8 Tdo 1438/2010
Datum rozhodnutí: 15.12.2010
Dotčené předpisy: § 201a tr. zák., § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř.



8 Tdo 1438/2010
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. prosince 2010 o dovolání obviněného MUDr. P. D., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 7. 2010, sp. zn. 7 To 57/2010, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 70/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného MUDr. P. D. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :
Obviněný MUDr. P. D. podal v zákonné lhůtě prostřednictvím obhájce dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 7. 2010, sp. zn. 7 To 57/2010, jímž bylo podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2010, sp. zn. 1 T 70/2006. Tímto rozsudkem byl uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle § 219 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na deset let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl uložen trest propadnutí věci, a to pistole značky Walter, ráže 9 mm Luger. V dalším pak bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. dopustil tím, že dne 28. 9. 2004 kolem 1.00 hodin ve V., okres P., ve své garáži na stavební parcele po předchozím požití alkoholických nápojů ve stavu lehké až středně těžké opilosti prosté s hladinou alkoholu v krvi v rozmezí 1,4 až 1,6 g/kg alkoholu, v úmyslu usmrtit, opakovanými výstřely z legálně držené pistole značky Walter, ráže 9 mm Luger, zejména do hlavy a krku usmrtil průstřelem mozku poškozeného O. D.

Pro úplnost nutno dodat, že odvolací soud již dříve v dané věci opakovaně rozhodoval. V prvém případě byl usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 8. 2007, sp. zn. 7 To 86/2007, z podnětu odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze zrušen rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2006, sp. zn. 1 T 70/2006, jímž byl obviněný podle § 226 písm. d) tr. ř. zproštěn obžaloby pro trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák., neboť není pro nepříčetnost trestně odpovědný, a podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Tímtéž usnesením byla podle § 253 tr. ř. zamítnuta odvolání poškozených Ing. O. D., I. D., M. D. a J. D. Ve druhém případě Vrchní soud v Praze z podnětu odvolání obviněného usnesením ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. 7 To 83/2009, podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2009, sp. zn. 1 T 70/2006, jímž byl obviněný uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák., za což mu byl uložen trest odnětí svobody na deset let, pro jehož výkon byl podle § 39 odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, a trest propadnutí věci. Podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně, aby v ní učinil rozhodnutí nové.

Obviněný podal dovolání v rozsahu výroku o vině i trestu, odkázal v něm na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Dovolatel obsáhle zrekapituloval průběh odvolacího řízení a měl za to, že soudy obou stupňů se věnovaly pouze otázce jeho příčetnosti při spáchání trestného činu z hlediska existence či neexistence patické opilosti, avšak vůbec se nezabývaly otázkou, zda v takovém případě nedošlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu opilství ve smyslu ustanovení § 201a tr. zák. Oběma soudům dále vytýkal, že se dostatečně nevypořádaly s otázkou, zda jednal alespoň v nepřímém úmyslu, anebo mělo jeho jednání nedbalostní charakter, když zásadního významu pro posouzení jeho jednání a jeho důsledků je, zda v době, kdy byl pod vlivem alkoholu, si prokazatelně uvědomoval, že se v garáži nachází poškozený. Soud podle dovolatele neměl k dispozici žádné důkazy potvrzující jeho vědomost o přítomnosti poškozeného v garáži a naopak nelze vyloučit, že si toho nemusel být vědom vzhledem k předchozímu požití alkoholických nápojů. Při absenci konkrétních důkazů, že se v době spáchání v místnosti svítilo a intenzita osvětlení byla taková, že obviněný mohl zjistit přítomnost poškozeného měla být tato otázka posouzena dle zásady in dubio pro reo. Podle obviněného nelze mít za prokázané, že jednal úmyslně, a pokud nejsou konkrétní důkazy dokládající tento závěr, mělo být jeho jednání hodnoceno v duchu výše zmíněné zásady jako nedbalostní, a to ve vztahu k možnému naplnění skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 tr. zák., resp. opilství podle § 201a tr. zák. Obviněný též namítal porušení ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., podle něhož trestní stíhání nelze zahájit a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. V této souvislosti odkázal na článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod garantující právo na přiměřenou délku řízení a potažmo i kompenzaci jeho porušení. Dodal, že právo na projednání věci bez zbytečných průtahů zaručuje i článek 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a ustanovení § 2 odst. 4 tr. ř. S argumentem judikatury Evropského soudu pro lidská práva i Ústavního soudu České republiky vyvozoval, že pokud došlo k zásahu práva na spravedlivý proces, bylo povinností obecných soudů využít všech prostředků trestního práva, aby byla zajištěna ochrana práv stíhané osoby, což se v daném případě nestalo. V této souvislosti upozornil, že Evropským soudem pro lidská práva je za krajní mez trvání trestního řízení považována doba šesti let, a naznačoval, že dobu, po kterou probíhalo jeho trestní řízení, již lze považovat za nepřiměřenou. Následně připomněl data zahájení trestního stíhání (28. 9. 2004) a posledního rozhodnutí odvolacího soudu (13. 7. 2010) a zdůraznil, že délku trestního řízení svým jednáním nikterak nepříznivě neovlivnil, vždy byl orgánům činným v trestním řízení k dispozici. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí v plném rozsahu a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyšší státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného vyloučil možnost kvalifikovat jeho jednání jako trestný čin opilství podle § 201a tr. zák. Poukázal na závěry revizního znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie ústavu Psychiatrické léčebny B., z nichž vyplynulo, že obviněný netrpěl a v době spáchání inkriminovaného činu forenzně významnou duševní poruchou. Před činem se uvedl do stavu mírné až středně těžké opilosti (tedy nikoli do opilosti patické), přičemž v době spáchání činu byly jeho schopnosti rozpoznat společenskou nebezpečnost jednání snížené nepodstatně a schopnosti ovládat jednání byly podstatně snížené, nebyly však vymizelé. Obviněný dle znalců jednal ve stavu velmi silného rozrušení, který však není duševní poruchou. Pokud dovolatel soudům vytýkal, že se nedostatečně vypořádaly s otázkou zavinění, podstatu jeho argumentace považoval spíše za polemiku se zjištěným skutkovým stavem. Soudy zjistily, že obviněný věděl, že poškozený odešel spát do garáže, kde se svítilo a byla zapnutá televize. Zde potom na poškozeného opakovaně vystřelil. S ohledem na tato zjištění nutno podle něj vyloučit i závěr o nedbalostním zavinění.

