8 Tdo 1445/2008
Datum rozhodnutí: 27.11.2008
Dotčené předpisy: § 248 odst. 1,4 tr. zák., § 251 odst. 1a, 3 tr. zák.




8 Tdo 1445/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. listopadu 2008 o dovolání obviněného J. V., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. 4 To 38/2008, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 34 T 5/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. V. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný J. V. byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. 34 T 5/2005, uznán vinným pomocí k pokračujícímu trestnému činu zpronevěry podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 248 odst. 1, 4 tr. zák. a odsouzen podle § 248 odst. 4, § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na sedm let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu ohledně obviněného J. V. z rozsudku Okresního soud v Rokycanech ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. 1 T 4/2007, kterým byl obviněnému za trestnou činnost popsanou pod bodem 2 citovaného rozsudku uložen podle § 250b odst. 3 tr. zák., § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, pro jehož výkon byl obviněný podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem, za současného zrušení výroku o trestu ohledně tohoto obviněného z trestního příkazu Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 11. 5. 2006, sp. zn. 1 T 66/2006, který byl obviněnému doručen dne 22. 5. 2006. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená K. b., a. s. se sídlem P., s uplatněným nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný J. V. pomoci k trestnému činu zpronevěry dopustil tím, že nejpozději od ledna roku 2004 přistoupil k předchozí vzájemné domluvě mezi odsouzenými R. H. a J. J. o tom, že odsouzený R. H., zaměstnaný jako pokladník K. b., a. s., s hmotnou odpovědností za svěřené prostředky na pobočce v P., G. ulici, opatří z prostředků svého zaměstnavatele finanční hotovost, která bude odsouzeným J. J. použita jako vklad do sázek v sázkových kancelářích, odsouzený R. H. v přesně nezjištěné době, nejméně od podzimu roku 2003 do 3. 1. 2005, v P., na svém pracovišti v K. b. v G. ulici, v přesně nezjištěném množství případů, odebral finanční hotovost v přesně nezjištěných částkách v celkové výši nejméně 22.202.000,- Kč z prostředků K. b., a. s., uvedenou finanční hotovost předával obviněnému J. V., odsouzenému J. J. nebo oběma společně a obviněnému J. V. takto předal nejméně 6.000.000,- Kč a odsouzenému J. J. v přítomnosti obviněného J. V. nejméně dalších 5.000.000,- Kč, přičemž obviněný J. V. věděl, že tyto peníze pochází z prostředků K. b., a. s., a s tímto vědomím až do 3. 1. 2005 peníze společně s odsouzeným J. J. používal jako vklad do sázek v sázkových kancelářích a profitoval z vyplacených výher z takových sázek.

Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které zaměřil do výroku o vině. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. 4 To 38/2008, byl podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný J. V. byl odsouzen podle § 248 odst. 4, § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na šest a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu obviněného J. V. z rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. 1 T 4/2007, kterým byl obviněnému za trestnou činnost pospanou pod bodem 2 výroku o vině citovaného rozsudku uložen podle § 250b odst. 3, § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody na čtrnáct měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem, dále výrok o trestu téhož obviněného z trestního příkazu Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 11. 5. 2006, sp. zn. 1 T 66/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jinak zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen.

Pro úplnost je třeba dodat, že se jedná o v pořadí druhé rozhodnutí soudů obou stupňů v téže věci, neboť rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 4 To 79/2007, byl k odvolání státního zástupce, jež bylo podáno i v neprospěch obviněného J. V., z důvodu uvedeného v § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. v celém rozsahu zrušen rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. 34 T 5/2005 ohledně J. V., který byl prvoinstančním soudem podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byla spatřována pomoc k trestnému činu zpronevěry podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 248 odst. 1, 4 tr. zák. Podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc tohoto obviněného vrácena soudu prvního stupně.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu výroku o vině i trestu. Odkázal v něm na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotně právním posouzení. Odvolací soud podle jeho názoru bez dalšího převzal závěr soudu prvního stupně o naplnění subjektivní stránky pomoci k trestnému činu zpronevěry. Ten byl učiněn výlučně na základě výpovědi spoluobviněného R. H., která není podepřena žádným z provedených důkazů. Shodná situace je podle něj i stran výše finančních částek, které měl převzít či být převzetí přítomen; nebyl proveden žádný důkaz, který by potvrdil nebo podpořil odhady spoluobviněného R. H. Naznačoval, že motivem usvědčující výpovědi spoluobviněného mohla být snaha o podíl dovolatele na náhradě škody. Dovolatel nesouhlasil se závěry soudů o tom, že prokázaný rozsah jeho účasti postačuje k tomu, aby se jednalo o pomoc ke spáchání trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák. Odvolacímu soudu dále vytkl, že se ve své argumentaci dostatečně nevěnoval možnosti kvalifikovat jeho jednání jako trestný čin podílnictví podle § 251 tr. zák. Pokud odvolací soud uvedl, že se měl jednání dopouštět po předchozí dohodě s dalšími pachateli a v souvislosti s touto dohodou, v důsledku čehož nelze tuto kvalifikaci použít, namítl, že žádná taková dohoda nebyla prokázána a nebyl k ní proveden důkaz. Za takové situace, bylo-li prokázáno, že věděl o původu peněz a věděl, že byly získány trestným činem spáchaným jinou osobou, a na sebe či jiného je převedl nebo užil, byla by podle obviněného přesnější kvalifikace jeho skutku podle § 251 tr. zák. Dovolatel proto uzavřel, že jeho jednání bylo nesprávně posouzeno jako pomoc k trestnému činu zpronevěry podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 248 odst. 1, 4 tr. zák. a za přiléhavější označil jeho posouzení jako trestný čin podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. za předpokladu, že by byla prokázána výše majetkového prospěchu a byla-li by prokázána subjektivní stránka skutkové podstaty tohoto trestného činu. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Plzni zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného označil použitou právní kvalifikaci za přiléhavou. Upozornil, že v době převzetí peněz byl skutek ze strany spoluobviněného R. H. dokonán, nebyl však dokončen, neboť cílem bylo peníze úspěšně vsadit a získat výhru, což realizoval právě dovolatel. Soud prvního stupně učinil skutková zjištění, že obviněný J. V. přebíral od spoluobviněného R. H. peníze určené k sázení v částkách, u nichž bylo zjevně vyloučeno, že by mohly pocházet z vlastního majetku obviněného R. H. Musel tedy být přinejmenším srozuměn s tím, že tyto peníze obviněný R. H. zpronevěřuje svému zaměstnavateli K. b., a. s., a tyto peníze poté používal k sázení. Trestný čin zpronevěry podle § 248 tr. zák. může spáchat jen speciální subjekt (osoba, jíž byla věc svěřena). Nebýt této skutečnosti, byl by dovolatel odpovědný jako spolupachatel podle § 9 odst. 2 tr. zák. Právní kvalifikace skutku jako trestného činu podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. by přicházela v úvahu jen tehdy, pokud by v době páchání trestného činu neexistovala žádná, a to ani konkludentní dohoda mezi pachatelem a podílníkem o jejich další součinnosti. Soud však učinil skutková zjištění odlišná. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně převzal dovolatel od obviněného R. H. (zčásti sám a zčásti společně s obviněným J. J.) částku nejméně 11.000.000,- Kč, přičemž pro právní kvalifikaci skutku též podle odst. 4 § 248 tr. zák. postačí způsobení škody ve výši nejméně 5.000.000,- Kč. Částka 11.000.000,- Kč je částkou minimální (srov. nejméně ) a použitá právní kvalifikace je proto bezvadná. To, že tato částka nebyla zjištěna zcela přesně, je irelevantní. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného J. V. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil především námitky, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Krajský soud v Plzni a z nichž v napadeném rozsudku vycházel i Vrchní soud v Praze. Právě takovou povahu mají jeho výhrady, jestliže vytkl, že soudy nesprávně vzaly za podklad svého rozhodnutí o jeho vině nevěrohodné a žádnými jinými důkazy nepodepřené výpovědi R. H., původně spoluobviněného a posléze i svědka. Ačkoli obviněný v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se činu v podobě zjištěné soudy nedopustil. Uplatněnými námitkami ve skutečnosti brojil proti správnosti skutkových zjištění soudů, že se činu dopustil poté, co přistoupil k předchozí dohodě mezi dnes již odsouzenými R. H. a J. J.o způsobu opatření peněžních prostředků posléze použitých jako vklady do sázek z prostředků banky, v níž byl R. H. zaměstnán jako pokladník, přičemž s tímto vědomím od něj převzal nejméně 6.000.000,- Kč a byl přítomen při předávání dalších nejméně 5.000.000,- Kč odsouzenému J. J. Oproti těmto skutkovým zjištěním totiž tvrdil, že žádná taková předchozí dohoda nebyla prokázána a že nebyla ani přesně zjištěna finanční částka, kterou měl od odsouzeného R. H. převzít. Takto vytýkané vady mají povahu vad skutkových, nikoli hmotně právních.

Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Tato zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se nemusí uplatnit bezvýhradně. Neuplatní se zejména tehdy, má-li nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje v případě zjištění, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy; o takovou situaci se však nejedná. V této souvislosti je na místě dodat, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů včetně nyní obviněným uplatňované obhajoby (viz strany 5, 6, 10, 14 rozsudku soudu prvního stupně, strany 7 až 11 napadeného rozsudku odvolacího soudu).

Soud prvního stupně při hodnocení důkazů postupoval důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozsudku v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložil, jak se vypořádal s obhajobou obviněného, pokud tvrdil, že usvědčující výpověď nejprve spoluobviněného a posléze i svědka R. H. je nevěrohodná, a to jak co do existence předchozí dohody mezi spoluobviněnými, tak i co do výše postupně předaných peněžních částek. Na výhrady obviněného vůči přesvědčivosti výpovědi R. H. zevrubně reagoval v odůvodnění napadeného rozsudku i odvolací soud a na jeho závěry nelze než odkázat, poněvadž jsou vyčerpávající a dovolací soud nemá, čím by je mohl relevantně doplnit. Odvolací soud přiléhavě zdůraznil, že výpověď R. H. ať už v procesním postavení obviněného či později svědka v hlavním líčení netrpí žádnými logickými rozpory, je vnitřně konzistentní a jako rozpor nelze rozhodně vnímat některé upřesňující údaje, jež byly k přímým dotazům zaznamenány ve výpovědi R. H. v procesním postavení svědka. Odvolací soud také připomněl, že usvědčující výpovědi R. H. nestojí osamoceny, a poukázal na svědecké výpovědi pracovnic některých sázkových kanceláří, zejména svědkyň L. M., D. K. či J. S., a částečně i původní výpověď odsouzeného J. J. z přípravného řízení. Přesvědčivě také argumentoval, že usvědčující výpověď R. H. v procesním postavení svědka zjevně nelze hodnotit jako snahu o zmírnění jeho viny na úkor obviněného J. V., spíše svědčí o jeho zdrženlivosti a snaze tohoto obviněného pokud možno neobviňovat . Měl-li by totiž R. H. záměr snižovat míru své odpovědnosti, mohl tak činit od počátku svého trestního stíhání vůči všem spoluobviněným, což ale neudělal.

Lze shrnout, že soudy provedené důkazy do sebe logicky zapadají, vytvářejí řetězec, které jednoznačně svědčí pro závěr, že se obviněný trestné činnosti, která mu byla kladena za vinu, dopustil. Je také zjevné, že v dané věci nešlo o případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, ještě samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn v té části dovolání, v níž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku jako pomoc k trestnému činu zpronevěry podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 248 odst. 1, 4 tr. zák. a tvrdil, že jeho jednání vykazuje znaky trestného činu podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák.

Trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák. se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Škodou velkého rozsahu se podle § 89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující nejméně částky 5.000.000,- Kč.

Podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. je účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu, kdo úmyslně poskytl jinému pomoc ke spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v předsevzetí, slibem přispět po trestném činu (pomocník).

Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky pomoci k trestnému činu zpronevěry podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 248 odst. 1, 4 tr. zák., které spočívají v tom, že obviněný poskytl jinému pomoc k tomu, aby si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobil takovým činem škodu velkého rozsahu. Skutková část výroku o vině rozsudku odvolacího soudu ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahují konkrétní skutková zjištění, která všechny zákonné znaky pomoci k tomuto trestnému činu evidentně naplňují.

Podstata jednání obviněného J. V. spočívala podle zjištění soudů v tom, že nejpozději od ledna roku 2004 přistoupil k předchozí vzájemné domluvě mezi odsouzenými R. H. a J. J. o tom, že odsouzený R. H., zaměstnaný jako pokladník K. b., a. s., s hmotnou odpovědností za svěřené prostředky, opatří z prostředků svého zaměstnavatele finanční hotovost, která bude odsouzeným J. J. použita jako vklad do sázek v sázkových kancelářích, odsouzený R. H. finanční hotovost opatřenou z prostředků banky předával obviněnému J. V., odsouzenému J. J. nebo oběma společně a obviněnému J. V. takto předal nejméně 6.000.000,- Kč a odsouzenému J. J. v přítomnosti obviněného J. V. nejméně dalších 5.000.000,- Kč, přičemž obviněný J. V. věděl, že tyto peníze pochází z prostředků K. b., a. s., a s tímto vědomím až do 3. 1. 2005 peníze společně s odsouzeným J. J. používal jako vklad do sázek v sázkových kancelářích a profitoval z vyplacených výher z takových sázek.

Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku k právnímu posouzení skutku obviněného J. V. připomněl, že odsouzený R. H. byl uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák. rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. 34 T 5/2005, který nabyl právní moci dne 27. 6. 2007, obviněný J. J. byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 9. 2007, sp. zn. 4 To 79/2007, uznán vinným pomocí k trestnému činu zpronevěry podle § 10 odst. 1 písm. c), § 248 odst. 1, 4 tr. zák. V těchto souvislostech odkázal na právní závěry Vrchního soudu v Praze, který vysvětlil, že okruh pachatelů trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. je zákonem omezen jen na osoby, kterým byla věc svěřena, a podle ustálené judikatury pachatel, který si na základě předchozí dohody přisvojuje cizí věc společně s osobou, které byly věci svěřeny, se účastní na přisvojení svěřené věci, tedy na jednání, které má povahu zpronevěry, nejde však o spolupachatelství na trestném činu, ale o některou z forem účastenství podle § 10 odst. 1 tr. zák. Protože obviněný J. V. se po předchozí dohodě podílel minimálně v rozsahu uvedeném ve výroku rozsudku na přisvojení si cizí věci, která byla svěřena odsouzenému R. H., přičemž výsledky dokazování nenasvědčují tomu, že by podíl na spáchání činu měl rysy organizátorství či návodu, bylo nejpřiléhavější právně je posoudit jako pomoc podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. Prokázaný rozsah účasti obviněného a škoda, na jejímž způsobení obvinění participoval (tj. nejméně 11.000.000,- Kč), přesáhla částku 5.000.000,- Kč, což je dolní hranice škody velkého rozsahu (nikoliv škody značné, jak uvádí soud) postačuje k tomu, aby se jednalo o pomoc k trestnému činu zpronevěry podle § 10 odst. 1 písm. c), § 248 odst. 1, 4 tr. zák. (strany 15, 16).

V souladu se zákonem shledal právní posouzení skutku i odvolací soud. Ten zdůraznil (strany 11, 12), že obviněný se svým jednáním účastnil na jednání odsouzeného R. H., jemuž byly jako pokladníkovi K. b., a. s., svěřeny finanční prostředky banky, tyto svěřen prostředky si přisvojil a způsobil tak škodu, a to tak, že po předchozí dohodě od něj přebíral zpronevěřené peníze a společně s odsouzeným J. J. je používal k sázkám. Vzhledem k tomu, že se tohoto jednání dopouštěl po předchozí dohodě s dalšími pachateli a v souvislosti s touto dohodou, nepřipadalo v úvahu posouzení jednání jako trestného činu podílnictví podle § 251 tr. zák. (jak navrhovala intervenující státní zástupkyně ve veřejném zasedání odvolacího soudu).

Vedle výhrad majících skutkovou povahu (neexistovala předchozí dohoda mezi ním a již odsouzenými R. H., J. J., nebyla spolehlivě zjištěna výše finančních částek, které měl převzít či být u jejich převzetí přítomen), obviněný též vytýkal, že odvolací soud se ve své argumentaci dostatečně nevěnoval možnosti kvalifikovat jeho skutek jako trestný čin podílnictví, a měl za to, že byla-li by prokázána subjektivní stránka skutkové podstaty tohoto trestného činu, bylo by přiléhavější posoudit jeho čin jako trestný čin podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák.

Takto uplatněné námitky proti právnímu posouzení skutku neobstojí. Dovolací soud se zcela ztotožňuje s právními závěry, jež prezentoval v odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně, i s jejich doplněním, jak je podal v odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud. Jejich právní úvahy vycházejí a mají oporu v konstantní judikatuře soudů.

Soud prvního stupně správně připomněl, že u trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. je objektivní stránkou omezen okruh pachatelů, kteří se jich mohou dopustit, právě na osoby, jimž byly věci svěřeny (aniž by šlo přímo o speciální subjekt trestného činu), v důsledku čehož jednání pachatele, který si na základě předchozí dohody přisvojuje cizí věc společně s osobou, které byly věci svěřeny, nelze pokládat za spolupachatelství na tomto trestném činu ve smyslu ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák., ale půjde o některou forem z účastenství podle § 10 odst. 1 tr. zák. (k tomu rozhodnutí č. 26/1995, č. 24/2004 Sb. rozh. tr. aj.).

Z výsledků dokazování provedeného soudem prvního stupně, se kterými se ztotožnil i odvolací soud, jednoznačně vyplývá, že obviněný J. V. byl na provedení činu s ostatními spolupachateli domluven, resp. přistoupil k již existující dohodě mezi nimi, jak o tom svědčí nejen skutková zjištění obsažená v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, ale i odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Tato dohoda zahrnovala jeho účast na jednání odsouzeného R. H., který jako pokladník banky si přisvojoval jemu svěřené peněžní prostředky, přičemž je pak předával ať už v přímo v bance na pokladně či mimo banku na žádost a podle pokynů obviněného a odsouzeného J. J. právě jim a tito je pak ve smyslu předchozí dohody uplatnili jako vklad do sázek na výsledky sportovních utkání a o případnou výhru se pak společně dělili; obviněný J. V. převzal sám či byl přítomen převzetí peněžních prostředků odsouzeným J. J. v celkové výši nejméně 11.000.000,- Kč.

Z těchto skutečností je zřejmé, že obviněný J. V. jednal jako účastník formou pomoci ve smyslu § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., § 248 odst. 1, 4 tr. zák. Skutkové zjištění soudu prvního stupně konstatuje dohodu mezi všemi třemi spoluobviněnými, dovolatele nevyjímaje. Věděl proto o všech okolnostech činu i o tom, jakou úlohu v probíhajícím trestném jednání bude zajišťovat. Po subjektivní stránce se pomoci k trestnému činu zpronevěry dopustil v přímém úmyslu [§ 4 písm. a) tr. zák.], protože chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit v případě trestného činu zpronevěry zákonem chráněný zájem. Věděl, z jakých zdrojů pochází peněžní prostředky, které přebíral od odsouzeného R. H. či byl jejich předání přítomen, a poté je též na podkladě předchozí dohody užil jako vklad do sázek, přičemž o případnou výhru se spolupachatelé dělili. Namítal-li dovolatel, že se pro nedostatek subjektivní stránky nemohl dopustit žádného trestného činu, pak v tomto směru Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů správnosti jeho názoru nepřisvědčil, naopak dospěl k závěru, že svým jednáním naplnil všechny znaky pomoci jako formy účastenství podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. ve vztahu k trestnému činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák., jehož se jako přímý pachatel dopustil odsouzený R. H.

V jednání obviněného evidentně nelze spatřovat naplnění znaků trestného činu podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. Tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo ukryje, na sebe nebo jiného převede anebo užívá věc, která byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou, získá-li takovým činem prospěch velkého rozsahu. Jak je pod písmenem a) uvedeno, musí jít o věc podílníkem získanou od jiné osoby, která ji do své moci dostala v důsledku trestného činu. Obecně platí, že podílnictví se liší od účastenství tím, že již vzhledem k časové posloupnosti nemůže spolupůsobit na trestném činu předcházejícím, jímž byla věc získána. To tedy znamená, že podílník nemůže být osobou, která se trestné činnosti, v jejímž důsledku byla věc získána, sama dopustila. To ovšem neplatí pro posuzovanou věc. Právní kvalifikace skutku jako trestného činu podílnictví by přicházela v úvahu pouze tehdy, pokud by v době spáchání činu neexistovala žádná dohoda mezi pachatelem trestného činu a podílníkem o jejich další součinnosti, o což ale v posuzovaném případě nešlo, jak přiléhavě poznamenal i státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání obviněného.

Protože byl skutek obviněného správně kvalifikován jako pomoc k trestnému činu zpronevěry podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 248 odst. 1, 4 tr. zák., Nejvyšší soud jeho dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. listopadu 2008



Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Kůrková