8 Tdo 1446/2006
Datum rozhodnutí: 14.12.2006
Dotčené předpisy:




8 Tdo 1446/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. prosince 2006 o dovolání obviněného P. Z., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 5 To 468/2006, který rozhodl jako odvolací soud v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 4 T 189/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. Z. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný P. Z. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 5 To 468/2006, kterým bylo podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 14. 3. 2006, sp. zn. 4 T 189/2004. Tímto rozsudkem byl uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle § 250 odst. 1 tr. zák., § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na šest měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na osmnáct měsíců. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. byla obviněnému uložena povinnost (nesprávně uvedeno omezení) spočívající v tom, aby v průběhu zkušební doby podmíněného odsouzení podle svých sil uhradil dluh na výživném. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 11. 2005, sp. zn. 14 T 125/2003, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 2. 2006, sp. zn. 3 To 69/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. dopustil tím, že v době od 1. 1. 2000 do 24. 5. 2004 v K. a jinde, vyjma celkové částky ve výši 3.400,- Kč, úmyslně neplnil svou zákonnou povinnost vyživovat svého syna nezletilého J. Z., ačkoliv mu tato vyživovací povinnost vyplývá ze zákona o rodině a výše výživného mu byla stanovena rozsudkem Okresního soudu v Karviné, sp. zn. 33 P 44/97, 33 SV 546/97, ze dne 12. 2. 1998, jenž nabyl právní moci dne 24. 3. 1998, částkou 800,- Kč měsíčně, přičemž vzhledem ke svým možnostem a schopnostem vyplývajícím z jeho majetkových poměrů a s přihlédnutím k odůvodněným potřebám nezletilého syna J. by byl schopen platit na výživu syna částku ve výši 300,- Kč měsíčně, vždy prvého dne v měsíci, k rukám H. Z., čímž za uvedené období zapříčinil dluh na výživném 12.500,- Kč.

Obviněný podal dovolání v rozsahu výroku o vině i trestu, odkázal v něm na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Vytkl, že soudy shromáždily důkazy dokumentující jeho příjmy v rozmezí 3.576,- Kč až 4.446,- Kč, aniž by zkoumaly, jakou formou se tyto prostředky dostávají do rukou obviněného. Jeho reálný příjem se pohyboval okolo 400,- Kč, neboť z ostatních prostředků byly hrazeny náklady na bydlení a služby s tím spojené. Uvedl, že soudy sice konstatovaly dopravní nehodu a rozsah poranění, která při ní utrpěl, avšak zcela nesprávně hodnotily lékařskou zprávu MUDr. C.; dokládal, že jeho nepříznivý zdravotní stav vedl k přiznání částečné invalidity, aniž by mu však byl vyplácen - pro nesplnění formálních podmínek - důchod. Shrnul, že jednotlivé důkazy soud nevyhodnotil jednotlivě ani v jejich souvislosti a uznal jej vinným úmyslným trestným činem. Závěr, že mohl platit měsíčně na výživném 300,- Kč, soudy učinily bez jakéhokoliv podkladu a nezkoumaly, zda obviněný tyto peníze měl a mohl mít. Z provedeného dokazování podle něj vyplývá, že svoji vyživovací povinnost plnit nemohl a nemohl být tedy pro její neplnění odsouzen. V dalším rozvedl některé teoretické zásady pro stanovení výše výživného a poznamenal, že ač orgány činné v trestním řízení jsou povinny respektovat rozhodnutí soudů civilních, právní praxe jim však pouze za určitých okolností dává možnost vlastního úsudku o přiměřenosti výživného. Opakoval, že v jeho případě nebyly zjištěny téměř žádné příjmy, se kterými by tento mohl volně disponovat do té míry, že by dle svého uvážení část příjmů použil pro vlastní potřebu a část na placení výživného, volný zůstatek 400,- Kč nepostačuje ani ke krytí jeho základních potřeb. Dodal, že matce dětí nic nebrání v tom, aby se obrátila na jednotlivé články státní sociální sítě a zde získala potřebné finance na krytí potřeb vlastních i svých dětí. Stát podle jeho přesvědčení nic neopravňuje k tomu, aby prostřednictvím soustavy soudů stanovoval vyživovací povinnost na zcela nereálných úrovních, aby ignoroval obhajobu o objektivní nemožnosti plnit vyživovací povinnost a aby tak uměle kriminalizoval banální skutečnost, že obviněný není schopen ze zdravotních důvodů žádné práce a že nemá žádnou jinou možnost příjmu. Uzavřel, že dokud bude vyživovací povinnost vázána na schopnosti plátce a dokud v ustanovení § 213 tr. zák. bude trestnost neplacení výživného vázána na prokázání úmyslu, popř. nedbalosti, pak v jeho případě ani úmysl neplatit výživné ani nedbalost se stejnými důsledky, nemůže být posouzena jako trestný čin .

Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil, neboť skutek není trestným činem.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného upozornil na absenci konkrétního návrhu na další postupy podle § 265l až § 265m tr. ř. po zrušení napadených rozhodnutí, avšak v tomto pochybení nespatřoval důvod pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř. Dovolatel podle něj v podstatě namítl, že soudy měly na podkladě provedených důkazů učinit závěr o jeho naprosté neschopnosti přispívat jakoukoliv částkou na výživu nezletilého. Takové námitky směřují proti hodnocení důkazů soudy, do oblasti skutkových zjištění a deklarovanému důvodu dovolání obsahově neodpovídají. Pro úplnost však dodal, že z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá, že na příjmy obviněného sestávající jen ze sociálních dávek je vedena exekuce. Připustil, že soudy se blíže nezabývaly otázkou, jaká částka zůstává obviněnému k dispozici a od kdy tento stav trvá, poznamenal ale, že obviněným prezentované změny zdravotní a sociální situace se vztahují k období, které není v předmětné věci rozhodné, tj. po 24. 5. 2004. Protože neshledal, že by v předmětné věci byla soudní rozhodnutí zatížena extrémním rozporem mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v § 265b tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.

Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil též námitky, které ve své podstatě směřovaly proti způsobu hodnocení důkazů a proti správnosti skutkových zjištění, jež učinil Okresní soud v Karviné a z nichž v napadeném usnesení vycházel Krajský soud v Ostravě. Právě takovou povahu mají výhrady obviněného, jejichž prostřednictvím zpochybňoval závěr, že se skutek stal v podobě zjištěné soudem prvního stupně, a tvrdil, že fakticky žádnými finančními prostředky nedisponoval, že ze sociálních dávek byly hrazeny náklady na bydlení a služby s tím spojené a že nebylo přihlédnuto k jeho zdravotnímu stavu.

Lze shrnout, že prostřednictvím takto vymezených výhrad obviněný ve skutečnosti brojil proti správnosti skutkových zjištění soudů, nikoliv proti správnosti právního posouzení skutku. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.). Tato zásada by mohla být prolomena pouze v případě zjištění, že mezi soudy zjištěnými skutkovými okolnostmi a jejich právními závěry existuje extrémní nesoulad. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů však vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (zejména strana 3 a 4 rozsudku soudu prvního stupně, strana 2 napadeného usnesení odvolacího soudu). Námitky skutkové povahy obsažené v dovolání obviněného tvořily součást jeho obhajoby uplatněné v řízení před soudem prvního stupně i v odvolacím řízení a soudy obou stupňů se s nimi náležitě vypořádaly. Při hodnocení důkazů postupovaly soudy důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a učinily skutková zjištění, která lze akceptovat. Proti zjištěním soudů o příjmech obviněného v podobě sociálních dávek obviněný obsáhle argumentoval tím, že z těchto jsou hrazeny náklady za bydlení a služby s tím spojené, takže jeho reálný příjem činí okolo 400,- Kč měsíčně, poukazoval na nepříznivý zdravotní stav založený dopravní nehodou ze dne 18. 1. 2005 a vytkl, že soudy nesprávně hodnotily lékařskou zprávu MUDr. C. Přestože lze připustit, že soudy nezkoumaly, jaká část sociálních dávek byla obviněnému reálně vyplácena v rozhodné době od 1. 1. 2000 do 24. 5. 2004, obviněný zásadně poukazoval na okolnosti, které s tímto obdobím bezprostředně nesouvisí. Jak správně poznamenal státní zástupce, dopravní nehoda a následná změna zdravotního stavu se datují k období, které není pro posouzení předmětného skutku jako trestného činu zanedbání povinné výživy rozhodné, tj. k době po 24. 5. 2004, a proto nejsou jeho výhrady opodstatněné. Jde-li o kritické období, obviněný sám ve své výpovědi v hlavním líčení (č. l. 94) vypověděl, že v rozhodném období byly jeho příjmem dávky sociální péče kolem 3.000,- Kč, z nichž musel platit nájemné kolem 2.000,- Kč a na nákup jídla pak vynakládal finanční prostředky kolem 1.000,- Kč. Ze zprávy S. m. K., m. m. K., o. s. m. se však podává, že nájem k bytu obviněnému skončil, obviněný nájemné řádně neplatil, na nájemném má značný dluh, ve vztahu k němuž je vedena exekuce, a to od srpna 2005 (č. l. 97-100).

Pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku obviněného zpochybňující naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu zanedbání povinné výživy tvrzením, že povinnost vyživovat nemohl plnit z objektivních, na jeho vůli nezávislých důvodů.

Trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného.

Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která zákonné znaky tohoto trestného činu spočívající v tom, že obviněný úmyslně neplnil svou zákonnou povinnost vyživovat jiného, spolehlivě vyjadřují. Vyplývá z nich, že obviněný v době od 1. 1. 2000 do 24. 5. 2004 v K. ani jinde, vyjma celkové částky ve výši 3.400,- Kč, úmyslně neplnil svou zákonnou povinnost vyživovat svého syna, ačkoliv mu tato vyživovací povinnost vyplývá ze zákona o rodině, přičemž vzhledem ke svým možnostem a schopnostem vyplývajícím z jeho majetkových poměrů a přihlédnutím k odůvodněným potřebám nezletilého syna J., by byl schopen platit na jeho výživu částku ve výši 300,- Kč měsíčně.

Námitky obviněného zpochybňující jeho zavinění ve formě úmyslu nepřímého nemohou obstát.

Podle § 4 písm. b) tr. zák. je čin spáchán úmyslně mimo jiné též tehdy, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý). Srozumění vyjadřuje jeho aktivní volní vztah k způsobení následku, který je relevantní pro trestní právo. Na takové srozumění se usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho zásah, nebo zásah jiné osoby.

Objektem trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 tr. zák. je nárok na výživu, pokud je založen na ustanoveních zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů. Zákonná povinnost vyživovat jiného v konkrétním případě vyplývá z těch ustanovení zákona o rodině, jimiž je upravena vyživovací povinnost rodičů a dětí. Významné je proto ustanovení § 85 odst. 1 tohoto zákona, podle něhož vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá do té doby, pokud děti nejsou samy schopny se živit, a též jeho odst. 2., podle něhož oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů.

Neplněním vyživovací povinnosti se rozumí, že oprávněné osobě se nedostane všeho, co je obsahem vyživovací povinnosti. O neplnění vyživovací povinnosti se jedná i tehdy, jestliže není plněno v tom rozsahu, jak to odpovídá § 96 zákona č. 94/1963 Sb. V tomto ustanovení jsou obsažena hlediska pro určení výše výživného (odůvodněné potřeby oprávněné osoby, schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného), což má zásadní význam i při rozhodování o odpovědnosti za trestný čin zanedbání povinné výživy. Soud totiž při posuzování trestní odpovědnosti pachatele za neplnění zákonné povinnosti vyživovat jiného ve smyslu § 213 tr. zák. není vázán rozhodnutím, kterým v občanském soudním řízení byla stanovena tato povinnost, včetně rozsahu výživného. Při rozhodování o vině soud v trestním řízení posuzuje samostatně rozsah vyživovací povinnosti pachatele jako otázku předběžnou podle § 9 odst. 1 tr. ř. a může tedy vycházet z jiného rozsahu vyživovací povinnosti pachatele, než jaký byl určen pravomocným a dosud nezměněným občanskoprávním rozhodnutím.

Soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozhodnutí otázkou, zda a v jakém rozsahu byl obviněný v předmětném období schopen plnit svou vyživovací povinnost, důsledně zabýval a závěrům, k nimž dospěl, lze přisvědčit. Změna poměrů obviněného oproti období, kdy byla rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 12. 2. 1998, sp. zn. 33 P 44/97 (33 SV 546/97) schválena dohoda rodičů, na základě níž se obviněný zavázal platit na výživu nezletilého J. částku 800,- Kč měsíčně, vedla soud prvního stupně správně k závěru, že se necítil být vázán rozhodnutím civilního soudu, a jako otázku předběžnou řešil otázku konkrétní výše výživného. V tomto ohledu bylo zjištěno, že obviněný byl v předmětném období (od 10. 10. 2000) veden na úřadu práce v evidenci uchazečů o zaměstnání, nebylo mu vzhledem k jeho zdravotnímu stavu nabídnuto žádné vhodné pracovní místo, pobíral dávky sociální péče, jejichž výše postupně vzrůstala až na částku 4.446,- Kč a dále, že obviněný pobíral dávky sociální podpory, zejména příspěvek na bydlení, sociální příspěvek k vyrovnání zvýšení cen tepelné energie a k vyrovnání zvýšení nájemného, na které však byla v plném rozsahu prováděna exekuce. Za částku přiměřenou schopnostem a možnostem obviněného považoval 300,- Kč měsíčně.

Soud prvního stupně z těchto zjištění vyvodil, že obviněný jednal v úmyslu nepřímém, neboť věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, v daném případě zájmu společnosti na řádné péči o nezletilé děti, a pro případ, že toto ohrožení způsobí, byl s tím srozuměn. Z těchto závěrů vycházel i odvolací soud, označil je za správné (strana 2 usnesení odvolacího soudu) a ani dovolací soud nemá důvod tento právní závěr zpochybnit. Jak již bylo ostatně vyloženo, neplnění vyživovací povinnosti v období od 1. 1. 2000 do 24. 5. 2004 v plné výši nebylo důsledkem objektivních, na vůli obviněného nezávislých okolností. Byl-li rozsah vyživovací povinnosti stanoven na částku 300,- Kč měsíčně, koresponduje tato částka s relevantními hledisky § 96 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb. Nad rámec řečeného a jen pro úplnost dovolací soud poznamenává, že je-li vedena exekuce v návaznosti na neplacení nájmu, nejde tuto okolnost jakkoliv významně promítnout do úvah o stanovení vyživovací povinnosti a její výše. Kromě toho, že se nevztahuje k rozhodnému období (je vedena až od srpna 2005), primární povinností obviněného jako rodiče je plnit si svoji vyživovací povinnost a řádně platit výživné; nelze se jí zbavit tím, že svoji finanční situaci učiní nejistou pro neplnění závazků z jiných právních vztahů, a činit za takový stav ve svých důsledcích odpovědným stát. Přiznání výživného za těchto okolností není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu předpokládaném v ustanovení § 96 odst. 2 citovaného zákona.



Čin obviněného byl správně právně posouzen jako trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. a správně bylo shledáno zavinění ve formě úmyslu nepřímého.

Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. prosince 2006



Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Kůrková