8 Tdo 144/2012
Datum rozhodnutí: 22.02.2012
Dotčené předpisy: § 173 odst. 1, 4 tr. zákoník



8 Tdo 144/2012
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. února 2012 o dovolání obviněného A. P., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 8. 2011, sp. zn. 5 To 79/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 T 5/2011, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného A. P. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 39 T 5/2011, byl obviněný A. P. uznán vinným v bodech 1. až 3. zločinem loupeže podle § 173 odst. 1, 4 tr. zákoníku, kterého se podle popsaných skutkových zjištění dopustil tím, že
1. dne 6. prosince 2010 kolem 11:15 hod. v B., v blízkosti ulice D., u schodů směřujících k zastávce tramvaje na ulici U., zezadu srazil na zem A. P., vytrhl mu z ruky dámskou kabelku, která patřila jeho manželce M. P., ve které byla uložena částka 6.700,- Kč, dvě peněženky, doklady, léky, dva svazky klíčů, dvoje dioptrické brýle, mobilní telefon nezjištěné značky, s kabelkou M. P. utekl, čímž jí způsobil škodu,
2. dne 12. ledna 2011 kolem 11:00 hod. v B., na ulici V., ve vstupních dveřích do bytového domu, kam sledoval A.Š., od okamžiku, kdy ji na poštovním úřadu na ulici V.viděl vyzvedávat důchod, za situace, kdy A. Š. stála mezi dveřmi, ruku, ve které držela plátěnou tašku se zesílenými uchy, měla uvnitř domu, odmítala ho dovnitř vpustit, chytil ji za ramena a odstrčil, aby se mohl zmocnit tašky, kterou jí pak vytrhl z ruky a utekl, čímž jí způsobil škodu, v tašce byla částka 10.536,- Kč, dvě peněženky, osobní doklady,
3. dne 17. ledna 2011 kolem 09:45 hod. v B., na ulici D., před brankou u bytového domu, kam sledoval A. R., od okamžiku, kdy ho na poštovním úřadu na ulici V. viděl vyzvedávat důchod, srazil ho na zem, z ruky mu strhl poutko s pánskou příruční taškou, ve které měl částku 11.157,- Kč, osobní doklady, dioptrické brýle, s taškou utekl; při pádu na zem v důsledku uvedeného jednání obviněného A. R. utrpěl zlomeninu krčku pažní kosti vlevo a zlomeninu mezi chocholíky na horním konci levé stehenní kosti vlevo s následnou hospitalizací a navazující rehabilitací, přičemž dne 6. 2. 2011 ve 23:50 hod. A. R. v Nemocnici Milosrdných bratří B. i přes poskytovanou specializovanou lékařskou péči zemřel na následky zánětu průdušek a plic, který se vyvinul v souvislosti s jeho upoutáním na lůžko pro uvedené zlomeniny, zranění bylo také komplikováno drobnými vmetky krevních sraženin do jedné z větví plicní tepny v pravé plíci, které se vytvořily také v přímé příčinné souvislosti se zraněním.

Za tento zločin byl obviněný odsouzen podle § 173 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl současně uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného uhradit způsobenou škodu.

Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali státní zástupce a obviněný odvolání, o nichž Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozhodl rozsudkem ze dne 24. 8. 2011, sp. zn. 5 To 79/2011, tak, že z podnětu odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně částečně, a to ve výroku o trestu, zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému uložil podle § 173 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání třinácti let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku obviněnému uložil trest vyhoštění na dobu neurčitou. Odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.

Obviněný proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal prostřednictvím obhájce JUDr. Jiřího Tomka s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání. Ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 1. rozsudku soudu prvního stupně uvedl, že neexistuje žádný očitý svědek a že nebyla vyvrácena pochybnost o tom, jakým způsobem byl skutek spáchán, zda bylo použito násilí a jaké bylo intenzity, a zda se obviněný na místě spáchání činu vůbec nacházel. Ohledně skutku pod bodem 2. poukázal na to, že se po celé trestní řízení doznával ke spáchání krádeže, protože vůči poškozené A. Š. neužil násilí, tašku jí z rukou pouze vzal, resp. vytrhl. V tomto kontextu odkázal na výpověď poškozené učiněnou před soudem, z níž vyplynulo, že do ní jen trošičku žduchnul , jakož i na skutečnost, že skutek byl zpočátku kvalifikován jako přečin krádeže. Dále vyslovil domněnku, že ohledně intenzity útoku a užitého násilí by měla být vzhledem k rozporům mezi jeho výpovědí a výpovědí poškozené zohledněna zásada in dubio pro reo a daný skutek následně posouzen jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), d) tr. zákoníku. K činu vymezenému v bodě 3. namítl, že nebyly zjištěny takové skutečnosti, které by odůvodňovaly závěr, že byl spáchán zločin loupeže na poškozeném A. R. V této souvislosti poukázal na svoji výpověď před orgány Policie ČR, v níž uvedl, že peněženku jmenovanému vytáhl zezadu z podpaží. Za nepřesvědčivou ovšem označil tu část výpovědi poškozeného, která je v rozporu s jeho vlastním tvrzením, že se posléze dal na útěk, aniž by mezi ním a poškozeným došlo k nějakému kontaktu. A. R. podle něj odpor nekladl a on jej verbálně ani fyzicky nenapadl. Zranění si poškozený přivodil sám poté, co se obviněný vzdálil z místa činu. Navíc obviněný shodně se svou současnou obhajobou tvrdil, že uvedený čin spáchala jiná osoba. Pokud původně činy byť jen částečně doznával, bylo to tím, že byl k původní výpovědi nucen. Další část námitek dovolatel zaměřil proti výroku o trestu, který považuje za nepřiměřeně přísný a tvrdý, neboť nebyly zcela zohledněny polehčující okolnosti, ani to, že se trestného činu dopustil v hmotné nouzi, když přišel o práci. Nesprávně soudy jako k přitěžující okolnosti přihlížely k odsouzením jiným státem. Skutku lituje a z důvodu nedostatku finančních prostředků nemůže nahradit způsobenou škodu.

Ze všech těchto důvodů navrhl, aby dovolací soud změnil rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a překvalifikoval zločin loupeže na přečin krádeže, neboť ve věci nebyly prokázány skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že došlo k naplnění skutkové podstaty podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku.

K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, který s ohledem na argumentaci obviněného uvedl, že dovolání je sice podáno s odkazem na důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však námitky vztahující se ke skutkům pod body 1. a 3. směřují výlučně proti neúplnosti dokazování a proti hodnocení provedených důkazů, čímž fakticky napadají soudem učiněná skutková zjištění, která nevykazují extrémní rozpory s vyvozenými právními závěry. Údajně nesprávná skutková zjištění nejsou dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. a) - l ) tr. ř., a proto z jejich podnětu Nejvyšší soud uvedené námitky nemůže přezkoumávat. Uplatněnému dovolacímu důvodu podle státního zástupce odpovídá toliko námitka vztahující se ke skutku pod bodem 2., že násilí vůči poškozené A. Š. spočívalo jen v nepatrném žduchnutí a vytržení tašky, kterou držela v ruce. Násilí vůči poškozené tedy bylo podle obviněného zcela nepatrné a skutek měl být kvalifikován toliko jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), d) tr. zákoníku. S odkazem na popsaná skutková zjištění státní zástupce dovodil, že obviněný si musel být vědom, že vůči osobě tak vysokého věku postačí k dosažení cíle (zmocnění se tašky poškozené s jejím důchodem) i násilí menší intenzity. Proto i pouhé žduchnutí, předcházející vytržení tašky, je násilím ve smyslu § 173 tr. zákoníku. K námitce o nepřiměřené přísnosti uloženého trestu a nesprávnému přihlížení k přitěžujícím okolnostem státní zástupce poukázal na to, že výrok o uložení trestu z hlediska jeho druhu, výše či způsobu výkonu lze dovoláním napadnout prakticky toliko z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který však obviněný neoznačil. Napadený výrok o trestu však zjevně vadami, které jsou u tohoto dovolacího důvodu předpokládány, netrpí a ani nejsou dovoláním namítány. V závěru vyjádření státní zástupce navrhl, aby dovolání obviněného A. P. bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). S ohledem na to, že dovolání je možné podat pouze z důvodů taxativně stanovených v § 265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem, dále zkoumal, zda uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat za důvod dovolání v tomto zákonném ustanovení vymezený.

Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Rovněž je významné, že takto označený dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami spatřovanými v právním posouzení skutku, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita. Nelze za naplnění uvedeného důvodu považovat výhrady, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil. V takovém případě nebyl materiálně, tedy ve skutečnosti uplatněn důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, který však v ustanovení § 265b tr. ř. pro podání dovolání není uveden.

Nejvyšší soud je povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a teprve v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).

Průlomem do právě uvedených zásad by mohl být toliko extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. zjištění, že skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04 a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005). O extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci se jedná tehdy, jsou-li prokázána zcela zjevná extrémní pochybení mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. O takový případ jde jen za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010).

Se zřetelem na tato pravidla je zapotřebí poukázat na obsah podaného dovolání, v němž obviněný zásadně popíral, že by se činů kladených mu za vinu dopustil, případně že se jich nedopustil tak, jak bylo zjištěno a popsáno ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Vyjádřil tím nesouhlas se skutkovými zjištěními a v návaznosti na to soudům nižších stupňů vytýkal nedostatečný rozsah provedeného dokazování. Kromě uvedeného zdůraznil i poukaz na nevyužití zásady in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného), což je rovněž námitka směřující výlučně do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů. Ze způsobu argumentace obviněného je patrné, že se ve skutečnosti domáhal toho, aby soudy uvěřily jeho verzi obhajoby (uplatňované již dříve v řízení před soudy nižších stupňů), ze které mělo vyplývat, že se vůči poškozeným nedopustil jednání, jimiž byl uznán vinným, buď vůbec nebo zčásti, neboť tvrdil, že vůči nim nespáchal násilí. Teprve na podkladě svých vlastních, od zjištění soudů odlišných, a tedy jiných skutkových okolností následně (sekundárně) vyvozoval závěr o nesprávném právním posouzení skutku a domáhal se odlišné právní kvalifikace nikoliv jako zločinu loupeže, ale jen jako přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), d) tr. zákoníku. Takto formulované výhrady však nejsou svým obsahem právními námitkami, a proto je pod označený dovolací důvod nelze podřadit.

I když Nejvyšší soud z podnětu těchto námitek uplatněných mimo uvedený dovolací důvod nemohl dovoláním napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení přezkoumávat, pouze pro úplnost zmiňuje, že důkazy byly v projednávané věci provedeny a rovněž řádně zhodnoceny v souladu se zákonem tak, jak je požadováno v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Proto ani na základě nich učiněná skutková zjištění nevyvolávají pochybnosti (srov. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně str. 10 až 11), což potvrdil také odvolací soud, jenž své úvahy v tomto směru podrobně vysvětlil na stranách 7 až 15 svého rozsudku. Způsob, jakým soudy nižšího stupně zhodnotily provedené důkazy a na jejich podkladě vyslovily své skutkové i právní závěry, nesvědčí o zjevné absenci srozumitelného odůvodnění rozsudku, ani o kardinálně logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, nebo o opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 1800/2010), a proto ani Nejvyšší soud neměl důvod o jejich správnosti pochybovat.

Protože obviněný v části svého dovolání brojil rovněž proti výroku o trestu, je na místě uvést, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu obviněným uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy dovolání podat jen v případě vad týkajících se právního vymezení trestu, a proto pokud obviněný v dovolání vznesl výhrady proti trestu odnětí svobody, který považoval za nepřiměřeně přísný, anebo že soudy nedostatečně přihlížely k polehčujícím a přitěžujícím okolnostem, nevyhověl žádné podmínce zákonem vymezené v dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g), ale ani h) tr. ř., protože vznesl výhrady o nepřiměřenosti trestu, které na žádný z těchto dovolacích důvodů nedopadají.

Ze všech uvedených skutečností je patrné, že obviněný své námitky uplatnil zcela v rozporu se zákonem vymezenými důvody dovolání, aniž by některý z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. naplnil. Nejvyšší soud proto nebyl povinen dovoláním napadená rozhodnutí věcně přezkoumávat a dovolání obviněného A. P. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 22. února 2012


Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová