8 Tdo 1444/2015
Datum rozhodnutí: 09.12.2015
Dotčené předpisy: § 205 odst. 2 tr. zákoník



8 Tdo 1444/2015-20

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. prosince 2015 o dovolání obviněné L. S. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 28. 8. 2015, sp. zn. 55 To 220/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 7 T 1/2015, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné L. S. odmítá .

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 26. 6. 2015, sp. zn. 7 T 1/2015, byla obviněná L. S. (dále jen obviněná , příp. dovolatelka ) uznána vinnou, že

dne 21. 12. 2014 v době kolem 18:20 hodin na prodejní ploše supermarketu Albert, v O. na ulici F., odcizila 2 ks rybích konzerv zn. Calvo, a to tak, že je ukryla do své dámské tašky, kterou měla při sobě a s takto ukrytým zbožím prošla bez zaplacení přes prostor pokladny, kde byla následně ostrahou prodejny zadržena, čímž způsobila spol. Ahold Czech Republic, a. s., IČ: 44012373 škodu odcizením ve výši 223,80 Kč, přičemž zboží bylo následně nepoškozené vráceno zpět do prodeje,
a tohoto jednání se dopustila přesto, že byla rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 1. 11. 2013, sp. zn. 6 T 69/2013, pravomocným dne 14. 11. 2013, odsouzena pro přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců nepodmíněně, a usnesením Okresního soudu v Opavě ze dne 18. 4. 2014, sp. zn. 5 PP 38/2014, byla podmíněně propuštěna z výkonu trestu odnětí svobody s dohledem na zkušební dobu v délce 2 let, který jí byl uložen jednak rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 1. 11. 2013, sp. zn. 6 T 69/2013, a jednak pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 3. 12. 2012, sp. zn. 1 T 280/2012, za přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, jímž byla odsouzena k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 200 hodin, který jí byl přeměněn usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 1 T 280/2012, v nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 200 dní .

Takto popsané jednání obviněné soud prvního stupně právně kvalifikoval jako přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku a uložil jí podle téhož ustanovení trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, pro jehož výkon ji podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.

Proti tomuto rozsudku podala obviněná odvolání, o němž Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci rozhodl usnesením ze dne 28. 8. 2015, sp. zn. 55 To 220/2015, tak, že je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Obviněná se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnila a podala proti němu prostřednictvím svého obhájce Mgr. Martina Začala dovolání, v němž uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť měla za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, resp. že jí byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští.

Dovolatelka označila uložený trest za extrémně přísný a tedy neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe, a to i přesto, že se v jejím případě jednalo již o recidivu. Namítla, že soudy obou stupňů nevzaly dostatečně v úvahu její pohnutku, kterou byl hlad, ani skutečnost, že se jednalo o pouhé dvě konzervy jídla, jež byly poškozené společnosti vráceny.

Obviněná dále uvedla, že ačkoliv její jednání formálně naplnilo skutkovou podstatu přečinu krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, nelze odhlédnout od materiální stránky trestného činu a je třeba podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku zkoumat, zda již šlo o jednání natolik společensky škodlivé, aby byla uplatňována její trestní odpovědnost a trestněprávní důsledky s ní spojené, a zda nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu (v této souvislosti poukázala na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1411/2008). S ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe měly oba soudy vzít v úvahu možné zastavení trestního stíhání pro neúčelnost podle § 223 odst. 2 tr. ř., jelikož vzhledem k významu a míře porušení dotčeného chráněného zájmu, způsobu provedení činu a okolnostem, za nichž byl spáchán, je zřejmé, že účelu trestního řízení bylo dosaženo.

Závěrem svého podání dovolatelka navrhla (aniž by citovala příslušná zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí, stejně jako vadné řízení mu předcházející, případně sám rozhodl rozsudkem tak, že se zprošťuje obžaloby, případně tak, že se její trestní stíhání zastavuje.

K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ), jenž nepovažoval dovolací námitky obviněné za důvodné. V podrobnostech uvedl, že výhrady vůči druhu a výměře uloženého trestu lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to jen tehdy, jestliže byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, anebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem pro předmětný trestný čin. Jiná pochybení soudu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zákoníku, nelze namítat prostřednictvím tohoto ani žádného jiného dovolacího důvodu. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu (např. pochybení soudu v právní závěru o tom, zda měl být uložen úhrnný, souhrnný či společný trest). Námitky obviněné směřující proti nepřiměřené přísnosti uloženého trestu tedy pod žádný z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř. podřadit nelze.

Nadto státní zástupce poznamenal, že dovolatelce byl uložen přípustný druh trestu, který byl vyměřen v rámci příslušné trestní sazby dané ustanovením § 205 odst. 2 tr. zákoníku, a to dokonce při její dolní hranici. Proto již z povahy věci nemůže být označen za extrémně přísný (poukázal tu na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2866/2007 a na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Ani námitku, že soudy pochybily co do výroku o vině, když nezohlednily § 12 odst. 2 tr. zákoníku, nepovažoval státní zástupce za důvodnou. Obviněná svým jednáním nepochybně a bezezbytku naplnila všechny znaky skutkové podstaty přečinu krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku. V takové situaci nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob poukazem např. na existenci institutů práva občanského, obchodního nebo jiných právních odvětví (tady odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1508/2010 či sp. zn. 5 Tdo 17/2011). Ačkoli obviněná odcizila věci v hodnotě pouze 233,80 Kč, nemá to na konečnou právní kvalifikaci vliv. Zařazením krádeže speciálním recidivistou do zvláštní skutkové podstaty s přísnějším postihem, než je tomu ve skutkové podstatě základní, je důsledkem názoru zákonodárce, že recidiva sama o sobě je již dostatečně závažnou okolností, vyžadující přísnější postih, a to bez ohledu na hodnotu odcizované věci. Zákonodárce nepochybně mohl i v § 205 odst. 2 tr. zákoníku minimální nutnou výši způsobené škody stanovit. Nelze ani přehlédnout, že obviněnou způsobená škoda nebyla nijak extrémně nízká, jednalo se o stovky korun.

Státní zástupce proto shledal právní posouzení jednání obviněné odpovídajícím trestnímu zákoníku. Nad rámec výše uvedeného pak odkázal na právní názor Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 11 Tdo 1518/2012, podle kterého lze pachatele postihnout za přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku i tehdy, jestliže tímto protiprávním činem nezpůsobil žádnou škodu , a dále na právní názor vyslovený stejným soudem ve věci sp. zn. 4 Tdo 1250/2013, podle něhož soustavné a méně intenzivní porušování trestněprávních norem zpravidla vylučuje použití zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. V takovém případě může být účinná náprava pachatele dosažena jen prostředky trestního práva. Proto také spáchání přečinu krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku odůvodňuje závěr o společenské škodlivosti, neexistují-li v konkrétní věci natolik výjimečné okolnosti, ze kterých by bylo možné dovodit opak . Podle státního zástupce přesně o takovou situaci jde i ve věci dovolatelky, proto je zde uplatnění § 12 odst. 2 tr. zákoníku vyloučeno.

Vzhledem k tomu, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí, resp. z dostupného spisového materiálu, nelze dovodit ani existenci extrémního nesouladu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, když z něj naopak vyplývá, že soud postupoval v souladu s pravidly zakotvenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění splňuje požadavky zakotvené v § 125 odst. 1 tr. ř. a jako takové je rozhodnutí plně přezkoumatelné, státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Zároveň souhlasil, aby Nejvyšší soud tak učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

Vyjádření státního zástupce zaslal Nejvyšší soud datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněné (ten je obdržel dne 20. 11. 2015), který však na ně do dne rozhodnutí Nejvyššího soudu nereagoval.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že podané dovolání je podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněnou prostřednictvím obhájce, jak ukládá § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle § 265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda vznesené námitky naplňují dovolatelkou uplatněné dovolací důvody.

První z nich podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným . V rámci tohoto (ani žádného jiného) dovolacího důvodu naopak nelze namítat nepřiměřenost trestu, a to ani pokud soud nesprávně vyhodnotil kritéria uvedená v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložil nepřiměřeně přísný nebo naopak nepřiměřeně mírný trest (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Na tuto skutečnost již správně upozornil státní zástupce, a jelikož Nejvyšší soud se s jeho argumentací bezezbytku ztotožnil, postačuje na ni v plném rozsahu odkázat. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tedy dovoláním obviněné naplněn nebyl.

Další své výtky dovolatelka uplatnila na základě ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , které se vztahuje na případy, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . V jeho rámci je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo že se o trestný čin vůbec nejednalo. Pod tento dovolací důvod lze tedy podřadit i nesprávnou aplikaci principu subsidiarity trestní represe. Proto námitky obviněné tohoto druhu považoval Nejvyšší soud za relevantně uplatněné, hodnotil je však (opět v souladu s názorem státního zástupce) jako zjevně neopodstatněné.

Podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku platí, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu . Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v § 12 odst. 1 tr. zákoníku, podle níž jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.

Takto definovaným principem ultima ratio je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (v podrobnostech k tomu srov. nálezy Ústavního soudu například ve věcech sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a zejména stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., z komentované literatury pak Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až § 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 117 a 118).

V konkrétním případě je Nejvyšší soud přesvědčen, že aplikace uvedeného principu není namístě. Obviněná zjištěným jednáním bezezbytku naplnila všechny znaky skutkové podstaty přečinu podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku. Toto ustanovení je koncipováno přesně pro takovéto případy speciální recidivy, a to bez ohledu na výši způsobené škody. Proto lze její jednání označit jako vcelku typický příklad činů spadajících pod předmětnou skutkovou podstatu. To ale uplatnění principu subsidiarity trestní represe vylučuje, neboť na základě výše uvedeného stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2013 je tento princip možné aplikovat jen neodpovídá-li jednání pachatele ani těm nejlehčím trestným činům určité skutkové podstaty. V další argumentaci se dovolací soud opět plně ztotožnil s názorem státního zástupce, na jehož správné, výstižné a přiléhavě formulované vyjádření v potřebném rozsahu (především z hlediska procesní ekonomie) odkazuje.

S tímto velmi úzce souvisí i návrh dovolatelky na zastavení trestního stíhání podle § 223 odst. 2 tr. ř., kterému Nejvyšší soud taktéž nepřisvědčil. Podle zmíněného ustanovení může soud trestní stíhání zastavit, shledá-li, že je tu některý z důvodů uvedených v § 172 odst. 2 tr. ř. Obviněná žádala o postup podle písm. c) tohoto ustanovení, tedy zastavení jejího trestního stíhání z důvodu, že účelu trestního řízení již bylo dosaženo. Takový postup je ovšem podmíněn posouzením řady faktorů, mimo jiné i míry porušení nebo ohrožení chráněného zájmu, který byl činem dotčen či okolností, za nichž byl spáchán. Mezi tyto okolnosti nepochybně patří i zohlednění osoby pachatele. Dovolatelka je však speciální recidivistkou, která již byla za obdobné skutky v minulosti několikrát přestupkově i trestně právně postižena. Ani to ji však od páchání další trestné činnosti stejného druhu neodradilo, naopak postupně ukládané a stále přísnější tresty se míjely účinkem (ve spáchání posuzovaného skutku jí nezabránilo ani to, že jí byl naposledy uložen již nepodmíněný trest odnětí svobody, ani to, že se nacházela ve zkušební době podmíněného propuštění). Proto je dovolací soud názoru, že ohrožení zájmu společnosti na ochraně majetku fyzických i právnických osob může být v konkrétním případě eliminováno a účelu trestního řízení dosaženo jen opětovným uložením sankce represivního charakteru.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněné jako celek podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení : Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. prosince 2015

JUDr. Jan Bláha
předseda senátu