8 Tdo 1436/2006
Datum rozhodnutí: 31.01.2007
Dotčené předpisy:




8 Tdo 1436/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. ledna 2007 o dovolání obviněné V. L., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 7. 2006, sp. zn. 23 To 280/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 3 T 211/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné V. L. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 3 T 211/2004, byla obviněná V. L. uznána vinnou jednáním, jež soud právně posoudil v bodech 1), 2) jako dvojnásobný trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a v bodě 3) jako trestný čin neodvedení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 147 odst. 1 tr. zák. Za to ji odsoudil podle § 250 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon podle § 60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let s dohledem. Podle § 60a odst. 3 tr. zák. jí současně uložil povinnost ve zkušební době podmíněného odsouzení dokladovat v pravidelných lhůtách stanovených probačním úředníkem, nejméně však jedenkrát za šest měsíců, podle svých schopností a možností způsob a výši úhrady způsobené škody. V dalším tento soud rozhodl podle § 229 odst. 1 tr. ř. o nároku na náhradu škody a o zproštění obviněné obžaloby: podle § 226 písm. b) tr. ř. pro trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a podle § 226 písm. e) tr. ř. za užití § 147a tr. zák. pro trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák.

K odvolání obviněné Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 17. 7. 2006, sp. zn. 23 To 280/2006, napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to v celé odsuzující části, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnou uznal vinnou, že

1) poté, co jako osoba samostatně výdělečně činná podnikající pod obchodním jménem V. L., dne 1. 8. 1997 v T., se záměrem získat finanční prospěch, uzavřela prostřednictvím společnosti A., s. r. o., se společností C. L., s. r. o., leasingovou smlouvu o pronájmu s právem následné koupě najaté věci spočívající v tzv. zpětném leasingu, když v rámci sjednávání a realizace leasingové smlouvy vystavila jako dodavatel ve prospěch odběratele společnosti C. L., s. r. o., fakturu ze dne 1. 8. 1997 s datem splatnosti dne 14. 9. 1997 na odprodej částečně neexistujících předmětů leasingu v celkové nepravdivé navýšené hodnotě 1.153.480,70 Kč, když v důsledku takto uvedených nepravdivých informací vylákala na společnosti C. L., s. r. o., po odečtení tzv. nulté splátky ve výši 346.044,50 Kč a první řádné splátky ve výši 26.182,50 Kč, finanční plnění ve výši 781.253,80 Kč, které užila pro svoji potřebu, přičemž tímto jednáním způsobila společnosti C. L., s. r. o., škodu v celkové výši 781.253,80 Kč,

2) poté, co jako osoba samostatně výdělečně činná podnikající pod obchodním jménem V. L., dne 11. 5. 1998 v T., se záměrem získat finanční prospěch, uzavřela prostřednictvím společnosti A., s. r. o., se společností C. L., s. r. o ., leasingovou smlouvu o pronájmu s právem následné koupě najaté věci, když v rámci sjednávání a realizace leasingové smlouvy po předchozí dohodě se zástupci společnosti L. G., spol. s r. o., jako dodavateli předmětu leasingu společnosti C. L., s. r. o., k pronájmu firmě V. L., předložila fakturu ze dne 5. 6. 1998 s dnem splatnosti 5. 6. 1998 za dodávku 3 ks solárních lůžek v celkové hodnotě dodávky 781.060,- Kč po odečtení uhrazené zálohy ve výši 294.980,- Kč, ač nejméně 2 ks těchto solárních lůžek nevlastnila, a následně společnost L. G., spol. s r. o., tento předmět leasingu na základě faktury ze dne 4. 5. 1998 s datem splatnosti 18. 5. 1998 částku 836.920,- Kč, po odečtení zálohy ve výši 358.680,- Kč, společnosti C. L., s. r. o., když v důsledku takového postupu vylákala na společnosti C. L., s. r. o ., finanční plnění ve výši 836.920,- Kč uhrazené po odečtení finanční zálohy ve výši 358.680,- Kč dne 5. 6. 1998 společnosti L. G., spol. s r. o., od které následně obdržela po uzavření dohody o vyrovnání závazků a pohledávek dne 8. 6. 1998 finanční plnění za prodej 3 ks solárních lůžek ve výši 600.000,- Kč, které užila pro svoji potřebu, přičemž tímto jednáním způsobila společnosti C. L., s. r. o., škodu v celkové výši 836.920,- Kč,

3) jako jednatelka společnosti V. L., s. r. o., majíc na starosti finanční záležitosti své společnosti, neodváděla za poplatníky zaměstnance své společnosti zákonné dávky pojistného na sociální zabezpečení a zdravotní pojištění a daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků, přestože tyto byly zaměstnancům v souladu s příslušnými předpisy sraženy ze mzdy, a takto:

- za období od měsíce prosinec 1999 do měsíce září 2001 neodvedla a dluží České správě sociálního zabezpečení, dávky pojistného na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti ve výši 62.444,- Kč, kterou v průběhu hlavního líčení uhradila,

- za období od měsíce prosinec 1999 do měsíce září 2001 zdravotní pojišťovně na pojistném na zdravotní pojištění za zaměstnance částku ve výši 24.588,- Kč, kterou v průběhu hlavního líčení uhradila,

- za období od měsíce září 1999 do měsíce červenec 2001 neodvedla zdravotní pojišťovně, na zdravotní pojištění za zaměstnance částku ve výši 3.764,- Kč, kterou v průběhu hlavního líčení uhradila,

- za období od měsíce prosinec 1999 do měsíce květem 2002 neodvedla Finančnímu úřadu na neodvedené dani z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků částku ve výši 39.320,74 Kč .

Takto zjištěné jednání obviněné soud druhého stupně právně kvalifikoval v bodě 1) jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. účinného od 1. 1. 2002, v bodě 2) jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. účinného od 1. 1. 2002 a v bodě 3) jako trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák. Za to ji odsoudil podle § 250 odst. 3 tr. zák. účinného od 1. 1. 2002 za užití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon podle § 60a odst. 1, 2 tr. zák. za užití § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let s dohledem. Podle § 60a odst. 3 tr. zák. obviněné současně uložil povinnost ve zkušební době podmíněného odsouzení dokladovat v pravidelných lhůtách stanovených probačním úředníkem, nejméně však jedenkrát za šest měsíců, podle svých schopností a možností způsob a výši úhrady způsobené škody. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. soud odkázal poškozenou společnost s uplatněným a nepřiznaným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních (bod I.). V ostatním zůstal napadený rozsudek nezměněn (bod II.).

Posledně citovaný rozsudek soudu druhého stupně obviněná napadla prostřednictvím obhájce JUDr. R. P. dovoláním, jež zaměřila proti výroku o vině pod body 1) a 2) a proti výroku o trestu. V obecné rovině odkázala na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněná popřela, že by se podvodného jednání dopustila, a vyjádřila názor, že skutková podstata trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. nebyla v jejím případě naplněna. Uvedla, že smluvní vztah vznikl pouze mezi leasingovou společností C. L., s. r. o., a společností A., s. r. o., a proto relevantní bylo prohlášení uvedené leasingové společnosti, že předmět leasingu v době uzavření smlouvy existoval. Poznamenala, že leasingové splátky hradila řádně podle dohody a nemůže být odpovědná za to, že leasingová společnost C. L., s. r. o., neplnila své povinnosti vůči bankovnímu ústavu. Trvala na tom, že jejím jednáním nedošlo k uvedení leasingové společnosti v omyl a že této společnosti nevznikla ani žádná škoda; stejně tak údajně nedošlo k obohacení na straně obviněné ani třetí osoby. Škoda prý mohla vzniknout maximálně bankovnímu ústavu, ale toliko v důsledku neplnění povinností ze strany označené leasingové společnosti. Poukázala na to, že obchodní spor mezi Č., a. s., a společností C. L., s. r. o., byl ve vztahu k ní zastaven. Soudy se podle jejího přesvědčení dostatečně nezabývaly hodnocením toho, kdo byl v tomto případě v postavení smluvních stran, zda smlouvy byly platně uzavřeny, zda předávací protokol odpovídá časovému období uzavření smluvního vztahu s potvrzením smluvních stran, zda někomu z účastníků smlouvy vznikla škoda a pokud ano, zda toto zavinil druhý subjekt smlouvy a zda bylo placeno podle smlouvy.

V závěru svého podání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení, případně aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl tak, že ji podle § 226 písm. b) tr. ř. obžaloby zprostí.

Předseda senátu soudu prvního stupně postupoval v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněné zaslal Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ) ve svém vyjádření ze dne 19. 1. 2007 zaujal názor, že obviněná v rámci uplatněného dovolacího důvodu nepřípustně prioritně zpochybnila skutkový stav, ze kterého soud druhého stupně vycházel při formulaci nezměnitelného a vykonatelného výroku o vině dvěma opakujícími se trestnými činy podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve znění účinném od 1. 1. 2002. V rozporu s tím, jak soud hodnotil shromážděné důkazy, dovolatelka tvrdila, že předměty tzv. zpětného leasingu v době sjednávání leasingových smluv existovaly, čímž primárně napadala zcela opačný skutkový závěr soudu druhého stupně a až sekundárně dovozovala, že nebyly naplněny zákonem stanovené znaky trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., spočívající v tom, že někoho uvedla v omyl, že subjekt jí uváděný v omyl v důsledku tohoto omylu provedl finanční dispozici, že na majetku tohoto subjektu vznikla škoda nikoli nepatrná a že se ona sama nebo někdo jiný obohatil. Obviněná se podle názoru státního zástupce v podstatě domáhala toho, aby dovolací soud přehodnotil obsah svědeckých výpovědí a dalších důkazů, týkajících se právě otázky (ne)existence předmětů tzv. zpětného leasingu. Tvrdila, že pokud část ceny neexistujícího leasingu ve formě leasingových splátek uhradila, stalo se tak do doby, než v souladu se svým původním podvodným záměrem (na ten lze jednoznačně usuzovat právě z toho, že obviněná věděla o neexistenci předmětu leasingu) oznámila na Policii ČR krádež neexistujícího předmětu leasingu. V této spojitosti státní zástupce poukázal na to, že úhrada jednotlivých předepsaných leasingových splátek má význam toliko z hlediska náhrady škody (poukázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1314/2003).

Státní zástupce uzavřel, že mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry učiněnými soudy neexistuje ani tzv. extrémní nesoulad, a Nejvyššímu soudu navrhl podané dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s odůvodněním, že bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Zároveň učinil návrh, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřil výslovný souhlas podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu, než sám navrhoval.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), podala je osoba oprávněná [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] a splňuje obligatorní náležitosti obsahu dovolání stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Dále musel Nejvyšší soud posoudit otázku, zda obviněnou uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v ustanovení § 265b tr. ř., jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze v jeho mezích namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byla obviněná uznána vinnou. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Podstatné je rovněž to, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelkou spatřovány v právním posouzení skutků, jež jsou vymezeny ve výroku napadeného rozhodnutí.

Uvedeným kritériím dovolání obviněné nevyhovuje. Z obsahu tohoto mimořádného opravného prostředku je totiž patrné, že dovolatelka uplatnila především výhrady, jejichž prostřednictvím sama hodnotila provedené důkazy a úměrně tomu činila vlastní skutkové závěry. Teprve na podkladě takto pozměněné skutkové verze dovozovala, že se jakéhokoli podvodného jednání, jímž byla v bodech 1) a 2) rozsudku soudu druhého stupně uznána vinnou, nedopustila.

Charakter námitek skutkových je třeba v tomto ohledu přičíst těm dovolacím argumentům obviněné, pokud stejně jako v rámci obhajoby uplatněné před soudy prvního a druhého stupně setrvala na svém tvrzení, že předměty tzv. zpětného leasingu v době uzavření příslušných leasingových smluv existovaly, že řádně platila jednotlivé leasingové splátky a že škoda, jež poškozené Č., a. s., vznikla, byla způsobena výlučně jednáním na straně společnosti C. L., s. r. o. Stejnou povahu mají také její výhrady, že soudy se nedostatečně zabývaly řešením otázek, kdo byl v tomto případě v postavení smluvních stran, zda smlouvy byly platně uzavřeny, zda předávací protokol odpovídá časovému období uzavření smluvního vztahu s potvrzením smluvních stran, zda někomu z účastníků smlouvy vznikla škoda a pokud ano, zda tuto škodu zavinil druhý subjekt smlouvy, a zda bylo placeno podle smlouvy.

Nejvyšší soud shledal, že takto vznesenými námitkami obviněná v prvé řadě toliko polemizovala se způsobem hodnocení provedených důkazů a na jejich podkladě učiněnými skutkovými závěry soudů, a teprve z takto tvrzených nedostatků druhotně dovozovala nesprávné hmotně právní posouzení svých skutků pod body 1) a 2) rozsudku soudu druhého stupně. Své stanovisko o nenaplnění všech znaků skutkové podstaty dvou trestných činů podvodu podle § § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve znění účinném od 1. 1. 2002 tak nezaložila na skutkových okolnostech, k nimž soudy obou stupňů dospěly postupem podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř., ale podmiňovala jej předestřením vlastní skutkové verze, jež byla výsledkem vlastního hodnocení provedených důkazů.

Povaha takto vytýkaných vad svědčí o tom, že ač obviněná ve svém dovolání formálně odkázala na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obsahově neuplatnila žádnou námitku, kterou by bylo možno považovat z hlediska tohoto dovolacího důvodu za právně relevantní. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/2002).

Zásah do skutkových zjištění je v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, pokud mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu existuje extrémní nesoulad a učiní-li dovolatelka (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a jejich následným právním posouzením na straně druhé. Své závěry o tom, že předměty leasingu v jednotlivých případech v době uzavření příslušných leasingových smluv neexistovaly a že obviněná podvodně vylákala na společnosti C. L., s. r. o., finanční prostředky ve stanovené výši, čímž jí způsobila škodu, soudy dostatečně a racionálně odůvodnily a jejich závěry nevyvolávají důvodné pochybnosti.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž postupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. ledna 2007

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a