Nepřisvědčil ani námitce o porušení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., neboť průtahy v řízení nejsou důvodem pro zrušení meritorního rozhodnutí a pro zastavení trestního stíhání podle tohoto ustanovení, pokud řízení proběhlo a bylo meritorně rozhodnuto. Důvody zastavení trestního stíhání jsou tu vymezeny taxativně, pozitivně a výslovně; představují kogentní úpravu a je zapotřebí je chápat jako průlom do zásady oficiality (§ 2 odst. 4 tr. ř.), která patří mezi základní zásady trestního řízení. To platí bezezbytku i pro důvod uvedený v § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., podle něhož trestní stíhání nelze zahájit a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Odkaz na takovou smlouvu znamená, že v textu vyhlášené mezinárodní smlouvy musí být nepřípustnost trestního stíhání zakotvena výslovně a nelze ji dovozovat jako možný prostředek nápravy vzniklého pochybení. V případě citované Úmluvy však tomu tak není, neboť její článek 6 odst. 1 žádný výslovný důvod zastavení trestního stíhání neobsahuje. Zastavení trestního stíhání z důvodu nepřípustnosti proto podle státního zástupce nebyl na místě. Navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Námitky obviněného lze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Z hlediska napadeného usnesení a obsahu dovolání obviněného je s poukazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. významná především otázka, zda byly naplněny znaky trestného činu vraždy po stránce subjektivní, či zda jeho jednání nemělo být posouzeno jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 tr. zák., resp. opilství podle § 201a tr. zák.

Trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zákona č. 140/1961 Sb. (nadále jen tr. zák.), podle něhož byla trestnost činu obviněného posuzována, se dopustí, kdo jiného úmyslně usmrtí.

Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky tohoto trestného činu. Skutková zjištění vyjadřují vedle jednání obviněného, který ve své garáži po předchozím požití alkoholických nápojů ve stavu lehké až středně těžké opilosti prosté s hladinou alkoholu v krvi v rozmezí 1,4 až 1,6 g/kg alkoholu, v úmyslu usmrtit, opakovanými výstřely zejména do hlavy a krku z legálně držené pistole napadl poškozeného O. D., též následek spočívající v tom, že v příčinné souvislosti s útokem obviněného (v důsledku průstřelu mozku) poškozený zemřel.

Zevrubná pozornost byla v průběhu řízení před soudem věnována zejména objasnění otázky příčetnosti a potažmo tak trestní odpovědnosti obviněného. Při posuzování trestní odpovědnosti obviněného soudy vycházely ze závěrů revizního ústavního znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie Psychiatrické léčebny B., kterým byly odstraněny nejasnosti přetrvávající po vypracovaní předchozích znaleckých posudků z odvětví psychiatrie, podle nichž obviněný jednal ve stavu patologické opilosti. Podle závěrů obsažených v revizním posudku ústavu byly v době spáchání trestného činu ovládací schopnosti obviněného podstatně snížené, nikoliv vymizelé (resp. maximálně podstatně snížené), rozpoznávací schopnosti byly nepodstatně snížené (resp. maximálně nepodstatně snížené), a to v důsledku mírné až středně těžké opilosti prosté, kdy kumulovaný vliv celkového vyčerpání a opilosti u něj vyústil do silného rozrušení a vybití afektu. Soudy proto uzavřely, že obviněný nejednal ve stavu patologické opilosti, která by způsobila vymizení rozpoznávacích a ovládacích schopností, a proto na něj bylo nahlíženo jako na pachatele příčetného.

Obviněný v dovolání již nepolemizoval s otázkou příčetnosti z hlediska existence či neexistence patologické opilosti, žádnou výhradu neuplatnil ani proti úvahám soudů, odmítly-li připustit možnost právního posouzení skutku jako zločinu zabití podle § 141 odst. 1 trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010. Jeho námitky směřovaly mimo jiné proti závěrům o naplnění subjektivní stránky trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák., a to úmyslné formy zavinění. Vytkl, že soudy se důsledně nevypořádaly s otázkou, zda skutečně jednal úmyslně, byť v úmyslu nepřímém, či zda jeho jednání mělo nedbalostní charakter. S těmito výhradami obviněného nelze souhlasit. Oba soudy se otázkou zavinění v odůvodnění svých rozhodnutí zabývaly a své úvahy náležitě odůvodnily.

Soud prvního stupně poté, co na podkladě provedených důkazů, opíraje se především o již konstatované závěry revizního posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie ústavu Psychiatrické léčebny B., jakož i závěry znaleckých posudků z oboru silniční dopravy Ing. O. K. a z oboru dopravní psychologie PhDr. V. R., vyloučil patologickou opilost obviněného s tím, že jednal jako příčetný a tudíž trestně odpovědný pachatel, vyvozoval, že obviněný věděl, že pokud opakovaně vystřelí z pistole v uzavřeném prostoru garáže, kde leží či spí poškozený, může ho usmrtit a s tímto následkem byl srozuměn, jeho schopnost rozpoznat možnost usmrcení poškozeného byla pouze nepodstatně snížena. Uzavřel proto, že obviněný jednal v úmyslu nepřímém ve smyslu § 4 písm. b) tr. zák., když sice poškozeného usmrtit nechtěl, ale věděl, že ho svým jednáním usmrtit může, a pro případ, že smrt způsobí, byl s tím srozuměn (strana 46 rozsudku).

Odvolací soud se s těmito závěry v zásadě ztotožnil, sumarizoval důkazy a úvahy vedoucí k opodstatněnému závěru, že obviněný se nenacházel ve stavu nepříčetnosti, který by i případně vylučoval jeho trestní odpovědnost, a že jednal úmyslně. Za nesprávnou však považoval argumentaci soudu prvního stupně stran nepřímého úmyslu, zejména pak konstatování, že obviněný věděl, že pokud opakovaně vystřelí z pistole v uzavřeném prostoru garáže, kde leží či spí poškozený, může ho usmrtit a s tímto následkem byl srozuměn. Odvolací soud zdůraznil, že obviněný střílel jednak v objektu rodinného domku, jednak také v garáži, která byla samostatným stavebním objektem a sloužila jako ubytovna řemeslníků. Zde celkem sedmnáctkrát vystřelil, přičemž zevní prohlídkou a pitvou poškozeného bylo zjištěno 13 střelných poranění, která směřovala pod různými úhly do hlavy, trupu i končetin, poškodila několik životně důležitých orgánů, a byla smrtící pro svoji všeobecnou povahu. Podle jeho přesvědčení mělo být nahlíženo na jednání obviněného jako čin spáchaný v úmyslu přímém, čemuž nasvědčuje četnost výstřelů a jejich zacílení do oblasti, kde jsou uloženy životně důležité orgány, čehož si musel být coby lékař tím spíše vědom. S ohledem na skutečnost, že odvolání bylo podáno pouze ve prospěch obviněného, konstatoval odvolací soud druhého stupně nemožnost změny z důvodu zákazu reformace in peius (strana 8 usnesení).

Ve světle závěrů soudů obou stupňů námitky obviněného zpochybňující subjektivní stránku trestného činu nemohou obstát, poněvadž ve vztahu k zavinění soudy učinily taková zjištění, která zákonné znaky nejméně eventuálního úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák. evidentně naplňují. S přihlédnutím k zákazu reformationis in peius, na nějž upozornil i odvolací soud, není přiléhavé zabývat se otázkou přímého úmyslu podle § 4 písm. a) tr. zák.

Ve vztahu k zavinění je též nutné dále připomenout, že zavinění je vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Okruh skutečností, které musí být složkami zavinění zahrnuty, vyplývá z vymezení pojmu zavinění. Zavinění se vztahuje k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem způsobem uvedeným v trestním zákoně. Vztahuje se na průběh pachatelova činu, který se projevil v objektivní realitě a který odpovídá znakům skutkové podstaty trestného činu tj. k podstatným skutečnostem, které tvoří pachatelův čin. Zavinění se musí vztahovat v podstatě na všechny skutečnosti, které jsou znakem skutkové podstaty trestného činu. Při zjišťování okolností, které mají význam pro závěr o zavinění, není možné předem přikládat zvláštní význam žádnému důkaznímu prostředku, ale zavinění a jeho formu je třeba usuzovat ze všech konkrétních okolností, za kterých byl čin spáchán, a ze všech důkazů významných z tohoto hlediska (srov. rozhodnutí č. 60/1972 Sb. rozh. tr.).

Podle § 4 písm. b) tr. zák. je čin spáchán úmyslně mimo jiné též tehdy, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozumění vyjadřuje jeho aktivní volní vztah k způsobení následku, který je relevantní pro trestní právo. Na takové srozumění se usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho zásah, nebo zásah jiné osoby.

Vystřelil-li obviněný opakovaně z pistole v uzavřeném prostoru garáže, v níž spal či ležel poškozený, o čemž obviněný věděl, učinil tak celkem v 17 případech, přičemž ve třinácti případech pod různými úhly směřoval střelbu na hlavu, trup a končetiny poškozeného a způsobil mu zranění neslučitelná se životem, musel si být vědom toho, že může způsobit smrt poškozeného a tedy porušení zájmu chráněného trestním zákonem v ustanovení § 219. Četnost a místa zásahů na těle poškozeného svědčí pro závěr, že obviněný při střelbě vnímal, kde a v jaké poloze poškozený v garáži ležel. Dovolatel jednal způsobem, z něhož je zřejmé, že v době útoku si nejméně musel být vědom toho, že poškozenému může smrt způsobit, a nemohl počítat s žádnou konkrétní okolností, která by mohla tomuto následku, který si musel představovat jako možný, zabránit.

Za těchto skutkových zjištění a právních závěrů nemůže obstát ani výhrada dovolatele, že jednání mohlo být posouzeno jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 tr. zák.

Trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt. Jak již plyne z dikce uvedeného ustanovení, jde o trestný čin poruchový, pro jehož naplnění je vyžadováno zavinění ve formě nedbalosti ať již vědomé či nevědomé ve smyslu § 5 písm. a), b) tr. zák. Soudy však v jednání pachatele shledaly úmysl, jak bylo výše rozvedeno, a proto nebylo možné kvalifikovat je jako trestný čin podle § 224 tr. zák. Nelze také přehlédnout, že námitka obviněného je založena především na polemice se způsobem hodnocením důkazů a skutkovými zjištění soudů. Dovolatel sice vyjádřil přesvědčení, že významnou otázkou z hlediska právního posouzení skutku bylo, zda si v důsledku předchozího požití alkoholu a pod jeho vlivem mohl uvědomovat, že v garáži se nachází poškozený. Měl ale současně za to, že učinil-li soud prvního stupně závěr, že věděl o tom, že poškozený odešel spát do garáže, kde se svítilo a byla puštěná televize, neměl k dispozici konkrétní důkazy, které by prokazatelně a nezpochybnitelně prokazovaly, že si musel být vědom toho, že se v místnosti někdo nachází, pročež měl v souladu se zásadou in dubio pro reo zavinění hodnotit jako nedbalostní. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, především pak soudu prvního stupně, se zřetelně podává, jak se soud s touto otázkou vypořádal; opakovaně zdůraznil, že obviněný věděl o tom, že do garáže šel po odchodu z restaurace spát právě poškozený, ostatně nebylo nic neobvyklého, že tak učinil, protože zde dělníci provádějící stavební práce přespávali. Námitku obviněného, že není bez pochybností zjištěno, zda si mohl tuto okolnost uvědomovat se zřetelem k požitému alkoholu, je třeba označit za bezpředmětnou. Způsob a okolnosti provedení činu, četnost a koncentrace výstřelů právě proti ležícímu tělu poškozeného byly výsledky dokazování prokázány a výhradu obviněného, že nebyla bez jakýchkoliv pochybností prokázána jeho vědomost o tom, že se v garáži nachází člověk (v obecné rovině), nelze akceptovat, a to ani s přihlédnutím k jeho ovlivnění předchozím požitím alkoholu.

Stejně tak ovšem nutno označit za lichou i námitku obviněného, že se soudy nevypořádaly s otázkou, zda jeho jednání nevykazuje znaky skutkové podstaty opilství podle § 201a tr. zák.

Trestného činu opilství se podle § 201a tr. zák. dopustí, kdo se požitím nebo aplikací návykové látky nebo jinak přivede, byť i z nedbalosti, do stavu nepříčetnosti, v němž se dopustí jednání, které má jinak znaky trestného činu.

Platí, že o trestném činu opilství podle § 201a tr. zák. je možné uvažovat jen u pachatele, který jedná poté, co se požitím nebo aplikací návykové látky nebo jinak zaviněně přivede do stavu nepříčetnosti. Podle § 12 tr. zák. se za nepříčetného považuje pachatel, jenž pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho nebezpečnost pro společnost nebo ovládat své jednání. Pachatel, u něhož byla v době činu alespoň jedna z těchto složek jednání (rozpoznávací nebo ovládací) pouze výrazněji snížena, je považován jen za zmenšeně příčetného, což je stav, který neumožňuje aplikovat ustanovení § 12 tr. zák. ani ustanovení § 201a odst. 1 tr. zák. Platí tak, že i když byla byť i jedna z uvedených složek v době činu v důsledku opilosti pachatele prakticky vymizelá, lze uvažovat o trestném činu podle § 201a tr. zák. Pokud by došlo pouze k jejímu snížení, byť výraznému, je třeba takový čin posoudit jako trestný čin, jehož zákonné znaky naplňuje. Ustanovení § 201a tr. zák. nelze použít v případě, že pachatel spáchal trestný čin ve stavu zmenšené příčetnosti (k tomu rozhodnutí č. 22/1993 Sb. rozh. tr.).

Předpokladem toho, aby jednání obviněného, které má znaky konkrétního trestného činu (tzv. kvazidelikt), bylo posouzeno jako trestný čin opilství podle § 201a tr. zák., je, aby se pachatel požitím návykové látky, v daném případě přicházelo v úvahu požití alkoholu, přivedl do stavu nepříčetnosti. Jak již bylo výše uvedeno, obviněný v době spáchání činu nebyl nepříčetný. Jeho ovládací schopnosti byly podstatně snížené (resp. maximálně podstatně snížené), rozpoznávací schopnosti byly sníženy nepodstatně, a to v důsledku mírné až středně těžké opilosti prosté. Za takové situace nepřicházelo v úvahu posouzení skutku jako trestný čin opilství podle § 201a tr. zák.

Konečně dovolací soud neshledal důvodnou ani námitku obviněného zpochybňují přípustnost jeho trestního stíhání. Dovolatel se domníval, že jeho trestní stíhání je nepřípustné z důvodu uvedeného v ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., přičemž naplnění tohoto důvodu dovolání spatřoval v tom, že trestní věc nebyla projednána v přiměřené době, čímž došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a též čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina).

Především je třeba uvést, že takto formulovanou výtku nelze subsumovat pod obviněným uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný tak fakticky uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., aniž na něj výslovně odkázal.

Podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Okolnosti, za kterých je trestní stíhání nepřípustné, v důsledku čehož je nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, jsou uvedeny v ustanovení § 11 odst. 1 tr. ř. Důvody pro zastavení trestního stíhání jsou v ustanovení § 11 tr. ř. vymezeny taxativně, pozitivně a výslovně; představují kogentní úpravu a je zapotřebí je chápat jako průlom do zásady oficiality (§ 2 odst. 4 tr. ř.), která patří mezi základní zásady trestního řízení. To platí i pro důvod uvedený v ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., jehož porušení dovolatel namítal.

Podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Odkaz na mezinárodní smlouvu v tomto ustanovení znamená, že v textu vyhlášené mezinárodní smlouvy musí být nepřípustnost trestního stíhání zakotvena explicitně a nelze ji dovozovat jako možný prostředek nápravy vzniklého pochybení.

Nejvyšší soud nezpochybňuje, že porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., ve znění č. 41/1996 Sb. a č. 243/1998 Sb.; dále jen Úmluva ) je významným zásahem do principů zaručujících právo na spravedlivý proces. Nedůvodné průtahy a nepřiměřená délka trestního řízení jsou závažným a nežádoucím jevem, který nejenže v obecné rovině odporuje smyslu práva obviněného (ale i poškozeného) na spravedlivý proces, ale je i v rozporu se základními zásadami trestního práva a odporuje účelu trestního řízení. Úmluvu však nelze považovat za takový druh mezinárodní smlouvy, který předpokládá ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., a to především proto, že žádné z jejích ustanovení neobsahuje sankci spočívající v zastavení trestního stíhání v důsledku porušení práva na spravedlivý proces vyjádřeného v článku 6 odst. 1 této Úmluvy. Pro úplnost je třeba dodat, že ve zcela výjimečných až extrémních případech by bylo možné dovodit zastavení trestního stíhání s odkazem na článek 6 Úmluvy pouze za použití analogie, která je v trestním právu procesním zásadně přípustná, o což se ale v posuzovaném případě zjevně nemohlo jednat (k tomu usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 178/2002 aj.).

Přiměřenost délky řízení, jak správně připomíná i dovolatel, je judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále ESLP) posuzována s ohledem na konkrétní okolnosti případu s přihlédnutím ke kriteriím zakotveným v judikatuře Soudu, jimiž jsou: složitost případu, chování stěžovatele a postup státních orgánů a to, oč se stěžovateli ve sporu jedná, tj. co je pro něj v sázce (viz např. rozsudek Eckle proti Německu, 1982; B. proti Rakousku, 1990; Capuano proti Itálii, 1987; Idrocalce proti Itálii, 1992; Philis proti Řecku, 1997; Portington proti Řecku, 1998; Kudla proti Polsku, 2000; Wloch proti Polsku, 2000, Havala proti Slovensku, 2002). Už jen se zřetelem k těmto hlediskům nelze souhlasit s názorem obviněného, že za krajní mez trvání trestního řízení je judikaturou ESLP považována doba šesti let.

Z relevantní judikatury ESLP je však možno vyčíst, že v případě porušení práva na přiměřenou délku řízení, přičemž tento závěr je vždy individuální, vyslovuje soud porušení Úmluvy, případně přizná spravedlivé zadostiučinění. ESLP ale akceptuje, že dostatečnou formou kompenzace na úrovni vnitrostátní úpravy smluvních států - může být i zmírnění trestu, jestliže je soud použije výslovně proto, že bylo porušeno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě a uvede, v jaké míře byl trest z tohoto důvodu zmírněn (rozsudek Eckle v. SRN z 15. 7. 1982, srov. též Repík, B.: K otázce právního prostředku nápravy při překročení přiměřené lhůty řízení. Bulletin advokacie, 6-7/2001, str. 13). Za těchto podmínek má ESLP za to, že smluvní stát poskytl dostatečnou ochranu právům vyplývajícím z Úmluvy s tím důsledkem, že stěžovatel ztrácí postavení poškozeného podle čl. 34 (dříve čl. 25) Úmluvy a tím i legitimaci k podání stížnosti. V rozsudku ze dne 26. 6. 2001 ve věci Beck v. Norsko formuloval Evropský soud pro lidská práva vztah mezi porušením práva na vyřízení věci v přiměřené lhůtě a jeho kompenzací v podobě stanovení výše trestu ještě přesněji, když uvedl, že zmírnění trestu nezbavuje jednotlivce postavení poškozeného podle čl. 34 Úmluvy, avšak z tohoto obecného pravidla existuje výjimka, pokud národní orgány dostatečně průhledným způsobem konstatovaly porušení pravidla přiměřené délky řízení a toto pochybení již kompenzovaly zmírněním trestu, a to výslovným a měřitelným způsobem. Je-li splněna taková podmínka, dospívá ESLP k závěru, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy nebyl porušen.

Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04 (publikován též Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení svazek 36. Vydání 1. Praha: C. H. Beck 2006, č. 46), opíraje se o tyto poznatky, zdůraznil, že ochrana práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. kompenzace jeho porušení, může být dosažena i prostředky, jež jsou vlastní trestnímu právu. Je proto povinností obecných soudů využít všech takových prostředků, které jim trestní právo poskytuje, k tomu, aby vedle práva na osobní svobodu bylo rovněž kompenzováno porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. To vše takovým způsobem, aby byla především zajištěna ochrana základních práv obviněného a současně vyloučeno nastoupení mezinárodněprávní odpovědnosti České republiky za porušení závazků plynoucích z Úmluvy.

Poznamenal, že zároveň s otázkou spravedlivého procesu a jeho dílčí součásti, tedy práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, je třeba zkoumat otázku, jaké důsledky má porušení svou povahou procesních základních práv ve sféře základních práv stěžovatele, která jsou svou povahou hmotně právní. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je zřejmé, že zároveň je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody obviněného (čl. 8 odst. 2 Listiny), obecně ústavním pořádkem předvídaný, je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv (obdobně též nálezy I. ÚS 603/06, III. ÚS 715/06).

Dovolací soud je přesvědčen, že v posuzované věci nebylo reálně možné uvažovat o zastavení trestního stíhání z důvodu uvedeného v ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., a to i proto, že průtahy v řízení takový procesní postup nemohou založit za situace, kdy již trestní stíhání proběhlo a bylo pravomocně rozhodnuto, jak přiléhavě poznamenal i státní zástupce ve vyjádření k dovolání. Dále konfrontoval průběh trestního stíhání se stěžejními kritérii relevantními pro posuzování přiměřenosti délky řízení (složitost věci, postup orgánů činných v trestním řízení, význam trestního řízení pro pachatele a jeho jednání) a shledal, že délka řízení nemohla relevantně ovlivnit druh a výměru uloženého trestu, jelikož ji nelze jednoznačně označit za nepřiměřenou.

Z obsahu spisu Krajského soudu v Praze sp. zn. 1 T 70/2006 vyplývá, že sdělení obvinění pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. bylo obviněnému doručeno dne 29. 9. 2004 (č. l. 6). Trestní stíhání obviněného bylo orgány činnými v přípravném řízení prováděno bez významnějších průtahů, bylo třeba opatřit znalecké posudky a odborná vyjádření z různých odvětví, vyslechnout celou řadu svědků a mezi jednotlivými úkony nebyly delší časové prodlevy. Obžaloba byla na obviněného podána u Krajského soudu v Praze dne 13. 11. 2006 a byla vedena pod sp. zn. 1 T 70/2006 (č. l. 714). První hlavní líčení bylo nařízeno na 15. až 19. 12. 2006 (č. l. 727). Dne 19. 12. 2006 byl vyhlášen zprošťující rozsudek, který byl obviněnému doručen až dne 12. 7. 2007, jeho obhájci 3. 7. 2007 a státnímu zástupci Krajského státního zastupitelství dne 4. 7. 2007 (č. l. 822 p. v.), přičemž je patrné, že předsedkyně senátu opakovaně žádala o prodloužení lhůty k vyhotovení rozsudku (č. l. 815 až 819, 822) především z důvodů přednostního vyřizování věcí vazebních, rozsahu a složitosti věci. Proti tomuto rozsudku podal státní zástupce dne 10. 7. 2007 odvolání v neprospěch obviněného (č. l. 869). Věc byla předložena Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o odvolání dne 26. 7. 2007 (č. l. 885). Již dne 21. 8. 2007 bylo konáno neveřejné zasedání senátu odvolacího soudu, který usnesením sp. zn. 7 To 86/2007 podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně (č. l. 886). Po vracení věci dne 19. 9. 2007 soud prvního stupně postupoval v intencích pokynů odvolacího soudu a nařizoval průběžně hlavní líčení (14. 1. 2008, 5. 2. 2008, 23. 5. 2008) za účelem výslechu svědkyně D. S., jejíž zdravotní stav nejprve nedovoloval, aby byla vyslechnuta, a nakonec se hlavní líčení nekonalo se zřetelem k písemnému vyjádření této svědkyně (č. l. 975). Dne 25. 6. 2008 soud rozhodl o přibrání ústavu Psychiatrické léčebny B. k podání ústavního revizního znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie (č. l. 984). Tento posudek byl soudu prvního stupně ústavem dodán v průběhu měsíce prosince 2008 (č. l. 1055). Soud prvního stupně nařídil pokračování hlavního líčení na 19. 12. a 22. 12. 2008 (č. l. 996). Toto hlavní líčení se však nekonalo z důvodu nepřítomnosti obviněného a pracovní neschopnosti jeho obhájce. Předsedkyně senátu proto hlavní líčení odročila na 21. 1. 2009 (č. l. 1064), avšak ani toto hlavní líčení nebylo konáno, tentokrát pro nemoc obviněného (č. l. 1079). Následně bylo hlavní líčení konáno dne 2. 3. 2009, kdy byl také vyhlášen odsuzující rozsudek (č. l. 1106), kterým byl obviněný uznán vinným trestným vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák., za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody na deset let, pro jehož výkon byl zařazen podle § 39a odst. 3 tr. zák. do věznice s ostrahou, a dále mu byl uložen trest propadnutí věci. Po vyhlášení rozsudku si předsedkyně opakovaně požádala o prodloužení lhůty k vyhotovení rozhodnutí, a to z důvodu čerpání dovolené a přednostního vyřizování věcí vazebních (č. l. 1116a až f). Rozsudek soudu prvního stupně byl obviněnému doručen 4. 9. 2009 a jeho obhájci dne 26. 8. 2009 (č. l. 1165 p. v.). Proti rozsudku prvoinstančního soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce odvolání. Vrchní soud v Praze, jemuž byla věc předložena 17. 9. 2009 (č. l. 1184), konal o odvolání obviněného dne 20. 10. 2009 neveřejné zasedání a podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil Krajskému soudu v Praze, aby v ní učinil nové rozhodnutí. (č. l. 1203). Po vrácení věci bylo nařízené hlavní líčení na den 15. 12. 2009 k telefonické žádosti obhájce obviněného pro jeho nemoc odročeno nejprve na 22. 12. 2009 (č. l. 1236) a následně na neurčito (č. l. 1253, 1254). Poté předsedkyně senátu Krajského soud v Praze nařídila hlavní líčení na 10. 5. 2010 (č. l. 1271), které však bylo z důvodu omluvy znalce MUDr. Š. přeloženo na 13. 5. 2010 (č. l. 1279). Dne 13. 5. 2010 byl vyhlášen odsuzující rozsudek, kterým byl obviněný opět uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. odst. 1 tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody na deset let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a dále mu byl uložen trest propadnutí věci (č. l. 1300). Tento rozsudek byl obviněnému doručen dne 9. 6. 2010, jeho obhájci dne 27. 5. 2010 (č. l. 1360). I proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání a věc byla vrchnímu soudu předložena 15. 6. 2010. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 7. 2010, sp. zn. 7 To 57/2010, bylo odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto a spis byl soudu prvního stupně vrácen dne 17. 8. 2010. Po doručení usnesení odvolacího soudu všem oprávněným osobám a uplynutí dovolací lhůty byl spisový materiál s dovoláním obviněného dne 12. 11. 2010 předložen Nejvyššímu soudu (č. l. 1406).

Na podkladě těchto zjištění je možné shrnout, že trestní stíhání trvalo po dobu pěti let a deseti měsíců. Jeho průběh vskutku nedokládá, že by obviněný svým chování způsobil průtahy řízení, neosvědčuje ale ani zaviněné průtahy na straně orgánů činných v trestním řízení, jež by svým významem a závažností opodstatňovaly jiné, pro obviněného příznivější rozhodnutí o druhu a výměře trestu. Postup orgánů činných v trestním řízení, zejména soudu prvního stupně, není sice zcela bezchybný a plynulý, což se týká především intervalu uplynuvšího od vyhlášení zprošťujícího rozsudku a prvního odsuzujícího rozsudku do doby vyhotovení a doručení těchto rozhodnutí oprávněným osobám, ale nelze současně přehlédnout, že oba zmiňované rozsudky jsou velmi obsáhlé, čítají několik desítek stran. Není možné také nezmínit, že se jednalo o poměrně složitou věc, náročnou na dokazování a kvalitu opatřovaných důkazů, zejména znaleckých posudků, což si samozřejmě vyžaduje větší časový prostor. Podle dovolacího soudu lze proto konstatovat že věc byla projednána ve lhůtě, kterou nelze vnímat jako evidentně nepřiměřenou. Současně není možné ignorovat povahu trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, neodčinitelný, fatální následek spočívající v usmrcení zcela nevinného člověka v produktivním věku, v důsledku čehož úvahy o případné modifikaci trestu ztrácejí na významu a opodstatněnosti.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. prosince 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková