8 Tdo 1454/2006
Datum rozhodnutí: 14.12.2006
Dotčené předpisy:




8 Tdo 1454/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. prosince 2006 o dovoláních obviněných D. B. a L. R., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 2. 2006, sp. zn. 3 To 894/2005, který rozhodl jako odvolací soud v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 12 T 123/2002, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných D. B. a L. R. o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 9. 2005, sp. zn. 12 T 123/2002, byl obviněný D. B. uznán vinným pod bodem 1) trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák a pod body 2-5, 7-9) trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. Za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. pod bodem 1) byl odsouzen podle § 250 odst. 2, § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou; současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 3. 4. 2000, sp. zn. 7 T 226/99, který nabyl právní moci dne 7. 6. 2000, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu pod body 2-5, 7-9) byl odsouzen podle § 250 odst. 3, § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na pět let a šest měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou; současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 11. 8. 2004, sp. zn. 5 T 59/2004, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 6. 2005, sp. zn. 5 To 379/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Tímtéž rozsudkem byl obviněný L. R. pod bodem 9) uznán vinným pokusem trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na třicet měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestech ohledně spoluobviněných K. B., J. J., L. J., R. J., M. M. a o náhradě škody.



Rozsudek soudu prvního stupně napadli obvinění D. B., L. R., K. B., J. J., L. J. a obhájce za uprchlého obviněného M. M. odvoláními, jež směřovala proti výroku o vině i všem na něj navazujícím výrokům. Z podnětu podaných odvolání byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 2. 2006, sp. zn. 3 To 894/2005, rozsudek soudu první stupně podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. zrušen v celém rozsahu ve vztahu k obviněným K. B., M. M., L. R., u obviněného D. B. ve výroku o vině pod body 2-5), 7-9) a ve výroku o souhrnném trestu, u obviněného J. J. ve výroku o vině pod body 4), 5), 8) ,9), ve výrocích o souhrnném a úhrnném trestu, ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozené GE M. A., a. s. se sídlem P.

Při nezměněném výroku o vině pod bodem 1) a na něj navazujícím výroku o trestu v rozsudku soudu prvního stupně u obviněného D. B. bylo podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodnuto tak, že obviněný D. B. byl uznán vinným pod body 1. - 7. trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle § 250 odst. 3, § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na pět let a šest měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice ostrahou. Současně byl zrušen výrok o souhrnném trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 11. 8. 2004, sp. zn. 5 T 59/2004, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 6. 2005, sp. zn. 5 To 389/2005, jímž byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. 1 T 137/2003, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Tímtéž rozsudkem bylo nově rozhodnuto o vině obviněného L. R. tak, že pod bodem 7. byl uznán vinným pokusem trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na třicet měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu ohledně obviněných K. B., J. J., M. M. a o náhradě škody. Odvolání L. J. bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Podle skutkových zjištění pod bodem 1) v rozsudku soudu prvního stupně (jež zůstala odvolacím soudem nezměněna) se obviněný D. B. trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. dopustil tím, že dne 11. 3. 1999 v O., v a. L., společně s již pravomocně odsouzeným D. V. se záměrem dosáhnout takto neoprávněného prospěchu a nedostát vzniklému závazku poté, co obstaral D. V. nepravdivé listiny dokladující výši jeho příjmů, vylákal na základě leasingové smlouvy č. 99-03-..-.. uzavřené D. V. dne 11. 3. 1999 v O. se zástupcem obchodní společnosti V. l., a. s., po předchozím složení zálohy ve výši 46.368,- Kč poskytnutí osobního motorového vozidla tov. zn. H. C. 1.6 v celkové hodnotě 86.500,- Kč, přičemž následně, aniž by byly hrazeny další leasingové splátky, toto vozidlo dne 30. 3. 1999 prodal A. E., čímž společnosti V. l., a. s., způsobil škodu v celkové výši 40.132,- Kč.

Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný D. B. dopustil trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., dílem dokonaného dílem ve stadiu pokusu a obviněný L. R. pokusu trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1, § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. tím, že

1. obviněný D. B. sám dne 12.10.1999 v O., v provozovně obchodní společnosti OB L., a. s., společně s již pravomocně odsouzeným D. V., se záměrem dosáhnout takto neoprávněného majetkového prospěchu a nedostát vzniklému závazku, se pokusil, po předchozím předložení nepravdivých listin k výši dosahovaných příjmů a po zaplacení dvou záloh vždy ve výši 20.000,- Kč dosáhnout prostřednictvím již pravomocně odsouzeného D. V. uzavření leasingové smlouvy s obchodní společnosti OB L., a. s., a takto poté, co měla být uhrazena akontace ve výši 20 %, tedy 348.526,40 Kč, ke škodě této obchodní společnosti vylákat poskytnutí osobního motorového vozidla tov. zn. J. G. Ch. v hodnotě 1.742.632,- Kč, dodavatele společnosti H. C., s. r. o., čímž by u obchodní společnosti OB L., a. s., došlo ke vzniku škody v celkové výši 1.394.105,60 Kč, přičemž však k uzavření leasingové smlouvy nedošlo,

2. obviněný D. B. dne 4.11.1999 v O., v provozovně společnosti A. A., s. r. o., společně s již pravomocně odsouzeným D. V., se záměrem dosáhnout takto neoprávněného majetkového prospěchu a nedostát vzniklému závazku, se pokusil, po předchozím předložení nepravdivých listin o výši dosahovaných příjmů, dosáhnout prostřednictvím již pravomocně odsouzeného D. V. uzavření leasingových smluv s obchodní společnosti OB L., a. s., a takto ke škodě této obchodní společnosti vylákat po uhrazení akontace ve výši 91.460,- Kč poskytnutí osobního motorového vozidla tov. zn. Š. O. GLX 1.9 TDi v hodnotě 457.300,- Kč a po uhrazení akontace ve výši 101.980,- Kč poskytnutí osobního motorového vozidla tov. zn. Š. O. GLX 1.8 v hodnotě 509.900,- Kč, čímž by uvedené obchodní společnosti byla způsobem škoda v celkové výši 773.760,- Kč, přičemž však k uzavření leasingové smlouvy nedošlo,

3. obviněný D. B. spolu s obviněnými J. J. a K. B. dne 10.1.2000 v O., v A. E., po předchozí společné dohodě, se záměrem dosáhnout takto neoprávněného majetkového prospěchu a nedostát závazku z následné leasingové smlouvy, uzavřel obviněný K. B. na základě nepravdivého potvrzení o výši příjmů, které obdržel od obviněných J. J. a D. B., od nichž obdržel i zálohu ve výši 496.000,- Kč na zaplacení akontace, leasingovou smlouvu č. 96132 u společnosti GE C. L., a. s., a po uhrazení akontace převzal motorové vozidlo tovární značky BMW 740iA v hodnotě 1.190.000,- Kč, které v průběhu měsíce března vyvezli společně obvinění K. B. a D. B. do Slovenské republiky, kde s ním naložili blíže nezjištěným způsobem, čímž způsobili společnosti GE M. A., a. s., právnímu nástupci GE C. L., a. s., škodu ve výši 694.000,- Kč,

4. obviněný D. B. sám dne 7. 2. 2000 v O., v A. E., se záměrem dosáhnout neoprávněného majetkového prospěchu a nedostát vzniklému závazku, vylákal na základě leasingové smlouvy č. 4/00/42.. prostřednictvím obchodní společnosti T. I. L., s. r. o. se sídlem v O., s obchodní společností C., a. s., po předchozím předložení nepravdivého potvrzení o výši příjmu, které si sám vyhotovil, opatřil falešným podpisem obviněného J. J., a po zaplacení zálohy na leasingové splátky ve výši 76.250,- Kč osobní motorové vozidlo tov. zn. O. V. 16V v hodnotě 305.000,- Kč, další leasingové splátky nehradil a tímto způsobem vznikla škoda obchodní společnosti C., a. s., ve výši 228.750,- Kč,

5. obviněný D. B. spolu s již odsouzeným R. J. dne 17. 2. 2000 v P., na ulici A., v A. M., po předchozí společné domluvě, se záměrem dosáhnout neoprávněného majetkového prospěchu a nedostát závazku z následné leasingové smlouvy, nyní již odsouzený R. J. pod příslibem obdržení finanční částky 20.000,- Kč a podepsání dokladů, nutných k vyřízení leasingové smlouvy, které mu předložil obviněný D. B., aniž zkoumal jejich obsah, při vědomí, že vozidlo nebude užívat ani hradit leasingové splátky, uzavřel leasingovou smlouvu č.2000205 s obchodní společností V. L., a. s., a po uhrazení akontace ve výši 156.443,90 Kč, kterou mu poskytl obviněný D. B., převzal motorové vozidlo tovární značky Š. O. SLX Tdi v hodnotě 375.000, Kč, které následně v únoru 2000 předali do A. N. C., s. r. o., přičemž další leasingové splátky již obviněný D. B. nehradil a vylákáním vozidla na základě nepravdivých údajů způsobil obchodní společnosti V. l., a. s., škodu ve výši 218.556,10 Kč,

6. obviněný D. B. spolu s obviněnými J. J. a M. M. dne 6. 6. 2000 v O., v A. E., po předchozí dohodě, se záměrem dosáhnout neoprávněného majetkového prospěchu a nedostát svým závazkům z uzavřené leasingové smlouvy, obviněný M. M. pod příslibem obdržení finanční částky 10.000,- Kč, předložení nepravdivých dokladů o finančním příjmu u společnosti N. C., s. r. o., které převzal od obviněného D. B., a při vědomí, že vozidlo nebude užívat ani hradit leasingové splátky a po převzetí částky 47.250,- Kč, uzavřel leasingovou smlouvu č. 4/00/45.. prostřednictvím obchodní společnosti T. I. L., spol. s r. o. s obchodní společností C., a. s., po složení shora uvedené zálohy na leasingové splátky ve výši shora uvedené převzal motorové vozidlo tovární značky VW P. 1.6 v hodnotě 189.000,- Kč, které předal obviněnému J. J. a které mělo být nadále používáno v a. N. C.,

7. obviněný D. B. spolu s obviněnými J. J. a L. R. dne 22. 9. 2000 v O., v provozovně obchodní společnosti C& Ltd., po předchozí společné dohodě, se záměrem dosáhnout takto neoprávněného majetkového prospěchu a nedostát vzniklému smluvnímu závazku, se pokusili v O., na H. n., uzavřením leasingové smlouvy č. 110011 ze dne 19. 9. 2000 a dodatku č. 1 ze dne 22. 9. 2000 s obchodní společností K.. I., s. r. o., dosáhnout vylákání osobního motorového vozidla tov. značky H. CR-V 2.0 MT 00 ES, v hodnotě 819.000,- Kč, přičemž záloha na leasingové splátky ve výši 245.700,- Kč měla být obviněnou L. J. uhrazena až v následujících dnech, čímž by takto obchodní společnosti K.. I. způsobili škodu ve výši 573.000,- Kč, avšak díky včasnému zásahu Policie ČR ke vzniku škody nedošlo, neboť vozidlo bylo zajištěno v prostorách firmy C., a. s., v Č. T., v k. ú. Ž.



Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, který rozhodl ve věci samé ve druhém stupni, podali obvinění D. B. a L. R. prostřednictvím svých obhájců v zákonné lhůtě dovolání. Oba obvinění shodně odkázali na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítli, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

Obviněný D. B. podal dovolání v rozsahu výroku o vině pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně a celého výroku o vině odvolacího soudu s výjimkou skutku pod bodem 4., k němuž se doznal. Ve vztahu ke skutku pod bodem 1) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vytkl, že výrok o vině je opřen toliko o výpověď svědka D. V., ze které navíc vyplývá, že dovolatel neměl s případem nic společného a nelze se domnívat, že svědek se jej snažil jakkoliv vyvinit. Dále v textu dovolání poukázal na to, že ze skutkového stavu zjištěného odvolacím soudem je zřejmé, že se předmětného trestného činu nedopustil. Měl za to, že ani ve vztahu ke skutkům pod body 1. a 2. výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu nebyla jeho vina prokázána, neboť výpověď svědka D. V. je nevěrohodná a vykazuje zjevné rozpory ohledně realizace předmětných leasingových smluv a finančních částek, které získal právě od něj. Ke skutku pod bodem 3. uvedl, že se na uzavření leasingové smlouvy nepodílel, což vyplývá nejen z výpovědi obviněných J. J., K. B., ale i svědkyň Ing. L. a G.; taktéž z jednotlivých listin nelze dovodit jeho podíl na uzavíraní předmětných smluv dovodit. Ve vztahu ke skutku pod bodem 5. též namítl, že nebyl prokázán jakýkoliv jeho podíl na uzavírání leasingových smluv, nebyla provedena rekognice, jež by prokazovala shodu mezi osobou jménem D. a jeho osobou. Vzhledem k pochybnostem a rozporům vyplývajícím z výpovědi spoluobviněného R. J. měl odvolací soud dospět k závěru o jeho nevině. Vyjádřil přesvědčení, že jeho vina nebyla prokázána ani ve vztahu ke skutku pod bodem 6., poněvadž všechna rozhodná jednání byla vedena pouze mezi autobazarem N. C., s. r. o., tj. obviněnými J. J. a M. M. Stran skutku pod bodem 7. označil výpověď obviněného L. R. za zcela okrajovou, nezpůsobilou prokázat jeho vinu; vyplývá z ní, že na uzavírání smlouvy se podíleli pouze obvinění L. R. aj. J., jeho účast byla zcela nepodstatná a pasivní. Zpochybnil i procesní použitelnost protokolu o odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu coby důkazu. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Obviněný L. R. v dovolání vytkl, že zjištěný skutkový stav neprokazuje jeho vinu, neboť se trestné činnosti nedopustil. Ve shodě s již uplatněnou obhajobou zopakoval, že na základě plné moci udělené spoluobviněnou L. J. uzavřel předmětnou leasingovou smlouvu na osobní automobil a tento odvezl dle instrukcí spoluobviněných J. J. a L. J. do společnosti C., kde jej zanechal. Za vinu mu bylo kladeno, že měl vědět o záměru obviněných D. B. a J. J. prodat automobil tvořící předmět leasingové smlouvy rusky hovořícím osobám. Konstatoval, že nebylo prokázáno, že by kdy jednal s rusky hovořícími osobami a že tato skutečnost měla být vzata v úvahu i při právním posouzení skutku. Přihlédnuto mělo být taktéž k tomu, že akontace a první splátka byly uhrazeny. Odmítl závěry obou soudů o tom, že jednal se záměrem poškodit leasingovou společnost. V době uzavření leasingové smlouvy odpovídala za závazky společnosti N. C., s. r. o., obviněná L. J. a on neměl pochybnosti o tom, že tato společnost dostojí svým povinnostem vůči leasingové společnosti. Připomněl, že neměl předmět leasingu v držení, následky jeho jednání měly účinnost pouze 4 dny, tj. od 19. 9. 2000 do 22. 9. 2000, kdy se leasingovým nájemcem stala obviněná L. J., která od té doby jednoznačně odpovídala za veškeré závazky. Závěrem poznamenal, že nebyla naplněna subjektivní stránka skutkové podstaty trestného činu, zákonný znak charakterizující subjektivní stránku trestného činu nemá podle něj oporu v žádné části zjištěného skutkového stavu, a skutek proto není možno posuzovat jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, popř. aby Nejvyšší soud sám ve věci rozhodl a podle § 226 písm. c) tr. ř. jej zprostil obžaloby.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovoláním obviněných uvedl, že obviněný D. B. na podkladě konkrétně uplatněných dovolacích námitek nevznáší žádné výhrady, které by se týkaly nesouladu skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkových větách a zákonných znaků souzeného trestného činu. Na podkladě vlastního hodnocení důkazů, resp. zpochybnění procesní validity některých důkazů, prosazoval vlastní skutkovou verzi, podle které se kromě skutku pod bodem 4. rozsudku odvolacího soudu trestné činnosti vůbec nedopustil, čímž uplatnil námitky směřující do oblasti skutkové, které dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Obviněný L. R. sice v dovolání deklaroval nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a právním posouzením skutku a absenci subjektivní stránky trestného činu, ale ani jeho námitky nevycházejí ze skutkového stavu popsaného v tzv. skutkové větě a odůvodnění rozsudku. I v tomto případě dovolatel prosazoval vlastní skutkovou verzi, jeho námitky byly postaveny na jiných skutkových zjištěných, než která učinil odvolací soud, a proto ani jeho námitky uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají. Státní zástupce upozornil na nepřiléhavé právní posouzení skutku pod bodem 7. odvolacího soudu, byl-li kvalifikován pouze jako pokus trestného činu, ač ze skutkových zjištění vyplývá, že trestný čin podvodu již byl dokonán. Dodal však, že dovolání podali pouze obvinění a změna právní kvalifikace v naznačeném smyslu by byla nepřípustnou změnou v jejich neprospěch. Navrhl, aby Nejvyšší soud obě podaná dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť byla podána z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání jsou podle § 265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obou obviněných byla podána z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že ačkoli obvinění deklarovali dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., oba uplatnili výlučně výhrady, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Okresní soud v Karviné a z nichž vycházel v napadeném rozsudku i Krajský soud v Ostravě.

Do takto vymezené kategorie námitek majících zjevně skutkovou povahu patří ty námitky obviněného D. B., že se skutků pod body 1) rozsudku soudu prvního stupně a pod body 1.-3., 5.-7. rozsudku odvolacího soudu nedopustil, že mu trestná činnost nebyla prokázána, neboť byl usvědčován důkazy nevěrohodnými a vnitřně rozpornými (viz výpověď svědka D. V.), popř. provedené důkazy jej jako pachatele trestného činu neusvědčovaly (konkrétně zmiňované výpovědi spoluobviněných, svědků, listin) nebo usvědčit ani nemohly, poněvadž šlo o důkazy procesně nepoužitelné (protokol o odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu).

Stejného charakteru jsou i námitky, které ve svém dovolání uplatnil obviněný L. R., když po zopakování již uplatněné obhajoby vyvozoval, že se trestné činnosti nedopustil.

Se zřetelem na povahu vytýkaných vad je evidentní, že ačkoli obvinění v dovolání formálně deklarovali dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky uplatnili námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se na základě své vlastní verze skutkového děje (nic nespáchali) primárně domáhali změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a následně ze změny skutkových zjištění vyvozovali, že se trestných činů v podobě zjištěné soudy nedopustili. Vůči právnímu posouzení skutků, jak byly zjištěny soudem, žádnou konkrétní námitku neuplatnil. Jimi vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, event. procesně právních, nikoli hmotně právních.

Tento závěr nutno vztáhnout i k těm výhradám obviněného L. R., na jejichž základě obviněný vyvozoval, že nebyly naplněny všechny zákonné znaky trestného činu podvodu, a to konkrétně úmyslné zavinění. Obviněný vytkl, že zákonný znak charakterizující subjektivní stránku trestného činu nemá oporu v žádné části zjištěného skutkového stavu. Tato výhrada však zjevně nemůže obstát. Soudy obou stupňů jasně uzavřely, že obvinění D. B., J. J. a L. R. po předchozí společné dohodě, se záměrem dosáhnout neoprávněného majetkového prospěchu a nedostát vzniklému smluvnímu závazku, se pokusili uzavřením leasingové smlouvy a dodatku s obchodní společností K.. I., s. r. o., dosáhnout vylákání osobního motorového vozidla tov. značky H., v hodnotě 819.000,- Kč, přičemž záloha na leasingové splátky ve výši 245.700,- Kč měla být obviněnou J. uhrazena až v následujících dnech, čímž by takto obchodní společnosti K.. I., s. r. o., způsobili škodu ve výši 573.000,- Kč, avšak ke vzniku škody nedošlo, neboť vozidlo bylo zajištěno. Právní závěry soudů o formě zavinění úmyslu nepřímém podle § 4 písm. b) tr. zák. vycházely právě z těchto skutkových zjištění. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se v těchto souvislostech podává, že obviněný L. R. se propůjčil k tomu, že uzavřel leasingovou smlouvu, na sebe nechal fiktivně převést společnost N. C., neobdržel žádné prostředky a ničeho na leasingu nezaplatil, ač již v době uzavíraní smlouvy věděl, že nebude moci dostát svým závazkům a musel si tedy být vědom toho, že bude s vozidlem naloženo jinak, než mělo být dle leasingové smlouvy. Obviněný tedy převzal závazek i když věděl, že nebude moci leasingové splátky řádně a včas hradit a dále činil další nezbytné úkony, včetně pokusu o registraci vozidla (strana 36, 37).

Proti právním závěrům o úmyslné formě zavinění opírajícím se o tato skutková zjištění obviněný ve skutečnosti žádnou relevantní námitku nevznesl. Oproti těmto skutkovým zjištěním soudů totiž uváděl, že jednal na základě plné moci udělené L. J. a uzavřel předmětnou leasingovou smlouvu na osobní automobil, tento odvezl dle instrukcí obviněných J. J. a L. J. do společnosti C., kde jej zanechal. V době uzavření leasingové smlouvy odpovídala za závazky společnosti N. C., s. r. o., obviněná L. J., a neměl pochybnosti o tom, že tato společnost dostojí svým povinnostem vůči leasingové společnosti, předmět leasingu neměl v držení, následky jeho jednání měly účinnost pouze od 19. 9. 2000 do 22. 9. 2000, kdy se leasingovým nájemcem stala obviněná L. J., která od té doby jednoznačně odpovídala za veškeré závazky. Z tohoto skutkově odlišného závěru vyvozoval i odlišný právní závěr ve vztahu ke svému zavinění.

Závěr o formě zavinění (§ 4, § 5 tr. zák.) je sice závěrem právním, vycházejícím však ze skutkových zjištění soudu, která vyplývají z provedeného dokazování a jejichž přezkoumání se s poukazem na uvedený dovolací důvod nelze domáhat. Obviněný zaměřil dovolání v této části proti způsobu hodnocení důkazů a proti skutkovým zjištěním, která se stala skutkovým podkladem právního závěru o jeho zavinění, nikoliv proti tomu, že by toto zjištění nenaplňovalo znaky úmyslného zavinění.

Námitky skutkové, jež ve svých dovoláních uplatnili oba obvinění, však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.), a proto k nim Nejvyšší soud nepřihlížel. Tato zásada by mohla být prolomena pouze v případě, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy; o takovou situaci se však nejedná. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (viz zejména strany 37 až 80 rozsudku soudu prvního stupně a strany 25 až 37 napadeného rozsudku odvolacího soudu), včetně úvah o zavinění ve formě úmyslu nepřímého podle § 4 písm. b) tr. zák. Při hodnocení důkazů soudy postupovaly důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněných, a učinily skutková zjištění, která lze akceptovat. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se jasně podává, jak reagoval na obhajobu obviněného D. B. ve vztahu k námitce o nevěrohodnosti výpovědi svědka D. V., a zevrubně se zabýval i mírou účasti tohoto dovolatele na dalších skutcích, jimiž byl uznán vinným. Závěry o vině obou obviněných mají oporu ve výsledcích dokazování a evidentně nejde o případ svévolného hodnocení důkazů.

Protože dovolání obou obviněných byla podána z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jejich podkladě podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. prosince 2006

Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Kůrková