8 Tdo 1434/2016
Datum rozhodnutí: 14.12.2016
Dotčené předpisy: § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku, § 29 odst. 1, 2 tr. zákoníku



8 Tdo 1434/2016-41

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 12. 2016 o dovolání obviněné R. Š. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 5 To 27/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci pod sp. zn. 81 T 11/2015, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné R. Š. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 81 T 11/2015, byla obviněná R. Š. uznána vinnou pokusem zloč inu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku, kterého se dopustila skutkem popsaným tak, že
dne 22. 2. 2014 kolem 19.00 hodin po předchozím požití alkoholických nápojů telefonovala na linku 158 a požadovala odvoz poškozeného J. H. z domu, neboť tento u ní nebyl hlášen k trvalému pobytu, kdy po příjezdu hlídky Policie České republiky poškozený rodinný dům v obci Z. na ulici H. opustil, ale téhož dne kolem 20.20 hod. se vrátil, domáhal se vstupu do domu, kam ho obviněná nechtěla pustit, proto rozbil skleněnou výplň vchodových dveří, tyto otevřel a vstoupil do kuchyně, přičemž obviněná ho vykazovala z domu, poté se oba začali hádat, on ji chtěl fyzicky napadnout, ale obviněná odešla do ložnice, kam ji následoval poškozený, zde obviněná uchopila celokovový nůž bez rukojeti o délce 286 mm s délkou čepele 155 mm a nejméně dvakrát bodla poškozeného, a to jednou do horní části hrudníku vlevo a jednou do pravé tváře, čímž mu způsobila bodnořeznou svislou ránu horní části hrudníku vlevo při přechodu přední stěny hrudníku a přední plochy levého ramene na kůži délky 3 cm bodnořezným kanálem pronikajícím kůží, podkožím a svalovou povázkou, řeznou ránu pravé tváře na kůži délky 4 cm začínající při zevním okraji dolního víčka pravého oka a probíhající šikmo zprava doleva shora dolů směrem k pravému ústnímu koutku, podkožní krevní výron a otok horního i dolního víčka pravého oka přesahující do oblasti kosti lícní vpravo a pravé tváře, a takto jednala, ačkoli si musela být vzhledem k intenzitě útoků, charakteru použité zbraně a lokalitám, kam útoky směřovaly, vědoma, že může poškozenému způsobit závažné zranění, a to zejména poranění cév hrudní stěny a přední části obličeje, které by mohlo vést k závažnému, až život ohrožujícímu krvácení, a dále k poranění oční koule vedoucímu až k trvalé slepotě poraněného oka, a s tímto byla srozuměna,
přičemž tohoto jednání se dopustila, ačkoli byla rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 9. 11. 2011, sp. zn. 3 T 91/2011, odsouzena pro pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 145 odst. 1 tr. zákoníku k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku se zkušební dobou v délce osmnácti měsíců, toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 10. 12. 2011. Na uvedené odsouzení se vztahovala amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013.

2. Soud prvního stupně obviněnou v posuzované trestní věci za shora uvedený zločin odsoudil podle § 145 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon podle § 84 a 85 odst. 1 tr. zákoníku za podmínek § 81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř roků a šesti měsíců za současného vyslovení dohledu nad obviněnou. Podle § 85 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 48 odst. 4 písm. h) tr. zákoníku obviněné uložil omezení, aby se ve zkušební době zdržela požívání alkoholických nápojů nebo jiných návykových látek. Podle § 99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku jí uložil ochranné léčení protialkoholní v ambulantní formě, a podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku též zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to zajištěného celokovového nože. Rovněž podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodl o náhradě škody.

3. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněná a v její neprospěch státní zástupce, o nichž rozhodl Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 5 To 27/2016, tak, že z podnětu odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově o trestu rozhodl tak, že jednak za pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal uvedený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině nezměněn, a jednak za sbíhající se přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byla uznána vinnou trestním příkazem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 5. 5. 2015, sp. zn. 17 T 72/2015, obviněnou odsoudil podle § 145 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon ji podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 věta druhá tr. zákoníku současně zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu ve Znojmě ze dne 5. 5. 2015, sp. zn. 17 T 72/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jinak ponechal napadený rozsudek nezměněn. Odvolání obviněné R. Š. odvolací soud podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání, které opřela o důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Má za to, že oba soudy nižšího stupně nesprávně právně posoudily popsaný skutek, když ji uznaly vinnou, protože její jednání pro zjevnou nepřiměřenost vyhodnotily jako exces z nutné obrany podle § 29 odst. 2 tr. zákoníku. Podle obviněné však o nutnou obranu šlo, neboť ji poškozený v minulosti již nejméně jednou fyzicky napadl, a tudíž jednala za okolností vylučujících protiprávnost. Neztotožnila se se závěry soudů o tom, že nic z chování poškozeného neodůvodňovalo její obavu z možného dalšího útoku z jeho strany. Zdůraznila, že bylo prokázáno, že týž den, kdy došlo k nyní posuzovanému fyzickému napadení, se poškozený několikrát dobýval do jejího domu, což bylo důvodem, že obviněná třikrát volala Policii České republiky, která poškozeného vykázala z domu. Ten se však do něj vzápětí vrátil tak, že rozbil skleněnou výplň dveří (za to byl také pravomocně odsouzen), což bylo příčinou obav obviněné, když ani po třetím zásahu policie poškozený její výzvy nerespektoval. Právě přivolání Policie České republiky vylučuje její úmysl spáchat vůči poškozenému jakýkoli fyzický útok, neboť věděla, že policejní hlídka je již na cestě.

5. K okolnostem, za nichž k činu došlo, obviněná uvedla, že v ložnici vzala do ruky nůž, který zde byl jako součást pamětního místa po zemřelém manželovi, a v panickém ohánění se v rámci obrany před dalším napadením několikrát poškozeného zasáhla na náhodných místech na těle , což soud prvního stupně, jehož závěry potvrdil také soud odvolací, vyhodnotil jako exces z nutné obrany. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod č. 47/1995, č. 41/1980, č. 19/1985 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i na rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 5 To 12/2010, obviněná namítla, že odvolací soud zcela opomenul veškeré okolnosti, za nichž jednala, neboť riziko vyvolané útokem by měl nést útočník, nikoliv obránce. Obdobný názor vyslovil i Ústavní soud v nálezu ze dne 1. 10. 2002, sp. zn. II. ÚS 317/01, podle něhož není možné apriori usoudit na vybočení z mezí nutné obrany pouze z toho, že ten, kdo odvracel útok na majetek a nedotknutelnost obydlí, svým jednáním ublížil jinému na zdraví. Obviněná soudům vytkla, že násilné vniknutí poškozeného do domu a jeho pokračující fyzický útok na ni dostatečně nehodnotily, a tudíž dospěly k nesprávnému závěru, že nebyly naplněny podmínky nutné obrany.

6. Podle obviněné jsou přezkoumávaná rozhodnutí založena nejen na nesprávném právním posouzení skutku, ale jsou zároveň porušením i zásady in dubio pro reo , protože provedeným dokazováním nebylo vůbec zjištěno, zda bezprostředně před bodnutím poškozený na obviněnou fyzicky útočil a jakým způsobem v domě jednal, když i sám poškozený potvrdil, že obviněná před ním utekla do ložnice, neboť se bála dalšího napadení z jeho strany. Okolnosti předcházející tomuto napadení, které se odehrály poté, co poškozený násilně vnikl do domu, nelze s jistotou prokázat, neboť obviněná, poškozený i svědek I. O. se nacházeli ve značně podnapilém stavu, v jehož důsledku nelze obviněné přičítat zavinění ani ve formě nepřímého úmyslu, neboť nebyla schopna předem určit dopad a lokalizaci ran nožem, jež byly věcí náhody. Je však zřejmé, že jejím motivem byla obava o svůj vlastní život. V posuzované věci proto soudy měly aplikovat ustanovení § 29 tr. zákoníku o nutné obraně a zprostit ji obžaloby.

7. V závěru dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

8. V souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. se k dovolání písemně vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatoval, že zatímco výtku nerespektování zásady in dubio pro reo pod použitý dovolací důvod přiřadit nelze, protože jde o procesní princip, námitku nedostatku protiprávnosti, resp. námitku nutné obrany uplatnila obviněná sice relevantně, avšak nedůvodně. Zdůraznil, že judikatorní závěry, na něž dovolatelka poukazovala, nelze na řešený případ vztáhnout, protože po skutkové stránce jí za vinu kladený čin neodpovídá věcem, jichž se zmiňovaná judikatura týká. Obviněná navíc ve svém dovolání skutková zjištění poněkud posunula, nepopsala je zcela přiléhavě, čímž se odchýlila od soudy učiněných skutkových zjištění, jež jsou pro právní posouzení věci rozhodná. Za klíčové skutkové zjištění považoval tvrzení svědka I. O., z něhož je zřejmé, že útoku ze strany obviněné bezprostředně nepředcházelo žádné výraznější fyzické napadení poškozeným, které by mohlo ospravedlnit její chování, a tudíž chybí přímo hrozící či trvající útok jako základní podmínka nutné obrany ve smyslu § 29 tr. zákoníku (např. na rozhodnutí ve věcech sp. zn. 5 Tdo 86/2002 či sp. zn. 6 Tdo 115/2012). Jde proto o námitky shodné s těmi, které byly uplatněny i v odvolacím řízení, s nimiž se dostatečně náležitě vypořádal odvolací soud. Ačkoli státní zástupce naznačil, že má jisté výhrady k tzv. skutkové větě, která byla krajským soudem formulována ne zcela přiléhavě, protože do ní důsledně nepromítl klíčovou výpověď svědka I. O., nejde o výhradu, která by mohla být důvodem k vynesení kasačního rozhodnutí. Současně konstatoval, že z odůvodnění dotčených soudních rozhodnutí, resp. z dostupného spisového materiálu nelze dovodit ani existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, když z nich naopak vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění jejich rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v § 125 odst. 1 tr. ř., a jako taková jsou rozhodnutí plně přezkoumatelná. Navrhl proto dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

9. Předmětné vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno k případné replice obhájci obviněné, avšak Nejvyšší soud k okamžiku konání neveřejného zasedání od obviněné žádnou její reakci neměl k dispozici.
III. Přípustnost a další podmínky dovolání

10. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání obviněné je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), zkoumal, zda jí namítané skutečnosti obsahově naplňují zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných důvodů dovolání vymezených v § 265b tr. ř. lze napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobit věcnému přezkoumání.

11. Obviněná své dovolání opřela o důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení.

12. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257); dále srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255), nebo usnesení ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)]. Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05 (U 22/38 SbNU 579). Právě z těchto hledisek se Nejvyšší soud opětovně zabýval některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů jak ze strany nalézacího, tak i odvolacího soudu ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněné. 13. Vzhledem k tomu, že obviněná v podaném dovolání vytýkala to, že použitá právní kvalifikace je nesprávná, protože soudy nesprávně posoudily okolnosti, za nichž k činu došlo ve vztahu k podmínkám nutné obrany podle § 29 tr. zákoníku, je třeba tyto její výhrady považovat za podané v souladu s označeným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto Nejvyšší soud na základě zjištěného skutkového stavu posuzoval správnost těchto právních úvah, jak byly rozvedeny v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí.
IV. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů
14. Obviněná se v dovolání domáhala toho, že její jednání bylo činem spáchaným v nutné obraně podle § 29 tr. zákoníku, a to s ohledem na chování poškozeného, který se předmětný den v domě, jenž obývala, choval nevhodně, proto na něj třikrát přivolala hlídku policie, která se dostavila a obviněný z domu odešel, ale vrátil se znovu tak, že rozbil výplň dveří. Poté se nacházel v domě a obviněná před ním utekla do ložnice. Zbraň použila ve své obraně. 15. Protože obviněná soudům vytýkala, že v těchto okolnostech neshledaly podmínky nutné obrany, neboť se podle nich jednalo o obranu zjevně nepřiměřenou způsobu útoku poškozeného, je třeba uvést, že podle § 29 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, který by jinak byl trestným činem, namířeným proti útočníkovi. Nutná obrana předpokládá jednak odražení útoku přímo hrozícího nebo trvajícího na zájem chráněný trestním zákoníkem, a jednak obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. 16. Soud prvního stupně, který obviněnou uznal vinnou pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku, tak učinil na podkladě provedeného dokazování (výpovědí obviněné a poškozeného, zejména však z výpovědí svědka I. O., J. K. a znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství MUDr. Martina Dobiáše, z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie MUDr. Petra Nedomy a Mgr. Michala Perničky a listinných důkazů viz strany 13 až 20 jeho rozsudku). V jeho průběhu se zabýval zejména vztahem obviněné a poškozeného, a to nejen v době těsně předcházející útoku, ale zkoumal i jejich vztahy před tímto útokem, a dospěl k závěru, že objektivně nebylo zjištěno, že by poškozený před projednávanou událostí obviněnou opakovaně či nějak zvlášť surově fyzicky napadal, resp. že by jí způsobil nějaké závažnější zranění. Rovněž se zaměřil na zkoumanou událost ze dne 22. 2. 2014, při němž obviněná v důsledku jednání poškozeného žádná závažnější zranění neutrpěla. Soud pro své závěry zdůraznil i to, že sama obviněná ve své výpovědi nikdy neuvedla, že by byla ze strany poškozeného přímo v den jejího útoku fyzicky napadena, a že žádné takové zjištění nevyplynulo ani z výpovědi svědka I. O. z přípravného řízení, o niž své závěry opíral, podle které obviněná odešla do pokoje a poškozený šel za ní. Poté svědek neslyšel žádný křik nebo hluk, z něhož by bylo možné usuzovat na to, že mezi poškozeným a obviněnou v pokoji docházelo k nějakému fyzickému konfliktu. Poškozený v pokoji nebyl ozbrojen a na těle obviněné nebyly shledány žádné známky útoku. Vzhledem k tomu, že o této části incidentu není potřebných důkazů, neboť obviněná ani poškozený o žádném konkrétním napadení ze strany poškozeného nehovoří, a svědek seděl v jiné místnosti, soud prvního stupně nevyloučil, že v daném okamžiku mohlo v tomto pokoji dojít k určitému fyzickému kontaktu mezi poškozeným a obviněnou, v jehož důsledku došlo i k rozházení věcí na podlaze pokoje, nicméně pokud by tomu tak skutečně bylo, nelze z toho vzhledem k dalším okolnostem případu rozhodně vyvozovat závěr o nějakém razantním napadení poškozeným, protože pro ně není žádný konkrétní důkaz. Soud prvního stupně připustil, že obviněná vzhledem k násilnému vniknutí poškozeného do domu a tomu, že byla poškozeným dříve, byť nevýznamně napadena, mohla subjektivně pociťovat strach a obavy z možného budoucího jednání poškozeného. Proto k výše uvedeným okolnostem případu, jakož is ohledem na charakter zbraně, kterou použila proti tělu poškozeného, a způsobu jejího útoku (opakované bodnutí nožem do obličeje, resp. horní části hrudníku), soud vyhodnotil posuzované jednání jako zcela zjevně nepřiměřené způsobu jen nevýznamného útoku ze strany poškozeného. Shledal proto v jednání obviněné exces, pro který šlo o obranu zcela zjevně nepřiměřenou podle § 29 odst. 2 tr. zákoníku (srov. stranu 20 rozsudku soudu prvního stupně).

17. Odvolací soud, jenž správnost skutkových i právních závěrů soudu prvního stupně potvrdil (vyjma výroku o trestu, který sám zrušil a nově rozhodl, jak je výše uvedeno), v odůvodnění svého rozsudku na stranách 11 a 12 k podmínkám nutné obrany a tomu, že nebyly naplněny, se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně s tím, že neshledal žádný důvod, proč by se obviněná měla bránit vůči poškozenému a zaútočit na něj způsobem natolik intenzivním, navíc za použití té zbraně, kterou pro svůj útok zvolila. Shledal proto úvahy a závěry soudu prvního stupně týkající se viny obviněné zcela správnými a odvolání obviněné založené na obdobných výhradách jako nedůvodné zamítl (vyhověl odvolání státního zástupce v tom, že obviněné zpřísnil uložený trest).
V. K excesu z nutné obrany podle § 29 odst. 2 tr. zákoníku

18. Nejvyšší soud k námitkám obviněné, která se se závěry soudů obou stupňů neztotožnila a vytýkala, že se se všemi okolnostmi, za nichž k činu došlo, nevypořádaly z hlediska podmínek § 29 odst. 2 tr. zákoníku, připomíná, že o nutnou obranu nejde, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Přiměřenost obrany se posuzuje především z hlediska intenzity obou akcí, což vyjadřuje pojem způsobu útoku. U nutné obrany se nevyžaduje přiměřenost ve smyslu naprosté proporcionality [srov. zhodnocení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 1965, sp. zn. Pls 5/65 (uveřejněné pod č. II /1965 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Podstatou nutné obrany je odvracení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, jenž by jinak byl trestným činem namířeným proti útočníkovi. Jak však soudy obou stupňů shledaly, podle výsledků provedeného dokazování žádný takový konkrétní důrazný útok ze strany poškozeného, který by musela obviněná odvracet, nebyl prokázán. Taková hrozba ze strany poškozeného nevyplývala ani z okolností případu, protože nebylo zjištěno, že by např. poškozený sahal po zbrani, jíž obviněná následně proti jeho tělu užila, či jinak obviněnou ohrožoval (srov. přiměřeně ŠÁMAL, P. a kol . : Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 399). 19. Je třeba k námitkám obviněné též zmínit, že o nutnou obranu nejde, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Útok musí bezprostředně hrozit nebo trvat a obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Z povahy věci vyplývá, že obrana musí být tak intenzivní, aby útok jistě a bez rizika pro napadeného odvrátila, tj. musí být silnější než útok, avšak nesmí být zcela zjevně přehnaná. Přiměřenost obrany je třeba posoudit se zřetelem na všechny okolnosti případu; na vybočení z mezí nutné obrany nelze usoudit jen z toho, že napadený se bránil zbraní proti neozbrojenému útočníku, věkově podstatně mladšímu, fyzicky silnějšímu a známému svou agresivitou [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu SSR ze dne 18. 6. 1970, sp. zn. 3 Tz 13/70 (uveřejněné pod č. 49/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. V takovém případě se bude jednat o tzv. exces (vybočení) z mezí nutné obrany, o nějž půjde zásadně tehdy, jestliže zde některé podmínky nutné obrany byly, tzn., stav byl nutné obraně blízký, aniž však byly podmínky nutné obrany dány ve všech směrech. Teorie i praxe rozlišuje exces intenzivní a exces extenzivní. V případě intenzivního excesu jde o exces (vybočení) co do míry obranného zákroku, neboť obrana nebyla zcela zjevně přiměřená způsobu útoku, přičemž může jít o nepoměr v intenzitě nebo v případě mimořádného nepoměru ve způsobené škodě. Naproti tomu exces extenzivní znamená vybočení co do doby zákroku, neboť obrana nebyla provedena v době, kdy útok přímo hrozil nebo trval, přičemž může jít o provedení obrany v době, kdy útok skončil, anebo naopak byla obrana předčasná. V obou těchto případech je nutná obrana vyloučena [srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 433/02 (N 49/33 SbNU 11)].

20. Z hlediska těchto zásad Nejvyšší soud posuzoval i závěry, které soudy v přezkoumávané věci učinily, a je třeba zdůraznit, že se zabývaly všemi zjištěnými a rozhodnými skutečnostmi, a to jak na straně chování poškozeného, tak i toho, jehož se dopustila obviněná, a zcela správně vycházely z toho, že mezi obviněnou a poškozeným, jenž žil v domě obývaném obviněnou, docházelo k nesrovnalostem obvykle vyvolaným velkým množstvím požitého alkoholu. S ohledem na učiněné závěry soudů nižších stupňů Nejvyšší soud shledal, že se v přezkoumávané věci jednalo o exces intenzivní, protože šlo o vybočení z nutné obrany co do míry obranného zákroku, neboť obviněná zaútočila nožem proti neozbrojenému poškozenému, který se s ní pouze postrkoval, tedy zvolila způsob obrany, který podstatnou měrou překračoval intenzitu právě ze strany poškozeného hrozícího intenzivního útoku (lze ho posoudit jako minimální). Nelze navíc pominout, že obviněná s poškozeným v domě nebyla sama, nýbrž spolu s nimi tam byl přítomen I. O., kamarád obviněné, který seděl ve vedlejší místnosti. S ohledem na okolnosti případu šlo též o exces extenzivní, jelikož obviněná tímto způsobem reagovala jednak na předchozí útok, který se odehrál několik dní předtím, a jednak na násilné vniknutí poškozeného do domu inkriminovaného dne, avšak několik desítek minut před incidentem, a tudíž odvracela útok, který již pominul a nepokračoval ani jinak nepřetrvával.

21. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že právní posouzení jednání obviněné učiněné soudy nižších stupňů je zcela správné a plně korespondující se všemi hmotněprávními podmínkami stanovenými pro nutnou obranu podle § 29 odst. 1 tr. zákoníku, resp. pro exces z nutné obrany podle § 29 odst. 2 tr. zákoníku. V souvislosti s tím, že nešlo o nutnou obranu, jíž se obviněná domáhala, byla správně soudy nižších stupňů uznána vinnou pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku. 22. Při těchto zjištěních Nejvyšší soud jen v závěru k námitkám obviněné, které nekorespondující s jí označeným důvodem dovolání podle § 265b odst. 12 písm. g) tr. ř., považuje za vhodné mimo tento, ale i jakékoliv jiné dovolací důvody, které neslouží k nápravě skutkových vad, zmínit, že se dotýkaly nedostatků v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí, eventuálně toho, že se dožadovala zásady in dubio pro reo , že žádné procesní vady v řízení před soudy obou stupňů zjištěny nebyly. Ve vztahu ke skutkovým skutečnostem, považuje jen za vhodné uvést, že se soudy v potřebné míře zhostily své povinnosti vycházející z ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., a to nejen skutkový stav věci řádně a bez pochybností objasňovat, ale i provedené důkazy náležitě v souladu se zásadou volného hodnocení provedených důkazů hodnotit. Jejich procesní postup, který je dostatečně a v souladu s podmínkami § 125, resp. § 134 tr. ř. vyjádřen v odůvodněních jejich rozhodnutí, je plně v souladu s požadavky § 2 odst. 5 tr. ř. Obecné soudy využily plně v souladu se zásadou logiky prostoru pro uvážení, které umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout ke konkrétním zvláštnostem každého jednotlivého případu, když právě obecný soud je tím soudem, jejž má na mysli ustanovení článku 40 odst. 1 Listiny, které stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3169/09).

23. V posuzovaném případě tudíž nebyl prostor pro aplikaci zásady in dubio pro reo , jíž se obviněná dovolávala, protože ji nelze vykládat tak, že by jakékoli nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných, nepodstatných rozporů ve výpovědích svědků, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby či mírnější právní kvalifikaci zjištěného a popsaného jednání. Není porušením presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/2009 (U 6/66 SbNU 441)], což soudy obou stupňů v projednávané věci dodržely. Je přitom třeba konstatovat, že soudy zásadu in dubio pro reo v posuzované věci aplikovaly v maximálním možném rozsahu, když řadu okolností, které se nepodařilo s jistotou prokázat, hodnotily právě v její prospěch, jak bylo uvedeno výše v rozsudku soudu prvního stupně.
VI. Závěr

24. Nejvyšší soud na základě všech uvedených skutečností shledal dovolání obviněné jako celek neopodstatněným, a protože mohl své závěry učinit jen na základě obsahu spisu a napadených rozhodnutí, z nichž je zřejmé, že se soudy se všemi pro spravedlivé rozhodnutí významnými skutečnostmi v potřebné míře vypořádaly, dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 12. 2016

JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu