8 Tdo 1456/2016
Datum rozhodnutí: 23.11.2016
Dotčené předpisy: § 202 tr. ř., § 240 odst. 1 tr. zákoníku, § 2 odst. 5,6 tr. ř.



8 Tdo 1456/2016-21

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 11. 2016 o dovolání obviněného L. B. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. 67 To 157/2016, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 5 T 80/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. B. odmítá .
Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 5 T 80/2015, byl obviněný L. B. uznán vinným přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, za což mu byl podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků.

2. Proti označenému rozsudku podal obviněný odvolání směřující proti všem jeho výrokům. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. 67 To 157/2016, bylo odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.

3. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný vytýkaného jednání dopustil tím, že v P., P., na pobočce společnosti Richemont Northern Europe GmbH , se sídlem v SRN, Mnichov, Landsberger Strasse 302, v prodejně Cartier, zakoupil dne 25. 9. 2012 zapalovač, prsten a náušnice za celkovou částku 359 700 Kč, z toho DPH 59 950 Kč, dne 6. 11. 2012 náhrdelník za částku 133 000 Kč, z toho DPH 22 166,67 Kč, dne 27. 11. 2012 náušnice za částku 218 000 Kč, z toho DPH 36 333,33 Kč, a dne 18. 12. 2012 prsten za částku 497 000 Kč, z toho DPH 82 833,33 Kč, tedy zboží v celkové hodnotě 1 207 700 Kč, a následně v blíže nezjištěné době mezi 25. 9. 2012 a 15. 3. 2013 předložil poškozené společnosti Richemont Northern Europe GmbH vyplněné Tax Free vývozní formuláře pro vrácení daně fyzickým osobám ze třetích zemí při vývozu zboží, spolu s originály čtyř výše uvedených faktur za šperky, s úmyslem zajistit si nárok na vrácení daně z přidané hodnoty zaplacené v ceně zboží, když zakoupené zboží z Evropské unie vyvezeno nebylo a jeho vývoz byl obviněným úmyslně předstírán, neboť vývozní povolení na zboží, zakoupené dne 25. 9. 2012, na němž je jako vyvážející osoba uvedena neztotožněná ukrajinská osoba, bylo opatřeno pouze razítkem pasové kontroly z hraničního přechodu V. N. ze dne 26. 9. 2012, které neprokazuje vývoz zboží, a současně prsten zakoupený 25. 9. 2012 a dne 26. 9. 2012 údajně vyvezený z EU, obviněný dne 18. 12. 2012 v prodejně Cartier v P. vrátil a za něj vystavený dobropis v hodnotě 218 000 Kč, respektive fakturu na 218 000 Kč, z toho DPH 36 333,33 Kč, uplatnil téhož dne 18. 12. 2012 při platbě faktury za prsten, z jehož ceny následným předstíraným vývozem uplatnit nárok na vratku DPH později, a to v žádosti o vratku DPH z ceny zboží z faktury a dále náušnice zakoupené 25. 9. 2012, dne 26. 9. 2012 údajně vyvezené z EU, obviněný dne 27. 11. 2012 v prodejně Cartier v P. vrátil a za ně vystavený dobropis v hodnotě 122 000 Kč, respektive fakturu na 122 000 Kč, z toho DPH 20 333,33 Kč, uplatnil téhož dne při platbě faktury za náušnice, z jejichž ceny rovněž následným předstíraným vývozem uplatnil nárok na vratku DPH, a to v žádosti o vratku DPH z ceny zboží z faktury, a dále vývozní povolení na zboží z faktur předložená obviněným byla opatřena padělanými razítky potvrzujících výstup zboží z Evropské unie, a to falešnými razítky Hlavního celního úřadu ve Frankfurtu nad Mohanem, Hlavního celního úřadu v Postupimi a Hlavního celního úřadu v Mnichově, jako osoby vyvážející zboží byly uvedeny neztotožněné ruské osoby, kdy jako účet pro vrácení DPH byl ve všech případech uveden účetvedený u Komerční banky, a. s., pro společnost Pelorus CZ, s. r. o., se slovenským IČ: 46539301, se sídlem Slovenská republika, Bratislava, Klincová 37/B, k němuž měl v době podání žádostí o vratku DPH výhradní dispoziční právo obviněný L. B., jako jednatel společnosti Pelorus CZ, s. r. o., tedy se pokusil předstíráním nepravdivých skutečností o vývozu zboží z EU osobami ze třetích zemí, zakládajících povinnost poškozené České republiky, zastoupené Finančním úřadem pro Prahu 1, sídlem Štěpánská 28, Praha 1, poskytnout daňovou výhodu podle § 84 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v platném znění, v celkové výši 257 949,99 Kč, a následným uplatněním nároku na vrácení DPH vylákat neoprávněné vrácení DPH, avšak plátce daně z přidané hodnoty, společnost Richemont Northern Europe GmbH po prověření validity a pravosti razítek DPH nevrátila.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný L. B. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř., neboť měl za to, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

5. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. namítl, že postupem soudu prvního stupně bylo porušeno jeho základní právo na obhajobu plynoucí z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále Listina ), když hlavní líčení bylo konáno bez jeho přítomnosti, a obviněný tak neměl možnost se hlavního líčení přímo a aktivně účastnit. Přitom svoji neúčast v hlavním líčení omluvil, tato omluva byla nalézacímu soudu doručena řádně a včas a je součástí spisového materiálu. Z omluvy je patrné, že obviněný se hlavního líčení chce účastnit a uplatnit svá práva na obhajobu, a to včetně práva zvolit si obhájce, a dále je zřejmé, že na stejný den i čas bylo nařízeno jednání v jiné trestní věci u Okresního soudu v Košicích. Soud prvního stupně přesto hlavní líčení ve věci konal a v odůvodnění rozsudku navíc absentuje odůvodnění postupu, proč i přes žádost obviněného o odročení hlavního líčení bylo jednáno v jeho nepřítomnosti.

6. K dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak obviněný uvedl, že jeho vina před nalézacím soudem nebyla řádně prokázána a skutkové závěry učiněné před tímto soudem není možné opřít o žádné z provedených důkazů. Z výpovědí svědků je možné dovodit pouze to, že to byl právě obviněný, kdo postupně zakoupil jednotlivé zboží uvedené ve skutkové větě výroku o vině. Skutková zjištění soudů jsou však naprosto nedostatečná v prokázání toho, že se skutečně pokoušel zkrátit daň a svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty žalovaného trestného činu. O skutkovém stavu, jak byl zjištěn oběma soudy, vznikají důvodné pochybnosti, což platí zejména o závěru soudu prvního stupně, že ve skutečnosti nebylo předmětné zboží, pro které bylo následně uplatněno vrácení DPH, vyvezeno mimo území EU. Tento závěr nalézací soud opřel výhradně o listinné důkazy, z těch však tato soudy tvrzená skutečnost nevyplývá. Jednotlivé vývozní dokumenty neprokazují, že by zboží nebylo vyvezeno mimo území EU a nic na tom nemění ta skutečnost, že zahraničním orgánem byl vypracován posudek negativně se vyjadřující k platnosti vývozních dokumentů.

7. Měl za to, že z provedeného dokazování nevyplývá, že uplatnil nárok na vrácení DPH. Tato soudy opět nad rámec dokazování dovozovaná skutečnost nevyplývá z jediné výpovědi svědků ani z provedených listinných důkazů.

8. Dovolatel rovněž zpochybnil naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku za situace, kdy byly předložené vývozní doklady nedostatečné a není na nich jako vývozce uvedena osoba obviněného.

9. Svoji argumentaci uzavřel tím, že jakkoliv si je vědom toho, že dovolací řízení neslouží primárně k přezkumu skutkových závěrů, z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že v případě extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a učiněnými skutkovými závěry je namístě takové nedostatky odstranit i v rámci dovolacího řízení.

10. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. 67 To 157/2016, a rovněž rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 5 T 80/2015, zrušil a věc přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k novému projednání a rozhodnutí.

11. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného předeslal, že z obsahu dovolání je patrné, že uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř. se vztahují k odsuzujícímu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, zatímco usnesení odvolacího soudu chtěl obviněný napadnout patrně pod písm. l ) citovaného ustanovení.

12. Připomněl, že extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a skutkovými závěry by byl dán pouze v případě svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Argumentace dovolate však zůstala příliš obecná, než aby z ní bylo možno zjistit dovolatelova tvrzení o konkrétních vadách hodnocení důkazů, když dovolatel jen povšechně napadá výpovědi slyšených svědků nebo listinné důkazy. Ohledně porušení práva na spravedlivý proces je dovolání příliš obecné a nekonkrétní. Nejvyšší soud přitom není povolán k tomu, aby domýšlel argumentaci obviněného.

13. Obviněný navíc v dovolání opakoval svoji obhajobu z řádného opravného prostředku, ke všem argumentům se tedy již vyjádřil odvolací soud. Úvahy odvolacího soudu státní zástupce hodnotil jako přiléhavé, s jeho argumentací se plně ztotožnil. Uzavřel, že k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný žádné konkrétní hmotněprávní námitky v dovolání neuplatnil a jeho námitky k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. jsou zjevně neopodstatněné z důvodů vyložených odvolacím soudem.

14. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání

16. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř.

17. Podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.

18. Z hlediska obsahu podaného dovolání je s poukazem na uplatněný dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. významná otázka, zda bylo možné dne 29. 2. 2016 konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného.
19. Podmínky, za nichž může soud provést hlavní líčení v nepřítomnosti obžalovaného (dále pro zjednodušení též obviněný) , jsou upraveny v ustanovení § 202 tr. ř. Podle § 202 odst. 2 tr. ř. se v nepřítomnosti obviněného může hlavní líčení provést, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného, a přitom a) obžaloba byla obviněnému řádně doručena a obviněný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán a b) o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obviněný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§ 160 tr. ř.) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§ 166 odst. 1 tr. ř.). Podle § 202 odst. 3 tr. ř. nedostaví-li se obviněný bez řádné omluvy k hlavnímu líčení a soud rozhodne o tom, že se hlavní líčení bude konat v nepřítomnosti obviněného, lze v hlavním líčení protokoly o výslechu svědků, znalců a spoluobviněných přečíst za podmínek uvedených v § 211 tr. ř.

20. Odchylně jsou vymezeny podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného, je-li obviněný ve vazbě, ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let (§ 202 odst. 4 tr. ř.), avšak o tuto situaci se v posuzovaném případě nejedná.

21. Obviněný v dovolání vytkl, že hlavní líčení bylo dne 29. 2. 2016 i přes jeho omluvu a projev vůle se ho účastnit, a uplatnit tak právo na obhajobu, konáno v jeho nepřítomnosti. Postupem soudu prvního stupně došlo podle něj k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny. Výtky obviněného ale nemohou obstát. 22. Obviněný byl k hlavnímu líčení konanému dne 29. 2. 2016 řádně předvolán, toto předvolání mu bylo dne 10. 2. 2016 doručeno do vlastních rukou (č. listu 167). V předvolání k hlavnímu líčení byl řádně poučen o následcích své nepřítomnosti u hlavního líčení. Obviněný se z hlavního líčení konaného dne 29. 2. 2016 dne 25. 2. 2016 omluvil s odůvodněním, že se v jiné jeho trestní věci koná hlavní líčení u Okresního soudu v Košicích a rovněž z důvodu, že je v dané chvíli bez obhájce. Spolu s takto zaslanou a odůvodněnou omluvou rovněž požádal soud, aby bylo hlavní líčení odročeno (č. listu 175). K omluvě a žádosti o odročení se následně vyjádřila předsedkyně senátu nalézacího soudu, která obviněného upozornila na to, že žádosti o odročení nebude vyhověno, neboť obviněný svoji omluvu nepodložil žádným dokladem o konání hlavního líčení u Okresního soudu v Košicích. Současně byl soudkyní nalézacího soudu obviněný upozorněn, že v případě, že se k hlavnímu líčení za dané situace nedostaví, bude toto konáno i v jeho nepřítomnosti (č. listu 177). Na základě této repliky obviněný dne 26. 2. 2016 soudu dodal kopii dohody o ukončení smlouvy o poskytnutí právních služeb uzavřenou mezi ním a jeho tehdejším obhájcem (č. listu 178 179). V den konání hlavního líčení poté nalézacímu soudu doručil i zprávu o soudním líčení v jeho jiné trestní věci u Okresního soudu v Košicích, která měla dokládat, že časově toto hlavní líčení kolidovalo s hlavním líčením u nalézacího soudu (č. listu 187 189).

23. K hlavnímu líčení se obviněný nedostavil, a protože soud prvního stupně uzavřel, že obviněný se bez řádné omluvy nedostavil, dodatečně zaslal zcela nepřezkoumatelné listiny, které měly potvrdit jednání u soudu v Košicích (listiny byly do spisu dodány až po skončení hlavního líčení), hlavní líčení bylo konáno v nepřítomnosti obviněného. Takovému postupu podle nalézacího soudu nebránilo ani ukončení právního zastoupení obviněného (str. 2 rozsudku).

24. Odvolací soud, který se zabýval stejnou námitkou, jež byla uplatněna i v dovolání, v odůvodnění napadeného usnesení vyložil, proč v procesním postupu nalézacího soudu neshledal pochybení. Připomněl, že obviněný sice avizoval svou nepřítomnost v hlavním líčení a žádal o jeho odročení s tím, že termín hlavního líčení koliduje s termínem jednání v jiné jeho trestní věci u Okresního soudu v Košicích. Odvolací soud si ověřil, zda byl obviněný přítomen u hlavního líčení v jiné jeho trestní věci vedené u Okresního soudu v Košicích a bylo zjištěno, že obviněný se ani k tomuto hlavnímu líčení, které bylo skutečně nařízeno, nedostavil, svoji nepřítomnost omluvil a udělil souhlas s konáním tohoto hlavního líčení v jeho nepřítomnosti (č. listu 221 223). Dotyčnému tedy nic nebránilo, aby se účastnil hlavního líčení u nalézacího soudu v posuzované trestní věci. Za důvod omluvy z hlavního líčení pak rovněž nemohla obstát skutečnost, že došlo k ukončení smlouvy o poskytnutí právní služby mezi obviněným a jeho tehdejším obhájcem JUDr. Vlastimilem Vezdenkem, a že se tedy obviněný v této době nacházel bez právního zástupce, neboť v daném případě nešlo o důvod nutné obhajoby a k ukončení právního zastoupení došlo v dostatečném časovém předstihu před termínem nařízeného hlavního líčení (viz str. 3 usnesení odvolacího soudu). Pro úplnost dovolací soud poznamenává, že ve veřejném zasedání odvolacího soudu, jemuž byl obviněný osobně přítomen, byl seznámen se zprávou Okresního soudu v Košicích, avšak v rozporu s jejím obsahem tvrdil, že měl v úmyslu být hlavnímu líčení přítomen, ale z důvodu nepříznivé dopravní situace se nedostavil a hlavní líčení bylo po 10 minutách odročeno (č. listu 235).

25. Dovolací soud se závěry odvolacího soudu zcela souhlasí a nemá námitky obviněného za opodstatněné.

26. Jak již bylo předestřeno, hlavní líčení je možné provést výjimečně i bez přítomnosti obviněného, a to jen za splnění všech kumulativně stanovených podmínek. V ustanoveních § 202 odst. 2 písm. a) a b) tr. ř. jsou uvedeny formální podmínky, v návětě tohoto odstavce pak podmínky věcné (materiální). Kromě toho je předpokladem takového postupu i neexistence překážek podle § 202 odst. 4 tr. ř. Formální podmínky pro možnost konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného byly v dané věci bezpochyby naplněny, když je ze spisového materiálu zřejmé, že obžaloba byla obviněnému řádně doručena a obviněný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán [§ 202 odst. 2 písm. a) tr. ř.], orgány činnými v trestním řízení mu byla dána možnost se ke skutku, který je předmětem obžaloby, vyjádřit (využil však svého práva nevypovídat), bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání a obviněný byl dne 4. 5. 2015 upozorněn na možnost prostudovat spis dne 11. 5. 2015 [§ 202 odst. 2 písm. b) tr. ř.]. Obviněnému, jakož i jeho obhájce byl dne 11. 5. 2015 trestní spis předložen k prostudování a oba prohlásili, že jim byla poskytnuta přiměřená lhůta k prostudování spisu (č. listu 111). Nedostavil-li se za výše popsaných okolností obviněný dne 29. 2. 2016 k hlavnímu líčení, nalézací soud nepochybil, pakliže konal hlavní líčení v jeho nepřítomnosti. Obviněný svoji nepřítomnost řádně neomluvil, přičemž na to, že jeho omluvu nelze akceptovat, byl předsedkyní senátu nalézacího soudu upozorněn, a dostalo se mu též explicitně poučení, že nedostaví-li se, bude jednáno v jeho nepřítomnosti. Procesní postup nalézacího soudu pro něj tedy nemohl být překvapivý a nepředvídatelný. Pokud jde o materiální podmínky, soud musí především dospět k závěru, že věc lze spolehlivě rozhodnout i bez přítomnosti obviněného. Jde zejména o to, zda nepřítomnost obviněného nepoznamená průběh a případné výsledky hlavního líčení do takové míry, že by nebylo možné provést v potřebném rozsahu dokazování, dostatečně zjistit skutkový stav pro rozhodnutí a spravedlivě ve věci rozhodnout, a to nejen v otázce viny, ale i o trestu. V tomto směru je nutné zvážit důkazní situaci, povahu, rozsah a právní kvalifikaci zažalovaného skutku, charakter, význam, obsah a rozsah důkazů, jejichž provedení přichází v úvahu u hlavního líčení, i důkazů dosud opatřených, dosavadní stanovisko obviněného k věci a k opatřeným důkazům, způsob jeho obhajoby atd. Soud musí mít zároveň za to, že účelu trestního řízení lze dosáhnout i bez přítomnosti obviněného v hlavním líčení (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2555-2556). S ohledem na konkrétní důkazní situaci, povahu a rozsah opatřených a v hlavním líčení provedených důkazů soud prvního stupně zcela dostál i té podmínce, že věc bylo lze spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného, třebaže ten v přípravném řízení využil svého práva nevypovídat. S otázkou případné absence obhájce se přesvědčivě vypořádal odvolací soud a na jeho závěry nelze než odkázat.

27. Nejvyšší soud se zabýval nepřítomností obviněného v hlavním líčení konaném dne 29. 2. 2016 i z toho hlediska, zda nedošlo k porušení jeho ústavně garantovaného práva na projednání věci v jeho přítomnosti ve smyslu čl. 38 odst. 2 věty první Listiny a dále jeho práv garantovaných čl. 6 odst. 1, 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále Úmluva ). Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem je totiž i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva považováno za základní prvek práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. 28. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Tuto dikci nutno v daných souvislostech vykládat tak, že každý, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení rozhodnuto, má mít v rámci práva na soudní a jinou ochranu možnost osobně se účastnit jednání, v němž se rozhodne. Musí mu být reálně umožněno, aby se jednání mohl účastnit, vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena (k tomu přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 238/2000, ze dne 21. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 200/96, aj.). 29. S takovým výkladem čl. 38 odst. 2 Listiny není v rozporu, že v konkrétních ustanoveních trestního řádu, který zmíněné ústavní právo obviněného blíže rozvádí, jsou odlišně stanoveny podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení a za nichž může být provedeno veřejné zasedání. Jisto je, že v hlavním líčení bude přítomnost obviněného pravidlem a v jeho nepřítomnosti je lze konat jen výjimečně, případně je nelze konat vůbec, jak již bylo vyloženo. Důležité je, aby konáním hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného soudní řízení jako celek nebylo dotčeno v takové míře a takovým způsobem, aby pozbylo podstatných rysů a standardů spravedlivého procesu.

30. Tento předpoklad byl v posuzované věci naplněn a postup soudu prvního stupně nebyl nekorektní. Obviněný, který byl upozorněn, že hlavní líčení lze provést i bez jeho přítomnosti, svoji neúčast řádně neomluvil a nedoložil překážky, které by mu v ní objektivně bránily, naopak jednal způsobem, který dokládá jeho úsilí o zmaření hlavního líčení. Postup soudu prvního stupně, který se rozhodl provést hlavní líčení bez přítomnosti obviněného, tedy není tím zásahem do zmíněného práva obviněného, který by nebylo možno akceptovat; soud k němu měl zákonný podklad a soudní řízení jako celek nepozbylo podstatných rysů spravedlivého procesu. Dovolací soud již zmínil, že konkrétní okolnosti dovolovaly učinit závěr, že věc lze spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného. 31. Dovolání obviněného je proto v části, v níž odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., zjevně neopodstatněné.

32. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

33. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

34. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).

35. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. Obviněný je usvědčován výpověďmi svědků P. H. (č. listu 181 182), A. H. (č. listu 182) a F. D. (č. listu 182 183) u hlavního líčení konaného dne 29. 2. 2016 a především pak listinnými důkazy, a to zejména vyšetřovací zprávou mnichovského komisařství (č. listu 8 11, 14 17), znaleckým posudkem Celního kriminálního úřadu Mnichov (č. listu 20 23), k jehož využitelnosti v trestním řízení se vyjádřil odvolací soud na str. 4 svého usnesení, zprávou Komerční banky, a. s., (č. listu 59 60) a jednotlivými listinami dokladujícími zakoupení šperků spolu s žádostmi o vrácení daně fyzickým osobám ze třetích zemí při vývozu zboží (č. listu 69 88). Všechny tyto důkazy spolu korespondují a obhajobu uplatněnou obviněným, zopakovanou taktéž v mimořádném opravném prostředku spolehlivě vyvracejí.

36. K dílčím námitkám obviněného, jimiž rozporuje správnost skutkových zjištění, lze poznamenat, že z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, s nímž se soud odvolací plně ztotožnil, vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že nalézací soud postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinil skutková zjištění, která řádně odůvodnil. Důkazy hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozsudku v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložil, jak se vypořádal s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřil. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soud nižšího stupně hodnotil provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustil žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlil. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě neopodstatňuje zásah Nejvyššího soudu.

37. Pokud obviněný tvrdí, že nebylo prokázáno, že by zboží skutečně nebylo vyvezeno mimo území Evropské unie a nic na tom podle něho nemění ani ta skutečnost, že znalecký posudek Celního kriminálního úřadu vyslovil, že na vývozních dokladech jsou použity zfalšované otisky razítek celních úřadů, a vývozní doklady tak nesmějí být použity, lze k těmto námitkám uvést následující. Právě zfalšování vývozních dokumentů je nejsilnější možný důkaz, který mohly orgány činné v trestním řízení zajistit za účelem prokázání, že zakoupené šperky nikdy neopustily území Evropské unie. Jiný možný důkaz, který by prokazoval neexistenci určité skutečnosti, tedy toho, že zakoupené zboží nebylo vyvezeno z území EU, nelze kvůli jeho neexistenci pořídit. Na podobné situace pamatuje tzv. negativní důkazní teorie, neboť po nikom nelze spravedlivě požadovat, aby prokázal reálnou neexistenci určité právní skutečnosti. Pokud obviněný naznačuje, že zboží i navzdory zfalšovaným vývozním dokladům vyvezeno bylo, nebyla opatřena jediná indicie, která by takové tvrzení doložila, a sám obviněný v tomto ohledu provedení žádného relevantního důkazu taktéž nenavrhl.

38. Výsledky provedeného dokazování bylo spolehlivě zjištěno, že obviněný u společnosti Richemond Northern Europe GmbH, na její pobočce v Praze, uplatnil nárok na vrácení daně z přidané hodnoty (dále též jen DPH ). Vratku DPH obviněný požadoval podle zjištění soudů celkem u čtyř z šesti provedených nákupů (č. listu 89). Ve vztahu k nákupu provedenému dne 25. 9. 2012 nelze přijatelně logicky vysvětlit, že přestože k těmto šperkům obviněný předložil vývozní doklady, které byly nedostatečné, protože se zde nacházelo pouze razítko pasové kontroly, s datem vývozu 26. 9. 2012, obviněný tyto šperky na prodejně v P. vrátil a žádal jejich výměnu dne 27. 11. 2012, resp. dne 18. 12. 2012, tedy v době, kdy se zboží podle zfalšovaných vývozních dokladů již nemělo nacházet na území Evropské unie. V dalších případech pak byla razítka celních úřadů na vývozních dokladech postoupena ke znaleckému zkoumání, na základě kterého bylo možné dojít k jednoznačnému závěru, že razítka jednotlivých celních úřadů jsou padělaná. Ve všech případech obviněný vyplněné formuláře vrácení daně fyzickým osobám ze třetích zemí při vývozu zboží společnosti Richemond Northern Europe GmbH předložil a nemůže být tedy pochyb o jednání a úmyslu obviněného. Cílem obviněného bylo uvést společnost Richemond Northern Europe GmbH v omyl a na základě zfalšovaných vývozních dokladů získat od daňových orgánů vratku DPH, která byla se zakoupeným luxusním zbožím zaplacena.

39. Zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb. Ke zkrácení daně z přidané hodnoty lze v obecné rovině připomenout, že se jím rozumí jakékoli jednání pachatele, v důsledku něhož je mu jako plátci nebo poplatníkovi (povinné osobě) v rozporu se zákonem vyměřena nižší daň (clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jiná podobná povinná platba), než jaká měla být vyměřena a zaplacena, k vyměření této povinné platby vůbec nedojde, nebo bude neoprávněně požadována vratka této daně. Pokusem trestného činu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku je jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. S ohledem na popis skutku obsažený ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně nemá Nejvyšší soud žádné pochybnosti o tom, že ke zkrácení uvedeného druhu daně skutečně jednání obviněného bezprostředně směřovalo a že trestně odpovědným za spáchaný skutek je právě obviněný. Závěry soudů nižších stupňů o naplnění znaků zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu jsou tedy správné. Soudy nižších stupňů přitom dostatečně konkrétně a obsáhle popsaly mechanizmus směřující k vylákání neoprávněného vrácení DPH a tedy zkrácení této daně, což ostatně odpovídá i požadavkům vyjádřeným v dosavadní rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu (viz např. jeho usnesení ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 5 Tdo 130/2010).

40. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného bylo dílem podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř., dílem relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. naplněn nebyl. Nejvyšší soud je proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 23. 11. 2016

JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu