8 Tdo 145/2013
Datum rozhodnutí: 13.02.2013
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



8 Tdo 145/2013-34

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. února 2013 o dovolání obviněného J. N. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 7 To 75/2012, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 5 T 2/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. N. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 11. 6. 2012, sp. zn. 5 T 2/2012, uznal obviněného J. N. (dále jen obviněný nebo dovolatel ) vinným, že:

dne 12. 11. 2011, v době mezi 21:06 hod. a 21:09 hod., před domem čp., v M. ulici, v R. n. K., po předchozí slovní rozepři nejprve bezdůvodně fyzicky napadl S. P., tím způsobem, že jej v průběhu slovního konfliktu náhle povalil na zem a poté do něho ještě nejméně dvakrát kopl obutou nohou, čímž mu tak způsobil zlomeninu horního konce stehenní kosti levé dolní končetiny s posunem úlomků, zhmoždění levého kolena a zhmoždění levého ramene, kterážto poranění si u něho vyžádalo urgentní specializovaný operační zákrok na Ortopedicko-traumatologickém oddělení Oblastní nemocnice v R. n. K. s hospitalizací v období od 12. 11. do 16. 12. 2011 a následnou ambulantní rehabilitační a lázeňskou péčí a domácím léčením trvajícím do současné doby, a to s podstatným omezením v obvyklém způsobu života po dobu více jak šesti týdnů a s přetrvávajícím pohybovým omezením až doposud, aby pak obžalovaný vzápětí na stejném místě rovněž bezdůvodně fyzicky napadl i J. B., jenž přispěchal S. P. na pomoc, kterého rovněž povalil na zem a poté do něho nejméně jednou kopl obutou nohou, čímž mu tak způsobil tupý úraz hrudníku a pravého kyčelního kloubu se zhmožděním těchto tělesných krajin, kterážto poranění si vyžádala jeho observační pobyt na Chirurgickém oddělení Oblastní nemocnice v R. n. K. v době od 12. 11. do 16. 11. 2011 s následným dvou až třítýdenním domácím léčením a rehabilitační péčí bez podstatného omezení v obvyklém způsobu života, když tohoto jednání násilného a výtržnického charakteru se obžalovaný dopustil, ačkoliv byl za obdobný čin již v minulosti pravomocně odsouzen, a to rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 27. 1. 1998, sp. zn. 4 T 252/97, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 4. 1998, sp. zn. 11 To 99/98, jímž byl uznán vinným mj. i dvojnásobným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 222 odst. 1 tr. zák. a dvojnásobným trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 2 tr. zák. a odsouzen za to k trestům odnětí svobody v celkovém trvání šesti roků, které vykonal .

Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku k § 145 odst. 1, 2 písm. a), g) trestního zákoníku a přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku, za což mu podle § 145 odst. 2 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost nahradit v rozsudku vyjmenovaným poškozeným způsobenou škodu, přičemž dva z poškozených odkázal podle § 229 odst. 2 tr. ř. s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 7 To 75/2012, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným, že:

dne 12. 11. 2011, v době mezi 21:06 hod. a 21:09 hod., před domem čp., v M. ulici, v R. n. K., po předchozí slovní rozepři nejprve bezdůvodně fyzicky napadl S. P., tím způsobem, že jej v průběhu slovního konfliktu náhle povalil na zem a poté do něho ještě nejméně dvakrát kopl obutou nohou, čímž mu tak způsobil zlomeninu konce stehenní kosti levé dolní končetiny s posunem úlomků, zhmoždění levého kolena a zhmoždění levého ramene, kterážto poranění si u něho vyžádalo urgentní specializovaný operační zákrok na Ortopedicko-traumatologickém oddělení Oblastní nemocnice v R. n. K. s hospitalizací v období od 12. 11. do 16. 12. 2011 a následnou ambulantní rehabilitační a lázeňskou péčí a domácím léčením trvajícím do současné doby, a to s podstatným omezením v obvyklém způsobu života po dobu více jak šesti týdnů a s přetrvávajícím pohybovým omezením až doposud, aby pak obžalovaný vzápětí na stejném místě rovněž bezdůvodně fyzicky napadl i J. B., jenž přispěchal S. P. na pomoc, kterého rovněž povalil na zem a poté do něho nejméně jednou kopl obutou nohou, čímž mu tak způsobil tupý úraz hrudníku a pravého kyčelního kloubu se zhmožděním těchto tělesných krajin, kterážto poranění si vyžádala jeho observační pobyt na Chirurgickém oddělení Oblastní nemocnice v R. n. K. v době od 12. 11. do 16. 11. 2011 s následným dvou až třítýdenním domácím léčením a rehabilitační péčí bez podstatného omezení v obvyklém způsobu života, když tohoto jednání násilného a výtržnického charakteru se obžalovaný dopustil, ačkoliv byl za obdobný čin již v minulosti pravomocně odsouzen, a to rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 27. 1. 1998, sp. zn. 4 T 252/97, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 4. 1998, sp. zn. 11 To 99/98, jímž byl uznán vinným mj. i dvojnásobným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 222 odst. 1 tr. zák. a dvojnásobným trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 2 tr. zák. a odsouzen za to k trestům odnětí svobody v celkovém trvání šesti roků, které vykonal .

Takto formulované jednání obviněného odvolací soud právně kvalifikoval jako zločin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 trestního zákoníku a jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku a podle § 146 odst. 3 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku mu uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost nahradit v rozsudku vyjmenovaným poškozeným způsobenou škodu, přičemž dva z poškozených odkázal podle § 229 odst. 2 tr. ř. s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Obviněný se ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce JUDr. Denise Mitroviće podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dovolatel namítl, že soudy nižších stupňů jeho jednání posoudily hmotně právně nesprávně, neboť z provedeného dokazování nevyplynulo, že by se takového úmyslného jednání dopustil. Soud prvého stupně neprovedl všechny jím navrhované důkazy, zejména výslech poškozeného S. P., jenž v přípravném řízení uvedl, že zranění, která utrpěl při pádu, si způsobil sám vlivem své degenerativní choroby. V návaznosti na to dovolatel dodal, že poškozeného odstrčil, ovšem pouze v obraně před jeho útokem.

Obviněný ve svém podání dále tvrdil, že výpovědi svědků K. H. a J. H. nekorespondují v hrubých rysech s výpověďmi obou poškozených. Oba jmenovaní svědci totiž shodně vypovídali, že poškozený J. B. na něj (obviněného) zaútočil francouzskou holí a on se tomuto útoku pouze bránil. Obviněný je proto přesvědčen, že svým jednáním nemohl naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví, protože se jen bránil útoku poškozených. Nebylo prý prokázáno, že by poškozeným S. P. a J. B. způsobil jakákoliv zranění. Ze záznamu kamerového systému i znaleckého posudku MUDr. Josefa Pleskota obviněný vyvodil, že poškozený S. P. si své zranění způsobil vlivem degenerativního onemocnění a poškozený J. B. nešikovným pádem na zábradlí. Jeho počínání vůči poškozeným tedy mohlo mít pouze nedbalostní charakter.

V podstatě totožné námitky obviněný uvedl k přečinu výtržnictví, když vyjádřil přesvědčení, že jeho jednání nenaplnilo subjektivní stránku trestného činu a tudíž se vůbec o trestný čin nemohlo jednat.

Dovolatel nakonec uvedl, že je namístě odložit výkon jeho nepodmíněného trestu do doby rozhodnutí o dovolání, neboť pečuje o svého nezletilého syna, který se fakticky stane sirotkem a nebude se o něho mít kdo postarat.

Vzhledem k uvedenému obviněný v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil všechny výroky rozsudku dovoláním napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze a aby dále postupoval podle § 265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ), který v prvé řadě konstatoval, že námitky dovolatele zjevně směřují pouze proti hodnocení důkazů provedenému oběma soudy nižších stupňů. Dovolatel neuplatnil důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť tím je pouze nesprávné hmotně právní posouzení skutku a nikoliv nedostatečné zjištění skutkového stavu.

Podle názoru státního zástupce nic nenasvědčuje tomu, že by ve věci existoval extrémní rozpor. Požadovaný výslech poškozeného S. P. nebyl soudy proveden vzhledem k jeho nemoci v souladu s ustanovením § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř., klíčovým důkazem o průběhu incidentu byl záznam z kamerového systému.

Státní zástupce pro úplnost dodal, že výrok rozsudku Vrchního soudu v Praze je vadný stejně jako rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové v tom směru, že skutková věta neobsahuje popis subjektivní stránky předmětných trestných činů, ačkoliv podle ustálené judikatury musí být ve skutkové větě ... výslovně obsaženy znaky skutkové podstaty tak, aby samotný výrok mohl k jejímu vymezení obstát, co do své určitosti, přičemž nedostatky skutkové věty nemohou být zhojeny cestou odůvodnění ... (odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1383/2005). Tyto své úvahy státní zástupce uzavřel konstatováním, že vzhledem k tomu, že v odůvodnění odsuzujícího rozsudku subjektivní stránka obsažena je a že předmětná otázka je dostatečně judikována, je zřejmé, že i kdyby bylo dovolání podáno z tohoto důvodu, nemohlo by zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která by měla být z jeho podnětu řešena, by po právní stránce nebyla zásadního významu, takže by byl dán důvod k odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř.

S ohledem na uvedené skutečnosti státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné a souhlasil, aby takové rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání. Vzhledem k povaze předmětného činu neshledal důvody pro odklad výkonu trestu, neboť takový postup by vážným způsobem zasáhl oprávněné zájmy poškozených.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohly obstát. Šlo totiž o výhrady, jimiž napadal pouze rozsah dokazování provedeného před soudy obou stupňů (konkrétně když namítal, že soudy odmítly provést důkazy, které navrhoval, zejména opětovný výslech poškozeného S. P. a že nebylo prokázáno, že by způsobil poškozeným zranění), a způsob hodnocení důkazů z jejich strany (konkrétně když namítal, že výpovědi svědků K. H. a J. H. nekorespondují s výpověďmi obou poškozených, že poškození si svá zranění způsobili sami a že on jednal pouze v sebeobraně). Tím obviněný primárně napadal správnost učiněných skutkových zjištění a v důsledku toho se domáhal jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.

Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že obviněný neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).

Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.

Pokud by výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti
a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov.
§ 265a odst. 4 tr. ř.).

Jakkoliv se Nejvyšší soud v zásadě ztotožnil s názorem státního zástupce stran pohledu na obsah podaného dovolání, na druhé straně nemohl přisvědčit jeho úvaze, že výrok rozsudku Vrchního soudu v Praze je vadný v tom směru, že skutková věta neobsahuje popis subjektivní stránky předmětných trestných činů, takže by mohlo přicházet v úvahu odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Nejvyšší soud je naopak přesvědčen, že i subjektivní stránka jednání obviněného ve vztahu k oběma trestným činům, jimiž byl uznán vinným, je dostatečně výstižně popsána nejen v odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, ale i (a již) ve skutkové větě jeho výrokové části (srov. její formulaci shora).

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného J. N. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.

Zcela na závěr je třeba uvést, že ačkoli obviněný ve svém podání zmínil, že je namístě odložit výkon uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody do doby rozhodnutí o dovolání, Nejvyšší soud se takovým podnětem nemohl zabývat. Předseda senátu Krajského soudu v Hradci Králové takový návrh podle § 265h odst. 3 tr. ř. neučinil a pro případný postup podle § 265 o odst. 1 tr. ř. předseda senátu Nejvyššího soudu zákonné podmínky neshledal.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 13. února 2013

Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a