo v této části opřeno o důvody dovolání uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tak lze učinit, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

Dovolatelka vytkla, že ohledně obviněného V. V. spočívá napadený rozsudek na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a obviněnému byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Konkrétní námitky, z nichž existenci uvedených důvodů dovolání dovozovala, jsou námitkami uplatněnými relevantně.

Pachatele trestného činu padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 tr. zák. jako trestného činu přísněji trestného ze sbíhajících se trestných činů, jimiž byl obviněný V. V. uznán vinným (§ 35 odst. 1 tr. zák.), lze potrestat odnětím svobody na pět až deset let.

Podle § 40 odst. 1 tr. zák. má-li soud vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody tímto zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze účelu trestu dosáhnout i trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby tímto zákonem stanovené.

Soud prvního stupně obviněnému V. V. za použití § 40 odst. 1 tr. zák. uložil úhrnný trest odnětí svobody na tři léta, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu pěti let za současného vyslovení dohledu nad obviněným a uložením mu povinnosti, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že byl-li by obviněnému uložen trest v trestní sazbě § 140 odst. 2 tr. zák., byl by neadekvátní, nepřiměřeně přísný, a to jak vzhledem ke stávajícím poměrům obviněného, tak i okolnostem případu. Při hodnocení stupně nebezpečnosti činu obviněného pro společnost soud upozornil na nízkou úroveň padělků, že obviněný jednal situačně a užití padělků jako peněz pravých primárně neplánoval, podlehl v obtížné finanční situaci tomu, jak svědkyně H. S., jeho babička, na jinak velmi dobře rozpoznatelné padělky reagovala, jakož i jeho postoj k trestné činnosti, kterou zcela doznal, upřímně jí litoval. Přihlédl dále zejména k možnostem resocializace obviněného, vzal v úvahu i skutečnost, že obviněný již v průběhu trestního řízení bez nutnosti aplikace nepodmíněného trestu odnětí svobody jasně demonstroval faktické sebevýchovné tendence, když opakovaně projevil nad svým jednáním upřímnou lítost, zasadil se významným způsobem o nápravu svého trestného jednání uznáním dluhu a dohodou o zaplacení náhrady škody způsobené svědkyni H. S. a s náhradou škody také skutečně započal jejím částečným plněním. Významnou okolností podle soudu prvního stupně také bylo, že se jmenované svědkyni omluvil, ta jeho omluvu přijala a jejich stávající vzájemný vztah se jeví jako fungující, že obviněný kvalifikovanou poruchu své osobnosti stabilizuje pravidelnými dobrovolnými návštěvami psychiatrické ambulance a užíváním psychofarmak. V dalším pak rekapituloval i předchozí odsouzení obviněného a odůvodnil výrok o podmíněném odkladu trestu odnětí svobody (strany 11, 12, 14 rozsudku).

Odvolací soud se závěry soudu prvního stupně, jež se týkaly aplikace ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák., souhlasil; i on sdílel názor, že se zřetelem k ostatním případům, které jsou projednávány, by použití trestní sazby odnětí svobody stanovené trestním zákonem bylo pro obviněného nepřiměřeně přísné a že lze účelu trestu dosáhnout i trestem kratšího trvání. Trest odnětí svobody ve výměře tří let měl za trest adekvátní a dodal, že jeho výměru podporuje i zjištění odvolacího soudu, že obviněný již škodu své babičce uhradil. Neztotožnil se ale s výrokem o podmíněném odkladu výkonu trestu odnětí svobody a sám po zrušení odpovídajícího oddělitelného výroku rozhodl tak, že obviněného pro výkon trestu odnětí svobody zařadil do věznice s dozorem.

Nejvyšší státní zástupkyně vytkla, že soud prvního stupně zákonné důvody spočívající ve specifických okolnostech případu nebo osobních poměrech pachatele, z nichž by bylo možno dovodit, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že by účelu trestu mohlo být dosaženo i trestem kratšího trvání, založil na výrazném přecenění některých skutečností, které nepřevyšují obvyklé okolnosti případu a obvyklé poměry pachatele, a bylo možné je hodnotit ve prospěch obviněného jen jako polehčující okolnosti, ale z hlediska podmínek aplikace § 40 odst. 1 tr. zák. neměly žádný význam. Užití tohoto ustanovení neodůvodnil adekvátními okolnostmi případu, které by měly vliv na posouzení stupně nebezpečnosti činu pro společnost, ani korektním náhledem na osobu obviněného, pokud jde o poměry pachatele, jež by měly ovlivnit spáchání trestného činu. Za chybný označila i postup odvolacího soudu, pokud odmítl odvolací námitky státního zástupce vůči aplikaci ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. a neztotožnil se pouze s výrokem o podmíněném odkladu výkonu uloženého trestu odnětí svobody. Dovolací soud tyto výhrady nesdílí.

Mimořádné snížení trestu odnětí svobody, jak již bylo opakovaně uvedeno, lze opřít o okolnosti případu nebo o poměry pachatele anebo o obě tato hlediska zároveň. Okolnostmi případu se v daných souvislostech rozumí všechny skutečnosti, které mají vliv na posuzování stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost a možnosti nápravy obviněného. Může jít i okolnosti, které jsou znakem příslušné skutkové podstaty trestného činu, pokud jejich význam nebo intenzita naplnění výrazněji vybočují z obvyklých případů takových trestných činů a odůvodňují shovívavější postup při trestání. Poměry pachatele zde představují hodnocení jeho osoby, avšak přímo nesouvisející se spácháním trestného činu. Jde totiž o okolnosti charakterizující osobu pachatele jako objektu trestu; jinými slovy jde o rodinné a osobní poměry, které existují nikoli v době spáchání trestného činu, ale v době rozhodování o trestu (např. zdravotní stav, majetkové poměry, péče o jinou osobu apod.). Okolnosti případu nebo poměry pachatele mohou odůvodnit aplikaci ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. jen za předpokladu, že by použití nesnížené trestní sazby trestu odnětí svobody bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze účelu trestu dosáhnout i trestem kratšího trvání.

Soud prvního stupně hodnotil stupeň nebezpečnosti činu obviněného a okolnosti případu daleko shovívavěji, než jak je posuzovala dovolatelka. Poukázal především na nízkou úroveň padělků, že obviněný alespoň zpočátku jednal situačně a užití padělků jako peněz pravých neplánoval. Dovolací soud tyto úvahy sdílí, mají oporu ve výsledcích provedeného dokazování stejně jako zjištění, že obviněný posléze zneužil neznalosti a neobezřetnosti poškozené H. S., své babičky, a opakovaně jí za užití padělaných bankovek splácel dluh a současně ji připravoval o další peněžní prostředky. Soudy obou stupňů přiléhavě postřehly, že jednání obviněného nevykazuje znaky jednání, které je typicky postihováno jako trestný čin padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 tr. zák. s uložením trestu odnětí svobody v jeho zákonné trestní sazbě. Citlivě přihlédly k vzájemným osobním vazbám mezi obviněným a svědkyní H. S., které zůstaly nakonec nenarušeny, stranou pozornosti nemohla zůstat ani skutečnost, že obviněný svého činu upřímně litoval a že způsobenou škodu zcela uhradil. Je sice pravdou, že obviněný již byl v minulosti odsouzen, jak zmiňuje soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku, ale ani tato skutečnost nemůže znamenat, že mu měl být uložen trest odnětí svobody v nesnížené trestní sazbě odnětí svobody. Okolnosti případu, na které soudy poukázaly, je vedly k závěru, že by použití nemodifikované trestní sazby § 140 odst. 2 tr. zák. bylo pro obviněného nepřiměřeně přísné a že lze účelu trestu, jak je sledován ustanovením § 23 odst. 1 tr. zák., dosáhnout i trestem kratšího trvání.

Pro úplnost dovolací soud poznamenává, že z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že možnosti resocializace obviněného a jím demonstrované faktické sebevýchovné tendence, dobrovolné návštěvy psychiatrické ambulance za účelem stabilizace kvalifikované poruchy jeho osobnosti byly významné ve světle poměrů pachatele jako jednoho z hledisek použití § 40 odst. 1 tr. zák. pouze za předpokladu a za podmínky, že mu bude uložen trest odnětí svobody nespojený s jeho bezprostředním výkonem. Byl-li posléze původně uložený podmíněně odložený trest odnětí svobody odvolacím soudem změněn na nepodmíněný trest odnětí svobody, je použití ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. založeno na úvaze, že to jsou okolnosti případu, vzhledem k nimž by použití trestní sazby odnětí svobody uvedené v § 140 odst. 2 tr. zák. bylo nepřiměřeně přísné, přičemž účelu trestu lze dosáhnout i trestem kratšího trvání.

Dovolací soud připouští, že pohled na hodnocení okolností případu ve světle ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. o mimořádném snížení trestu odnětí svobody prezentovaný soudy obou stupňů nemusí být beze zbytku akceptován, ale nelze konstatovat, že by soudy některé relevantní okolnosti významně přecenily, jak naznačuje dovolatelka, a jiné přehlédly či jim nepřiznaly váhu, již si zasloužily. Ve svém komplexu nelze způsobu, jakým soudy hodnotily okolnosti významné pro použití ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák., nic podstatného vytknout. Trest vyměřený obviněnému není trestem extrémně a zcela neodůvodněně mírným.

Nejvyšší soudu proto shledal dovolání nejvyšší státní zástupkyně podané v neprospěch obviněného V. V. zjevně neopodstatněným, a proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

K výroku pod bodem II) rozsudku odvolacího soudu obvinění M. P., M. S.

Dovolání nejvyšší státní zástupkyně bylo v části týkající se obviněných M. P. a M. S. podáno s odkazem na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), i), l) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

K zamítnutí ani odmítnutí odvolání státního zástupně podaného v neprospěch obou jmenovaných obviněných nedošlo z procesních důvodů, tj. podle § 253 odst. 1 tr. ř., resp. podle § 253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ nevztahuje ta část ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vyjádřena dikcí bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku , aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí .

Odvolání státního zástupce ohledně těchto obviněných bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou dovolatelka odkázala na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), i) tr. ř.

Pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že dovolatelka opodstatněně podala dovolání ohledně obviněných M. P. a M. S. i s odkazem na tento dovolací důvod, poněvadž podle praxe soudů platí, že bylo-li státním zástupcem podáno odvolání ohledně více osob, o nichž bylo rozhodnuto týmž rozsudkem, musí odvolací soud rozhodnout tak, aby bylo zřejmé, že je rozhodnuto výrokem o odvolání ohledně každé z těchto osob. Takové odvolání je třeba chápat jako odvolání skládající se z tolika samostatných částí, kolika osob se týká, takže o takovém odvolání není rozhodnuto jako o celku a účinky rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k jednotlivým osobám nelze dovozovat z toho, jak bylo rozhodnuto o odvolání ohledně některých z nich. To mimo jiné znamená, že v případě, kdy odvolací soud shledá důvodným takové odvolání jen u některé z osob, odvolání ohledně dalších podle § 256 tr. ř. zamítne (k tomu např. rozhodnutí č. 34/2000 Sb. rozh. tr.). Odvolací soud proto správně odvolání státního zástupce podanému v neprospěch obviněného V. V. vyhověl, zatímco odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněných M. P. a M. S. zamítl. Dovolatelce proto nic nebránilo, aby v dovolání podaném ohledně těchto obviněných aplikovala i dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup.

Dovolatelka vytkla, že rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup, a že tento rozsudek současně spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. I zde platí, že konkrétní výhrady, jimiž odůvodňovala deklarované důvody dovolání, jsou námitkami relevantními.

Podle § 24 odst. 1 tr. zák. lze od potrestání pachatele, který spáchal trestný čin menší nebezpečnosti pro společnost, jeho spáchání lituje a projevuje účinnou snahu po nápravě, upustit, jestliže vzhledem k povaze spáchaného činu a k dosavadnímu životu pachatele lze důvodně očekávat, že již projednání věci před soudem postačí k jeho nápravě.

Podmínky pro upuštění od potrestání uvedené v citovaném ustanovení trestního zákona musí být splněny současně. První z nich vyžaduje, aby šlo o trestný čin menší nebezpečnosti pro společnost. Právě proti splnění tohoto předpokladu dovolání nejvyšší státní zástupkyně ve vztahu k oběma obviněným zásadně směřuje.

S dovolatelkou lze jistě souhlasit, že primární a zásadní podmínkou pro upuštění od potrestání je, že pachatel spáchal trestný čin menší nebezpečnosti pro společnost , a není-li tato základní podmínka splněna, pak nelze vůbec uvažovat o možnosti upustit od potrestání.

Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je podle § 3 odst. 4 tr. zák. určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Protože hodnocení osoby pachatele je uvedeno jako zvláštní, samostatná podmínka pro upuštění od potrestání, musí menší stupeň nebezpečnosti pro společnost odůvodňovat souhrn ostatních kritérií, tj. objektivních (zejména význam chráněného zájmu, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti jeho spáchání) a subjektivní stránky (zejména forma a míra zavinění pachatele, jeho pohnutka).

Soud prvního stupně konstatoval, že konkrétní stupeň nebezpečnosti činu obou obviněných je i v porovnání s ostatními případy tohoto typu trestné činnosti nízký. Intenzita porušení chráněného zájmu je podle něj minimální, když prokázaná velmi nízká kvalita padělaných bankovek, rozpoznatelná už prakticky na první pohled, odpovídá tomu, že je oba obvinění pořídili pouze proto, aby byly ukázány svědkyni H. S., a ani si nepředstavovali jejich použití jako pravých platidel. Nadto vzal v úvahu, že použitelnost falzifikátů v praxi byla rovněž minimální, bylo jen otázkou shody okolností, že se jmenovaná svědkyně, která ostatně s padělky podle těchto obviněných ani neměla přijít do kontaktu, nikdy nesetkala s bankovkou v hodnotě 5.000,- Kč a padělky ihned nerozpoznala. Soud při hodnocení stupně nebezpečnosti trestného činu nenechal bez povšimnutí ani skutečnost, že se trestné činnosti oba obvinění dopustili v úmyslu nepřímém a žádný z nich z trestné činnosti neměl sebemenší zisk; obviněný M. P. navíc poté, co zjistil, že vůči svědkyni H. S. byly padělky použity jako pravé bankovky, zaslal svědkyni omluvný dopis. Stupeň společenské nebezpečnosti u obou obviněných podle soudu také snižuje, že jde o zcela ojedinělé vybočení z řádného života, nerozvážnost související s jejich věkem, jejich doznání, projevená upřímná lítost a v případě obviněného M. S. též, že se činu dopustil ve věku blízkém věku mladistvých.

Tento soud rovněž zmínil, že obvinění jsou dosud netrestaní, příznivě hodnoceni svými zaměstnavateli, popř. střední školou navštěvovanou obviněným M. S., žádné negativní poznatky k nim nebyly zjištěny ani v místě jejich bydliště. Vyjádřil tudíž přesvědčení, že jsou splněny podmínky pro upuštění od potrestání; vedle již konstatovaného nízkého stupně nebezpečnosti jejich činu pro společnost zdůraznil i větší množství polehčujících okolností. Ke spáchání trestné činnosti se oba obvinění postavili čelem , projevili nad ní lítost a soud nemá pochyb o tom, že se jedná o lítost upřímnou; stran obviněného M. P. připomněl zaslání omluvného dopisu poškozené. Oba obvinění podle něj prokázali snahu po nápravě do budoucna a soud je přesvědčen, že v jejich případě šlo o ojedinělý exces z řádného života. Proto uzavřel, že k nápravě obou obviněných je plně postačující projednání věci před soudem, a uložení jakéhokoliv trestu považoval za nepřiměřené okolnostem (strany 11, 12, 13 rozsudku).

Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně se všemi skutečnostmi významnými z pohledu § 3 odst. 4 tr. zák. zabýval, když hodnotil osoby obou obviněných, co je ke spáchání trestné činnosti vedlo, míru jejich zavinění i přístup k celé věci po zahájení trestního stíhání, doznání, projevenou lítost a u obviněného M. P. i omluvný dopis poškozené H. S. S jeho hodnocením souhlasil a byl přesvědčen, že postup soudu prvního stupně byl správný a že oba obvinění si vzali náležité ponaučení již ze samotného projednání věci (strana 5).

Nejvyšší státní zástupkyně označila takové hodnocení kritérií příkladmo obsažených v ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák. jako nevyvážené. Podle jejího názoru na jedné straně soudy nepřiložily váhu významu chráněného zájmu vyjádřeného formálními znaky zvlášť závažného trestného činu, jímž byli uznáni vinnými, podcenily následek činu, nesprávně hodnotily míru zavinění a úmysl obviněných, do jisté míry i pohnutku činu a přecenily její význam. Vytkla také, že si neujasnily, že okolnosti charakterizující postoj pachatele k trestnému činu po jeho spáchání jsou sice významné pro úvahu o druhu a výši trestu, ale nejsou určující pro stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. S těmito výhradami se v převážné míře nelze ztotožnit.

V obecné rovině platí, že nelze stanovit, které trestné činy dosahují menšího stupně nebezpečnosti pro společnost, vždy bude záležet na individuálním posouzení každého konkrétního případu. Třebaže povšechně může menší stupeň nebezpečnosti pro společnost vyjadřovat druh a sazbu trestu stanoveného trestním zákonem, nelze a priori vyloučit, že i trestný čin padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 1 tr. zák. řazený do kategorie zvlášť závažných úmyslných trestných činů (§ 41 odst. 2 tr. zák.) může v konkrétním případě vykazovat toliko menší stupeň nebezpečnosti pro společnost, jak vyvodily v posuzovaném případě soudy obou stupňů. Není od věci poznamenat, že ačkoliv v platném trestním zákoně jde o trestný čin, jehož pachatele lze potrestat odnětím svobody na dvě léta až osm let, budoucí trestní zákoník na něj pamatuje potrestáním mírnějším (odnětím svobody na jeden rok až pět let).

Zájmy chráněné trestním zákonem spoluurčují skutkovou podstatu trestného činu a typový stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Stupeň nebezpečnosti jednotlivého trestného činu však charakterizuje konkrétní zájem, který byl činem zasažen a který se může vyskytovat ve velmi rozmanitých podobách a velmi odlišných stupních závažnosti. V daných souvislostech není úkolem soudu hodnotit typový význam chráněného zájmu tento úkol splnil již zákonodárce stanovením trestní sazby, ale jeho úkolem je hodnotit konkrétní význam poškozeného nebo ohroženého zájmu pro společnost. Přitom je třeba vyvarovat se přeceňování objektu na úkor ostatních okolností spoluurčujících stupeň nebezpečnosti činu pro společnost.

Ustanovením § 140 tr. zák. je poskytována ochrana českým a cizozemským penězům, toto ustanovení chrání zájem na bezpečnosti a spolehlivosti z pohledu pravosti peněz, bezhotovostních platebních prostředků a cenných papírů uvedených v § 143 tr. zák. jako základu bezpečného a funkčního peněžního styku, který je jedním ze základních kamenů fungujícího tržního hospodářství. Ve světle takto vymezeného objektu trestného činu podle § 140 odst. 1 tr. zák. ani dovolací soud nemá žádný vážný důvod zpochybnit závěry soudu prvního stupně, že intenzita, s jakou byl takto zákonem chráněný zájem činem obviněných porušen, není významná a že s ohledem na způsob provedení činu, okolnosti, za nichž byl spáchán, jeho následek, míru zavinění i pohnutku obviněných lze akceptovat i jeho závěr, že stupeň nebezpečnosti činu obou obviněných pro společnost je menší.

Dovolací soud nesdílí názor nejvyšší státní zástupkyně, že soudy zlehčovaly okolnosti, za nichž byl čin spáchán, a že následek činu bagatelizovaly. Všechny okolnosti rozhodné z hlediska kritérií demonstrativně uvedených v § 3 odst. 4 tr. zák. byly soudem prvního stupně citlivě a vyváženě zvažovány, a že převážná část z nich byla hodnocena ve prospěch obou obviněných, je v souladu s jeho opodstatněným závěrem, že čin obviněných byl projevem především jejich nevyzrálosti a nedostatku životních zkušeností, nikoliv jejich narušenosti. Výstižně a přiléhavě upozornil na nízkou kvalitu padělaných bankovek coby důsledek toho, že byly vyrobeny na kopírce, nebyly upravovány, poněvadž byly pořízeny toliko proto, aby byly ukázány svědkyni H. S. obviněným V. V., jemuž byly za tímto účelem a k jeho žádosti půjčeny, nikoliv jí též fyzicky předány. Obvinění M. P. ani M. S. neměli ze svého jednání žádný zisk, dopustili se ho z jakéhosi falešného kamarádství vůči obviněnému V. V. a právě z jeho iniciativy, aniž by se odpovědně zabývali důsledky svého jednání a byli způsobilí dohlédnout skutečné závažnosti činu. S výhradami nutno pohlížet toliko na závěry soudu prvního stupně, že se obvinění činu dopustili v úmyslu nepřímém podle § 4 písm. b) tr. zák., pakliže spoluobviněnému V. V. za jím zjištěných okolností padělané bankovky, které sami vyrobili, předali. Taková zjištění spíše svědčí pro závěr o úmyslu přímém podle § 4 písm. a) tr. zák., jak uvádí dovolatelka, aniž by ovšem měl tento dílčí nedostatek podstatný vliv na hodnocení stupně společenské nebezpečnosti jejich činu.

S dovolatelkou je třeba také souhlasit v názoru, že chování pachatele po dokončení činu, zvláště pak jeho postoj k trestnému činu, není pro hodnocení jeho stupně nebezpečnosti pro společnost významné, ačkoliv je jistě jinak důležité pro úvahy o druhu a výměře trestu, což ale samo o sobě přesvědčivost závěrů soudů obou stupňů ve svých důsledcích nikterak negativně nepoznamenalo (tato okolnost se totiž relevantně promítla v rámci dalších úvah o splnění zákonných předpokladů pro upuštění od potrestání). Nad rámec řečeného není od věci poznamenat, že soud prvního stupně se přesvědčivě vypořádal i s existencí dalších podmínek uvedených v § 24 odst. 1 tr. zák., proti čemuž ostatně ani dovolání nejvyšší státní zástupkyně žádné výhrady neobsahovalo.

Dovolací soud proto ve vztahu k dovolání nejvyšší státní zástupkyně ohledně obviněných M. P. a M. S. uzavírá, že rozhodnutí soudů o upuštění od potrestání nelze označit za zjevně nesprávné, učiněné bez splnění podmínek uvedených v § 24 odst. 1 tr. zák. Připomíná, že dovolání nutno vnímat jako opravný prostředek mimořádný a že zásah do poměrů jmenovaných obviněných s odstupem téměř dvou let po spáchání činu se v konkrétním případě při plném respektování účelu trestního řízení nejeví jako žádoucí a potřebný.

Nejvyšší soud, veden těmito závěry, odmítl i dovolání nejvyšší státního zástupkyně v části týkající se obviněných M. P. a M. S. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, poněvadž rozsudek soudu prvního stupně nevykazuje vady zakládající důvody dovolání uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), i) tr. ř., čehož logickým důsledkem je, že není dán ani důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který je existencí některého z důvodů dovolání obsažených v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. podmíněn. Učinil tak - jakož i ohledně dovolání v části týkající se obviněného V. V. - v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. ledna 2009

Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Kůrková